TOP5: čísla Apolla 11

Čísla

Letošní letní série TOP 5 je věnována jedné z největších (a podle autora vůbec největší) událostí v dějinách lidstva – prvnímu přistání člověka na jiném nebeském tělese. Tento epochální čin vykonala posádka Apolla 11 v červenci 1969 a prostřednictvím přímého televizního přenosu bylo zhruba 530 milionů lidí po celém světě svědky celého dění. Do té doby žádná událost nepřitáhla k televizním obrazovkám tolik diváků. Neila Armstronga a Buzze Aldrina na povrch Měsíce dostala titánská práce a úsilí přibližně čtyř set tisíc lidí a několika stovek firem a organizací. Výsledkem jejich práce byla obří raketa vysoká 110 metrů, jež udělila kosmické lodi rychlost zhruba 38 832,5 km/h, tedy nepatrně menší než druhou kosmickou rychlost. Z celkové startovní hmotnosti 2 938 314,674 kg pak při přistání do Tichého oceánu zbylo pouhých 4 931,9 kg včetně tří mužů a vzorků lunárních hornin a prachu. Pro některé čtenáře je možná tento odstavec zbytečně přeplněn daty, ovšem není to náhoda. V dnešním díle TOP 5 se na historickou misi Apolla 11 podíváme právě optikou čísel. Vybral jsem pět číselných údajů, které byly důležité pro misi samotnou nebo pro historické pozadí její realizace. Stejně jako u mnoha jiných dílů tohoto seriálu platí, že pořadí bylo velmi obtížné určit a kdokoli jiný by tento článek psal, zvolil by zcela určitě odlišné pořadí, pokud by vůbec vybral stejná čísla. A abych čtenáře neuvedl v omyl, rovnou se přiznám, že právě stran pořadí jsem malinko podváděl. Vypomohl jsem si totiž časovou posloupností mise, v níž jsou ona čísla ukotvena.

5. místo – 756,39
Předchozí čtyři mise programu Apollo postupně vyzkoušely všechny stupínky pomyslného schodiště, jež vedlo k přistání na Měsíci. Od testů mateřské lodi při letu Apolla 7, přes navigaci cestou k Měsíci u Apolla 8, důkladné „proklepnutí“ lunárního modulu a lunárních skafandrů posádkou Apolla 9, až po generální zkoušku Apolla 10, kdy posádka Stafford, Young a Cernan de facto prošla téměř kompletní posloupnost kroků, kterými měli o dva měsíce později projít astronauti Apolla 11, tedy mise, která se měla pokusit o přistání na Měsíci. Ovšem důležité je slovíčko „téměř“.

Jediný krok, který astronauti Apolla 10 neotestovali, byl samotný motorický sestup k měsíčnímu povrchu. Stejně jako jejich následovníci, i Stafford a Cernan nejprve manévrem DOI (Descent Orbit Initiation) snížili periselenium dráhy lunárního modulu „Snoopy“ na pouhých 14,4 km. To byl nejnižší bod nad měsíčním povrchem, kterého lunární modul Apolla 10 dosáhl.

Sestup k povrchu v představách výtvarníka firmy Grumman

Sestup k povrchu v představách výtvarníka firmy Grumman
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Apollo 11 tak kráčelo ve šlépějích svých předchůdců až do okamžiku, kdy se lunární modul Eagle dostal na stejnou dráhu jako „Snoopy“. Od toho momentu však vstupovali Armstrong a Aldrin na neprobádanou půdu, protože to, co se chystali nyní učinit, ještě nikdo před nimi neprovedl. Právě při průletu nejnižším bodem zažehli motor sestupového stupně a začali zakřivovat dráhu Eagla tak, aby se pokud možno jeho horizontální a vertikální rychlost rovnaly nule v nulové výšce nad povrchem.

Podle plánu měl sestup na měsíční povrch trvat 714 sekund, ovšem vinou různých okolností, jež nebyly předvídány, lunární modul směřoval do oblasti zhruba 7,5 km západně od předpokládaného bodu přistání. V okamžiku, kdy se během sestupu Eagle překlopil z víceméně horizontální pozice do vertikální a Armstrong poprvé z okénka zahlédl lunární povrch, krajinu před sebou vůbec nepoznával. Navíc trajektorie letu směřovala přímo do velkého kráteru, jehož úbočí bylo poseto obřími balvany a tak musel Armstrong přejít na semiautomatický mód řízení a pole balvanů přelétnout. Nějakou dobu pak vyhledával vhodné místo k přistání.

Když se konečně tyčová sonda na levé noze lunárního modulu dotkla Měsíce, Aldrin ohlásil, že se rozsvítila modrá signálka kontaktu s lunárním povrchem a Armstrong vypnul motor. Stalo se tak přesně 756,39 sekundy po jeho zažehnutí. Oněch dvanáct minut a šestatřicet sekund bylo čistým krokem do neznáma a oddělilo historii lidstva na éru „před“ a éru „po“. Ovšem sestup samotný se neobešel bez dramatu, proto je tady čtvrté místo našeho žebříčku a…

4. místo – 1202; 1201
Samotný fakt, že každou sekundou, kdy probíhal sestup lunárního modulu Eagle k měsíčnímu povrchu, se stále více dostávají na neprozkoumané teritorium, byl pro Armstronga i Aldrina dostatečným zdrojem adrenalinu. O tom, že pravděpodobně nepřistanou v plánovaném místě, astronauti věděli ještě před zážehem motoru sestupového stupně. Nepředstavovalo to však žádný velký problém – jejich úkolem bylo prostě přistát a bylo víceméně jedno, kde se tak stane. Ovšem už tak vysokou hladinu onoho hormonu vylučovaného nadledvinkami ještě pořádně zvedlo to, co se mělo začít odehrávat pět minut a sedmnáct sekund po zahájení sestupu.

V tom okamžiku se ve sluchátkách astronautů rozezní alarm a poté, co Aldrin pěti stisky tlačítek vyvolá na jednom ze tří zobrazovacích řádků displeje navigačního počítače PNGS číselný kód poplachu, hlásí Armstrong na Zem onen kód, kterým počítač sděluje, co je špatně: „Je to 1202“. Aldrin pro jistotu opakuje „1202“. Ještě nikdy se s tímto kódem nesetkali a oba napjatě čekají, jak zareaguje řídicí středisko.

U konzoly má dnes službu šestadvacetiletý GUIDO (člověk, jenž má na starosti navigační systémy včetně počítače) Steve Bales. I on je zprvu zmaten, pak si ale vybavuje podobný problém, který nastal během jednoho ze simulovaných sestupů před necelým měsícem. Ještě než stihne v seznamu alarmů najít 1202, ve sluchátku se mu ozve hlas čtyřiadvacetiletého Jacka Garmana, člena podpůrného týmu, jenž sedí v jedné z místností budovy řídicího střediska. Garman Balese ujišťuje, že pokud se alarm nebude opakovat neustále, mělo by být vše v pořádku. Zatímco oba experti analyzují situaci, Armstrong, jenž se spolu s Aldrinem blíží k měsíčnímu povrchu, už nevydrží mlčení střediska. Po patnácti sekundách od hlášení o alarmu vyzývá Zemi: „Dejte nám instrukce ohledně toho alarmu!“ Bales dává povolení k pokračování, které vzápětí CapCom Charles Duke předává lunárnímu modulu.

Terminál počítače PNGS

Terminál počítače PNGS
Foto: autor

Co vlastně onen alarm znamená? Je to upozornění počítače, který ohlašuje, že nestíhá vykonat všechny úkoly, které má naplánovány během dvousekundového cyklu. Nedostává se mu čas, proto začíná (díky fantastické předvídavosti svých tvůrců a programátorů) prioritizovat úkony a vždy nejprve provede ty životně důležité a ty méně důležité odsouvá až na konec cyklu. Co však počítač zahlcuje? Až posléze, po důkladných analýzách vyšlo najevo, že za vším stála náhoda.

Během přistávacího manévru byl zapnutý nejen přistávací radar, ale (oproti tomu, co posléze tvrdil a tvrdí například Buzz Aldrin) zcela v souladu s checklistem také setkávací radar pro případ, kdy by bylo nutné sestup přerušit. Počítač potřeboval v tento moment vědět, kde se přesně nachází mateřská loď. Anténa setkávacího radaru byla otočná a údaje o její poloze dostával počítač prostřednictvím tzv. resolverů, tedy prvků, jež snímaly úhly natočení antény, převáděly je na elektrický signál a posílaly do počítače. Samy o sobě by tyto signály počítači nestačily, byl zapotřebí ještě tzv. referenční signál. Ten byl dodáván buďto počítačem samotným nebo systémem ovládání lunárního modulu.

A právě pokud byl referenční signál přebírán z tohoto systému, mohlo se stát, že měl oproti signálu z resolverů posunutou fázi takovým způsobem, že počítači výsledná data naprosto nedávala smysl a tím, jak se je snažil interpretovat, spotřebovával asi 15 % výpočetní kapacity navíc oproti normálu – a to stačilo, aby přestal být schopen plnit všechny naplánované úkoly. Ono posunutí fáze bylo naprosto náhodné a záviselo na tom, v jakém rozestupu byl ještě před odpojením od mateřské lodi zapnut systém ovládání a počítač samotný. Takové vzájemné posunutí fází, které se objevilo u přistávacího modulu Apolla 11, se podle programátorů vyskytovalo přibližně ve dvou případech ze sta…

Celkově se alarm během přistávacího manévr objevil pětkrát, z toho čtyřikrát jako 1202 a jednou jako 1201, tedy podobný typ problému. Díky pohotové reakci řídicího Steva Balese a Jacka Garmana a chladné hlavě Neila Armstronga, který nezmáčknul tlačítko „abort“, vstoupila čísla 1202 a 1201 do dějin jako jediné větší vady na kráse jinak zcela úspěšného přistání na Měsíci.

3. místo – 21 836,086
Výprava astronautů na Měsíc byla v první řadě politickou záležitostí. USA se, stejně jako SSSR, snažily přesvědčit svět i samy sebe, že právě jejich společenský systém je efektivnější a přistání člověka na měsíčním povrchu mělo být vrcholným důkazem tohoto tvrzení. Nicméně pouze přistát a zapíchnout do lunárního prachu vlajku – to by nejen vědecká obec, ale i veřejnost považovala za totální plýtvání prostředky. Pro výpravy Apollo byl proto vypracován vědecký program, jehož součástí bylo i sbírání vzorků měsíční půdy a hornin.

Pro první lunární výpravu byly připraveny dva speciální kontejnery – schrány připomínající cestovní kufry, do nichž měli astronauti naskládat sáčky s nasbíranými vzorky, jichž vzhledem k omezenému času historického prvního měsíčního výšlapu nebylo mnoho. Letový plán Apolla 11 počítal s tím, že Neil Armstrong začne sbírat první vzorek zhruba čtvrt hodiny po sestoupení ze žebříku lunárního modulu. Jednalo se o tzv. „contingency sample“, tedy nouzový vzorek pořízený náhodným odběrem speciální lopatkou bez detailní dokumentace. Tento vzorek měl zajistit, aby se v případě nenadálých problémů a předčasného ukončení EVA astronauti nevrátili s prázdnou.

Nakonec Armstrong sebral nouzový vzorek oproti plánu dokonce dříve – podle oficiální časové osy mise začal s jeho sbíráním přibližně devět minut po onom památném „malém kroku pro člověka“. Trvalo mu to zhruba tři a půl minuty a teflonový sáček s prachem a několika malými kamínky putoval do kapsy na jeho nohavici. Sběr dalších vzorků byl naplánován zhruba na čtyřicátou minutu výstupu, ovšem vinou různých okolností, jako byl třeba neplánovaný rozhovor s prezidentem Nixonem, se sběrem začal Armstrong zhruba s dvacetiminutovým zpožděním.

Vzorky, které měli astronauti Apolla 11 přivézt domů, byly několikerého druhu. O nouzovém vzorku již byla řeč, druhým typem byl tzv. „Bulk Sample“, tedy hromadný vzorek, u kterého šlo v zásadě o to, nacpat do kontejneru co nejvíce čehokoli. Jednalo se o smíšené vzorky půdy a kamenů, jejichž hmotnost celkem činila zhruba 15 kilogramů. Dalším druhem byly tzv. „Core Samples“, tedy vrtná jádra. Astronauti měli k dispozici dvě duté tyče s vnitřním průměrem 2 cm, které zarazili do lunárního povrchu. Po jejich vyjmutí se v nich uchoval průřez lunární půdy, v jednom případě do hloubky 10 centimetrů, ve druhém pak 13,5 cm po povrchem. Posledním typem vzorku byl „Documented Sample“, tedy vzorky, které byly na rozdíl od Bulk Sample sbírány cíleně pro jejich možnou geologickou hodnotu. Na sběr tohoto typu vzorků se zaměřil Armstrong v poslední fázi EVA.

Kontejner s lunárními vzorky Apolla 11 po otevření v LRL

Kontejner s lunárními vzorky Apolla 11 po otevření v LRL
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

První lunární výprava, stejně jako vzorky, po přistání na Zemi zamířily do LRL („Lunar Receiving Laboratory – Lunární příjmová laboratoř“), speciální laboratoře, jež byla vybudována tak, aby se zabránilo možné kontaminaci našeho životního prostředí potenciálními patogeny. V LRL také trávili astronauti prvních několik týdnů v karanténě. Oba kontejnery do laboratoře zamířily přímo z paluby lodi USS Hornet, která velitelský modul Apolla 11 vylovila z Pacifiku, nouzový vzorek pak dorazil o pár dní později společně s astronauty. Kontejnery byly v lunární laboratoři opatrně otevřeny při zachování vakua, proběhla jejich pečlivá dokumentace a začala také analýza, která probíhá dodnes.

A kolik kilogramů vzorků tedy vlastně na Zem astronauti Apolla 11 přivezli? V literatuře se vyskytují různé hodnoty, nicméně revidovaný katalog lunárních vzorků Apolla, který vznikl v roce 1977 přímo pod hlavičkou NASA uvádí, že jejich celková hmotnost činí 21 836,086 gramů. Nejenže se během mise Apolla 11 člověk poprvé dotknul Měsíce, ale navíc si kousek Měsíce v neporušené formě dovezl i s sebou. Těžko rozhodnout, co je větším úspěchem…

2. místo – 195:18:34.37
Každý horolezec, který pokořil osmitisícovku, zná základní pravidlo přežití: dostat se na vrchol, je ta jednodušší část cesty. Všechno úsilí, všechny přípravy, náklady, veškerá vynaložená energie totiž přijde vniveč, pokud z onoho vrcholu nesestoupíte dolů a nedorazíte zpět tam, odkud jste vyšli. Stejně tak to platí i pro jiné odvětví lidské činnosti a ono pravidlo je železným zákonem také v kosmonautice. Žádná mise není úspěšná do okamžiku, než se astronauti vrátí bezpečně zpět na Zem.

Lunární výpravy s sebou nesly značnou dávku rizika. Jako příklad slouží fakt, že třeba nosná raketa Saturn V byla zkonstruována z několika milionů součástí. I kdyby 99,9 % součástí fungovalo bez problémů, stejně tady bylo několik tisíc součástí, které potenciálně selžou.

Když se manželka Franka Bormana Susan ptala před misí Apolla 8 ředitele letových operací Chrise Krafta, jaká je šance na to, že se jí manžel vrátí v pořádku zpátky domů, dostalo se jí upřímné odpovědi: padesát na padesát. Další mise už nešly tak úplně do neznáma, proto Armstrong před startem Apolla 11 odhadl šance na přežití sebe a své posádky na 90 %. Ovšem šance na úspěšnou výpravu, tedy přistání na povrchu Měsíce už odhadoval jen na pouhých 50 %.

Opět doma...

Opět doma…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Rizik, kterým musela posádka Apolla 11 čelit, bylo mnoho. Ta která se týkala sestupu na Měsíc a opětovného startu a setkání s mateřskou lodí, byla relativně neprozkoumaná. Nakonec se však objevilo jen pár významnějších problémů. Krom oněch alarmů během sestupu bylo dalším momentem, kdy oběma astronautům mírně zatrnulo, například zjištění, že během doby, kdy se pohybovali v kabině s neforemnými batohy životní podpory na zádech, podařilo se jednomu z nich ulomit spínač, kterým se odjišťoval motor vzletového stupně lunárního modulu. Pokud by se motor nepodařilo zažehnout, Armstronga a Aldrina by čekala jistá smrt – bez motoru vzletového stupně se neměli jak z Měsíce dostat.

Ale ani potom, co proběhl start z povrchu a spojení s mateřskou lodí, nebylo vyhráno. Stejně tak musel na první dobrou fungovat motor SPS v servisním úseku Apolla, který měl loď poslat z oběžné dráhy Měsíce zpět k Zemi, naprosto bezvadně musel fungovat tepelný štít velitelského modulu, který chránil loď před výhní několika tisíc stupňů během průletu atmosférou, žádnou chybu si nemohl dovolit ani padákový systém. Podobných prvků, jež musely fungovat naprosto spolehlivě, by se během celé mise našla celá řada.

A tak teprve 195 hodin, 18 minut a 34,37 sekundy poté, co se Saturn V s Apollem 11 na špici lehce nadzvednul nad startovní rampu, bylo jasno, že vše dopadlo dobře: velitelský modul Apolla 11 se třemi živými a zdravými astronauty a dvěma desítkami kilogramů lunárních vzorků dosednul na hladinu Tichého oceánu ve vzdálenosti 3,15 kilometru od středu cílové oblasti. Bez čísla 195:18:34.37 by neměla mise Apolla 11 žádný smysl…

1. místo – 2 983
Každý důležitý a přelomový čin v historii lidstva potřeboval ke svému uskutečnění nějaký spouštěcí impuls. Pro Kolumba to bylo hledání nové výhodné trasy do Indie, pro Lindbergha to bylo 25 000 dolarů, které byly nabízeny newyorským hoteliérem Raymondem Orteigem tomu, kdo jako první přeletí Atlantik bez mezipřistání.

Motivem pro lety lidí do vesmíru a koneckonců i pro let na Měsíc, byla politika. V období studené války se Amerika a Sovětský svaz přetahovaly o vedoucí pozici v mnoha oblastech a kosmonautika patřila mezi ně. A politika stála i za bezprostředním impulsem, který závod o dosažení Měsíce odstartoval.

Když se prezident Kennedy po několika měsících od inaugurace ohlédl za svými úspěchy, mnoho jich nebylo. Jeho popularita klesala a fiasko s vyloděním v kubánské Zátoce sviní jej ukazovalo jako váhajícího a nerozhodného prezidenta, který byl na hony vzdálen onomu rozhodnému muži, který ještě před nedávnem vedl vítěznou prezidentskou kampaň.

Kennedy potřeboval něco, co jej ukáže jako velkého státníka, jako člověka, který vidí dále, než jen na konec svého funkčního období. Jako nosné téma si vybral vesmír a viceprezident Johnson, pod nějž kosmická agenda spadala, mu po konzultacích s poradci a klíčovými osobnostmi NASA přednesl možný cíl.

Kennedy během památného projevu 25. května 1961

Kennedy během památného projevu 25. května 1961
Zdroj: en.wikipedia.org

25. května 1961 pak předstoupil Kennedy před Kongres Spojených států s projevem o urgentních otázkách národního významu. Během něj pronesl památnou větu: „Věřím, že tento národ by se měl zavázat k tomu, aby ještě před koncem této dekády dopravil člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi.“ Právě tímto projevem začal skutečný lunární závod.

Ačkoliv to Američané netušili, Sověti tento závod de facto prohráli hned zpočátku, když odmítali uvěřit, že jejich rival myslí onu věc s přistáním na Měsíci opravdu vážně. Až v roce 1964 začaly probíhat první práce na sovětském lunárním přistávacím programu. Pro Američany to však byl také závod s časem. Mnozí zasvěcení nevěřili tomu, že takový titánský úkol lze do konce dekády zvládnout. Ovšem po tragické smrti Kennedyho, který zahynul kulkou atentátníka v listopadu 1963 se jeho slova stala něčím více, než pouhou výzvou ambiciozního politika. Pro NASA a mnoho Američanů se ze slov „člověk-Měsíc-konec dekády“ stal téměř mystický cíl. Tento cíl se nakonec podařilo splnit. Okamžik, kdy zazněla slova „Houstone, tady základna Tranquility, Orel přistál!“ dělilo od Kennedyho projevu v Kongresu 2 983 dní…

   
Jsem si vědom, že pro mnoho lidí jsou čísla spolehlivým „repelentem“, který neomylně odradí od pouhého pohledu na psaný text. Ovšem některá čísla mají hlubší význam než se na první pohled zdá a skrývá se za nimi celý příběh nebo jeho podstatná část. Pokud se mi podařilo neodradit čtenáře s alergií na čísla od čtení tohoto článku a ostatní alespoň trochu zaujmout, jsem tomu velmi rád. Vivat Apollo 11!

Zdroje obrázků:

https://plus.maths.org/content/sites/plus.maths.org/files/articles/2017/1012/numbers.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo11/html/s69-39011.html
foto: autor
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo11/html/s69-45002.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo11/html/s69-21698.html
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Kennedy_Giving_Historic_Speech_to_Congress_-_GPN-2000-001658.jpg

TOP5: čísla Apolla 11, 5.0 out of 5 based on 21 ratings
Pin It
(Visited 3 187 times, 5 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (21 votes cast)
(Visited 3 187 times, 5 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


43 komentářů ke článku “TOP5: čísla Apolla 11”

  1. ixb1 napsal:

    Nikdy by mě nenapadlo,když jako malej kluk jsem si četl v té malé oranžové knížce od Karla Pacnera (kterou mám stále v knihovně),že bude nějakej internet a díky němu budu mít možnost dozvědět se spoustu detailů (nejen) o programu Apollo včetně mnoha úžasných fotografií.

  2. Alois napsal:

    Dovolil bych si doplnit č 4 : Sestup LEMu na povrch byl simulován při letu A-9 dokonce s havarijním přerušením, ke kterému ostatně mohlo dojít při ostrém letu A.11 po poplachu 1202. Při A-9 byla během ” přistávání ” odhozena přistávací část a  návratový modul LEMu se vrátil na ” měsíční orbit “. Pro zkoušku funkčnosti je v zásadě jedno, zda se manévr uskutečnil u Země nebo u Měsíce, důležité je, že to fungovalo

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ony dva zážehy, kterými se během A-9 testoval motor v sestupovém stupni, trvaly celkem asi 50 sekund. Manévr přerušení sestupu se pak testoval u A-10 přímo u Měsíce.
      Ovšem kontinuální zážeh sestupového motoru trvající přes deset minut se vším, co k tomu patřilo, přišel poprvé až u A-11.

  3. Tomas Mik napsal:

    Dekuji za skveli clanek.

  4. tonda napsal:

    Třebaže alergik jsem,ovšem ne na čísla,tak přiznávám,že mě byl znám jen poplach 1202 a 1201!A odhadl jsem st.4 jako dobu trvání letu.Ale článek je fantastický,jako ostatně každý od tohoto PANA autora,moc děkuji!!Zvláště se mě líbilo přirovnání se schody,které každý člověk,podílející se na programu,přidal k úspěchu.To by mohlo být další číslo do top 5,jak daleko byl Měsíc od Země v okamžiku přistání Orla!A 400 000lidí se podílelo na programu,takže to máme zhruba na každého jeden schod vysoký necelý metr?!Tedy spíš dlouhý.
    Fakt jsem si to kafe užil,díky!

    • tonda napsal:

      A ještě bych doplnil,že jsem poprvé viděl info,že setkávací radar Buzz zapnul v souladu s checklistem!Vždy se uvádělo,že měl být vypnutý a Buzz ho zapnul omylem,pro jistotu,jaksi bezdůvodně!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, ten nápad se vzdáleností a počtem lidí je moc hezký!
      Co se týče checklistu a setkávacího radaru, Buzz k tomu zmatku sám mohutně přispívá, protože dodnes tvrdí, že to v checklistu nebylo a byla to jeho chyba. Ta informace v článku ale pochází z mission reportu a od člověka, který se lví měrou podílel na psaní programů pro lunární modul, a tomu věřím více.

      • tonda napsal:

        To je zajímavé.Předpokládal bych,že dokumentace a checklisty se někde dají v archívu najít,vždyť on to tvrdil od začátku,takže to mohli uvést na správnou míru hned po letu.A vyvolává to otázku,zda při dalších letech a přistávání,ten radar měli zapnutý nebo ne.

        • Aois napsal:

          Někde jsem četl, že pracovníci pozemního střediska při diskuzích probírali možnost přetížení počítače při současně zapnutém programu radarového sledování CM a přistávacího radaru jako čistě teoretickou možnost a v důsledku toho je tato situace nepřekvapila jako Armstronga a mohli včas dát správný pokyn. Pokud se nemýlím tak Aldrin měl setkávací a přistávací operace v týmu astronautů na starosti a je podivné, že o této možnosti nevěděl. Dále jsem někde četl, že v programu byla pouze zkouška funkčnosti sledovacího radaru před zahájením sestupu a při vlastním sestupu měl být vypnut. Zkoušku prováděl Aldrin a ten si zřejmě dává za vinu že po provedené zkoušce setkávací radar nevypnul. Krom toho sledovat při přistávání CM je nesmysl, ten byl dávno za obzorem.
          Informace, že sledovací radar během přistání měl být podle letového plánu trvale zapnut mě překvapila a docela ohromila.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Co vím, tak na přetížení počítače z tohoto konkrétního důvodů (nesmyslně posunutá fáze signálů) upozorňoval jeden z programátorů několik měsíců předem, ale “nahoru” se to nedostalo, protože ta pravděpodobnost byla velmi malá.
            Ohledně včasné reakce střediska – ta souvisela s tím, že se se signálem 1202 při simulaci zhruba měsíc před startem setkali poprvé a tehdy se Steve Bales rozhodnul pro abort. Dostal za uši od vedoucího simulace a letový ředitel Kranz ho zaúkoloval, aby vypracoval letová pravidla pro všechny kódy poruch. Ten se pak docela hodil…
            A na okraj – CSM ještě za obzorem nebyl. Na začátku sestupu za LM zaostával cca o minutu, na konci ještě nebyl z pohleduu ze Země mimo měsíční disk.

          • Alois napsal:

            Při nácviku na simulátorech se nacvičují různé havarijní pravděpodobné i nepravděpodobné situace. Divím se, že se tam přetížení počítače nedostalo. Zajímalo by mne, zda při letech dalších Apoll radar sledoval při přistávání i CM.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Přetížení počítače (které se mohlo projevit mnoha různými kódy) se pochopitelně nacvičovalo, ale ty důvody onoho přetížení byly až do poletové analýzy nejasné.
            V checklistu stačilo pro příští mise pouze změnit nastavení jednoho otočného ovladače a bylo hotovo. Radar lunárních modul CSM i u dalších misí sledoval.

    • casso napsal:

      Cisla ku kosmonautike a vede jednoducho patria a fanusikovia tychto odborov snad numerofobiou netrpia 🙂

      mimochodom, ak dobre pocitam, tak schod by bol dlhy 1km, nie 1 meter.

      uprimne zavidim tej pol miliarde ludi ktori to vtedy sledovali nazivo. musel to byt fantasticky a neopakovatelny zazitok. Dufam ze sa dozijem niecoho podobneho pri pristavani na marse 😉

      Skvely clanok, zhltol som ho na jeden sup pri rannej kave v praci, dakujem.

      • tonda napsal:

        No jasně,už jsem starej popleta!Pletu si kompot s kompostem!Ale na dobu Apoll si vzpomínám,bylo mě 14let!

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Joj, díky za doplnění, evidentně jsem měl ještě příliš mnoho krve v kofeinovém oběhu, takže jsem to přehlédl… 😀

  5. Keba napsal:

    Opravdu vynikající článek! Skvělá interpretace faktů řečí čísel! Mise Apollo je dodnes fascinující záležitost.
    Díky!

  6. Jirka Hadač napsal:

    Vždycky když vidím či slyším cokoliv z Kennedyho projevu: “This nation should commit itself”, tak si vzpomenu na seriál ze Země na Měsíc. Ukazovali tam různorodé reakce na tyto věty. Vojáci u jeepu nadšením plesají, Slayton a Shepard se na sebe usmívají a James Webb se jen nadechl tváří v tvář Bobu Gilruithovi a hodil do placu větu” “Chce někdo moje místo? Myslím to vážně”….

    • Ondřej Šamárek napsal:

      V reálu byli Webbs Gilruthem v ten okamžik v letadle. 🙂
      Jinak je ale fakt, že Webbovi bych tu práci taky nezáviděl. Na druhu stranu NASA chtěla výzvu a najednou byla výzva tady. A agentura se s ní poprala důstojně.

  7. Jiri napsal:

    Krasny clanek

  8. Mr. G napsal:

    Velmi pekne napisany clanok. Super citanie 🙂

  9. Jan Šimeček napsal:

    Opravdu skvělý text…četl jsem téměř bez dechu!Děkuji!Pánové z projektu Apollo byli “super hrdinové” mého dětství.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! A pánové z Apolla (myšleno i ti, kteří zůstali “dole”) jsou pro mne superhrdiny i dnes! 😉

  10. Adhara napsal:

    Trošku netradičné poňatie klasických „Top 5“. 🙂

    Vždy, keď premýšľam nad misiou Apolla, žasnem na jednej strane nad tým, do akého hazardu s ľudskými životmi sa púšťali, a na druhej strane nad tým, ako oveľa hazardnejšie si lety na iné svety predstavovali v 20. storočí sci-fi autori. Oproti ich naivným predstavám o pristátí prvej kozmickej lode, ktoré odštartuje patričným smerom (alebo ešte lepšie, ktorá vôbec kedy odštartovala zo Zeme) vyzerajú misie pred Apollo 11 ako extrémna opatrnosť. Ale pri pomyslení na to, čo všetko mohlo zlyhať, čo všetko bolo neodskúšané či príliš málo krát odskúšané a čo všetko sa dalo rozdeliť na menšie medzikroky, ak by nebolo politiky, to bolo strašné riziko.

    Ktovie, ako by svet vyzeral dnes, ak by Armstrong s Aldrinom zahynuli. Pokračoval by projekt Apollo? Zmenila by sa všeobecná mienka (nastupujúca v 70. rokoch) o tom, aké ľahké je dosahovať iné svety?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Já se trochu bojím, že pokud by se Armstrongovi a Aldrinovi něco stalo, byla by to stopka. Zatímco NASA byla ochotná riskovat, veřejnost ne. Ale je to jen “co by kdyby”…

      • ventYl napsal:

        Mozno ani nie… Deadline by sa skoro urcite nestihol a bolo by to s odretymi usami, ale program by to mozno prezil. Ved tragedia Apolla 1 prisla este na zemi a aj ked to bolo velke zemetrasenie, nakoniec to vyslo.

        Inak, stale ostavam pozitivne prekvapeny tym, ake temy sa na top 5 vyberu. Je to prijemne citanie.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Těžko říct. Je ale fakt, že v té době už byla stále více v popředí válka ve Vietnamu a rasové třenice, takže možná by to Apollo odneslo pro nedostatek odhodlání veřejnosti…

          • Radim Pretsch napsal:

            Pokud si vybavuji Nixonův alternativní projev pro případ nezdaru, je z něj zřejmé, že projekt by pokračoval. Minimálně že dvou důvodů.
            Za prvé symbolika, a ta hraje v USA velkou roli. Stejně jako u Apolla 1 by pokračování bylo nejlepším, ne-li jediným, možným způsobem jak uctít jejich oběť. Čili podpora veřejnosti.

            Většina HW už byla vyrobena a připravena. Amerika není Rusko (N1, Buran).

            Přímá americká účast ve Vietnamu dosáhla maxima v roce 1968. Po ofenzívě Tet v lednu 68 se Američané začali stahovat. Vietnam by na rozhodování o pokračování letů na Měsíc neměl vliv.

            Rasové nepokoje vyvrcholily občanskou válkou a jsou součástí americké reality dodnes. Opět nic co by mělo přesah do měsíčního programu.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Nepřu se, opravdu nedokážu odhadnout, jak by vypadala alternativní historie (a abych pravdu řekl, nikdy mě to moc nebavilo).
            Jen jako poznámka – to, že HW už byl vyroben a zaplacen bohužel ani v Americe neznamená, že poletí, viz zrušená Apolla, díky nimž je pár Saturnů a CSM k vidění v návštěvnických střediscích NASA…

          • Radim Pretsch napsal:

            Ten vyrobený HW by nebyl jediným, byť výrazným, argumentem pro pokračování. Vedle již zmíněné symboliky by to byly zejména mise A 8-10, které potvrdily, že technicky je přistání na Měsíci proveditelné (viz třeba situace po A 1). Pokud jsi zmiňoval Vietnam, pak taky potřeba vyvážit tenhle neúspěch, atd…

            V případě Apolla navíc nešlo (narozdíl od ruských programů) o zrušení, ale zkrácení programu po té co se uskutečnilo 6 úspěšných misí. Argumenty pro, jeden z nich byly ty vyrobené kusy, nepřevážily argumenty proti (je to drahé, politické zadání to splnilo, nic moc to nepřináší, atd.). V případě havárie Apolla 11 by situace byla opačná.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Těžko říct.
            Dalším faktorem krom veřejného mínění by bylo vyšetřování, které by možná znamenalo, že se nestihne Kennedyho termín. Nelze zapomínat také na Nixona, který vesmíru vůbec nefandil a celý program Apollo i s neúspěšným přistáním by jistě omlátil o hlavu předchozím administracím. Je možné, že by se pokusil nachytat politické body tím, že by všechno odpískal, aby přesměroval ušetřených pár drobných s velkou pompou na sociální programy. Že by to veřejnost přivítala, o tom asi není sporu, podpora lunárního programu nebyla ani v nejlepších letech zdaleka taková, jakou si ji mnoho lidí představuje. A Nixon se potom v reálu skutečně pokoušel sejmout i A-16 a A-17, takže o jeho úmyslech si iluze nedělám.

  11. martin napsal:

    Zname fakty v novom sate. Vyborne a putave citanie! Vdaka.

  12. HM napsal:

    Blahopřeji panu Šamárkovi. Je snad prvním českým autorem, který popsal podstatu problému s chybami 1202 a 1201 tak, že to dává smysl. Možná by se dalo dodat, že díky onomu fázovému posunu mezi signály došlo (pokud vím) k tomu, že počítač trávil více času v souvisejíci obsluze přerušení a ten pak chyběl při obsluze “uživatelských” tasků. Ale to je z hlediska většiny čtenářů nepodstatný technický detail.

    Člověk, který navrhl tu část softwaru, která se dá nazvat operačním systémem AGC (a která misi pravděpodobně zachránila) se jmenoval J. Halcombe Laning. Ten pán vlastně stvořil vyspělý embedded systém víceméně v dnešní podobě (ano, zjednodušuji).
    Je to jeden z opomíjených hrdinů oné doby a onoho projektu. Opravdu brilantní mozek, po kterém něco zůstalo.

    https://en.wikipedia.org/wiki/J._Halcombe_Laning
    https://www.youtube.com/watch?v=FyHCU95AmZU

  13. Mzprx napsal:

    Perigeum drahy? Snad periselenium…

  14. Milko napsal:

    Vyborné, děkuji

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jsem rád, že se Vám článek líbil a doufám, že se budou líbit i další díly tohoto seriálu! 😉

Zanechte komentář