Top 5: Problémy Apolla 11

Start Apolla 11

Mise Apolla 11, jejíž padesáté výročí toto léto slavíme, byla bezesporu obrovským vítězstvím lidského ducha, umu, píle a vůle. Při zpětném pohledu je až neuvěřitelné, že let proběhl zdánlivě bez problémů a splnil všechny úkoly, které mu byly předurčeny. Ovšem tento zpětný pohled je klamný minimálně ve tvrzení, že let probíhal bez problémů. Stejně jako každý let do vesmíru, a tím spíše let k Měsíci, i Apollo 11 si vybralo svou dávku potíží, které se svou závažností různily od otravných drobností až po okolnosti ohrožující misi či dokonce posádky. Ve zprávě o letu (mission report) je uvedeno 11 problémů týkajících se velitelského a servisního modulu, 14 problémů ohledně lunárního modulu a další 3 problémy související s vybavením, které nedodali kontraktoři, ale samotná NASA. V dnešním díle Top 5 se budeme věnovat těm nejzávažnějším poruchám a problémům. Pro některé škodolibé čtenáře tak možná odpadne například populární nadbytek vodíku v pitné vodě, který způsoboval během letu trojici Armstrong, Collins, Aldrin výraznou plynatost, a v souvislosti se kterou Aldrin prohlásil, že nepotřebují žádné motory a trysky, protože dokážou se vlastními silami dostrkat na požadovanou dráhu. Položky v tomto žebříčku jsou mnohem závažnější a jsou řazeny od těch, které mohly předčasně ukončit misi, až po ty, které ohrozily astronauty samotné.

5. místo: zlomená čepička jističe pojistky vzletového motoru Eagla
Poté, co lunární modul Eagle přistál a následně Armstrong s Aldrinem uskutečnili historickou první vycházku po povrchu jiného světa, začali se oba muži připravovat k odpočinku. A právě během této periody Aldrina upoutalo cosi podivného na panelu číslo 16, který se nacházel na stěně vedle něj na úrovni jeho ramene. Panel byl osazen jističi, kterými Aldrin zapínal a vypínal přívod elektrické energie do různých systémů modulu. Podobný panel se nacházel také vedle Armstronga, ovšem na tom Aldrinově bylo cosi v nepořádku.

Panel číslo 16, červená elipsa zvýrazňuje inkriminovaný jistič.

Panel číslo 16, červená elipsa zvýrazňuje inkriminovaný jistič.
Zdroj: archiv autora (kredit: NASA)

Aldrina zaujal jeden z jističů, který se nacházel ve druhé řadě shora. Konkrétně ten, který v této řadě byl na sedmém místě zleva a sloužil k odjištění vzletového motoru. Jistič byl po přistání přesně podle checklistu Aldrinem povytažen, čímž byl motor zajištěn. Zhruba dvě a půl hodiny před plánovaným vzletem měl být opět stlačen a tím měl být motor připraven ke zažehnutí.

Aldrin nyní viděl, že čepička jističe je ulomena. Pravděpodobně během doby, kdy se pohyboval v kabině s batohem PLSS na zádech, o něj nechtěně zavadil a vršek jističe se odlomil. To bylo závažné, hlavně proto, že vinou odlomené čepičky astronauti ani nevěděli, v jakém stavu se momentálně obvod pro zajištění motoru nachází. Aldrin proto rádiem vznesl dotaz na CapComa Bruce McCandlesse, jestli má řídicí středisko možnost zjistit stav právě tohoto obvodu. McCandless vzápětí astronauty informoval, že jistič je momentálně v poloze „vypnuto“.

Fix značky Duro je dnes vzácností - vyráběly se pouze v průběhu šedesátých a sedmdesátých let.

Fix značky Duro je dnes vzácností – vyráběly se pouze v průběhu šedesátých a sedmdesátých let.
Zdroj: worthpoint.com

Během odpočinkové periody, která následovala, měli Armstrong a Aldrin několik hodin na to, aby vymysleli, čím jistič zatlačí do polohy „zapnuto“. Řešení se nakonec našlo. Mezi jinými psacími potřebami měli astronauti k dispozici také fix značky „Duro Pen Company“ (nikoli pero Fisher, jak se občas traduje, byť tato pera měli astronauti u sebe také). Když přišel čas na aktivaci jističe, Aldrin vložil špičku fixu do otvoru po ulomené čepičce a stlačením aktivoval obvod vzletového motoru. Dotyčný fix, který Aldrin neopomenul vzít s sebou zpět na Zemi, je dnes vystaven v The Museum of Flight v Seattlu.

Horizontální lišty na panelu 16 lunárního modulu Apolla 12

Horizontální lišty na panelu 16 lunárního modulu Apolla 12
Zdroj: hq.nasa.gov

K této epizodě se ještě traduje jistý mýtus. Podle mnohých by byli bez stisknutí onoho jističe astronauti uvězněni na povrchu Měsíce, protože motor vzletového stupně by zůstal v zajištěné poloze. Podle vyjádření Hala Lodena, jednoho z kontrolorů řídicího střediska, který pracoval na pozici CONTROL (měl tedy na starosti systémy lunárního modulu), tomu tak nebylo. Onen jistič sloužil pouze k tomu, aby mohl být vzletový motor zažehnut počítačem. Pokud by se jistič nepodařilo sepnout, astronauti mohli motor aktivovat v okamžik vzletu ručně stisknutím příslušného tlačítka. Pro další mise byly každopádně panely s jističi chráněny kovovými lištami, které měly zamezit náhodnému úderu batohem PLSS.

4. místo: problémy s komunikací během motorického sestupu Eagla k povrchu
V květnu 1969 probíhal let Apolla 10, jakási generální zkouška na přistávací misi. Během ní astronauti vyzkoušeli všechny postupné kroky až po okamžik, kdy měl být zažehnut motor přistávacího stupně lunárního modulu a měl začít sestup k měsíčnímu povrchu. Během poletového rozboru velitel Stafford a pilot lunárního modulu Cernan neměli žádné větší připomínky ke kvalitě radiového spojení se Zemí.

O to větší překvapení nastalo, když v červenci Armstrong s Aldrinem po aktivaci lunáního modulu aktivovali vysokoziskovou otočnou anténu, jež měla vysílat a zachytávat signál v pásmu S. Přestože se astronauti drželi palubní dokumentace a rad řídicího střediska, signál z této antény byl velmi slabý a občas vypadával zcela. Povolení k zahájení motorického sestupu muselo řídicí středisko dokonce směřovat skrze Mika Collinse ve velitelském modulu, který jej následně tlumočil svým dvěma kolegům.

Do zahájení motorického sestupu se naštěstí podařilo komunikaci zlepšit díky pootočení modulu o 10-15 ° okolo svislé osy. Toto pootočení však neznamenalo konec problémů s komunikací, výpadky se ještě občas objevily. Navíc se pootočením zkomplikovalo pozorování orientačních bodů na měsíčním povrchu během první fáze sestupu. Vše ale nakonec dopadlo dobře a onen den vstoupil do historie.

Lehce pokrčený deflektor pod kvadrantem trysek RCS lunárního modulu Eagle

Lehce pokrčený deflektor pod kvadrantem trysek RCS lunárního modulu Eagle
Zdroj: flickr.com

Co ale za výpadky komunikace stálo? Krom odrazu signálu od povchu Měsíce, který byl jedním z faktorů, se ukázalo, že astronauty používané diagramy, jež znázorňovaly úhly natočení antény, v nichž měl být příjem i vysílání víceméně nerušeny, byly nakresleny chybně. Navíc vůbec nepočítaly s jistým detailem, ve kterém se lunární modul „Eagle“ Apolla 11 odlišoval od lunárního modulu „Snoopy“ Apolla 10. Oním detailem byly deflektory spalin pod motorky RCS na vzletovém stupni. Během simulací a zkoušek lunárních modulů během předchozích letů se objevily obavy ohledně možného přehřátí povrchu přistávacího stupně modulu spalinami z těchto trysek. Mohlo by k němu dojít zejména ve fázi, kdy jsou trysky používány k manévrování nad lunárním povrchem těsně před přistáním. Proto byly narychlo vyvinuty deflektory spalin, které se skládaly z vrstev inconelu, inconelové mřížky a niklové fólie. Na exponované straně byl aplikován nátěr Pyromark, na zadní straně dostaly deflektory vrstvu hliníku. Pro každou ze čtyř skupin trysek byl určen jeden deflektor upevněný na přistávacím stupni, hmotnost jednoho kusu činila 2,2 kg.

Poprvé byly deflektory použity právě na lunárním modulu pro Apollo 11, jejich instalace proběhla až na startovní rampě. A právě tyto kovové deflektory způsobovaly interferenci v signálech z otočné antény. Řešení pro další mise? Bylo až směšně jednoduché: opravené diagramy a pečlivé plánování orientace modulu v prostoru s ohledem na možné odrazy signálů od povrchu modulu.

3. místo: poplachy 1202 a 1201
O alarmech navigačního počítače PNGS lunárního modulu Apolla 11 již toho bylo napsáno dost (naposledy v článku Top 5: čísla Apolla), nicméně autor má za to, že i do tohoto článku ony alarmy rozhodně patří.

Čísla 1202 a 1201 se v průběhu doby stala populárními mezi všemi fanoušky kosmonautiky a řešení problému, se kterým v neuvěřitelně krátkém čase přispěchali specialisté v řídicím středisku, se stalo legendárním. Počítač kódy 1201 a 1202 dával najevo, že je přetížený a nezvládá během daného dvousekundového intervalu zpracovat všechny naplánované úlohy. Armstrong a Aldrin se s tímto kódem ještě nikdy nesetkali, proto jím byli zaskočeni a čekali na řešení, které mělo přijít z řídicího střediska.

"Tahák" Jacka Garmana a Steva Balese, který pomohl zachránit situaci během kauzy "1202 a 1201"

“Tahák” Jacka Garmana a Steva Balese, který pomohl zachránit situaci během kauzy “1202 a 1201”
Zdroj: collectspace.com (Kredit: Jack Garman)

Alarm 1202 však nebyl novinkou pro ty, kteří měli rozhodovat o pokračování sestupu na lunární povrch nebo předčasném návratu domů. 5. července, tedy necelé dva týdny před startem, probíhala integrovaná simulace této etapy letu. Integrovanou se nazývala proto, že se jí účastnili jak operátoři v řídicím sředisku, tak posádka v simulátoru. V simulátoru tehdy pracovala dvojice Dave Scott a Jim Irwin, záložníci pro Apollo 12 a potenciální hlavní posádka Apolla 15. Simulaci vedli takzvaní „simsupové“, což je zkratka slov „simulation supervisor“, tedy vedoucí simulace, a ten den byl hlavním simsupem Dick Koos. A právě Koos pro operátory připravil dokonalý chyták, když na ně vytáhl sekvenci, na jejímž konci počítač ukázal alarm 1201.

U pultu s označením GUIDO, tedy navigační důstojník, seděl Steve Bales, kterému v jedné ze zadních místností sekundoval podpůrný tým, jehož členem byl Jack Garman. Oba byli z tohoto alarmu zcela konsternováni. Netušili, co toto chybové hlášení znamená a Bales doporučil letovému řediteli Gene Kranzovi přerušení přistání. Když pak došlo na následný rozbor, Koos nechal Balese a Kranze vykoupat s tím, že podle letových pravidel k přerušení přistání vždy potřebují minimálně dva symptomy poruchy systémů. A počítač krom hlášení 1201 stále běžel, orientační trysky RCS fungovaly, sestupový profil modulu byl nominální. Aby se pánové v dané problematice procvičili, naplánoval Koons na další den čtyřhodinovou simulaci na téma 1201 a 1202.

Kranz tehdy Balesovi a Garmanovi nařídil vypracovat přehlednou tabulku všech možných počítačových alarmů i s pokyny pro případ, že by se během letu vyskytly. Úkol byl promptně splněn, Bales si svou tabulku dal pod sklo na svém pultu a Garman jej měl také po ruce. Když pak během mise Apolla 11 tyto alarmy skutečně vyskočily na nic netušící astronauty, oba muži v řídicím středisku věděli, co mají dělat. Inu, kdo je připraven, nebývá zaskočen…

2. místo: blízké setkání se servisním modulem
Jak se postupně na žebříčku problémů posouváme výše, problémy se pomalu mění z těch, které by ohrozily misi, nicméně posádka by se zřejmě vrátila bezpečně domů, na ty, které ohrožovaly posádku přímo na životě. U naší první skutečně nebezpečné anomálie bylo riziko ztráty posádky sice malé, nicméně nenulové.

Krátce před vstupem do atmosféry býval od lodí Apollo oddělován servisní modul. Tento modul nesl zásoby kyslíku, pohonných látek, kryogenika, palivové články, radiátory, hlavní motor SPS a malé motorky RCS – zkrátka všechno, co potřebujete k cestě k Měsíci a zpět. Jenže při poslední fázi letu, která trvá jen několik desítek minut, byl už servisní modul nepotřebný, proto musel pryč.

Když se Apollo 11 blížilo 24. července k Zemi, Mike Collins v určený okamžik přesně podle plánu vyklonil loď o 45 ° doleva a stisknul tlačítko, jež spouštělo krátkou sekvenci odhazování servisního modulu. Následně velitelský modul vrátil do původní polohy a astronauti se dále věnovali procházení checklistů před vstupem do atmosféry.

Z řídicího střediska v okamžiku odhození putovaly k servisnímu modulu povely, jež zažehly malé motorky RCS. Pomocí 5,5 sekundového zážehu motorků ovládajících klonění se měl servisní modul vzdálit od velitelského modulu s astronauty a začít rotovat pro udržení stabilní polohy a motorky zajišťující urychlení v ose -X (tedy retrográdní motorky v podélné ose) měly následně pálit nepřetržitě do vyčerpání paliva nebo elektrické energie. Podle všech předpokladů měly tyto zážehy servisní modul odsunout do vzdálenosti, která vylučovala sebemenší riziko kolize s velitelským modulem. Modul se současně měl dokonce dostat na eliptickou dráhu a k jeho zániku v hustých vrstvách atmosféry mělo dojít až několik desítek minut (eventuálně několik hodin) po přistání velitelského modulu.

Plánovaný návrat velitelského modulu a neplánovaný návrat servisního modulu byly velmi dobře pozorovatelné z letadel i ze země.

Plánovaný návrat velitelského modulu a neplánovaný návrat servisního modulu byly velmi dobře pozorovatelné z letadel i ze země.
Zdroj: honeysucklecreek.net

K velkému překvapení však posádka zhruba pět minut po separaci zahlédla servisní modul z okének velitelského modulu. To bylo znepokojivé, v té době měl být servisní modul už dávno v bezpečné vzdálenosti. Podle Buzze Aldrina se pohyboval mírně vpravo pod velitelským modulem a poměrně divoce rotoval, zatímco motorky RCS stále pálily. O pár minut později servisní modul ukončil svůj let zánikem v atmosféře o mnoho blíže velitelskému modulu, než by se astronautům a plánovačů líbilo. Šance na fatální střet obou objektů rozhodně existovala. Jak se mohlo stát, že se servisní modul natolik vzdálil ze své předpokládané trajektorie a stal se rizikem pro navracející se velitelský modul a tedy i pro posádku?

Na důvod se přišlo záhy. Zbývající palivo v nádržích se při zážehu trysek klonění začalo pohybovat takovým způsobem, že se stalo vlastně jakousi „pružinou“, jejíž frekvence kmitů se zhruba rovnala rychlosti precese kolem podélné osy. Modul se tak začal „potácet“ a aby toho nebylo málo, následné výpočty a simulace ukázaly, že při zážehu podélných trysek trvajícím déle než 200 sekund toto potácení změnilo orientaci modulu o celých 180 ° a ten, místo toho, aby se vzdaloval od velitelského modulu, se k němu naopak přibližoval!

Vyhnout se tomuto nepříjemnému problému se propříště podařilo prostřednictvím změny v povelech pro motorky RCS. Bylo zjištěno, že při správné rychlosti otáčení kolem podélné osy zůstává modul správně orientován zhruba 25 sekund, než se vlivem převalování paliva začne „potácet“. Stačilo tedy snížit rychlost klonění a motorky osy -X měly pálit pouze 25 sekund, což byla bezpečně doba, po kterou byl modul orientován víceméně správně vůči směru letu a vůči velitelskému modulu. Bylo už pozdě na to, aby byly změny implementovány pro Apollo 12, následující mise však už s touto sekvencí zážehů motorků RCS servisního modulu počítaly.

1. místo: lunární modul na hraně výbuchu
Lehce bulvární titulek uvádí první místo našeho dnešního žebříčku a mnozí čtenáři jistě budou ironicky krčit obočí, je však málo známým faktem, že bezprostředně po přistání na Měsíci se v útrobách lunárního modulu Eagle začal odehrávat děj, který mohl v krajním případě skončit velmi nepěkně.

Jedním z úkonů, které v prvních minutách po přistání Armstrong s Aldrinem provedli, bylo vypuštění zbytků paliva a okysličovadla z palivové instalace a nádrží přistávacího stupně. Současně vypustili také hluboce podchlazené hélium, které nádrže s pohonnými látkami tlakovalo.

Zjednodušené schéma systémů, kde vznikl problém se zamrzlým palivem

Zjednodušené schéma systémů, kde vznikl problém se zamrzlým palivem
Zdroj: hq.nasa.gov (překlad autor)

K jistému znepokojení kontrolorů však záhy začal růst tlak v palivovém vedení mezi ventilem do motoru a tepelným výměníkem s héliem. Výměníkem bylo palivové potrubí vedeno proto, aby předávalo teplo héliu, které se tak mohlo rozpínat a kompenzovat tím úbytek pohonných látek v nádržích. Jenže nyní superchladné hélium rychle proudilo výměníkem na cestě k výpustnému ventilu a palivo v oné části palivového systému se díky tomu rapidně ochladilo do té míry, že zamrzlo a vytvořilo v potrubí ledovou zátku. Samo o sobě by to nestálo za řeč, nebýt zbytkového tepla od rozpáleného motoru sestupového stupně a tepla vyzařovaného z povrchu Měsíce.

Tlak a hlavně teplota v daném úseku potrubí mezi zátkou a ventily motoru totiž postupně vinou onoho tepla narůstaly a s ní rostla také nejistota pozemních týmů. Palivem používaným v obou stupních lunárního modulu byl Aerozin 50, což je směs hydrazinu a asymetrického dimetylhydrazinu v poměru 50:50. Tato směs má přes velkou řadu výhod i své nevýhody. Krom extrémní toxicity je také nestabilní při teplotách nad 200 °C. A pár minut po přistání teplota vystoupala na úroveň 150 °C a pokračovala ve vzestupném trendu. Extrapolace ukazovaly, že do deseti minut padne hranice 200 °C a může nastat výbuch. Byť by se pravděpodobně jednalo o výbuch malé síly v útrobách přistávacího stupně, který svůj úkol stejně již splnil, nikomu se nechtělo dávat všanc zdraví a životy astronautů stojících zhruba dva metry nad potenciálním epicentrem exploze. I kdyby se astronautům nebo vzletovému stupni při explozi nic nestalo, vedení letu se obávalo, že se modul následkem výbuchu může převrhnout.

A pokud by nakonec zvítězil tlak a potrubí by prasklo před dosažením nebezpečné teploty (a potřebného tlaku bylo podle pozdějších analýz skutečně dosaženo, naštěstí potrubí vydrželo), Aerozin 50 mohl vystříknout na dosud velmi horkou trysku motoru a následky byly velmi nejisté.

Specialisté od Grummana v jedné ze „zadních místností“, kde sídlily podpůrné týmy, začali rychle obvolávat kontraktory vyrábějící motory, kteří se připojili ke všeobecným obavám. Jeden z Grummanových mužů nakonec navrhnul řešení: jedinou možností je nechat motor „odříhnout“. Tím bylo myšleno jeho kratičké zapálení na pouhý zlomek sekundy, což měli astronauti provést rychlým dvojitým stiskem tlačítka zážehu. Během této doby by se na okamžik otevřel ventil motoru pod zátkou a umožnil uvězněnému palivu částečně uniknout a snížit tak teplotu i tlak. Postup byl bleskově odsouhlasen Grummanem, letovým ředitelem Gene Kranzem a také manažerem programu Apollo Georgem Lowem. Byl nejvyšší čas, teplota uvězněného paliva mezitím dosáhla 177 °C a do dosažení 200 °C zbývaly minuty.

George Low se vydal zpět do sálu řídicího střediska, aby celou proceduru vysvětlil CapComovi Charliemu Dukeovi. Ten se užuž chystal posádce předat potřebné instrukce, když ke všeobecné úlevě teplota a tlak v inkriminované části potrubí začaly klesat. Ono teplo od motoru, které se podílelo na vzniku této situace, se nakonec postaralo i o její vyřešení: zátka z paliva roztála a palivo tak mohlo bezpečně uniknout odvětrávacím ventilem. Pro další výpravy byl změněn letový plán a odvětrávací ventil hélia byl otevřen až dlouho poté, co byly bezpečně vypuštěny pohonné látky.

Podle Armstrongových slov oba astronauti podobnou možnost probírali už před startem a tehdy jí nepřikládali větší důležitost. Nicméně byli připraveni v kterýkoli okamžik aktivovat motor vzletového stupně a opustit nebezpečný přistávací stupeň. Naštěstí tak nemuseli učinit a nic tak nebránilo jejich vycházce na povrch světa, jenž dlouhé věky čekal na lidské oči, které jej zvědavě obhlížely a na lidské nohy, které jej zbavily panenské neporušenosti.

Výše popsané problémy jsou již historií, nicméně stále představují zdvižený prst všem, kteří jsou toho názoru, že lety do vesmíru jsou rutinní. Žádná cesta za hranice atmosféry nyní ani v dohledné době rutinou nebude. Nejenže se astronauti vydávají do prostředí zcela nepřátelského vůči lidskému životu, ale je tady také ještě jeden důležitý faktor, který se jako červená nit proplétá více než šesti desetiletími od doby, co člověk poprvé otevřel brány vesmíru. Onen faktor se dá shrnout do lehce krkolomné věty: na některé otázky neznáme odpověď, horší však je, že neznáme ani všechny otázky, na něž neznáme odpověď. Zjednodušeně řečeno – stále ještě nevíme, co vlastně všechno nevíme. A právě problémy a anomálie během mise Apolla 11, ale i během ostatních cest do vesmíru, jsou toho důkazem…

   
Zdroje obrázků:

archiv autora
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Launch_of_Apollo_11_(14483749397).jpg
https://www.worthpoint.com/worthopedia/super-rocket-astronaut-duro-marker-24588753
https://www.hq.nasa.gov/alsj/a12/LM6-co06.jpg
https://www.flickr.com/photos/projectapolloarchive/21669280671
http://www.collectspace.com/images/news-092016d-lg.jpg (Kredit: Jack Garman)
https://honeysucklecreek.net/images/Apollo_11/A11_re-entry.jpg
https://www.hq.nasa.gov/alsj/a11/a11mrf16-10.jpg

Top 5: Problémy Apolla 11, 5.0 out of 5 based on 24 ratings
Pin It
(Visited 4 109 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (24 votes cast)
(Visited 4 109 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


47 komentářů ke článku “Top 5: Problémy Apolla 11”

  1. maro napsal:

    Super článek. Perfektní doklad o tom že vše se musí testovat, testovat, testovat. A každá změna na poslední chvíli ty výsledky testů zase nabourá. A taky že prostě nikdy se nedá otestovat úplně všechno.
    A bohužel taky jasný doklad pro všechny přehnané optimisty. Jestli si myslíte že do dvaceti let přistane Elon na Marsu s lidmi, tak se fakt probuďte. Čas běží moc rychle a realizovat to je ještě práce jak na kostele.

    • Jaro Pudelka napsal:

      Američania pristáli na Mesiaci do ôsmich rokov od Kennedyho vyhlásenia a to boli na úplnom začiatku, prakticky na nule. Elon už má na čom stavať.

      • KarelTv napsal:

        Ne, rozhodně nezačínali úplně na nule, spousta věcí se vyvíjela už dlouho předtím než byl program Apollo schválen. Myslím že třeba i na motorech F1 se pracovalo už od poloviny 50-tých let. Dokázali to tak rychle, protože na to šly šílené peníze a dělali na tom desetitisíce lidí. A stejně bylo vše co nejjednodušší, včetně kyslíkové atmosféry a třetinovému tlaku.
        Pilotovaný program není jen o tom vymyslet funkční koncepci, ale neskutečné množství drobností, které je třeba dokonale odladit. Proto jsem k plánům SPACEX skeptický, co se termínů týče, nákladů a bezpečnosti celého systému pro pilotované lety. STS ukázal že postavit obří pilotovaný nosič jde, ale s bezpečností je to horší.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Díky za pochvaly!
          Já osobně jsem spíše lehkým skeptikem. Je fakt že Musk má solidní tah na branku, ale nelze zapomínat, že Apollo bylo konglomerátem práce několika stovek tisíc lidí a putovalo do něj na tu dobu závratné množství financí.
          Ve srvnání s tím operuje SpX s velmi skromným rozpočtem a nesrovnatelně menším množstvím lidí na mnoeh těžším úkolu. Nemyslím, že by to Musk nezvládl, ale o termínech mám velké pochybnosti…

    • Tom napsal:

      Musim se pridat k prohlaseni ze je to nadherny clanek. A vubec cela serie.
      Priznam se ze jsem o problemu s palivem po pristani na Mesici nevedel (a to se pocitam za fanouska kosmonautiky, stydim se). Takze autore diky moc.

      Co se tyce letu na Mars a podobne. Je to otazka “risk appetitu”. V 60. letech sli lide do toho i kdyz sami vedeli ze sance ja tak “50 na 50”. No dobre, i kdyby jim vychazelo ze je 80% sance na uspech – dneska by si to nikdo nerisknul. Otazka je jestli je to dobre nebo spatne. Jestli vetsi bezpeci stoji za zpomaleni pruzkumu.
      Kazde posunovani hranic v minulosti bylo s rizikem (s rizikem pro dnesni dobu nepripustnym).
      Verim tomu ze pokud by spolecnost byla naklonena riziku rekneme 75% na uspech, 25% na neuspech tak se k Marsu vydame pomerne brzy.
      V dobe vyhlaseni letu na Mesic spousta potrebnych technologii ani neexistovala. V soucasne dobe se soucasnymi technologiemi by bylo mozne uz dnes na Mars doletet…

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Díky moc! Ohledně toho risk appetite sohlasím. Přestože to i tehdy bylo na hraně, dnes by katastrofa á-la Apollo 1 celý program asi pohřbila.

    • Petr Groh napsal:

      Prosím tě, kamaráde, neburcuj mně z mého optimizmu.

      Já nemůžu s jistotou říct, že to bude podstatně dřív.

      Zároveň ale ty nemůžeš s jistotou tvrdit, že to bude 20+.
      Prostě nevíme.

      (Ale jo , můžeš tvrdit cokoliv.
      Já zůstávám optimista. :-)))

      • maro napsal:

        Tak to se omlouvám. Ale fakt se stačí podívat třeba na článek vedle o problémech s padáky pro Mars, nebo třeba jen na to jak dlouho trvalo než se super stíhačka F-22 Raptor po všech různých vývojových a testovacích peripetiích dostala do provozu. A její vývoj rozhodně nestál na nějakém nedostatu financí či lidí. Kvanta a kvanta práce.

    • Hawk napsal:

      Je testovani a testovani, nepochybne muzeme se utestovat k 100x vyssim nakladum a stejne to k nicemu nebude, protoze se objevi problem ktery nikdo necekal. 20x muze nosic s lodi odstartovat a lod pristat v pohode a pak se stane po 21 neco co nikdo nepredpokladal. Ano testovat, ale je nejaka rozumna hranice za kterou to nema smysl.
      Jestli si nekdo mysli ,ze se kosmicky vyzkum pri soucasnych technologiich obejde bez dalsich tragedii na zivotech, tak se obavam, ze se hluboce myli.
      Ze media jsou schopni udelat napr. ze smrti 4 astronautu,tj. lidi kteri byli na misi vycviceni a pripraveni na nejhorsi, pri ceste na Mars tragedii srovnatelnou s Cernobylem , nebo minimalne strovnatelou s hromadnym umrtim pri havarii skolniho autobusu je vec druha.
      Ale pokud chceme jako civilizace ve vesmiru postupovat vpred, tak nic jineho nez s smirit s faktem, ze to nebude zadarmo, nam nezbude. Objevovavni a pokorovani novych hranic se uz z principu deje na hranici technologickych a lidskych moznosti, za kterou se obcas plati dan nejvyssi.
      A Mars vazne nehrozi.Politika je stale vic zalezitosi populismu, takze pochybuji ze se najde nejaky politik, ktery toto dobrodruzstvi, krome verbalniho cviceni, podlozi i financne. Predpokladam, ze kazdy kvici kdyz ma pro NASA upustit par miliard navic. V tomnto pripade by se muselo uvolnit minimalne 10x tolik kazdy rok.

      • tycka napsal:

        “Ale pokud chceme jako civilizace ve vesmiru postupovat vpred, tak nic jineho nez s smirit s faktem, ze to nebude zadarmo, nam nezbude. Objevovavni a pokorovani novych hranic se uz z principu deje na hranici technologickych a lidskych moznosti, za kterou se obcas plati dan nejvyssi.”
        Problém je v tom, že si to voliči politiků dle všeho nepřejí a raději tedy souhlasí nepokořovaní nových hranic. Ono jde o to, že oni k životu pokořování nových hranic prostě nepotřebují.

      • tycka napsal:

        Stejně jako ještě minimálně začátkem 90. let značná část populace u nás vůbec nepotřebovala leteckou dopravu. Tedy pro ně byl vývoj letecké dopravy zbytečnou záležitostí. Cestovat nikam dál nechtěli a ani na to neměli.

  2. Alois napsal:

    Já bych viděl nebezpečím pouze potíže se spojením během přistávání. Hlavně proto, že Země průběžně kontrolovala stav systémů LEMu . Docela mne překvapilo, že středisko bylo připraveno na 1202 zejména, že rozhodující operátor měl dokonce připraven ” tahák”.
    K problému č. 1 bych dodal, po přistání na povrchu bylo povolení k pobytu vydáváno v řádu minut podle stavu LEMu, první start byl v T+1 minuta, Určitě by nečekali na explozi v palivovém systému, krom toho o této eventualitě věděli a byli v případě nebezpečného nárůstu tlaku systému zapálením motoru ulevit.
    Je úžasné kolik parametrů dokázalo pozemní středisko průběžně sledovat a operativně řešit, američtí astronauti rozhodně nebyli ve Vesmíru odkázáni sami na sebe, za zády jim stálo celé řídící středisko a další podpůrné týmy, všichni připraveni v reálném čase řešit jakoukoli situaci. Nejúžasnější je , že to dokázali s tehdejší technikou.
    Paradoxem je, že i problém se spojením byl vlastně generován snahou o co nejvyšší míru bezpečnosti letu a předejití možnému problému. Vložením dodatečných deflektorů byl nechtěně narušen prověřený anténní systém, který by jinak fungoval bez vady na kráse.
    U tak složitého systému jako byl komplex Saturn-Apollo nelze předpokládat, že bude fungovat bez operativních zásahů pilotů či pozemního řídícího střediska

    • maro napsal:

      Tak operativní sledování stavu, to samozřejmě jde. Ale nějaké rychlé operativní zásahy do řízení a podobně už ze Země dělat jen tak moc nejdou. Jde především o to šílené zpoždění signálu, kdy mezi tím co se věc stane a tím že může nějaký systém na Měsíci po reakci ze Země něco spustit uběhnou celé 3 sekundy. Informace o stavu letí z Měsíce k Zemi sekundu a půl a i při superrychlé reakci operátora musí uběhnout zase další sekunda a půl než ten operátorův povel ze Země doletí k vykonávacímu servu na Měsíci. Tedy tři sekundy po vzniku situace vyžadující reakci.

      • Alois napsal:

        Zpoždění 3 vteřin je zanedbatelné. Příkladně řešení problému s 1205 trvalo dlouhé minuty a tehdy nějaké tři vteřiny nehrály žádnou roli.
        Krom toho sama formulace dotazu a formulace odpovědi spotřebovává množství vteřin jejichž množství 1,5 vteřiny pro každou významně nezvedne.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Jen malá oprava – od okamžiku, kdy Armstrong ohlásil alarm, do momentu, kdy Charlie Duke posádce tlumočil, že mohou pokračovat, neuběhly dlouhé minuty, ale cca 30 sekund.

        • maro napsal:

          Tak já samozřejmě píšu o přímém řízení ze Země. To dělali “televizáci”, když natáčeli start LM z Měsíce. Nastavení a náklon kamery byly plynule ovládány ze Země. U Apolla 16 jim to správné nastavování úhlu během startu ještě nevyšlo, ale u Apolla 17 už ano, protože už přesně věděli jak s tím zpožděním příchozího i odchozího signálu správně počítat.

  3. lvy napsal:

    Mě se líbí ten závěr, je to přesně tak, jak je napsáno.

    Jinak jedna malá drobnost k opravě: “ak se mohlo stát, že se servisní natolik vzdálil ze své předpokládané “

  4. KarelTv napsal:

    Zajímalo by mne, jestli ta telemetrie všech těch systémů šla komplet v nějakém digitálním protokolu. Je vidět že byla dost rozsáhlá.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To jsem bohužel nezkoumal, ale v materiálech na netu to někde určitě bude…

    • maro napsal:

      Ten systém komunikace a přenosu dat se jmenuje Unified S-band “https://en.wikipedia.org/wiki/Unified_S-band”

    • maro napsal:

      Parádní popis jsou PDFka (přes 300 stran) odkazovaná z té wiki:
      “https://www.honeysucklecreek.net/images/pdfs/SP-87.pdf”

      • HM napsal:

        Ten dokument je velmi zajímavý námět na dlouhé zimní večery. Jenom jsem ho tak proletěl a pro začátek by mohl být vodítkem pohled na stranu 159, která může napovědět ohledně toho, jak byla přenášena data telemetrie. Ale jak píšu, jen jsem tím pár minut listoval, ten systém je velmi sofistikovaný, takže mě to mohlo trochu splést, protože jde o popis pozemního zařízení. Taky mohli telemetrii přenášet z vesmíru třeba nějakou pulsně polohovou nebo šířkovou modulací s multiplexem a A/D převod dělat až na zemi…zatím nevím… Tehdy nebyly ještě tak velké znalosti ohledně např. samoopravných kódů apod… Takže to čistě digitální být nemuselo…

        Klobouk dolů – tohle měli před 50 lety… Člověku se vkrádá myšlenka, že Rusové, aniž bych chtěl zpochybňovat co dokázali, měli tenkrát vlastně štěstí, že N1 nefungovala. Na to, co vidím v tom dokumentu tenkrát podle mě neměli a jejich mise by bez toho skončila dost možná špatně.

        • maro napsal:

          Zrovna v tomhle bych Rusy nepodceňoval. Berte to tak, že úplně stejné věci samozřejmě úspěšně řešili Rusové a ve stejné době. Zrovna tak museli komunikovat a získávat telemetrická data ze svých sond programu Luna, který úspěšně dopravil vzorky z Měsíce zpět na Zem už rok po Armstrongovi. Stejně tak ovládání a získávání dat a telemetrie z Lunochodů, které cestovaly po Měsíci desítky kilometrů a nebo ze Sojuzů v programu Zond, které oblétávaly Měsíc.
          Nakonec úplně stejné věci řeší vojáci na svých satelitech a tam se prostě zaostávat nemohlo.

        • maro napsal:

          Tady je například počítač, který letěl na Sojuzu v rámci projektu Zond v září 1968, kdy obletěli Měsíc a přistáli v Indickém oceánu s živými želvami na palubě, Argon 11c:
          http://www.computer-museum.ru/english/argon11c.htm

          • HM napsal:

            No právě.
            Počítač, na který odkazujete se AGC z Apolla zdaleka nevyrovná. Je podle něj primitivní.
            A to už vůbec raději nepřemýšlet nad tím, co měli na zemi. S tím relativně omezeným rozpočtem, jaký měli, dokázali obdivuhodně hodně. Ale na toto fakt neměli.

          • maro napsal:

            Proč? Vždyť te Luně stačilo i něco menšího, aby přistála, odhrabala materiál, zabalila a odpálila pouzdro zpět na Zem. Na to fakt nepotřebujete žádné megabajty paměti.

          • maro napsal:

            A mimochodem na tom Zondu s tím zvládli celý let kolem Měsíce, navedení zpět do atmosféry Země, včetně toho velmi přesného úhlu, aby se neodrazili pryč do kosmu, ani aby neshořeli při tupějším úhlu vstupu a samozřejmě to zvládli i s manévrem “skip reentry” pro snížení rychlosti a snížení tepelného namáhání lodi. Opravdu těch bajtů zas není tak moc potřeba. Prostě žádná “rocket science” 🙂

          • HM napsal:

            2maro:

            To já vím velmi dobře, že pro orientaci v prostoru a řízení přistání (stejně jako třeba i řízení motoru či převodovky v autě) nepotřebujete žádnou supervýkonnou mašinu a stačí vám často reakční doba v milisekundách (někdy ani to ne…). S pamětí už je to trochu horší, i když žádné megabajty a gigabajty také nejsou nutné, ale někam se ty algoritmy prostě vejít musí a 4kB ROM a pár stovek bajtů RAM je žalostně málo..
            Právě proto mě vždy štvou “zasvěcené” komentáře laiků, jak to muselo být hrozné, když v Apollu byly počítače “o výkonu kalkulačky” – to srovnání je pochopitelně nesmyslné.

            Přistání lidí je řádově komplexnější problém než jednoduchý automat – a právě v té možnosti vlastně online mít k dispozici Houston ve spojení s programy v AGC byla ta síla, která pomáhala rychle reagovat na nežádoucí situace.
            Rusové tenkrát podle mě takovou infrastrukturu prostě neměli. Věřím ale, že v roce 1978-9 by to už zvládli. Při tom omezeném rozpočtu by to byl i s tím zpožděním nesporný úspěch.

          • xxl napsal:

            pre HM:
            problem je, ze sa pozerate na sovietsku elektroniku optikou tej americkej a to nieje uplne to najlepsie ak chcete vediet co sovieti boli schopni a co neboli schopni dosiahnut so svojou technologickou urovnou

  5. Jiri napsal:

    Diky,opet krasny clanek.

  6. HM napsal:

    Tleskám. Skvělý článek, ze kterého jsem se dozvěděl několik věcí o kterých jsem dodnes neměl tušení.
    A ano, až doteď jsem se domníval, že nutnost sepnutí pojistky motoru pomocí psací potřeby byla když ne otázka života a smrti, tak přinejmenším komplikace vedoucí ke složité improvizaci s pomocí týmů ze Země (rozebrání panelu bez vhodných nástrojů a ruční propojení drátů spínače například)…

    Pane Šamárku, opravdu nechcete psát knihy tak jako dosud například pan Pacner? Byly by skvělé a kupoval bych za libovolnou cenu 🙂

  7. Mr. G napsal:

    Ked som videl nadpis, povedal som si. Ach, zase clanok o Apollo 11.
    Clanok ma ale velmi milo prekvapil, kolko novych informacii sa clovek dozvie, aj ked o “jedenastke” toho precital mraky.

    Perfektny clanok, dakujem 🙂

    • Dušan Majer napsal:

      Jsme rádi, že se Vám článek líbil a jen pro upřesnění – letos v létě máme seriál TOP5, který vychází v prázdninové pátky, zaměřený pouze na Apollo 11. 😉

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc a nebojte, pátek s Apollem 11 bude už jen dvakrát! 😀

      • Tovy napsal:

        Už pouze dvakrát?
        A bude potom top 5 o Apollu 12-17? 😉

        Ale vážně, taky jsem se dozvěděl spoustu novinek a to jsem si myslel, že už o letu bylo napsáno snad vše.
        Děkuji.

        • Dušan Majer napsal:

          TOP5 bude vycházet asi i příští prázdniny, ale zatím nevíme, jaký bude mít formát. Zřejmě půjde o univerzální formu pro různá témata. Apollo 11 jsme letos vybrali jen kvůli výročí.

          • Mr. G napsal:

            TOP 5 clanky su top, nech sa jedna o akekolvek tema 🙂

            Tovy-ho idea Apollo 12-17 nie je vobec zly napad 😉 Napriklad raz mesacne jeden clanok “TOP 5 zaujimavosti” o danej misii 12-17. Zaujimavosti, ci by sa jednalo o problemy, dosiahnute ciele, objavy, ktore dana misia priniesla, alebo cokolvek ine spojene s danou misiou 🙂

          • Dušan Majer napsal:

            Díky za pochvalu, ale TOP5 chceme držet jako letní seriál. 😉

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Dík, v tom případě článek splnil svůj účel. 😉

  8. tycka napsal:

    Dotaz – toto mně překvapilo – citace:

    Bez pokusu o záchranu proběhl dopad zdroje z lunárního modulu nešťastného Apolla 13. Zbytek modulu zanikl v atmosféře, samotný zdroj ovšem dopadl někde v jižním Pacifiku. Přesné místo není známo, v oblasti pravděpodobného pádu jsou hloubky přes 6 kilometrů. Nepodařilo se v ní zaznamenat ovšem žádné stopy zvýšené radioaktivity. Což je vlastně až s podivem, protože šlo o nehodu s mimořádně nepříznivými okolnostmi: stroj se k Zemi „přihnal“ z lunární dráhy pro podobné události netypicky vysokou rychlostí. Nehoda tedy sloužila jako „etalon“ pro další generace RTG zdrojů.

    http://www.idnes.cz/technet/vesmir/sovetska-ruska-druzice-s-jadernym-atomovym-reaktorem-nehoda.A190812_114117_tec_vesmir_kuz

    Je to pravda? Netušil jsem, že lunární modul nesl i RTG zdroj – byl jsem přesvědčen, že měl jako zdroj elektrické energie pouze akumulátory. Či to byl jen zdroj tepla?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je to tak, od Apolla 12 dále už nesly lunární moduly RTG zdroje. Tyto zdroje byly určeny pro napájení vědeckých sestav ALSEP, které astronauti rozmisťovali na povrchu (Apollo 11 neslo jen soubor EASEP, tedy ranou variantu sestavy, přičemž seismometr měl solární panely a koutový odražeč nepotřebuje elektřinu vůbec). Zdroj je vidět naříklad na tomto obrázku z mise Apolla 12, kde jej Al Bean vytahuje speciálním přípravkem z konzoly na modulu (rukama to nešlo, kapsle s RTG byla velmi horká). Tady je zase vidět RTG Apolla 14 v pracovní pozici i s žebry pro chlazení. Něco málo o RTG nejen na Apollech je například tady.

  9. Fumik napsal:

    Dobry den,
    jsou nejake informace o tom jak by se resila situace kdyby se kosmonauti nebyli schopni dostat zpet na orbitu mesicei? Meli u sebe nejake jedove kapsle, aby si urychlili pomale umirani?

    • Vítek napsal:

      Tuto otázku si kladli už reportéři během letu Apolla 13 a oficiální stanovisko NASA znělo, že nic takového na palubě nemají.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Žádné kapsle s sebou neměli. Když se na to ptali Armstronga, řekl, že by se do poslední chvíle snažil vyřešit daný problém.
      A pokud by to nešlo, astronauti nepotřebovali žádný jed, stoupající hladina oxidu uhličitého by se postarala o relativně rychlou a poměrně nebolestivou smrt.

Zanechte komentář