Skylab – laboratoř na nebesích (10. díl)

Skylab

Stroj, na jehož palubě se toho tolik odehrálo, byl od počátku února 1974 v pasivním stavu a jako tichá, neživá masa oblétával na své zdánlivě nekonečné pouti planetu. Skylab byl uveden do spánkového režimu, kdy byly aktivní pouze radiové přijímače. Přestože byl původně koncipován zhruba na roční misi, neoficiálně se počítalo s tím, že se k němu astronauti ještě v budoucnu vrátí. Vzhledem k faktu, že sesterská stanice Skylab B byla sice z větší části hotova, avšak peníze na její dovybavení a vypuštění nehodlali politici uvolnit, byl návrat na Skylab zajímavou alternativou. Projekt Apollo, jenž poskytoval programu Skylab transportní kapacity, však skončil společnou americko-sovětskou misí v létě 1975 a v americkém programu pilotovaných letů nastalo na nějaký čas vakuum. Času ovšem bylo zdánlivě dost. Skylab byl před opuštěním poslední posádkou „pošťouchnut“ na mírně vyšší oběžnou dráhu a podle balistických propočtů, vycházejících z aktuálních údajů o celkové hmotnosti stanice a o stavu atmosféry, byl jeho zánik predikován zhruba na březen roku 1983. Do té doby však bude určitě uveden do provozu systém Space Shuttle, pomocí nějž by mohli astronauti vdechnout Skylabu nový život. Jenže nikdo nemohl předvídat, že proti Skylabu se postaví ten samý objekt, jenž byl hlavním předmětem vědeckého výzkumu na stanici – Slunce...

 

Velké finále

 

Naše mateřská hvězda se může běžnému smrtelníkovi jevit jako cosi neměnného. Bylo tady odjakživa a bude i dál po miliardy let. V porovnání s časem, jenž je nám lidem vyměřen, se změny provázející život Slunce zdají být téměř nepostřehnutelné. Jak vám ale každý astrofyzik napoví, není tomu tak. Slunce je velmi dynamickým objektem, a to dokonce i v rámci pouhých dní či hodin. Od 19. století je pozorováno periodické zvyšování a snižování četnosti těchto dynamických procesů. Říká se tomu „solární cyklus“ a v jeho rámci vždy během jedenácti let proběhne solární minimum (období nejnižší aktivity) a solární maximum (období nejvyšší aktivity).

Kompozitní obrázek kompletního slunečního cyklu v rentgenové části spektra

Kompozitní obrázek kompletního slunečního cyklu v rentgenové části spektra
Zdroj: en.wikipedia.org (kredit: ISAS, NASA)

V polovině sedmdesátých let se sluneční cyklus dostal do klidné fáze. Avšak oproti očekáváním probíhající solární minimum zdaleka nebylo tak klidné jako předchozí minima a tento průběh sliboval velmi bouřlivé solární maximum. Slunce bylo stále aktivnější a čím více se blížilo období solárního maxima v letech 1980-1981, tím více bylo zřejmé, že pro Skylab to znamená nedobré zprávy. Ve výšce, v níž se pohyboval, není zcela vzduchoprázdno. I 400 km nad Zemí jsou znatelné zbytky atmosféry, jež každé těleso nepatrně brzdí a tím plíživě snižují jeho orbit, třeba jen o pár desítek či stovek metrů za den.

Zvýšená aktivita Slunce v polovině sedmdesátých let začala zahřívat horní vrstvy atmosféry o něco více oproti předpokladům. Ohřátá atmosféra zvětšila svůj objem a najednou bylo prostředí kolem Skylabu ve zvýšené míře prosyceno molekulami vzduchu. Více molekul tak naráželo do jeho trupu a do křídel slunečních baterií a stále více stanici brzdilo. V roce 1977 už bylo jasné, že předpokládaný termín zániku Skylabu, tedy rok 1983, není reálný a podle propočtů se měl Skylab střetnout s hustými vrstvami atmosféry už v roce 1979. Bylo třeba začít jednat.

V červnu toho roku požádal tehdejší ředitel pokročilých programů v rámci NASA John Disher středisko Marshall v Huntsville o vypracování studie na téma využitelnosti Skylabu a stavu jeho systémů (Středisko Marshall mělo Skylab na starosti od začátku a bylo tedy logické, že nejvíce o stanici věděli právě tamní experti). Zhruba ve stejné době dostalo středisko JSC (Johnson Space Center) v Houstonu za úkol vypracovat způsob, jakým by se mohl raketoplán podílet buďto na doručení stanice na vyšší orbit pro další využití, nebo na bezpečném navedení do hustých vrstev atmosféry mimo obydlené oblasti. Mezi zainteresovanými nakonec vykrystalizovala idea dálkově ovládaného tahače, jejž by raketoplán vypustil v blízkosti Skylabu z nákladového prostoru. Tahač by se připojil k dokovacímu uzlu stanice a zážehem vlastního pohonného systému by zvedl její orbit, nebo ji pomohl bezpečně navést do atmosféry. Přes druhou zmíněnou možnost nicméně preferovaným vyústěním projektu bylo prodloužení života stanice o 10 let.

Předpokládaná podoba "tahače" TRS

Předpokládaná podoba „tahače“ TRS
Zdroj: spaceflight.nasa.gov (kredit: NASA)

V září 1977 byl kontrakt v předpokládané hodnotě 35 milionů dolarů skutečně uzavřen a vývojem a výrobou tahače s označením TRS („Teleoperator Retrieval System“) se stal koncern Martin-Marrietta. Předběžné plány hovořily o jeho připravenosti k použití v říjnu roku 1979. Použití TRS se nemělo omezit pouze na suplování pohonného systému Skylabu, tahač měl podle představ svých tvůrců možnosti vyžití i v dalších oblastech programu Space Shuttle, namátkou inspekce nebo zachycování satelitů.

Mezitím se NASA snažila co nejvíce prodloužit stávající životnost Skylabu. Stanice klesala mnohem rychleji, než bylo v plánu a bylo evidentní, že je nutná alespoň změna její orientace v prostoru. V současné situaci, kdy byla stanice obrácena podélnou osou k Zemi a komplex ATM byl vzadu vzhledem ke směru letu, nastavoval stroj molekulám atmosféry příliš velkou plochu. Bylo nutné polohu změnit tak, aby stanice letěla dokovacím uzlem nebo OWS napřed a tím se snížil průřez čelní plochy. Tato poloha byla nazývána „EOVV (end-on velocity vector – natočení konce stanice po vektoru pohybu)“.

V únoru 1978 tak zamířila na sledovací stanici na Bermudách osmičlenná skupina techniků, aby se pokusila probrat Skylab z hibernace. Pouze stanice na Bermudách ještě disponovala rádiovým zařízením, schopným komunikace s nyní již zastaralým systémem Skylabu v pásmu UHF. 6. března začala sledovací stanice vysílat povely k probuzení dosud hibernujícího stroje. Nebyl to jednoduchý úkol, palubní baterie byly zcela vyčerpány a Skylab mohl zareagovat pouze v době, kdy byly jeho solární panely natočeny ke Slunci. Na první povel stanice neodpověděla. Ani na druhý, třetí, čtvrtý… Až po mnoha marných pokusech se konečně Skylab ozval!

Mohla začít příprava na natáčení Skylabu do patřičné polohy. V oněch dnech si mnozí nemohli nevzpomenout na stav gyroskopů CMG, jež kontrolovaly polohu stanice v prostoru. Jeden gyroskop ze tří byl nefunkční a další vykazoval během poslední návštěvy Skylabu známky nadcházejícího selhání. Nebylo jisté, zda přežije zapnutí a změnu polohy Skylabu. V neuvěřitelně krátké době dokázal tým specialistů z Marshallu pod vedením Hanse Kennela vypracovat způsob, jak udržet žádoucí polohu pouze s jedním gyroskopem – vskutku husarský kousek. Když byl 8. června vydán povel k roztočení gyroskopů, všem se ulevilo. Churavý gyroskop zatím fungoval, proto mohlo 11. června začít pomalé natáčení Skylabu do EOVV. Skutečně se to podařilo a pokles dráhy stanice se zmírnil. Navíc v průběhu prací specialisté zjistili, že pokud je zlobivý gyroskop č. 2 vystaven přímému slunečnímu záření, funguje zcela bezproblémově.

Navázání kontaktu se Skylabem umožnilo také diagnostiku jeho systémů, kterou potřebovali tvůrci studie o obnově využití stanice. Po jedenácti měsících od zahájení prací byla v říjnu 1978 zpráva „Skylab Reuse Study (Studie o obnovení používání Skylabu)“ hotova. Je v ní popsán nejen stav systémů Skylabu, ale načrtává i možnosti a směry jeho dalšího využití. Co se týče systémů, vyzněl závěr zprávy poměrně příznivě.

Podle telemetrických údajů byla v pořádku elektronika Skylabu, a to včetně navigačního počítače. Nebyla nijak narušena hermetičnost trupu a podařilo se natlakovat interiér na 48 hPa, aby bylo zajištěno chlazení pomocných gyroskopů. Elektrický systém stanice byl taktéž v poměrně dobrém stavu, z 18 baterií jich zůstalo 14 funkčních (přičemž dvě z „mrtvých“ baterií selhaly v období krátce po startu). Kapacita zbývajících baterií nedoznala vážnější úhony, stejně jako celá elektrická soustava. Funkční zůstal chladicí systém i orientační motorky. Celkově lze říci, že Skylab přečkal čtyřletou hibernaci na výtečnou, krom čtyř baterií, mrtvého gyroskopu CMG 1 a nefunkčního čidla hvězd (selhalo během pobytu druhé posádky) nebyla zjištěna žádná větší závada, jež by znemožnila další využití.

Velmi důležitým prvkem při úvahách o novém uvedení do provozu byla kapacita odpadní nádrže, ovšem zde se už předem vědělo, že není důvod k obavám – tři posádky nádrž zaplnily odpadem zhruba z jedné třetiny a pro další potřeby tak zbývalo naprosto dostačujících 43 m3 prostoru. Možným bolavým místem byl mechanismus odpadní přechodové komůrky, jež byl konstruován na 750 cyklů, přičemž během pobytu posádek bylo uskutečněno 656 cyklů. Nicméně během certifikačních procedur mechanismus vydržel 3 000 cyklů bez úhony, tudíž by používání i nad rámec původního konstrukčního návrhu nemuselo znamenat problém.

Klíčovým faktorem však byl stav zásob, pohonných látek a plynných náplní. Ohledně zásob jídla nebylo třeba nijak zvlášť dumat. Na palubě nezbylo mnoho potravin, tedy s jedinou výjimkou – budoucí posádky se mohly těšit na bohaté zásoby chřestu, jež byl u všech tří expedic nejméně oblíbenou poživatinou a astronauti se většinou nedokázali přimět k jeho konzumaci. Z 2 700 litrů pitné vody, se kterou Skylab startoval, zbývalo v tancích přibližně 853 litrů, přičemž se předpokládalo, že po ošetření jodovým přípravkem a přefiltrování bude použitelná. Orientační motorky Skylabu disponovaly přibližně třemi procenty původního množství stlačeného dusíku. Atmosféra na palubě stanice byla mixem kyslíku a dusíku, přičemž prvního plynu v nádržích zbývalo ještě 41 % původního množství, dusíku pak zbývalo 37 %.

Doplnění potravin by samozřejmě nečinilo větší problém. Také nádrže na vodu bylo možné relativně snadno doplnit buďto hadicemi, nebo pomocí přenosných nádob. Horší to bylo s environmentálním systémem a pohonným plynem pro orientační systém. Skylab nebyl primárně vybaven „uživatelsky přívětivým“ rozhraním pro doplňování těchto látek – vzhledem k původně plánované roční misi nebylo doplňování ani zapotřebí. I v této situaci však bylo možné si poradit. Vše bylo možné vyřešit výstupem do volného prostoru a pomocí menších úprav vést vnějškem hadice s kyslíkem a dusíkem (hadice s dusíkem by byla pro úsporu času i prostředků zčásti společná pro environmentální i orientační systém, až zhruba na úrovni airlocku by se větvila pro každý systém zvlášť).

Skylab s energetickým modulem a raketoplánem

Skylab s energetickým modulem a raketoplánem
Zdroj: wired.com (kredit: Wired)

Zpráva nastiňuje možné etapy, jež měly stanici znovu uvést do života. První etapou mělo být (a také bylo) navázání kontaktu a analýza systémů a zásob pomocí telemetrie. Druhou etapou mělo být zvednutí dráhy stanice pomocí TRS a inspekce exteriéru i interiéru astronauty. Třetí etapa měla znamenat počátek znovuosídlení stanice. K tomu měl sloužit přechodový modul, pomocí nějž by bylo možné ke Skylabu připojit raketoplán se zcela odlišným dokovacím systémem. Další krok v této etapě představovalo na počátku roku 1984 připojení energetického modulu. Jednalo se o konstrukci se dvěma křídly slunečních panelů, jež by po složení dvou předních křídel slunečních panelů ATM byla připevněna na přechodový modul. Sestava měla Skylabu dodávat 25 kW navíc. Čtvrtou etapou pak bylo rozšíření Skylabu o nové prvky a moduly – mimo jiné se počítalo s dočasným připojováním Spacelabu, nebo s jakýmsi křížencem mezi ruským manipulátorem Strela a Kanadskou rukou. Zpráva také předpokládala upevnění nového plnohodnotného protimeteoroidního a tepelného štítu.

Náklady na reaktivaci stanice by se pohybovaly kolem 50 milionů tehdejších dolarů, což při možnostech, jaké Skylab skýtá, nebyla přemrštěná částka. Ve vizích autorů zprávy měl být Skylab místem pro provádění některých experimentů, například nácviku sestavování velkých konstrukcí bez nutnosti opouštět interiér stanice, ovšem těžiště fungování stanice mělo spočívat zejména v relaxaci, kondičním cvičení a ubytování posádky. Velký prostor znamenal dokonce i oproti palubě raketoplánu doslova luxus, který by byl hřích nevyužít.

Avšak pro používání v éře raketoplánů bylo třeba vyřešit ještě jeden problém. Tlak na palubě Skylabu činil zhruba 344 hPa. Ovšem raketoplán měl mít kabinu natlakovánu na úroveň odpovídající zhruba pozemským podmínkám, tedy téměř třikrát vyšší oproti Skylabu. Pokud by astronauti chtěli proplout bez přípravy z jednoho stroje do druhého, velmi rychle by se stali obětmi dekompresní nemoci. Alternativou bylo poměrně zdlouhavé, několikahodinové „předýchávání“ čistého kyslíku, jež by vyplavil z tkání astronautů dusík. Řešením bylo použití přechodového modulu, podobně jako u americko/sovětské mise ASTP-EPAS. Přesto by se pobyt v takovém modulu počítal na hodiny a to bylo příliš mnoho.

Proto se začalo uvažovat o snížení tlaku na palubě raketoplánu a zvýšení tlaku na Skylabu. Po analýze možných důsledků bylo nakonec zjištěno, že toto řešení je schůdné. Slabým místem bylo v případě raketoplánu chlazení elektroniky v interiéru a současně požární omezení (vyšší parciální tlak kyslíku), na straně stanice by zvýšený tlak mohl narazit na konstrukční limity některých prvků. Na palubě raketoplánu by bylo možné snížit tlak z 1013,5 hPa na úroveň zhruba 868 hPa, u Skylabu by bylo možné provést zvýšení tlaku z 344 hPa na 455 hPa. Jedinou nutnou modifikací by byla výměna přetlakových ventilů Skylabu. Pro některé možná bude překvapením, že prvkem nejnáchylnějším k selhání by v případě zvýšeného tlaku nebylo velké okno v jídelně OWS, ale přechodová komůrka odpadní nádrže a – přenosné nádoby na vodu! U přechodové komůrky byl pevnostní násobek přesto dostačující, nové nádoby na vodu by jednoduše astronauti přivezli s sebou. Každopádně čas nutný pro pobyt v přechodovém modulu by se zkrátil na naprosté minimum, eventuálně na nulu. Jak lze vyčíst z předešlých řádků, Skylab by byl schopen víceméně bez problémů fungovat ještě poměrně dlouhou dobu. Jenže člověk míní, osud mění…

Zvýšení dráhy Skylabu v představách výtvarníka

Zvýšení dráhy Skylabu v představách výtvarníka
Zdroj: wikipedia.org

Když zainteresovaní pochopili, že sluneční aktivita skutečně roste nepředpokládaným tempem a původní plány na zvýšení dráhy stanice během pátého letu raketoplánu by nemusely být časově schůdné, byl program mise přesunut na dřívější misi STS-3. Od 17. března 1978 byla pro tento let ve výcviku posádka Fred Haise/Jack Lousma. Haise měl raketoplán nejprve dovést do blízkosti stanice, načež měl Lousma dálkově ovládaný TRS zadokovat ke stanici. Následný zážeh pohonného systému TRS měl první americkou orbitální stanici zachovat pro další léta používání. Každý den přicházeli Haise a Lousma do práce s pohledem upřeným na stěnu jedné z kanceláří. Byla na ní upevněna fotografie Slunce a vedle ní náčrtek se současnou polohou Skylabu. Jak podotkl Lousma: „Z této dvojice mohl vzejít pouze jeden vítěz…“

Bohužel, problémy s vývojem raketoplánu učinily ze všech plánů a předpokladů pouze akademická cvičení. První let Shuttlu se posouval stále více doprava a celý letový řád se postupně dostával mimo časové období, při němž by bylo možné Skylab zachránit. Na konci roku 1978 bylo po několika haváriích hlavních motorů raketoplánu SSME na testovací stolici jasno – Skylab je předurčen k zániku. 15. prosince informovala NASA tehdejšího prezidenta, že vzhledem k neustále odkládanému uvedení raketoplánu do letuschopného stavu naděje na záchranu pominula, o čtyři dny později byla prostřednictvím tisku informována i veřejnost. Aktivity ohledně stanice se definitivně přesunuly z módu „zachraňme Skylab“ do módu „učiňme vše proto, aby Skylab nikomu nespadl na hlavu“.

Vstup tak velkého tělesa, jakým byl Skylab, do hustých vrstev atmosféry rozhodně nebylo radno brát na lehkou váhu. Bylo možné, že průlet atmosférou přežijí kusy o značné hmotnosti a protože dráha stanice vedla nad obydlenými oblastmi, bylo třeba minimalizovat rizika. V létě 1978, zatímco se NASA oficiálně ještě snažila o záchranu, byla ustavena skupina „Skylab Contingency Working Group (havarijní pracovní skupina Skylab)“ pod vedením W. G. Basteda. Před tou stál úkol koordinovat práce na zajištění pokud možno bezpečného zániku stanice a současně měla skupina také komunikovat se zástupci státu, nad nimiž Skylab prolétal.

25. ledna 1979 byla stanice převedena z polohy EOVV do solární inerciální polohy (tedy stálé polohy vzhledem ke Slunci). V této poloze bylo sledováno, jakým způsobem se zvýšený odpor Skylabu promítne do parametrů jeho dráhy. Protože stanici chybělo křídlo solárních panelů č. 2, nesymetrický tvar hrozil postupně uvést stanici do nekontrolovatelné rotace. Opět nastoupili kouzelníci z Marshallu pod vedením Hanse Kennela, kterým se podařilo vypracovat „torque equilibrium attitude“, tedy polohu, při které jsou všechny síly působící na nesymetrický Skylab v rovnováze.

Operátoři v JSC se také pomalu začínali vžívat do nové role – role hrobníků. Podle ustanoveného postupu měli v okamžiku, kdy Skylab klesne přibližně 120 km nad zemský povrch, vypnout gyroskopy CMG. V ten moment měl Skylab začít nekontrolovaně rotovat, ovšem tato rotace měla současně za následek snížení odporu. Jelikož byl díky testům tento odpor již kvantifikován, bylo možné určit, nad kterým místem se Skylab začne rozpadat. Operátoři mohli ovlivnit místo rozpadu vypnutím gyroskopů lehce nad výškou 120 km nebo pod ní. Měli za to, že tak dokáží zánik Skylabu načasovat na dobu, kdy bude prolétat nad oceánem a nikomu tak nebude moci způsobit škodu.

Pátrání po troskách Kosmosu-954

Pátrání po troskách Kosmosu-954
Zdroj: commons.wikimedia.org

Po zveřejnění konečného verdiktu nad Skylabem měla média žně. Nestává se příliš často, aby se tak velký předmět vracel z vesmíru na Zemi. Navíc byla mediální smršť živena událostí starou zhruba rok. V lednu 1978 zanikl sovětský špionážní satelit s označením Kosmos-954. Stalo se tak nad územím Kanady, ovšem sovětští činitelé tvrdili, že satelit beze zbytku shořel během vstupu do atmosféry. Brzy však vyšel najevo pravý opak – bylo nalezeno dvanáct poměrně velkých úlomků družice podél 600 km dlouhé linie mezi Velkým Otročím jezerem a jezerem Baker. Co však bylo ještě horší, družice získávala energii z malého jaderného reaktoru a tak se krom trosek na území Severozápadního teritoria, Alberty a Saskatchewanu snesl také jemně radioaktivní poprašek. Trosky samotné byly, až na dvě výjimky, také radioaktivní. Nejednalo se sice o nijak zvlášť vydatné dávky radiace, veřejnost však reagovala velmi bouřlivě. A po roce se podobná hysterie začala objevovat znovu.

Činitelé NASA ubezpečovali na všechny strany, že na Skylabu se nenachází žádné radioaktivní zařízení, nicméně fakt, že relativně velké části Kosmosu-954 přežily ohnivý průlet atmosférou s sebou nesly otázku: mohou zbytky Skylabu vážně ohrozit obyvatelstvo? Podle odhadů NASA mohlo na zem dopadnout až 22 tun trosek. Agentura odhadla pravděpodobnost zásahu člověka troskou stanice na 1:152, přičemž této hodnoty by bylo dosaženo jen u některých termínů zániku, ve velké většině bylo riziko více než desetkrát menší. Média si však dál vedla svou.

"Skylab tento týden míří dolů... stejně jako naše ceny!" Zánik Skylabu byl marketingovým zlatým dolem...

„Skylab tento týden míří dolů… stejně jako naše ceny!“ Zánik Skylabu byl marketingovým zlatým dolem…
Zdroj: er.jsc.nasa.gov (kredit: NASA/JSC)

Jak se přibližoval předpokládaný termín zániku, téměř celý západní svět postihla „Skylabí horečka“. V New Yorku byl v jednom z barů k dostání speciální koktejl, po jehož konzumaci „ani nebudete vědět, co do vás udeřilo“. Na dračku šla trička se Skylabem v nejrůznějších podobách nebo rozličné druhy ochranných přileb. Na některé budovy lidé vyvěšovali plátna s vyznačeným cílovým místem dopadu v naději, že „když dáte vládě možnost na něco zamířit, určitě se netrefí“. U sledovací stanice na Cape Canaveral byla vztyčena velká baseballová rukavice, která měla stanici chytit. Rádia a noviny se předháněly v nabídkách peněžní odměny tomu, kdo do redakce jako první dopraví úlomek Skylabu. Celé to začalo připomínat velkou frašku. V zákulisí se však hlavní aktéři pečlivě připravovali na okamžik pravdy.

Onen okamžik nadešel na přelomu první a druhé červencové dekády roku 1979. Stanice klesala čím dál rychleji, jak ji brzdila hustější a hustější atmosféra a její udržování v příslušné poloze bylo stále těžší. Datum vstupu Skylabu do atmosféry bylo určeno s definitivní platností na 11. července.

Ještě v předvečer zániku se zdálo, že Skylab zanikne na nejlepším z možných orbitů – v oblasti Atlantiku, kde je nulová populace. Ovšem existovalo zde jisté riziko, neboť západní okraj očekávané dopadové oblasti se dotýkal východního pobřeží USA. Příkaz k vypnutí gyroskopů byl proto vydán o něco dříve, když se Skylab nacházel ve výšce 148 km. Dopadová plocha se tak posunula východně, asi 1300 km jiho-jihovýchodně od Kapského města.

Krátce po půl páté odpoledne světového času nastal konec – stanice se vlivem aerodynamického odporu začala rozpadat. Rozpad začal zhruba ve výšce 95 km, jako první se odlomilo křídlo solárních panelů na stěně OWS, po něm následovalo oddělení ATM od zbytku stanice. Postupně odpadly křídla slunečních baterií ATM a přibližně 60 km nad Zemí se ATM i zbytek Skylabu definitivně rozlétnul na kusy. Ovšem stejně jako při svém startu, i nyní si Skylab pro své tvůrce připravil nečekané překvapení.

Hodnota aerodynamického odporu, kterou predikovali pracovníci NASA, se od reality lišila zhruba o 4 %. I tak malá odchylka spolu s neočekávaně velkou odolností konstrukce vedla k tomu, že k rozpadu došlo až nad Indickým oceánem a část trosek skončila jihovýchodně od australského Perthu. Jako jeden z prvních pozoroval ohnivé stopy připomínající meteor pilot jednoho z linkových letadel, jež letělo nad západním pobřežím Austrálie. Za pár okamžiků se o zániku Skylabu mohlo na vlastní oči přesvědčit také obyvatelstvo na zemi, minimálně tedy ti, jež byli přes velmi brzkou ranní hodinu vzhůru. Mnoho z těch, kteří vzhůru nebyli, probudily sonické třesky úlomků dopadajících na jihozápadní pobřeží kontinentu.

Kyslíková nádrž - jeden z velkých fragmentů, jež přežily ohnivý sestup atmosférou

Kyslíková nádrž – jeden z velkých fragmentů, jež přežily ohnivý sestup atmosférou
Zdroj: en.wikipedia.org (kredit: Rycho626)

Jakýmsi „epicentrem“ se stalo město Esperance, v jehož okolí bylo nalezeno nejvíce trosek. Většinou se jednalo o malé úlomky nebo útržky, nicméně cestu atmosférou přežily například i velké kyslíkové nádrže (jedna je nyní vystavena v muzeu v Esperance, druhá v US Space and Rocket Center v Huntsville), palubní mrazák nebo nádrže na dusík pro orientační systém. Trosky naštěstí nikoho nezasáhly a nenadělaly ani žádné škody, jež by stály za řeč.

Pro sedmnáctiletého Stana Thorntona se staly zbytky Skylabu dokonce zdrojem nemalé částky peněz a patnácti minut slávy. Thornton našel brzy ráno na dvoře domku své matky kousky čehosi, co mohly být pouze trosky stanice. Okamžitě si vzpomněl na odměnu, kterou vypsal deník San Francisco Examiner – 10 000 dolarů tomu, kdo doručí trosky Skylabu jako první do redakce. Thornton kontaktoval místní rozhlasovou stanici a během dvou hodin už seděl v malém tryskáči patřícím pivovaru Swan Brewery a směřoval do Perthu. Ve stejné době už pro něj pracovníci aerolinek Qantas na perthském letišti připravovali letenku do San Francisca. Když Thornton dorazil do Kalifornie, čekala na něj na letišti limuzína, jež ho dopravila přímo do redakce listu. 10 000 dolarů a pohádkový servis – to by potěšilo asi každého!

Červenec 2009 - dluh vůči městu Esperance je konečně vyrovnán...

Červenec 2009 – dluh vůči městu Esperance je konečně vyrovnán…
Zdroj: sciencenotes.org

Reakce radních města Esperance na nenadálou „zásilku“ NASA vstoupila do říše legend. Suchý smysl pro humor jim rozhodně nechyběl a tak město pokutovalo NASA částkou 400 dolarů za „znečišťování veřejného prostranství“. NASA však napůl žertem míněnou obsílku nepovažovala za humornou a odmítla pokutu zaplatit. Dluh zůstal neuhrazen a po několika měsících jej město odepsalo. Na konci roku 2008 si však Scott Barley, hlasatel kalifornského rádia „Highway station“, na nezaplacenou pokutu vzpomněl a rozhodl se vyzkoušet dobročinnost svých spoluobčanů. Ve svých relacích nabádal posluchače, aby zasílali peněžní dary pro uhrazení dávné pokuty a k jeho velkému překvapení se zanedlouho celá částka skutečně vybrala. 12. července 2009, přesně třicet let poté, co Skylab ukončil svou vesmírnou pouť a „znečistil veřejné prostranství“, předal Barley v Esperance představitelům města šek, jímž byla záležitost jednou provždy urovnána…

Skylab se na dlouhá léta stal poslední příležitostí, kdy si mohli američtí astronauti vyzkoušet dlouhodobý pobyt ve stavu mikrogravitace. Rekord posádky Jerryho Carra ještě před zánikem stanice zlomili sovětští kosmonauti na palubě Saljutu 6 a v průběhu osmdesátých a devadesátých let tyto rekordy neustále vylepšovali. Rozhodně to však neznamená, že odkaz, který po sobě Skylab zanechal, lze opomenout. Ve své době se jednalo o fantastický technologický počin a lekce, které si z něj zúčastnění odnesli, neztrácejí svou platnost dosud.

Možná nejdůležitějším poznatkem, který Skylab přinesl, je fakt, že dlouhodobý pobyt v beztíži nepřináší nepřekonatelné překážky. Při vhodně voleném programu tělesných cvičení je astronaut schopen udržovat svoji fyzickou kondici tak, aby zmírnil potíže po návratu do prostředí běžné zemské gravitace. A platí to i opačně – člověk se dokáže adaptovat na naprosto odlišné podmínky, než jaké pomáhaly po miliony let formovat jeho evoluci, je schopen uchovat si práceschopnost.

Skylab nám však také připomenul, že i ve vesmíru člověk zůstává člověkem, bytostí se svou hravostí, zvídavostí, svými radostmi, zklamáními, problémy, sny a vášněmi. A pohled na naši planetu jako by byl zesilovačem některých emocí, jež činí člověka člověkem. Možná nejlépe pocity posádek Skylabu, ale i ostatních kosmických cestovatelů shrnuje báseň, kterou pro svou ženu napsal na palubě stanice Joe Kerwin…

 

I‘m getting used to knowing how to fly.
When I was young I used to fly in dream
Up ways so high and easy it would seem
As if Earth wheeled and slanted and not I.

And now it‘s real. We move that way at will,
Like dust motes in a sunbeam. Push away,
Drift down your own trajectory, tumble, play
And who can say what moves and what is still?

In this high sunlit ship the laws of space,
Height without vertigo, mass without weight,
Entrain our nerveways to their easy pace
As if this rhythm were our native state.

What if Man were an exile from the sky?
Are we, perhaps, remembering how to fly?

 

Zvykám si na to, že vím jak létat lze.
Když jsem byl mladý, že jsem létal se mi zdálo
Vzhůru tak vysoko a lehce, až to vypadalo,
Že to ne já, ale Země se valí a kroutí se.

A teď je to skutečné. Létáme zcela svobodně
Jako smítka prachu v paprsku slunce. Odstrč se
A rozleť se po své vlastní dráze, zatoč se, dováděj
A kdo pozná, co je v pohybu a co stojí nehybně?

Vesmírné zákony na této sluncem zalité vysoké lodi,
Výška bez závratě, hmota bez hmotnosti,
Ladí naše nervy do klidné chůze, jak jim se to hodí
Jako by ten rytmus byl v naší přirozeností.

Co když je Člověk vyhnancem z nebes?
Možná se jen rozpomínáme na to, jak se létá?

 

Skvělý stroj a lidé, kteří na jeho palubě tvořili historii...

Skvělý stroj a lidé, kteří na jeho palubě tvořili historii…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov (kredit: NASA)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Skylab_3_flyaround.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:The_Solar_Cycle_XRay_hi.jpg (kredit: ISAS, NASA)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylaboverview/html/s78-23631.html (kredit: NASA)
http://www.wired.com/images_blogs/wiredscience/2012/07/Power-Module-7.jpg (kredit: Wired)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Teleoperator_Retrieval_System_with_Shuttle.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Cosmos_954_-_Recovery_001.jpg
http://er.jsc.nasa.gov/seh/skylabad.gif (kredit: NASA/JSC)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Skylabfragment.JPG (kredit: Rycho626)
http://sciencenotes.org/wp-content/uploads/2014/07/littering-skylab.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylaboverview/html/s72-47794.html (kredit: NASA)
Zdroje informací:

D. Hitt, O. Garriot, J. Kerwin: „Homesteading Space: The Skylab Story“
D. Shayler: Around the World in 84 Days: The Authorized Biography Of Skylab Astronaut Jerry Carr“
B. Evans: „At Home in Space: The Late Seventies into the Eighties“
D. Shayler: „Apollo: The Lost and Forgotten Missions“
M. Cassut, D. Slayton: „Deke!: U.S. Manned Space from Mercury to the Shuttle“
W. Cunningham: „The All-American Boys: The U.S. Space Program“
W.D. Compton, C. D. Benson: „Living And Working in Space: a History of Skylab“
L. F. Belew, E. Stuhlinger: „SKYLAB: A Guidebook“
R. W. Newkirk, I. D. Ertel, C. G. Brooks: „Skylab: A Chronology“
D. S. Akens: „Skylab Illustrated Chronology, 1962 – 1973“
T. J. Frieling: „Skylab B: Unflown Missions, Lost Opportunities“
D. S. F. Portree,R. C. Treviño: „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
kol. aut.: „Skylab, Our First Space Station“
kol. aut.: „Skylab, Classroom in Space“
kol. aut.: „Computers in Spaceflight: The NASA Experience“
kol. aut.: „MSFC Skylab Mission Report – Saturn Workshop“
kol. aut.: „Skylab Mission Report – Second Visit“
kol. aut.: „Skylab Mission Report – Third Visit“
kol. aut.: „Saturn V Launch Vehicle Flight Evaluation Report – SA-513 SKYLAB-l“
kol. aut.: „NASA Investigation Board Report On The Initial Flight Anomalies Of Skylab 1 on May 14, 1973“
kol. aut.: „Saturn IB Launch Vehicle Flight Evaluation Report-SA-206 SKYLAB-2“
kol. aut.: „Saturn IB Launch Vehicle Flight Evaluation Report-SA-207 SKYLAB-3“
kol. aut.: „Saturn IB Launch Vehicle Flight Evaluation Report-SA-208 SKYLAB-4“
kol. aut.: „Mission Requirements Skylab Rescue Mission SL-R“
kol. aut.: „MSFC Skylab Crew Systems Mission Evaluation“
kol. aut.: „Skylab Reuse Study Final Report And Reference Data, part I“
J. L. Glaese, H. F. Kennel: „Low Drag Attitude Control For Skylab Orbital Lifetime Extension“
kol. aut.: „ Teleoperator Retrieval System Fact Sheet“
kol. aut.: „The Skylab Medical Operations Project: Recommendations to Improve Crew Health and Performance for Future Exploration Missions“
www.nasa.gov
www.jsc.nasa.gov
www.history.msfc.nasa.gov
www.nssdc.gsfc.nasa.gov
www.directory.eoportal.org
www.collectspace.com
www.williampogue.com
www.waltercunningham.com
www.wired.com
www.historicspacecraft.com
www.wikipedia.org
www.jamesmskipper.us
www.spacesafetymagazine.com
www.spaceline.org
www.spaceflighthistory.blogspot.cz

Skylab – laboratoř na nebesích (10. díl), 2.5 out of 5 based on 70 ratings
Pin It
(Visited 2 796 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (70 votes cast)
(Visited 2 796 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


60 komentářů ke článku “Skylab – laboratoř na nebesích (10. díl)”

  1. kuban napsal:

    vynikající seriál – ostatně jako vždycky
    budu moc rád, když zase nějaká další skvělá série přijde
    díky, bylo to perfektní 🙂

  2. Pavel napsal:

    Výborně napsaný seriál, četlo se to jedna báseň 🙂
    Prozradíte o čem bude další? 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc!
      Další seriál zatím v hlavě nemám, po takové „kládě“, jakou byl Skylab, si se seriály dám na chvíli pauzu. 🙂

  3. Jirka napsal:

    Ondřeji, skvělé čtení – jako vždy. Bylo mě potěšením podpořit Vaše psaní 🙂 Díky moc.

  4. pmd1980x napsal:

    pekný článok obsiahly ale potešil by nejaký podobne spracovaný článok respektíve serial s témou MIR

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ufff, obávám se, že o Miru by to nebylo na seriál, ale spíše na knihu (speciálně s mou ukecaností). Uvidíme…
      A díky za pochvalu!

  5. Tomach napsal:

    Nadherny serial. Nikdy jsem se nemohl dockat uterku!
    Diky moc za super clanky.

    mel jsem stesti videt i Skylab B, ktery je vystaven v National Air and Space Muzeu ve Washingtonu, i zbytky Skylabu v Esperance.

    Par fotek kdyby se nekdo chtel podivat:
    https://1drv.ms/f/s!AvQ9bO8iBhotjoY9l5Hq-iLk0CbwIA

    (A nesouvisejici zajimavost v poslednich dvou fotkach, spise pro starsi, kdo si budou pamatovat…)

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji, jsem rád, že polovina prázdnin nebyla strávena psaním nadarmo a seriál se líbí! 😀
      Ty fotky jsou parádní!

    • ventYl napsal:

      stavebnica podobna Merkuru? To sa dnes este stale da kupit 🙂

    • Amper napsal:

      Myslis ten australskej merkur ? Pokud ano tak nevim proc pro starsi. Merkur se furt dela (deti ho maj slusnou bednu) a dokonce se delaj robotizovane verze 😀

    • Rudolf Šíma napsal:

      Pěkné fotky. Na stavebnici Merkur vzpomíná i „válečný soused“ mojí matky z obce Dýšina na Plzeňsku Peter Grünberg (napůl Rus, napůl Čech), nositel Nobelovy ceny za fyziku. Také jsem byl Merkurem hodně ovlivněn, ale na Nobelovku to nebylo. 🙂

  6. Rudolf Šíma napsal:

    Je mi smutno, další díl nebude. Opravdu skvěle popsaná událost, kterou jsem kdysi vnímal jen jako hysterii kolem banální události (v zahraničním vysílání i komunistickém tisku). V té době už se netrpělivě čekalo na raketoplán. Pokuta od radních z Esperance mi připomněla, že svoboda je nádherná. 🙂 Pokud někdo věří Sigmundu Freudovi a jeho práci Úvod do psychoanalýzy (zabývá se i sny o létání), může spekulovat o rozpoložení Joa Kerwina v odloučení od domova „When I was young I used to fly in dream“. To jsme ale hodně, hodně daleko od zaměření Komonautixu. 🙂 Díky moc za „naložení obrovské klády“ při tvorbě tohoto seriálu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Zajímavý postřeh, Freud by mě v souvislosti se Skylabem nenapadl. Miluju zdejší diskuze!
      Díky moc! 😉

  7. Spytihněv napsal:

    Díky za celý seriál. Skvělá práce. Spousta faktů (což je základ), navíc čtivě zpracovaných a prošpikovaných mnoha zajímavostmi, často vtipnými. To je zase koření. Na ochucení 🙂

  8. tonda napsal:

    Děkuji za celý překrásný seriál!Přiznám se,že jsem se nejdříve dívál na konec dnešního článku,jestli najdu větu:článek má pokračování!A nenašel!!Je to zklamání,pane Šamárek!!(aby jste z těch pochvalných reakcí nezpychl!)Samozřejmě vtip!Patřím k pamětníkům Apolla i Skylabu,tak jsem se vracel do dětských let a musím vám jen a jen poděkovat a popřát do budoucna hodně takových skvělých věcí,seriály,články,knihy!Všechny si od vás velmi rád přečtu!Díky moc!!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! Trochu Vám závidím (v dobrém). Já jsem už Apollo nestihnul, musela to být úžasná doba…
      A omlouvám se za zklamání, určitě to zase někdy v dohledné době napravím!

      • tonda napsal:

        Horší bylo,že nejenomže nebyl net,ale my neměli ani televizi,tak jsem chodil ke kamarádovi na starýho Mánesa,tam nebylo vidět skoro nic.Např,jak Neil sestupuje po žebříku na Měsíc!A potom normalizace,cenzura,knihy Milana Codra(mám je stále).Takže spíš já závidím teď vám mladejm!Net,angličtinu,live přenosy,kamery skoro na všem,ještě,že je KOSMONAUTIX!

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Knihy pana Codra mám taky a občas je opráším.
          Ono nejlepší by to bylo tak, jak si to vysnil pan Vítek: zažít znovu dobu Apolla se všemi dnešními vymoženostmi….

        • Spytihněv napsal:

          Shodou okolností jsem nedávno nahlédl do „Na kosmických křižovatkách“ právě od Codra. Některými zmínkami o Apollu zřejmě plnil kvótu předepsanou režimem. To v tom lepším případě. V tom horším šlo o vlastní iniciativu.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Samozřejmě, že jeho knížky byly poplatné době ještě více, než bylo zapotřebí. Ovšem třeba „100 hvězdných kapitánů“ nebo „O kosmických dnech a nocích“ jsem jako kluk docela „žral“ a dodnes se dají použít jako zdroj infa a občasných historek hlavně ze sovětské strany.

        • Spytihněv napsal:

          Mě tedy polapila do tenat slovenská Encyklopédia Astronómie (myslím, že 1987). Pěkný špalek napěchovaný fakty o astronomii i kosmonautice. Dodnes do ní občas nahlédnu, i když už dávno není v kompaktním stavu 🙂

        • Dušan napsal:

          Pane Šamánek,
          připojuji se k díkům za tento seriál.
          Tak jako za mlada nad knížkou M. Codra „Vermírne ostrovy“
          jsem v myšlenkách létal na oběžné dráze….
          Opravdu velký dík za Vaši práci.

          Jinak k knížce Vesmírné ostrovy – část o Skylabu mi připadá o hodně zajímavější než popisování sovětkých orbitálních stanic.
          Nevím zda je to dané barevnými fotografiemi, příchutí (v té době) „nevhodné“ ameriky , nebo zda pod Codrovým jménem nepublikoval některý z autorů „v nemilosti“. M Codra se na to už nezeptáme…

  9. Adam Trhoň napsal:

    Zas tam chybí, že článek má pokračování…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Bohužel, Skylab odpočívá částečně v Indickém oceánu a částečně v Austrálii a autor si taky musí malinko odfrknout… 😉

  10. Evžen111 napsal:

    Nemohu jinak než virtuálně smeknout klobouk nad dalším výborným seriálem. Ondro, děkuji Ti moc, za spoustu práce, kterou jsi nám všem věnoval. Vážím si toho.
    E

  11. Vojta napsal:

    Také se připojím s poděkováním za skvělý seriál.
    Jen bych měl malou otázku na doplnění: Když byl raketoplán ve skluzu, neuvažovalo se o vypuštění „tahouna“ TRS na obyčejné raketě a jeho ovládání ze Země? Chápu, že by to nebyla vůbec jednoduchá procedura (omezený čas na spojení, zpoždění signálu, nemožnost kontroly pohledem zvenčí…)

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Pokud vím, tak Teleoperátor byl vázán na raketoplán. Pokud by byl vynášen běžným nosičem, musel by obsahovat mnoho dalších těžkých a objemných komponentů – radar, mnohem větší zásoby paliva atd. Vlastně by musel vzniknout zcela odlišný stroj. A na to bohužel nebyl čas. Celý pojekt TRS byl po ukončení snah o záchranu Skylabu zrušen a neproinvestovaných 20 milionů dolarů z celkové částky 35 milionů vrátila firma Martin-Marrietta zpátky.

  12. Martin napsal:

    Zajímalo by mě proč Skylab nenavštívily po čtvrté. Ano vím, že poslední exemplář servisního modulu APOLLO byl využit na diplomatické misi APOLLO-SOYUS, ale během této mise mohli klidně sověti a Američani zakotvit na společné dráze spolu se Skylabem. (klidně i o pár set metrů níž) Po skončení diplomatické mise by se sověti vrátili na zem. Američani by odhodily adaptér a malou změnou rychlosti by se odebrali ke Skylabu, kde by zakotvili a vynesli Skylab o pár metrů výš.

    • Jaroslav Alois napsal:

      Problémem byly asi velké rozdíly v rovinách oběžných drah. Soyuz určitě neměl energii aby se do roviny Skylabu dostal, natož aby se ještě vrátil na svoji původní rovinu.
      Skylab zahubila manažérský chyba. Parametry dle kterých se rozhodovalo byly nastaveny na ideální průběh rozhodujících dějů. Ideálně, ale nejde nikdy nic. Druhá chyba byla, že snaha o záchranu byla nastartována pozdě.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Řekl bych, že to by bylo na jednu misi trochu moc. V té době už se peníze docela hodně lily do Shuttlu a v roce 1975 navíc nikdo netušil, že Skylabu zbývají jen čtyři roky.

  13. Jirka napsal:

    Impuls 3400 kg/s? Haha, dobry fyzikalni vtip.

    • Rudolf Šíma napsal:

      Stejně vtipné jako pro chemika H2SO5 ?

    • Dan napsal:

      Asi to není překlep a nemají tam být Newtony (pak by zbylý celkový impuls byl docela směšný na takového obra, kterým Skylab byl). Nehledal jsem, jen uvažuji.

      Jako fyzikální vtip si představuji něco jiného, něco jako „vejde Pascal do baru a říká: Jé, nás je tu sto tisíc. A vejde Coulomb a říká: tady je ale pěkně nabito!“.

      Jinak parádní seriál, co díl, to perla, děkuji panu Šamárkovi za tu informační nálož, co nám přinesl jak na stříbrném podnose.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je fakt, že nejsa fyzikem se mohu mýlit. Zkuste mě v tom případě opravit. Vycházel jsem z oficiální zprávy o stavu Skylabu, kde je uvedeno: „TACS remaining impulse is 7500 ± 2500 lb/sec.“
      Předem díky!

    • Jirka napsal:

      Ta jednotka je foot pound per second. To ft tam neuvádí.

  14. Fuji napsal:

    Další třešnička na dortu Kosmonautix. Vivat Ondřej!

  15. M_M napsal:

    Moc děkuji za fantastický seriál, který se 10x stal vrcholem celého týdne, a to nemluvím jen o kosmonautixu.

  16. Martin napsal:

    Počkal jsem si až na poslední díl a tak si celý seriál vychutnal v podstatěnajednou.
    A moje reakce? Děkuji Vám.Děkuji za poutavý příběh jednoho z nejdůležitějších vesmírných počinů.Děkuji za kvalitu a děkuji za spoustu kvalitních a zajímavých informací.

    Těším se na Vaše další seriály.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem moc rád že seriál nezklamal. Jen si nedokážu představit, že bych toho svého otesánka četl najednou. Asi bych si fatálně opotřeboval oční bulvy. Máte můj respekt! 😀

  17. peter napsal:

    Pravdepodobnosť zásahu 1:152 ? Nechýba tam pár núl? Zdá sa mi to dosť vysoké číslo.
    Každopádne výborný seriál, po prvom diely som vôbec nečakal, že ich bude až 10 :)Vďaka

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je to relativně vysoká pravděpodobnost, nicméně se týkala pouze některých jednotlivých termínů. Většinou byla pravděpodobnost násobně menší a těch pár nul tam přibylo.
      Díky za pochvalu, já jsem taky nečekal, že těch dílů bude deset… 😉

  18. ptpc napsal:

    Jedným slovom – paráda! A ďakujem.

  19. Keba napsal:

    Děkuji za skvělý seriál a smekám!
    Zánik Skylabu si dobře pamatuji. V médiích byla kolem toho opravdu „lehká“ hysterie 🙂 A tu pokutu pro NASA taky. Její udělení mě tenkrát opravdu pobavilo. 🙂
    Tak mě napadá … jak vlastně zanikne ISS? 😉

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, moc mě těší, že byl seriál pro čtenáře přínosem.
      Co se zániku ISS týče, technické detaily zatím nejsou známy. Na druhou stranu ještě spousta času zbývá, takže relativně není kam spěchat. Podle mého názoru může dojít na zánik vlastními silami (ISS má k dispozici motory na modulu Zvezda, otázkou však bude jejich stav za deset a více let) nebo opakování scénáře z Miru, tedy řízený sestup pomocí nějakého tahače (Progress nebo jiný stroj). Jestli se ale bude předtím ISS dělit na části, nebo ji navedou do atosféry vcelku, to je dnes těžké říci.
      Koneckonců může to dopadnout úplně jinak – například tuším o Miru se spekulovalo coby o národní relikvii a budoucím památníku na orbitu, padlo dokonce pár úvah o jeho vynesení na mnohem vyšší dráhu, aby vydržel kroužit kolem Země ještě několik desítek let…

  20. Martin napsal:

    Skvely pribeh a zaujimave informacie! O projekte Skylab som teda moc toho nevedel. Pravidelne vsak citam serial o ruskom Saljute a povedal som, ze precitam si nieco aj o americkom snazeni o kozmicku stanicu. A hups – nasiel som cely serial – rovnako napinavo napisany ako o Saljute! Precesal som aj youtube s gymnastickymi zabermi z interieru :). Neskutocny priestor bol v Skylabe. Skoda, ze ho nezachranili, bol to skvely kus hardveru.

    Velka vdaka za obrovsky kus prace na tychto serialoch!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc děkji za pochvalu. Jsem rád, že i staré články a seriály si nacházejí své čtenáře. A ohledně Skylabu naprosto souhlasím, byl to skutečně zcela unikátní stroj…

  21. Jirka Hadač napsal:

    No, tak jsem ten serial dočetl asi potřetí, a jediné, co mě na něm štve je to, že nebyl delší (některé kapitoly mám vyfoceny v mobilu, abych si to mohl číst offline, děsný způsob co? :-D). Což není autorova chyba, ale chyba zamíření amerických financí. Skoda, že to nevyšlo tak, že se Sojuz s Apollem nepotkali na Skylabu, jak o tom přednášel T. Přibyl. To by se možná Skylab zachránil. Ale třebas je to dobře tak, jak to je. Kdyby se zachránil, američani by nenacpali peníze do Miru, měli by vlastní stanici, a možná by se ISS odložila na daleko pozdější dobu. Takhle prostě tak moc chtěli stanici, že zaplatili Rusům moduly na Miru a dali do kupy ISS. Však si to přiznejme, zaplatili ji hlavně oni.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! Upřímně jsem docela vedle z toho, že někdo čte seriály vícekrát! 8-0
      Co se záchrany Skylabu týče, těžko říci, jak by to dopadlo, nicméně stárnutí by se zastavit nedalo a minimálně někdy na konci 80. let by Amerika musela Skylab nahradit něčím jiným…

Zanechte komentář