Sága jménem Saljut – 9. díl

Saljut 6 s obsazenými stykovacími uzly

Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením Saljut 6…

   

Nesnadné začátky

   

Stroj, jenž vznikal v Chruničevu v polovině sedmdesátých let, byl v mnohém podobný svým předchůdcům. Vzhledem k tomu, že jej měl na orbit vynést opět starý známý Proton, nebylo možné nijak divoce experimentovat s rozměry nebo hmotností. Trup s výrobním číslem №125 se opět skládal ze tří navzájem propojených válců o různých průměrech. Na předním konci stanice se nacházel přechodový úsek o délce 3 metry a průměrem 2 metry. Zde se nacházel přední stykovací uzel pro transportní Sojuzy, na boční stěně byl instalován poklop pro výstupy do volného prostoru. Nacházel se zde také systém zabezpečení životních podmínek a velká část fotovybavení stanice.

DOS-5 během pozemních testů

DOS-5 během pozemních testů
Zdroj: astronautix.com (kredit: Mark Wade)

Na přechodový úsek navazovaly dva válce pracovního úseku o rozdílných průměrech. První, o délce 3,5 metru, měl průměr 2,9 metru a nacházel se v něm hlavní ovládací pult stanice, část systémů zabezpečení životních podmínek a také zde byly zvnějšku ukotveny tři solární panely uspořádané do tvaru „T“ s možností natáčení kolem podélných os. Jejich celková plocha byla 60 m a dodávaly stanici 4 kW energie. Na užší válec pracovního úseku přisedal prostřednictvím 1,2 metru dlouhého kónického napojení široký válec o délce 4,1 metru. V této části pracovního úseku se nacházela hlavní část vědecké aparatury, podle zvyklostí opět označovaná zkratkou ONA.

Hlavním přístrojem byl opět velký půldruhametrový teleskop BST-1M, umístěný v tradičním kónickém pouzdře na „podlaze“ pracovního úseku. Na palubě bychom našli také kameru MKF-6M, určenou k snímkování povrchu Země v šesti různých částech spektra. Výrobek firmy Carl-Zeiss z východoněmecké Jeny už za sebou měl úspěšné účinkování v rámci mise Sojuz-22. Mezi vědecké vybavení patřily i malé pícky „Splav“ a „Kristall“ pro materiálové experimenty. Další části vědeckého vybavení, například fotoaparáty a kamery, byla rozmístěny po celé stanici (například v přechodovém úseku mohli kosmonauti využít ke snímkování sedm iluminátorů) a celková hmotnost vědeckých přístrojů činila úctyhodných 1,5 tuny.

Částečný řez Saljutem 6 s připojenou lodí Sojuz a blížící se nákladní lod Progress

Částečný řez Saljutem 6 s připojenou lodí Sojuz a blížící se nákladní lod Progress
Zdroj: blogspot.com

Samozřejmou součástí vybavení byl běhací chodníček (používaný už od dob Saljutu 1), veloergometr, podtlakové kalhoty „Čibis“ nebo polygraf „Polinom-2M“. K pohodlí kosmonautů přispíval mimo jiné videomagnetofon „Niva“. Novinkou byla plnohodnotná sprcha, jež sestávala z průhledného PVC válce, který se rozvinul od stropu k podlaze a kosmonaut uvnitř válce se mohl osprchovat několika litry vody, jež byla odsávána do speciální nádržky. Stejné zařízení bychom našli i na následujících sovětských stanicích. Pro experimentální účely měli kosmonauti k dispozici malou přechodovou komůrku, kterou bychom našli nad kuželem vědecké aparatury ONA. V ní byly během trvání experimentů uloženy některé aparatury (typicky pícky Splav a Kristall) a pomocí ní mohli kosmonauti do vnějšího prostoru také vyhazovat vaky s drobným odpadem.

Posledním úsekem stanice byl válec o průměru 4,1 metru a délce 1,25 metru. V jeho nehermetickém vnitřním prostoru se nacházely mimo jiné dva korekční motory, každý s tahem 300 kg a 32 malých orientačních motorků. Hlavně se však v tomto úseku nacházel druhý (zadní) stykovací uzel s instalací pro doplňování pohonných látek, vody a kyslíku z nádrží nových nákladních lodí řady Progress.

DOS-5 byl výjimečně zdařilým strojem, jenž si vzal to nejlepší ze svých předchůdců jak v programu DOS, tak Almaz, a přidal ještě něco navíc. Právem byl označován za stanici nové generace a na jeho palubě Sověti konečně dokázali v mnoha ohledech předehnat americký Skylab.

Stanice DOS-5 se pod oficiálním názvem „Saljut 6“ vydala do vesmíru 29. září 1977 v 9:20 moskevského času z bajkonurské startovní rampy 200-L. Nosičem byl tradičně Proton-K, který fungoval zcela bezchybně a vynesl stanici na počáteční dráhu 219 x 275 km. 2. října operátoři provedli dálkový zážeh korekčních motorů Saljutu, který stanici „popostrčil“ na pracovní dráhu 344 x 358 km. Po důkladné prověrce fungování všech systémů byl Saljut 6 připraven na svoji první posádku.

Pro dlouhodobý pobyt na Saljutu se připravovaly čtyři posádky, přičemž ta první z nich, tvořená nováčky Vladimirem Kovaljonkem a Valerijem Rjuminem, měla na stanici pobýt přibližně sto dní, čímž by o dva týdny překonala rekord poslední posádky amerického Skylabu. Navíc měli Kovaljonok a Rjumin přijmout dvě návštěvnické posádky, přičemž s první z nich si měli vyměnit poprvé v dějinách svoji loď, druhá posádka zase měla být internacionální – opět poprvé v dějinách. A do třetice – Kovaljonok s Rjuminem měli být aktéry příletu první zásobovací bezpilotní lodi a měli dohlížet na transfer paliva, okysličovadla a kyslíku, opět poprvé v dějinách. Zkrátka, Kovaljonok a Rjumin toho před sebou měli dost a dost.

Posádka Sojuzu-25 během výcviku (zleva: Rjumin, Kovaljonok)

Posádka Sojuzu-25 během výcviku (zleva: Rjumin, Kovaljonok)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Když se tedy 9. října v 5:40:35 moskevského času zvedla raketa s jejich Sojuzem-25 k obloze, očekávání posádky i všech na zemi byla veliká. Notabene když si uvědomíme, že termín startu stanice i první posádky byl naplánován mimo jiné i k příležitosti 60. výročí říjnové revoluce (u Sovětů nebylo neobvyklé, že termíny startů v pilotovaných i nepilotovaných programech byly účelově laděny k různým výročím SSSR nebo ke sjezdům komunistické strany). V okamžiku, kdy se Sojuz-25 po jednodenním samostatném letu a několika příslušných manévrech ocitl v blízkosti stanice, vzala ovšem všechna očekávání zasvé…

Ve vzdálenosti 100 metrů od stanice přešel Kovaljonok podle plánu na ruční řízení a pomalu přibližoval Sojuz k čelnímu stykovacímu uzlu Saljutu. Jenže to, co viděl na matnici periskopu, jej znepokojilo. Kovaljonok měl pocit, že stanice je k transportní lodi lehce natočena spodní částí. Ani Rjuminovi se vzájemné postavení podélných os stanice a lodi nezdálo být v pořádku a když byl Sojuz pouze pár metrů od Saljutu, zakřičel na svého velitele: „Brzdi!“ O zlomek sekundy dříve už Kovaljonok povytáhnul páčku translace na ručním ovládání k sobě a počítač dal pokyn příslušným motorkům, aby zastavily dopředný pohyb lodi. Sojuz se zastavil přibližně 1,5 metru od stanice a začal líně odplouvat zpět.

Ex post přišli specialisté a instruktoři na problém při výcviku. Ve skutečnosti byla podélná osa Sojuzu vzhledem k podélné ose stanice vychýlena přibližně o 2 °, což je bez problémů v mezích přípustné odchylky, která činí 4 °. Ovšem simulátor „Don“, na kterém kosmonauti manévr nacvičovali, neobsahoval vizuální repliku stanice, jež by umožňovala zobrazit korektně stanici při odchylce větší než 1 °. Pohled na reálný Saljut proto kosmonauty zmátl a přestože spojení lodi a stanice mohlo v onen okamžik proběhnout naprosto bezproblémově, Kovaljonok s Rjuminem manévr zastavili.

Po chvíli posádka s povolením řídicího střediska zahájila druhý pokus o přiblížení. Operátoři kosmonautům ovšem přikázali vypnout systém Igla – při jeho použití Sojuz spotřebovával příliš mnoho paliva. Druhý pokus už vypadal i z pohledu kosmonautů perfektně. Dokovací sonda Sojuzu vjela do konusu stykovacího uzlu Saljutu. Oba muži cítili lehký náraz a očekávali rozsvícení transparentu „Механический захват (mechanický záchyt)“, místo něj se však rozsvítil transparent „Отвод (odlet)“. K obrovskému překvapení kosmonautů se Sojuz jen lehce odrazil od stanice a opět se začal vzdalovat.

V této chvíli se už loď i stanice nacházely mimo oblast spojení s řídicím střediskem. Kovaljonok zastavil Sojuz pár desítek metrů od stanice a rozhodl se pro další pokus. Přestože bylo vzájemné postavení obou strojů perfektní, ani tentokrát se západky na špici dokovací sondy nezachytily v „hnízdě“ stykovacího konusu stanice. Znovu se rozsvítil nápis „Отвод“ a Sojuz se začal vzdalovat. Opět zavisení ve vzdálenosti několik desítek metrů a tentokrát už s velkou nervozitou provedená kontrola paliva. V tento okamžik už jej v orientačním systému DPO zůstávalo z nominální zásoby pouze 10-15 kg, právě tolik, kolik je nutné pro bezpečný návrat na Zem. Kovaljonok s Rjuminem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu: použijí oněch posledních pár kapek paliva na další pokus. Pro návrat na Zem v případě neúspěchu mohou použít nouzovou zálohu paliva.

Ani tento pokus se nesetkal s úspěchem. Sojuz se do třetice jemně odrazil od Saljutu a zavisel ve vzdálenosti přibližně 10-15 metrů. Když kosmonauti mohli opět navázat spojení se zemí, všeobecná nálada byla velmi skleslá. Vzrušení však na sebe nenechalo dlouho čekat: když se středisko dotázalo, kde se momentálně vzhledem k Sojuzu nachází stanice, Kovaljonok se při pohledu z okénka orbitálního modulu málem zajíkl. Saljut se vznášel méně než 10 metrů od lodi! Palivo pro separační zážeh už nebylo k dispozici, v záložních nádržích bylo posledních 10 kg, jež stačily pouze na jeden jediný pokus o návrat na Zem. Několik dlouhých desítek minut proto kosmonauti i středisko s napětím čekali, zda se jejich loď vlivem zákonů nebeské mechaniky střetne se stanicí nebo ne. Po dlouhých, předlouhých dvou obletech Země se naštěstí začal Saljut pomalinku vzdalovat.

Zklamanou posádku nyní čekala cesta domů. Místo tříměsíční mise se jejich let smrsknul na pouhé dva dny. 11. října se Kovaljonok a Rjumin chystali na přistání. Během něj na ně čekal poslední napjatý okamžik. V rámci zavedené praxe obdrželi od řídicího střediska před přistáním mimo jiné také časové značky jednotlivých milníků přistávací sekvence. Podle informace ze střediska měl padákový systém spustit svou sekvenci vylétnutím výtažného padáčku v 06:08:12 moskevského času. Ve stanovený čas se kabina řítila k zemi, ale vůbec nic se nedělo! Kosmonauti se zatím neznepokojovali, pokud v určený čas nezafunguje hlavní padák, padesát sekund na to zhruba ve výšce 4,5 km vyletí záložní padák. Jenže ani po padesáti sekundách se nestalo vůbec nic – žádné bouchnutí odhozeného poklopu, žádný úder vytahovaného padáku. Až když palubní hodiny ukazovaly 06:12:08, návratový modul se zatřásl a ze svého kontejneru vypadnul výtažný padáček hlavního padákového systému. Teprve nyní oba kosmonauti, kteří se mezitím už pomalu loučili se životem, pochopili, kde se stala chyba. Během diktování časové značky spuštění padákového systému popletl spojař v řídicím středisku minuty a sekundy!

Po přistání se rozběhlo pátrání po tom, co bylo příčinou neúspěchu spojení Sojuzu se stanicí. Bohužel, orbitální úsek i se spojovacím mechanismem shořel v atmosféře a tak se mohli členové vyšetřovací komise pouze dohadovat. Podle Kovaljonka za všechno mohl déšť, který padal na bajkonurský komplex v době startu. Dle jeho názoru zatekla voda pod aerodynamický kryt a tam během startu zmrzla. Led pak zablokoval západky ve špici dokovací sondy. Přesnou příčinu selhání spojovacího mechanismu se nakonec nepodařilo nikdy objasnit.

Krom prvního neúspěšného pokusu však podle vyšetřovací komise Kovaljonok s Rjuminem nenesli na selhání svého letu žádnou vinu. Nicméně debakl Sojuzu-25 zatřásl celým pilotovaným programem poměrně výrazně: bylo rozhodnuto, že napříště musí na palubě Sojuzu letět vždy alespoň jeden člen posádky, který za sebou už má alespoň jeden kosmický let. Toto pravidlo znamenalo, že mnohé stávající posádky (včetně internacionálních, které se připravovaly od začátku roku 1977) musely být rozpuštěny a znovu zformovány s obměněným složením. O svou šanci letět do vesmíru tak přišlo mnoho nováčků, mezi jinými například i Pjotr Kolodin, člen původní posádky Sojuzu-11, který se dosud připravoval na svůj první let coby člen první návštěvnické posádky s Vladimirem Džanibekovem.

První obyvatelé Saljutu-6 (zleva: Grečko, Romaněnko)

První obyvatelé Saljutu-6 (zleva: Grečko, Romaněnko)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Nově byla sestavena také posádka, jež měla vykonat „opravný pokus“ coby první dlouhodobá expedice na Saljut 6, ve složení Jurij Romaněnko/Georgij Grečko. Grečko už byl veteránem letu Sojuzu-17, navíc jeho zkušenosti coby bývalého inženýra konstrukční kanceláře OKB-1/CKBEM byly důležité pro úkol, který tato posádka dostala navíc oproti původnímu plánu. Vzhledem k tomu, že nikdo nemohl s určitostí říci, zda za neúspěšnými pokusy o spojení Sojuzu-25 se stanicí nestála závada na stykovacím uzlu Saljutu nebo zda nebyl mechanismus během neúspěšných pokusů poškozen, přibyla do programu plánovaného výstupu do volného prostoru také vizuální inspekce uzlu. Protože přední uzel byl prozatím považován za nespolehlivý, Sojuz-26 s Romaněnkem a Grečkem se měl připojit k zadnímu stykovacímu uzlu.

Když 10. prosince 1977 v 04:18:40 moskevského času Sojuz-26 odstartoval z Gagarinské rampy bajkonurského kosmodromu, na oba kosmonauty čekalo 96 dní ve vesmíru – absolutní rekord, kterým by se SSSR konečně přehoupl přes svého rivala, USA. Nejprve však bylo třeba „zakotvit“ u budoucího kosmického obydlí. Ve středisku i v kabině Sojuzu vládla napjatá atmosféra, ovšem nakonec šlo všechno hladce. Po necelých šestadvaceti hodinách od startu se transportní loď bez jakýchkoli problémů připojila k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Saljut 6 mohl být konečně používán k tomu, k čemu byl předurčen.

Po odkonzervování a prověrce palubních systémů se Romaněnko s Grečkem začali chystat k výstupu do volného prostoru. Původně bylo v plánu otestování nového skafandru Orlan-D během jednoduchého výstupu, kdy měl jeden ze členů posádky „vykouknout“ ven skrze průlez v boku přechodového úseku Saljutu. Nyní ovšem před Romaněnkem a Grečkem stál poněkud komplikovanější plán. Otevřen neměl být poklop na boku přechodového úseku, ale hlavní příklop v ose stanice, skrze který měla původně do interiéru vstoupit posádka Sojuzu-25.

Georgij Grečko během příprav na výstup do prostoru

Georgij Grečko během příprav na výstup do prostoru
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Desátý den letu, 20. prosince, přišel moment, jenž měl rozhodnout o dalším programu letu. Pokud nebude uzel v pořádku, bude to znamenat vážné problémy s letovým plánem. Po snížení tlaku na zanedbatelnou hodnotu kosmonauti za pomoci titanového páčidla otevřeli příklop a Grečko se po vizuální inspekci dokovacího konusu povytáhnul ven, aby zkontroloval přírubu stykovacího uzlu. Prověřil, co se prověřit dalo a pomocí televizní kamery zachytil detaily i pro analýzu v řídicím středisku. Pak na chvíli neplánovaně vykouknul ze stykovacího uzlu i Jurij Romaněnko a po půldruhé hodině byl celkově teprve třetí sovětský výstup do prostoru u konce. Výsledek inspekce byl jednoznačný: uzel je v pořádku a stanice může začít fungovat v plnohodnotném režimu!

10. ledna 1978 odstartoval z Bajkonuru Sojuz-27 s první návštěvnickou posádkou ve složení Vladimir Džanibekov a Oleg Makarov. Následujícího dne se hladce připojil k přednímu stykovacímu uzlu Saljutu. Když přešli Džanibekov a Makarov na palubu stanice, byl to historický okamžik: na palubě jediné orbitální stanice byli v ten okamžik čtyři lidé (tento rekord bude překonán až v roce 1982, když na palubě Saljutu 7 bude pobývat 5 osob najednou). Komplex Sojuz-27/Saljut 6/Sojuz-26 byl pořádný „macek“ – na délku měřil přibližně 28,5 metrů, jeho hmotnost činila 32,3 tun a objem hermetických prostor dosahoval 100 m3.

Vzácná chvíle pohody s návštěvnickou posádkou (vlevo nonšalantně pózuje Grečko, vpravo Makarov, shora se snaží čtenáře zmást Džanibekov)

Vzácná chvíle pohody s návštěvnickou posádkou (vlevo nonšalantně pózuje Grečko, vpravo Makarov, shora se snaží čtenáře zmást Džanibekov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Džanibekov a Makarov plnili poměrně náročný program, který reflektoval krátký let této posádky. Oproti Romaněnkovi a Grečkovi byla jejich mise „sprintem“ v porovnání s „maratonem“ stálé posádky. 13. ledna proběhla zajímavá procedura, jež se měla stát do budoucna rutinou: Sojuz-26 blokoval zadní port stanice, jenž v sobě ukrýval systém doplňování paliva a okysličovadla z nákladní lodi. Proto bylo třeba jej uvolnit. Obě posádky toho dne vzájemně vyměnily anatomické vložky v sedadlech Kazbek v návratových modulech Sojuzů a o dva dny později Romaněnko s Džanibekovem oživili své vyměněné lodě – Romaněnko Sojuz-27 a Džanibekov Sojuz-26 – aby je otestovali. Přes menší problém se zkratem malého komponentu v systému zvukového hlášení poruch u Sojuzu-26 bylo vše v pořádku. 16. ledna se Sojuz-26 s Džanibekovem a Makarovem odpojil od Saljutu a zamířil domů. Opět se přepisovaly historické anály: poprvé se posádka na Zem vrátila v jiném stroji, než v jakém vzlétla do vesmíru.

O pouhé čtyři dny později odstartovala z Bajkonuru nová kosmická loď s názvem Progress-1. Bezpilotní stroj odvozený z transportních lodí Sojuz byl určen k zásobování orbitálních stanic. Tam, kde byl u klasických Sojuzů orbitální úsek, měl Progress skladovací prostory, ukrývající náklad, jež si měla přebrat posádka. V místech návratového modulu byly nyní nádrže na palivo, okysličovadlo, kyslík a vodu. Agregátový úsek s hlavním motorem zůstal oproti Sojuzu beze změn.

První nákladní loď Progress-1 po odpojení od stanice

První nákladní loď Progress-1 po odpojení od stanice
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

22. ledna se nákladní loď spojila se stanicí. Na její palubě bylo připraveno zhruba 1 000 kg pohonných látek, dalších 1 300 kg vážil náklad ve skladovacím prostoru. Romaněnko a Grečko se téměř ihned dali do vybalování a překládání zásob, celá práce trvala několik dní. Mezitím běžely také prověrky těsnosti propojení mezi palivovou a kyslíkovou soustavou Saljutu a jejich protějšky na Progressu. Na přelomu ledna a února se nádrže na Saljutu začaly plnit určenými látkami. Celý proces trval několik dní, energetická náročnost procesu si vyžadovala periodické dobíjení baterií stanice. 5. února ještě motor Progressu „pošťouchnul“ stanici na vyšší dráhu a 6. února se nákladní loď naložená odpadem a nepotřebným vybavením odpojila od Saljutu. Po odpojení proběhly ještě testy naváděcího a pohonného systému Progressu a 8. února první zásobovací loď v dějinách podle plánu shořela v atmosféře.

Po odletu Progressu si mohli Romaněnko s Grečkem trochu oddechnout. Rozhodli se poprvé využít dobrodiní palubní sprchy. Oproti plánům se příprava lázně pořádně protáhla. Celkem trvala příprava a následný úklid sprchovacího koutu celý den. Na to, že sprchování zabralo oběma mužům pouhých deset minut, to byla příliš dlouhá procedura. Romaněnko a Grečko usoudili, že jedno sprchování stačilo a po zbytek letu se rozkládáním sprchového koutu nezatěžovali (zajímavé je, že ke stejnému závěru došli i někteří astronauti programu Skylab a vlastně i všechny následující posádky orbitálních stanic).

Druhá a poslední návštěvnická posádka, kterou měli Romaněnko s Grečkem na palubě Saljutu 6 přijmout, odstartovala do noční oblohy z Gagarinské rampy 2. března v 18:28:10 moskevského času. V návratovém modulu Sojuzu-28 seděl velitel Alexej Gubarev a kosmonaut-výzkumník Vladimír Remek. Za práh vesmíru se poprvé podíval občan jiného státu než SSSR a USA. Na osmnáctém obletu Země, 3. března ve 20:10 moskevského času, se Sojuz-28 připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu. O tři hodiny později se otevřely poklopy a Remek s Gubarevem propluli do nitra stanice, kde je již čekali rozesmátí Romaněnko s Grečkem.

Ovšem v případě Romaněnka byl onen úsměv trochu strojený. Velitel stanice už několik dní bojoval s neustávající bolestí jednoho zubu. Proto měli internacionální návštěvníci ve výbavě i dentistické náčiní včetně zubní vrtačky. Ošetření „rychlokvašenými“ zubaři však Romaněnko promptně zavrhnul a rozhodl se vydržet bolest až do konce letu. Náladu mu alespoň trochu mohlo napravit avízo z řídicího střediska, které 4. března gratulovalo základní posádce k překonání hranice 84 dní ve vesmíru – dosavadního rekordu astronautů mise Skylab SL-4.

Gubarev, Grečko a Remek na palubě Saljutu 6

Gubarev, Grečko a Remek na palubě Saljutu 6
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Mezinárodní posádka plnila po sedm dní na stanici program, ve kterém významné místo zaujímaly experimenty vyvinuté v československých vědeckých institucích. V nabitém denním programu si návštěvníci mnoho spánku neužili – oba věděli, že se už na orbit znovu nepodívají. Gubarev letěl podruhé a v oddílu kosmonautů na svou šanci čekalo mnoho mladých a schopných, Remek si zase uvědomoval, že jeho let je historický a při realistickém posouzení stavu věcí další šanci už mít nebude. Když se 10. března v 13:23:30 moskevského času Sojuz-28 oddělil od Saljutu, měli oba muži na jeho palubě pravděpodobně pocit jisté definitivnosti a neopakovatelnosti svých zážitků. Remek s Gubarevem přistáli v 16:44 moskevského času ve sněhové vánici nedaleko kazašského města Arkalyk.

Po odletu internacionální posádky začali Romaněnko s Grečkem připravovat stanici na samostatné fungování. Jejich mise se naplnila 16. března, když za sebou uzavřeli příklop a oddělili Sojuz-27 od Saljutu. Návrat na Zem proběhl téměř bez problémů – tedy až na fakt, že z nějakého důvodu nefungoval periskop, pomocí něhož měl Romaněnko orientovat Sojuz k brzdicímu zážehu. Romaněnko vyřešil situaci rychle a vynalézavě: zorientoval loď pohledem z bočních okének. Brzdicí zážeh proběhl nominálně…

16. března ve 14:18:47 moskevského času dosedl návratový modul Sojuzu-27 nedaleko města Celinograd po rekordním letu o trvání 96 dní, 10 hodin a 8 sekund. Jurij Romaněnko se konečně dočkal ošetření svého bolavého zubu a Georgij Grečko se až nyní od svého velitele Romaněnka dozvěděl, že mu na počátku ledna zemřel otec. Zprávu sdělili veliteli během svého pobytu na stanici Džanibekov s Makarovem, Romaněnko se však rozhodl, že svému kolegovi o této smutné události během letu neřekne. Na orbitu Grečko tak jako tak nic dělat nemohl a jeho případné (byť pochopitelné) psychické problémy by se mohly promítnout na plnění programu letu nebo na bezpečnosti v případě havarijní situace.

Rekordní mise Romaněnka a Grečka byla tak trochu zázrakem. Když byli po debaklu Sojuzu-25 spárováni coby nová základní posádka, ani oni sami si nemysleli, že mohou jako tým fungovat. Zkušený a klidný Grečko byl pravým opakem temperamentního nováčka Romaněnka. Nakonec však s údivem zjistili, že stačilo, aby si nastavili základní pravidla chování a voilà – za celé tři měsíce pobytu na stanici se neobjevil žádný vážný konflikt. Oba si mimo jiné vymohli, aby je Země neúkolovala jednotlivě, všechny úkoly měly směřovat posádce jako celku a oni sami rozhodnou, kdo z nich se daného úkolu ujme. K dobré atmosféře na palubě přispěl i nový režim dne. Oproti předchozím stanicím, kde posádky přizpůsobovaly svůj rytmus dne tak, aby byla co nejvíce využita komunikační „okna“ se Zemí, nyní kosmonauti zachovávali moskevský čas. Vstávali v 8 hodin a usínali ve 23 hodin moskevského času.

První dlouhodobá expedice na Saljutu 6 byla zkrátka téměř dokonalým úspěchem. Na jaře 1978 vše napovídalo tomu, že po dlouhých porodních bolestech a velmi skromných úspěších má Sovětský svaz v rukou skutečně velkolepý stroj, který umožní přetvořit nízký orbit na místo, kde člověk setrvává týdny a měsíce, pracuje, odpočívá a žije, místo, které může považovat za svůj dočasný domov…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.esascosas.com/wp-content/uploads/2015/12/Salyut607.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/s/salyut6b.jpg (kredit: Mark Wade)
http://4.bp.blogspot.com/-VdIEcS-Mggs/TfAwkKB6qAI/AAAAAAAABfo/–lW796sVwo/s1600/Salyut.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-25_4.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-26.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/salyut-6_1_progress-1.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/soyuz-27_2.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-26_seva.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-28_2.htm (kredit: spacefacts.de)

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

56 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 9. díl”

  1. RiMr napsal:

    Opět za pět (v ruském známkování) 🙂 – paráda.

    A taky jedna vzpomínka (reprodukovaná) – socialistický sychravý Gottwaldov, ráno se z konečné tramvaje šourá do velké „zlínské“ tiskárny procesí zamračených rozespalých pracovníků na šichtu. Před vrátnicí podiveně obcházejí kolegu – „tolerovaného“ místního oddaného mladého komunistu, který zaujatě hledí kolmo vzhůru. Na dotaz jednoho z tiskařů „Co tady blbneš vole“, tento se slzou v oku, zajíkajíc se vzrušením odpoví „ano…! Je tam jeden z nás!“

  2. MichaelM napsal:

    Orgán KSČ se dnes, se slzou v oku, nemusí tajně číst na toaletě ale může se veřejně číst na internetu. Vím, že si kazím zrak a mysl ale občas bez toho ani neusnu.

    http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1978/3/3/1.png

  3. vedator napsal:

    Sialene dobra cast, vdaka!! Howgh 🙂

  4. Jiří Macoun napsal:

    Pro Racek.

    Rudé právo z kasáren z Opavy oznamující vypuštění Sojuzu 28 se dochovalo! Mám ho dodnes ve skříni. Domněnka, že si s ním nprap. Frébort /staršina georoty/ vytřel zadek je naprosto mylná, i když bylo a je obecně známo, že tento praporčík k intimní hygieně orgán KSČ pravidelně používal. Ztopil jsem i následující výtisky Rudého práva a pak i mimořádné a tlusté vydání Zápisníku o Remkovi. Škoda, že jsem nevěděl, že se zajímáte o kosmonautiku, protože kdybych to věděl, tak bych vám jméno 1. československého kosmonauta prozradil asi tak týden až deset dní před startem jeho kosmické lodi z Bajkonuru. Poslala mi ho na vojnu matka v dopise. Výslovně psala, že do vesmíru poletí Remek, syn velitele letectva. A zdroj špionážní informace byl zatraceně důvěryhodný.
    A možná ani netušíte, že za války bylo prvořadým bojovým úkolem opavského geodetického odřadu vytyčování palebných postavení Scudů a jiných raket ČSLA. Stupeň utajení byl ale tak velký, že se měřičské družstvo na cvičeních se skutečnými raketami, přestože probíhala mimo vojenské prostory, s přepravníky raket nikdy nepotkalo. Souřadnice palpostu a směrník se schovávaly v terénu vedle silnice do skleněné flašky nebo podobného média. Místo úkrytu depeše bylo vyznačeno trojitou bílou ručně malovanou čárou kolmo na směr vozovky v místě propustku. Flaška se strkala na počátek roury pod vozovkou. Tak se měla vést 3. světová válka.

    Písař georoty

    • Racek napsal:

      No, u nás na rotě sloužil nadpraporčík Jurčík, jinak hrozně hodný člověk. Já přímo v té geodetické rotě sloužil, takže o tom cosi vím, dokonce jsem velel četě. Kromě toho zaměřování jsme vyměřovali hranice, což byl pro vojáky ráj na zemi. Tehdejší Varnsdorf …
      Takže jsme se museli vidět. Sloužil jsem pod Tajfunem…

      • Jiří Macoun napsal:

        Zajímavé setkání po letech na webu o kosmonautice, ale Jurčík byl autorota v přízemí. My byli o patro výše a to byla georota. Nad námi pak poddůstojnická škola. Kdybyste si chtěl noviny, které u vaší jednotky Jurčík podělal, po letech přečíst, tak se stačí ozvat. Jak jsem psal, k našemu staršinovi jsem je nepustil. A o polňácích vím své. Takovou dovolenou už nikdy nezažiji.

      • Racek napsal:

        Kdybych neměl v té době doma už ženu a dítě, byla by vojna vcelku v pohodě. Jsem rád, že jsme se alespoň takhle sešli :-)) No, on Jurčík měl ještě Obranu lidu, asi stejná tvrdost, takže ke katastrofickým koncům a ohrožení bojeschopnosti nedošlo.. Vidíte kde všude pronikne kosmonautika. S Remkem jsem se jinak služebně setkal, asi před 15 lety, když byl v Moskvě. Příjemný člověk a na rozdíl od většiny osazenstva obchodního oddělení nedělal ani tak politiku, ale snažil se dělat obchod pro naše exportéry, velmi úspěšně. On jako geroj SSSR měl všude dveře otevřené a využíval to.

  5. ptpc Redakce napsal:

    Parádny článok! Samozrejme ako aj celý seriál…
    Ondro, ďakujem!

  6. JakubV napsal:

    Na Saljut 6 a let Remka si pamatuji dobře, byl jsem v 5té třídě a po tomto letu jsem začal hltat vše o vesmírných letech a kosmonautice 🙂 Na to se nezapomíná…
    Díky za pěkný seriál.

  7. Reva napsal:

    Devět dílu trvalo, než jsem si mohl článek číst s úsměvem na rtech. Po tolika problémech a obětech, si to Sověti rozhodně zasloužili. 🙂 Děkuji moc za článek.

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Myslím, že už třeba Saljut 4 důvody k úsměvu Sovětům dal. Každopádně jsem rád, že se Vám článek líbí!

      • KKK napsal:

        V sobotu zemřel ve věku 85 let bývalý sovětský kosmonaut Georgij Grečko, který se na vesmírné stanici Saljut 6 setkal i s československým kosmonautem Vladimírem Remkem. Grečko se do kosmu podíval třikrát a strávil ve vesmíru více než 134 dní.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Díky za doplnění, vím o tom a proběhlo to i na fóru. Uvažoval jsem o tom, že bych se pokusil tady na blogu o nekrolog (Grečko by si jej určitě zasloužil), ale pro nedostatek času a otravnou virózu jsem bohužel své plány musel přehodnotit… 🙁

      • KarelK napsal:

        I tento díl by mohl být brán jako uctění památky Georgie Grečka.

  8. Karel napsal:

    Skvělý seriál, a skvělý tento díl. Díky.
    Je to trochu i moje subjektivní vnímání, protože právě v době tohoto letu se ve mě coby žákem základní školy začal probouzet zájem o kosmonautiku a vesmír vůbec.

  9. Michael Voplatka napsal:

    Je fascinující, jak vydrillované lidské oko dokáže rozeznat odchylku jednoho stupně v náklonu. A jedna otázka: To bylo tolik peněz, že návštěvnické posádky létaly k Saljutům, i když nebylo potřeba vyměnit Sojuz?
    Díky za super článek!

  10. Keba napsal:

    Díky za další skvělý díl! Let Saljutu 6 si už pamatuji docela dobře. Hodně se o něm všude psalo a mluvilo ve zprávách a různých pořadech. Myslím si, že poté co na Saljut 6 přiletěl Progres-1, tak se dokonce potom psalo o prvním vesmírném vlaku. Samozřejmě Remek byl potom úplně všude 🙂 Hlavně nezapomenutelné je staly staly jeho živé vstupy z oběžné dráhy (nebo to byl záznam) už přesně nevím. Přínos jeho letu si netroufám ani v nejmenším hodnotit s jedinou výjimkou – z hlediska propagandy to byl úspěch 🙂 Celkově ale let Saljutu 6 a použití Progresů byl velký a úspěšný posun vpřed. Možná právě v této době se z letů do vesmíru začala v očích veřejnosti pomalu stávat rutina.

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Díky!
      A souhlasím, Saljut 6 stál skutečně za tím, že dlouhodobé lety do vesmíru se v očích veřejnosti začaly stávat rutinou. Mocně se na tom podílela i propaganda. Ovšem skutečnost nebyla ani zdaleka tak idylická. Koneckonců v dalších dílech se o tom bude možné přesvědčit. 😉

  11. Spytihněv napsal:

    Remek dobrý, ale v té době se spíš jásalo, když jsme porazili Rusáky v hokeji, než když naši nejlepší přátelé vzali nějakého Čecha do vesmíru 🙂 Jo, to třeba spolupráce na misích Vega už byl opravdový a zasloužený úspěch české vědy.

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Nezatracoval bych úplně Remkův let ani co se vědeckého hlediska týče. Ty experimenty, které se prováděly, byly poměrně zajímavé (Chlorella, Morava-Splav, Extinkce…).

      • Spytihněv napsal:

        Práci určitě odvedl, o to nejde, ale jsem přesvědčen, že jako český úspěch ve vesmíru se tato akce značně přeceňuje. V Kremlu bylo rozhodnuto, že vezmou někoho z ČSSR, takže otázka nezněla, jaký národ se tam podívá, ale který jedinec z něj to bude. A že někdo z široké skupiny domácích kandidátů splní náročné požadavky, to bylo celkem jasné.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Rozumím a vcelku souhlasím. Nicméně historické tabulky se na okolnosti neptají.

      • maro napsal:

        To pořadí v jakém se jednotlivé země soc.bloku podívají do vesmíru bylo určitě dáno loajalitou k SSSR a přinosem v RVHP. Takže Češi, jako ten „nejhodnější“ a nejloajálnější (po normalizaci v 70 tých letech) to samozřejmě vyhráli, pak hned museli na řadu hrdí Poláci a technicky dobří východní Němci. Proto taky „sví“ Rumuni (odmítli zasáhnout proti pražskému jaru 1969) letěli až třeba po Vietnamu, Kubě a Mongolsku. A Jugoslávci se svou „jinou cestou socialismu“ se akce vůbec neúčastnili.

      • Pospíšil Redakce napsal:

        Myslím že se mýlíte. Při volbě pořadí zemí soc. tábora, kdo kdy poletí na Saljuty, rozhodovala především míra předchozího zapojení těchto zemí do bezpilotní časti programu Interkosmos. ČSSR byla v tomto ohledu v 60. a 70. letech nejaktivnější, připravila nejvíce vědeckých přístrojů a experimentů na různé sovětské sondy i pro pilotované lety a tak jsme měli pořadí jedna. Samozřejme, loajalita Husákova vedení po invazi vojsk 68 také hrála svou roli, ale nebyl to hlavní parametr při určování pořadi.

    • maro napsal:

      No jo. Ono totiž tehdy porazit Rusy v hokeji už sakra něco znamenalo. Jejich extrémní první pětka byli hokejoví bohové pod vedením trenéra drsňáka Tichonova.
      To byl pak klasický komentář:
      Fetisov – Larionov – Kasatonov – Makarov – Krutov – gól.

      • Rudolf Šíma napsal:

        Já tedy pochopil Spitihněvův příspěvek trochu jinak. Dobře si pamatuji, že většina národa žádnou hrdost na Remkův let necítila. Vtipů z té doby by se sem dalo nasypat habakuk. Jeho osobně mi bylo i trochu líto (tehdy jsem mu fandil). A nadšení z vítězství nad „Rusákama“ nebylo dáno kvalitou jejich týmu, ale jednalo se o substitut národně-osvobozeneckého boje. 🙂

      • Racek napsal:

        No, já si zas dobře pamatuji, že se spousta lidí, o kterých bych to nikdy neřekl, přímo probudilo z tý tehdejší normalizační letargie. Snad nikdo to tenkrát nebral politicky. Bohužel, trvalo to jen těch cca 14 dní. Pak se už zas plnil plán.

      • maro napsal:

        Tak těžko říct jak to bylo mezi dospělýma, ale mezi klukama to teda mělo odezvu velkou. A časopis „Letectví a kosmonautika“ byl v tu dobu beznadějně rozebranej. A co vím tak besedy s Remkem byly vždycky narvané.

      • Dr.QQ napsal:

        Táto legendárna päťka hrala v zbornej po prvýkrát až v roku 1981 aj to nie na MS, ale na Kanadskom pohári.
        V čase Remkovho kozmického výletu to bola iná legendárna päťka: Vasiliev, Lutčenko, Michajlov, Petrov, Charlamov.

  12. Alois napsal:

    Dovolil bych si připomenout, že jen obslužná loď třídy Apollo v projektu Skylab měla srovnatelné rozměry a váhu dokonce vyšší než sovětské stanice řady Saljut.

  13. Rudolf Šíma napsal:

    Paráda jako vždy, díky. K letu občana ČSSR do vesmíru mám příhodu. Jeden můj kamarád byl v té době na vojenském cvičení. Remkův let byl „záložákům“ oznámen při večerním nástupu slovy: „Soudruzi, Československá socialistická republika se dneškem stává třetí kosmickou velmocí.“ 🙂

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Díky!
      Mě bohužel Remkův let minul, byl jsem malé nedochůdče, nicméně zážitky z vojny vždycky pobaví! 😀
      Ovšem byli jsme „tam“ jako třetí a to nám nikdo neodpáře. Že tomu tak bylo z vesměs politických důvodů, to je zase jiná věc…

      • tonda napsal:

        Tak já mám rovněž dobrou historku u příležitosti letu Vladimíra Remka.Byli jsme na odpolední směně na šicí dílně,samé ženy,bavili se o tenkrát strašáku,že bude měnová reforma,že padnou peníze a náhle asi kolem 18h dílenský rozhlas začal vysílat:Pozor,pozor,vyslechněte důležité hlášení československé tiskové kanceláře….a jedna pracovnice říká,a už je to tady,měna!A kolegyně se skácela na zem,omdlela!Asi měla velké úspory ve strožoku!A rozhlas slavnostně oznámil,že byl vypuštěn náš kosmonaut!

      • Karel napsal:

        🙂
        🙂
        🙂

      • Racek napsal:

        No, já na ten den pamatuji, kroutil jsem zrovna základní vojenskou službu v Opavě a to ráno zmizely všechny výtisk Rudého práva, takže staršina měl ta najednou nedostatek toaletního papíru. Opravdu úspěch, složení mužstva zejména s příslušníků dělnické třídy nijak neplýtvalo sympatiemi k režimu, na rozdíl od zejména slovenských absolventů, kteří věděli jak se probojovat do funkcí a získávat výhody..Já jsem ten den pak místo pravidelného školení řidičů měl improvizovanou přednášku o kosmonautice a Saljutu. Tehdy už bylo technických informací poměrně dost a tak se myslím díky podkladům docela povedla. Musel jsem ji ještě dvakrát zopakovat. Dostal jsem pochvalu, nicméně na opušťák to bohužel nestačilo.
        Mimochodem, když jsem byl cca půl roku předtím na přijímači v Čáslavi, slyšel jsem poprvé jméno Remek a Pelčák v rámci školení od místního politruka. Byl to docela vzdělaný a informovaný člověk a přednášet fakt uměl.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Doufám, že Vám na Opavu zbyly i nějaké alespoň trochu příjemné vzpomínky. Ono to naše „bílé“ město je docela pěkné… 😀

      • Racek napsal:

        Ale ano, byla tam docela dobrá služba, lampasáci většinou velmi slušní a docela normální (většinou geometři), kolegové různí, ale šlo to. No a s těmi řidiči to člověk musel umět. To byli tvrdí kluci z venkova, ale většinou nesmírně šikovní a věděli si vždy rady. A v Opavě jsem přečetl snad celou dobře zásobenou místní knihovnu, lidé přátelští a pivo slušné. Akorát holky na vojáky moc nebyly, jak říkali kolegové (kromě vstřícných romek, což přinášelo pak určité problémy:-) Já už ale byl v té době ženatý a tak se mě tyhle svody netýkaly. Škoda , roky jsem se pořád chystal že se tsam zastavím…. ale to víte.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Pokud by to snad někdy vyšlo, dejte vědět. Pivo tady máme taky vcelku slušné. 🙂

    • maro napsal:

      Tak on ten start byl přenášen v jakémsi přímém přenosu, ovšem tedy jenom v rádiu. Vím že pak jsem ještě hustil do rodičů, aby něco půjčili v knihovně a táta dotáhl domů knížku, ve které byla vložená „gramofonová deska“ jako taková ta tenoučká bleděmodrá fólie, která se pustila na gramofonu a mohli jste slyšet komunikaci Gagarina při jeho prvním letu. Prostě už tehdy měly některé knihy audio přílohy 🙂

      • Honza napsal:

        Na přímý přenos startu jsem koukal odpoledne v televizi. To, že to vysíláno nebylo, je jakýsi podivný konspirační nesmysl, který se objevil po 89.

      • maro napsal:

        Aha, tak to jsem tehdy jako malej špunt nevěděl. Škoda.

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.