Svět nad planetou (18. díl)

Posádka EO-8: (zleva) Afanasjev, Manarov

Osmá expedice na Mir si dlouho před startem užila docela zajímavá personální škatulata. Klasický postup velel, aby záložní posádka byla posunuta na post hlavní posádky při následující expedici. Pro sedmou expedici Gennadije Manakova a Gennadije Strekalova původně figurovali coby náhradníci Viktor Afanasjev a Vitalij Sevasťjanov. Sevasťjanov byl jedním ze „staré gardy“ a měl za sebou dva lety. Prvním byl tehdy rekordně dlouhý let Sojuzu-9 a podruhé se do vesmíru podíval na Sojuzu-18 v rámci dalšího rekordního dlouhodobého letu na Saljut 4. Problém byl v tom, že onen Sevasťjanovův druhý let se odehrál téměř patnáct let předtím, než byl v únoru 1989 do posádky EO-8 jmenován. V roce 1984 ještě figuroval coby člen jedné ze záložních posádek pro let na Saljut 7, nyní už na něm však bylo trochu znát „opotřebení materiálu“. Sevasťjanov podle všeho po dalším letu nijak netoužil a přípravu a nácviky, jež začaly v dubnu 1990, bral, řečeno mírně, velmi zlehka. Nikdo se však neměl k tomu, aby jeho náznaky vyslyšel a z posádky jej uvolnil. Když pak 12. června medicínská komise rozhodla, že Sevasťjanovovi ze zdravotních důvodů nebude povolen let delší než jeden měsíc, dotyčný si rozhodně oddechnul. K Afanasjevovi putoval Musa Manarov, dosud figurující v podpůrné posádce spolu s Anatolijem Arcebarským. K Arcebarskému byl zase přidělen Sergej Krikaljov. Pro Musu Manarova znamenala tato rošáda velmi hektickou druhou polovinu roku 1990. V prosinci se téměř přesně po dvou letech opět vrátil na Mir. Spolu s ním a s velitelem Viktorem Afanasjevem v Sojuzu TM-11 seděl ještě jeden velmi zajímavý cestující…

   

Konniči wa z Miru

   

V roce 1991 měla japonská televizní společnost Tokyo Broadcasting System (TBS) slavit 40 let od svého založení. Pro své jubileum už v předstihu hledala nějakého „sólokapra“. Na počátku roku 1988 se uskutečnil telemost mezi palubou Miru a Japonskem, který v Zemi vycházejícího slunce vzbudil zájem o kosmonautiku. TBS začala systematicky informovat o sovětském pilotovaném programu. A tehdy se začala v hlavách ředitelů společnosti rodit idea o vyslání pracovníka této televizní stanice do vesmíru. Onen pracovník by završil sérii dokumentů reportáží přímo „in situ“, což by bylo jistě grandiózní finále.

Na sovětské straně byla podobná idea ohledně „novináře-kosmonauta“ poprvé rozpracovávána v šedesátých letech, nicméně k její realizaci nikdy nedošlo. Když vyplulo na povrch jednání TBS s agenturou Glavkosmos o vyslání japonského žurnalisty do vesmíru, objevily se velmi kritické hlasy o tom, že se vlastně jedná o urážku národní hrdosti. Na palubě sovětské lodi by jako první přeci měl letět do vesmíru sovětský novinář! Ani na japonské straně kroky TBS nevyvolávaly jednohlasně nadšené reakce. V té době japonská kosmická agentura NASDA již několik let připravovala let svého astronauta na americkém raketoplánu v rámci programu Spacelab-J. Záměr TBS se vedení NASDA nikterak nelíbil, nakonec však nezbylo nic jiného, než popřát hodně úspěchů. Pokud si chce televizní stanice zaplatit let svého člověka, nelze proti tomu více méně nic dělat.

Akijama a Kikuči během výcviku

Akijama a Kikuči během výcviku
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Dohoda mezi TBS a Glavkosmosem byla podepsána 27. března 1989 s tím, že předběžný termín startu bude květen 1991, kdy bude TBS slavit své výročí. Televizní stanice začala hledat kandidáty mezi svými zaměstnanci. Během prvního týdne se přihlásilo 77 osob, během dalších týdnů číslo narostlo na konečných 162. První kolo výběru prováděl – jak typické pro Japonsko – počítač. Ten zohlednil výsledky pravidelných lékařských kontrol, kterým se museli pracovníci TBS podrobit každé dva roky. Ti, kteří prošli prvotním sítem, zamířili na medicínská sledování na půdě tokijské univerzity Tokai. Jednotlivce, jež byli úspěšní i v tomto kole, si vzala „do parády“ sovětská lékařská komise. Ta zúžila počet vhodných kandidátů na pět osob, ze kterých pak vedení TBS vybralo dva finalisty. Prvním byl dlouholetý redaktor a komentátor zahraniční redakce Tojohiro Akijama, druhým vybraným byla redaktorka Rjoko Kikuči, jež do TBS nastoupila teprve v roce 1987. V září 1989 byli tito dva kandidáti představeni veřejnosti a na začátku října už byli Akijama i Kikuči ve Hvězdném městečku.

Jejich program měl být velmi nabitý, také vzhledem k tomu, že novinářský let byl na žádost TBS přeložen na dřívější termín – nyní bylo plánováno, že mise japonského žurnalisty proběhne v rámci střídání expedic EO-7 a EO-8 v prosinci 1990. Oba kandidáti měli od října do dubna projít všeobecným kosmonautickým výcvikem, přičemž na leden byl plánován nácvik přežití v tajze, v únoru sledování některého ze startů na Bajkonuru a v březnu nácviky ve stavu beztíže při parabolických letech. V dubnu čekaly na kandidáty zkoušky a na přelomu dubna a května krátká dovolená. Od druhé květnové dekády již měl přijít specifický výcvik v rámci celé posádky.

Akijama a Kikuči stáli před obrovskou horou práce a překážek. Jako naprostí laikové měli zprvu velké problémy se zvládáním výcviku a k tomu se přidala jazyková bariéra. Oba Japonci považovali za největší obtíž právě zvládání ruského jazyka (Kikuči si například velmi dlouho nedokázala poradit s tím, kdy použít „zdravstvujtě“ a kdy „do svidaňja“). A nesmíme pominout ani kulturní šok. Například Akijama se velmi těžko srovnával s tím, že ve Hvězdném „není žádný bar, kam by se dalo zajít a popít pivo“. Další ranou pro něj coby silného kuřáka byl zákaz kouření osobně vydaný zástupcem velitele Střediska přípravy kosmonautů Alexejem Leonovem. „Je to těžké, když člověk nic nesmí…“

Výcvik byl dlouhý a pro Akijamu i Kikuči velmi náročný. Jeden z pracovníků Střediska přípravy kosmonautů vzpomínal, jak v září 1990 potkal Rjoko na ulici ve Hvězdném. Japonka se únavou sotva vlekla a ve srovnání s tím, jakým nadšením sálala před necelým rokem, byla nyní jen stínem sebe sama. Na náladě nepřidalo ani to, že ještě v září, tedy tři měsíce před startem, nebylo rozhodnuto, kdo z dvojice nakonec poletí. Rozhodnutí bylo ponecháno na japonské straně s tím, že oba kandidáti budou trénovat střídavě s hlavní i záložní posádkou.

Na přelomu října a listopadu se TBS konečně „rozhoupala“ a rozhodla o tom, že do vesmíru poletí Akijama, Kikuči bude jeho dublerkou. Nebyla jí ovšem dlouho. 25. listopadu, už po příletu na Bajkonur, se u ní projevily příznaky akutního zánětu slepého střeva. Druhý den podstoupila operaci v místní vojenské nemocnici a byť rekonvalescence probíhala nad očekávání dobře, na slavnostním zasedání Státní komise 1. prosince, kde byly definitivně potvrzeny posádky, mohla figurovat pouze v roli hosta. Akijama tím pádem startoval bez dubléra.

Navenek stoický Japonec bral mumraj okolo nadcházejícího letu poměrně klidně. Už předtím vzbuzoval u ostatních zdání, jako by mu ani moc nezáleželo na tom, zda poletí on, nebo Rjoko. Nyní však šlo do tuhého. 2. prosince se Afanasjev, Manarov a Akijama usadili v křeslech návratové kabiny svého Sojuzu a čekali na svou chvíli. Mezitím na 120 pracovníků stanice TBS zajišťovalo nepřetržité reportáže z Bajkonuru, řídicího střediska i z Moskvy. Neomezovali se pouze na reportáže o samotném nadcházejícím letu, ale informovali své diváky v Japonsku také o souvislostech a historii sovětské kosmonautiky obecně. TBS při té příležitosti mimo jiné jako první televizní stanice vůbec ukázala památník Nedělinovy katastrofy v Leninsku (město sousedící s kosmodromem, dnešní Bajkonur).

V brzkém odpoledni se raketa se Sojuzem TM-11 ve špici zvedla do vzduchu a za několik minut mohli diváci TBS prostřednictvím obrazovek být účastni přelomového okamžiku: na oběžné dráze se poprvé ocitnul občan Japonska a současně poprvé také čistě komerční pasažér. Počátek letu nebyl zcela ideální, podle telemetrie se na Sojuzu nevyklopila jedna z antén systému Kurs. To by velmi vážně komplikovalo přílet na stanici, naštěstí se vše vyřešilo, když se o pár obletů Země později anténa sama vztyčila do pracovní polohy.

Co ovšem nebylo vůbec v pořádku, to byl stav japonského kosmického cestovatele. Záhy se u něj projevily příznaky těžké formy SAS, jak bývá označována kosmická kinetóza. Tento stav poprvé okusil hned druhý sovětský kosmonaut German Titov během svého jednodenního letu v srpnu 1961. Od té doby SAS postihnul a postihuje přibližně polovinu mužů a žen cestujících za hranice atmosféry. Nevíme zatím s určitostí, jak přesně SAS vzniká a nedokážeme předvídat, kdo bude k tomuto nepříjemnému stavu náchylnější. Tak či onak, Akijama se stal učebnicovým příkladem a většinu cesty k Miru strávil připoután ve svém křesle v návratové kabině.

Když pak 4. prosince Sojuz TM-11 zakotvil u předního stykovacího uzlu Miru, kosmonauty tím pádem čekala nejen velmi rušná perioda předávání služby na stanici, ale také do určité míry starost o letový plán Tojohiro Akijamy. Ten byl poměrně nabitý – každý den měl provést dvě dvacetiminutové rozhlasové reportáže, jeden až dva přímé televizní přenosy o délce přibližně 10-15 minut a v neposlední řadě také videozáznamy, jež byly každý den posílány na Zem.

Akijama na palubě Miru

Akijama na palubě Miru
Zdroj: alchetron.com

Témata přenosů a materiálů byla nasnadě: popisy běžného života na stanici, obsluhy některých přístrojů, záběry na zajímavé útvary na zemském povrchu a zajímavé atmosferické jevy, přičemž po letu bylo v plánu, že na místa zachycená na videopásu se Akijama vydá a uskuteční z nich reportáže, jež porovnají, jak dané místo vypadá z pohledu běžného člověka a z výšky 400 kilometrů. Do natáčení a fotografování byly také zahrnuty záběry na různé produkty za účelem jejich použití v reklamě. Sponzory, kteří pomáhali TBS uhradit Akijamův let, byly firmy Sony, Minolta, Ohtsuka Pharmaceuticals, Yuni-Charm a PACKS.

Akijamův letový plán dostal do vínku také několik jednoduchých experimentů. Asi nejzajímavější bylo pozorování šestice malých japonských rosniček. Ty mají na prstech malé přísavky a Akijama měl sledovat, jak přísavky fungují v mikrogravitaci a zda umožňují žabkám normální pohyb. Dalším bodem bylo provádění psychomotorického testu, jež spočíval ve vykonávání předepsaných pohybů obou rukou se zavřenýma očima. Prostřednictvím tradičních japonských hraček měl Akijama japonským školákům během přímých přenosů přiblížit zajímavosti stavu mikrogravitace.

Problém však byl v tom, že bezprostředně po příletu na Mir nebyl ubohý Tojohiro téměř vůbec schopen pracovat. Kosmická kinetóza se u něj projevovala neustálými nevolnostmi, proto první dny museli na pomoc přijít jeho sovětští průvodci. Manakov, Strekalov, Afanasjev a Manarov se snažili za nebohého Japonce vyplnit některé plánované fotografické a televizní seance a souběžně si předávali službu na stanici. Naštěstí Akijama postupně začal stavu mikrogravitace přivykat a snažil se zameškané úkoly ze všech sil dohonit. Každé ráno svým kolegům sděloval v procentech, nakolik je práceschopný a ona procenta se den po dni zvedala. 6. prosince během telekonference už Tojohiro prohlásil, že se cítí normálně, byť prvních pár dní mu bylo velmi těžko. Do normálu však japonskému novináři hodně scházelo, podle některých pramenů se nevolností nezbavil až do konce letu.

Ona telekonference byla ovšem zajímavá z jiného důvodu. Začínala totiž reklamou – na televizních obrazovkách se v záběru objevil nejprve plakát s automobilem „Aleko“, vyráběném v moskevském závodě MAZ a překvapení diváci si mohli poslechnout Gennadije Sterkalova, kterak vychvaluje dotyčný vůz a jeho vlastnosti. Inu, nové časy už byly znát i v sovětském éteru…

Šťastný Akijama po přistání

Šťastný Akijama po přistání
Zdroj: japantimes.jp (kredit: Japan Times)

Už 5. prosince přenesl Japonec anatomickou vložku svého křesla ze Sojuzu TM-11 do Sojuzu TM-10 a o dva dny později začali Manakov a Strekalov transportní loď připravovat k návratu na Zem. Akijama mezitím bez ohledu na osobní nepohodlí pracoval až do úmoru, fotografoval, snímal, natáčel, sledoval experimenty. De facto vůbec nepouštěl fotoaparát a kameru z ruky. Za vše hovoří fakt, že po návratu na Zem byly všechny videokazety v jeho bagáži zaplněny záznamy, nezbyla ani jediná prázdná.

10. prosinec byl pro trojici Manakov, Sterkalov a Akijama posledním dnem letu. Brzy ráno moskevského času se Sojuz TM-10 oddělil od staničního komplexu a začal se vzdalovat. Stanice TBS pro fascinované diváky prováděla přímý přenos, jenž byl mimo jiné přenášen i do řídicího střediska. Všechno probíhalo naprosto bez komplikací a téměř na sekundu přesně 3 hodiny a 20 minut po oddělení od Miru přistál návratový modul nedaleko Arkalyku. Jako první opustil palubu Sojuzu Manakov, za ním Akijama a po něm Strekalov. Sověti měli za sebou 130 dní, 20 hodin, 35 minut a 51 sekund letu, zatímco Akijama si připsal 7 dní, 21 hodin, 54 minut a 40 sekund. Přes veškeré pozlátko a neobvyklost své cesty se Japonec zcela určitě nejvíce ze všeho těšil na to, až si bude moci zapálit cigaretu. Coby silný kuřák trpěl během letu i abstinenčními příznaky, když si musel nikotinový rauš na palubě stanice z pochopitelných důvodů odepřít.

První sovětský komerční let se tak stal skutečností a otevřel brány pro další, jež měly v bezprostřední budoucnosti následovat. V médiích se dlouho probíralo, kolik vlastně TBS Glavkosmosu za Akijamův let zaplatila. Aktéři dohody byli velmi zdrženliví, připustili pouze, že bylo zaplaceno v jenech, nikoli v dolarech. Posléze se objevily informované spekulace o částce v přepočtu o něco převyšující 14 milionů dolarů. Ať už byla skutečná suma jakákoli, TBS se investice zřejmě vyplatila, když na reklamách téměř jistě vydělala slušnou částku.

První japonský kosmonaut dnes...

První japonský kosmonaut dnes…
Zdroj: japantimes.jp (kredit: Japan Times)

Zdálo by se, že Akijamův let byl mediálně „vyždímán“ do poslední kapky. Ve skutečnosti bylo paradoxem, že prvního japonského kosmonauta by na ulici jen málokdo z jeho krajanů poznal. TBS byla totiž velmi skoupá ohledně sdílení materiálů a reportáží s jinými mediálními skupinami, což vyústilo v téměř úplný bojkot mise ze strany ostatních televizí, rozhlasu a tisku. Pro část japonské veřejnosti tak proběhl kosmický let jejich krajana téměř naprosto nepovšimnut. Samotný Akijama však cítil, že ač nebyla prosta problémů a fyzického nepohodlí, jeho cesta mimo hranice atmosféry jej zcela změnila. Po nějaké době ze služeb TBS odešel, koupil si domek na odlehlém místě a tam se věnoval šlechtění květin a pěstování zeleniny. Jaderná havárie v elektrárně Fukušima jej však z jeho milované farmy vyhnala a v současné době vyučuje farmaření na Univerzitě umění a designu v Kjótu…

Mimo světla reflektorů zatím na oběžné dráze Afanasjev a Manarov pokračovali v každodenní rutině, pakliže by bylo možno považovat za rutinu život 400 km nad planetou. Osmou expedici čekala hora práce a také pár velmi dramatických okamžiků…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mir/large/mir-8.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/soyuz-tm-11_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://alchetron.com/cdn/toyohiro-akiyama-536c33c6-9b64-4ddb-90da-1cf4dea09a6-resize-750.jpg
https://cdn.japantimes.2xx.jp/wp-content/uploads/2013/08/fl20130804cud.jpg (kredit: Japan Times)
https://cdn.japantimes.2xx.jp/wp-content/uploads/2013/08/fl20130804cug-870×652.jpg (kredit: Japan Times)

Svět nad planetou (18. díl), 5.0 out of 5 based on 23 ratings
Pin It
(Visited 2 521 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (23 votes cast)
(Visited 2 521 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


11 komentářů ke článku “Svět nad planetou (18. díl)”

  1. Vojta napsal:

    Trochu se divím, že do nejužšího výběru mohl projít silný kuřák. Ať mi nikdo neříká, že nucená abstinence nebude mít vliv na psychiku. To je problém sám o sobě a navíc jejím prostřednictvím se mohly zhoršit příznaky SAS.
    A když už prošel, nebyly už tehdy k dispozici nikotinové náplasti nebo tablety? Zásoba na sedm dní skoro nic neváží a Akijamovi to mohlo ulehčit situaci.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Kuřáci byli (a věřím, že i dnes jsou) i mezi ruskými kosmonauty (jen pro ilustraci – i přes extrémně náročná kritéria byli velmi silní kuřáci i v prvním oddíle kosmonautů). Je to asi tak, jak píše pode mnou Radek – Akijama měl odvykat už během výcviku, proto ten Leonovův příkaz.
      Jinak – podle některých zdrojů se dokonce kouřilo i přímo na Miru…

      • Alois napsal:

        Naprostý souhlas. Podíval jsem se na historii zákazů kouření. Prakticky dodnes to byly jen omezovací zákazy a kuřáci se cítili a cítí ublíženi, viz demagogii nejnovějšího pana předsedy senátu. Tehdy zřejmě bylo normální kouřit, kouřilo se všude ve vlacích i letadlech, věřil bych tomu, že si Japonec dal cigárko i na Miru.

  2. Radek napsal:

    Myslím že sověti předpokládali, že od nikotinu odvykne v průběhu výcviku, což se nestalo – možná si na něm chtěli i vyzkoušet (za cizí peníze) co to s člověkem udělá. Nevzít sebou nikotinové náplasti nebo tablety ale byla určitě chyba. Podle Toma Přibyla při letu shodil deset kilo váhy – za týden. Sověti preferovali jako kosmonautku Kikuči, ale TBS a zánět slepého sleva rozhodl jinak. Japonci byly prý dost překvapení tvrdou sovětskou honbou za jeny/dolary (sověti si účtovali další a další peníze za cokoliv).

  3. Jirka Hadač napsal:

    Ondro supr, klasicky supr. Ale pokud takhle rozebereš každou EP, nejen EO, tak ten seriál bude hooodně dlouhej. To není stížnost z mé strany, ale radost :-). Díky za každý nový úterek 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jirko, díky!
      Takto podrobné zdroje bohužel ke všem expedicím a návštěvám nemám, nicméně snažím se, aneb – co sobci chtěli, to sobci mají! 😉

      • Tovy napsal:

        A sobci říkají, “jen houšť a větší kapky” 🙂

        Díky za parádní díl s detaily, o kterých jsem vůbec nevěděl.

  4. ptpc napsal:

    Díky za ďalší výborný diel! 🙂

Zanechte komentář