Svět nad planetou (4. díl)

Základní blok stanice Mir

Pro lety k Miru se připravovala skupina kosmonautů už od podzimu 1984. Ovšem přípravy vzaly zasvé poté, co se z expedice na Saljutu 7 kvůli nemoci velitele předčasně vrátila posádka Vasjutin, Savinych, Volkov. Jejich letový plán zůstal nedokončený a to byl jeden z faktorů, který vedl k vypuštění Miru na stejnou orbitální rovinu se Saljutem. Podle rozhodnutí zainteresovaných měla první posádka Miru vykonat bezprecedentní a dosud nezopakovaný kousek: přeletět z jedné stanice na druhou a aby toho nebylo málo, v plánu byly dokonce dva přelety mezi Mirem a Saljutem – jeden tam a druhý zpět. Ovšem už jen přílet k Miru neměl být tak úplně rutinní záležitostí. Na kosmonauty čekal poměrně tvrdý oříšek v souvislosti s nekompatibilitou sbližovacích systémů. Sojuz T, který měli využít, byl osazen systémem Igla. To na první pohled neměl být problém, protože stejným systémem byl vybaven zadní stykovací uzel Miru. Jenže nákladní lodi Progress byly osazeny stejným systémem. V čem je tedy potíž, připojí se k přednímu stykovacímu uzlu stanice – říká si možná leckterý čtenář. Jenže přední uzel byl osazen novým systémem Kurs, který nebyl s Iglou kompatibilní. Zásoby paliva a okysličovadla z Progressu byly pro další fungování zbrusu nové stanice naprosto klíčové. Jenže bez kosmonautů na palubě se Progress nepřipojí…

   

Kosmičtí špeditéři

   

Nekompatibilitu naváděcích a stykovacích systémů bylo možné obejít tím, že se Sojuz přiblíží k Miru ze zadní strany, kde byl stykovací uzel stanice osazen Iglou, načež posádka přejde na ruční řízení, stanici obletí a ručně „zaparkuje“ u předního stykovacího uzlu. Vzhledem k tomu, že na ruční řízení měla posádka přejít až několik desítek metrů od stanice, zvládnutí potřebného manévru vyžadovalo pouze dobrý výcvik, štěstí mohlo počkat až na důležitější okamžiky.

Od listopadu 1985 se na let k Miru připravovaly dva týmy. Hlavní posádku tvořili Leonid Kizim a Vladimir Solovjov, zkušení harcovníci ze Saljutu 7, kteří byli dokonale sehraní. Jejich zálohou pak byli jmenováni Alexandr Viktorenko a Alexandr Alexandrov, kteří měli za sebou účinkování v záložní posádce Sojuzu T-14. Posádky, původně připravované pro Mir, zatím šanci nedostaly. Problém byl v tom, že se jejich výcvik zaměřoval na práci s astrofyzikálním vybavením v modulu 37КЭ, v základním bloku samotném bychom příliš mnoho vědeckého vybavení nenašli. Let těchto kosmonautů k Miru by byl plýtváním lidskými zdroji par excellence. Výhodou pro Kizima a Solovjova byl navíc fakt, že strávili 236 dní na palubě Saljutu 7, proto pro ně nebylo zapotřebí nijak složitého výcviku pro práci na této stanici.

Před startem základního bloku Kizimova a Viktorenkova posádka strávila týden na Bajkonuru, kde si kosmonauti mohli všechno potřebné „osahat“ a vyzkoušet na letovém kusu. 27. a 28. února pak posádky složily ve Hvězdném městečku závěrečné zkoušky a jejich výcvik byl oficiálně završen. Na začátku března se tak čtveřice mohla znovu na Bajkonur vrátit, tentokrát už však Kizim a Solovjov neměli po pár dnech zamířit zpět do Moskvy, nýbrž vzhůru…

Posádka Sojuzu T-15 při výcviku: Kizim (vpravo) a Solovjov

Posádka Sojuzu T-15 při výcviku: Kizim (vpravo) a Solovjov
Zdroj: smithsonianmag.com (kredit: GCTC)

Součástí života sovětských kosmonautů bylo samozřejmě účinkování na nejrůznějších politických akcích, kdy byli tak trochu vystavováni jako vzory dokonalého sovětského člověka (nicméně v zájmu objektivity je nutno přiznat, že k propagandistickým záměrům byli využíváni i jejich američtí protějšci – byť v lehce civilizovanější formě). A ono účinkování se nevyhnulo ani Kizimovi a ostatním. 6. března zakončil svá jednání sjezd Komunistické strany SSSR a při té příležitosti se uskutečnil telemost mezi kosmonauty a Sjezdovým palácem v Moskvě. Kizim odvážně využil příležitosti a apeloval na to, aby byl co nejdříve dokončen komplexní trenažér Miru. Ten se, jak už víme z jednoho z předchozích dílů seriálu, toho času nacházel ve formě téměř holé skořápky. Podle zasvěcených nebylo ani při nejoptimističtějších odhadech možné počítat s dokončením trenažéru dříve než za rok a půl! Kizim ovšem nezůstal pouze u trenažéru a žádal vědecké organizace a kontraktory, aby vědecké vybavení komplexu zasílali včas a podle grafikonu. Jak vidno, termíny nebyly zrovna silnou stránkou sovětského kosmického průmyslu. A Kizim se svými prosbami na tom mohl pramálo změnit. A navíc netušil, že před ním a Solovjovem stojí velmi těžká zkouška, proti níž je telemost s účastníky komunistického sjezdu hračka.

O dva dny později, 8. března, totiž začal stávkovat Saljut 7. Vinou poruchy elektrického systému byl vyřazen systém dynamické orientace, Saljut se tedy nemohl natáčet do vhodné polohy pro co nejoptimálnější nabíjení palubních baterií. Což o to, o orientaci stanice se mohl postarat modul Kosmos-1686, připojený k přednímu stykovacímu uzlu. Horší však bylo, že ona porucha vyřadila i naváděcí a stykovací systém Igla. To bylo zlé. Naštěstí mohli Sověti oprášit necelý rok staré postupy, jež pomohly tehdy umírající Saljut 7 zachránit. Potřebné pomůcky byly součástí výcviku pro připojení k Miru – laserový dálkoměr Kizim a Solovjov používali již naprosto bez problémů. Na kosmodrom narychlo přiletěl i Vladimir Džanibekov, aktér oné famózní záchrany Saljutu 7 z minulého roku. Navíc Kizim se Solovjovem měli pozici alespoň trochu usnadněnu faktem, že Saljut mohl být orientován Kosmosem-1686 a nerotoval neřízeně v prostoru, jako tomu bylo v létě 1985.

Poslední desítky hodin před startem každopádně probíhaly ve frenetickém tempu a je dost dobře možné, že si Kizim se Solovjovem vlastně tak trochu oddechli, když se 13. března usadili v křeslech svého Sojuzu. A vůbec je nevzrušovalo, že návratový modul jejich lodi je – taktně řečeno – z druhé ruky. Právě tento návratový modul totiž figuroval při jediné záchraně posádky z rampy v historii. V září 1983 byl součástí lodi Sojuz, jež měla po navedení na orbit dostat označení T-10. Necelou minutu před startem tehdy vypukl požár u paty nosné rakety a záchranný systém SAS odnesl návratový modul do bezpečí o chloupek předtím, než se raketa zhroutila do hromady divoce vybuchujících rozžhavených trosek. Návratový modul podstoupil generální opravu, dostal nový přístrojový a orbitální úsek a čekal na svou příležitost. Původně se s tímto Sojuzem počítalo pro let čistě ženské posádky, ale po předčasném ukončení letu Vasjutinovy posádky z něj sešlo.

13. března v 18:33:09 místního času (12:33:09 UTC) se zvedla nosná raketa s poslední lodí řady 7K-ST, známé díky obecnému označení „Sojuz T“ z Gagarinské rampy na Bajkonuru. Bylo to poprvé od startu Sojuzu-19 v rámci projektu Sojuz/Apollo v roce 1975, co byl start přenášen živě sovětskou televizí. Navedení na orbitální dráhu proběhlo bez mimořádných událostí a loď dostala oficiální označení Sojuz T-15. Kizim a Solovjov se v poklidném tempu připravovali na setkání se svým cílem, základním blokem stanice Mir, které mělo přijít po dvoudenním letu.

Oproti zaběhlé tradici dosavadních misí k orbitálním stanicím to byla podstatná změna. Předchozí lety zakotvily u stanice po jednodenním letu. Nyní byla trajektorie propočítána tak, aby byla co nejekonomičtější z hlediska spotřeby pohonných látek. Navíc byla kosmonautům také dána možnost adaptovat se na stav mikrogravitace a být ve formě v okamžiku, kdy se budou blížit k Miru a budou potřebovat jistou ruku a čistou hlavu. Podobný profil byl zvolen i u záchranné mise na Saljut 7 v předchozím roce.

Po nekonečných hodinách nácviků vše nakonec proběhlo téměř v antiklimaktickém duchu. Řídicí středisko Sojuz navedlo do vzdálenosti zhruba 20 kilometrů od Miru, odkud sbližování převzal systém Igla. Kosmonauti mohli v periskopu pozorovat kontury přibližující se stanice, jež se se svými dvěma dlouhými křídly solárních panelů jevila jako podivný kosmický pták. Igla pro změnu Sojuz dovedla až na 200 metrů od zadního stykovacího uzlu. Tehdy přišla řada na dva mozky, dva páry očí, kalkulačku, laserový dálkoměr, dokonalé reflexy, jisté ruce a odhad Leonida Kizima.

Sojuz vykonal ladný oblouk kolem stanice a pomalu se blížil k přednímu stykovacímu uzlu. Celý manévr vyvrcholil o 25 minut dříve oproti plánu. Psal se 15. březen 1986, 13:38:42 UTC, když se zaklaply západky dokovací tyče Sojuzu do protikusů v konusu stykovacího uzlu Miru. Po několika hodinách propluli Kizim a Solovjov za asistence televizních kamer do nitra svého nového domova. Stali se tak prvními z několika desítek mužů a žen, kteří na palubě této stanice měli prožít radostné i méně radostné okamžiky a v několika případech čelit i okolnostem, jež mohly vést k jejich smrti. Ale to bylo onoho březnového dne roku 1986 ještě daleko v budoucnosti…

Kizim se Solovjovem se pustili do plnění letového plánu, který nebyl z nejlehčích. Uvádění zbrusu nové stanice do provozu není nikdy jednoduché a ani první expedice na Miru se nevyhnula svému dílu problémů. Když například došlo na zprovoznění jedné z větví chladicího systému, kosmonauti měli otevřít příslušné ventily. Ke všeobecnému údivu otáčení rukojeťmi ventilů nemělo za následek jejich otevření. Ukázalo se, že rukojeti se protáčejí na osičkách. Proto musely přijít ke slovu obyčejné kleště, pomocí nichž „kosmičtí instalatéři“ ventily otevřeli. Na zadní se však nestavěla pouze technika, občas růžky vystrčila i posádka – a oprávněně.

19. března kosmonauti provedli prostřednictvím televizní kamery televizní diváky v Sovětském svazu interiérem Miru a předvedli svůj nový domov. Reportáž ovšem nebyla vysílána živě, nýbrž byla zahrnuta coby jedna z položek pořadu „Majak“ a zpráv „Vremja“. Jenže televizní režie si se záznamem trochu „pohrála“, aby v ní nebyla hluchá místa, všechno odsýpalo a reportáž se vešla do daného časového rámce. Nějaký dobrák tedy reportáž nastříhal tak, že většinou byl vidět pouze Solovjov a ten měl také zdánlivě hlavní slovo. Kizim v reportáži takřka nebyl vidět a jeho věty byly sestřihnuty takovým způsobem, že se skládaly téměř výlučně ze zádržek „A… A… A ještě…“ Zkrátka Kizim z reportáže vyšel tak trochu jako chudý duchem. Když se zvěst o vyznění reportáže dostala ke kosmonautům, ti odmítli další reportáže provádět do té doby, než se zlepší úroveň jejich úprav ve střižně. „Ať si rozmyslí, jestli ze mě budou dělat blbce,“ podotknul k tomu Kizim.

Naštěstí rozladění obou mužů brzy vyšumělo – práce bylo skutečně až nad hlavu. Zpočátku se věnovali hlavně prověrkám všech prvků stanice, velkou pozornost věnovali také testům palubního výpočetního komplexu a orientačního systému. Po zakončení prověrek provedli kosmonauti mimo jiné experiment „Rezonans“, kdy poskoky a údery do různých částí konstrukce zjišťovali frekvenci přirozených vibrací stanice. Instalovali také některé přístroje vědeckého vybavení, věnovali se pozorování zemského povrchu a pečovali o miniaturní palubní skleník.

19. března odstartoval z Bajkonuru nákladní Progress-25, aby se o dva dny později připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Miru. Vše probíhalo na výbornou a náklaďák přivezl 2 482 kg nákladu, který čítal nejen zásoby a vybavení pro posádku, ale také palivo pro notně vyčerpané nádrže stanice. Vykládání nákladní lodi šlo zpočátku poměrně ztuha, Progress byl naložen doslova „po okraj“ a bylo velmi obtížné pohybovat se v jeho úseku pro suchý náklad a uvolňovat šrouby, kterými byl náklad upevněn. Navíc byly některé šrouby utaženy příliš, což znamenalo v podmínkách mikrogravitace velkou námahu a zbytečnou ztrátu času.

20. dubna se Progress-25 od Miru odpojil poté, co upravil dráhu stanice na hodnotu 335 x 343 km. O pouhé tři dny později, 23. dubna, byl z Bajkonuru vypuštěn další náklaďák, tentokrát s pořadovým číslem 26. Původně měl přirazit k zadnímu stykovacímu uzlu stanice 25. dubna, ovšem sblížení se napoprvé nezdařilo. O den později byl pokus o spojení opakován pomocí záložních procedur a tentokrát už vše klaplo. Progress dovezl 2 405 kg zásob, mezi jiným i některé součásti vybavení, jež bylo potřebné pro přelet na Saljut 7. Kosmonauty však pochopitelně nejvíce zajímal vak s poštou, který z náklaďáku vylovili jako první položku (stejně to na Mezinárodní kosmické stanici chodí do dnešních dní…).

1. května se kosmonauti mohli pokochat přenosem prvomájových oslav z Rudého náměstí, ale další dny už se nesly ve znamení navýsost důležité práce. Do Sojuzu T-15 putovalo půl tuny zásob a vybavení, Kizim se Solovjovem zkontrolovali kondici své lodi, zejména nabití palubních baterií a stav pohonné jednotky a současně připravovali Mir na dobu své nepřítomnosti. Konzervace stanice musela proběhnout stejně, jako by dvojice odlétala nastálo. Nikdo nemohl zaručit, že se během přeletu na Saljut 7 a posléze zpět na Mir, eventuálně během pobytu kosmonautů na Saljutu nepřihodí nějaká patálie, která bude znamenat předčasný návrat na Zem.

5. května 1986 se ve 12:12 UTC Sojuz T-15 odpojil od předního stykovacího uzlu Miru. Kosmonauti nechtěli poškodit novotou zářící solární panely stanice, proto zprvu vůbec nepoužívali motorky DPO, sloužící k jemným korekcím dráhy. Teprve v dostatečné vzdálenosti proběhl separační zážeh, kterým se Sojuz od stanice definitivně vzdálil. Po nějaké době už byl Sojuz z Miru viditelný jako malá jasná tečka a zanedlouho zmizel úplně.

Kizim a Solovjov na palubě Saljutu 7

Kizim a Solovjov na palubě Saljutu 7
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

O přeletu na Saljut 7 a práci kosmonautů na jeho palubě jsme už hovořili na jiném místě, jejich tamní program byl velmi nabitý a zahrnoval i dva výstupy do volného prostoru. Mir mezitím osaměl. Ztichlá a potemnělá stanice dřímala v pasivním režimu. To ovšem neznamenalo, že by pro ni její tvůrci neměli připraveno pár zajímavých chvil. 21. května se z Gagarinské rampy zvedl nosič Sojuz-U2, na jehož špici se nacházel nový typ lodi Sojuz s továrním označením 7K-M. Její oficiální přívlastek zněl „TM“, tedy „транспортный модифицированый (transportní modifikovaný)“. Tento bezpilotní start měl být závěrečnou zkouškou nového typu Sojuzu, jenž se měl stát „tažným koněm“ sovětské a ruské pilotované kosmonautiky na dlouhých 16 let.

Po navedení na orbitální dráhu dostala loď označení Sojuz TM-1 a operátoři řídicího střediska začali s kontrolou všech důležitých systémů. Zprvu létal Sojuz TM-1 samostatně, ovšem pokud by na jeho palubě byli kosmonauti, přibližně 49 hodin po startu by spatřili na matnici palubního periskopu jasný bod. Oním bodem byl Mir – cíl Sojuzu TM-1. A hned přílet ke stanici ukázal, že nová loď přináší do dosud zaběhlé rutiny svěží vítr.

Sojuzy TM na svých palubách nesly mnoho vylepšení, ovšem jedno z hlavních se týkalo sbližovacího a stykovacího systému. Dosud byly Sojuzy osazovány systémem Igla. Historie tohoto systému se táhla až do poloviny šedesátých let, kdy byla používána na prvních Sojuzech. Lodě řady TM však nesly nový systém s názvem „Kurs“. Krom jiného tento systém uměl dvě věci navíc oproti Igle: dokázal začít komunikovat s podobným systémem na stanici už ze vzdálenosti kolem 200 km (u Igly to bývalo 20-30 km). A hlavně – nyní už nebylo třeba, aby se stanice natáčela příslušným stykovacím uzlem k přilétající lodi, Kurs se postaral o to, aby Sojuz dokázal dolétnout k určenému uzlu téměř z jakéhokoli směru.

Kdyby v onom pátečním odpoledni mohl někdo pozorovat oba stroje, možná by se býval podivil. Místo tradičního „velrybího baletu“, který dosud stanice předváděly, nyní Sojuz sám zamířil k čelnímu stykovacímu uzlu a po necelých padesáti hodinách od startu se k němu hladce připojil.

Během následujících dní probíhaly další zkoušky nové lodi, včetně testů pohonné jednotky. Sojuz TM-1 tak provedl několik malých korekcí dráhy stanice. 29. května, téměř přesně šest dní od připojení k Miru, se Sojuz TM-1 od stanice odpojil a pomalu odlétl do bezpečné vzdálenosti. Nezamířil však ještě zpět k Zemi. Operátoři znovu pečlivě prověřili jeho systémy při samostatném letu a teprve den poté, 30. května, návratový modul přistál v určené oblasti Kazašské SSR.

Na Miru se opět rozhostilo ticho a šero. Klid narušilo až odpojení Progressu-26 od zadního stykovacího uzlu 22. června. Dva dny nato se objevila první známka toho, že se osamění stanice blíží ke svému konci. Pohonná jednotka ODU v zádi stanice se probudila k životu a Mir začal měnit svoji dráhu. Ta byla lehce zvýšena tak, aby se začala zkracovat vzdálenost mezi Mirem a Saljutem 7. Za stávajících podmínek by totiž Sojuz T-15 neměl dostatek paliva k přeletu na Mir. Následující den se skutečně Sojuz s Kizimem a Solovjovem odpojil od Saljutu a zamířil k Miru.

Po více než osmadvaceti ne zcela pohodlných hodinách strávených v relativně stísněném prostoru Sojuzu kosmonauti v periskopu konečně spatřili svůj starý domov. Igla dovedla Sojuz T-15 na padesát metrů a Kizim nyní už téměř rutinně obloukem dovedl svou loď k přednímu stykovacímu uzlu stanice. Nastaly opět všední dny práce v novém kosmickém domově.

Zbývající část června a první dekáda července byla věnována inventarizaci, vykládání a instalaci dovezených aparatur ze Saljutu a mimo jiné také implementaci nového informačního systému do výpočetního komplexu Strela. Jednalo se vlastně o digitální manuál systémů Miru, jenž bylo možno průběžně doplňovat a měnit. Znamenalo to velkou pomoc a menší riziko chyb při předávání pokynů ze Země na palubu stanice. 14. a 15. července Kizim a Solovjov provedli zajímavý experiment: v rámci programu Geoex-86 nasnímali v různých částech spektra části území Německé demokratické republiky. Data získaná tímto způsobem byla následně porovnána s daty z družic a letounů, jež v daný okamžik prováděly snímkování stejných území.

Mezi vší prací ale začínala prosvítat jedna velká potíž – když pomineme snímkování zemského povrchu, neměli Kizim a Solovjov po instalaci dovezené aparatury ze Saljutu vlastně do čeho píchnout. Základní blok byl koncipován hlavně jako základna, ve které budou kosmonauti žít a odpočívat, zatímco hlavní část práce je měla čekat v doplňkových modulech. V důsledku boje s nadváhou základního bloku bylo vědecké vybavení osekáno na totální minimum. A modul 37КЭ, na jehož palubě měla mimo jiné být i astrofyzická observatoř, zatím ještě stále nebyl připraven ke startu.

Původně se uvažovalo o trvání Kizimovy a Solovjovovy mise až do třetí srpnové dekády. Nyní však bylo zřejmé, že by to bylo pouhé plýtvání zdroji. Od svého návratu na Mir oba muži přidávali zhruba půlhodinu ke své obvyklé denní dávce cvičení. To bylo nezbytné pro readaptaci na pozemské 1 G. Posádka také balila výsledky experimentů, plnila orbitální modul Sojuzu odpadem a připravovala stanici pro dlouhodobý autonomní let.

Posádka Sojuzu T-15 při slavnostním přivítání v Moskvě

Posádka Sojuzu T-15 při slavnostním přivítání v Moskvě
Zdroj: humus.livejournal.com

Zhruba v poledne moskevského času 16. července se uvolnily háky, dosud pevně poutající Sojuz T-15 k Miru. Kizim se Solovjovem se vraceli domů. Téhož dne odpoledne se po 125 dní, 0 hodin, 0 minut a 15 sekund trvajícím letu návratový modul s oběma muži dotknul kazašské stepi. Mise Leonida Kizima a Vladimira Solovjova byla naprosto unikátní a dosud nebyla zopakována. Troufám si tvrdit, že přeletu mezi dvěma stanicemi se ještě nějaký ten pátek nedočkáme.

V říjnu nastala nepříjemná situace z hlediska spojení – družice označovaná jako Kosmos 1700, ve skutečnosti telekomunikační družice Altair/SR systému Luč, přestala v důsledku nedostatku paliva fungovat a začala driftovat ze své pozice nad Indickým oceánem. Znamenalo to, že řídicí středisko přišlo o dlouhé periody, kdy bylo možné se stanicí komunikovat a bylo třeba se opět spolehnout na krátká „okna“, kdy Mir přelétal nad sledovacími stanicemi a loděmi (v lednu 1987 byl vypuštěn další Altair, vinou selhání urychlovacího bloku DM-2 však uvíznul na nepoužitelné dráze).

Mir mezitím pokračoval ve své pouti. Na jeho kontě pomalu přibývaly oblety Země a stanice trpělivě čekala na to, až se k ní opět vydají lidé a hlavně – až konečně dorazí první ze stálých modulů, který z Miru udělá první skutečně modulární stanici světa…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-15_mir.htm (kredit: Spacefacts)
https://public-media.smithsonianmag.com/filer/21/e3/21e3cbff-2713-41cb-9fb0-2acf707a3e19/soyuz_t-15.jpg (kredit: GCTC)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/life2/soyuz-t-15_1.jpg (kredit: Spacefacts)
https://humus.livejournal.com/4982666.html

Svět nad planetou (4. díl), 5.0 out of 5 based on 26 ratings
Pin It
(Visited 3 344 times, 4 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (26 votes cast)
(Visited 3 344 times, 4 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


28 komentářů ke článku “Svět nad planetou (4. díl)”

  1. Jan Barnoky napsal:

    Opět přečteno jedním dechem a už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu. Díky za tento skvělý seriál.

  2. Lukas napsal:

    Díky!

  3. tonda napsal:

    Skvělý počtení,ostatně jako vždy z pera tohoto pana spisovatele!Děkuji!Zaujalo mě znovupoužití návratové kabiny,i když po GO.Vlastně dosáhli dalšího prvenství,znovu letěná kabina!Ale nevím,že by se tím nějak chlubili,že byli první dávno před Dragony!A to evokuje další otázku.Bude použita i kabina z nedávno havarujícího Sojuzu?
    PS:Kvituji,žes to přerušení před dalším dílem tentokrát udělal v poměrně klidné části,kdy kosmonauti neměli co dělat,ale stejně se těším na další díl,je tam jen míň toho adrenalinu!Díky!!

  4. Jirka Hadač napsal:

    Super, ostatně jako vždycky, vyplatilo se počkat si na na ten seriál, ikdyž byla ta přestávka vyplněna skvělou maturitou.
    Díky ONdro, přelítl jsem to ještě v noci jedním dechem. Hlavně se mi líbí, že tam je vidět už ten pokrok oproti Saljutům, třebas už jen ta příprava na přistání, cvičení jako takové atd.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak to jsem moc rád, snad Maturita nebyla moc velká otrava. 🙂
      To cvičení měli kosmonauti i na Saljutech, už od Saljutu 1 měli povinné cvičení a před přistáním si přidávali. Nechtěli dopadnout jako Nikolajev a Sevasťjanov v Sojuzu-9, kteří prý nebyli schopni po přistání ani udržet čepičku se sluchátky v ruce…

      • Jirka Hadač napsal:

        Já vím že měli, ale sám si tam tehdy psal, že prostě v důsledku vytíženosti neměli někdy čas cvičit. A pak se jim to vrátilo jako bumerang.
        Číst si o mém oblíbenci Johnu Youngovi nemohla být nikdy otrava, zvlášť né ve tvém podání. 🙂

    • jregent napsal:

      Ano „jedním dechem“ 🙂 Díku za článek
      Překvapilo mne, že neměli simulátor.
      Jsou obdivuhodní v takových podmínkách..

  5. Petr Hájek napsal:

    Děkuji za seriál (i celý kosmonautix),jeden z mála ostrůvků v moři publikovaných blábolů a polopravd od autorů kteří něco píší a neověřují informace-zdroje.Váš přístup a styl by mnoho profesionálů mohlo vzít jako vzor.Vaše literatura se čte sama a je opravdu výživná .Též děkuji účastníkům nevídaně slušných a informačně přínosných diskusí. Jsem tu se všemi rád

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji, jsme s kolegy moc rádi, pokud přesně tohle na blogu čtenáři nacházejí. A ohledně diskusí – naprosto souhlasím!

  6. ptpc napsal:

    Výborný článok! Ako vždy. 🙂
    Ale čo všetko dokázali kozmonauti (astronauti), to neomrzí…

  7. Petr Kratochvíl napsal:

    Děkuji autorovi za tak jedinečný a úžasný seriál. Tohle se opravdu čte samo. Již se nemohu dočkat dalšího dílu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jedinečný není a úžasný už vůbec ne, každopádně mě moc těší, že se Vám líbí! 😉

  8. Radek napsal:

    Mám dotaz, proč nemohl Progress startovat k Miru a automaticky se připojit bez přítomnosti posádky? Progressy se přece běžně k Saljutům 6 a 7 připojovali, když na nich nikdo nebyl. Bály se problémů s Mirem (rotace) nebo byl systém Igla aktivován posádkou až při letu?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Igla byla aktivována dálkově, koneckonců při příletu Sojuzu T-15 fungovala, ale podle mých zdrojů musela posádka provést blíže neurčené úkony přímo na stanici, aby bylo možné začít přijímat Progressy. Nepodařilo se mi bohužel zjistit, o jaké úkony přesně se jednalo.

  9. Jaroslav Šmíd napsal:

    Moc prima článek. Krásné počtení.

  10. Racek napsal:

    Jo, sovětský kosmický program tehdy jel na plné obrátka, zkušenosti kosmonautů i logistiky byly opravdu úctyhodné a i koncepce se dodržovaly.Trochu do toho zasahovaly ty sjezdy … ale i zrovna v té době se už mohlo kritizovat a žádat nápravu. A navíc se připravovala ke startu úžasná Energia a raketoplán končil pozemské zkoušky. Vojáci připravovali Hvězdu Smrti Poljus … A náskok USA v kosmu byl náhle smeten … Nic nenasvědčévalo že tohle všechno velmi rychle spadne … Vlastně ano, kdo si dal dohromady tehdejší chudou sovětskou společnost a astronomické výdaje, které neúměrně zatěžovaly ekonomiku,tak mu to došlo. Tohle prostě nešlo utáhnout a výsledkem Gorbačevovy glasnosti bylo jen to, že si to lidé už nenechali líbit.
    Já ovšem kosmický program rusů musím obdivovat. Co dokázali skromnými prostředky, úctyhodné. Je mi však líto zrušení a likvidaci nadějných projektů, jako té Energie či jaderného motoru. A sám MIR byl úžasný. A příhody kolem něj, práce celé agentury a osudy lidí a i kosmonautů kolem něj, čtu a kochám se. Pane autore, klobouk dolů. Těším se na pokračování.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Dívám se na to podobně. Dokázali v často šílených podmínkách úžasné věci, ale za cenu absurdních ekonomických obětí…

  11. Jirka Hadač napsal:

    Výsledkem mé návštěvy prázdninové výstavy Discovery v Brně je to, že si svedu představit prostor uvnitř základního modulu Miru. A asi není úplně scestná představa, že vlastně ty další připojené moduly byly řekněme poměrně stejné velké, co se týká prostoru, samozřejmě s vyjímkou Kvant-1.
    Taky pořád platí, že jako drnohryzové nedokážeme ocenit celý prostor, jen tu část kolem podlahy. Kosmo/astronauti žijí ve 3D.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Přesně jak píšeš: pro nás je to nepochopitelné, ale když se kosmonauti „vyklubou“ z mrňavé transportní lodi na palubu stanice, zdá se její prostor být doslova obrovský. Nicméně žít v něm několik měsíců, to musí být jen pro silné povahy…

  12. Tomáš Pejřil napsal:

    Už ten předchozí seriál jsem hltal, tento stejně, ovšem tento díl je výživný asi zatím nejvíce. Každopádně díky za opět skvělou práci. A tu Křišťálovou lupu byste vážně měli vyhrát!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To mám obrovskou radost. A ohledně Lupy – vítězství je už jen nominace díky čtenářům! 😉

Zanechte komentář