Skylab – laboratoř na nebesích (5. díl)

První posádka Skylabu (zleva: Weitz, Conrad, Kerwin)

Před několika minutami zažila Florida poslední start největšího nosiče v dosavadní historii dobývání vesmíru. Diváci se pomalu začínali rozcházet, možná s náznakem zklamání, neboť krátce po startu se nosič se Skylabem na špici vnořil do nízké oblačnosti. Startu přihlíželi i budoucí první obyvatelé orbitální stanice – Pete Conrad, Paul Weitz a Joe Kerwin. Podle plánu se měli příští den vydat ke stanici a strávit v ní rekordních 28 dní. Nyní byli na cestě do ubytovny posádek, zítra je čeká velký den. Záložní posádka mezitím směřovala na startovní párty, jednu z mnoha, které byly ten den v okolních barech na Cocoa beach pořádány. Po příchodu na ubytovnu ovšem Conrada, Weitze a Kerwina zastihly šokující novinky: Skylab má problémy. Podle prvních odhadů se jednalo o jakési anomálie v datech a zdálo se, že se situace každou minutou horší. Astronauti rychle pochopili, že zítra nikam nepoletí. Na svůj start si počkají minimálně pět dní, přesně takovou periodu totiž mělo startovní okno ke stanici. Přesto 15. května astronauti odstartovali. Nesměřovali však ke stanici, nýbrž ve svých tryskových letounech T-38 letěli do Houstonu, aby se mohli účastnit záchrany stanice. NASA, přes momentální šok a zklamání, stála na prahu několika dní, jež budou později srovnávány s hvězdnými hodinami, během nichž bylo zachráněno Apollo 13…

 

Hvězdné dny NASA

 

Situace, před kterou nyní NASA stála, se zprvu zdála bezvýchodná. Skylab byl sice tam, kde měl být, nicméně stav, v jakém se nacházel, měl velmi daleko do ideálu. Po počátečním pocitu zmaru se ale ve střediscích JSC a Marshall, která měla lví podíl na konstrukci a provozu Skylabu, rozjela horečná aktivita, jež byla typickým znakem NASA v okamžicích, kdy šlo do tuhého.

Ze zachycených dat bylo poměrně záhy jasné, co stojí za potížemi stanice. Přesné příčiny onoho stavu byly objasněny až později vyšetřovací komisí, nicméně už pár hodin po startu věděli zainteresovaní pracovníci alespoň rámcově, s čím mohou či nemohou počítat. Bylo evidentní, že klíčové problémy jsou dva.

Prvním z nich byla absence protimeteoroidního štítu v souvislosti s tepelnou bilancí stanice. Štít měl sice primárně sloužit jako ochrana před mikrometeoroidy, pravděpodobnost srážky s takovýmto tělesem však byla poměrně mizivá. V době, kdy byl štít už zakomponován do konstrukce stanice, byla provedena analýza, jež stanovila tuto pravděpodobnost na více než 1 : 100. A ani v případě, že by něco prorazilo stěnu stanice, nebylo vše ztraceno – otvory do průměru 5 mm byli astronauti schopni záplatovat vlastními prostředky a uniklou atmosféru pak bylo možno bez problémů doplnit. Přes nízkou pravděpodobnost srážky s mikrometeoroidem byl však štít ponechán na konstrukci OWS, hlavně kvůli svému druhému úkolu.

Štít měl totiž sloužit také jako způsob udržení přiměřené teploty v interiéru OWS. Jeho vnější stěna byla opatřena černobílým vzorem, jež měl pomáhat absorbovat či naopak odrážet tepelné záření. Vnitřní stěna pak byla, stejně jako stěna samotného OWS, opatřena vrstvičkou zlatavé fólie. Mezi těmto dvěma povrchy měl probíhat přenos tepla sáláním. Tato druhá funkce štítu byla velmi důležitá zejména proto, že vzhledem k zaměření experimentů na Skylabu měla být stanice po dlouhé časové úseky nastavena svou horní plochou ke Slunci v tzv. solární inerciální poloze (tedy v takové poloze, kdy stanice zachovávala vůči Slunci víceméně konstantní polohu).

Řídicí středisko bylo jedním z míst, kde se rozběhla horečná aktivita...

Řídicí středisko bylo jedním z míst, kde se rozběhla horečná aktivita…
Zdroj: nasa.gov (kredit: NASA)

Velmi krátce po navedení na orbit začali kontroloři s obavami pozorovat postupný nárůst teploty v interiéru i na povrchu OWS. Senzory ukazovaly nárůst vnitřní teploty na 38 °C a teploty povrchu pláště OWS na 82 °C a tento trend pokračoval. Středisko v Marshallu provedlo rychlé kalkulace a podle propočtů mohla teplota exteriéru dosáhnout 165 °C a teplota v interiéru 77 °C. Co hůře – nebylo možné vzrůst teplot sledovat přesněji, neboť čidla se začínala dostávat do horních mezí svého rozsahu. Pokud by teplota stoupla ještě více, mohly by se z izolace stěn začít uvolňovat toxické plyny, jako například oxid uhličitý, kyanovodík nebo toluen diisokyanát. Nicméně i stávající teploty byly pro OWS, respektive pro zásoby uvnitř, vražedné. Od jídla až po citlivé filmy, na které měla být zaznamenána sluneční aktivita, téměř nic nemělo schopnost odolat teplotám nad 70 °C.

Okamžitým řešením bylo začít Skylabem manévrovat tak, aby nemířil svou horní částí přímo ke Slunci. Metodou pokus-omyl se podařilo teplotu interiéru částečně snížit na 42 °C. Neobešlo se to ovšem bez potíží a kompromisů. Systém manévrování prostřednictvím gyroskopů byl víceméně mimo hru – pomocné gyroskopy, jež měly snímat úhlové rychlosti a předávat jejich hodnoty velkým gyroskopům schopným patřičně upravit polohu, začaly v nepřetržité sluneční výhni trpět přehříváním a jejich údaje byly zcela nespolehlivé. Operátoři se tedy museli spolehnout na systém manévrovacích trysek se stlačeným dusíkem. Ovšem když namířili stanici podélnou osou ke Slunci a teplota OWS konečně klesla, přišel tím Skylab o přísun elektrické energie z panelů ATM. Když pak stanici namířili kolmo ke Slunci, produkce elektrické energie sice stoupla, ovšem stanice se začala rapidně přehřívat. Postupně se tak odporoučely do věčných lovišť některé z baterií Skylabu, jež nebyly na takové nepravidelné zatížení a tepelné podmínky koncipovány. Operátoři zjistili, že optimální úhel podélné osy stanice vzhledem ke Slunci činí cca 45 °. Jenže to mělo pro změnu za následek snížení teploty v Airlocku, který byl velmi dobře izolován. 18. května teplota v jeho interiéru klesla na pouhých 4 °C a technici se začali obávat o systémy pro udržení životních podmínek pro skafandry během EVA. V jejich tepelných výměnících byla napuštěna voda a pokud by zamrzla, roztrhala by delikátní součásti výměníků. Bylo nutno občas natáčet Skylab tak, aby byl Airlock pod přímým osvětlením naší mateřské hvězdy. Tím samozřejmě opět stoupla teplota v interiéru OWS… Neustálé žonglování s polohou se také odráželo na spotřebě dusíku v manévrovacích tryskách. Tři dny po startu už bylo vyčerpáno 23 % z celkových zásob plynu, který nebylo možné během návštěv posádek doplnit.

Zatímco řídicí středisko bojovalo s udržením Skylabu při životě, ve střediscích NASA se rozjel vývoj prostředků pro vyřešení stávající situace. Bylo evidentní, že je třeba přijít s nějakou pomůckou, jež by zastínila tu část OWS, která měla být normálně otočena směrem ke Slunci. V začátku se objevovaly desítky nejrůznějších nápadů (například velký nafukovací balón), nakonec však vykrystalizovaly tři hlavní směry. Prvním byla plachta, jež by byla přetažena a připevněna na stěnu OWS během SEVA („Stand-up EVA“, tedy EVA, při které se astronaut pouze částečně vysune z průlezu) přímo z velitelského modulu Apolla. Této plachtě se začalo přezdívat „SEVA Sail (plachta SEVA, což byla narážka na způsob jejího umístění na stěnu OWS). Panovaly však obavy, zda by Pete Conrad dokázal udržet Apollo po dostatečně dlouhou dobu v příslušné poloze a poměrně složitě a precizně manévrovat pouhých pár centimetrů od stanice. Navíc mohly spaliny z motorků kontaminovat přístroje na ATM, nehledě k faktu, že vykonat relativně nenacvičenou a komplikovanou SEVA během prvního dne na orbitu by pro astronauty bylo až příliš velké sousto.

Letmé skicy na jedné z tabulí ve středisku Marshall daly vzniknout "plachtě z Marshallu".

Letmé skicy na jedné z tabulí ve středisku Marshall daly vzniknout „plachtě z Marshallu“.
Zdroj: history.nasa.gov

Druhou variantou byla tzv. „plachta z Marshallu (Marshall sail)“. Konstruktéři z Marshallova střediska přišli s návrhem napnout jakousi plachtu nad OWS mezi dvěma dlouhými šikmými tyčemi upevněnými na ATM. Tato možnost byla mnohem schůdnější také vzhledem k tomu, že posádka Pete Conrada prošla poměrně komplexním výcvikem v práci na komplexu ATM a znala tedy dokonale veškeré madla, úchyty a další fixační pomůcky.

S poslední variantou přišel Jack Kinzler, šéf centra technických služeb houstonského JSC (bývalé MSC bylo v únoru 1973 přejmenováno na Johnson Space Center). Zatímco sledoval návrhy, s jakými přicházeli ostatní, kladl si Jack jednoduchou otázku: proč vymýšlet komplikované konstrukce a plánovat stejně komplikované výstupy do prostoru? Copak neexistuje jednodušší způsob? Kinzler se vydal do budovy č. 8 centra JSC, ve které se skrýval simulátor OWS a začal důkladně prohlížet jeho interiér. Vzápětí mu do oka padly malé vědecké přechodové komůrky na stěně OWS.

Demonstrace vkládání segmentu centrální tyče Parasolu do přechodové komůrky

Demonstrace vkládání segmentu centrální tyče Parasolu do přechodové komůrky
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: Martin Marietta)

Jak už bylo zmíněno ve druhém dílu seriálu, tyto komůrky měly sloužit k vysunování malých přístrojů, fotometrů a kamer, aniž by byla narušena hermetičnost stanice. Jedna byla umístěna na straně odvrácené od Slunce a druhá zase na straně ke Slunci přivrácené. A právě tato komůrka se stala středobodem Kinzlerových úvah. Proč nevyužít tuto komůrku k vysunutí a rozevření jakéhosi „slunečníku“, aniž by museli astronauti navlékat skafandry? Během několika hodin byl hotov základní koncept a Kinzlerův tým centra technických služeb se dal do práce.

Kinzler nakreslil centrální uchycení s pružinami, na nějž měly být upevněny čtyři teleskopické tyče s plachtou a také tyč se šroubovacími nástavci, pomocí nichž měl být onen „Parasol (slunečník)“ vysunut z komůrky nad plášť OWS. Jednoho svého technika poslal Kinzler do obchodu s rybářskými potřebami. Teleskopické laminátové rybářské pruty se zdály být jako stvořené pro demonstraci coby ramen pro plachty. Pak zvedl sluchátko telefonu a zavolal do padákového oddělení JSC: „Potřebuju 7,5 mpadákového hedvábí!“ Mezitím už v údržbářských dílnách pracovali na centrálním uchycení. Za pár desítek hodin byl demonstrátor hotov a hrdý Kinzler mohl předvést svůj výtvor Bobu Gilruthovi a dalším vysokým šaržím JSC.

Demonstrace Parasolu pro managery JSC

Demonstrace Parasolu pro managery JSC
Zdroj: nasa.gov (kredit: NASA)

„Slunečník“ byl pro demonstrační účely obrácen vzhůru nohama a centrální uchycení bylo upevněno na zemi. Předpětí pružin bylo zatím kompenzováno lanky, přehozenými přes hák jeřábu. Když se kolem shromáždili diváci, Kinzler nechal jeřáb pomalu stoupat. Tím se začaly vytahovat jednotlivé segmenty teleskopických prutů. Když byly plně vytaženy, Kinzler povolil lanka, jež dosud držel v ruce a která přidržovala celé zařízení v zavřené poloze. Ozvalo se zašumění vzduchu a na zemi se rozevřel perfektní „slunečník“. Vedení JSC bylo během momentu přesvědčeno o schůdnosti tohoto plánu.

Tak začalo pro Kinzlera a jeho lidi brutální několikadenní období, během něhož bivakovali ve svých dílnách a kancelářích a spánek byl něčím, co se zdálo být jakýmsi chimérickým přízrakem v dálavách.

Schéma rozvinutí Parasolu

Schéma rozvinutí Parasolu
Zdroj: history.nasa.gov

Bylo třeba vyrobit letový kus s použitím materiálů vhodných pro nelítostné prostředí vesmíru, vše odzkoušet, certifikovat a hlavně – dodat co nejrychleji! Noci a dny se slévaly v jednu rozmazanou čáru. Po několika dnech jeden z techniků vycházel z budovy 7A, aby si alespoň na několik hodin odpočinul doma. Jakmile prošel východem, složil se úhledně na zem. Naprosto vyčerpaný organismus se jednoduše dočasně „vypnul“.

Podobné pracovní tempo nasadili i v Marshallu. Jejich koncept plachty na dvou šikmých tyčích vznikal v podobně hektickém tempu. Technici několik prvních dní pracovali nepřetržitě a posléze, když už nebyli téměř schopni udržet se na nohou, nasadili rotaci po dvanáctihodinových směnách s tím, že bude kdykoli možné směnu prodloužit (nakonec v průměru trval pracovní den pro zainteresované 16-18 hodin). V těchto dnech byly konstrukčním týmům k dispozici veškeré dostupné prostředky – materiál, lidé, agenturní tryskáč. Pokud bylo cokoli třeba, prostě to během několika hodin dorazilo, byť třeba z opačné strany Spojených států. Nikoho v ten okamžik moc nezajímalo papírování, to se dořeší později, až bude čas.

Souběžně s prací na stínicích plachtách ovšem NASA nemohla zapomínat ani na druhý klíčový problém, který Skylab trápil – problém se solárními panely. Pokud se nepodaří alespoň částečně doplnit přísun energie ze sestavy panelů na ATM, bude sice možné vykonat plánovanou 28-denní misi s tím, že budou využity i zásoby energie transportní lodi Apollo, ovšem na delší pobyty mohla NASA zapomenout.

Bylo vcelku jasné, že křídlo slunečních panelů č. 2 je nenávratně ztraceno, nicméně křídlo č. 1 generovalo elektrickou energii, byť v naprosto minimální míře. To dávalo technikum naději – křídlo je zřejmě v téměř uzavřené poloze blokováno troskami štítu. Vzhledem k tomu, že štít byl z velké části tvořen materiály, jež bylo možné nějakým způsobem přeříznout či přestřihnout, existovala naděje, že se podaří Skylabu navrátit alespoň část původně uvažované elektrické kapacity.

Technici z Marshallu začali na řešení pracovat ještě v den startu Skylabu. Zatím ani netušili, co se vlastně stalo, nicméně měli za to, že trocha náskoku v přemýšlení neuškodí. Poměrně rychle byl načrtnut plán na SEVA („Stand-up EVA“, neboli EVA ve stoje, kdy je astronaut vykloněn z průlezu kosmické lodi), během které by se jeden astronaut vysunul z lodi, provedl inspekci zaseklého křídla a pokusil se pomocí jednoduchých nástrojů o jeho uvolnění. Druhý astronaut by jej mezitím přidržoval za nohy a velitel by manévroval Apollem tak, aby mohl jeho kolega na křídlo pomocí nástrojů dosáhnout.

Nástroje… Jenže kde narychlo vzít potřebné nástroje? Vyvinout vlastní by trvalo poměrně dlouho, možná existuje někdo, kdo má podobné vybavení na skladě. 15. května ráno jeden z techniků od McDonnellu narazil na něco, co vypadalo slibně. Firma A.B.Chance Company v missourijském městě Centralia vyráběla nástroje pro údržbu elektrických vedení a zdálo se, že by mohli mít jak příhodný sortiment, tak potřebné zkušenosti. Po několika telefonátech se podařilo zastihnout Cliffa Bosche, produktového manažera firmy. Ten po pár minutách vysvětlování vyrazil do skladu. „Tolik zábavy jsem si už dlouho neužil. Poprvé v životě jsem dělal něco takového, prostě jsem chodil po skladu s bedýnkou v ruce a dával jsem do ní věci z regálů,“ poznamenal o pár hodin později Bosch do telefonu. „Teď ale, jak se k vám dostanu?“ To byl trochu problém, v těch dnech probíhala stávka hned několika aerolinií. Výjimečná doba si však žádá výjimečné prostředky a tak ještě to odpoledne milého Cliffa Bosche i s jeho vzácným nákladem zavezl do alabamského Marshall Space Flight Center svým osobním malým letounem prezident firmy McDonnell.

V Marshallu se na Bosche i jeho propriety sesypali technici a astronauti (na validaci nástrojů se podíleli členové záložní posádky Rusty Schweickart a Story Musgrave). V jedné z budov střediska by se náhodnému návštěvníkovi naskytl asi velmi zajímavý pohled: několik mužů sedělo na podlaze v kruhu, uprostřed mezi nimi ležela bedna a muži z ní postupně vytahovali jakési nástroje jako kdyby seděli kolem vánočního stromku a vybalovali dárky.

Do popředí zájmu se dostala výsuvná třímetrová teleskopická tyč, na jejíž konec bylo možné našroubovat celou paletu efektorů. Nejužitečnější se zúčastněným nakonec zdály být nůžky, kterými normálně pracovníci údržby rozvodných sítí přestříhavají kabely. Druhým nástrojem, který si vydobyl své místo ve výbavě astronautů, byl „shepherd‘s crook“, tedy obyčejná zahnutá hůl, podobná té vycházkové.

Mezitím probíhaly horečné přípravy také na mysu Kennedy. Tamní technici si lámali hlavy, jak všechno potřebné vybavení nacpat do kabiny Apolla. Nebyl to jednoduchý úkol, kabina sice disponovala prostorem pod sedadly, ovšem i tak se celá záležitost podobala pozdější hře Tetris. Po několika hodinách se zdálo, že se teoretické řešení našlo, ovšem bylo třeba ještě prověřit, zda je proveditelné i v praxi. Technici potřebovali nástroje, které byly momentálně na zemi v jedné z budov Marshallova střediska v Alabamě.

A tak pár hodin poté, co Bosch dorazil s nástroji, vstoupil do kruhu sedících mužů J.R.Thompson, šéf odboru lidské/systémové integrace, který měl na starosti celkový dohled nad prací s nástroji pro EVA. „Kde je ten maník z Centralie, ten s těmi nástroji?“ Cliff Bosch zvedl ruku. „Za 45 minut vám letí letadlo na Mys, budete připravený?“ Pro Bosche to bylo pokračování velmi zajímavého dne. Když se ráno vydával do práce, ani v nejmenším neměl tušení, že se jeho pracovní den takto „zvrhne“. Stačil ještě zavolat šokované manželce, aby mu poslala tašku s čistým oblečením na Floridu a o chvíli později už nesl bednu s několika nástroji k letadlu. Aniž to mohl předpokládat, domů se vrátí až za týden a půl…

19. května se konala telekonference mezi manažery programu a dalšími zainteresovanými, během které byly mimo jiné posuzovány koncepty SEVA Sail, Marshall sail a Parasol (tedy „Slunečník“ Jacka Kinzlera). Jako nejvhodnější se nakonec všem jevil Parasol. Protože však nebylo jisté, jak dlouho bude schopen plnit svoji funkci, bylo přijato rozhodnutí o záložním řešení v podobě Marshall sail. Obě zařízení měla být na palubě Apolla při první expedici na Skylab s tím, že nejprve bude použit Parasol a pokud bude třeba, později posádka upevní Marshall sail. SEVA sail byla nadále držena v záloze jako nouzové řešení pro případ neúspěchu Parasolu.

Astronauti se v oněch dnech střídali v bazénu téměř nonstop. Na snímku Ed Gibson (vlevo) a Rusty Schweickart.

Astronauti se v oněch dnech střídali v bazénu téměř nonstop. Na snímku Ed Gibson (vlevo) a Rusty Schweickart.
Zdroj: americaspace.com (kredit: NASA)

Obě schválená zařízení prošla úpravami, spočívajícími zejména v použití odlišných materiálů oproti prvním demonstrátorům. Parasol dostal aluminiové teleskopické tyče oproti laminátovým, byl změněn také typ pružin v centrálním uchycení. Největší problém činil materiál na výrobu plachty jak u Parasolu, tak u Marshall sail. Parasol nakonec dostal plachtu z nylonu, mylaru a kaptonu, v Marshallu zvolili také nylon, ovšem pro změnu se speciálním termálním nástřikem. Úpravami prošly také nástroje Cliffa Bosche. Technici upravili systém uzavírání čelistí nůžek. Běžný pás, za který bylo třeba zatáhnout, byl nahrazen pásem s dvojitou kladkou, který byl schopen vyvinout větší sílu. Také teleskopická tyč byla nahrazena aluminiovými šroubovacími segmenty. Všechna „udělátka“ včetně plachet byla vyrobena ve vícero exemplářích, krom demonstrátorů tedy existovalo vždy několik kusů v letové specifikaci.

Všem zúčastněným pomohlo, když byl start odložen o dalších pět dní, aby bylo možno veškeré  zařízení a postupy co nejlépe otestovat. JSC, Marshall i KSC na Floridě pracovala dvacet čtyři hodin denně. V bazénech se při testování a nácviku střídaly posádky jedna za druhou, zapojili se i Conrad, Kerwin a Weitz, přestože byli coby hlavní posádka oficiálně v režimu předstartovní karantény. Na zajímavou situaci vzpomínají pamětníci v souvislosti s jednou z porad, která se v ony dny konala. Na poradě byla přítomna i hlavní posádka, takže všichni měli na obličeji respirační roušky. Po nějaké době se ovšem všem začalo skrze zvlhlé roušky špatně dýchat, takže si pomáhali nadzvedáváním okrajů. Pete Conrad si v jeden okamžik zapálil cigaretu, procpal ji kolem okraje rušky a držel ji v koutku úst. Zanedlouho se roušky všech začaly stěhovat z nosu a úst na temeno nebo na bradu, ovšem nikdo ji zcela nesejmul z hlavy – rouška byla přeci součástí karantény. Ovšem jak ji má mít člověk nasazenu, to se zřejmě v pravidlech výslovně neuvádělo…

Nové datum startu bylo stanoveno na 25. května. To uvádí do kontextu horečnou aktivitu všech středisek – celý vývoj a otestování veškerých propriet nutných k opravě Skylabu trval neuvěřitelných deset dní! Interiér velitelského modulu transportního Apolla se pomalu začínal přibližovat interiéru rodinného vozu před cestou na dlouhou dovolenou. Vybavení a zásoby navíc se tísnily v přetékajících schránkách po celém modulu. Pod sedadly bylo naskládáno a upevněno příslušné zařízení a nástroje. Jako poslední přibyl pár hodin před startem kontejner s Parasolem. Mezi sedadly a nákladem bylo jen pár decimetrů volného prostoru a to byl další důvod k vráskám. Vzhledem k tomu, že sedadla spočívala na tlumičích, změkčujících náraz zejména v případě přistání na pevnině, všichni se modlili, aby v okamžik startu vanul vítr směrem nad oceán. V opačném případě by byl býval start musel být opět odložen kvůli riziku zranění v případě přerušení vzletu – sedadla by se při dopadu na pevninu prosedla na náklad a neposkytla by potřebnou ochranu páteřím trojice astronautů.

Problémy Skylabu byly v oněch hektických dnech velmi sledovanou kauzou. Vzhledem k investovaným prostředkům bylo udržení stanice při životě národním zájmem a NASA se snažila získat informace všemi dostupnými prostředky. Na stanici se zaměřily pozemní armádní i civilní teleskopy, ale pouze u nich nezůstalo. Až v polovině devadesátých let vypluly na povrch některé detaily pokusu o nasnímkování Skylabu pomocí špionážní družice. Podle dostupných informací se jednalo o satelit KH-8 F-38 „Gambit-3“. Tato družice odstartovala na orbit 16. května, tedy den po startu Skylabu. Generál David Bradburn, který byl tehdy šéfem Kanceláře speciálních projektů agentury NRO navrhnul, aby byla KH-8 F-38 využita pro pořízení fotografií Skylabu, podle kterých by bylo možné posoudit jeho stav. Vedení NRO tuto změnu oproti původnímu plánu schválilo a tak kosmický špion skutečně někdy v období mezi 18. a 21. květnem Skylab zachytil na fotografický pás a odhodil pouzdro s exponovaným filmem k analýze na Zemi. Co se dalo z fotografií vyčíst, to zůstává dodnes zastřeno tajemstvím, podle některých pramenů se Skylab jevil pouze jako jasná skvrna s matně rozpoznatelnými konturami, jiní zase tvrdí, že bylo možné rozeznat detaily pod 20 cm. Každopádně fotografie přišly v době, kdy práce na vývoji prostředků pro záchranu stanice byly v plném proudu a podle názoru autora pravděpodobně pouze potvrdily základní představy NASA o poškození stanice.

Jak se termín startu blížil, tempo příprav a aktivit si vybíralo svoji daň. Lidé byli na pokraji sil a k tomu se přidávala předstartovní nervozita. Pete Conrad, frustrovaný nekonečnými testy zařízení se v jeden okamžik neudržel a ulevil si: „Prostě už mě pusťte tam nahoru, ksakru!“ Ráno 25. května se konečně dočká. Nejobtížnější mise v životě Pete Conrada, P.J.Weitze a Joe Kerwina mohla začít…

 

(článek má pokračování)

Děkuji uživateli „Pavel“, který v diskuzi upozornil na opomenutí epizody se snímkováním Skylabu na orbitu.

Zdroje obrázků:

http://www.zerognews.com/galleria/images/skylab/sl2/10076079.jpg (kredit: NASA)
http://www.nasa.gov/image-feature/fixing-skylab (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-4208/p262a.jpg (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-4208/p265a.jpg (kredit: Martin Marietta)
http://www.nasa.gov/centers/johnson/about/history/jsc50/S73-26390.html (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-4208/p265b.htm (kredit: NASA)
http://www.americaspace.com/wp-content/uploads/2012/05/Schweickart-and-Gibson-in-Marshall-tank.jpg (kredit: NASA)

Skylab – laboratoř na nebesích (5. díl), 2.5 out of 5 based on 48 ratings
Pin It
(Visited 2 790 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (48 votes cast)
(Visited 2 790 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


60 komentářů ke článku “Skylab – laboratoř na nebesích (5. díl)”

  1. Jakub sobotka napsal:

    Jako vždy skvělá práce. Přečteno jednim dechem už se nemůžu dočkat dalšího dílu.

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Jako obvykle na jeden nádech. Maximálně na dva. 🙂 Díky moc. Kázeň v případě nošení roušek je příkladná. Dovedu si živě představit ty bejkárny při cestovním létání na Talonech. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Ohledně těch Talonů – blbnulo se ve velkém, oblíbená byla zejména soutěž na dolet, kdy se na Ellingtonu přistávalo na výpary…

      • Rudolf Šíma napsal:

        Kde ty informace berete? 🙂 Už proto bylo dobré být astronautem, měl jste na trénink a na cestování propůjčený jet. Myslím ale, že na Talonu bohužel i někdo z astronautů zahynul.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Info je relativně dobře dostpné na stránkách NASA (jen je třeba vědět, co hledáte) a v memoárech astronautů. 😉
          Na T-38 zahynul Ted Freeman (1964 – srážka s ptákem), See a Basset (1966 – chyba v pilotáži) a C.C.Williams (1967 – pravděpodobně mechanická závada).
          Krom toho v proudovém letadle zahynul ještě R. Lawrence (1967 – vybrán pro program MOL, zahynul v F-104, což je krásné, ale velmi záludné žihadlo).

        • Rudolf Šíma napsal:

          To je teda masakr. Za tak nebezpečný jsem T-38 nepovažoval. Starfighter, to je ale asi ještě drsnější příběh. No, pořád platí, že létání není sbírání bylin.

        • kopapaka napsal:

          Ale no tak, nedělejte z F-104 démona 🙂
          Sice to bylo letadlo hodně na hraně, ale většina verzí používaných k původnímu účelu a s dostatečně vycvičenou posádkou neměla tak strašné statistiky.

          Až za hranu vykročila až verze F-104G. Jednak byla celkem přetížená a v Německu se děly věci. Jednak se na ně piloti přeškolovali z podzvuků a navíc se výcvik odehrával v téměř ideálních podmínkách v USA.
          No a po návratu je čekaly mnohem náročnější atmosférické podmínky, velké množství letů v extrémně malých výškách a tak dál. Navíc dost dlouho trvalo, než pilotům došlo, že v případě problémů musí hned ven. Dokonce i MiG-21 obvykle nechal pár okamžiků na kontrolu, jestli s tím nepůjde něco dělat a v případě vysazení motoru s ním piloti dokázali sednout. V F-104G se muselo reagovat stylem „tablo-madlo“, na víc nezbýval čas…

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Démon asi ne, nicméně jak T-38, tak F-104 měly poměrně vysoké plošné zatížení a to vyžadovalo s nadsázkou „pravé muže“. Když to člověk vidí na vlastní oka, je to křídlo ještě menší než na obrázcích.
          Úplně jako OT perličku ohledně toho vysazení motoru u MiGu-21 – u nás dokonce dvakrát dokázal s jedenadvacítkou s vysazeným motorem sednout pan Krýda.

        • maro napsal:

          Starfighter měl třeba v Německu neskutečně velké množství nehod končících smrtí pilota. Měl přezdívku „Flying Coffin“ (létající rakev) a Widowmaker (výrobce vdov). 270 Starfighterů zničeno při nehodách (asi 30 procent sloužících v německé armádě), 110 zabitých německých pilotů.
          http://www.joebaugher.com/usaf_fighters/f104_17.html

        • kopapaka napsal:

          Ondřej Šamárek, maro: to je pravda, ale F-104 byly tak moc vražedné jen v Německu – tam se totiž sešly všechny ty negativně působící vlivy. Navíc k těm zmíněným přistoupil velmi prudký početní nárůst Německého letectva. Prostě se to všechno sešlo… Jinde to tak hrozné nebylo.

        • Rudolf Šíma napsal:

          Pana Krýdu jsem několikrát viděl s Jednadvadcítkou létat. Znal jsem se i s několika jeho „spoluletci“ z letiště Líně. Začínal v aeroklubu v Plzni a my plachtaři jsme vždycky tvrdili, že přistál bez motoru jen proto, že je původem pilot kluzáků. Jeho bratr (také plachtař) tvrdil, že to je blbost, že důvodem byl jeho strach z katapultáže. 🙂

        • maro napsal:

          Díky za tip na pana Krýdu. Google našel skvělý článek o lítání na Migách u nás: http://www.aeroweb.cz/clanky/1265-

        • Cateye napsal:

          A k tomu všemu měla F-104 ještě takovou specialitku, že se pilot katapultoval směrem pod letoun….

        • Rudolf Šíma napsal:

          Cateye: To je vtip? Já to teda nevím, ale katapultáž podlahou by mi přišla jako pěkný nesmysl. Byla to ve své době fantasticky zkonstruovaná kára, nevěřím Vám. 🙂

        • Rudolf Šíma napsal:

          Cateye: Tak jsem se teď dozvěděl, že to opravdu zpočátku zkoušeli. Hrozné. Co ta záporná Géčka a jiné „výhody“?! Takže hluboká omluva.
          Už ať je tu nový díl a vrátíme se ke Skylabu. 🙂

  3. Marek Klusák napsal:

    Deset minut jsem nervózně seděl na okraji židle. Skvělý článek!

  4. Omni napsal:

    Moc děkuji, to je prostě něco!

    • jregent napsal:

      uzasny clanek. O reseni problemu Skylabu se tenkrat psalo v Letectvi a kosmonautice, ale tyhle detaily o priprave! dekuji

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, doufám, že i zbytek seriálu se Vám bude líbit.
      Ty detaily není až tak těžké dohledat, v tomto ohledu jsou archivy NASA poměrně bohaté…

  5. jregent napsal:

    uzasny clanek. O reseni problemu Skylabu se tenkrat psalo v Letectvi a kosmonautice, ale tyhle detaily o priprave! dekui

    • Racek napsal:

      Jo, taky jsem to tehdy hltal. Ale tyhle informace obvykle nebývají uvolněny hned, většinou se objeví až v různých memoarech či vzpomínkách aktérů. A je to tak správné, tehdy byla napínavá zejména ta událost a její řešení, na takové podrobnosti je čas až dnes. A že jsou sakra zajímavé, díky, kluci.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky Vám oběma, jsem rád, že se článek líbil a budu se snažit pokračovat ve stejném duchu. 😉

  6. Jaroslav Alois napsal:

    Autoři dobových článků z L+K neměli dostatečný přístup k informacím, zejména k těm z “ kuchyně“ NASA, je třeba též vidět že psali za “ železnou oponou“ a pravděpodobně pod cenzorem, vzdor tomu odvedli též obdivuhodné dílo.
    Současný seriál je mimo veškerou diskuzi kvalitativně co do informací o třídu výše a je psán stejně poutavou, ne-li poutavější formou.
    Američané měli záložní Skylab i nosnou raketu, to znamená, že by se projekt stejně uskutečnil, ale nejméně s ročním zpožděním a s o třetinu vyššími náklady. Pro NASA, která musela po hojných létech Apolla začít šetřit by to byl drastický zásah do okleštěného rozpočtu.
    Jen bych připomněl, že v sovětském Rusku v oněch pionýrských dobách startovala několikrát obdobně obrovská raketa jako Saturn 5, s dokonce vyšším tahem 1. stupně, bohužel s nevalnými výsledky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Nejsem si jist tím uskutečněním. Podle dostupných zdrojů bylo nákladné vybavení záložního Skylabu téměř vyloučeno, v té době už NASA začala finančně „míč hrát“ na raketoplány.
      Nevím, jakou má souvislost N1 se Skylabem, ovšem v souvislosti s ní není dobré zapomínat na nepoměrně nižší úroveň financování, která se promítla v neexistenci zkušebního stavu pro kompletní první stupeň. Podle mnohých se podařilo nejvýznamnější problémy vyřešit, nicméně start, který to měl dokázat, se již neuskutečnil…

      • Jaroslav Alois napsal:

        Reagoval jsem na údaj, že Saturn 5 byl největší nosič na světě tím, že stejně velký nosič měli tehdy v sovětském Rusku a tuším čtyřikrát odstartoval. I tyto starty, i když nosič ani při jednom ze startů nepřežil dvě minuty letu, musely být obrovským zážitkem, obdobným jako start Saturnu 5.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Aha, netušil jsem, že míříte na tuto větičku.
          Stran té velikosti – Saturn byl o pět metrů vyšší a hlavně měl vyšší nosnost na LEO. 😉

        • Spytihněv napsal:

          Spektakulární zážitky to určitě byly, ale bohužel jen pro vyvolené pod rouškou utajení. Zvlášť ten druhý pokus (červenec 1969 – velmi povědomé datum, že ano) musel být něco zcela výjimečného. Dodnes je brán jako největší exploze v historii raketové techniky, překonaná jen zbraněmi hromadného ničení. A i zbývající tři pokusy o start byly jistě divácky velmi atraktivní 🙂

        • MIKA napsal:

          Ono u N1 bylo hlavně spektakulární, že sověti neuměli v té době vyrobit podobně mohutné motory pro první stupeň a tak ten měl 30 menších – vůbec si nedovedu představit ten rachot, jak to asi znělo když se rozjely najednou (i když v jednom případě se právně všechny nerozjely).

          Co se týče nejaderných výbuchů, tak v roce 1989 odlétla jiskra z vlaku Transibiřské magistrály a zapálila plyn unikající z plynovodu – sála výbuchu překonala jak explozi N1 tak i první jaderné bomby (odhadem snad až 0,5 Mt) a zahynulo nejméně 570 lidí. A v roce 1982 pak údajně na základě hackerského útoku CIA explodoval jiný plynovod také na Sibiři. Obešlo se to bez obětí na životech, ale síla údajně překonala i největší termonukleární zbraně (tzn. ekvivalent 50Mt TNT).

        • maro napsal:

          Rusové neměli testovací stav na celou raketu, tak prostě jeli ve svém asi dost nákladném postupu testovat všechno za letu. Proto plánovali 12 nepilotovaných letů a až lety 13 a 14 měly být pilotované.
          Dvacátá minuta:

        • Spytihněv napsal:

          To je zajímavý úhel pohledu, že šlo při startech N1 o testy prvního stupně (ostatní stupně byly normálně testovány na Zemi). Jestli by bývalo nebylo jednodušší a levnější místo obětování tolika raket (a pokud se tedy údajně počítalo i s dalšími), ten zkušební stav pro první stupeň opravdu vyrobit. Když dokázali vyrobit několik exemplářů obří rakety (a další komponenty byly jistě připraveny pro další kusy) tak se mi nezdá, že by to pro ně bylo nemožné. Ale asi šlo o tu uspěchanost pod tlakem Apolla.

        • ventYl napsal:

          U rusov slo vtedy o to porazit americanov pri dalsej kozmonautickej mete a prostriedky v tom asi nehrali az taku podstatnu rolu. Postavit vacsi skusobny stav (ak by to vobec bolo mozne) by znamenalo minat cas, ktory nemali.

        • Rudolf Šíma napsal:

          MIKA: Po jaké síti by ten hacker v roce 1982 zaútočil?

        • Dan napsal:

          O explozi toho sibiřského plynovodu jsem kdysi četl, ale nyní jsou snadno k dohledání pouze informace ze silně nedůvěryhodných zdrojů typu blisty. Pokud tomu bylo tak, jak píší, tak CIA záměrně nechala naprogramovat ventily apod. tak, aby po nějaké době neúměrně narostl tlak a došlo k explozi.
          Jinak, hackerský útok nemusí být prováděn nutně pomocí sítě – takoví Íránci by mohli vyprávět, jaké to je terno, najít pohozený flashdisk. 🙂

        • Rudolf Šíma napsal:

          Bavíme se o roce 1982 (počítače EC 1030 a Tesla 200). Hackeři CIA mohli možná ovlivnit obsluhu ventilů pomocí distribuce vodky, ale pohozenou krabicí děrných štítků nebo mg pásek by dosáhli maximálně zmatku ve výplatách plynařů. Dost už spikleneckých teorií z „blicích listů“. Vraťme se ke Skylabu! 🙂

        • Dan napsal:

          Jo, zapomněl jsem dodat – Sověti ty ventily kupovali od Američanů, takže „hacker“ zaútočil ještě v USA. Ale jsme skutečně mimo téma tohoto fenomenálního seriálu a omlouvám se za reklamu na pochybné plátky 🙂

  7. RiMr napsal:

    …kujva to je napínavý! 🙂

  8. M_M napsal:

    Tak, a teď zase týden čekat. Vleče se to jak před výplatou…ale stojí to za to, protože když článek konečně vyjde, je to požitek – jako ta výplata .o)
    Díky!!!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! Snad Vás potěší, že příští týden bude porce čtení větší – nějak mi psaní o SL-2 nakynulo…

      • M_M napsal:

        Že váháte, nebudu moci dospat. Jen Falcon v neděli mě snad na chvilku přivede na jiné myšlenky.

  9. Spytihněv napsal:

    Opět skvělá práce. A to i v případě korektur, což není vždy samozřejmost 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! Gramatické chybky tam samozřejmě byly (a určitě ještě jsou, ale pár se jich díky pozorným čtenářům podařilo odchytit a anihilovat. 🙂

  10. Pavel napsal:

    Skvělý článek!
    Ale chybí informace o snímkování poškozeného Skylabu špionážní družicí KH-8. Fotografie z družice pomohly s diagnostikou problémů.

  11. Rudolf Šíma napsal:

    Zajímavá informace. Nebyl by odkaz? Díky.

    • Pavel napsal:

      Krátce je to zmíněno na wikipedii.

      https://en.m.wikipedia.org/wiki/KH-8_Gambit_3

      The capability was developed to photograph Soviet spacecraft, but was first used to aid NASA engineers designing repairs for the damaged Skylab space station in 1973.

      A zde je krátký článek 🙂

      http://technet.idnes.cz/stanice-skylab-zachrana-0su-/tec_vesmir.aspx?c=A130819_143312_tec_vesmir_kuz

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za doplnění. Ke snímkování za pomoci KH-8 skutečně došlo, ovšem co bylo či nebylo vidět, to je dodnes zahaleno tajemstvím. Netuším, odkud se vzaly ty údajné podrobnosti 14-19 cm. Pan Pacner vychází z článku Dwayne Daye, kde je zmíněno svědectví člověka, jenž fotografie údajně viděl. Skylab na nich byl okem viditelný jen jako svítící tečka se spíše tušenými obrysy. Jestli bylo možné z té fotografie poznat něco, co už předtím pracovníci NASA nevěděli, to je otázka.
      Nicméně zařadit jsem to do textu měl, to uznávám. Možná to ještě do článku dopíšu. 😉

    • kolemjdoucí napsal:

      …tam byla velká obava o prozrazení aktuálního rozlišení špionážních družic, takže to k nahlédnutí dostal jen jeden nebo dva, s tím, že to musí podřízeným přefiltrovat tak, aby nedošlo k vyzrazení toho rozlišení.
      Z nějakých relativně nedávných vzpomínek pak vyplynulo, že stav jednotlivých solárních panelů byl rozlišitelný.

      PS: Zaklínadlo o rozlišení platí dodnes, a tak se okolo něho stále provádí tanečky (viz např. setřel na Ukrajinou, či další hraniční civilní záležitosti). Odhad si lze ale udělat z hvězdářských dalekohledů (ty mají samozřejmě větší zrcadla) s adaptivní optikou.

  12. Jiří Hošek napsal:

    Skvělý článek!

    Mám jen připomínku k Lower Equipment Bay, popsanému jako prostor pod sedadly. Umístění je vidět zde:
    https://www.hq.nasa.gov/pao/History/SP-4205/images/c170.jpg

    příp. zde, předposlední strana:
    https://www.hq.nasa.gov/alsj/CSM06_Command_Module_Overview_pp39-52.pdf

    Chápu to tak, že prostor pod sedadly, kde bylo umístěno potřebné zařízení, je mimo schránky Lower Equipment Bay.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moje chyba, uznávám. V popisech i rozhovorech s astronauty je obecně jako LEB označován i prostor pod sedadly, což je technicky vzato chybné, protože oficiálně je to Aft Crew Compartment. V článku to opravím, díky!

  13. zvejkal napsal:

    Vyborne, dakujem.

Zanechte komentář