Články autora 'Ondřej Šamárek':

Svět nad planetou (90. díl)

Orbitální komplex Mir

Bez ohledu na to, zda se Energiji podaří získat peníze na další etapu pilotovaného letu Miru, probíhaly přípravy, které počítaly jak s variantou, že se peníze podaří sehnat a bude možné k Miru poslat další expedici, tak s variantou, že se žádná expedice konat nebude a Mir bude v roce 2000 sveden z orbity. První varianta vyžadovala jeden nový Progress a jeden Sojuz, smutnější alternativa počítala pouze se startem Progressu. Stavba a příprava nákladních a transportních lodí trvá dlouhé měsíce a proto i konkrétní lodě, se kterými se pro rok 2000 počítalo, musely být zhotoveny v předstihu. V říjnu 1999 byly oba dva stroje dohotoveny a přepraveny na Bajkonur k testům. Na konci prosince byl Sojuz na Bajkonuru zakonzervován, protože jeho start závisel jak na plnění finanční stránky smlouvy mezi Energijí a Gold & Appel (která byla ke cti posledně zmiňované společnosti do puntíku dodržena), tak na úspěšném startu Progressu a jeho připojení k Miru. Sluší se ovšem dodat, že Progress s továrním číslem 250 nebyl běžným strojem, jaké dosud k Miru létaly. Jednalo se o novou generaci legendárního náklaďáku s označením Progress M1.

TOP 5: Kosmické úlety

WTF?

Před několika dny oficiálně začaly letní prázdniny (byť neoficiálně jsou přinejmenším v případě nemalého počtu školáků v plném proudu již několik měsíců) a to pro náš portál znamená jediné: opět ožívá čistě prázdninový seriál žebříčků TOP 5. Oproti minulému roku, kdy se seriál věnoval výlučně epochální misi Apolla 11, bude toto léto ve znamení různorodosti, kdy se budou střídat techničtější témata s tématy malinko odlehčenými. A právě do druhé kategorie spadá dnešní žebříček. Kosmonautika bývá většinou lidí vnímána jako velmi nebezpečná a extrémně vážná činnost. Astronauti bývají například ve filmech zpodobňováni jako osoby ostrých rysů, kteří dávají pevně sevřenými ústy a přimhouřenýma očima najevo, jak hodně se soustředí na svou misi. Konstruktéři raket a lodí jsou zase v obecném povědomí uloženi coby šílení vědátoři s rozcuchanými vlasy nebo dokonale přesní puntičkáři připomínající humanoidní roboty. Pro mnohé lidi zkrátka v kosmonautice není místo pro humor, podivnosti, chyby, víru v nadpřirozeno nebo nevážné momenty. V dnešním díle TOP 5 se váženým čtenářům pokusíme uspořádat malou přehlídku zajímavých detailů týkajících se historie pilotované kosmonautiky, nad kterými zůstává rozum tak trochu stát a člověk si říká – opravdu se tohle může stát v oboru, jakým je kosmonautika? Stejně jako téměř u všech článků série TOP 5, jichž se autor dopustil, je třeba upozornit, že výběr oněch detailů je velmi subjektivní a může se stát, že vážený čtenář už některé z nich velmi dobře zná, některé naopak ke čtenářově překvapení chybí (namátkou třeba svatba Jurije Malenčenka, která se mi do článku při vší snaze nevešla). Stejně tak pořadí v tomto žebříčku je věcí osobního názoru a zcela upřímně – u tohoto tématu na něm vlastně vůbec nezáleží…

Svět nad planetou (89. díl)

Orbitální stanice Mir

Problémy s financováním nebyly pro stanici Mir na konci devadesátých let nic nového. Už během stavby základního modulu musela být na nějakou dobu přerušena práce, protože sovětská ekonomika první poloviny osmdesátých let nebyla schopna zvládnout současně stavbu orbitální stanice a vývoj mamutího supernosiče Energija a raketoplánu Buran. Ani původní plány na výstavbu a provoz nebyly v období rozvratu sovětského hospodářství realizovatelné. Kosmonautika ustoupila v období Gorbačovovy vlády velmi výrazně do pozadí. A po rozpadu Sovětského svazu už se nikdy nevrátila na pozice, které zastávala v prvních dvou desetiletích své existence. Problémy byly všudypřítomné a také provozovatelé Miru se museli naučit velmi výrazně šetřit. Přestože byl provoz Miru financován státem, tok financí se rok od roku zmenšoval a bylo třeba hledat prostředky, kde se jen dalo. Nezastupitelnou roli měl program Shuttle-Mir, který nalil do ruské kosmonautiky velmi baculatou částku. Výrazný podíl na udržení komplexu naživu měly i kontrakty ohledně expedic občanů jiných států na palubu stanice. Nejčilejší byla v tomto ohledu Francie, která postupně na Mir poslala pět svých „spationautů“. Jenže s přistáním expedice EO-27 v srpnu 1999 byly všechny kontrakty realizovány. Ještě v lednu sice podepsal tehdejší ruský premiér ustanovení, které umožňovalo povoz Miru minimálně po další tři roky, ovšem od druhé poloviny roku 1999 mělo být státní financování ukončeno a RKK Energija se měla o další získávání peněžních prostředků postarat sama. Ukázalo se, že to je vpravdě sisyfovský úkol…

Svět nad planetou (88. díl)

Manovakuometr

Začátek června 1999 přinesl pro stanici Mir nedobré zprávy. Státní financování provozu komplexu mělo končit v polovině roku a představitelům Ruské kosmické agentury a RKK Energija se nepodařilo zajistit prostředky z „mimorozpočtových zdrojů“, tedy ze strany soukromých investorů, které by umožnily pokračování letu Miru v pilotovaném režimu. Stávající expedice EO-27 měla tedy na konci své směny stanici zakonzervovat a o jejím dalším osudu měly rozhodnout následující měsíce. Stroje podle většiny lidí nemají duši a tím pádem ani pocity. Jako by se však Mir snažil přesvědčit své lidské hospodáře o opaku, přichystal si na 5. červen, tedy krátce po onom rozhodnutí o převedení do bezpilotního režimu, nepříjemné překvapení, které vypadalo jako výraz nesouhlasu stroje se záměry lidí. Toho dne totiž začal pomalu klesat tlak v interiéru stanice. Pokles nebyl velký, jeho rychlost byla necelé dva hektopascaly za den, nicméně rozhodně znamenal, že prostory stanice nejsou hermetické. Pro posádku to neznamenalo žádné ohrožení ani omezení, zásob stlačených plynů bylo na palubě dost a ještě téhož dne řídicí středisko zvedlo pomocí kyslíkových nádrží tlak v interiéru Miru o 13 hPa. Situace se však nedala přehlížet a trojici Afanasjev, Avdějev a Haigneré čekal v rámci hektického zakončení jejich expedice další bod navíc – hledání místa úniku…

Svět nad planetou (87. díl)

Orbitální stanice Mir

Boj za zachování stanice Mir se v zákulisí odehrával i na začátku roku 1999 s neztenčenou měrou. Na let trojice ve složení Afanasjev, Avdějev a Haigneré však půtky o to, zda má stanice zůstat na orbitě i v následujícím období, neměla valný vliv. Posádka expedice EO-27 se po odletu Padalky a Belly pustila do plnění svého programu. Ten byl z většiny tvořen vědeckými experimenty, zatímco údržbářské a opravárenské práce v něm hrály až druhé housle. Úsilí předchozích expedic, které se snažily stanici dostat do co nejlepší formy, se vyplatily. Mir tak mohl v roce 1999 plnit zejména úlohu platformy pro zkoumání a pozorování všeho druhu. Na sedmadvacátou expedici čekal sedmiměsíční program, který zahrnoval jak zkoumání biologických pochodů v beztížném stavu, tak materiálový výzkum, pozorování zemského povrchu i nebeských těles a v neposlední řadě i technologické experimenty. Život na stanici plynul bez větších vzrušení a krom občasných menších poruch a potíží se dalo říci, že trojice kosmonautů vpadla do rutiny, kterou narušovalo jen máloco. Na začátku dubna však měla být rutina narušena dvěma událostmi. První byla očekávaná a příjemná, druhá naopak neočekávaná a její důsledky byly velmi neblahé…

Svět nad planetou (86. díl)

Emblém mise Štefánik

20. února 1999 oslavil Mir své 13. narozeniny – přesně před tolika lety byl totiž vypuštěn základní blok stanice. K tomuto výročí měl komplex a také jeho obyvatelé dostat dárek: ke startu se chystala vskutku mezinárodní posádka složená z Rusa, Francouze a Slováka, přičemž dva prvně jmenovaní měli na stanici zůstat coby část nové směny. Slovák měl zase po několika dnech doprovodit dosavadního velitele stanice domů. A stávající palubní inženýr si měl pobyt na Miru prodloužit a figurovat také v nadcházející expedici. Slunce bylo ještě schováno za obzorem, když se z velké budovy, kterou na Bajkonuru nazývají „ploščadka 254“ vynořily tři shrbené postavy ve skafandrech. Po nezbytném hlášení Státní komisi trojice nasedla do autobusu a byla převezena na „ploščadku 1“, což pro změnu není nic jiného, než slavná Gagarinská rampa. Tam kosmonauty opět čekalo několik oficiálních úkonů a pak už mohli nastoupit do výtahu a nechat se vyvézt ke špici rakety, kde na ně čekal jejich stroj – Sojuz TM-29. Paprsky slunce začaly zdráhavě osvětlovat rampu, když se tři muži usadili v návratové kabině lodi. Příprava ke startu probíhala hladce s výjimkou jediného okamžiku, kdy se zámek na jedné z velitelových rukavic odmítnul správně uzavřít. Za několik sekund se ale vše vrátilo do normálu. Bylo 9:18 místního času, když se raketa, vyvrhující oslnivé jazyky plamenů, zvedla ze startovní rampy a zamířila vzhůru. Viktor Afanasjev, Jean-Pierre Haigneré a Ivan Bella si užívali jízdu, jakou má možnost zažít jen hrstka vyvolených…

Svět nad planetou (85. díl)

Mir v poslední fázi své existence

Do roku 1999 vstupoval komplex Mir s podepsaným rozsudkem smrti. Jeho další existenci stála v cestě ekonomická realita a peníze, které byly zapotřebí na jeho udržení v provozu, nebyly v dohledu. Malý záblesk naděje se ukázal v listopadu předešlého roku, kdy se objevil potenciální soukromý investor, ovšem státní představitelé se nebyli schopni do konce roku zaručit za soukromé investice a úderem silvestrovské půlnoci se tak smlouva mezi RKK Energija a oním investorem stala pouhým cárem papíru. K 1. lednu Energija evidovala u různých subjektů (včetně státu) nesplacené pohledávky ve výši přibližně 1,2 miliardy rublů a každý den se dluh prohluboval. O tom, že situace ohledně financování kosmického výzkumu byla v těch letech za hranou udržitelnosti, svědčil například i fakt, že na podzim 1998 musel pro nedostatek prostředků na dva měsíce přerušit svou činnost i CKB Progress, výrobce nosičů řady Sojuz. Vypadalo to, že tento rok se pro stanici skutečně stane posledním. Usilovná kampaň vedení Energije ale nakonec přeci jen slavila úspěch, když se podařilo přesvědčit novou vládu pod vedením premiéra Jevgenije Primakova, že Mir je předmětem národního zájmu. 21. ledna podepsal premiér Primakov ustanovení, které umožnilo financování Miru až do roku 2002 s tím, že od druhé poloviny roku 1999 bude využito výhradně „mimorozpočtového financování“ a Energija získala výhradní právo na prodej zdrojů a kapacit stanice. Jinými slovy – Mir a jeho vybavení mohl začít být pronajímán soukromým subjektům. Záruky tedy byly na světě, ovšem druhou věcí bylo nalezení sponzorů, kteří by od léta zajistili provoz komplexu…

Svět nad planetou (84. díl)

Logo RKK Enerija

Orbitální stanice Mir měla původně fungovat jako výkladní skříň sovětského systému. Po rozpadu Sovětského svazu se však kosmonautika přesunula do pozadí zájmu a finanční tok se zúžil na malý pramínek, který jen tak tak dokázal komplex držet při životě. Korporace Energija, coby provozovatel stanice, se snažila finance na provoz získat nejrůznějšími způsoby. Asi nejvíce k udržení Miru přispěly internacionální programy. Během nich na komplexu pobývali občané nejrůznějších zemí, přičemž Energija si za jejich lety účtovala skrze Ruskou kosmickou agenturu příslušně velké částky. Mir byl také využíván jako skvělé prostředí pro natáčení reklam všeho druhu – od nápojů až po automobily. V neposlední řadě byly na palubě stanice umístěny komerční aparatury zahraničních firem. Asi největší finanční injekci Mir zažil s nástupem programu Shuttle-Mir, během něhož ke stanici přilétaly americké raketoplány a komplex se postupně stal domovem pro sedm amerických astronautů. S ukončením tohoto programu se však naplno projevil problém s chronickým nedostatkem peněz, obrovskou zadlužeností a nezájmem vyšších míst o kosmonautiku obecně, a tím spíše o unikátní stroj, kterým se bývalí pohlaváři druhdy pyšnili před celým světem. V létě 1998 dostoupila krize ve financování provozu Miru do svého vrcholu…

Svět nad planetou (83. díl)

Musabajev a Budarin na palubě Miru

Po odletu raketoplánu náhle vypadala stanice mnohem prostornější a opuštěnější. Zatímco před příletem Discovery tvořily posádku tři osoby, nyní na palubě Miru zůstali pouze Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin. Na nudu si však stěžovat nemohli. Bylo to spíše naopak – Valerij Rjumin se během svého krátkého pobytu na stanici vyjádřil v tom smyslu, že objem prací jak na ruském a kazašském vědeckém programu, tak na údržbě, by vyžadoval posádku nejlépe o šesti lidech. Musabajev a Budarin se tedy měli co otáčet. Navíc stále ještě dobíhal vědecký plán programu Shuttle-Mir a tak měli oba muži plné ruce práce s tavbou v píckách modulu Kristall, snímáním zemského povrchu, astrofyzikálními a biomedicínskými experimenty a dalšími položkami vědeckovýzkumného programu. Ke cti Musabajeva a Budarina je nutno podotknout, že jejich pracovní nasazení bylo velmi vysoké a oba muži v letovém plánu úspěšně odškrtávali bod za bodem. Na konci června proběhly také prověrky některých systémů stanice a z nádrží Progressu M-39 byly přečerpány pohonné látky do staničních nádrží. Tím byla de facto zahájena příprava na přílet nové směny, která měla v Sojuzu TM-28 odstartovat 3. srpna. Ovšem, jak se ukázalo, prohlubující se problémy s financováním ruského kosmického průmyslu se tentokrát bezprostředně dotkly příprav na pilotovaný start…

Svět nad planetou (82. díl)

Start mise STS-91

Pro muže a ženy na palubě raketoplánu Discovery, který se 2. června 1998 vznesl z rampy 39A Kennedyho kosmického střediska, začal momentem startu let, který pro každého z nich symbolizoval něco jiného. Pro velitele Charlieho Precourta to byla vzácná možnost navštívit už potřetí na pár dní stanici Mir. Pro pilota Dominica Gorieho to byla premiéra a čekala na něj smršť dojmů a nových pocitů, stejně tomu bylo u letové specialistky Janet Kavandi. Letový specialista Franklin Chang-Diaz startoval už pošesté, čímž se zařadil do vybraného klubu nejzkušenějších lidských bytostí v tomto směru. Pro Wendy Lawrence byl start STS-91 začátkem konce hořkosládké anabáze. Během ní měla původně strávit na palubě Miru čtyři měsíce, když však vnější okolnosti tento plán zhatily, dostala jako svého druhu odškodné nominaci na dva lety raketoplánu, které mířily právě k této stanici. Poslední osobou na palubě vzlétajícího raketoplánu Discovery byl veterán tří letů, z toho dvou dlouhodobých. Pohříchu však k těmto misím startoval z rampy na kosmodromu Bajkonur v dobách, kdy Sovětský svaz a USA byli zapřísáhlými nepřáteli. Navíc od jeho posledního letu uplynulo již osmnáct let. Zástupce šéfkonstruktéra korporace Energija a manažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin se vracel do vesmíru, aby provedl osobní inspekci stanice Mir a svou přítomností uzavřel tuto významnou kapitolu spolupráce dvou kosmických mocností…