Sága jménem Saljut – 17. díl

Saljut 7

Na konci roku 1984 měla stanice Saljut 7 za sebou tři dlouhodobé expedice, jež bylo možné považovat za jednoznačně úspěšné. Přes dílčí problémy se kosmonautům dařilo setrvávat na orbitu vždy nepřetržitě několik měsíců a během této doby vykonávat krom experimentů také mnohdy náročnou údržbu různých systémů. Také pro rok 1985 byl u stanice naplánován poměrně živý provoz. Dorazit měl vojenský modul TKS-M s teleskopem „Pion-K“, který měla využívat čtvrtá dlouhodobá expedice s předběžným datem startu v polovině května. Pro tento úkol byly složeny tři posádky, přičemž tým ve složení Vasjutin/Savinych/Volkov měl být posádkou hlavní. Na orbitu jim měla na počátku listopadu dělat dva týdny společnost návštěvnická posádka složená čistě ze zástupkyň něžného pohlaví. Její velitelkou měla být zkušená Světlana Savickaja, s ní měly k Saljutu letět Jekatěrina Ivanova a Jelena Dobrokvašina. V prosinci měla stálou posádku vystřídat dvoučlenná pátá dlouhodobá expedice, jež měla práce na Saljutu 7 završit. Stanice měla být využívána ještě v době, kdy bylo v plánu na orbit vyslat základní blok její nástupkyně – modulární stanice Mir. Ovšem pak přišel 11. únor 1985…

 

Zmrtvýchvstání Saljutu 7

 

Ten den z pohledu operátorů řídicího střediska v Kaliningradu zpočátku nijak nevybočoval z normálu. Saljut 7 létal v bezpilotním režimu a pozemní obsluha pouze dohlížela na jeho stav. K tomu, aby operátoři mohli na dálku „nahlížet“ do útrob staničních systémů, sloužil mimo jiné i přijímač a vysílač telemetrie, jenž byl součástí bloku elektroniky s označením S-190. Ve stejné jednotce se nacházel také záložní přijímač a vysílač. Celý blok už poměrně dlouho přesluhoval, nicméně počítalo se s tím, že další posádka jej ihned po příletu na stanici vymění – náhradní exemplář už byl připraven na montáž přímo na palubě Saljutu.

Saljut oblétával Zemi a pokaždé, když se dostal do dosahu sledovacích stanic, operátoři rutinně kontrolovali, zda vše funguje, jak má. Ovšem v průběhu dne došlo k jedné malé anomálii. Po vlétnutí do jednoho z komunikačních „oken“ se ukázalo, že došlo k chvilkovému výkyvu proudu v palubní elektrické síti. Zafungovala automatická ochrana elektrické sítě a hlavní přijímač a vysílač telemetrie tím pádem přestal fungovat. Naštěstí jeho funkci převzal záložní kus a operátoři si tak možná pouze pomysleli cosi o tom, že S-190 je opravdu škatule zralá do šrotu. Kolem poledne proběhlo střídání směn, operátoři si po nekonečné čtyřiadvacetihodinové práci mohli jít domů odpočinout.

Nastupující směnu operátoři informovali o tom, co se s vysílačem telemetrie přihodilo a přidali také instrukci, aby byl kontaktován výrobce bloku S-190 předtím, než bude uskutečněn pokus znovu zapnout primární vysílač telemetrie. Z dosud ne zcela jasných důvodů se však nová směna rozhodla stávkující vysílač uvést do provozu, aniž by celou věc konzultovala s příslušnými experty. Bylo 13 hodin, 20 minut a 51 sekund moskevského času, když byl ke stanici vyslán dálkový povel k přepnutí vysílače telemetrie ze záložního na hlavní. Krátce nato stanice vylétla z oblasti spojení s řídicím střediskem. Nikdo z operátorů, stále spokojeně sedících u svých konzolí, si ani v tom nejhorším snu nedokázal představit, co přinesou následující okamžiky.

V útrobách bloku S-190 se, nikým nepozorována, rozpoutala malá elektrická bouře. Přepnutí na hlavní přijímač a vysílač telemetrie vyvolalo vlnu zkratů, jež se přenesla i na další komponenty. Blok S-190 se odporoučel do křemíkového nebe a s ním zmizela také možnost navázat kontakt se Saljutem 7.

Když se stanice na příštím obletu dostala do komunikačního okna, operátoři se snažili znovu navázat spojení. Jejich snaha však byla marná, Saljut mlčel. Nad řídicím střediskem se začal vznášet přízrak obřího průšvihu. Je možné, že Saljut 7 je definitivně odepsaný. Zhruba za rok měl sice startovat základní blok Miru, jenže Saljut měl před sebou ještě poměrně hutný program. Po nějaké době vykrystalizovala jedna teoretická možnost: oprava přímo na orbitu. Zrovna nedávno začali inženýři z NPO Eněrgija zkoumat způsob, jak spojit pilotovanou loď s inertním tělesem. Třeba by bylo možné se od těchto studií odrazit a pokusit se Saljut zachránit. Pokud by se ke stanici podařilo připojit pilotovaný Sojuz, stačilo by jen vyměnit blok elektroniky a stanice bude opět provozuschopná. Snad to nakonec nebude tak zlé.

Mezitím se však, nikým nepozorován, na palubě Saljutu odehrával děj, který stanici hrozil definitivně poslat do říše zapomnění. Saljut disponoval sedmi hlavními bateriemi nabíjenými ze solárních panelů a jednou baterií záložní. Každá z nich byla vybavena senzorem, jenž indikoval plné nabití a podle potřeby odpojil baterie od solárních panelů. Někdy v době, kdy byl se stanicí ztracen kontakt, se u baterie číslo 4 právě tento senzor porouchal. Pokaždé, když mělo dojít k nabíjení baterií, senzor baterie číslo 4 indikoval plné nabití a nabíjení přerušil. Bohužel, systém byl koncipován tak, že v případě zjištění plného dobití kterékoli z baterií, byly automaticky odpojeny i všechny ostatní. Pokud by fungovala telemetrie, operátoři by okamžitě na tento problém přišli, takto však nebyl nikdo, kdo by situaci mohl vyřešit. Pokaždé, když se podle příkazů palubního počítače měly baterie začít dobíjet, porouchaný senzor nabíjení přerušil. Energie v bateriích kvapem ubývalo a nakonec byly zcela vyčerpány. Saljut se ponořil do tmy a pomalu začal vychládat…

Posádka, jež měla zachránit Saljut

Posádka, jež měla zachránit Saljut
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Na Zemi mezitím probíhaly horečné přípravy ke startu neobvyklé mise. 21. února začala trénovat prozatímní posádka ve složení Anatolij Berezovoj a Viktor Savinych. Jenže Berezovoj dostal od lékařů povolení pouze ke krátkodobým letům a po dvou dnech jej vystřídal Vladimir Ljachov. I ten byl po dvou dnech vyměněn za Leonida Popova. Savinych i v této poměrně zmatečné situaci neztrácel smysl pro humor. Každý den po příchodu do Střediska výcviku kosmonautů jeho první dotaz zněl: „Tak, kdo je mým velitelem dnes?“ Ony změny byly zřejmě vykonávány pouze proto, aby se vůbec s výcvikem začalo, protože ten, kdo plánovačům padl do oka jako nejvhodnější kandidát, zatím procházel urychlenými lékařskými prověrkami. Tím mužem byl Vladimir Džanibekov – jeden z nejzkušenějších kosmonautů se čtyřmi odlétanými misemi, přičemž v roce 1982 během přibližování lodi Sojuz T-6 k Saljutu dokázal pohotově zvládnout nouzovou situaci a připojit svou loď ke stanici ručně. Lékaři sice dobu trvání jeho pobytu ve vesmíru omezili na 100 dní, stačit to však muselo. Záložní posádku tvořili Leonid Popov a Alexandr Alexandrov.

Nyní bylo možné začít skutečně intenzivně trénovat pro nelehký úkol. Ještě nikdy se nikdo nepokusil o spojení s mrtvým „nekooperujícím“ tělesem. Bylo zapotřebí nalézt způsob, jak toho docílit, což si vyžádalo některá nová a neortodoxní řešení. Například vzdálenost Sojuzu od stanice, o které byli normálně kosmonauti informováni systémem Igla, bylo nyní nutné zjišťovat pomocí ručního laserového dálkoměru. Dálkoměr zrovna přicházel do výstroje Sovětské armády, takže jeho obstarání nebylo až tak velkým problémem. Jenže tím současně vyvstával další problém: během přibližování ke stanici kosmonauti využívali k vizuální kontrole situace periskop, neboť v ose přímé viditelnosti se nacházel orbitální modul Sojuzu, jenž bránil ve výhledu. Skrze periskop pochopitelně nebylo možné dálkoměr použít. Nakonec specialisté přišli s tím, že se Sojuz bude ke stanici blížit otočen bokem, aby bylo možné dálkoměr zaměřit skrze iluminátor v návratovém modulu. To si ovšem pro změnu vyžádalo úpravu ovládacích prvků řízení. K pravému křeslu, jež mělo zůstat prázdné, byla připevněna druhá sada ovládacích pák a pro palubní počítač byl vypracován program, měnící logiku ovládání, nyní otočenou o 90°.

Jedna z nespočetných debat nad modelem Saljutu

Jedna z nespočetných debat nad modelem Saljutu
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Džanibekov se Savinychem i jejich záložníci prožívali velmi hektické týdny, kdy se k úmornému nácviku obtížné operace přidávalo vědomí, že jsou pod drobnohledem. Přestože na začátku března agentura TASS oznámila, že Saljut 7 splnil svůj letový program a tím naznačila, že se stanicí se již nepočítá, v zákulisí si každý dobře uvědomoval vážnost celého podniku. S nejrůznějšími návštěvami vysoce postavených činitelů se netrhly dveře, několikrát se na kosmonauty přijel osobně informovat i ministr všeobecného strojírenství Oleg Baklanov, pod jehož gesci oficiálně kosmonautika spadala.

Na konci května bylo jasné, že kosmonauty už lépe připravit nelze. Posádky odletěly na kosmodrom, kde pokračovaly v práci na simulátorech pro udržení návyků. 6. června ráno se Džanibekov a Savinych usadili do křesel v návratovém modulu Sojuzu T-13 a před polednem místního času se vydali na extrémně obtížnou a riskantní misi. Po navedení na orbit začalo stíhání stanice. Na rozdíl od tehdejší zavedené praxe, kdy se Sojuzy připojovaly k Saljutům přibližně po 25 hodinách po startu, Sojuz T-13 využil dvoudenní letový profil. Byl nutný zejména kvůli důkladným prověrkám lodi a zejména jejího modifikovaného ovládacího systému.

8. června časně ráno byli oba muži na svých místech v návratovém modulu a čekali, až operátoři v řídicím středisku odvedou svoji práci. Vzdálenost od Saljutu, do níž bylo řídicí středisko schopno loď dostat, činila zhruba 7 kilometrů. Ze vzdálenosti 10 kilometrů kosmonauti hlásili vizuální kontakt a podle dohody se od tohoto okamžiku středisko odmlčelo. Operátoři měli nyní jen pasivně sledovat práci posádky, aby kosmonauty co nejméně vyrušovali.

Džanibekov nyní otočil Sojuz ke stanici bokem a v této podivné poloze se k ní blížil. S pomocí laserového dálkoměru a především díky perfektní spolupráci s Viktorem Savinychem, jenž byl kolegy přezdíván „lidská kalkulačka“ se nakonec vzájemná rychlost snížila na nulu v okamžiku, kdy byl Sojuz přibližně 200 metrů od stanice. Tady Džanibekov přepnul ovládání lodi na klasickou sadu páček u periskopu a promočený potem se připoutal zpět ke svému sedadlu. Srovnal Sojuz podélnou osou směrem k Saljutu a Savinych zapnul televizní kameru upevněnou na trupu lodi.

Jedna z mála fotografií mrtvé stanice

Jedna z mála fotografií mrtvé stanice
Zdroj: imgur.com (kredit: Sovfoto)

V ten okamžik nálada v řídicím středisku klesla na bod mrazu. Na televizní obrazovce mohli operátoři sledovat pomalu rotující Saljut, jehož dva viditelné solární panely byly vůči sobě vzájemně otočeny přibližně o 75-80°. Teprve teď specialisté poznali, že se začal uskutečňovat jeden z nejhorších scénářů, tedy že stanice nebyla mrtvá pouze co se komunikace týče, ale byla mrtvá kompletně. Pootočené panely signalizovaly fakt, že jejich systém orientace na Slunce nefunguje a nemohou tedy dodávat energii palubní síti. Nejpozději v tento okamžik bylo jasné, že záchrana Saljutu 7 si vyžádá všechny síly, zkušenosti a znalosti zúčastněných. A možná ani to nebude stačit…

Pro začátek bylo třeba učinit první krok – spojit se se Saljutem. Stanice byla naštěstí víceméně stabilní, pouze se pomalu otáčela kolem podélné osy. Džanibekov se ukázal jako mistr svého řemesla: roztočil pomalu Sojuz kolem podélné osy tak, aby se rychlosti rotace vzájemně vyrovnaly, potom Sojuz popohnal tryskami motorků DPO a pomalu se blížil k přednímu stykovacímu uzlu mrtvé stanice. Bylo třeba naprostého soustředění a citlivé práce s páčkami ovládání, jimiž Džanibekov nyní pohyboval pouze dvěma prsty. Sojuz se pomalu sunul k Saljutu, zatímco kosmonauti celý proces komentovali naprosto klidnými hlasy. Konečně se ozvalo hlášení, na které všichni čekali: „Máme dotyk, proběhl mechanický záchyt!“ Byl 8. červen, 12 hodin 50 minut moskevského času. Řídicím střediskem se rozlehl potlesk. Džanibekov a Savinych se jako první posádka v historii připojili k inertnímu tělesu.

První krok k oživení stanice byl tedy vykonán, před oběma muži však stála ještě velehora práce. Po opatrném otevření příklopů mezi transportní lodí a stanicí s použitím indikačních trubiček, jež měly detekovat přítomnost toxických substancí v palubní atmosféře, se kosmonauti vydali na obhlídku interiéru Saljutu. Přivítala je tma, mráz a naprosté ticho. Absence kosmonautům dobře známých zvuků ventilace, elektroniky a přístrojů byla až hrozivá. Na jídelním stole našli Džanibekov a Savinych pozdrav předchozí posádky a jako symbolické přivítání také suchary se solnými tabletami. Interiér byl pečlivě uklizen, jako by Kizim, Solovjov a Aťkov odlétli teprve včera. Přesto na Džanibekova a Savinycha padala podivná tíseň, podobná pocitu, jaký má člověk v opuštěném domě. Nezbývalo než doufat, že se Saljut podaří dostat ze záhrobí.

Savinych a Džanibekov v interiéru Saljutu 7

Savinych a Džanibekov v interiéru Saljutu 7
Zdroj: roscosmos.ru (kredit: Roskosmos)

Druhý den začala kosmonautům úmorná práce, jež trvala několik dní. Podmínky, které na stanici panovaly, byly jen těžko představitelné. Tmu osvětlovaly pouze baterky v rukou (nebo v zubech) a teplota klesala až k deseti stupňům pod nulou. Džanibekov a Savinych tak i přes teplé oblečení a čepice, jež si prozíravě přivezli z domova, promrzali až na kost a pokud bylo třeba jemnou práci, nezbylo, než sundat rukavice a pracovat holýma rukama. Bylo třeba zkontrolovat stav palubních baterií a přijít na to, proč se vyčerpaly. V mraze a nehybném vzduchu museli kosmonauti pracovat na směny, jeden byl vždy v Sojuzu a sledoval práci svého druha. Jestliže by měl pocit, že přítel v interiéru stanice začíná jevit známky hypoxie, měl okamžitě zasáhnout. Ventilátory nefungovaly, vzduch byl tedy nehybný a každým výdechem kolem sebe kosmonaut vytvářel vrstvičku oxidu uhličitého.

Po kontrole baterií kosmonauti zjistili, že dvě z nich jsou již „po smrti“. Zbylých šest by mělo ještě být schopno normální funkce. Džanibekov a Savinych postupně propojili zdravé baterie přímo s rozvody solárních panelů. Potom prostřednictvím Sojuzu orientovali soulodí tak, aby na panely dopadalo co možná nejvíce slunečního záření.

Komunikátor v řídicím středisku prohodil: „Budeme předpokládat, že nabíjení baterií bylo zahájeno.“ Naštěstí se ukázalo, že se baterie pomalu vzpamatovávají a 11. června bylo pět baterií nabitých. V ten den bylo konečně možné na stanici poprvé rozsvítit osvětlení. Ve stejný den si kosmonauti mohli také poprvé ohřát jídlo (v Sojuzu byli odkázáni na studenou stravu). Teplé konzervy sloužily i jako improvizovaná ohřívátka pro zkřehlé ruce a nohy.

13. června kosmonauti dokončili výměnu bloku S-190, jenž stál za výpadkem spojení v únoru. Země mohla konečně začít dálkově ovládat systémy stanice. O den později kosmonauti začali oživovat centrální ovládací pult – spustili palubní hodiny. K velké radosti se po spuštění okamžitě rozběhly a šly přesně. Ve stejný den se posádka dala také do odkonzervování palubní toalety.

Nyní, když byla stanice po energetické stránce víceméně stabilní, závisel další pobyt Džanibekova a Savinycha na zásobách vody. Staniční systém Rodnik byl zamrzlý a s vodou, kterou s sebou kosmonauti přivezli v Sojuzu, bylo možné vydržet do 14. června, v případě zvláště pečlivého šetření maximálně do 21. června. Pokud do té doby voda nerozmrzne, posádka bude muset s nepořízenou letět domů. Naštěstí 16. června částečně rozmrznula první nádrž Rodniku. Začalo se pomalu blýskat na lepší časy. Stanice byla až na detaily oživena a kosmonauti dostali dva dny volna. Teprve teď měli čas podívat se z okna.

19. června spali Džanibekov se Savinychem poprvé přímo na stanici, 15 °C už se dalo zvládnout bez problémů. Nyní nastal čas na další krok: na Zemi už byl přichystán nákladní Progress-24. Od 13. června probíhaly testy staničního radionavigačního systému Igla, bez něhož nebylo možné Progress připojit. Testy dopadly dobře, nicméně zda bude vše fungovat bez chybičky i naostro – to nikdo nemohl tušit. Pokud se spojení nepodaří, další možnosti práce se stanicí by byly drasticky omezeny a de facto by to znamenalo konec. Posádka by musela letět domů a Saljut nechat svému osudu.

I tentokrát ovšem stálo při obou kosmonautech štěstí. 23. června se Progress hladce připojil k zadnímu stykovacímu uzlu. Přivezl zásoby paliva, vody, baterie, nový magnetofon (k veliké radosti Volodi Džanibekova), vědeckou aparaturu a také doplňkové panely pro jedno z křídel solárních panelů. Pomalu, ale jistě se činnost posádky začala dostávat do běžných kolejí. Prozatím ještě kosmonauty trápila poměrně vysoká vlhkost, ale postupně se dařilo interiér vysoušet.

15. července se Progress od stanice odpojil, aby se k ní už za šest dní mohl připojit Kosmos-1669. Podivný mlhavý název překvapivě obdržel klasický nákladní Progress. Označení Kosmos dostala loď proto, že po jejím startu telemetrie ukázala, že se nevyklopilo ráhno s anténou systému Igla. Bez této antény bylo spojení se Saljutem vyloučeno, proto byla loď označena jako Kosmos, kterýžto název nesly jak vědecké družice, tak satelity, u nichž neměl být známa jejich úloha nebo družice, jež z nějakého důvodu selhaly. Ovšem vyšetřování nakonec ukázalo, že anténa je vyklopena a za chybným signálem stojí vadné čidlo. Jméno však už zůstalo a 21. července se tak Kosmos-1669 stal dočasnou součástí orbitálního komplexu.

Nejdůležitější položkou nákladu Kosmosu-1669 byly dva zbrusu nové skafandry nového typu Orlan-DM. Krom jiných vylepšení měly nově integrovány také svítilny, aby nebylo nutno přerušovat práci během orbitální noci a tím zbytečně mrhat časem i životností skafandrů. Džanibekov a Savinych měli nové Orlany záhy prověřit v praxi.

Savinych a Džanibekov připravují k prvnímu výstupu novotou zářící Orlany-DM

Savinych a Džanibekov připravují k prvnímu výstupu novotou zářící Orlany-DM
Zdroj: zvezda-npp.ru

2. srpna se po příslušných přípravách a po důkladné prověrce skafandrů otevřel příklop přechodového úseku a Džanibekov ve skafandru s výrobním číslem 10 se spolu se Savinychem, toho času ve skafandru s výrobním číslem 8, vydali do volného prostoru. Hlavním bodem programu bylo připevnění doplňkových panelů na levé (při pohledu po směru letu) z „křídel“ solárních baterií. Ostatní dvě křídla už měla doplňkové panely instalována předešlými expedicemi. Po instalaci prvního doplňkového panelu bylo křídlo na povel ze Země otočeno o 180°, aby kosmonauti získali přístup k jeho druhé straně. Otáčení trvalo přibližně 20 minut a pro Džanibekova se Savinychem v ten moment nebyla v plánu žádná činnost. Oba se tak mohli nerušeně kochat krásami, jež většina smrtelníků nemá šanci spatřit.

Druhý panel instalovali kosmonauti s menšími obtížemi. Ukázalo se, že prvky, jež měly sloužit k umístění kotvících prvků pro panel, jsou za dobu pobytu stanice ve vesmíru „přilepeny“ ke konstrukci křídla. Nakonec se s trochou úsilí panel podařilo připevnit. Pak kosmonauti připevnili ke křídlu ještě experimentální vzorek fotovoltaického článku, u něhož měl být zkoumán vliv kosmického prostředí na jeho degradaci. Posledním úkolem byla výměna několika kazet s materiálovými vzorky a instalace sovětsko-francouzského lapače kosmického prachu, u nějž se předpokládalo, že by měl zachytit i prach z Halleyovy komety, jež se měla za tři čtvrtě roku dostat do přísluní. Tím byl program splněn a výstup po 5 hodinách skončil.

29. srpna se od stanice oddělil nyní již nepotřebný Kosmos-1669, když jej kosmonauti předtím naložili nepotřebným vybavením a odpadem. Podle některých zdrojů proběhl test, během kterého Progress poodlétl od stanice a opět se v automatickém módu připojil. Nakonec však, stejně jako všichni jeho předchůdci, i tento Progress skončil svou pouť v podobě ohnivé show nad Pacifikem.

Džanibekov a Savinych si už v té době bezpečně osvojili rytmus běžné práce, jež se v průběhu srpna točila okolo sledování zemského povrchu kamerami MKF-6M a KATE-140, prací s biologickými vzorky a astrofyzikálními experimenty. Už brzy však měl jejich zaběhlý stereotyp vzít zasvé – ke startu se chystala další posádka. Střídání směn na stanici mělo být tentokrát malinko odlišné od těch předchozích…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/600×315/81/ce/3c/81ce3cc2e8cd94669e93b32ce163db31.jpg (Pinterest)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-13_5.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/soyuz-t-13.htm (kredit: Spacefacts)

History through KSP Part 150 – Salyut 7 EO-4 “Resurrection”


http://www.roscosmos.ru/media/img/news/2015/salut-7..2..jpg (kredit: Roskosmos)
http://www.zvezda-npp.ru/sites/default/files/uploads/history_event_photos/kosmonavty_v.a._dzhanibekov_i_v.p._savinyh_gotovyat_sk_orlan-dm_k_vyhodu_v_kosmos_iz_stancii_salyut-7.jpg (kredit: NPP Zvezda)

Sága jménem Saljut - 17. díl, 5.0 out of 5 based on 39 ratings
Pin It
(Visited 4 987 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (39 votes cast)
(Visited 4 987 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


56 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 17. díl”

  1. Rudolf Šíma napsal:

    Váhal jsem s přečtením, už je dost pozdě, ale zdá se mi, že to bylo fakt na jedno nadechnutí. Paráda! Neskutečné drama s prvky hororu. A Džanibekov je prostě mazák. Stykovka s rotujícím Saljutem musela být opravdu “lahůdka”. Díky.

    • Rudolf Šíma napsal:

      Mám jen pochybnost, zda lze název místa věčnosti všech kalkulaček, kam se odebral S-190, napsat s malým “k”. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, trochu jsem se bál, aby to nebyl jen jeden z dílů Džanibekova přes kopírák, tak snad se to povedlo. 😉

      • Jirka Hadač napsal:

        Jak jsem už říkál dřív, četl jsem to před pár lety v knize K. Pacnera – Souboj o stanice, už tehdy mě to chytlo. A povedlo se vám to skvěle, pane Šamárek, potřetí jinak. Já si nemůžu pomoct, tohle je pro mě vrchol Saljutů, při vší úctě ke všem výzkumům a rekordním pobytům.

      • Rudolf Šíma napsal:

        Od Vás si to rád přečtu i v pěti verzích. Ale nespěchejte s nimi, po Saljutu je na řadě ten MIR! 🙂 Ne, vážně, nejsem sám, kdo je vděčný za každé Vaše dílo. Ještě jednou díky.

    • Mirek S. napsal:

      Zajímalo by mě, komu se při čtení nevybavila scéna z Interstellaru

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Heh, bez mučení přiznám, že mně se Interstellar v tomto případě nevybavil. Nicméně teď už tu paralelu z hlavy nedostanu… 😀

        • Keba napsal:

          Díky za vynikající čtení! Tohle z mrtvýchvstání byl opravdový mistrovský kousek!
          Spíš než Iterstellar se mi vybavil román “Setkání s Rámou”, pravda měřítko stanice a Rámy nesedí, ale jinak… 🙂

      • Jirka Hadač napsal:

        Já to neviděl, takže mě určitě ne. A spíš bych řekl, že se tvůrci řídili právě touto situací při psaní scény.

  2. Reva napsal:

    Budete pane Šamárku poté pokračovat MIRem? Děkuji.

    • Andrej Vrbenský napsal:

      Dovolte aby som Vas opravil. Veta mala zniet: “Budete pane Šamárku pokračovat MIRem!”

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Možná se do Miru někdy pustím, momentálně ale nejdříve dopíšu Saljut a pak si dám malé prázdniny. Nějak se mi doma hromadí věci, které potřbuju udělat a knížky, které chci přečíst… 🙂

      • Jirka Hadač napsal:

        Návštěvu Saljutu z Miru necháte jako otevřený konec? 🙂 A způsob budoucího možného navázání příběhu? Dobrý nápad.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Otevřený konec tato epizoda nemá, soustředím se na Saljut, takže Mir je v tomto případě taková “okrajovka”. Ohledně zpracování Miru – uvidíme… 😉

  3. alex napsal:

    Tu je ruský pohľad na záchranu Saljutu. A samozrejme tiež na “zlých Američanov”, ktorí im chceli ukradnúť starý šrot.

    http://www.tvroscosmos.ru/401/

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Známý dokument plný nesmyslů a polopravd. Bohužel, vypadá to, že v podobném duchu bude i nový film “Салют-7 История одного подвига”, který má přijít do ruských kin na podzim. Nechápu, proč Rusové prostě nenatočí, jak to tehdy opravdu bylo, myslím, že by to bylo ještě napínavější drámo, než tyhle slátaniny a-la Hollywood…

      • Jirka Hadač napsal:

        Takové překrucování historie je smutné. Takové filmy jako Plán Barbarossa, nebo série Osvobození na tom tak zle nejsou, co se týká historické skutečnosti. Pomineme-li já nevím německé tanky, které jsou T-34 s německými nástavbami, nebo to, že se v Plánu vyskytuje výhradně pět stejných letadel, či chybějící Vlasov. Ale to se prostě stane. Tady bude výsledek asi dost smutný.
        Nu, abychom byli spravedlivý, nemůžu nepřipomenout přednášku T. Přibyla – Kotrmelce vesmírné spolupráce a jeho zmínku o americké knížce Hon na Saljut 7 :-D. Jeho zmínka o velice zajímavém, vlastně spíš béčkovém námětu, mě dodnes rozesměje.
        V tomhle směru se mi líbí pohled mého otce, jako všechny, které zasáhl rok 1968, byl řekněme dost protiruský, ale dokázal svá slova o kosmonautice vzít zpět, když viděl Remkovu návratovou část Sojuzu. Já když to viděl, taky sem moc nechápal.

      • Radim napsal:

        Hollywood je synonymem pro slátaninu? To snad ne…
        Točí se tam samozřejmě béčková komerce, ale ta jej určitě nesymbolizuje.

        • maro napsal:

          A není? I ta obrazově parádní Gravitace je postavena na trapném negativním výmyslu: “vždy nezodpovědní” Rusové samozřejmě zase něco vyvedli – odstřelili jakousi družici a její úlomky trefily raketoplán, opravující Hubla. V Sojuzu samozřejmě bude vždycky někde dole ležet flaška vodky.
          Kdyby Rusi hodili do filmu efektní pasáž, jak nějaký americký kosmonaut šňupe “pro uklidnění” kokain, tak by byl najednou svět vzhůru nohama. A kdyby tam stál ten bezradný Američan, čekající dvacet minut na pokyny ze Země, jak přesně použít lepicí pásku, aby něco nezvoral, tak by to diváky teprve zvedalo ze sedaček.
          Takže každý si dělá ten svět pestrý právě podle svých barev.

          • Radim napsal:

            Trošku úzký záběr. Pokud se chcete dozvědět něco o kvalitní hollywoodské tvorbě, zkuste pro začátek csfd.cz
            Gravitace ani Armageddon opravdu nepatří do zlatého fondu světové kinematografie.

        • Jirka Hadač napsal:

          Buďme upřímní, ten alkohol ve vesmíru prostě je. A nehledal bych za tím jednu národnost. Když ne alcohol, tak poštovní známky (a že to tenkrát bylo v americe hallo z toho)atd.
          Družice jsou sestřelované I dnes (připomenu 10let stare události made by USA a Čína, ano vím, že tam byl rozdil ve výšce oběžné dráhy). Družice se srážejí (2009 Iridium), explodují jim horní stupně atd.
          Můžem připomenout co se týká americké produkce připomenout Armagedon a opravu Miru ruským kosmonautem. Blbé filmy nedělá jedna národnost. V gravitaci zase zvláštní oběžné dráhy družic, vše lítá jen na jedné.
          Co Hollywood spojuje určitě je touha vydělat peníze. Na tom se shodnem.

        • Spytihněv napsal:

          maro: Z vašeho příspěvku vyplývá, že “slátaninu” z Gravitace dělá to, že vám nevyhovuje jeho děj z hlediska toho, jak jsou vylíčení Rusové. Autoři to chtěli mít takto a je to jejich věc. Stejně tak byste se mohl pohoršovat, že v Martanovi NASA spolupracuje na záchraně astronauta s Čínou a o Rusku se vůbec nemluví.

          Ale najdou se i americké filmy, které to vidí jinak. Říká se tomu svoboda tvorby, což v SSSR nebylo nikdy a v Rusku to dnes taky za moc nestojí.
          Třeba tento: https://www.csfd.cz/film/19197-zajati-vesmirem/komentare/

        • maro napsal:

          Spytihněv: Dnes už to moc není svoboda tvorby, ale spíš diktát peněženek. Čína představuje obrovské množství diváků, takže ten závěr pro Marťana byl jasný. Vyšlo už dost článků o tom jak se Holywood stále víc zajímá asijskými tématy – obrana čínské zdi, sci-fi na náměty asijských komiksů, právě kvůli obrovskému prodejnímu potenciálu.

          • Jirka Hadac napsal:

            Dovolim si nesouhlasit. Martan je jinde, zaver je podle knizky, kterou si napsal autor sam pro sebe, a nasdilel nejdriv zadara na strankach a pak za 0.99 dolacu na amazonu. Co ho k tomu vedlo, myslim tu Cinu, netusim, ale neni to zaver Hollywoodu, ale Andyho Weira.

        • Spytihněv napsal:

          Na druhou stranu je pravda, že podobná operativní schopnost podpory mise je v současnosi pravděpodobnější ze strany Číny než Ruska. A nemusí to být otázka dobré vůle, ale spíše možností.

      • Spytihněv napsal:

        Nebýt Hollywoodu, tak by byl filmový svět v minulosti i dnes mnohem chudší. Použít všeobecně slovo “slátaniny” je mírně řečeno hloupé. Spektrum tam točených filmů je široké od špatných až po vynikající. Řekl bych, že ty minimálně dobré převažují. A když tu padla zmínka o Interstellar, tak zrovna tento řadím ve sci-fi mezi ty nejlepší.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Myslel jsem samozřejmě masovou produkci béčkových slátanin, která zase dle mého názoru v Hollywoodu převažuje (ale t je věc osobního názoru a chuti). Nepopírám, že se občas vyskytnou dobré filmy (Apollo 13, Interstellar), na druhou stranu odtamtud taky míří do světa šílené braky (Armageddon, do značné míry Gravity a další).

    • Andrej Vrbenský napsal:

      Mohol by mi niekto povedať o čo tam ide?

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Je to kvazi dokument o tom, kterak poté, co se Saljut odmlčel, Američané začali kout plány na jeho “krádež” prostřednictvím raketoplánu. Je tam pár dobových hezkých záběrů, jinak nestojí za shlédnutí…

  4. Petr Klíma napsal:

    Nádhera, nádhera, nádhera.

    Děkuji Vám za všechny články co píšete a i za ty které teprve přijdou.

  5. Roman napsal:

    Vím, že to není důležité, ale armáda SSSR se jmenovala “Rudá armáda” jen do r. 1946, pak to byla “Sovětská armáda”(viz odstavec o dálkoměru). – Jinak dík za skvělý článek. Dodnes mě mrzí, že nám sovětská propaganda tím věčným lakováním na růžovo udělala z kosmonautiky takovou nudu. Kdybych mohl takovéto články číst tenkrát, v “reálném čase”!

    • maro napsal:

      To by nešlo. Příliš mnoho informací pro nepřítele o tom co umí a co neumí na oběžné dráze. Třeba to, že používají laserové měřiče vzdálenosti (mluvíme o době před 30 lety), nebo to, že se vůbec dá do zcela vypnuté stanice zvenčí vůbec dostat.

    • maro napsal:

      P.S. A ta doba byla velmi vypjatá. Vrcholící studená válka. Americký prezident neustále hovořící o hvězdných válkách (SDI). Navíc Američani mají i stroj k instalaci a opravám modulů pro SDI – raketoplán, který sám může nést zbraně pro sestřel. A taky jejich demonstrace schopností sestřelit objekt z oběžné dráhy raketou odpálenou ze stíhačky – sestřel družice v roce 1985.
      Nejoblíbenější hra pro Atari800: Ride over Moscow. Tedy máte za úkol svým reketoplánem “dobýt Rusko-Moskvu” dřív, než jejich rakety doletí do USA (asi 9 minut). Mimochodem ta hra byla skvělá. Jedna z nejlepších.
      Prostě napjatá doba. Žádná zábava pro napínavé knížky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu i upozornění, ten název SA opravím. Jinak – v dobovém tisku se dalo leccos ulovit – konkrétně o záchraně Saljutu 7 jsem coby malé dítko četl v tehdejším časopisu “Květy”. Článek na dvou stranách tehdy nesl název hruba ve smyslu “Saljut 7 znovu na příjmu”. Ovšem nakolik byl mixnutý propagandou nebo záměrně zamlžený, to už po letech nejsem schopen odhadnout.

  6. maro napsal:

    Perfektní článek. Ale asi nejzajímavějším je ten detail, jak se zvenčí dostali do “úplně mrtvé stanice”. Po přitažení a zacvakání zámků na obvodu musí mít něco, čím přimějí vnitřní poklop stanice, aby šel dovnitř otevřít. Jak to fungovalo? Stačilo prostě to, že místo vakua působil ze strany Sojuzu natlakovaný vzduch? Otevřel ten tlak nějaké pojistky poklopu uvnitř? A nebo to byly ty zacvaknuté zámky na celém obvodu, nebo případně oboje?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Abych pravdu řekl, neznám přesně mechanismus odemykání poklopu. Mám ale pocit, že tam byla nějaká hřídel, která odemykala mechanicky západky příklopu. Na vnitřní straně byla klika a asi bylo možné se ke hřídeli dostat i zvenčí. Nicméně pokud nebyl ke stykovacímu uzlu připojen Sojuz, držel příklop tak jako tak působením tlaku na palubě (jak demonstroval Grečko, když na Saljutu 6 během televizní seance při přípravě na EVA začal točit kličkou příklopu a operátory málem klepla pepka. Grečko po chvíli klidným hlasem podtknul, že i když je příklop odemknutý, drží ho několik tun tlaku zevnitř.).

  7. maro napsal:

    A ještě bych měl jednu otázečku. Dovedu si představit, když by se ten Saljut točil jen kolem osy, která prochází středem stykovacího uzlu. Pak se opravdu stačí přiblížit a roztočit Sojuz synchronně kolem stejné osy.
    Jenže co když je ta osa rotace obecná. To pak celý ten stykovací uzel opisuje v prostoru kruhy, jako třeba kývající se slunečnice při větru (navíc v kruhu). Včela, která k ní přilétá musí opisovat stejné kruhy v prostoru. Tohle by přece už Sojuz nemohl zvládnout. Tedy opisovat kruhy v prostoru (navíc zadní část větší než přední, aby pořád mířil do těžiště Saljutu, kudy ta osa rotace prochází) a k tomu ještě i rotovat kolem své osy, aby byl nastaven “bod proti bodu” na Saljutu a do třetice se ještě pořád přibližovat k stykovacímu uzlu. Tohle tedy asi nebyl naštěstí ten případ, ale zvládl by to nějak?

    • Jirka Hadač napsal:

      Chlape ty máš otázky, vzal jsem si do ruky prázdnou PET a točil si s ní. A sám si říkám, že to by asi fakt nešlo. 🙂 nic ve zlém, silně mě to přinutilo přemýšlet.
      Ale pokud tam šlo jen o vybití baterií, tak uvolnění držení toho panelu asi vedlo v důsledku zachování těžiště k rotaci. A protože nedošlo k explozi na povrchu, tak se to nerozrotovalo jinak, ta stanice byla předtím stabilizovaná. To sou jen mé laické představy. 🙂 dodávám.

    • Martin Krupicka napsal:

      Vzhledem k tomu, že se Saljut roztočil “sám”, tak by se měl točit podél hlavní osy, s nejmenším momentem. A ta shodou šťastných okolností u symetrického válce prochází jeho středem, kde je situovaný dokovací mechanismus.

      • Ján Vikovský napsal:

        Teleso sa bude vo vesmíre otáčať zásadne iba okolo ťažiska a to nemusí byť nutne v strede symetrického telesa.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Mám dojem (ale opravdu jen dojem), že by to Sojuz zvládnout mohl. Záleželo by samozřejmě na rychlosti rotace a velikosti nestability, ale nějaké menší kolebání bych si dokázal představit jako zvládnutelné.
      Koneckonců už na Skylabu zkoušeli Američané s křeslem ASMU zachycení rotujícího tělesa tak, že astronaut s křeslem rotoval kolem otáčející se nádrže, aby s ní srovnal úhlovou rychlost a mohl ji chytit. Myslím, že v tomto ohledu měl Sojuz možná podobné schopnosti. Ale s jistotou Vám to řeknou pouze lidi, kteří s touto technikou pracují.

      • maro napsal:

        No je to tedy fakt šílené, ale vlastně v případě, že by byl natočen stále stejným bokem k té ose, tak by musel nastavit jemný, ale stále trvající výtrysk ovládacích motorků radiálně směrem ven z toho opisovaného kruhu, který by udržoval loď na té kruhové dráze (pokud by přestaly pracovat, odlétl by po tečně ven z toho kruhu). Na to by potřeboval aspoň dva. Jeden vpředu a jeden vzadu a přesně vyregulované.

  8. KarelK napsal:

    Úžasný příběh a především psané velmi poutavým slohem pana autora.
    Při čtení mám občas pocit, že čtu něco napínavého od A.C.Clarke 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, jsem velmi rád, že se Vám článek líbil. S A. C. Clarkem se ovšem nemohu srovnávat, byť mě ten příměr těší… 🙂

  9. ptpc napsal:

    Tak. Ten sklz sa mi postupne darí sťahovať ale stále tam je… 🙂

    Už pri niektorých minulých dieloch som si hovoril že to je sila aké situácie v realite nastanú a následne na to čo všetko kozmonauti dokážu.
    Prvýkrát som si povedal “cože???” keď sa končil odstavec v texte vetou “…a pomalu začal vychládat…”
    Druhýkrát som si to povedal pri vete “… ani to nebude stačit.”
    Ondro, toto bola bomba. 🙂 Ako z hľadiska čo všetko tí kozmonauti dokázali ako aj z hľadiska ako si to dokázal opísať.
    A pre doplnenie – ja som o tejto záchrannej akcii čítal po prvýkrát.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jojo, byli to borci (tedy myslím kosmonauty, ne operátory v řídicím středisku)…
      Tak snad se Ti budou líbit i zbylé díly! 😉

  10. Jirka Hadač napsal:

    Jediné, co mě mrzí je, že Džanibekov nedostal tu třetí hvězdu za tohle. Že někdy dostáváli hvězdu za “blbiny” je fakt (Břežněvovi hvězdy neřeším už vůbec, tomu neumím odpustit už jen Wallenberga). Ano, žádný let do vesmíru není rutina, vždy je zde riziko, ale rozdíl je v tom, jestli tam opravdu něco děláte – př. zastavujete rotaci družice rukou, opravujete Hubble, opravujete rozbitou stanici, nebo se vezete jako pasažér ve Vostoku či Voschodu 1 (myslím aktivní práci, nechci se v žádném případě dotknout odvahy Gagarina či Feoktisova a spol, letět namačkán v těsné kabině v teplákách není určitě sranda). Snad se nedočkám reakcí, že znevažuju výkon Gagarina, to by mě nenapadlo, asi bych se strašně moc bál. Přiznám.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Bohužel, v SSSR to chodilo skutečně prapodivně také při vyznamenávání (ale, ruku na srdce, když se podíváme, kdo dostává vyznamenání třeba u nás, není v tom zase tak velký rozdíl). Když měl Koroljov dvě hvězdy, ostatním musí dvě stačit taky…

      • Jirka Hadač napsal:

        Není v tom rozdíl, ikdyž třebas u našich nositelů Hrdiny SSSR můžeme mít teoreticky pocit, že to je skoro v pořádku. A co se týka těch posledních třech, Svoboda za válku, Remek za let, a Husák sice za KSČ, ale přeci jen I za povstání se silně angažoval, takže si můžeme myslet, že to teoreticky může být I za to. A ty současné nositele nekomentovat.
        Co si pamatuju z Pacnerovi knížky, tak zase říkali Koroljovovi, že mu nemůžou dát další hvězdu za Sputnik, protože dostal jednu před rokem už za R7.

Zanechte komentář