Archiv rubriky ‘Historie’

ESA – 20. díl – Formule 1 na oběžné dráze

GOCE

Ačkoli se valná většina hmoty zemské atmosféry nachází pouhých několik kilometrů nad povrchem naší planety, její nejřidší vrstvy sahají stovky kilometrů vysoko. Stopy plynného obalu Země dokonce dokážeme detekovat i několik tisíc kilometrů nad povrchem. Tento fakt přímo ovlivňuje použitelnost satelitů na nízkých oběžných drahách. Mnohé družice se totiž potřebují dostat co nejblíže k zemskému povrchu kvůli maximalizaci rozlišovacích schopností palubních přístrojů. Na druhou stranu by ale měly zůstat raději co nejvýš, aby je ojedinělé částice atmosféry nebrzdily a nesnižovaly tak jejich rychlost a tím pádem i oběžnou dráhu. Mezi těmi nejníže pohybujícími se oběžnicemi Země zaujímá speciální místo jeden rekordman. Družice, která vypadá zcela jinak než všechny ostatní. Družice, jejíž design využíval některé prvky letadel. Družice, která se pohybovala na samotné hranici zániku – evropský průzkumník zemského gravitačního pole GOCE.

Sága jménem Saljut – 2. díl

Stavba stanice DOS/Saljut

Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru autonomie v rámci CKBM. Ti první zase před sebou měli výzvu, jakou člověk nenachází na každém kroku…

Sága jménem Saljut – 1. díl

Saljut

Mnoho lidí bere dnes za naprostou samozřejmost fakt, že se nám čtyři stovky kilometrů nad hlavou prohání rychlostí 27 600 km/h obří a neuvěřitelně komplexní stroj, ve kterém lidé tráví dlouhé týdny a měsíce. Stanice ISS je mementem lidské vytrvalosti a vynalézavosti. Na její palubě prostřednictvím svých zástupců lidský rod žije a pracuje nepřetržitě už šestnáct let za hranicemi atmosféry. Ovšem i pro tak úžasný stroj, jakým ISS je, platí rčení, že stojí na ramenou titánů. Dlouhodobá lidská přítomnost ve vesmíru je něčím, co si člověk musel vydobýt postupnými krůčky, obrovskými náklady a občas i za cenu nejvyšších obětí. V historii lidské snahy rozšířit hranice svého teritoria má význačné místo program, jenž se na scéně objevil na konci šedesátých let a svým způsobem trvá až do dnešních dní. Jeho příběh není zejména v počátcích přímočarý, ovšem po překonání dětských nemocí prokázal kvality, díky nimž je pro něj v análech kosmonautiky vyhrazeno navýsost čestné místo. Paradoxem je, že se ve své podstatě nejednalo o jeden program, ale o dva. Navíc jeho realizaci předcházela jedna „krádež za bílého dne“…

Iridium na věčné časy bez Motoroly a nikdy jinak

… stačí jen odeslat poslední pokyn a postupně jeden satelit za druhým bude naveden do atmosféry, kde pak shoří necelá stovka satelitů. Bude to trvat více než rok, ale necelá stovka satelitů se přeci „neposílá na smrt“ tak úplně snadno. Satelity měly zemřít několikrát, ale několikrát nebyl povel vykonán. Byla zde skupina lidí, která projektu zasvětila až příliš mnoho let, a i přes komerční neúspěch původního mezinárodního konsorcia Iridium, se odmítala s myšlenkou zničení technického zázraku, jak mu říkali, smířit. Dannie Stamp, Dan Colussy a další, to jsou jména, která pomohla zachránit systém. Ale těch jmen bylo více.

Vesmírná architektura (5. díl)

Nad kosmodromem Bajkonur se stahují mračna. Teplota klesá pod nulu a fouká silný vítr. Přestože podmínky nejsou optimální, sovětská administrativa se odhodlá zariskovat a dává startu nejsilnější sovětské rakety Eněrgija zelenou. Na „hřbetu“ super nosiče je poprvé a naposled ukotvený majestátní kosmoplán Buran, důstojná odpověď na americký program Space Shuttle. Motory rakety Eněrgija zaburácí a z rampy se zvedá hustý a neproniknutelný dým, který zakrátko zahalí i celý nosič s nákladem. Výkonný nosič stoupá k obloze, dlouhý plamen nakrátko osvítí hustá oblaka a pak raketa i s drahocenným nákladem mizí z dohledu. Přístroje signalizují, že let probíhá v pořádku a přibližně ve 40-ti kilometrové výšce se oddělují bloky prvního stupně a po osmi minutách se uvolní také druhý centrální stupeň. Od té chvíle vše záviselo pouze na kosmoplánu Buran. Měl být chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu a přestože nezklamal, osud mu vybral jinou cestu.

Mars o Vánocích

Beagle 2 se svou robotickou paží zdroj:esa.int

V čase vánočním máme čas na malé zklidnění a tak často vzpomínáme, co jsme kde zažili s našimi blízkými, prohlížíme staré fotografie a vůbec relaxujeme. Pak jsou ale tací z nás, kteří se o vánočních svátcích rádi pohybují, někdo už jen pomocí auta, když objíždí známé a rodinu, někdo i po vlastních. Pro mě je to tak od všeho něco a protože jsme tvorové sentimentální, zavzpomínal jsem, kterak jsem já trávil Štedrý den s Marsem a zároveň myslím na všechny ty roboty, ať už funkční, nebo dávno umrzlé v marsovských pustinách. A dnes, kdy tento článek čtete máme důvod ke vzpomínce, byť poněkud smutné. Dnes před 13 lety se o přistání neúspěšně pokusil Beagle 2. A protože tu jsou mezi námi tací, kteří tehdy také kvůli němu nemohli spát, nebo tací, které zajímá, co se děje na Marsu o Vánocích, zvu vás k našemu svátečnímu čtení. A najdeme si chvilku i pro obdivovatele nebeských jevů obecně.

Cesta kosmonautiky zpět na výsluní

Stalo se již tradicí, že i na štědrý den vychází na Kosmonautixu článek. Takový článek je specifický. Vzhledem k pohodové atmosféře, klidu a míru, který má o Vánocích panovat, se článek snaží za něčím ohlédnout, nebo navodit správnou vánoční a kosmickou náladu naráz. V roce 2014 jste tak dostali návod, jak slavit Vánoce ve vesmíru. V roce následujícím jsme se ohlédli za nejsilnějšími nejen vánočními okamžiky strávenými ve vesmíru. Letos budeme opět bilancovat. K vánočnímu času patří i ohlížení se za uplynulými dny, měsíci a roky a hodnocení toho, co se za tu dobu změnilo. Dnes se ohlédneme za událostmi, které se udály v minulých pěti až šesti letech. Je to jednak doba shodná s existencí portálu Kosmonautix a také období, kdy se výrazně změnila kosmonautika a to velmi výrazným způsobem.

Globální síť jménem Iridium – historie

Vizualizace použití systému Iridium

Ne každý komerční telekomunikační projekt se může pyšnit přívlastky jako nejsložitější, největší, nejznámější a zároveň také největší finanční průšvih, zbytečný, technologicky zastaralý a … stále funkční a pořád ještě „zářící“. Ale jeden takový tu určitě je. Jmenuje se Iridium. Pomalu umírá, ale stále je tu s námi, jako symbol vize, pokroku a vzdoru. Seznamte se.

Poprvé k Měsíci

Víte, kdy lidé letěli poprvé k Měsíci? Jaké zkušební lety předcházely této misi? Jaké byly její alternativy? A jak by mohl vypadat příští „první“ let k Měsíci? V dnešním článku se pokusíme na všechny tyto otázky zodpovědět. Právě dnes totiž přichází výročí, které se nerozlučně pojí s historickou výpravou zástupců lidského pokolení k našemu nejbližšímu kosmickému sousedovi. Ale v článku nebude řeč jen o minulosti. Právě naopak. podíváme se na zoubek i pilotované výpravě v lodi Orion. I na ni totiž čeká v dalších letech velmi podobná mise. Srovnání se tedy samo nabízí.

Sedm dní s Johnem Glennem – den sedmý

John Glenn byl frajer. V tom nejlepším slova smyslu. Mnohokrát dávat v sázku zdraví a život pro dobrou věc. Někdo může namítnout, že za to byl dostatečně odměněný platem senátorem, mnohými poctami, přístupem k vlivným tohoto světa, cestováním, životem na vysoké noze… Jenže on nežil ve své uzavřené bublině a byl ochoten se o svoji radost nezištně podělit. Třeba na žádosti o podpis reagoval (kladně) ještě několik měsíců před svými 94. narozeninami… Navíc za autogramy nechtěl nikdy ani cent. Srovnejte si třeba s Buzzem Aldrinem, jehož historický význam je nesrovnatelně menší, a cenami autogramů v jeho osobním e-shopu (https://store.buzzaldrin.com/english/autographed-photos.html). Mnozí astronauti pak na sběratele a nadšence zvysoka kašlou. Někteří mi odmítli podepsat i snímek, na němž jsou vyfotografováni s dětmi – jde tedy o artefakt, který absolutně není ke komerčním účelům, ale jenž patří na čestné místo do rodinného alba.