Svět nad planetou (33. díl)

Mir z pohledu Sojuzu TM-17

Směna Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova měla trvat víceméně standardních 146 dnů a na Zem se kosmonauti měli vrátit 24. listopadu. Plán jejich expedice byl různorodý, posádka měla pokračovat v pozorování a snímání zemského povrchu, oblohy, hvězd a Slunce, probíhat měly tavby v píckách, biotechnologické experimenty, stranou samozřejmě neměla zůstat ani medicína. Celkově se měli Ciblijev a Serebrov angažovat přibližně v 80 experimentech, přičemž na výzkumnou práci mělo padnout 90 dní z celkového trvání expedice. Mimo to bylo v plánu uskutečnit tři výstupy do otevřeného prostoru. Jejich původní náplní bylo přenesení solárních panelů z Kristallu na Kvant-1, nicméně program výstupů byl změněn. Panely měly zatím zůstat na svém místě a kosmonauti se měli zabývat v první řadě instalací speciální konstrukce, jež měla být vztyčena hned vedle Sofory. Krom toho bylo v plánu v průběhu EO-14 ke stanici vypravit tři nákladní Progressy. Do oněch 4,5 měsíců byl tedy natěsnán tradičně poměrně ambiciozní program a Ciblijev i Serebrov byli připraveni na vysoké tempo své směny. O tom, že i tuto posádku nakonec doběhne ekonomická realita, v jejímž důsledku proběhne jedna nepříjemná změna v programu, zatím nikdo netušil. O dramatu na závěr Ciblijevovy a Serebrovovy expedice ani nemluvě…

   

Rapana

   

Po odletu Manakova, Poleščuka a Haignerého si Ciblijev se Serebrovem vyhrnuli rukávy a pustili se do práce. Krom jiného v poslední červencové dekádě znovu roztočili gyrodyny a provedli několik plánovaných údržbářských úkonů. Přichystali také Progress M-17 k odletu od stanice. Měl uvolnit místo pro další náklaďák Progress M-19. Ovšem „Sedmnáctka“ se neměla hned vydat vstříc atmosféře, Rusové s tímto strojem měli jiné plány. Ke konci roku 1992 totiž Američané oslovili své bývalé soky s tím, že zvažují možnost využívat Sojuzy TM coby záchranné čluny pro svou plánovanou orbitální stanici. Podmínkou však bylo, aby Sojuz vydržel ve stavu hibernace u stanice celý rok. To Rusům trochu zamotalo hlavu – byl to dvojnásobek certifikované životnosti Sojuzu TM. Teoreticky bylo možné papírově životnost prodloužit, ovšem starosti všem dělal zejména pohonný systém Sojuzu. Vydrží tak dlouhou dobu ve vesmíru při zachování vysoké úrovně spolehlivosti?

A tady přišel na pomoc Progress M-17. Ten byl u stanice připojen od dubna a díky tomu, že se Sojuz TM-16 připojil k androgynnímu stykovacímu uzlu modulu Kristall, mohli jej plánovači nechat připojen mnohem déle, než tomu bylo u ostatních nákladních lodí. Teprve 11. srpna, tedy po 132 dnech u stanice, byl Progress M-17 odpojen. V jeho nádržích v té chvíli zbývalo zhruba 80 kg pohonných látek, tedy mnohem méně, než 200 kg potřebných pro nominální deorbitační manévr. Podle některých zdrojů byl tento deficit způsoben nepřesným navedením na oběžnou dráhu při startu, jiné zdroje zase hovoří o vyšším množství zážehů, jež během svého angažmá u stanice Progress vykonal (a k této verzi se kloní i autor). Každopádně tato okolnost nahrávala tomu, co zamýšleli operátoři provést: navedli Progress do bezpečné vzdálenosti od stanice a nechali jeho dráhu přirozeně klesat do takové výšky, kdy bude množství paliva v nádržích k deorbitaci stačit. Ve volném letu následně strávil Progress M-17 204 dní. Na začátku března 1994 operátoři několika manévry otestovali jeho pohonný systém a 3. března 1994 věrný stroj zanikl po rekordní misi trvající 336 dní.

11. srpna, tedy ve stejný den, kdy byl Progress M-17 odpojen od stanice, odstartoval z Bajkonuru jeho následovník, Progress M-19. Na jeho palubě se vezlo 2 604 kg nákladu, mezi nímž čestné místo zaujímala jedna položka, která se stane středobodem následujících týdnů. 13. srpna se náklaďák připojil k zadnímu portu stanice a mohlo začít jeho vykládání. Noc před připojením byli kosmonauti svědky zajímavé podívané: právě na tuto dobu připadal vrchol mikrometeoroidní spršky Perseid. Pro rok 1993 byla předpovídána výjimečně vysoká aktivita tohoto meteoritického roje a kosmonauti tedy měli postaráno o nádhernou podívanou. Během noci sledovali přibližně 240 ohnivých stop pod sebou, jak větší či menší zrnka mikrometeoroidů zanikala v atmosféře. Vedení letu ovšem bralo situaci s Perseidy velmi vážně a na Zemi bylo vše připraveno k urychlenému návratu Sojuzu TM-17, pokud by loď či stanice utrpěly poškození nárazem obzvláště velkého tělesa. Kosmonauti skutečně zpozorovali místa na solárních panelech, kde dopady mikrometeoroidů zanechaly kráterky v průměru od 1,5 do 4 milimetrů.

Vykládka Progressu probíhala standardně a po několika dnech se dostalo i na kontejner s onou důležitou položkou. Kontejner, který Ciblijev se Serebrovem vyprostili z útrob Progressu, v sobě skrýval konstrukci s názvem „Rapana“. Jméno nebylo pohříchu vybráno podle dravého mořského plže, ale bylo zkratkou „Ra (razvěrtiemyj – rozvinovací) Pan (panelnyj – panelový) A (agregat – agregát).

Nosník Rapana (legenda: 1-transportní poloha, 2-prozatímní poloha, 3-pracovní poloha, 4-kontejnery s vědeckou aparaturou, 5-ovládací pult)

Nosník Rapana (legenda: 1-transportní poloha, 2-prozatímní poloha, 3-pracovní poloha, 4-kontejnery s vědeckou aparaturou, 5-ovládací pult)
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

Jednalo se o rozkládací příhradovou konstrukci vysokou 5 metrů, kterou tvořilo pět segmentů o půdorysu 30 x 40 cm. Ony segmenty byly vyrobeny z kompozitního materiálu KMU-4L, díky němuž měla konstrukce přes své rozměry hmotnost pouze 26 kg. Jednotlivé tyče byly mezi sebou pospojovány panty, což umožňovalo jejich složení do relativně malého kontejneru. Rozkládání na orbitě bylo zajištěno pomocí diagonálních tyčí, jež měly uprostřed segment ze slitiny TN-1 (titanovo-niklová slitina, kterou již známe z popisu konstrukce Sofora). Tato slitina při zahřátí projevuje zajímavou vlastnost, které se říká „tvarová paměť“. Právě tato vlastnost zajistila, že ony segmenty se po zahřátí napřímily a tím celou konstrukci rozložily. Stejný materiál byl využit také pro výrobu oček, která zajišťovala aretaci Rapany ve složeném stavu.

Pro kosmonauty mělo být vztyčování Rapany oproti Sofoře nesrovnatelně jednodušší záležitostí. Po přípravě pracovního místa a fixaci složené konstrukce a potřebného vybavení stačilo pouze cvaknout jedním spínačem, jenž spustil agregát pro ohřev aretačních oček, která se otevřela a uvolnila tak konstrukci. Cvaknutí druhým spínačem pak spustilo zahřívání segmentů uprostřed diagonálních tyčí, což mělo zajistit rozložení celé konstrukce během 3 minut. Aby však Rapana netrčela do prostoru jen tak pro nic za nic, měly na ní být umístěny vzorky různých materiálů, především oceli, hliníkových slitin, titanu a také vzorky stejného materiálu, z jakého byl samotný nosník vyroben. Předpokládalo se, že po necelém roce budou vzorky sejmuty a dopraveny k analýze na Zem.

Na počátku září se kosmonauti začali připravovat k sérii výstupů, které měly být zasvěceny Rapaně a následně také inspekci povrchu základního modulu stanice v rámci experimentu Panorama. Na začátku druhé záříjové dekády Ciblijev se Serebrovem provedli inspekci a přípravu svých skafandrů. Ciblijev měl provést výstupy v kusu s výrobním číslem 25, Serebrov pak měl využít relativního „stařečka“ mezi Orlany DMA, kousek s číslem 14. Zpočátku trošku stávkoval Ciblijevův Orlan, nefungoval jeden z jeho dvou ventilátorů, po pečlivém vysušení si však dal říci. Nikdo netušil, že to nebude naposledy, co tyto obleky při této expedici zazlobí…

16. září 1993 těsně před devátou hodinou ráno moskevského času se otevřel příklop přechodové komory modulu Kvant-2 a oba muži vypluli ven. Po nezbytných úkonech (kontrola správné funkce chladicího systému, instalace dočasného termálního krytu na průlez přechodové komory a podobně) Ciblijev vylovil z útrob Kvantu-2 kontejner se složenou Rapanou a předal jej Serebrovovi. Ten kontejner upevnil na konec manipulátoru Strela a pak přeručkoval k jejímu ovládacímu mechanismu. Mezitím se velitel připoutal vedle kontejneru na konec Strely a čekal, až bude jeho palubní inženýr na místě. Serebrov svého parťáka opatrně převezl k Sofoře, kde Ciblijev konec Strely zafixoval.

Zatímco se velitel zabýval upevňováním manipulátoru, palubní inženýr měl chvilku času, během níž se zasnil: „Teď by se hodil koflík kafe…“ „Jo, a taky něco s citrónem,“ okamžitě se chytil komunikátor. „Možná s citrónem, možná i s koňáčkem,“ pokračoval ve hře Serebrov. „Tak v tom případě prostě jen koňak,“ zaznělo v odpověď ze střediska. „Domluveno,“ se smíchem opáčil kosmonaut. „Pánové, jsem nucen vás upozornit,“ ozval se éterem náhle hlas vedoucího letu Vladimira Solovjova, „že rozhodně ne v pracovní době.“

Serebrov během výstupu

Serebrov během výstupu
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Zatímco Serebrov spolu se střediskem snili o ideálním občerstvení pro těžce pracující kosmonauty, Ciblijev dokončil fixaci Strely a palubní inženýr se mohl vydat za ním. Prvním úkolem byla demontáž a odhození pracovní platformy, jež sloužila při kompletaci Sofory a nyní už byla nepotřebná. Po jejím odmontování a odhození do prostoru začal Ciblijev s montáží platformy, na níž měla být vztyčena Rapana, zatímco Serebrov mezitím na nosník Sofory instaloval aparaturu „Indikator“, jež měla analyzovat prostředí v bezprostředním okolí stanice.

Po dokončení instalace Indikatoru se Serebrov přesunul ke svému veliteli, který zatím bojoval se zapojením kabelů potřebných pro vztyčení Rapany. „Je to všechno strašně zamotané, prostě oblak drátů,“ ocenil situaci Serebrov a za chvíli dodal: „Už po několikáté jsem teď chtěl jeden z kabelů přidržet v zubech.“ Některé pozemské návyky prostě člověk nevymaže…

Konečně bylo hotovo a kosmonauti mohli začít uklízet a přesunovat se směrem k přechodové komoře. Palubní inženýr přeručkoval po Strele na základní blok, kde měl jako svůj další úkol – demontovat anténu radioamatérské stanice a instalovat novou, kterou připravili ještě Manakov s Poleščukem. Ovšem ať se díval, jak se díval, Serebrov nedokázal novou anténu najít. Stejně se pak vedlo Ciblijevovi, který poté, co byl Serebrovem „přelétnut“ na Strele na Kvant-2, měl sejmout kazetu s materiálovým expozičním experimentem Danko-M. Poté, co k němu doručkoval Serebrov, onu kazetu našli, jenže přesto, že nesla nápis „Danko“, vypadala jinak, než jak ji popisovalo řídicí středisko (nakonec vyšlo najevo, že experiment Danko-M sestával z více kazet a kosmonauti narazili na tu nesprávnou).

Posledním úkolem byla instalace kazety s materiálovým expozičním experimentem „Plenka-5“ na magnetický držák na trupu Kvantu-2 a rámu se vzorky poutacích kabelů s názvem „Strachovka“ na konstrukci, která kdysi sloužila jako „přístav“ pro raketové křeslo 21KS. Pak mohli kosmonauti definitivně zamířit domů. Výstup byl deklarován jako úspěšný a kosmonauti si mohli připsat 4 hodiny a 18 minut strávených ve vakuu (plán počítal se 4 hodinami a 9 minutami, takže i přes výše zmíněné drobné problémy se kosmonauti zvládli držet poměrně přesně časového plánu). Současně se jednalo o jubilejní padesátý výstup se skafandry rodiny Orlan, přičemž úplně první výstup proběhl 15 roků předtím, v lednu roku 1978 na stanici Saljut 6. A když už jsme u statistik, nebude na škodu zmínit, že tento výstup byl prvním, během nějž byli v otevřeném prostoru zároveň čtyři lidé! Ve stejnou dobu totiž probíhal také výstup v rámci americké mise STS-51 raketoplánu Discovery. V rámci tohoto výstupu prováděli James Newman a Carl Walz evaluaci nástrojů a postupů pro nadcházející opravářskou misi k Hubblovu teleskopu.

Vraťme se však na palubu Miru. 20. září se kosmonauti vydali z útrob stanice podruhé. Tentokrát jejich výstup začal poměrně brzy – příklop přechodové komory byl otevřen krátce před sedmou ráno. Tentokrát po rameni Strely začal ručkovat Ciblijev. Během přesunu k ovládacímu mechanismu Strely na prosbu řídicího střediska hledal, kde je umístěna kazeta s materiálovým experimentem Danko-M, kterou se Serebrovem nemohli najít během předchozího výstupu. A skutečně se mu to podařilo. Vyšlo najevo, že předtím kosmonautům ze střediska při hledání poradili nesprávné místo. „Máme tady všichni červené uši,“ prozradil Ciblijevovi vedoucí letu Vladimir Solovjov.

Když velitel dorazil k základně Strely, mohl se chopit klik ovládacího mechanismu a začít přemísťovat svého palubního inženýra, který se mezitím zafixoval spolu s kontejnerem, v němž se skrývaly panely se vzorky materiálů, jež měly být připevněny na Rapanu. O tři minuty později byl Serebrov na základním modulu a oba muži se začali přesouvat na Kvant-1.

Krátce nato již bylo vše připraveno ke vztyčení konstrukce. Původně byla tato operace plánována až na další oblet, nicméně kosmonauti byli natolik rychlí, že nebylo třeba čekat. Zhruba padesát minut po začátku výstupu přehodil Ciblijev na ovládacím pultu spínač, kterým začal náhřev příslušných komponentů. Vše fungovalo naprosto bezvadně a po krátkém zaváhání ve své horní části se Rapana roztáhla na celou plánovanou délku pěti metrů. Oproti předpokladům k tomu nepotřebovala tři minuty, ale pouhých 95 sekund! „Gratuluji všem, kteří se podíleli na výrobě a rozkládání Rapany,“ ohlásil nadšeně Serebrov. Na pokyn střediska se pak kosmonauti pokusili zakývat konstrukcí, aby ověřili její pevnost. „Snažím se kývat, stojí pevně,“ uklidnil konstruktéry Ciblijev.

Sofora (vlevo) a Rapana

Sofora (vlevo) a Rapana
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Nyní byla na řadě instalace pěti panelů se vzorky materiálů. Když bylo hotovo, kosmonauti odhodili nyní již nepotřebný ovládací pult systému vztyčování Rapany. Celou dobu byli napřed oproti plánu, výstup odsýpal skoro pohádkově. Pohodu narušil pouze neplánovaný odlet fotoaparátu Hasselblad, který Serebrovovi sklouznul z karabiny. Mírně rozladěný palubní inženýr si pak alespoň mohl užít krátkého svezení na Strele zpět na Kvant-2. Tam zbývalo pouze sejmout kazetu experimentu Danko-M a spolu s ní zamířit do nitra přechodové komory. Druhý výstup trval 3 hodiny a 14 minut, přičemž plán počítal s dobou o 66 minut delší. Samotný závěr výstupu však přichystal nepříjemné překvapení. Během procedury tlakování a ověřování hermetičnosti přechodové komory (ŠSO) a přístrojově-vědeckého úseku (PNO), jenž na přechodovou komoru navazoval, kosmonauti zjistili, že tlak je v interiéru těchto oddílů nestabilní. Vznikly pochybnosti ohledně těsnosti uzavření vnějšího příklopu přechodové komory, nakonec se naštěstí po několika dnech ukázalo, že šlo o planý poplach. Na vině byl ne zcela uzavřený vyrovnávací ventil mezi PNO a zbytkem interiéru Kvantu-2 v důsledku malé technické chyby. I tak však kosmonauti ztratili poměrně hodně času hledáním domnělého místa úniku atmosféry, což se následně odrazilo i na termínu dalšího výstupu.

Den po výstupu se udála jedna zajímavá epizoda. Odpoledne se kosmonauti zabývali údržbou svých Orlanů, když se stanicí ozvala rána, kterou oba členové posádky vyhodnotili jako úder nějakého tělesa do obšívky. Cosi narazilo do základního bloku zhruba v místech, kde se v interiéru nachází lékárnička. Ciblijev a Serebrov okamžitě připluli k okénkům a mohli sledovat oblak bílých částeček a prachu. Radary vzdušných sil následně zaznamenaly dva malé objekty, jež se pohybovaly poblíž stanice. Nebylo to poprvé, kdy posádky orbitálních stanic zažily kolizi s kosmickým smetím nebo mikrometeoroidem (něco podobného se například odehrálo na palubě Saljutu 5 v únoru 1977).

Přestože hermetičnost stanice nebyla narušena a onen impakt evidentně nenatropil větší škody, Ciblijev se Serebrovem navrhli, že při dalším východu „poodlétnou“ pomocí Strely nad stanici a pořídí panoramatický snímek komplexu. Onen další výstup, v pořadí třetí, byl původně naplánován na 24. září, nicméně vzhledem k již zmíněnému hledání domnělé netěsnosti v přechodové komoře byl odsunut až na 28. září. Během pobytu mimo stanici měli kosmonauti provést detailní prohlídku všech modulů stanice v rámci experimentu „Panorama“, podle vastního návrhu pořídit panoramatický snímek z konce vztyčeného manipulátoru Strela a také instalovat několik kazet s materiálovými experimenty. Ovšem, jak praví zkušenost a notoricky známé Murphyho pravidlo, nakonec je vždycky všechno jinak…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-17_mir.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/nk/1993/19/04.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-17_eva-serebrov.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-17_sofora-rapana.htm (kredit: Spacefacts.de)

Svět nad planetou (33. díl), 5.0 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 2 638 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (22 votes cast)
(Visited 2 638 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


29 komentářů ke článku “Svět nad planetou (33. díl)”

  1. Jirka Hadac napsal:

    Napadla me otazka. Proc sojuzu s Rjuminem stacilo 10kg a Progress potreboval 200kg? Jina draha? Nebo progress sestupuje strmeji, aby dozajista shorel?
    Jinak dost zajimave a cekam s napetim na dalsi dil. Diky 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tipuju, že kombinace obojího, další věc je, že Saljut 6 se pohyboval cca o 150 km níže než Mir a navíc Progress byl pravděpodobně těžší (naložený odpad).
      A díky za pochvalu! 😉

  2. Michal napsal:

    Pane Šamárek to zas bude čekání do dalšího dílu. Redakce Kosmonautixu je opravdu super a vaše články o Miru jsou úžasně čtivé, zajímavé a napínavé. Kosmonautix sleduji několik měsíců a o kosmonautiku se více zajímám právě dík vám, redakci webu. Abych se přiznal, tím jak jsem se v minulosti o kosmonautiku skoro nezajímal (nar. 93), tak o Miru skoro nic nevím a o jeho konci mám jen mlhavé ústřižky je pro mě seriál o to zajímavější. Ješte jednou, díky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc děkuji i za své kolegy za krásná slova! Přesně to je ten důvod, proč každý den sedáme ke klávesnici, jsme rádi za každého čtenáře, kterého toto krásné odvětví vědy a techniky chytne!

  3. Honza M. napsal:

    Díky, skvělé počtení jako vždy.

    Perseidy 1993 si pamatuju, jako začínající hvězdopravec jsem jich tenkrát v Úpici napočítal asi 500 za noc. Poslední už na modré obloze za svítání. Ani mi plně nedocházelo, jak vyjímečně vysoké aktivity byly na přelomu 80/90 let.

    Jedna stylistická poznámka: “Východ” v posledním odstavci mě tahá za uši coby rusismus, asi by bylo lepší neutránlí “výstup” nebo “vycházka”.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za koment i podotek, za rusismus se kaju a promptně opravuju! 😉

    • Peter napsal:

      v tompto pripade rusismus moze byt na mieste, vsak ide o rusku stanicu 🙂

    • maro napsal:

      To mi připomnělo dnešní rozhovor v českém rozhlase, kde učitelka (!) ze základní školy popisovala situaci, že je tam už “tolik dětí, že je učitelé nezvládnou face-to-face”. Úplně mi z toho strašného anglicismu zabrněl mozek. Že učitelka za základky nedokáže v rozhovoru okamžitě použít český výraz “z očí do očí” mě fakt dostalo. To je ten “východ” jen kapička.

      • Dušan Majer napsal:

        Já osobně bych byl k podobnému pronikání cizojazyčných výrazů do češtiny trochu benevolentnější. Dělo se to odjakživa. Současná čeština obsahuje velké množství slov z jiných jazyků. Možná i našim předkům čas od času zabrněl mozek, když slyšeli jiného (většinou mladšího) mluvčího, kterak používá nějaký přejatý výraz. Uplynulo pár generací a výraz se uchytil a třeba i nahradil původní český výraz. To je prostě přirozený vývoj jazyka – a že se dnes přijímá tolik slov z angličtiny je dáno jejím rozšířením. Ostatně v historii bychom našli podobné vlny, kdy náš jazyk přijímal slova dominantně z jiných řečí – nejprve to byla latina a později němčina. Kromě toho jsme samozřejmě přijali i pár slov z jiných jazyků. Dnes světu dominuje angličtina a proto se většina slov přejímá z ní.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Souhlasím s Marem. S výjimkou odborných výrazů je dobré udržovat jakýsi standard spisovného jazyka (byť se vůči němu často proviním a sebekriticky to přiznávám).
        Vždycky se mi vybaví proděkanka na na mé fakultě, která citovala slova jakéhosi klasika na margo češtiny: “Vy, Češi, máte v rukou stradivárky a hrajete na ně jako šumaři.”
        Snažme se hrát na ty naše stradivárky lépe a ještě jednou děkuji za upozornění na ten nešťastný výraz.

  4. tonda napsal:

    Skvělý díl,díky!Napadlo mě,že bys mohl dělat dramaturga dokumentárních filmů!Žádná strohá,nezáživná fakta,ale patřičně zdramatizovaná!Super!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, Tondo! Raději ale zůstanu u datlování, minimálně do konce seriálu (takže ještě hoooodně dlouho!). 😉

  5. Mr. G napsal:

    Pre stanicu Freedom (Alfa, uz neviem ako presne sa v tomto obdobi volala) NASA zamyslalo zachrannu lod. Bolo niekolo navrhov, od kapsule (podobna ako Apollo), az po nieco co pripomina DreamChaser.
    To, ze NASA oslovilo rusov a zamyslali na toto pouzit Soyuz som zatial nepocul.

    Uzasna praca p. Šamárek

  6. Evžen111 napsal:

    Asi po třech týdnech se dostávám k tomu abych si opět početl tak mám v sobě zaráz čtyři díly! Fantazie! A že už píšeš 41 díl? To tě lituji ale nám všem gratuluji máme se na co těšit. Opravdu velice děkuji.
    E

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, Evžene! Ufff, čtyři díly najednou? To je masochismus! :-)))
      A jen na okraj – píšu už 42. díl a teprve teď se ke stanici popvé přibližuje raketoplán. Jak jsem už kdesi psal, minimálně do podzimu mám o práci postaráno… 😀

      • Evžen111 napsal:

        No jo teď se nám to doma nakupilo co je na dlouhé vyprávění taky na fóru už sem asi měsíc nedal ani čárku ale snad to bude už dobré. I v práci to už nejsou takové hrozné stavy. Pojistka se ti zítra napsat SZ
        E

  7. Maglais napsal:

    Dobry den,

    pridejte prosim i k tomuto clanku stitek “Svět nad planetou”, at je tato serie dohledatelna pod jednim odkazem.
    Dekuji.

  8. Roman napsal:

    Kdo ještě neviděl, doporučuji pěkně natočený ruský film Saljut-7. Viděno na HBO GO i s českým dabingem.

    https://www.csfd.cz/film/502955-saljut-7/prehled/

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za tip, byť je to u tohoto článku OT.
      Nicméně co se týče samotného filmu, pro mě osobně je v ranku novodobých ruských filmů o kosmonautice daleko na chvostu za velmi dobrým “Gagarin-první ve vesmíru” a poněkud horším “Čas prvních”. Saljut 7 mi přijde jako docela slibný film, který se posléze zvrhne v paskvil. Ale vizuály jsou tam pěkné, to se musí nechat…

      • Roman napsal:

        Gagarina jsem viděl také, myslím že na ruské poměry velmi slušný film a hlavně máme možnost vidět kosmonautiku také z jejich strany.

      • maro napsal:

        No, myslím že proti Gravitaci je i Saljut 7 “superlogická” pecka. A pokud jde o vizuál tak je to oboje dost hezký.

        • Racek napsal:

          Saljut 7 je jako film skvělý, fakta ovšem nejsou silnou stránkou. Je celkem ideologicky zaměřený, holt ten motiv nekalého nepřítele tam být musí … asi jako americké filmy, na to jsme už zvylí :-)) . Ale podívaná je to pěkná, napínavá i vizuál.

  9. Racek napsal:

    Překvapení je ovšem obrovský rozsak vědeckých i technologických výzkumů, vůbec jsem si to neuvědomil. Tohle ruští kosmonauti zvládli na výbornou. To víte, v té době jsme sledovali jiné věci, tak kosmonautika, zvláště ruská, nebyla u nás tolik populární. Holt v některých dobách politika zabraňuje se dívat na věci objektivně. To se holt stává, bohužel. A tak tedy se opakuji. Díky a dodatečný obdiv kosmonautům na MIRu a tehdejšímu ruskému programu. .

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Souhlasím, té vědy se na Miru udělalo opravdu hodně. Jen to bohužel nedokázali dost dobře “prodat” z hlediska PR. V turbulentním období, jaké v devadesátých v Rusku panovalo, se všk není co divit…

  10. ptpc napsal:

    Výborný článok! Díky! 🙂

Zanechte komentář