Archiv rubriky ‘Historie’

StatistiX: 7. díl – SpaceX v roce 2018

StatistiX

Z hlediska celosvětové kosmonautiky byl rok 2018 nesmírně bohatý. Bez přehánění můžeme říci, že takovou sklizeň událostí, startů a významných historických milníků jsme už nezažili celá desetiletí. Ne jinak tomu bylo i u společnosti SpaceX, která v minulém roce opět plnila své plány na ovládnutí komerčního trhu kosmických nosičů, a která i nadále dokazovala, že je na poli vývoje raketové techniky světovým lídrem. Kromě rekordního počtu startů svých raket firma SpaceX konečně uskutečnila start Falconu Heavy – zdaleka nejsilnější kosmické rakety současnosti, dokončila vývoj pilotované lodi Crew Dragon a významně pokročila v přípravách na její první start, začala vyrábět první testovací prototyp meziplanetární lodi Starship, uvedla do provozu finální verzi rakety Falcon 9, pokročila ve stavbě svého kosmodromu v Texasu, nadále se pokoušela zachraňovat aerodynamické kryty, získala certifikaci NASA pro vynášení nejcennějších vědeckých nákladů, a jako obvykle spolehlivě zásobovala Mezinárodní vesmírnou stanici tunami nákladu a také jej vozila zpět. Bylo toho opravdu hodně. Pojďme se na rok 2018 u SpaceX podívat souhrnným pohledem faktů, dat, čísel a grafů.

Svět nad planetou (14. díl)

Posádka EO-5, zleva: Viktorenko, Serebrov

Na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 plnila pátá stálá expedice na Miru určený letový program, který zahrnoval mimo jiné i pozorování a snímání povrchu Sovětského svazu. Při té příležitosti Viktorenko a Serebrov odhalili, že Aralské jezero už není jednolitou vodní plochou, ale dvěma separátními jezery. I z vesmíru tak bylo možné vidět výsledek bláhové lidské snahy spoutat přírodu bez ohledu na zdravý selský rozum a bez ohledu na budoucnost. Paradoxně právě budoucností se Alexandr Serebrov zabýval dlouhodobě – budoucností v osobách dětí. Už od dob studia na moskevském Institutu fyziky a technologie se podílel na pořádání televizních olympiád pro školáky. A teď, ve vesmíru, mohl dát svému poslání ještě další rozměr. 28. ledna vysílal spolu se svým kolegou z paluby Miru několik televizních lekcí pro školáky, kteří přijeli do řídicího střediska z různých koutů SSSR. Datum, které pro lekce zvolil, nebylo náhodné. Serebrov a Viktorenko tak chtěli vzdát hold učitelce Christě McAuliffe, která čtyři roky předtím zahynula při startu raketoplánu Challenger, aniž by mohla, jak bylo plánováno, vyučovat z oběžné dráhy. Leden však nebyl pouze měsícem činnosti mezi stěnami orbitálního komplexu. První měsíc roku 1990 s sebou přinesl i intenzivní práci ve volném prostoru. Už 8. ledna se totiž oba kosmonauti vydali ven, aby zahájili maraton pěti EVA natěsnaných do pouhých čtyř týdnů…

Svět nad planetou (13. díl)

Mir s připojeným Kvantem-2 v pravém úhlu

Onen prosincový pátek, kdy Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov poprvé otevřeli příklop a vpluli do nitra nového modulu Kvant-2, znamenal velký posun v možnostech Miru, ale hlavně v komfortu, který mohl komplex poskytnout posádkám. Během předchozích směn kosmonauti doslova zakopávali jeden o druhého zejména v okamžicích, kdy na palubě pobývala návštěvnická posádka a celkový počet osob na stanici se vyšplhal na číslo šest. Krom omezeného prostoru znamenala dosavadní konfigurace právě v období práce návštěvnických posádek obrovský nápor na environmentální systém stanice, nehledě k faktu, že přes solidní vybavení Kvantu-1 nevyužíval Mir naplno svůj vědecký a technologický potenciál, jež mu jeho tvůrci dali do vínku. To měl přílet Kvantu-2 do značné míry změnit. Krom výše zmíněného bylo možno také očekávat obrovské usnadnění práce v otevřeném prostoru díky plnohodnotné přechodové komoře s průlezem o průměru 1 metr – dosud se kosmonauti dostávali ven skrze relativně úzké průlezy ve stísněném přechodovém modulu. Přechodová komora měla navíc objem 9 m3, což byl oproti 5,6 m3 v přechodovém úseku doslova královský prostor. Všechno ovšem nebylo růžové. Příletem Kvantu-2 začalo pro Mir krátké období, kdy byly kladeny vysoké nároky na orientační systém. Tvar komplexu připomínající písmeno „L“ rozhodně nepřispíval k jednoduchému manévrování. A z opačné strany právě orientační systém a také výpočetní systém zaznamenaly příletem Kvantu-2 vítané posílení. A čistě pro milovníky statistik a encyklopedisty byl prosinec 1989 mezníkem, kdy poprvé na orbitální dráze začala fungovat stanice sestávající ze tří stálých modulů. Finální podoba Miru se pomalinku začala zhmotňovat, byť do okamžiku, kdy zapadne poslední dílek skládačky, uběhne ještě pár let…

Svět nad planetou (12. díl)

Progress M

Pilotované kosmické lodě řady Sojuz procházely v průběhu své služby řadou změn, jež postupně vylepšovaly charakteristiky systémů lodi, zvyšovaly její výkony a spolehlivost. Bylo by bláhové domnívat se, že vylepšení se nebudou týkat také nákladních lodí 7K-TG (Progress). První stroj této řady startoval ve druhé polovině sedmdesátých let a odvedl výbornou práci při podpoře pobytu kosmonautů na palubách orbitálních stanic. Přibližně v polovině osmdesátých let začaly práce na modernizaci stroje a v polovině roku 1989 byl ke startu připraven první exemplář nákladní lodi 7K-TGM (Progress M).

Svět nad planetou (11. díl)

Volkov s Krikaljovem při výcviku

Když Volkov s Krikaljovem začínali svůj výcvik coby čtvrtá základní posádka Miru, plán jejich letu byl náročný a poměrně vzrušující. Ještě před zahájením mise měl ke stanici dorazit doplňkový modul 77KSD (Kvant-2). Ten měl, krom jiného, obsahovat i přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru. Volkov a Krikaljov počítali s tím, že do prostoru vystoupí hned šestkrát – většina výstupů měla zahrnovat modifikace stanice po připojení Kvantu-2. Přílet tohoto modulu měl také znamenat začátek velmi zajímavé periody. Po přemístění Kvantu-2 na jeden z radiálních portů přechodového úseku by se Mir nacházel v asymetrické konfiguraci a bylo by značně ztíženo ovládání a orientace komplexu. Proto ještě před koncem Volkovovy, Krikaljovovy a Poljakovovy expedice bylo v plánu připojení dalšího modulu 77KST (Kristall). Po jeho přemístění na protilehlý radiální port oproti Kvantu-2 by se vrátilo těžiště Miru zase do rozumných mezí. Rušná expedice EO-4, během níž mělo dojít k významnému rozšíření prostoru i možností stanice, byla rozpočítána zhruba na půl roku, ovšem, jako mnohokrát předtím i potom, realita byla nakonec úplně jiná. Ještě před vzletem se začaly přepracovávat plány a v průběhu několika měsíců z hlavních bodů této expedice nezbylo téměř nic…

Američtí indiáni ve vesmírném programu USA

1 USD - US Space Indians

Americká mincovna (U.S. Mint) vydává každoročně řadu pamětních mincí. V roce 2019 mj. vyrazí jednodolarovou minci “American Indians in the Space Program” (Američtí indiáni ve vesmírném programu) patřící do série Native American, která vychází každoročně od roku 2009. Tato mince, která bude uvolněna do prodeje 13. února, oslavuje individuality význačných původních obyvatel Ameriky a jejich úspěchy v práci ve prospěch NASA, v desetiletích mezi programem Gemini a ISS.

Kosmický stroj na kolech – lunární vozidlo LRV

LRV

Mezi všemi kosmickými družicemi, průzkumnými sondami, pilotovanými loděmi i orbitálními stanicemi má jeden stroj výsostné postavení. Na rozdíl od ostatních jmenovaných je totiž doposud jediný svého druhu. Máme na mysli měsíční vozidlo LRV (Lunar Roving Vehicle), které sloužilo jako terénní průzkumné vozidlo na povrchu Měsíce v rámci programu Apollo. Díky tomuto výjimečnému stroji dokázali astronauti pokrýt a probádat mnohonásobně větší plochu našeho vesmírného souputníka, než by zvládli bez něj. Kromě jiného také mohli na LRV naložit velké množství nákladu v podobě geologického nářadí a získaných vzorků. Měsíční rover se ukázal být nezastupitelným pomocníkem při průzkumu cizího kosmického tělesa a ukázal nám cestu, jakou se s největší pravděpodobností bude ubírat budoucí pilotovaný průzkum dalších těles Sluneční soustavy.

Svět nad planetou (10. díl)

Jean-Loup Chrétien

V roce 1982 se stal Jean-Loup Chrétien prvním francouzským občanem ve vesmíru. Na palubě Sojuzu T-6 se vydal na stanici Saljut 7, kde pobyl 7 dní, což byl pro internacionální posádky standard. Ovšem Francie, respektive francouzská kosmická agentura CNES, chtěla více. Rozmáchla se tedy na několika frontách. Jedním ze směrů byl let Francouze na americkém raketoplánu. Druhá linie úsilí pak směřovala k dalšímu letu se Sověty, ovšem tentokrát na podstatně delší dobu, než tomu bylo dosud. V březnu 1986 proběhlo první jednání mezi CNES a sovětskou agenturou Glavkosmos a v červenci byla podepsána dohoda o letu Francouze na stanici Mir. Cenovka: 21 milionů dolarů. Současně se rozběhlo hledání vhodných kandidátů. Do hledáčku se dostal i Jean-Loup Chrétien, jenž v té době měl za sebou mimo jiné i účinkování coby záloha Patricka Baudryho pro misi raketoplánu Challenger STS-51-E (Chrétien Baudrymu svým způsobem oplácel službu, když Baudry byl předtím jeho náhradníkem při letu na Saljut). Na začátku srpna bylo oznámeno, že Jean-Loup Chrétien je hlavním kandidátem pro zamýšlený let, spolu s ním se bude připravovat zkušený testpilot z proslulého zkušebního střediska v Cazaux, Michel Tognini. V říjnu proběhlo v Jerevanu jednání mezi Francouzi a Sověty, na kterém byly řešeny poslední detaily letu. Mise francouzského „spationauta“ na Mir právě zde dostala symbolický název podle nejvyšší arménské hory – „Agaratz“. 15. listopadu 1986 dorazili Chrétien a Tognini do Hvězdného městečka, aby se zde začali připravovat na let, jehož délka zatím nebyla stanovena, neoficiálně se však hovořilo až o třech měsících…

Čínský letový plán

Chang e 4 model

V roce 2019 se Čína pravděpodobně stane první mocností, které se podaří poslat sondu na odvrácenou stranu Měsíce. 8. prosince 2018 ostartovala z kosmodromu Xichang svou lunární sondu Chang’e 4 prostřednictvím rakety Long March 3B. Chang’e 4 dosáhla orbitu Měsíce 12. prosince 2018, i když podle neověřených zpráv možná ne se správnými parametry. Lander má přistát v 186 kilometrovém kráteru Von Kármán v oblasti jižního pólu (Aitkin basin) začátkem ledna 2019. Experti údajně odhadují čínské šance na úspěšné přistání jen 50:50, jedno je však již nyní jisté: Číňané včas naplňují harmonogram postupných kroků své kosmické expanze.

Svět nad planetou (9. díl)

Alexandr Panajotov Alexandrov

Bulharská lidová republika se v roce 1979 stala jednou z mála zemí, jež se mohly chlubit vlastním kosmonautem. Georgi Ivanov startoval spolu se zkušeným Nikolajem Rukavišnikovem 10. dubna na misi, která měla trvat zhruba týden a na palubě stanice Saljut 6 měly být provedeny experimenty, jež vypracovali bulharští experti. Ovšem porucha motoru Sojuzu ve fázi sbližování se Saljutem znamenala, že Rukavišnikov s Ivanovem museli zamířit domů, aniž by se na palubu stanice podívali. Jejich let nakonec trval jen necelé dva dny a cíle mise zůstaly nenaplněny. V roce 1986 se proto sovětská a bulharská strana dohodly na opakování letu, tentokrát na stanici Mir. Na počátku roku 1987 tak do Hvězdného městečka zamířil bulharský tým se dvěma kandidáty na křeslo v Sojuzu. Prvním byl Alexandr Alexandrov a druhým Krasimir Stojanov. Zatímco pro Stojanova byl výcvik novou zkušeností, pro Alexandrova to byla obnošená vesta. V roce 1979 totiž figuroval coby náhradník Georgiho Ivanova a nyní se vracel na důvěrně známá místa. Kuriózní je fakt, že jeho bratr Plamen Alexandrov se v roce 1986 dostal do úzkého výběru a stal se jedním ze čtveřice kandidátů na druhého bulharského kosmonauta. Pokud by byl býval měl více štěstí, mohla výcvikem ve Hvězdném projít unikátní bratrská dvojice – jev na sovětské a posléze ruské straně nevídaný (až v roce 2018 byl do kosmonautického výcviku vybrán Jevgenij Prokopjev, bratr kosmonauta Sergeje Prokopjeva). Výběr však dopadl jinak a 10. ledna 1987 stáli před branami Hvězdného Alexandr Alexandrov a Krasimir Stojanov…