Svět nad planetou (1. díl)

Orbitální komplex Mir

Po prvních krůčcích lidí do vesmíru na začátku šedesátých let minulého století, během nichž kosmonauti a astronauti dokázali, že lidský organismus dokáže fungovat v podmínkách mikrogravitace alespoň po omezenou dobu, bylo pouze otázkou času, kdy budou na oběžnou dráhu vypuštěna zařízení, na jejichž palubách se člověk stane alespoň zčásti druhem „homo cosmicus“. Zrodily se první orbitální stanice. Z dnešní perspektivy se může zdát úsměvným nadšení nad několika týdny strávenými ve vesmíru, nicméně pro tehdejší laickou i odbornou veřejnost byla doba prvních stanic neustálým posouváním hranic při současném očekávání bariéry, skrze kterou už lidské tělo nebude schopno proniknout. Ve stejné době probíhal závod obou kosmických velmocí v několika rovinách jak v civilní, tak ve vojenské odnoži kosmonautiky. O to větší naději pak přineslo tání bariér v první polovině sedmdesátých let, jež vyvrcholilo společným letem sovětského Sojuzu a amerického Apolla. Naděje na postupné sbližování obou rivalů však vzaly záhy zasvé a brzy byly vzájemné vztahy opět na bodu mrazu. Když se v roce 1986 vydal za hranice atmosféry první modul sovětské stanice nové generace, nikdo nemohl předpokládat, že právě tento stroj bude stát na počátku nové éry budování mostů mezi východem a západem. Nikdo také nemohl tušit, že nová stanice přečká rozpad východního bloku, bude hostit stroje, na jejichž přijetí nebyla původně vůbec konstruována a na její palubě padnou rekordy, jež ani dnes, po více než třech dekádách, nikdo nepřekonal. Stanice, tedy to, co z ní zbylo, dnes odpočívá na dně Pacifiku, její jméno je však navždy zapsáno zlatým písmem ve vrcholných kapitolách dějin kosmonautiky…

   

Nelehký zrod legendy

   

Od doby, kdy člověk začal uvažovat o cestách kosmickým prostorem, se začaly objevovat nejrůznější koncepty orbitálních i meziplanetárních stanic. Pitoreskní návrhy nejrůznějších habitatů můžeme dnes najít v bohatých historických zdrojích počínaje Konstantinem Ciolkovským. Ovšem s úsvitem praktické kosmonautiky tyto vize začaly narážet na realitu a sny o obřích stanicích toroidního tvaru nebo rozlehlých příhradových konstrukcích musely ustoupit relativně skromným možnostem, jež nabízely nosné rakety a naše schopnosti. Problematické byly také technologie, jež měly stanice udržovat v chodu a umožňovat jejich využívání lidskými posádkami.

Saljut 6 s připojenou transportní lodí Sojuz

Saljut 6 s připojenou transportní lodí Sojuz
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

První stanice na sovětské i americké straně byly proto navýsost jednorázovou záležitostí. U první generace stanic Saljut se životnost počítala na několik měsíců. Jen o málo lépe na tom byl Skylab, jehož účinkování v pilotovaném režimu nakonec činilo pouhých 171 dní, přičemž plány na obydlení čtvrtou posádkou zůstaly z nejrůznějších důvodů pouze na papíře a při střízlivém pohledu neměly zrovna oslnivé šance na úspěch. Průlom v tomto ohledu přišel až se třetí generací Saljutů. V roce 1977 byla na orbitální dráhu vypuštěna stanice Saljut 6, jejíž konstrukce umožňovala doplňování zásob paliva a dalších látek přímo na orbitu. Sověti Saljut 6 i následující exemplář Saljut 7 doslova „vyždímali“ na limit možností. Ovšem ani tato generace stanic nebyla prosta omezení.

Jedním z největších problémů byl prostor. Rozměry, zejména průměr trupu, byly dány maximálním možným průměrem nákladu, jaký bylo možno přepravovat po kolejích z Moskvy na Bajkonur. 4,1 metru bylo maximum, jež nebylo možné překročit. Délka trupu opět musela reflektovat možnosti železniční dopravy. Navíc tady bylo omezení jak rozměrů, tak i hmotnosti ze strany nosiče. O mnoho více než 20 tun nedokázal Proton do vesmíru vytáhnout.

Dalším zádrhelem stanic do Saljutu 7 včetně bylo vybavení. Vinou omezeného prostoru nebylo možné uspokojit většinu požadavků vědců a výzkumníků. Jejich přístroje se na palubu jednoduše nevešly. Něco málo mohly sice na stanice dopravit nákladní lodě, ovšem zde zase nastával problém s postupným zahlcováním interiéru stanice přístroji, jež dosloužily nebo se neplánovalo jejich další použití.

Jak vyřešit problémy s prostorem? A jak docílit, aby byl vědecký program efektivnější? Jedinou možností za dané situace bylo vyprojektovat modulární stanici. První modul, základní blok, bude mít na palubě vše potřebné pro nejnutnější funkce a pro přežití posádky, spolu s omezeným přístrojovým vybavením. Následně pak mohou být k tomuto základnímu bloku vysílány další moduly, jež rozšíří možnosti výroby a experimentů i komfort posádky.

První reálné kroky, jež směřovaly k modulární stanici, byly provedeny na začátku roku 1976. V NPO Energija se objevil technický návrh ke zhotovení dvou nových stanic DOS-7 a DOS-8 (zamýšlené orbitální komplexy dostaly tovární značení 27KS). Předpokládalo se využití „saljutovských“ trupů číslo 12701 a 12801, ovšem tyto nové dvě stanice měly být zásadně modernizovány. Ovládání stanice mělo být výhradně v režii palubního počítače, počítalo se se zcela novým systémem sblížení a stykování – systém „Kontakt“ byl původně vyvinut pro sovětský pilotovaný lunární program a nyní měl být konvertován právě pro novou stanici. O stabilizaci a orientaci se mělo postarat šest setrvačníků, významně vylepšeny měly být i systémy pro udržení životních podmínek. Hlavním esem nového projektu ovšem mělo být umístění dvou postranních stykovacích uzlů na pracovní úsek stanice. Právě sem měly putovat dva přídavné moduly, o jejichž dopravu na orbitu se měly postarat osvědčené nosiče Sojuz.

Kupodivu právě ony dva stykovací uzly pro přídavné moduly byly podrobeny největší kritice Ministerstva všeobecného strojírenství, pod nějž kosmonautika v SSSR nominálně spadala. Idea nicméně nezapadla a další verze stanice, která se ve formě koncepčního návrhu objevila v roce 1978, již měla dokonce čtyři radiální stykovací moduly, jež se přesunuly na přechodový úsek.

Rok 1978 však také znamenal první problémy pro stanice 27KS. V té době byla Energija doslova zavalena prací – v plném proudu bylo vybavování stanice DOS-5-2 (budoucí Saljut 7), svůj díl osobohodin si ukousl také mamutí projekt nového supertěžkého nosiče „Energija“ a raketoplánu „Buran“, nemluvě o dalších úkolech, jako například stavba zásobovacích lodí Progress či modernizace Sojuzu na variantu „T“ (tovární značení 7K-ST). NPO Energija byla nucena oslovit konstrukční kancelář Saljut (dříve a také dnes známý jako závod Chruničeva), se kterou spolupracovala v rámci stejnojmenného programu, a požádat její představitele, aby KB Saljut s pracemi na nové generaci stanic vypomohla.

V průběhu roku 1979 doznal projekt stanic 27KS dalších změn. Původně zvažovaný naváděcí a stykovací systém Kontakt byl nahrazen novým systémem „KURS“, jehož hlavní výhodou byl fakt, že se při dokování již nemusela natáčet celá stanice vstříc přilétající lodi. Změny se dotkly i počítačového vybavení – namísto jednoho palubního počítače Argon-20 byly úkoly pro hlavní „mozek“ stanice rozděleny mezi dva stroje, analogový Argon-16B a digitální Saljut-5B. V neposlední řadě byl změněn tvar přechodového úseku na sférický při zachování čtyř radiálních a jednoho axiálního stykovacího uzlu.

Zdálo se, že Energija a Saljut zvládají díky spolupráci vývoj nové generace stanic bez větších problémů. Průběžně byl projekt upravován a měnily se detaily, jako například rozmístění antén, iluminátorů a podobně. Nicméně první větší škobrtnutí přišlo, když se začalo vážně hovořit o doplňkových modulech k základnímu bloku stanice. První návrhy z roku 1976 počítaly s využitím modulů na bázi transportní lodi Sojuz. V jejich prospěch hovořila cena a rychlost, s jakou bylo možné Sojuzy konvertovat. Velkou nevýhodou pak byla omezení vyplývající z hmotnostních a objemových limitů.

Modul 37КЭ "Kvant"

Modul 37КЭ „Kvant“
Zdroj: ru.wikipedia.org

Vedení Energije pojalo jinou myšlenku: co zkusit využít lodi TKS z pomalu skomírajícího projektu Almaz? Jejich nákladní a pohonné moduly FGB by bylo možné využít jako tahače zajišťující dopravu modulů ke stanici a moduly samotné by mohly využívat technologie, vyvinuté právě pro program těžkých lodí TKS. Plán na konstrukci těchto modulů byl schválen na jaře 1981. Moduly dostaly označení 37K a byly rozpracovány předběžné návrhy pro pět modifikací specializovaných na různé oblasti výzkumu. Jako první a současně testovací kus měl sloužit modul 37КЭ (písmeno Э značilo ‚experimentální‘), jež se ovšem neměl vydat k nové stanici, nýbrž ke stanici DOS-5-2, známé jako Saljut 7. Start 37КЭ měl proběhnout na podzim 1984, ovšem vinou zpoždění při jeho stavbě a možnosti Saljut 7 osadit vojenským modulem TKS-M se špionážní aparaturou Pion-M došlo ke změně plánů a 37КЭ měl putovat k nové stanici. Nebyla to poslední změna ohledně přídavných modulů, v dalších dílech seriálu se touto problematikou budeme ještě zabývat…

Mezitím se konstrukce základních bloků potýkala s obrovskými problémy. Zpočátku byl přirozenou „jedničkou“ Saljut 7, jehož stavba a vybavování mělo před stanicí 27KS prioritu. Když byl Saljut 7 v dubnu 1982 úspěšně vypuštěn na orbitální dráhu, bylo možné část kapacit Energije a kanceláře Saljut přesunout právě na konstrukci těchto bloků. Zdálo by se, že vše půjde hladce a příprava prvního exempláře stanice 27KS bude bez problémů. Jenže, jak už to bývá, realita je někdy, mírně řečeno, zábavná.

Velmi záhy začalo vycházet najevo, že základní blok nové stanice bude lehce „obézní“. Hmotnost se neustále navyšovala, už v roce 1981 činila přebytečná hmotnost tohoto „základního kamene“ projektované stanice 4,5 tuny. A to byl poměrně velký zádrhel. Řešení se našlo v podobě převodu některých zařízení do plánovaných přídavných modulů. Základní blok stanice tak přišel například o setrvačníky, některé systémy zabezpečení životních podmínek, přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru a také o sprchový koutek.

Po přijatých opatřeních by se mohlo zdát, že konstrukce základních bloků je opět na správné koleji. Chyba lávky. Problémy číhaly skoro na každém kroku. A ten největší se projevil na začátku roku 1984. Jak už bylo řečeno, sovětská kosmonautika v té době měla poměrně hodně „želízek v ohni“. A tím největším byl supernosič Energija a raketoplán, jenž posléze proslul pod názvem Buran. Tento kolosální projekt se ukázal být příslovečným otesánkem, který polykal mamutí porce financí. A právě v roce 1984, když celková hospodářská situace SSSR nebyla zrovna nejrůžovější, byla ona porce natolik velká, že práce na stanici 27KS se na začátku roku téměř zastavila.

Jenže i přes horentní sumy a horu osobohodin nebylo možné nezaznamenat, že Energija a Buran se zpožďují natolik, že v blízké době nepřichází v úvahu jejich start. Na podzim 1984 padlo rozhodnutí „shora“: co nejrychleji postavit základní blok nové stanice a vypustit jej v únoru 1986. Proč zrovna únor 1986? Právě v únoru 1986 měl začít 27. sjezd Komunistické strany SSSR a základ nové multimodulární stanice měl být vypuštěn právě na jeho počest v den jeho zahájení. Rozhodnutí také stanovilo termín startu modulu 37КЭ a čtyř dalších doplňkových modulů. Stanice také dostala svůj název: „Мир“, což lze přeložit jako „Svět“ nebo také jako „Mír“. Rozhodnutí v září 1984 posvětilo i politbyro a stanice se náhle ocitla v „rychlém pruhu“.

Spolu s rozhodnutím Ústředního výboru a politbyra začaly proudit finanční prostředky určené pro Mir. Pod Damoklovým mečem šibeničního termínu byly práce na stanici obnoveny v doslova frenetickém tempu. Už v říjnu byla v Chruničevu dokončena stavba korpusu základního bloku Miru a začalo jeho vybavování a osazování agregáty a systémy.

Záhy ovšem vyšel najevo velký průšvih. Podle původního návrhu měly kabely elektrické sítě vážit zhruba 1 500 kg. Ovšem když došlo na konstrukční dokumentaci, hmotnost kabeláže narostla na trojnásobek, tedy 4 500 kg. To byl v době, kdy konstruktéři bojovali o každý kilogram, naprosto neodpustitelný přešlap. Náčelníka 171. projektového oddělení L. A. Gorškova to dočasně stálo funkci a většina dokumentace musela být přepracována tak, aby se podařilo alespoň trochu snížit hmotnost kabeláže. Nadváhu ovšem základní blok neměl jen vinou onoho zpackaného odhadu hmotnosti elektrické sítě. Přes již zmiňované dřívější zásahy do konstrukce a vybavení nyní celková nadváha činila téměř čtyři tuny. Musela nastoupit další odtučňovací kůra.

Konečná podoba základního bloku Miru

Konečná podoba základního bloku Miru
Zdroj: upload.wikimedia.org

Základní blok v jejím rámci přišel o třetí panel slunečních baterií, některé komponenty chladicího systému, část systému telemetrie a mimo jiné také o tři dokovací konusy s příslušným vybavením v radiálních portech. Porty byly nyní zakryty pouze jednoduchými kryty a systém pro připojení doplňkových modulů měli kosmonauti instalovat na příslušnou pozici až při příletu každého z doplňkových modulů.

Odtučňovací kůra však neprobíhala pouze na Miru, svůj díl odvedli také pracovníci NPO Mašinostrojenija, kteří připravovali nosič pro Mir. Podařilo se jim z Protonu-K „oholit“ více než 800 kg. Přes veškerou snahu se však nedařilo hmotnost základního bloku dostat pod kontrolu natolik, aby jej bylo možno vypustit na plánovánou dráhu se sklonem 65 ° vzhledem k rovníku. Proto bylo přijato rozhodnutí o vypuštění na dráhu s nižším sklonem. Nová stanice měla směřovat na dráhu 51,6 °, což jednak umožňovalo obsluhovat stejnými posádkami Saljut 7 i Mir a hlavně umožnilo vynést necelou tunu navíc.

Problémy s hmotností však trampoty nekončily. Velkým problémem se ukázal být vývoj softwaru pro palubní výpočetní komplex, zejména pro počítač Saljut-5B. Několik měsíců před startem stanice ještě nebyla hotova definitivní verze softwaru a vedení projektu se ocitlo v úzkých. Nakonec se vše vyřešilo šalamounsky: v první fázi bude Mir řízen pouze prostřednictvím starého analogového počítače Argon-16B a Saljut-5B bude na stanici dopraven a zapojen teprve poté, až bude software hotov. Vzhledem k tomu, že v rámci boje s nadváhou neměla být na palubě základního bloku téměř žádná vědecká aparatura, nejednalo se o zásadní problém.

Problém však vyvstal pro změnu tam, kde by jej čekal málokdo: ve Středisku pro výcvik kosmonautů. Při normálním běhu událostí by bylo možné předpokládat, že kosmonauti mají k dispozici trenažér Miru, na kterém nacvičují postupy pro své mise. Problém byl v tom, že ještě do startu základního bloku nemělo Středisko pořádný simulátor Miru k dispozici. Na dokreslení situace také poslouží fakt, že simulátor modulu 37КЭ, jež měl být vypuštěn pouhý měsíc po startu základního bloku, byl ve Středisku instalován až 16. listopadu 1985, tedy pouhé čtyři měsíce předtím, než jej měli kosmonauti začít využívat v reálném provozu!

To ovšem nebyla jediná komplikace při výcviku. Pokud vše půjde podle plánu a základní blok Miru se podaří vypustit úspěšně na plánovanou orbitální dráhu, kosmonauti poletí k němu. Pokud se cokoli zvrtne a vypuštění Miru skončí debaklem, první posádka Miru místo toho poletí k Saljutu 7. Ovšem to stavělo pracovníky Centra pro výcvik kosmonautů před další dilema: mají začít konvertovat simulátory pro Mir, nebo ponechat co nejvíce systémů a ovládacích prvků věrných předloze v podobě Saljutu? Bylo nutné dělat značné kompromisy, nezbylo než nacvičovat na simulátoru Saljutu a využít představivosti, eventuálně ovládání nových systémů trénovat přímo ve výrobních závodech, odkud systémy pocházely.

Ani konstruktéři Miru si však nemohli oddechnout, a to se v dubnu 1985 vyhnuli dalšímu kolosálnímu průšvihu, který, pokud by skutečně nastal, mohl stát mnohé zúčastněné místa. V říjnu 1984 jakýsi dobrák pojal ideu, podle níž únor 1986 nebyl ideální dobou pro konání 27. sjezdu KS SSSR. Co takhle raději sjezd uspořádat třeba v listopadu 1985? Samozřejmě by to znamenalo uspíšit realizaci veškerých závazků a oslavných činů chystaných k této příležitosti. Vypuštění Miru nevyjímaje. O pracovníky Energije i Saljutu se pokoušel infarkt.

Nezbylo však, než zatnout zuby a pustit se do práce ještě usilovněji. Už tak se oproti plánu stavba základního bloku i modulu 37КЭ opožďovala, nyní však hrozilo, že zpoždění bude papírově ještě mnohem větší. V dubnu 1985 se tak na poradě u ministra všeobecného strojírenství Olega Baklanova objevilo řešení, které bylo svým způsobem jediné možné, ovšem skrývalo v sobě obrovská rizika. Základní blok neprojde kolečkem testů u výrobce v moskevských Podlipkách, jak bylo do té doby zvykem. Místo toho poputuje na Bajkonur a veškeré testy budou provedeny až tam. Současně budou testy probíhat na analogu základního bloku v Moskvě. Pokud vše klapne tak jak má, bude to znamenat obrovskou úsporu času. Pokud se objeví nějaký významný problém, kvůli němuž bude muset být práce na základním bloku přerušena, nebo dokonce bude muset být poslán zpět k výrobci, celý grafikon příprav vyletí komínem a budou padat hlavy. Na konci dubna 1985 tedy z Moskvy vyrazil na speciálním vagónu neotestovaný základní blok směrem do Kazachstánu.

Nicméně život občas dokáže být neuvěřitelně potměšilý. Pár dní předtím totiž plénum Ústředního výboru odhlasovalo přenesení termínu 27. sjezdu KS SSSR na původní termín, tedy únor 1986…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Earth_%26_Mir_(STS-71).jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/savinyh/v-b-k/02.html
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:PlenetaryPenza3.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/99/Mir_base_block_drawing.png/800px-Mir_base_block_drawing.png

Svět nad planetou (1. díl), 5.0 out of 5 based on 36 ratings
Pin It
(Visited 5 673 times, 2 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (36 votes cast)
(Visited 5 673 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


86 komentářů ke článku “Svět nad planetou (1. díl)”

  1. Jan Barnoky napsal:

    Perfektní počtení, díky za něj. Už teď se těším na další díly.

  2. Omni napsal:

    Skvělé, děkuji

  3. holom napsal:

    Úžasný

  4. Tomáš M. napsal:

    Jako vždy, super článek a těším se na další díly seriálu. Díky!

  5. bill napsal:

    Otevřu oči, pustim Kosmonautix a potom už jen tiše hltám a žasnu… díky pane Šamárku, díky Kosmonautixi! 🙂

  6. Tak a máme to konečně tady 🙂 Nezbývá, než zvolat: Bravo! 😀
    Hned bych měl jednu otázku. Proč měl mít Mir původně sklon dráhy 60°? Jako první mě napadly vojenské důvody, větší pokrytí a možnosti špionáže. Ale pak jsem se podíval na mapu a severní hranice USA končí na 49°. Že by kvůli tomu malému kousku severní Evropy? Nebo to bude něco úplně jiného?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Šmarjá, já fakt napsal 60 °! Překlep, původně to mělo být 65 °, hned to opravím, takže žádné bravo. 🙂
      Bylo to z jednoduchého důvodu: při sklonu 65 ° by bylo možné obsáhnout během pozorování kompletní území SSSR.

      • Tak proto! Já jsem se podíval i na zeměpisnou šířku nejsevernějších oblastí SSSR, ale tam to bylo zase více než těch chybných 60°, tak jsem to vyloučil 😀

  7. Tomáš napsal:

    Bomba super..toto ma strašne baví. Dakujem.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ha – a to jsem si myslel, že to bude docela suchopár. Díky moc! 😉

      • Pajuc napsal:

        Četl jsem knížku o Miru od Tomáše Přibyla a tam to bylo skutečně poněkud suchopárné. Pro Rusy už bylo létání ke stanicím prostě rutina, takže se dalo psát skoro jenom o složení posádek, délce misí, prováděných experimentech apod. Zkrátka dost statistická četba.

        • TP napsal:

          Ta kniha tenkrát vznikla za plus mínus týden (druhá varianta byla, že by nevznikla vůbec). Což ale není podstatné: mnohem podstatnější je, že tenkrát lepší materiály k dispozici nebyly. Mir byl prostě živý projekt, který se stále vyvíjel.

          V průběhu času se objevují (auto)biografie kosmonautů nebo konstruktérů, rozhovory, citace odkazující na vědeckou práci na stanici, nové souvislosti, věci se ještě mění apod.

          Proto je STRAŠNĚ DOBŘE, že se znovu otevírají a zpracovávají témata, která už jsou zdánlivě zpracovaná. Je to opravdu zdání, které (rádo) klame.

  8. Karel Zvoník napsal:

    Po měsících pošťuchování, autor odpustí, měsících těšení a tušení, je to konečně tu a je to paráda. Moc díky Ondro. Vím co to vše muselo dát práce a odříkání. Novému seriálu přeji, ať se mu daří.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Já děkuji Tobě i všem sobcům za to pošťuchování. Snad to nebude úplný průšvih… 😉

  9. MichaelM napsal:

    Mohu tady podotknout, OT ovšem, jako dlouhodobý student československého a sovětskeho komunismu, že „Centralní komise“ se česky řekne „Ústřední výbor“ – nejde to doslova přeložit z ruštiny nebo angličtiny. A myslím, že tuto chybu máte zde opakovaně ve všech člancích, kde je zmíněna sovětská komunistická strana. Všechny komunistické strany jsou mezi sjezdy řízeny ústředními výbory a taková zasedání ÚV KSČ naháněla strach a hrůzu nebohým Čechům celých 40 let. Stačí si před spaním přečíst trochu Rudého Práva. A potom neusnete.

    https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Ast%C5%99edn%C3%AD_v%C3%BDbor_Komunistick%C3%A9_strany_Sov%C4%9Btsk%C3%A9ho_svazu

    • frank napsal:

      Také mi cukaly“ pamětnické“ koutky, když jsem to četl, hned jsem si vzpomněl na CMR 🙂 Akorát v SSSR to nestačilo trochu vypodložit 😀

      Jinak moc hezký článek a s tímhle detailem i pěkný příklad toho, jak se i nedávná historie už dnes pomalu deformuje tím jak nepamětníci citují nepamětníky a něco se navíc (na)vždy „ztratí v překladu“ 🙂

      Jednou za mnoho let si někdo vezme tenhle článek, trošku to ořeže a vnese do něj pár překladových nejasností typu že Oleg Baklanov byl ministr všeobecného inženýrství a z nemocnice řídil puč proti Gorbačovovi 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Máte pravdu a děkuji za upřesnění. Během dneška to v článku opravím! 😉

    • maro napsal:

      No tak hrůzu to snad nahánělo jen papalášům, kteří, podobně jako šéfové té Energie trnuli, že se nějaký plán nestihne a na tom sjezdu se to rozmázne, což znamenalo ohrožení velmi teplého místečka. Ostatní snad jen přeskakovali první stránku Rudého Práva, kde se o tom zjezdu vždycky velice obšírně referovalo s velkou pomocí „generátoru projevů“ plného socialistckých „buzzwords“.

  10. tonda napsal:

    Dnes nám ten den pěkně začíná!Zase se budu těšit na úterky!I to ranní kafe mělo nějakou sváteční chuť!Jen mě vrtá hlavou,kde autor vyšťoural ty zákulisní informace o dění okolo stanice při návrhu,z výroby,ty průsery a odklady.Kdybych Tě neznal,nebyl si vědom Tvého mládí,tak bych si myslel,že jsi řídil špionážní agenturu v ruském kosmickém programu!Takže klobouk dolů,tleskám ve stoje a těším se na další úterý!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! Mládí je nicméně už jen mlhavou vzpomínkou… 😀
      Těch zdrojů je dneska spousta, jen bohužel drtivá většina není česky (čest výjimkám!).

  11. Lukáš Hroch napsal:

    Ondřeji, prosím, vydejte všechny svoje texty knižně. Chci je mít v knihovně pro mě i pro mé potomky!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, ale až tak dobré zase nejsou. 😉
      Navíc s knihami je tak příšerná piplačka, že si to zase dlouho rád odepřu.

  12. Ondra napsal:

    … a úterní rána už zase budou tak jak mají být 🙂 Díky moc za nový seriál.

  13. Jirka napsal:

    Skvělé počtení. Mám dotaz, vím, že to je prkotina: setrvačníky myslíte reaction wheels nebo moment control gyros? (omlouvám se, ale nevím, jak se to řekne česky)

  14. Brodský napsal:

    Perfektní! Mnohé bylo známo, ale když se to takhle dá do souvislostí a ukáže krok po kroku, tak je to neskutečně úžasné. Díky za práci a už se těším na další!

  15. Alois napsal:

    Skylab byl rovnou stanicí nejméně třetí generace, pokud se za měřítko vezmou generace Saljutů, které se asi deset let snažily dostat na jeho úroveň co do životnosti, délky pobytu posádky, váhy a rozměrů.

    • Petr napsal:

      Panebože dejte už pokoj s tím Skylabem! Nikoho tady ty vaše věčné nářeky nezajímají. Jednak je hloupost psát o první americké stanici jako o třetí generaci a jednak se to vůbec netýká tématu. Člověk se nemůže dočkat nového seriálu o Miru, a když si jej spokojeně dočte, najde pod ním ty vaše nesmysly. Někdo by vám měl zabavit klávesnici. Jednou za čas přinesete zajímavou myšlenku nebo užitečnou informaci. Bohužel se tak stává zřídka a ostatní komentáře spolu s tímto jsou akorát k naštvání. Je to dehonestace usilovné práce autora a já být panem Šamárkem, smažu vám to, jelikož vzhledem k vašemu neustálému opakování tohoto už to považuji za trolling.

      • frank napsal:

        Možná prostě vysoce jen velmi nasazená laťka 🙂 Podobně jako s Měsícem…

        Rozdíl v rozměrech daný možností přepravy po vodě a výkonností nosiče.
        Navíc neuvěřitelná opravárenská mise 1 , skutečně to byl předvoj 🙂

        Pro mě jsou některá videa za Skylabu stále doslova ikonická

        • Petr napsal:

          V tom s Vámi souhlasím na celé čáře. Mi šlo spíše o to, že pan Alois dokáže tak kvalitní článek a úvod do nového slibného seriálu, resp. předmět článku, ne samotné dílo autora, opět jen poplivat a donekonečna nám cpát svou Skylabofílii.

      • Alois napsal:

        Tak si pozorně přečtěte, nejlépe několikrát, odstavec “ Nelehké zrození legendy „. Autor, jinak samozřejmě jako obvykle skvělého článku, srovnává poněkud necitlivě Skylab se Saljuty, dle jeho vlastní kvalifikace, prvních tří generací. Poté se podívejte na WIKI na výkony prvních šesti Saljutů a výkony tří excelentních misí NASA na Saljut. Pak se zamyslete nad svým servilním výlevem. Děkuji.

        • Petr napsal:

          Vy si raději přečtěte ty desítky diskuzí pod články, které jste začal podobným komentářem jako je tento, podívejte se, jak dopadly, a zamyslete se nad tím, jakou hodnotu pro tento kvalitní web má nekonečné opakování něčeho, co se netýká článku. Tady se neporovnává Rusko a USA! Tady se píše o historii Miru. Snažte se to pochopit a nevnášet sem ty vaše neustálé nářeky. Opravdu na ně nikdo není zvědavý. Jak se totiž můžete dočíst v ostatních komentářích, čtenáří děkují za nový seriál a jsou rádi, že si můžou přečíst něco o Miru. To, že byl Skylab větší, lepší a existoval o deset let dřív všichni vědí, ale nikdo nemá potřebu to tady rozebírat, protože to není relevantní. A o to tady jde a to vy zjevně nechápete. Nad vaším komentářem o servilnosti mého výlevu se mohu jen pousmát. Já bych spíše očekával, že vzhledem k mému nevybíravému tónu k vám budu místními redaktory napomenut, což má do nějaké mé servilnosti daleko. Tímto své příspěvky v této debatě končím a nebudu žádným způsobem reagovat na vaše případné odpovědi. Já totiž na rozdíl od vás ctím zdejší pravidla a kulturu.

        • Alois napsal:

          To Petr : Neberte to tak osobně. Článek autora je skvělý a není třeba tak vehementní obrany, ten skutečně bránit nepotřebuje a já jej nijak nenapadám, pouze jsem napsal, že Skylab byl třetí generací ve vývojové řadě vesmírných stanic. Nechápu co Vás na tom tak vykolejilo. Byla to jen poznámka ke zmínce autora o Skylabu ve Vámi servilně a zbytečně hájeném článku. Z toho plyne, že já jsem kartu Skylabu nevytáhl, proto jsem Vám doporučil abyste si článek pozorně, nejlépe několikrát přečetl. To jste ke své škodě a mé lítosti neudělal a já na Váš další servilní výlev musím reagovat stejně : nejprve si článek pozorně přečtěte a pak piště.
          Ještě bych dodal: neotravujte osobním napadáním, to do diskuze nepatří.

        • Vážení, pana Petra požádám, aby dodržel své slovo a na toto téma již dále nereagoval. Pana Aloise upozorňuji, že pan Petr má pravdu v tom, že vaše neustále se opakující obhajoba Skylabu pod každým druhým článkem na JAKÉKOLIV téma je nemístná a není zde o ni zájem. Zdržte se tedy, prosím, jakýchkoliv dalších vyjádření navazujících na tuto diskuzi. Chcete-li diskutovat i nadále, držte se tématu tohoto článku, kterým je nelehký zrod stanice Mir. Pan Petr si dá příště pozor na lehce útočný tón, byť je pro mnohé pochopitelný, a pan Alois si odpustí své poznámky o servilnosti, ke které, podle mého nedošlo. Bude-li se něco z výše zmíněného opakovat, budu komentáře jakékoliv strany bez slitování mazat. Diskutujme o Miru!

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ajvaj, člověk jen na chvíli vystrčí paty od počítače a takhle to dopadne. Předem díky všem za to, že nebudou diskusi dále tímto bludným směrem rozvíjet.

        • Brodský napsal:

          PROBOHA, ALOIS, NECH TOHO!!!!

        • Hiut napsal:

          a přitom stačilo nehysterčit a na Aloisův příspěvek vůbec nereagovat, tak jednoduché to je…

  16. Dan napsal:

    Čekání se vyplatilo 🙂 To zas budou prokrastinační úterky, díky za ně 😉

  17. Racek napsal:

    Jsem moc rád. Právě v době stavby Miru a jeho provozu jsem řešil závažné soukromé problémy a prostě jsem většinu mých zájmů musel poslat stranou. Nicméně musím říci, že vše se nakonec v dobré obrátilo, což nebývá obvyklé, že 🙂 .A přitom v té době dosáhl kosmický program SSSR největšího rozsahu a bylo rozpracováno spoustu zajímavých a dodnes unikátních řešení, z nichž žije nejen Rusko.
    Takže Mir je dnes pro mě tak trochu neznámá věc a tak konečně doženu tento deficit.
    A právě za ten Mir jsem autorovi nesmírně vděčný, víte?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Přiznám bez mučení, že Mir nebyl zrovna mojí srdcovkou. To je také jeden z důvodů, proč jsem se do něj zakousl. Člověka to donutí utřídit si informace a promyslet souvislosti…

  18. frank napsal:

    a při těšení se na další díl si můžeme pouštět film 🙂

  19. frank napsal:

    nebo jeden ještě centrálně komisně výrobní 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jakožto hlavní odborník na komolení názvu Centrální komise moc děkuji za odkazy na videa! 😉

  20. Jirka Hadač napsal:

    Za všechny sobce říkám, sláva, je to tady 🙂 každé úterý bude počteníčko. Parada, děkuju autorovi, že pokračuje ve svém skvělém seriálovém díle. Díky. Historie je bohatá a přeci jen se asi líp píše o pilotovaných letech, než o bezpilotních sondách. Ještě jednou díky, osudy jsou to bohaté, a moc rád si je připomenu.
    A zavzpomínám na doby, kdy mi byla kosmonautika sovětská, stejně jako všechno z té země už dost ukradené. A uznával jsem tehdy jen americkou kosmonautiku. A přitom se tam toho dělo tolik přelomového. Inu, sem byl tenkrát na rusy hodně nafrněný už jen za ty jejich kolony na olomouckých ulicích, havárii vrtulníku, či okupaci z 68. Ano, ti kosmonauti za to nemohli, ale přesvědčte o tom 12-13 letého kluka (90-91), že nemá pravdu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jirko, díky za pochvalu a taky za to, že coby hlavní sobec za tento seriál vlastně tak trochu můžeš (takže pokud v něm bude nějaká hodně velká bota, budu ukazovat prstem na Tebe :-D).

  21. MartinBk napsal:

    Velmi sa tesim na dalsi putavy serial. Na asi kolko dielov sa mozme tesit?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jestli bude poutavý, to uvidíme, snad. 🙂
      Co se týče počtu dílů, musíte se zeptat nějaké vědmy, já sám nemám tušení. Momentálně píšu jedenáctý díl a jsem u čtvrté expedice…

  22. Branislav Pecho napsal:

    Pán Šamárek, ako vždy fantastický článok a podobne ako ostatní, aj pre mňa budú mať utorky opäť ten zvláštny nádych čohosi nového a nepoznaného. A za to veľká vďaka. A aj keď ste to tu v diskusii spomínal, že zdroje sa dajú dnes vyhľadať ľahšie (nemyslím tým len internet), mám pocit, že chodievate do podnikových archívov či už v bývalom CCCP, tak i v USA. Dúfam, že nás budete zásobovať informáciami o Mire aspoň do Vianoc. Jedna otázka: Neuvažovali v Sovietskom Zväze využiť na vynesenie orbitálnej stanice Energiu? Trebárs ako potencionálneho nástupcu Miru. A nemyslím tým Mir-2, ktorý, aspoň podľa mojich informácií je „základom“ ISS.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Do továren a archivů bych se podíval rád, ale obávám se, že bych skončil nejdál u brány. Nicméně těch zdrojů je skutečně hodně, jak v angličtině, tak v ruštině a jsou naprosto veřejné.
      Ohledně té Energije – ona přišla dost pozdě a byť měla ona i její deriváty mít spoustu práce v nejrůznějších oblastech pilotované i nepilotované kosmonautiky, než došlo na posun možných aplikací z fáze předběžných úvah, celý projekt byl ve stadiu klinické smrti. Takže krom varianty velkého Miru-2, kde měla Energija vynášet komponenty a těžké zásobovací lodě nevím o žádném dalším konkrétním plánu na sestavení velké orbitální stanice s využitím tohoto nosiče (samozřejmě nejsem vševědoucí a možná nějaký takový plán existuje nebo se vynoří z archivů).

  23. Honza napsal:

    Díky moc za skvělé čtení, co skončila sága saljutů jsem tiše doufal, že budete pokračovat s Mirem. Těším se na další díly. Ještě jednou díky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jsem rád, že se Vám článek i jeho téma líbí. Co se konkrétně tématu týče, neměl jsem na výběr – brutální nátlak některých čtenářů mi zajistil práci na několik měsíců dopředu… 😀

      • To nemůžeš přiznat, že to bylo kvůli nátlaku 😀 My si pak vybereme další téma a vnutíme ti ho 😀

        • Ondřej Šamárek napsal:

          No, tak vzhledem k mojí ukecanosti máte zhruba rok smůlu (a navíc další témata už mám vybraná)… 🙂

  24. Mára napsal:

    Krásná práce Ondřeji Šamárku! Už to vidím, jak každé úterý polezu z těch Vašich Clifhangerů po zdi! A rád, čestné slovo! Moc děkuju, jste sekáč!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      No tedy… Moc děkuji za kompliment, ale rozhodně žádný sekáč nejsem. Jen děsně ukecaný fanda kosmonautiky. 🙂

  25. M_M napsal:

    Pane Šamárku, jak už se u Vašich článků stalo železným pravidlem, mám v hlavě vír superlativů který bych po Vás teď měl vrhnout, ale udržím se a jen poděkuji za Vaši obdivuhodnou práci a znalosti podané takto poutavým způsobem.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Superlativů netřeba, jen doufám, že se aspoň trochu budou líbit i další díly. 😉

  26. Petr Beneš napsal:

    Pane Šamárku, děkuji za začátek dalšího výborného seriálu! Jen ke své hanbě musím přiznat, že mi trvalo docela dlouho, než jsem pochopil význam té slovní hříčky v názvu, ačkoliv bych ji měl jako člověk „jáužnevímjakdlouhoruštinuveškolestudující“ pochopit hned. Snad je to tím, že tenkrát u nás všude v médiích zdůrazňovali, že Sověti svou stanici pojmenovali „Mír“ 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, jestli to bude výbroný seriál, to se ještě uvidí.
      Ohledně toho názvu, co jsem pochopil, Sověti to mysleli právě takto dvojsmyslně. Jednak ve smyslu „mír“ a také ve smyslu „svět“, protože počítali s dlouhodobými lety, během kterých se Mir měl pro posádky vlastně stát světem sám o sobě.

  27. ptpc napsal:

    Ondro, budem opakovať čo tu už bolo napísané ale nevadí. Výborný začiatok seriálu!

    …ocitla v rychlém pruhu…
    Toto je len taká drobnosť ale presne to je tá nadstavba prečo sú tvoje články také dobré a prečo ich mám tak rád.

  28. Petr Hájek napsal:

    Opět skvělá práce,děkuji uctivě.

  29. Lukáš napsal:

    Perfektní článek. Díky
    Jen poraďte jak vydržet do dalšího dílu a neukousat si nehty 😀

  30. Markéta Gemerlová napsal:

    Matně si pamatuji, že někde v diskusi za posledním dílem Saljutího seriálu jste psal, že na Mir rozhodně nedojde
    Ještě že máme to pořekadlo Nikdy neříkej nikdy
    Těším se na další díly (začínám číst se zpožděním), které mi budou zpříjemňovat kojení

Zanechte komentář