Svět nad planetou (39. díl)

Valentina Těreškova

První ženou, která se podívala do kosmického prostoru, se stala v roce 1963 Valentina Těreškova. Tehdy se mohlo zdát, že Sověti nastolili trend, v němž nečiní rozdíly mezi mužem a ženou ani v tak náročné oblasti, jakou lety do vesmíru jsou. Ovšem záhy se ukázalo, že se jednalo spíše o politickou proklamaci. Krom Těreškové výcvikem prošly ještě další čtyři ženy a nějakou dobu byl v plánu čistě ženský let vícemístné lodi Voschod, nakonec z něj však sešlo a v roce 1969 ony čtyři ženy opustily oddíl kosmonautů. Druhá státní příslušnice SSSR se do vesmíru podívala v roce 1982, tedy až o dlouhých 19 let později. Světlana Savickaja se posléze stala první ženou, která vykonala dva kosmické lety a první ženou, která vystoupila do volného prostoru. Savickaja se měla do vesmíru vrátit ještě potřetí, tentokrát v roli velitelky čistě ženské posádky. S Jelenou Dobrokvašinou a Jekatěrinou Ivanovou se připravovala nejprve na let ke stanici Saljut 7, který byl ovšem nejdříve posunut v souvislosti s havárií stanice v únoru 1985 a po předčasném návratu čtvrté základní posádky byl zrušen. Nicméně ženská posádka měla dostat druhou šanci v podobě letu ke stanici Mir. Start se předpokládal někdy v roce 1987, ovšem ani nyní se na ženskou misi nedostalo: velitelka posádky Světlana Savickaja otěhotněla a se všemi nadějemi byl konec – v květnu 1987 byl let zrušen. Jekatěrina Ivanova se podle některých zdrojů měla stát členkou posádky Sojuzu TM-5, přičemž přednost nakonec dostal zkušenější Viktor Savinych, a také Sojuzu TM-6, odkud ji „vystrnadil“ afghánský kosmonaut. Zdálo se, že ženám v sovětské kosmonautice prostě pšenka nekvete. Podzim 1994 měl tuto situaci alespoň částečně napravit…

   

Žena na palubě = plná náruč smůly

   

V polovině osmdesátých let se v sálech se simulátory Sojuzu TM a v učebnách, kde kosmonauti studovali systémy transportní lodi, začala objevovat mladá žena jménem Jelena Kondakova. Zkušená pracovnice RKK Energija se od počátku dekády podílela na výcviku a posléze na rozpracovávání dokumentace pro vedení letů. Někdy v té době se začal rozvíjet její románek s kosmonautem Valerijem Rjuminem, který v roce 1985 skončil svatbou. Jelena toužila po kariéře kosmonautky a ony seznamovací nácviky byly její soukromou iniciativou. Ke svému cíli směřovala s velkým osobním nasazením, byť určitě nebylo na překážku, že její manžel od roku 1987 působil ve funkci zástupce generálního konstruktéra NPO Energija.

Jelena Kondakova

Jelena Kondakova
Zdroj: astronaut.ru (kredit: NPP Energija)

Nicméně pokud chtěla Jelena skutečně vstoupit do oddílu firemních kosmonautů, nemohla spoléhat na protekci svého muže. Spolu s několika desítkami mužů a žen se účastnila regulérního výběrového řízení v roce 1989. Spolu s ní prošlo prvotními lékařskými testy několik mužů a také dvě ženy. Když však přišla řada na „velkou“ lékařskou komisi, ony dvě ženy se jednoduše nedostavily, údajně z osobních důvodů. A tak se stalo, že vedle tří mužů (Nikolaje Budarina, Alexandra Poleščuka a Jurije Usačova) v roce 1989 vstoupila do oddílu kosmonautů NPO Energija Jelena Kondakova jako jediná žena.

V letech 1990 až 1992 procházela Jelena všeobecným výcvikem a v únoru 1993 dostala první „lano“: byla jmenována palubním inženýrem v záložní posádce expedice EO-16. Většinou znamenalo angažmá v záložní posádce místo v hlavní posádce následující expedice (byť existovaly výjimky) a v červenci 1994 bylo skutečně potvrzeno její jmenování do hlavní posádky expedice EO-17, jíž měl velet zkušený Alexandr Viktorenko. Střídání směn na stanici mělo proběhnout původně v září, nakonec byl termín startu o několik dní posunut a připadl na začátek října. Viktorenko a Kondakova však neměli být na palubě svého Sojuzu sami.

Třetím do party měl být astronaut Evropské kosmické agentury ESA. Dosavadní lety Evropanů na sovětské a ruské orbitální stanice se uskutečňovaly v rámci smluv mezi SSSR (a posléze Ruskem) a danými státy. Takto se do vesmíru na palubách Sojuzů podívali například zástupci Francie. ESA od osmdesátých let velmi čile rozvíjela spolupráci v oblasti pilotovaných letů s americkou agenturou NASA, přičemž prvním astronautem ESA se stal v roce 1983 Ulf Merbold v rámci mise STS-9 na raketoplánu Columbia.

ESA velmi stála o participaci na programu plánované americké orbitální stanice Freedom. Když pak rozpadem SSSR odstartovala spolupráce mezi Ruskem a USA, která měla kulminovat ve stavbě a provozování Mezinárodní kosmické stanice, Evropská kosmická agentura se rozhodla chytit příležitost za pačesy a nasbírat zkušenosti v oblasti dlouhodobých letů u ruských partnerů. Na svět tak přišel „Columbus Precursor Programme“, který měl astronauty ESA připravit na dlouhodobé pobyty na mezinárodní stanici, jejíž součástí se měl stát evropský modul Columbus. V červenci 1993 byla podepsána dohoda mezi RKK Energija a ESA o projektu „EuroMir“, v jehož rámci měly proběhnout dva lety evropských astronautů na Mir. První let, plánovaný na rok 1994, měl trvat zhruba měsíc, během druhého měl v následujícím roce astronaut ESA strávit na Miru 135 dní.

Kandidáti z ESA již na podzim 1992 nějakou dobu pobývali ve Středisku přípravy kosmonautů, aby se seznámili s ruskou technikou a podmínkami. Do Hvězdného tehdy přijeli Belgičanka Marianne Merchez, Španěl Pedro Duque a Švéd Christer Fuglesang. Po podepsání kontraktu s Energijí měla tato skupinka doplněná ještě o dva další astronauty projít medicínskými testy, jenže mezitím se Merchez stačila zamilovat do svého kolegy Maurizia Cheliho a na vlastní žádost přerušila přípravu. Místo ní s ostatními na počátku třetí březnové dekády roku 1993 do Moskvy putoval Němec Thomas Reiter. O pár dní později dorazil čtvrtý kandidát, Holanďan Wubbo Ockels. Skupinu astronautů pak doplnil ještě Ulf Merbold, který, jakožto veterán se dvěma lety (Ockels do té doby startoval do vesmíru jednou). Z pěti evropských astronautů měli být vybráni čtyři, kteří se začnou připravovat na misi EuroMir.

4. dubna byly oznámeny výsledky lékařských testů: z kola šel Wubbo Ockels, který se vrátil ke své práci v ESA. Merbold, Reiter, Duque a Fuglesang se od srpna začali ve Hvězdném připravovat pro pobyt na Miru. Tato skupinka podstupovala základní výcvik společně a po jeho absolvování se v květnu 1994 rozdělila na dvě dvojice, přičemž jedna se měla zaměřit na první kratší let, druhá na druhou delší misi. K první misi EuroMir-94, během níž měl evropský astronaut setrvat na stanici 30 dní, byli vybráni Merbold a Duque, zatímco Reiter a Fuglesang začali trénovat pro 135-denní let s názvem EuroMir-95.

Bylo nabíledni, že pro inaugurační let se bude lépe hodit starší a zkušenější Merbold a 30. května bylo skutečně oznámeno, že právě Němec bude v hlavní posádce a Španěl se bude připravovat v posádce záložní. Zatímco pro dvaapadesátiletého Merbolda to byla labutí píseň jeho aktivní astronautické kariéry, jedenatřicetiletý Duque měl nejlepší léta a spoustu šancí teprve před sebou.

Posádka Sojuzu TM-20 (zleva: Viktorenko, Kondakova, Merbold)

Posádka Sojuzu TM-20 (zleva: Viktorenko, Kondakova, Merbold)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Posádky Viktorenko, Kondakova, Merbold a Gidzenko, Avdějev, Duque završily svou přípravu závěrečnými zkouškami ve dnech 6.-9. září, načež byly jejich nominace 14. září potvrzeny Státní komisí. Nyní mohly posádky odletět na Bajkonur, kde prošly závěrečnými fázemi příprav k letu. Večer 3. října zaujali Viktorenko, Kondakova a Merbold místa ve svém Sojuzu TM-20 a přibližně o dvě hodiny později (3. října ve 22:42 UTC, na Bajkonuru bylo už 4. října 3:42 místního času) se nosná raketa Sojuz U2 vydala vstříc tmavé obloze.

Večer 4. října se od stanice odpojil Progress M-24. Uvolnil tak přední stykovací uzel pro přilétající Sojuz, který se na dohled objevil velmi brzy ráno o den později. Zpočátku šlo všechno jako na drátkách, krátce před třetí hodinou ranní loď zavisela ve vzdálenosti 170 metrů od Miru. Pak dal Viktorenko palubnímu počítači povel, aby zahájil konečnou fázi sbližování. Sojuz se začal přibližovat ke svému cíli, jenže po 18 sekundách se sbližování zastavilo a Sojuz se začal opět vzdalovat. Na vině byla porucha systému Kurs, Viktorenko tak byl nucen převzít ruční řízení, vzdalování Sojuzu zastavit a opakovat pokus o připojení.

Zkušený velitel vedl loď jistou rukou směrem k čekajícímu stykovacímu uzlu stanice. Kurs mu poskytoval potřebné údaje a zdálo se, že všechno je opět ve správných kolejích. Chyba lávky! Ve vzdálenosti 48 metrů od stanice se u údaje znázorňujícího rychlost sbližování změnilo znaménko z „+“ na „-“. To by znamenalo, že Sojuz se od Miru opět začíná vzdalovat, podle Kursu rychlost odletu činila zhruba 0,5 m/s. Ovšem při pohledu na velkou obrazovku v řídicím středisku, kam se přenášel obraz z kamery na Sojuzu, bylo evidentní, že se loď stále přibližuje. Znamenalo to, že Kurs je definitivně mimo hru a jeho údaje jsou nevěrohodné. Ve stejný okamžik si nesouladu v datech a obrazu povšimnul i Viktorenko. Komunikátor okamžitě vyslal směrem k lodi instrukci: „Stěpanyči, nevěř údajům z Kursu!“ Vedoucí letu Vladimir Solovjov vzápětí dodal: „Sašo, slyšel jsi: věřit jen vlastním očím!“ Nic z toho samozřejmě starému kozákovi, jakým Viktorenko byl, nemusel nikdo říkat: „Ano, jen očím. Zrovna koukám na stanici.“ Do konce komunikačního „okna“ zbývaly tři minuty, když Viktorenko ohlásil: „Proběhne připojení“ a vzápětí Kondakova potvrdila: „Mechanické spojení!“ Podle falešných údajů Kursu byl v ten moment Sojuz od stanice vzdálen 131 metrů…

Posléze vyplulo na povrch, že za selháním systému Kurs stojí ne zcela vyladěný nový software. Stejná verze softwaru byla použita i pro Progress M-24, kde také všem nadělala vrásky na čele. To však byla práce pro vývojáře a testery, kosmonauti neměli na přemýšlení o příčinách poruchy čas. Po nezbytných úkonech přestoupili Viktorenko, Kondakova a Merbold do útrob stanice, kde na ně čekali starousedlíci. Hned zkraje čekala kosmonauty práce – bylo třeba do staničního mrazáku přenést některé vzorky. Pak přišel konečně čas na tradiční posezení u stolu v rámci snídaňo-večeře. Před zaslouženým odpočinkem, který přišel v 9 hodin ráno (!) si ještě Poljakov a Merbold prohodili anatomické vložky svých sedadel mezi Sojuzy TM-19 a TM-20. Pro Poljakova to byl poslední úkon tohoto druhu, Sojuz TM-20 měl být jeho taxíkem zpět domů.

Po budíčku v pozdním odpoledni a obligátním nácviku urychleného opuštění stanice se rozběhl program, jenž byl typický pro každou návštěvu a předávku směn. Starousedlíci se věnovali zejména údržbě stanice a předávce směny, zatímco Merbold s Poljakovem se vrhli na program mise EuroMir-94. V jejím rámci bylo naplánováno 15 biomedicínských experimentů, 2 technologické experimenty, 3 technické experimenty a 12 lékařských experimentů. Experimenty nebyly dílem pouze německých výzkumníků, vzhledem k tomu, že Merbold na Mir cestoval coby představitel ESA, náplň jeho letu byla vpravdě mezinárodní – krom Německa se na ní podílela Francie, Dánsko, Holandsko a spadaly do ní také dlouhodobé experimenty, jež byly prováděny u všech posádek, jako například „Echografie“. Zprvu šlo všechno podle plánu, kosmonauti se otáčeli jako čamrdy, práce jim šla od ruky, pak ale přišel 11. říjen a s ním nejvážnější situace, jaká se dosud na Miru přihodila.

Kolem páté hodiny ranní operátoři v řídicím středisku zaregistrovali z telemetrie signál „nízké napětí“ v elektrickém systému základním bloku. Vzhledem k tomu, že o pár hodin později měla proběhnout první komunikační seance dne, rozhodlo vedení letu nebudit kosmonauty a počkat, až se ozvou. Seance měla začít v 9:22 moskevského času, ovšem stanice mlčela. Ani následující pokusy o spojení nepřinesly žádné výsledky. Narůstající paniku v řídicím středisku se podařilo rozptýlit až v pět odpoledne, kdy se kosmonauti konečně ozvali a popsali situaci na palubě: v 9:30 se spustila signalizace nízkého napětí jak v základním bloku, tak v modulu Kvant-2. Vzápětí začaly brzdit gyrodyny.

To bylo zlé ze dvou důvodů: jednak osy gyrodynů v Kvantu-2 byly ukotveny v elektromagnetických závěsech a při výpadku elektrické energie „spadly“ na ložiska. Pokud nebyly předtím zabržděny, mohlo dojít k poškození závěsů. Gyrodyny v Kvantu-1 měly jinou konstrukci zavěšení, proto nehrozilo jejich poškození a jejich výběh nebyl ohrožen nedostatkem elektrické energie. Navíc je pro obnovu funkce stačilo jen „popohnat“ a tím pádem ušetřit čas. Druhý důvod k protáhlým obličejům kosmonautů i operátorů však byl ještě horší: pokud se zastavily gyrodyny, stanice ztratila orientaci v prostoru a začala volně driftovat a převalovat se. Její solární panely tak přestaly být namířeny ke Slunci a spustil se bludný energetický kruh: není elektrická energie na udržení gyrodynů v chodu, tím pádem panely nejsou namířeny na Slunce, pročež se palubní akumulátory nedobíjejí, v palubní síti tedy není dostatek energie na roztočení gyrodynů, proto nejsou panely otočeny ke Slunci, a tak dále.

Podruhé se signál o nízkém napětí aktivoval ve 12:20 a o dvě a půl hodiny později se vinou nedostatku energie vypnul systém Elektron, který pomocí elektrolýzy vody dodával do staniční atmosféry kyslík. Zhaslo osvětlení v základním bloku, svítila pouze jediná lampa, ale i ta pouze velmi slabě. Zatím se vše zdálo být zvládnutelné, operátoři začali připravovat sadu pokynů, pomocí nichž kosmonauti při další komunikační seanci v 18:30 opět připojí do systému řízení gyrodyny a pokusí se z energetické jámy „vyhrabat“.

Jenže když nadešel čas komunikačního okna, posádce se podařilo pouze sdělit, že vlivem nedostatku energie už nefungují ani ovládací pulty v základním bloku a není tak možné stanici ovládat. Ze střediska putoval nahoru pokyn, aby kosmonauti převedli oba Sojuzy na autonomní energetický režim. Vzápětí se spojení přerušilo a na obrazovkách operátorů v řídicím středisku vypadla data – elektřina již nestačila ani na provoz radioaparatury a vysílače telemetrie! Další komunikační okno mělo proběhnout po osmé hodině večerní, ale posádka se neozývala. Ozvala se až o hodinu a půl později, tentokrát už z transportní lodi Sojuz TM-20. Pomocí jeho orientačních motorků se podařilo stanici natočit tak, aby byly solární panely co možná nejlépe osvětleny Sluncem a pak nezbylo než čekat, až se baterie alespoň trochu nabijí.

Šestnáctá a sedmnáctá expedice na palubě Miru

Šestnáctá a sedmnáctá expedice na palubě Miru
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Mezitím kosmonauti odpojovali nejopotřebovanější akumulátory a snažili se šetřit elektrickou energií, jak jen to bylo možné. V provozu zůstala pouze patrona pohlcující CO2 a analyzátor plynů. O půl šesté ráno byla situace stabilizována a kosmonauti mohli po 22 hodinách ukrást něco málo spánku. Během dne se signál nízkého napětí ozval ještě jednou, Slunce totiž svítilo na solární panely z boku, ale korekce pomocí transportní lodi situaci vyřešila. Kosmonauti z Kvantu-2 a Kristallu přinesli po jednom akumulátoru a připojili je do sítě základního bloku. Situace se začala vracet k normálu, trvalo však ještě dva dny, než byl energetický systém stanice natolik stabilní, aby mohly být opět roztočeny gyrodyny a posádka se mohla vrátit ke své práci.

Podle specialistů celá situace vznikla v důsledku pokročilého věku stanice. Postupem času se snižovala účinnost solárních baterií a tím pádem klesaly energetické rezervy elektrického systému. V době, kdy na stanici pracovala tříčlenná posádka, rezerva činila zhruba 50 Ah. V okamžiku, kdy se na palubě ocitly další tři osoby, zásoby energie se snížily téměř na nulu, protože se zvýšila spotřeba elektrické energie – tři lidé navíc potřebují více světla, více kyslíku, pracují s více přístroji, potřebují více energie na ohřev stravy a podobně. Navíc produkují více vlhkosti, kterou je třeba z atmosféry odstranit, a více moči, kterou je třeba recyklovat. Nehledě k tomu, že transportní loď potřebuje dobít své baterie, což zčásti zajišťuje elektrický systém stanice.

Když pak odběr vzrostl nad míru, kterou stárnoucí energetický systém dokázal zvládnout, rozsvítil se signál „nízké napětí“. Znamenalo to, že minimálně na třech akumulátorech pokleslo napětí na 25,3 V, tedy 90 % nominálu. Tento signál nespouští žádnou automatickou sekvenci a je pouze informativní. Nicméně kosmonauti měli podle instrukcí snížit na minimum spotřebu elektřiny a odpojit vybité akumulátory. Pokud tak neučiní, hrozí, že prázdné baterie začnou s sebou „stahovat“ i ty zdravé. V tomto případě posádka sice snížila odběr elektřiny, ale na část instrukce o odpojení nejslabších akumulátorů zapomněla. To by samo o sobě ještě nemuselo znamenat nic tragického – při hospodárném nakládání s elektrickou energií by zdravé baterie dokázaly „utáhnout“ i své nemohoucí kolegyně. Jenže do situace se vložila náhoda. V okamžiku, kdy byl komplex mimo oblast spojení s řídicím střediskem, zapnul se systém destilace moči. To byla poslední kapka: odběr elektřiny definitivně převýšil možnosti energetického systému a následovala „lavina“ končící ztrátou orientace a zcela vybitými akumulátory v základním bloku. Bylo to trochu zvláštní – v interiéru Kvantu-2 i Kristallu, které využívaly vlastní solární panely, svítilo světlo a vše vypadalo normálně a základní blok byl de facto mrtev.

Situaci se s velkým úsilím operátorů i posádky podařilo dostat pod kontrolu a bylo opět možné vrátit se k normální práci. Trampotám však nebyl konec. Energetická krize, jež postihla základní blok měla být první z mnoha, přičemž jejich „hašení“ bylo sice zdlouhavé a pracné, nicméně nikoli nemožné. Avšak to, co se stalo 15. října, předznamenalo jeden z nejhorších okamžiků v historii Miru.

Ten den měla posádka zlikvidovat jeden z posledních následků energetické krize – zapnout systém Elektron. Ten se automaticky odpojil v důsledku nedostatku elektřiny čtyři dny předtím. Nyní odmítal znovu naskočit, jenže než operátoři přijdou na způsob, jak mu domluvit, bude třeba dodat do atmosféry stanice kyslík z jiného zdroje. K tomu sloužily jednorázové kyslíkové generátory „Vika“. Pomocí exotermické chemické reakce se z nich uvolňoval kyslík, přičemž jedna Vika generovala dostatek kyslíku pro jednoho člověka na 24 hodin. Valerij Poljakov se tedy na příkaz z řídicího střediska vydal do Kvantu-1, aby tam postupně aktivoval šest generátorů. Spolu s ním byla v Kvantu i Jelena Kondakova, která se chtěla podívat, jak celý proces vypadá. A po několika minutách se nestačila divit.

Jeden z generátorů totiž po zápalu začal chrlit dým a vzápětí se objevily i plameny. Duchapřítomný Poljakov podle svých slov „sáhnul po prvním hadru, který mi přišel pod ruku“ a plameny rychle zadusil. Oním „hadrem“ byl oblek „Pingvin“ patřící Juriji Malenčenkovi. Krátké zahoření nezanechalo žádné následky krom zápachu, který ještě chvíli naplňoval atmosféru Kvantu a základního bloku, a propálené díry na hrudi obleku Jurije Malenčenka. Ostatní si z Poljakova dělali legraci s tím, že hrdinně plameny uhasil vlastní hrudí a okamžitě získal přezdívku „požárník“.

Když se o všem dozvědělo středisko, doporučilo kosmonautům navléknout respirátory. Posádka však odmítla s tím, že atmosféra v komplexu je čistá. Po kontrole adaptéru, do nějž se Vika vkládala, vyšlo najevo, že požárem nijak neutrpěl a bude možné jej nadále využívat. Aniž to někdo tušil, právě proběhla předehra události, která o dva a půl roku později vážně ohrozí komplex, posádku, o vztazích mezi NASA a Rusy nemluvě.

Pokud tedy měl někdo za to, že přítomnost ženy na palubě věští nesnáze, mohl pocítit jistou míru zadostiučinění. Samozřejmě, je to pouhá pověra a smyšlenka, nicméně je třeba uznat, že na prvních pár dní pobytu Jeleny Kondakové na Miru bylo mimořádných událostí dost a dost. Naštěstí pro ni a pro všechny ostatní se skřítci záškodníci opět schovali z dohledu, další dny plynuly bez větších problémů a posádka se mohla nerušeně věnovat své práci.

Zejména pro Ulfa Merbolda byla druhá polovina října velmi hektickou. Zatímco kolegové si předávali směnu a občas mu pomáhali v plnění plánu mise EuroMir-94, Merbold byl doslova v jednom kole. Jeho dny byly naplněny experimenty všeho druhu a pokud měl chvíli času, kochal se nádhernými výhledy z okének. Ani si nevšimnul, že se poznenáhlu přiblížil okamžik, kdy program své mise otočí na poslední stránku. Ale ještě před definitivním koncem své mise se stal účastníkem jedné ne zcela obvyklé procedury…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:RIAN_archive_612748_Valentina_Tereshkova.jpg (kredit: RIA Novosti archive, image #612748 / Alexander Mokletsov / CC-BY-SA 3.0)
http://www.astronaut.ru/register/515.htm (kredit: NPP Energija)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-20_2.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-20_onboard_3.htm (kredit: Spacefacts)

Svět nad planetou (39. díl), 5.0 out of 5 based on 23 ratings
Pin It
(Visited 3 063 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (23 votes cast)
(Visited 3 063 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


13 komentářů ke článku “Svět nad planetou (39. díl)”

  1. lvy napsal:

    Chybičky:

    však neměli být na palbě svého Sojuzu sami.

    lety Evropanů na sovtské a ruské

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc za postřehy, už je to opraveno.
      Jen příště prosím využívat tlačítko “Kontaktujte autora článku – hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky” hned pod počítadlem návštěv, aby to nezahlcovalo diskusi pod článkem. 😉

  2. David Suchomel napsal:

    Boží. moc díky, a šup sem další díl 🙂

  3. Mr. G napsal:

    Dalsi super clanok zo serie.
    Velmi zaujimave informacie o problemoch, ktore MIR postihovali. Tesim sa na dalsie casti 🙂

  4. Michal napsal:

    Další díl seriálu “a co se dnes pokazí na Miru”, ne vtip. Opakoval bych se kdybych děkoval za skvělé počtení, nicméně nemohu jinak. Je to vážně skvělé a příjemně napsané. Škoda p. Šamárek, že jste něco nevydal knižne před preď ~8 lety, hned bych měl něco do čtenářského deníku.

    • vencour napsal:

      To už je spíš otázka: kdo by rozhodoval o případném tisku, je už nějaká nabídka? Podle toho, kolik toho už vyšlo, by to šlo tisknout na díly. Případně doplnit nějakým komixem nebo něčim jiným, kdyby to bylo ve formátu sešitu 🙂 a na pokračování.
      Mohl by to být i nádherný sběratelský kousek 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To jsem moc rád!
      Co se týče knižní podoby, žádnou nabídku od vydavatelů zatím nemám, ani se o ni nijak aktivně nesnažím. Prioritou je pro mě nejprve seriál dopsat a jeslti to pak někdo bude chtít vydat, to se uvidí. Ale spíše si myslím, že ne…

  5. vencour napsal:

    No právě jako sešity by se to nemuselo vydávat najednou.
    No, uznejte sám, jak byste tříštil síly. A zda to stojí za to shánět kreslíře pro komix. A jak by to vlastně bylo s autorskými právy na příběh/ilustrace a tak.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Abych pravdu řekl, momentálně se i o tom nechce ani přemýšlet. Dokud to nebudu mít komplet dopsáno, nerad bych se o cokoli v tomto směru snažil. A průběžně na díly už vůbec ne, stačí, aby mi do psaní něco vlezlo a byl by problém…

Zanechte komentář