Štítek ‘vesmírná architektura’

Vesmírná architektura (8. díl)

Země ve své složitosti dalece přesahuje všechny naše základní sociální, fyzické nebo ekologické potřeby. Přináší nám motivaci, inspiraci a vyvolává abstraktní pocity údivu, které jsou velmi subjektivní a je proto obtížné je popsat. Pohled na tmavě modrou kouli obklopenou černočernou tmou je opravdu silný zážitek a to hned z několika důvodů. Člověk si kupříkladu snadněji uvědomí skutečnou zranitelnost světa, na kterém žije. Pohled na naši planetu, zdánlivě nehybně zavěšenou ve velkém prázdnu, jsme si však mohli dopřát až díky kosmonautice. Silné reakce například vyvolal snímek, který zachytila posádka Apolla 8 při obletu Měsíce a dodnes se traduje, že jsme se sice vydali dobýt Měsíc, ale nakonec objevili skutečnou krásu Země. Snímek „východu Země nad Měsícem“ je i po tolika letech stále aktuální, jenže od těch dob se hodně změnilo. Dnes posádky nemají možnost fotit podobné snímky. Zato již 17 let nepřetržitě žijeme a pracujeme v kosmu, protože jsme se mimochodem rozhodli, že náš svět lépe pochopíme, s nadějí, že se ho jednou naučíme lépe chránit.

Vesmírná architektura (7. díl)

Na pozadí modré oblohy bez mraků se rýsovala ona nezaměnitelná silueta kosmické rakety Proton.  Na jejím vrcholu čekal pod aerodynamickým krytem schovaný a konečně připravený ruský modul Zvezda (Hvězda). To ráno v řídicím středisku pokračovaly s napětím nutné předstartovní kontroly a po celém areálu byla tentokrát cítit větší nervozita než obvykle, protože každý si byl vědom, jak moc je tento start důležitý a to nejen pro budoucnost ruské kosmonautiky. V sázce byl tentokrát osud celé Mezinárodní vesmírné stanice. Nervozitu neskrýval ani Daniel Goldin z NASA, který z bezpečné vzdálenosti sledoval napínavý průběh startu a s ním i celá řada dalších významných lidí zapojených do projektu. Všichni tak nějak tuší, že den, na který čekali celé dva roky, je konečně tady a nezbývalo než věřit, že vše půjde tak, jak má. Zahájený živý přenos tentokrát sleduje mnohem více diváků, než je u těchto druhů vysílání běžné a už jen tento samotný fakt potvrzuje, o jak výjimečný start se vlastně jedná.

Vesmírná architektura (6. díl)

Vybájená vesmírná stanice NASA zažila opravdu rušných pár let a od doby prezidenta Reagana přežila vládu tří prezidentů a osm administrátorů projektu. Z konstruktérského úhlu pohledu byla evoluce orbitální stanice jako nebezpečná jízda na horské dráze. Od roku 1979 nabíral program rychlost a dosáhl svého vrcholu v období konceptů „Power Tower“ a „Dual Keel“. Od té doby následoval rychlý sešup dolů a přes nespočet úprav a finanční problémy se projekt dostával mimo kontrolu. Potřeboval nutně záchrannou brzdu, aby neskončil úplně mimo trať. Zastavit se ho nepovedlo ani upravenému návrhu stanice Freedom a projekt již téměř „vykolejil“, když jen taktak prošel kongresem. Až Rusko v roce 1993 vyslalo „záchrannou výpravu“, která nakonec pomohla projektu nabrat nový směr. Ředitel ruské kosmické agentury Jurij Koptěv napsal dopis vedení NASA a nabídl přidružení základního modulu pro MIR 2 k stávajícímu projektu a tak jako bájný Fénix „povstala i Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) z popela“ předešlých studií.

Nekonečno Jana Kaplického

Pokud máte rádi náš seriál „Vesmírná architektura“, mohla by vás zajímat informace o právě probíhající retrospektivní výstavě JKOK v Praze, která je zaměřená na průřez tvorbou architekta a vizionáře Jana Kaplického, o kterém byla řeč v tomto díle seriálu Vesmírná architektura. Na výstavě s podtitulem Nekonečno Jana Kaplického jsou poprvé k vidění dosud nepublikovaná a nezveřejněná díla a právě k těm patří i některé návrhy jeho společnosti Future Systems pro NASA, které Jan vypracoval spolu s Davidem Nixonem. Přijměte tedy touto cestou malou pozvánku na nevšední výstavu, která vám může zpříjemnit některé všední dny. Expozici najdete v Galerii Tančící dům v Praze a to až do dvanáctého března. Otevřeno je každý den od 9 do 20 hodin. Výstava je rozdělena do tří tématických částí, ve kterých jsou k vidění nejen Kaplického působivé architektonické návrhy, ale i dekorační předměty, modely, šperky a hodně nevšední futuristický nábytek připomínající kulisy ze sci-fi filmů.

Vesmírná architektura (5. díl)

Nad kosmodromem Bajkonur se stahují mračna. Teplota klesá pod nulu a fouká silný vítr. Přestože podmínky nejsou optimální, sovětská administrativa se odhodlá zariskovat a dává startu nejsilnější sovětské rakety Eněrgija zelenou. Na „hřbetu“ super nosiče je poprvé a naposled ukotvený majestátní kosmoplán Buran, důstojná odpověď na americký program Space Shuttle. Motory rakety Eněrgija zaburácí a z rampy se zvedá hustý a neproniknutelný dým, který zakrátko zahalí i celý nosič s nákladem. Výkonný nosič stoupá k obloze, dlouhý plamen nakrátko osvítí hustá oblaka a pak raketa i s drahocenným nákladem mizí z dohledu. Přístroje signalizují, že let probíhá v pořádku a přibližně ve 40-ti kilometrové výšce se oddělují bloky prvního stupně a po osmi minutách se uvolní také druhý centrální stupeň. Od té chvíle vše záviselo pouze na kosmoplánu Buran. Měl být chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu a přestože nezklamal, osud mu vybral jinou cestu.

Vesmírná architektura (4. díl)

V padesátých letech dvacátého století pracoval raketový konstruktér Wernher von Braun na vizi utopické orbitální stanice s umělou gravitací. Vycházel přitom ze studií Konstantina Ciolkovského, Hermanna Obertha a Hermana Potočnika, který spíše používal pseudonym Herman Noordung. Von Braun tušil, že taková obří stavba ve vesmíru by mohla mít velký význam pro lidstvo. Sám v ní spatřoval především jakýsi mezistupeň, odkud by se člověk mohl jednou „odrazit“ k měsíci a později i planetám. Jeho obří rotující kolo mělo mít 76 metrů v průměru, tři patra a místo na palubě pro 80 lidí rozdělených do několika různých sekcí. Navzdory tomu, že se tato vize těšila velké oblibě u veřejnosti, zůstala pouze na papíře. Zato jiný, mnohem méně honosný projekt, se lidstvu o mnoho let později přeci jenom podařilo uskutečnit. V roce 1998 na oběžnou dráhu Země dopravila ruská nosná raketa Proton-K modul Zarja (Úsvit), první a klíčovou část ruského segmentu budoucí Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). O pouhých pár dní později se na svou cestu vydal také americký raketoplán Endeavour s dalším modulem Unity v nákladovém prostoru. Obě části se podařilo úspěšně propojit a tím započala stavba doposud největšího a zároveň nejdražšího inženýrského projektu na světě – Mezinárodní vesmírné stanice a právě jejímu příběhu patří následující řádky.

Vesmírná architektura (3. díl)

Mars habitat

Pro naše předky byl kvalitní domov otázkou přežití. Podobné nároky máme však i dnes. Pocit bezpečí je pro nás stejně důležitý jako kdysi. Umění stavět v sobě ukrývá odvěkou touhu člověka po hledání dokonalosti, krásy, identity a kultury. Jak s tím však souvisí vesmírná architektura? Zejména tím, že se snaží tyto hodnoty nově uplatnit také ve vesmíru. Vítejte u dalšího dílu našeho seriálu, ve kterém jste již měli možnost seznámit se s historií vesmírné architektury. A myslím, že právě teď je ta vhodná chvíle podívat se také na to, co se pod tímto pojmem vlastně skrývá. Tento obor byl totiž překvapivě definován až v 21. století a to i přesto, že je reálně využíván téměř od počátku pilotovaných letů do vesmíru. Tehdy však nebyl ještě pojmenován. Zatímco architektura na Zemi potřebuje nosné a opěrné body a to zejména vertikály, jako jsou sloupy, klenby, tunely nebo stěny, zkrátka vše, co je nezbytné, aby konstrukce byla schopna unést vlastní tíhu, v prostředí s jinou gravitací se mění pravidla a architekturu zde je třeba chápat zcela jinak.

Vesmírná architektura (2. díl)

Psát o vesmírné architektuře je podobné jako otevírat truhlu s pokladem. Téma je velmi bohaté a vybrat jen to nejcennější je opravdu těžké. Ostatně, mým cílem není zahrnout do našeho seriálu úplně vše, co se v tomto oboru událo, ale spíše poukázat na méně známá fakta a přitom se pokusit neopomenout to nejdůležitější. Přeci jenom podoba vesmírné techniky souvisí s designem a jeho tvůrci. A čím více se přibližuje den návratu člověka na Měsíc a budoucí let posádky k Marsu, tím více slýcháme o vesmírné architektuře. Je totiž zřejmé, že bez důmyslně navržené techniky se nikdy nenaplní naše dávné sny o kolonizaci vesmíru. V tomto díle se spolu podíváme do Spojených Států, kde proběhla zatím nejznámější spolupráce mezi architektem a kosmickou agenturou.

Vesmírná architektura (1. díl)

My lidé jsme si zvykli vnímat některé věci okolo sebe jako samozřejmost. Máme stálou přitažlivost, dýchatelnou atmosféru a přesto si neustále stěžujeme na počasí. Ve srovnání s tím, jaké podmínky panují jinde v naší sluneční soustavě, je naše planeta klidným místem pro život.  Tedy alespoň prozatím. Když se však odpoutáme od „okovů“ gravitace a vstoupíme do kosmického prostoru, naše spjatost se Zemí nám může působit nepříjemné problémy. Všední činnosti každodenního života, jako jídlo, spánek, osobní hygiena, nebo například jen odeslání emailu z počítače, nejsou ve vesmíru tak jednoduché, jak se možná na první pohled zdá. Jen si představte, že chcete ve stavu mikrogravitace vyťukat třeba jen jednoduchý text na notebooku a v momentě, kdy se klávesnice dotknete, tlak prstu vás zase odstrčí. I tyto maličkosti pomáhá inženýrům a vědcům v současnosti řešit vesmírná architektura. O tomto poměrně novém odvětví slýcháváme stále víc, a není divu. Některé projekty jsou totiž natolik zajímavé, že mohou významně pomoci i lidem na Zemi. Například mohou přispět ke snížení spotřeby energie, nebo napomoci stavbě inteligentních budov. Ale nepředbíhejme. Každý příběh má svůj začátek a tak se pojďme nejdříve podívat do historie této nevšední oblasti kosmonautiky.