Štítek ‘vesmírná architektura’

Vesmírná architektura (6. díl)

Vybájená vesmírná stanice NASA zažila opravdu rušných pár let a od doby prezidenta Reagana přežila vládu tří prezidentů a osm administrátorů projektu. Z konstruktérského úhlu pohledu byla evoluce orbitální stanice jako nebezpečná jízda na horské dráze. Od roku 1979 nabíral program rychlost a dosáhl svého vrcholu v období konceptů „Power Tower“ a „Dual Keel“. Od té doby následoval rychlý sešup dolů a přes nespočet úprav a finanční problémy se projekt dostával mimo kontrolu. Potřeboval nutně záchrannou brzdu, aby neskončil úplně mimo trať. Zastavit se ho nepovedlo ani upravenému návrhu stanice Freedom a projekt již téměř „vykolejil“, když jen taktak prošel kongresem. Až Rusko v roce 1993 vyslalo „záchrannou výpravu“, která nakonec pomohla projektu nabrat nový směr. Ředitel ruské kosmické agentury Jurij Koptěv napsal dopis vedení NASA a nabídl přidružení základního modulu pro MIR 2 k stávajícímu projektu a tak jako bájný Fénix „povstala i Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) z popela“ předešlých studií.

Nekonečno Jana Kaplického

Pokud máte rádi náš seriál „Vesmírná architektura“, mohla by vás zajímat informace o právě probíhající retrospektivní výstavě JKOK v Praze, která je zaměřená na průřez tvorbou architekta a vizionáře Jana Kaplického, o kterém byla řeč v tomto díle seriálu Vesmírná architektura. Na výstavě s podtitulem Nekonečno Jana Kaplického jsou poprvé k vidění dosud nepublikovaná a nezveřejněná díla a právě k těm patří i některé návrhy jeho společnosti Future Systems pro NASA, které Jan vypracoval spolu s Davidem Nixonem. Přijměte tedy touto cestou malou pozvánku na nevšední výstavu, která vám může zpříjemnit některé všední dny. Expozici najdete v Galerii Tančící dům v Praze a to až do dvanáctého března. Otevřeno je každý den od 9 do 20 hodin. Výstava je rozdělena do tří tématických částí, ve kterých jsou k vidění nejen Kaplického působivé architektonické návrhy, ale i dekorační předměty, modely, šperky a hodně nevšední futuristický nábytek připomínající kulisy ze sci-fi filmů.

Vesmírná architektura (5. díl)

Nad kosmodromem Bajkonur se stahují mračna. Teplota klesá pod nulu a fouká silný vítr. Přestože podmínky nejsou optimální, sovětská administrativa se odhodlá zariskovat a dává startu nejsilnější sovětské rakety Eněrgija zelenou. Na „hřbetu“ super nosiče je poprvé a naposled ukotvený majestátní kosmoplán Buran, důstojná odpověď na americký program Space Shuttle. Motory rakety Eněrgija zaburácí a z rampy se zvedá hustý a neproniknutelný dým, který zakrátko zahalí i celý nosič s nákladem. Výkonný nosič stoupá k obloze, dlouhý plamen nakrátko osvítí hustá oblaka a pak raketa i s drahocenným nákladem mizí z dohledu. Přístroje signalizují, že let probíhá v pořádku a přibližně ve 40-ti kilometrové výšce se oddělují bloky prvního stupně a po osmi minutách se uvolní také druhý centrální stupeň. Od té chvíle vše záviselo pouze na kosmoplánu Buran. Měl být chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu a přestože nezklamal, osud mu vybral jinou cestu.

Vesmírná architektura (4. díl)

V padesátých letech dvacátého století pracoval raketový konstruktér Wernher von Braun na vizi utopické orbitální stanice s umělou gravitací. Vycházel přitom ze studií Konstantina Ciolkovského, Hermanna Obertha a Hermana Potočnika, který spíše používal pseudonym Herman Noordung. Von Braun tušil, že taková obří stavba ve vesmíru by mohla mít velký význam pro lidstvo. Sám v ní spatřoval především jakýsi mezistupeň, odkud by se člověk mohl jednou „odrazit“ k měsíci a později i planetám. Jeho obří rotující kolo mělo mít 76 metrů v průměru, tři patra a místo na palubě pro 80 lidí rozdělených do několika různých sekcí. Navzdory tomu, že se tato vize těšila velké oblibě u veřejnosti, zůstala pouze na papíře. Zato jiný, mnohem méně honosný projekt, se lidstvu o mnoho let později přeci jenom podařilo uskutečnit. V roce 1998 na oběžnou dráhu Země dopravila ruská nosná raketa Proton-K modul Zarja (Úsvit), první a klíčovou část ruského segmentu budoucí Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). O pouhých pár dní později se na svou cestu vydal také americký raketoplán Endeavour s dalším modulem Unity v nákladovém prostoru. Obě části se podařilo úspěšně propojit a tím započala stavba doposud největšího a zároveň nejdražšího inženýrského projektu na světě – Mezinárodní vesmírné stanice a právě jejímu příběhu patří následující řádky.

Vesmírná architektura (3. díl)

Mars habitat

Pro naše předky byl kvalitní domov otázkou přežití. Podobné nároky máme však i dnes. Pocit bezpečí je pro nás stejně důležitý jako kdysi. Umění stavět v sobě ukrývá odvěkou touhu člověka po hledání dokonalosti, krásy, identity a kultury. Jak s tím však souvisí vesmírná architektura? Zejména tím, že se snaží tyto hodnoty nově uplatnit také ve vesmíru. Vítejte u dalšího dílu našeho seriálu, ve kterém jste již měli možnost seznámit se s historií vesmírné architektury. A myslím, že právě teď je ta vhodná chvíle podívat se také na to, co se pod tímto pojmem vlastně skrývá. Tento obor byl totiž překvapivě definován až v 21. století a to i přesto, že je reálně využíván téměř od počátku pilotovaných letů do vesmíru. Tehdy však nebyl ještě pojmenován. Zatímco architektura na Zemi potřebuje nosné a opěrné body a to zejména vertikály, jako jsou sloupy, klenby, tunely nebo stěny, zkrátka vše, co je nezbytné, aby konstrukce byla schopna unést vlastní tíhu, v prostředí s jinou gravitací se mění pravidla a architekturu zde je třeba chápat zcela jinak.

Vesmírná architektura (2. díl)

Psát o vesmírné architektuře je podobné jako otevírat truhlu s pokladem. Téma je velmi bohaté a vybrat jen to nejcennější je opravdu těžké. Ostatně, mým cílem není zahrnout do našeho seriálu úplně vše, co se v tomto oboru událo, ale spíše poukázat na méně známá fakta a přitom se pokusit neopomenout to nejdůležitější. Přeci jenom podoba vesmírné techniky souvisí s designem a jeho tvůrci. A čím více se přibližuje den návratu člověka na Měsíc a budoucí let posádky k Marsu, tím více slýcháme o vesmírné architektuře. Je totiž zřejmé, že bez důmyslně navržené techniky se nikdy nenaplní naše dávné sny o kolonizaci vesmíru. V tomto díle se spolu podíváme do Spojených Států, kde proběhla zatím nejznámější spolupráce mezi architektem a kosmickou agenturou.

Vesmírná architektura (1. díl)

My lidé jsme si zvykli vnímat některé věci okolo sebe jako samozřejmost. Máme stálou přitažlivost, dýchatelnou atmosféru a přesto si neustále stěžujeme na počasí. Ve srovnání s tím, jaké podmínky panují jinde v naší sluneční soustavě, je naše planeta klidným místem pro život.  Tedy alespoň prozatím. Když se však odpoutáme od „okovů“ gravitace a vstoupíme do kosmického prostoru, naše spjatost se Zemí nám může působit nepříjemné problémy. Všední činnosti každodenního života, jako jídlo, spánek, osobní hygiena, nebo například jen odeslání emailu z počítače, nejsou ve vesmíru tak jednoduché, jak se možná na první pohled zdá. Jen si představte, že chcete ve stavu mikrogravitace vyťukat třeba jen jednoduchý text na notebooku a v momentě, kdy se klávesnice dotknete, tlak prstu vás zase odstrčí. I tyto maličkosti pomáhá inženýrům a vědcům v současnosti řešit vesmírná architektura. O tomto poměrně novém odvětví slýcháváme stále víc, a není divu. Některé projekty jsou totiž natolik zajímavé, že mohou významně pomoci i lidem na Zemi. Například mohou přispět ke snížení spotřeby energie, nebo napomoci stavbě inteligentních budov. Ale nepředbíhejme. Každý příběh má svůj začátek a tak se pojďme nejdříve podívat do historie této nevšední oblasti kosmonautiky.