Články autora 'Ondřej Šamárek':

Svět nad planetou (36. díl)

Emblém expedice EO-15

Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě 16. ledna vedoucí letu Vladimir Solovjov a jeho zástupce Viktor Blagov během komunikační seance s posádkou nevylučovali, že k definitivní jasno do situace může vnést narychlo vykonaná „procházka po vnějšku stanice“. Na to, zda se vycházka bude muset uskutečnit, měly odpovědět záběry, které posádka uskuteční během přeparkovávání svého Sojuzu TM-18 ze zadního na přední stykovací uzel. Původní termín byl stanoven na 21. ledna, ovšem po událostech během odletu Ciblijeva a Serebrova bylo přeparkování posunuto na 24. leden, aby specialisté stihli vypracovat postupy a Alexandr Viktorenko je mohl odzkoušet na pozemním simulátoru.

Svět nad planetou (35. díl)

German Arzamasov

German Arzamasov byl zlomeným člověkem. Onen páteční den se proměnil v noční můru a jediná karta, na kterou vsadil všechno, se ukázala být nesprávnou. Byl lékařem-chirurgem a do oddílu kosmonautů IMBP (Institutu medicínsko-biologických problémů) byl přijat v roce 1978. Od té doby trpělivě čekal na svou příležitost. Když byly sestaveny posádky expedice EO-15, měl hořkosladké pocity. Ocitl se na místě dubléra Valerije Poljakova. Stejně jako před šesti lety, i nyní měl zůstat na Zemi a sledovat, jak se Poljakov pokouší překonat rekord v trvání nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Proč je zrovna on, Arzamasov, velitel oddílu kosmonautů IMBP, opět dublérem? Poljakov už svou šanci dostal, na Miru pobýval 240 dní, teď by mohl uvolnit místo pro další. A tak se Arzamazov rozhodl – teď, anebo nikdy. Na zasedání mezirezortní komise, jež měla v pátek 17. prosince 1993 zhodnotit přípravu posádek, předal komisi důvěrné písemné prohlášení, podle něhož je Poljakov nedostatečně připraven k letu a tím vzniká nutnost poslat do vesmíru jeho dubléra, tedy Arzamasova. Své argumenty podpořil také náznaky obvinění z nezákonného jednání – Poljakov se podle něj měl dopustit využívání služebních prostředků pro svou osobní potřebu. Šokovaná komise nevěděla, jak má na tato vážná a, nutno říci, divoká obvinění reagovat. Ani hodinu trvající debata nepřinesla žádný výsledek a komise se radila ještě v době, kdy v jedné z přilehlých místností Střediska výcviku kosmonautů probíhala tisková konference posádek. Když se ostatní kosmonauti o Arzamasově dopisu dozvěděli, nálada klesla na bod mrazu. Tohle nikdo nečekal. Stěny Střediska už zažily mnohé, ale takto blatantní podraz na kolegu a porušení subordinace, to bylo něco neslýchaného. Konkurence v rámci oddílu byla veliká a mnozí na svou příležitost čekali hodně dlouho, k takovým nesmyslným ranám pod pás by se však nikdo nesnížil. Nakonec komise rozhodla, že Arzamasovova obvinění jsou neodůvodněná. A aby toho nebylo pro zoufalého lékaře dost, jeho parťáci komisi sdělili, že s tímto člověkem odmítají být v jedné posádce a Arzamasov z ní byl s okamžitou platností vyřazen. Jeho riskantní krok se obrátil proti němu a dveře do vesmíru se mu uzavřely navždy. Jak se vyjádřil Jurij Glazkov, zástupce velitele Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina: „To není náš člověk.“ V červnu Arzamazov potichu odešel z funkce velitele oddílu kosmonautů IMBP a v prosinci 1995 byl definitivně vyřazen z oddílu v souvislosti s odchodem do zálohy ve věku pouhých 49 let…

Svět nad planetou (34. díl)

Emblém 14. dlouhodobé expedice

Třetí výstup členů expedice EO-14 Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova do otevřeného prostoru měl proběhnout 28. září. Den předem šli kosmonauti velmi brzy na kutě, protože budíček měl přijít ještě před půlnocí moskevského času. Na programu byla demontáž amerického experimentu „Trek“, instalace nové kazety experimentu „Danko-M“, panelů s čidly dopadů mikrometeoroidů, ale hlavně provedení experimentu „Panorama“. Jednalo se de facto o velkou „okružní jízdu“ po všech modulech komplexu, které měli kosmonauti pečlivě prohlédnout, nafotografovat a odebrat vzorky obšívky, kabelů a solárních článků. Speciální pozornost měla být věnována místu, odkud se 21. září ozval úder, který byl vyhodnocen jako náraz cizího tělesa do trupu stanice. Cílem experimentu bylo zjištění reálného stavu stanice v souvislosti s rozhodnutím o jejím dalším provozu. Stále se tenčící přísun financí stejně jako pomalé umírání projektu raketoplánu Buran přimělo odpovědné činitele začít uvažovat o prodloužení využívání stanice do konce roku 1997. Výstup Ciblijeva a Serebrova byl proto nesmírně důležitý. Na splnění všech bodů programu vycházky měli podle plánu kosmonauti k dispozici 4 hodiny a 43 minuty. Takový byl tedy plán. Pokud však byl vážený čtenář pozorný, nemohl v minulém díle seriálu nepostřehnout zmínku o zlobících Orlanech. A právě Orlan DMA s výrobním číslem 25 si vybral plánovaný výstup k tomu, aby se postavil na zadní. Je paradoxní, jaký vliv na tak náročnou, drahou a komplexní operaci, jakou je výstup do otevřeného prostoru, může mít maličká součástka za pár kopějek…

Svět nad planetou (33. díl)

Mir z pohledu Sojuzu TM-17

Směna Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova měla trvat víceméně standardních 146 dnů a na Zem se kosmonauti měli vrátit 24. listopadu. Plán jejich expedice byl různorodý, posádka měla pokračovat v pozorování a snímání zemského povrchu, oblohy, hvězd a Slunce, probíhat měly tavby v píckách, biotechnologické experimenty, stranou samozřejmě neměla zůstat ani medicína. Celkově se měli Ciblijev a Serebrov angažovat přibližně v 80 experimentech, přičemž na výzkumnou práci mělo padnout 90 dní z celkového trvání expedice. Mimo to bylo v plánu uskutečnit tři výstupy do otevřeného prostoru. Jejich původní náplní bylo přenesení solárních panelů z Kristallu na Kvant-1, nicméně program výstupů byl změněn. Panely měly zatím zůstat na svém místě a kosmonauti se měli zabývat v první řadě instalací speciální konstrukce, jež měla být vztyčena hned vedle Sofory. Krom toho bylo v plánu v průběhu EO-14 ke stanici vypravit tři nákladní Progressy. Do oněch 4,5 měsíců byl tedy natěsnán tradičně poměrně ambiciozní program a Ciblijev i Serebrov byli připraveni na vysoké tempo své směny. O tom, že i tuto posádku nakonec doběhne ekonomická realita, v jejímž důsledku proběhne jedna nepříjemná změna v programu, zatím nikdo netušil. O dramatu na závěr Ciblijevovy a Serebrovovy expedice ani nemluvě…

Svět nad planetou (32. díl)

Operace "Rodeo" - snímkování komplexu Mir Sojuzem TM-17.

Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu inženýrovi onoho vyčkávajícího Sojuzu, „nepropásni to, teď dojde k oddělení!“ Bylo 18:58 moskevského času, když se na stanici cosi pohnulo. Před očima fascinovaného palubního inženýra se Progress dosud spočívající u předního stykovacího uzlu oddělil a začal se plavně vzdalovat od stanice. Po pěti minutách pak přišel příkaz ze Země: „Ukončete fotografování a přejděte do návratové kabiny!“ „Do třiceti sekund jsem tam,“ zněla odpověď palubního inženýra. Přestože podívaná na odplouvající nákladní loď byla úžasná, před posádkou Sojuzu teprve nyní stál hlavní úkol tohoto dne – pokud se nepřipojí ke stanici, jejich let skončí, sotva začal. Automatika však pracovala bezvadně a o dalších dvacet minut později se Sojuz TM-17 připojil k uzlu, od něhož teprve před necelou půlhodinkou odlétl Progress M-18. Operace „Rodeo“ skončila naprostým úspěchem…

Svět nad planetou (31. díl)

Posádka expedice EO-13 při výcviku

Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl na rampě dostatek syntinu (někdy nazývaného také cyklin), tedy syntetického paliva používaného v nosičích Sojuz U2. Nakonec padlo rozhodnutí raketu natankovat kerosinem, což bylo palivo používané u starších verzí nosiče Sojuz. Motory rakety byly evidentně schopny „přežvýkat“ i pohonné látky, jež pro ně primárně nebyly určeny (tento zajímavý rys mají i další ruské stroje, například bitevní letoun Su-25 se v případě nedostatku kerosinu spokojí i s obyčejnou motorovou naftou). Nosnost tím do jisté míry utrpěla, nicméně s jednodenním zpožděním se Progress M-18 mohl 22. května konečně vydat na cestu k Miru, kde již na jeho přílet netrpělivě čekali Manakov s Poleščukem…

Svět nad planetou (30. díl)

Připojování lodi Progress

Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen. Jak pozorní čtenáři vědí, už několikrát se v důsledku různých příčin tento scénář téměř naplnil. Celá věc nedávala mnohým spát, a tak se v roce 1985 začalo pracovat na záložním systému, který by umožňoval ruční ovládání Progressu z paluby stanice. O sedm let později, v roce 1992, bylo hotovo a kosmonauti měli k dispozici nový systém, jenž měl být v budoucnosti velkým přínosem, ale několikrát také zdrojem velmi vážných problémů…

Svět nad planetou (29. díl)

Mir s připojeným Buranem v představách výtvarníka

Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými problémy se start mise 2K1 neustále odsouval. Jenže pro účely společného letu s Buranem už byla spuštěna výroba Sojuzů TM takzvané „série 100“. Rozestavěny byly tři kusy a od svých běžných bratříčků se lišily zejména instalací androgynního stykovacího zařízení APAS-89, což byla vylepšená verze zařízení použitého při letu Sojuz/Apollo v roce 1975. S tím, jak se druhý let Buranu odsouval a rozplýval do ztracena, pomalu ubíhala také záruční doba pro první zhotovený kus „stovkového“ Sojuzu s výrobním číslem 101. Nakonec se pro něj využití našlo a impuls k němu vyšel, možná překvapivě, z opačné strany zeměkoule…

Svět nad planetou (28. díl)

Sergej Avdějev

Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako dny volna, aby se dvojice mohla po zběsilém zápřahu během společné práce s Viktorenkem, Kalerim a Togninim trochu nadechnout. Pak už ale přišly běžné pracovní dny. Solovjov s Avdějevem prováděli údržbu systémů, spustili pícku Krater-V, hledali zdroj zkratu, který se objevil poté, co zapnuli pícku Zona-03, prováděli opakování některých francouzských experimentů. A mezitím čekali na to, až ke stanici dorazí nákladní loď, přičemž jedna z položek na její palubě bude klíčovou pro následující vypjaté týdny, pro které bylo naplánováno hned několik výstupů do otevřeného prostoru…

Zemřel Owen Garriott

Včera zemřel Owen Kay Garriot, astronaut misí Skylab SL-3 a STS-9. 16. dubna 5:21