TOP 5: Kosmické úlety

WTF?

Před několika dny oficiálně začaly letní prázdniny (byť neoficiálně jsou přinejmenším v případě nemalého počtu školáků v plném proudu již několik měsíců) a to pro náš portál znamená jediné: opět ožívá čistě prázdninový seriál žebříčků TOP 5. Oproti minulému roku, kdy se seriál věnoval výlučně epochální misi Apolla 11, bude toto léto ve znamení různorodosti, kdy se budou střídat techničtější témata s tématy malinko odlehčenými. A právě do druhé kategorie spadá dnešní žebříček. Kosmonautika bývá většinou lidí vnímána jako velmi nebezpečná a extrémně vážná činnost. Astronauti bývají například ve filmech zpodobňováni jako osoby ostrých rysů, kteří dávají pevně sevřenými ústy a přimhouřenýma očima najevo, jak hodně se soustředí na svou misi. Konstruktéři raket a lodí jsou zase v obecném povědomí uloženi coby šílení vědátoři s rozcuchanými vlasy nebo dokonale přesní puntičkáři připomínající humanoidní roboty. Pro mnohé lidi zkrátka v kosmonautice není místo pro humor, podivnosti, chyby, víru v nadpřirozeno nebo nevážné momenty. V dnešním díle TOP 5 se váženým čtenářům pokusíme uspořádat malou přehlídku zajímavých detailů týkajících se historie pilotované kosmonautiky, nad kterými zůstává rozum tak trochu stát a člověk si říká – opravdu se tohle může stát v oboru, jakým je kosmonautika? Stejně jako téměř u všech článků série TOP 5, jichž se autor dopustil, je třeba upozornit, že výběr oněch detailů je velmi subjektivní a může se stát, že vážený čtenář už některé z nich velmi dobře zná, některé naopak ke čtenářově překvapení chybí (namátkou třeba svatba Jurije Malenčenka, která se mi do článku při vší snaze nevešla). Stejně tak pořadí v tomto žebříčku je věcí osobního názoru a zcela upřímně – u tohoto tématu na něm vlastně vůbec nezáleží…

5. místo – Tohle jméno do vesmíru nepoletí!
Ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století začali být v rámci programu Interkosmos prováděny výběry na post kosmonauta v zemích východního bloku. Díky tomuto programu můžeme s hrdostí říci, že třetí národností ve vesmíru byla ta československá. Po Čechoslovákovi následoval Polák a občan Německé demokratické republiky, čímž bylo završeno první kolo programu. Následovat ovšem měly v poměrně krátkém rozestupu i další státy.

V roce 1977 začal nábor kandidátů také v tehdejší Bulharské lidové republice. Krom zdravotních kritérií bylo jedním z požadavků také absolutorium vojenského leteckého učiliště v Dolne Mitropoliji, přičemž výběru se mohli účastnit frekventanti z let 1964-1972. Požadavkům vyhovovalo více než 700 pilotů. Prvním sítem byla lékařská komise. Ti, kteří jí prošli, strávili v dalším kole několik týdnů na sledování ve vojenské nemocnici v Sofii. Ukázalo se však, že pilotů, splňujících náročná zdravotní kritéria, bylo relativně málo, proto musel být uvolněn věkový strop. Teprve pak se podařilo vybrat 15 nejzdravějších mužů. Skupina byla v dalším kole redukována na čtyři finalisty, kteří se v lednu 1978 podrobili testům již přímo ve Hvězdném městečku a v Institutu medicínsko-biologických problémů v Moskvě. Zde musel řady kandidátů opustit podle některých zdrojů ten nejperspektivnější – u Georgiho Jovčeva byla objevena srdeční nedostatečnost. Nakonec z klání vyšli vítězně dva kandidáti: major Georgi Kakalov a nadporučík Alexandr Alexandrov.

Georgi Ivanov, dříve Kakalov

Georgi Ivanov, dříve Kakalov
Zdroj: commons.wikimedia.org

Oba muži začali v březnu všeobecnou kosmonautickou přípravu a v listopadu téhož roku začali s výcvikem pro svou misi. Kakalov byl přiřazen k velmi zkušenému Nikolaji Rukavišnikovi, jenž v rámci programu Interkosmos absolvoval s Oldřichem Pelčákem roli dubléra pro sovětsko-československý let Sojuzu-28. Alexandrov pak dostal coby velitele Jurije Romaněnka, který se před rokem a půl vrátil ze svého prvního rekordně dlouhého letu na stanici Saljut 6. Po absolvování výcviku bylo rozhodnuto, že hlavní posádkou budou Rukavišnikov s Kakalovem a Romaněnko s Alexandrovem budou plnit roli dublérů. Ovšem když Georgi Kakalov mohl začít slavit, přišel náhle jako blesk z čistého nebe naprosto absurdní požadavek.

Vzhledem k tomu, že vážený čtenář vládne českým, a tedy slovanským, jazykem, je pro něj poměrně zřetelná ne zcela příjemná konotace jména budoucího bulharského kosmonauta. Kakalov skutečně není typické příjmení pro hrdinu kosmických dálek, nicméně v Bulharsku není nijak zvlášť neobvyklé. Pro Sověty však bylo toto příjmení naprosto nepřípustné. Kakalov byl proto velmi důrazně požádán, aby své příjmení změnil.

Doporučení oficiálně přišlo z bulharské strany, je však téměř jisté, že za touto podivnou šarádou stáli Sověti. Milý Kakalov musel vybírat příjmení, pod kterým vstoupí do historie svého národa. Volba padla na příjmení „Ivanov“, které odkazovalo na křestní jméno Georgiho otce. Rod Kakalovů, ve své oblasti údajně poměrně vážený, tak přišel o možnost vepsat své jméno do bulharských análů.

Možná to ale nakonec bylo dobře, neboť jak víme, let Nikolaje Rukavišnikova a Georgiho Ivanova v Sojuzu-33 v dubnu 1979 neskončil tak, jak všichni očekávali. Vinou závady na motoru lodi nedošlo ke spojení se stanicí a místo plánovaného devítidenního letu museli kosmonauti nouzově přistát po necelých dvou dnech od startu. Těžko říci, jak by se k misi, která jen tak tak neskončila tragédií, postavili novináři jak v SSSR tak v zahraničí, kdyby jeden ze členů posádky nesl příjmení označující v jistých souvislostech velmi negativní průběh událostí…

4. místo – Šestka železo
Alan Shepard prodělal mezi začátkem roku 1968 a nástupem roku 1971 pozoruhodnou změnu. Projevy Meniérova syndromu, který jej dlouhé roky trápil, byl díky experimentální operaci v květnu 1968 pouhou vzpomínkou. Z věčně nabroušeného „Ledového kapitána“, což byla přezdívka, kterou Al proslul mezi podřízenými a spolupracovníky, se stal relativně příjemný člověk s jasnou vizí své budoucnosti. Jakmile byl lékaři uznán schopným k návratu do letového stavu, promluvil si Shepard s přítelem Deke Slaytonem, který měl na starosti mimo jiné i nominace do posádek. Chtěl místo velitele v nejbližší lunární expedici. Slayton nebyl proti a slíbil Alovi křeslo na Apollu 13. Tehdy však zasáhla vyšší místa NASA s tím, že Shepard nebude mít dost času na výcvik a tak se Al musel spokojit s menším zdržením a křeslem velitele Apolla 14. Jak ukázala historie, Apollo 13 se na Měsíc nedostalo a pokud by mu byl Shepard býval velel, znamenalo by to, že na lunárním povrchu by nestanul nikdo z legendární původní sedmičky amerických astronautů.

Dočasné zastavení letů k Měsíci, které po téměř-katastrofě Apolla 13 následovalo, dalo Shepardovi a jeho posádce šanci na dodatečnou porci výcviku. A právě během doby, kdy se Shepard připravoval na svou misi, navštívil Manned Spacecraft Center v Houstonu známý herec, komik a zpěvák Bob Hope. Průvodce po středisku mu dělali Slayton s Shepardem. Nemohli si nevšimnout, že Hope s sebou stále tahá golfovou hůl. Jakožto golfový fanatik ji neodložil ani tehdy, když mu Slayton a Shepard ukazovali simulátory a zařázení pro výcvik. Hope si některá zařízení dokonce vyzkoušel a velmi se mu líbila instalace, která člověku umožňovala vyzkoušet si pohyb v šestinové gravitaci. Ani tady se ovšem nevzdal své golfové hole a při pohledu na něj Sheparda napadla šílená myšlenka – co kdyby vyzkoušel odpálit golfový míček přímo na Měsíci?

Legendární "šestka železo" včetně ponožky, v níž byla propašována, dnes odpočívá v muzeu Americké golfové asociace. Oba míčky se nacházejí kdesi v pahorkatině Fra Mauro na Měsíci...

Legendární “šestka železo” včetně ponožky, v níž byla propašována, dnes odpočívá v muzeu Americké golfové asociace. Oba míčky se nacházejí kdesi v pahorkatině Fra Mauro na Měsíci…
Zdroj: assets.atlasobscura.com (kredit: USGA Museum)

Al byl sám nadšeným golfistou, byť jeho výkony nebyly nijak oslnivé. Nicméně pokud se mu podaří to, co si zamanul, vstoupí do historie tohoto sportu. O svém záměru informoval Slaytona, který nic nenamítal. Tvrdším oříškem byl tehdejší šéf Manned Spacecraft Center, legendární Bob Gilruth. Když se mu Shepard se svým záměrem svěřil, Gilruthovou reakcí bylo rezolutní „ani náhodou“. Ale Shepard měl vše dobře promyšleno. Nepoveze na Měsíc celou golfovou hůl, ale jen speciálně upravenou hlavu z „šestky železa“, jak je nejpoužívanější hůl nazývána. Jako shaft, tedy násada, poslouží teleskopická tyč určená pro sběr nouzového vzorku. Hlavu a dva golfové míčky Shepard koupí ze svého a poplatníky tak jeho plán teoreticky nebude stát vůbec nic. A to nejdůležitější přidal Alan na konec své přesvědčovací kampaně: „Šéfe, udělám s tebou dohodu. Když to zvoráme, selže technika nebo se na povrchu stane něco, kvůli čemu bychom ty nebo já mohli mít ostudu, neudělám to. Tak lehkomyslný nebudu. Chci počkat až úplně na konec mise, postavím se před televizní kameru, napálím ty dva míčky, složím hůl, dám ji do kapsy, vylezu po žebříku, zavřu příklop a budeme pryč.“ Tím Shepard Gilrutha přesvědčil a golfový pán dostal zelenou.

Krom Slaytona, Gilrutha a Shepardovy manželky o Alanově záměru nikdo neměl ani tušení. Al se snažil potají trénovat jednoruční odpaly na zahradě za domem a před startem se několikrát vykradl z ubytovny pro posádky a s oblečeným skafandrem piloval techniku, aby se před miliony televizních diváků neztrapnil. Na palubu lodi Shepard potřebné propriety propašoval v jedné z náhradních ponožek.

5. února 1971 přistál po dramatickém sestupu lunární modul Antares v oblasti pahorkatiny Fra Mauro. Alan Shepard se stal pátým pozemšťanem, který vstoupil na měsíční povrch a současně jediným z Mercury 7, kterému se podařilo dojít celou cestu od opatrných krůčků v programu Mercury až k cestě na povrch našeho souputníka, k níž Ameriku vyzval prezident Kennedy tři týdny po Shepardově suborbitálním letu v roce 1961.

O den později, na konci druhé vycházky na měsíční povrch, Al překvapil televizní diváky přesně tak, jak si předsevzal. Postavil se před kameru a ohlásil: „Houstone, mám v ruce rukojeť lopatky na nouzový vzorek a úplnou náhodou je na jeho konci šestka železo. V levé ruce mám malý bílý míček, který důvěrně znají miliony Američanů. Teď ho pustím na zem.“ První míček se mu nepodařilo odpálit podle jeho představ, naštěstí tady byl ještě druhý. A u něj se Shepardovi odpal podařil. „Míle a míle a míle,“ pronesl Al s trochou nadsázky.

Míle a míle to však nebyly. Pokud by Shepard zasáhl míček v naprosto dokonalém úhlu a maximální silou, teoreticky mohl dolétnout až do vzdálenosti šestkrát větší, než na Zemi. Rekordní délka golfového odpalu v pozemských podmínkách má hodnotu 472 metrů, Shepard tedy mohl míček poslat teoreticky do vzdálenosti zhruba tří kilometrů. Jenže Al měl na sobě skafandr A7L, který výrazně omezoval jeho pohyblivost a navíc odpaloval jednou rukou. Míček podle Shepardova pozdějšího odhadu dolétl do vzdálenosti zhruba 200 yardů, tedy přibližně 180 metrů.

Je snadné podrobit Shepardovu golfovou show kritice. Každá minuta pobytu astronautů na lunárním povrchu stála obrovské peníze. Také doprava oněch zhruba 350 gramů, které vážila hlavice a dva míčky, znamenaly v přepočtu tisíce dolarů, které šly z peněz daňových poplatníků. Na druhou stranu je nutno Shepardovi přiznat, že z celé záležitosti neměl ani dolar a všechny snahy o komerční využití svého odpalu do konce života odmítal – dodnes například není známo, která firma vyrobila dva nejznámější golfové míčky v historii tohoto sportu, a když se jeden výrobce pokusil tvrdit, že právě jeho výrobek se nachází na měsíčním povrchu, Shepard tyto snahy velmi razantně zarazil.

Nutno podotknout, že Shepard nebyl posledním, kdo si zkusil golf ve vesmíru. Následovali jej například velitel mise STS-72 a golfový maniak Brian Duffy v roce 1996 nebo Michail Ťurin, který o deset let později odpálil golfový míček během výstupu do volného prostoru ze stanice ISS. Každopádně i díky golfové epizodě získal program Apollo, který lze považovat za zatím nejodvážnější sérii expedic v dějinách kosmonautiky, nádech lidskosti a hravosti.

3. místo – Jan 15:5
Přistání člověka na Měsíci bylo snem mnoha generací a splnilo se v červenci 1969, když Neil Armstrong s asistencí Buzze Aldrina dovedl lunární modul Apolla 11 k měkkému dosednutí v oblasti Mare Tranquillitatis. Do kolektivní paměti lidstva se navždy otiskla první slova poté, co Armstrong sestoupil po žebříku a dotknul se botou dosud netknutého prachu, stejně tak každý zná fotografii Buzze Aldrina na měsíčním povrchu, kterou pořídil jeho velitel. Pouze fanoušci kosmonautiky však vědí, jaký byl první pokrm, který člověk na Měsíci konzumoval. A u neznalých možná vyvolá lehké pozdvižení obočí fakt, že součástí onoho pokrmu byl i alkohol.

Aldrin, coby hluboce věřící presbyterián, se před misí Apolla 11 rozhodl, že pokud přistání dopadne dobře, uskuteční malou ceremonii, oslavující „univezálnost hledání“. Dlouho nemohl přijít na to, jak by měla celá věc vypadat, nakonec jej na tu pravou myšlenku přivedl Dan Woodruff, pastor presbyteriánského kostela ve Websteru, kde Aldrin působil jako jáhen. Aldrin měl úspěšné přistání oslavit prostřednictvím svatého přijímání. Společně s Woodruffem vybrali také verš z Nového zákona, který měl přijímání doprovázet a Buzz si jej napsal na malou kartičku, stejně jako pár slov, kterými chtěl obřad uvést. Počítal s tím, že všechno bude vysíláno na otevřeném komunikačním kanále.

Potíž však nastala, když o svém záměru Aldrin informoval šéfa letových operací posádek Deke Slaytona. V té době NASA procházela nepříjemným obdobím v souvislosti s misí Apollo 8. Během ní astronauti četli úvod biblické knihy Genesis a agenturu následně zažalovala Madalyn Murray O’Hair, aktivistka bojující za odluku státu a církví. Slayton proti Aldrinovu nápadu nic neměl, nicméně nápad s vysíláním biblického verše se mu nelíbil: „Ne, to není dobrý nápad, Buzzi. Klidně si měj svaté přijímání, ale své poznámky drž ve všeobecné rovině“.

"Tahák" s citáty z Bible, který Aldrin použil během letu Apolla 11

“Tahák” s citáty z Bible, který Aldrin použil během letu Apolla 11
Zdroj: history.com (kredit: LM Otero/AP Photo)

20. července lunární modul Eagle s Armstrongem a Aldrinem přistál na měsíčním povrchu. Zhruba dvě a třičtvrtě hodiny po přistání se do éteru ozval Aldrinův hlas: „Tady je pilot LM. Rád bych využil této příležitosti, abych požádal každého, kdo poslouchá, ať už je to kdokoli a kdekoli, aby se na chvíli zastavil, zamyslel se nad událostmi několika uplynulých hodin a vzdal díky svým vlastním způsobem.“ Původně měla následovat slova: „Mým způsobem bude účast na svatém přijímání“. Aldrin však dal na radu Slaytona, vypnul mikrofon a tato slova si nechal pro sebe. Už předem si připravil onu kartičku se dvěma citáty z Bible. Na konzoli počítače AGS si připravil malou hostii a pohárek, které dostal od Woodruffa, a z plastové ampule nalil do pohárku náprstek vína. Bylo fascinující pozorovat, jak se v šestinové gravitaci kapalina ladně prohání po stěně pohárku. Aldrin potichu přečetl evangelia sv. Jana, kapitola 15, verš 5: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Nato Buzz vložil do úst hostii a vypil víno z pohárku. Překvapený Armstrong celé věci přihlížel, neřekl však nic.

Pozorný čtenář si možná všimnul jistého rozporu: v souvislosti s onou kartičkou se hovořilo o dvou citátech, přičemž Aldrin během svého rituálu použil pouze jeden citát. Druhý úryvek z Bible pak využil při televizním přenosu den před koncem mise. Jednalo se o osmý žalm, verš 4: „Když vidím tvá nebesa, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kterés tam umístil – co je člověk, ptám se, že na něj pamatuješ, co je lidský tvor, že o něj pečuješ?“ Očekávané furore se v tomto případě nekonalo, protože Aldrin během přenosu pouze vyslovoval svůj osobní pohled na misi a její souvislosti.

Pro někoho může být spojení náboženství a kosmonautiky absurdní, pravdou však je, že třeba v tehdejším oddílu amerických astronautů bychom ateisty hledali velmi namáhavě. Koneckonců například velitel Apolla 15 Dave Scott nechal před koncem pobytu na lunárním povrchu na ovládacím pultu lunárního vozítka Bibli, z pilotů LM Jima Irwina a Charlieho Dukea se stali pastoři a podobných příkladů by se našlo určitě více. Nicméně náboženské rituály na oběžné dráze nejsou pouze výsadou křesťanství, jak se přesvědčíme na dalším místě dnešního žebříčku.

2. místo – LCO a honorární muž
V červnu 1985 se na palubě raketoplánu Discovery vydal v rámci mise STS-51-G do vesmíru první zástupce Arabů. Saúdský princ Sultán bin Salmán bin Abd al-Azíz Ál Saúd se od března připravoval k letu, během něhož měl být mimo jiné vypuštěn také komunikační satelit Arabsat-B. Ál Saúd zastával funkci specialisty na užitečné zatížení (payload specialist), proto byla jeho cesta do kabiny Shuttlu poměrně krátká. Do posádky byl jmenován v březnu 1985, o měsíc později zahájil výcvik a už 17. června se vydal za brány atmosféry nejen coby první Arab, ale také jako první příslušník královské rodiny.

V rámci letu proběhlo krom vypuštění zmíněného Arabsatu, mexické družice Morelos I a privátní družice Telstar-3D také několik desítek experimentů. Mezi nimi byl také experiment, jenž byl označen zkratkou LCO, která skrývala nenápadný název „Lunar Crescent Observation“, tedy „pozorování Měsíce v první čtvrti“. LCO byl vysvětlován jako „aktivita, během níž se Ál Saúd pokusí prostým okem pozorovat z oken orbiteru Měsíc v první čtvrti bezprostředně po novoluní v okamžiku, kdy bude viditelný blízko západního horizontu bezprostředně po západu Slunce 17. nebo 18. června.“

Skutečný cíl tohoto „experimentu“ neměl vůbec nic společného s vědou. V době, kdy měl raketoplán pobývat na oběžné dráze, totiž probíhal muslimský svatý měsíc Ramadán. A Ramadán končí v okamžiku, kdy je poprvé možné pozorovat srpeček Měsíce poté, co prošel fází novoluní. Pod pláštíkem LCO měl Ál Saúd jednoduše provést muslimský náboženský úkon.

Posádka STS-51-G: (zleva) Shannon W. Lucid, Daniel C. Brandenstein, Steven R. Nagel, John M. Fabian, Sultan bin Salman Al Saud, John O. Creighton, Patrick Baudry

Posádka STS-51-G: (zleva) Shannon W. Lucid, Daniel C. Brandenstein, Steven R. Nagel, John M. Fabian, Sultan bin Salman Al Saud, John O. Creighton, Patrick Baudry
Zdroj: commons.wikimedia.org

Zbytek posádky o skutečném pozadí LCO neměl zprvu ani ponětí. Když se velitel Dan Brandenstein dozvěděl, která bije, začal mít obavy, že Ál Saúd využije dané příležitosti a u příležitosti končícího Ramadánu bude z orbitální dráhy pronášet náboženské výzvy svým souvěrcům, tedy že v podstatě palubu Discovery promění v nejvýše položený minaret v historii. Proto se Brandenstein s Ál Saúdem dohodl na přesném znění toho, co princ v onen okamžik pronese. Tím však celá záležitost nekončila.

Členkou posádky byla astronautka Shannon Lucid. Už v průběhu letu tiskové oddělení NASA směřovalo podivnou žádost k letovému řediteli. Žádost se týkala oblečení během tiskové konference z paluby raketoplánu. Posádka měla být vyzvána, aby pro tuto příležitost nebyla oblečena v šortkách, jak bylo zvykem, ale v dlouhých kalhotách. Důvod byl nasnadě: oddělení pro styk s veřejností bylo zděšeno představou protestů arabského světa poté, co se Ál Saúd bude vznášet v záběru kamery vedle holých nohou Shannon. Tento požadavek se naštěstí podařilo zahrát do autu, ovšem po ukončení mise přišla další potíž, která se týkala opět jediné ženy v posádce STS-51-G.

Celá posádka měla odcestovat do Saudské Arábie, kde měla mimo jiné proběhnout audience u krále Fahda. Lucid měla velký problém s tím, aby na cestu do Saudské Arábie kývla, tamní zacházení se ženami jí bylo odporné. Navíc podle muslimských regulí musel každou ženu doprovázet manžel nebo rodinný příslušník. Ovšem manžel Shannon v danou dobu nemohl cestu podniknout. Muslimští věrozpytci našli řešení, které se ovšem Shannon pranic nelíbilo. Mohla být pro účely dané cesty jmenována honorární dcerou Dana Brandensteina nebo honorární sestrou dalšího člena posádky Johna Fabiana. Největší urážku pro feministku Shannon Lucid ovšem přinesla třetí možnost, se kterou se muslimští klerikové vytasili: pokud by nechtěla být honorární dcerou ani sestrou, mohli by Shannon Lucid prohlásit za… honorárního muže!

Není divu, že jestliže předtím se Lucid do Saudské Arábie nechtělo, nyní tuto možnost naprosto vylučovala. Když se tak do žhavé výhně letiště v Džiddě vybatolili z první třídy Boeingu 747 aerolinek Saudia členové posádky STS-51-G, Shannon Lucid mezi nimi nebyla. To bylo velkým zklamáním pro krále Fahda, který Shannon mezi astronauty marně vyhlížel. Svou nevoli vzápětí vyjádřil po telefonu prezidentovi Ronaldu Reaganovi. Reagan Fahda vyslechl, sám zvednul jiný telefon – a Lucid přiletěla hned následující linkou. Částečně však dosáhla svého, protože se na rozdíl od ostatních zdržela pouze necelý jeden den, aby potřásla Fahdovi rukou a okamžitě odletěla zpátky domů. Střet kosmonautiky a náboženství se prostě občas neobejde bez nepřátelských pocitů…

1. místo – Síla myšlenky
Apollo 14 již v dnešním žebříčku figurovalo. Shepardovo extempore s golfem na Měsíci však nebylo jedinou věcí, nad níž bychom mohli povytáhnout obočí. Druhý neobvyklý aspekt této mise byl v režii pilota lunárního modulu Eda Mitchella. Tento zajímavý chlapík moc nezapadal do škatulky astronauta s ostře řezanými rysy a robotickým pojetím své práce. Mitchell byl uznáván pro fantastický přehled o systémech lunárního modulu a zvláště jeho počítače a dokonce i Deke Slayton jej uznával coby „jednoho z těch chytřejších“ v oddílu astronautů. Ovšem Eda krom světa techniky zajímaly i věci mezi nebem a zemí. Jednou z oblastí jeho nevšedních zájmů bylo i mimosmyslové vnímání. A když byl jmenován do posádky Apolla 14, rozhodl se, že vyzkouší, zda lze realizovat telepatický přenos myšlenek přímo z vesmíru.

Celá záležitost musela být samozřejmě utajena, kdyby se zmínka o Mitchellově záměru dostala na veřejnost, mohla by způsobit velký poprask s velmi nepěknými následky. Mitchell proto celou věc zorganizoval potají. Během jedné večeře s přáteli si vybral čtyři z nich a dohodl s nimi způsob provedení experimentu. Měly k němu být využity Zenerovy karty.

Zenerovy karty

Zenerovy karty
Zdroj: wikipedia.org

Pod tímto názvem se skrývá balíček pětadvaceti karet s pěti symboly, které jsou tím pádem v balíčku zastoupeny vždy pětkrát. Symboly jsou kružnice, znaménko plus, tři vlnky uspořádané vertikálně, prázdný čtverec a prázdná pěticípá hvězda. Normálně při pokusu s kartami jeden experimentátor vybere z balíčku náhodnou kartu, jejíž symbol by měl druhý experimentátor uhodnout. Mitchell experiment modifikoval tím způsobem, že vytvořil tabulky s pětadvaceti políčky přičemž každé políčko obsahovalo náhodně zvolené číslo od jedné do pěti. Mitchell během experimentu hodlal vždy náhodně přiřadit ke každému z pěti čísel jeden obrázek Zenerových karet. Pak se měl postupně soustředit na jednotlivá políčka a u každého z nich si měl vytvořit mentální obraz odpovídající Zenerově kartě. Na jedno políčko si určil délku soustředění 15 sekund, celá tabulka tedy měla zabrat zhruba 6 minut. Při další seanci měl opět náhodně přiřadit karty k číslům a postupovat stejně jako předtím. Celkem Mitchell plánoval šest seancí a s přáteli dohodl také časy během mise, kdy měly seance probíhat. Čtveřice mužů, kteří zůstali na Zemi, měla zaznamenat svá pozorování. Ovšem ne všechno šlo podle plánu.

Ed Mitchell svým náhledem na fungování světa příliš nezapadal do šablony pragmatického vesmírného hrdiny...

Ed Mitchell svým náhledem na fungování světa příliš nezapadal do šablony pragmatického vesmírného hrdiny…
Zdroj: en.wikipedia.org/wiki

Během mise Mitchell nenašel dostatek času pro provádění pokusu a ani přesný čas, který si s přáteli dohodnul, se mu nepodařilo dodržet – mimo jiné i vlivem čtyřicetiminutového odkladu startu, jehož následkem se během letu musely posunout palubní hodiny. Takto oni čtyři subjektové zaznamenali sekvenci karet JEŠTĚ PŘEDTÍM, než Mitchell jednotlivé seance zahájil. Navíc místo šesti seancí Mitchell stihnul najít prostor jen pro čtyři.

Asi týden po návratu na Zem se pokusu s telepatií dopátrala média. Velitele Sheparda to nijak zvlášť nevzrušilo a poměrně vstřícný byl i šéfastronaut Slayton. Ten se posléze nechal slyšet, že to stálo za pokus, protože „k čertu, NASA nemůže znát úplně všechno.“ Zastání našel Mitchell překvapivě také u Wernhera von Brauna.

Co se týče výsledků, existují o nich rozporné záznamy. Podle jednoho zdroje dosáhla u jednoho ze čtyř přátel úspěšnost 51 procent, jiný zdroj uvádí výsledek téměř dokonale korespondující s jinými experimenty tohoto druhu a sám Mitchell v jednom případě uvádí pozoruhodný výsledek v tom smyslu, že úspěšnost byla výrazně nižší, než by odpovídalo normálu. Podle něj tato absence správných pozorování telepatické spojení vlastně přímo dokazuje.

Ať už byly výsledky Mitchellova pokusu jakékoli, dodnes jsou ony seance ukázkou toho, že ani v kosmonautice není nouze o osoby, které jsou ochotny vstoupit na velmi tenký led na hraně (a někdy i za hranou) obecně přijímaného náhledu na svět. Co je každopádně jisté, to je fakt, že minimálně v dohledné budoucnosti se telepatie (pokud existuje) rozhodně nestane náhražkou konvenčních komunikačních technologií jak na Zemi tak ve vesmíru.

 

 

Zdroje obrázků:

https://www.pikrepo.com/frijx/question-mark-graphics
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Georgi_Ivanov_detail.png
https://assets.atlasobscura.com/article_images/5744/image (kredit: USGA Museum)
https://www.history.com/.image/t_share/MTU3ODc4NjAwMDI1MjUzNTk5/image-placeholder-title.jpg (kredit: LM Otero/AP Photo)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Portrait_of_STS_51-G_crew.jpg
https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Cartas_Zener.svg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Edgar_Mitchell_cropped.jpg

TOP 5: Kosmické úlety, 5.0 out of 5 based on 10 ratings
Pin It
(Visited 3 894 times, 6 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (10 votes cast)
(Visited 3 894 times, 6 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


21 komentářů ke článku “TOP 5: Kosmické úlety”

  1. spimfurt napsal:

    tahle veta je mistrovske dilo: “Rod Kakalovů, ve své oblasti údajně poměrně vážený, tak přišel o možnost vepsat své jméno do bulharských análů.”

  2. Jiny Honza napsal:

    Skvělý článek. Bohužel až na závorku v první první větě. Za tu byste jednu zasloužil. Minimálně bych vám přidělil na posledních pár měsíců několik dětí. Tedy takových, které máte rád. Píšete dobře, ale nepouštějte se do témat, o kterých nic nevíte.

    • Vaclav napsal:

      Pokud mají děti obvyklou výchovu zcela jistě by nebyly zdrojem nějakých potíží.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak na tohle jsem původně ani reagovat nechtěl, ale nedá mi to.
      1) Pročpak ten nakvašený tón (alespoň tak mi vyznívá poslední věta)?
      2) Tvrdit, že s více než dvacetiletou praxí ve speciálním školství o tématu nic nevím, je přinejmenším pošetilé.
      3) Pozměnil jsem formulaci v závorce, aby reflektovala i vaši, evidentně neblahou, zkušenost. Ted už je to v pořádku?

      • Jiny Honza napsal:

        1) Nakvašený tón jsem použil, protože mě to nakvasilo. Žádné prázdniny nebyly, většina dětí, učitelů a rodičů se snažila o co nejlepší domácí výuku. Ano, pár lidí se na to asi úplně vykašlalo. Ale aspoň v mé sociální bublině jich znám překvapivě málo.
        2) Myslel jsem tím, že jste poslední měsíce asi nebyl v roli rodiče nebo učitele, jinak byste takový nesmysl těžko napsal. Ale omlouvám se, bylo to přehnané a zbytečně osobní.
        3) Já žádné neblahé zkušenosti nemám, z pohledu rodiče to bylo sice náročné, ale zajímavé a celkově spíš pozitivní období. Děkuji Vám ze změnu, cením si ochoty uznat chybu.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          V minulém období jsem v roli učitele byl (stejně jako poslední dvě dekády) a naplno si “užíval” distanční výuky, u nás navíc zkomplikované mentálními schopnostmi a sociálními podmínkami žáků.
          A faktem napříč republikou je, že mnoho dětí po počáteční aktivitě velmi zvolnilo a velké procento se nezapojilo vůbec. Tyto informace nemám jen z naší školy, ale z mnoha jiných škol a bohužel i od rodičů dětí z jiných škol, kde v různých obdobích buď neměli jak dítě dokopat k práci (anžto chodili do zaměstnání) nebo se škola na učení vykašlala. Takže ano, nejednalo se o všechny děti, nicméně rozvolněný až prázdninový režim jich mělo poměrně dost.
          Tedy, že se s někým budu dohadovat o školství během koronakrize zrovna tady, to mě ani ve snu… 😀 Jsem však rád, že naše debata na toto téma zůstala v relativně slušné rovině a rád bych ji tímto končil. Díky!

          • Albert napsal:

            Ano. I v prostorách závorek, buďme korektní. Jinak teplo jeskyně odpouštíme a zahyneme. ( Bylo to k tématu, Hanzi?)

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Jak jsem psal, považuji tento směr diskuse za ukončený, tohle bylo naprosto zbytečné.

  3. Libor Lukačovič napsal:

    Výborný článok (ako obvykle)! 🙂
    Ale mal by som jednu otázku. Z pobytu astronautky Shannon Lucid na Mire som rozhodne nemal pocit že by bola feministka. Vtedy už bola veľká? 🙂

  4. Medcin napsal:

    Onen golfový úder měl ještě dohru.
    Royal & Ancient Golf Club of St. Andrews – což je nejvyšší golfový orgán – zaslal Alanu Shepardovi telegram:
    „Srdečně blahopřejeme Vám a vašim kolegům k tomuto skvělému úspěchu. Připomínáme pravidla golfu, kapitola o etiketě, odstavec 6:’Před opuštěním písečné překážky by měl hráč pečlivě vyplnit a vyhladit všechny jím vytvořené díry a stopy.’“

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.