Gemini – Kosmonautická maturita (13. díl)

Hlavní a záložní posádka mise GTA-9

9. listopadu 1965 byla oznámena nominace pro křesla v lodi Gemini IX. Hlavní posádkou byli jmenováni Elliot See z druhého náboru (New Nine) a Charlie Bassett z třetího náboru. Po Neilu Armstrongovi se měl Elliot See stát teprve druhým civilistou, jenž velí kosmické lodi. Záložní posádkou byl jmenován Tom Stafford a Gene Cernan. Kuriózní na celé věci bylo, že v té době se Stafford teprve chystal na svůj let s Wallym Schirrou při misi GT-6A. Proto zpočátku nejvíce práce zastal Gene Cernan, nováček ze třetího náboru. Až poté, co se Stafford vrátil z úspěšné mise a prošel tradičním společenským oslavným kolečkem, mohl se naplno zapojit do výcviku pro svou první misi v roli velitele. Zatímco výběr Stafforda, Bassetta a Cernana do oddílu astronautů byl ostatními uznáván jako opodstatněný, u Elliota Seeho tomu tak zcela nebylo. Podle vzpomínek Deke Slaytona bylo zařazení Seeho do oddílu jedinou personální chybou, které se během své éry šéfastronauta dopustil. See, ač velmi přátelský, milý a zkušený, nebyl na stejné úrovni s ostatními ani ohledně fyzické kondice, ani ohledně pilotních schopností, ani ohledně schopnosti správného rozhodování pod tlakem. Slayton přiznal, že mu velení Gemini IX věnoval víceméně jako „cenu útěchy“, načež měl být jmenován spolu s Cernanem do záložní posádky Gemini XII, což byla jednoznačně slepá ulička, po níž by angažmá Seeho v oddílu tiše vyšumělo. Nakonec všechno dopadlo jinak. Mnohem hůře…

   

…neuzřím Agenu před sebou…

   

Elliot See byl před vstupem do oddílu astronautů testpilotem koncernu General Electric. Za svoji kariéru nalétal více než 3 700 hodin, z toho 3 200 hodin na proudových letounech. Jeho renomé zkušebního pilota bylo formálně naprosto bez poskvrnky. Ovšem jeho kolegové astronauti měli na věc trochu jiný názor. Podle Slaytona chyběl Elliotovi „killer instinct“, zabijácký instinkt, jenž je vlastní všem stíhačům a testpilotům, a který jim dovoluje provádět správná komplikovaná rozhodnutí ve zlomcích sekundy. Podle Stafforda zase byl See malinko nejistý při létání podle přístrojů a například podle Walta Cunninghama, který měl možnost se s Elliotem jednou proletět, létal See doslova nebezpečně – opatrně a pomalu. Vzhledem k tomu, že astronauti měli jako svůj dopravní prostředek letoun T-38, který je proslulý svým vysokým plošným zatížením křídla a tím pádem nemá vůbec rád nižší rychlosti, byly pilotní návyky Elliota Seeho receptem na katastrofu. A jednoho dne skutečně pohár přetekl. Následky pro program Gemini, a koneckonců i Apollo, byly dalekosáhlé…

Psal se 28. únor 1966, když ze základny Ellington vzlétly dva letouny T-38. V jednom seděl See a Bassett, ve druhém Stafford a Cernan. Formaci vedl See, Stafford byl jeho „číslem“. Posádky měly namířeno do St. Louis, kde v továrně McDonnell měly trénovat na simulátoru rendez vous. Počasí toho dne nestálo za zlámanou grešli, na cílovém letišti Lambert Field seděla mlha, padal déšť se sněhem a mraky se válely dvě stě metrů nad zemí. První pokus o přiblížení nedopadl dobře – letouny byly „dlouhé“, tedy přeletěly práh dráhy v příliš velké výšce, navíc příliš velkou rychlostí. Zatímco Stafford se rozhodl pro opakované přiblížení podle přístrojů a zvednul letoun opět do mraků, See se rozhodl pro vizuální přiblížení. Stále s vysunutými plnými klapkami a podvozkem prováděl levou zatáčku tak, aby měl letiště stále v dohledu. Bohužel, během sledování letiště si See neuvědomil, že jeho rychlost klesání je příliš velká. Náhle se před ním objevila hala McDonnellu č. 101. Jeho čas, stejně jako čas bezmocného Charlieho Bassetta, se nyní počítal už jen na sekundy.

Nešťastná dvojice Elliot See (vlevo) a Charlie Basset

Nešťastná dvojice Elliot See (vlevo) a Charlie Basset
Zdroj: en.wikipedia.org

Za letounem se objevily plameny, jak See zapnul forsáž, a T-38 se začal otáčet okolo podélné osy, při pokusu o ostrý pravý náklon. Bylo však už pozdě. Letoun narazil pravým křídlem do střechy haly 101, načež v kotrmelcích dopadl na parkoviště před budovou. Bylo 8:58 místního času a mise GTA-9 právě přišla o svou hlavní posádku – See a Bassett byli okamžitě mrtví. Stafford a Cernan ve svém letounu přistáli díky procesu opakovaného přiblížení podle přístrojů zcela bezpečně, byť na chvíli vládl v éteru zmatek ohledně toho, kdo seděl v havarovaném letounu. Staffordovi s Cernanem nechtěli pochopitelně řídicí na věži říct, co se stalo, astronauti se to dozvěděli na stojánce letiště, když jim přišel tragickou zprávu sdělit sám Jim McDonnell.

Vyšetřování katastrofy, které vedl Al Shepard, bylo velmi zevrubné a byly během něj provedeny také rekonstrukce profilu letu pomocí vrtulníků a letadel. Závěr byl jednoznačný: letadlo T-38 s trupovým číslem 901 bylo bez závad a zcela letuschopné. Srážka s ptákem byla vyloučena, nejpravděpodobnější příčinou tak byla pilotní chyba, které se dopustil Elliot See. Pád letadla paradoxně poškodil budovu 101, ve které probíhala montáž lodí Gemini, Bassett a See tedy zahynuli jen pár metrů od místa, kde byla kompletována jejich loď Gemini IX. Ta naštěstí nebyla nijak poškozena, menší újmu od padajících trosek křídla T-38 doznala pouze rozpracovaná loď Gemini X. Jak později napsal Tom Stafford, bylo štěstím v neštěstí, že letoun zavadil o střechu až téměř na konci haly. Kdyby k pádu došlo o pár desítek metrů dříve, T-38 by narazil do stěny budovy a pravděpodobně by tak vymazal celý zbytek programu Gemini.

Katastrofa znamenala velkou personální rošádu ohledně dalších misí. Prvním logickým krokem bylo přeřazení Stafforda a Cernana do hlavní posádky Gemini IX, které astronautům oficiálně oznámil Deke Slayton těsně po pohřbu Seeho a Bassetta 3. března. Dalším Slaytonovým tahem bylo převedení Lovella a Aldrina, dosavadní záložní posádky Gemini X, na zálohu Gemini IX. Toto rozhodnutí mělo formovat dějiny – záloha Gemini X neměla podle pravidla rotace ob dvě mise šanci na postup do hlavní posádky. Žádná mise Gemini XIII se totiž neplánovala. Aldrin by tak nezískal letovou zkušenost, což by jej bývalo diskvalifikovalo z účasti na prvních lunárních misích. Do učebnic by s Armstrongem vstoupil někdo jiný.

Takto se Lovell s Aldrinem ocitli na pozici, z níž mohli očekávat nominaci na let Gemini XII. Ovšem tragickou smrtí Seeho a Bassetta byly ovlivněny i další záložní posádky. Na uprázdněné místo zálohy „Desítky“ Slayton dosadil Ala Beana a doplnil jej C.C. Williamsem. Wiliams měl předtím předběžně figurovat na místě záložního pilota misí Jedenáctky a Dvanáctky. Nyní pro zálohu Jedenáctky Slayton recykloval Armstronga a spároval jej s Billem Andersem. Zálohu Dvanáctky, což měla být původně labutí píseň Elliota Seeho, nyní dostali Gordo Cooper a po ukončení své mise se k němu přidal Gene Cernan.

Stafford s Cernanem se tedy na začátku března 1966 ocitli na místě hlavní posádky mise, jež měla startovat za pouhých deset týdnů. To je po čertech málo, navíc, přestože oba byli pochopitelně cvičeni právě pro tuto misi, přednostní právo na simulátorech měli dosud See a Basset. Stafford s Cernanem proto ještě znásobili své tempo výcviku. Před nimi stál velmi komplexní letový plán s několika prvenstvími.

Už tři orbity po startu mělo proběhnout setkání a spojení s Agenou (právě pro počet orbitů bylo toto rendez vous nazýváno „M=3“). Tři orbity simulovaly pozdější praxi při setkání lunárního modulu s mateřskou lodí po startu z měsíčního povrchu. Několik hodin po prvním rendez vous se měla Gemini IX vzdálit přibližně na 27 km a následně provést další sblížení.

Zatímco rendez vous M=3 mělo proběhnout klasickým koeliptickým manévrem, toto druhé setkání mělo probíhat postupem zvaným „equi-period orbit rendez vous“. Tento způsob je relativně jednoduchým manévrem, kdy se měla Gemini zážehem ve směru letu vzdálit od Ageny směrem vzhůru. Z kruhové orbity tím měla vytvořit eliptickou a pokud je takový zážeh dostatečně přesný, na konci oběhu by se měly dráhy obou těles opět protnout. Gemini v tom okamžiku stačilo jen přibrzdit a tím opět přejít na kruhovou orbitu v bezprostřední blízkosti Ageny. Tento manévr měl simulovat situaci, kdy bude CSM Apolla zachraňovat lunární modul, jemuž se nezdařilo koeliptické rendez vous. Posledním typem rendez vous měla být simulace přerušeného lunárního přistání, kdy velitelskou sekci Apolla měla simulovat Agena, která měla být uvedena do pozice pod a za Gemini. Cílem lunárního modulu (tedy v našem případě Gemini) mělo být setkání „shora“.

Tom Stafford byl ohledně vyčerpávajícího programu rendez vous poměrně nesvůj, zejména proto, že Gemini IX byla posledním kusem, jenž měl nádrže pohonných látek s menší kapacitou. Experti jej však přesvědčili o tom, že equi-period orbit rendez vous, pokud je provedeno správně, je poměrně nenáročné na spotřebu paliva. A to mohl Stafford mluvit o štěstí, protože původně bylo v plánu ještě jedno rendez vous. Mělo se jednat o setkání s teoretickým cílem na eliptické orbitě ve velké výšce. Zde měla pomoci Agena svým motorem, ovšem plánovači stále ještě nebyli po předchozím selhání přesvědčeni o tom, zda je motor GATV spolehlivý. Ke Staffordově velké úlevě byl proto tento manévr z letového plánu vyškrtnut.

"Raketové křeslo" AMU

„Raketové křeslo“ AMU
Zdroj: commons.wikimedia.org

Rendez vous však nebyly jedinou náplní mise. Podstatným prvkem byla také vycházka Gene Cernana a test raketového křesla AMU, které do programu prosadilo USAF. Procházka měla proběhnout přibližně 17 hodin po startu, pár hodin po prvním rendez vous s Agenou. Nejprve měl Cernan aktivovat několik experimentů (včetně experimentu S-10 umístěného na dokovacím adaptéru Ageny) a pak provést evaluaci pohybu na 7,6 metrů dlouhém kabelu. Následně se měl přesunout na záď a během cesty posoudit dostatečnost úchytů z velcra pro pohyb po stěně lodi. Na konci adaptéru na Cernana čekalo letectvem sponzorované křeslo AMU. Gene měl přepojit systémy podpory životních podmínek a spojení na systémy křesla a pak se na něm prolétnout. Křeslo mělo být připoutáno k Gemini 38 metrů dlouhým lanem, přičemž o tom, zda testovat křeslo v připoutané nebo volné konfiguraci, se vedly vzrušené debaty. Nakonec NASA argumentem ohledně bezpečnosti astronauta přebila snahy USAF o provedení testu bez lana. Těsně před odletem Cernana od adaptéru měl Stafford odpojit Gemini od GATV a Cernan měl, po sérii cvičných manévrů, zkusit k Ageně dolétnout. Pak už jen zbývalo, aby se Cernan přepojil zpět na původní 7,6 metrů dlouhý kabel, odhodil křeslo a vrátil se do lodi. Předpokládaná doba EVA měla činit 2 hodiny a 25 minut. Jak bláhové byly představy všech zúčastněných, se mělo ukázat až v průběhu letu…

Aby se astronauti náhodou nenudili, na palubě s sebou měli vézt celkem sedm experimentů. Z toho čtyři měly kulminovat během Cernanovy vycházky (studie mikrometeoroidních kráterů, box ke sběru mikrometeoroidů, samotné křeslo AMU, fotografování zvířetníkového světla), bylo v plánu fotografování světélkující vrstvy atmosféry nad horizontem, astronauti byli objekty dlouhodobé studie distribuce tekutin v těle při mikrogravitaci a posledním experimentem bylo studium polarizace vln UHV/VHF. Na let, trvající přibližně 70 hodin a 50 minut toho bylo docela požehnaně.

Cernan během nácviku s AMU umístěném v maketě zadní části adaptéru Gemini na palubě "Vomit Comet"

Cernan během nácviku s AMU umístěném v maketě zadní části adaptéru Gemini na palubě „Vomit Comet“
Zdroj: commons.wikimedia.org

Stafford měl výhodu předešlého letu na Gemini VI-A, proto Cernanovi uložil, aby se zabýval hlavně nácvikem na EVA a ovládáním palubního počítače (Gemini IX měla být druhým strojem, kde byl počítač upgradován a dostal možnost nahrávat programy z magnetických pásků). On, Stafford, se postará o všechno ostatní. Cernan už předtím s Charlie Bassettem velice pečlivě vyzpovídal Eda Whitea a po jeho ujištění, že klíčovým faktorem během vycházky je síla v rukou a zejména v předloktích, začali s Charliem cvičit jako smyslů zbavení. Tuny a tuny nazvedaného železa v posilovně doplňovali mačkáním tenisáku v kapse, když zrovna byli mimo tělocvičnu. Jak se Cernan posléze nechal slyšet, zanedlouho měl předloktí jako Pepek námořník. V této praxi pokračoval i s novým kolegou Edwinem Aldrinem. S palubním počítačem se rovněž seznámil velmi důkladně a stal se virtuózem v jeho ovládání. Stafford frenetické tempo příprav udržoval taktéž a v průběhu jara nemohlo být pochyb o tom, že původně záložní posádka se své role zhostí zcela perfektně.

Datum startu bylo stanoveno na 17. května a pro diváky na Cape Kennedy mělo jít opět o „dvě podívané za cenu jedné“. Nejprve měla v 10:12 místního času z rampy 14 odstartovat Agena 5004 na špici Atlasu a o 1 hodinu a 39 minut později ji měli z rampy 19 následovat Stafford s Cernanem.

Atlas s Agenou 5004 startuje, aby se pár desítek sekund poté proměnil v pole trosek klesajících ke dnu Atlantiku...

Atlas s Agenou 5004 startuje, aby se pár desítek sekund poté proměnil v pole trosek klesajících ke dnu Atlantiku…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Odpočet probíhal hladce a astronauti, tou dobou usazení v kokpitu Gemini mohli krátce po desáté hodině skutečně zaslechnout vzdálené hřmění, jak se Atlas s Agenou vydával vzhůru. Vypadalo to na moc pěkný pracovní den, ovšem tato selanka trvala pouze zhruba dvě minuty.

Právě 120,628 sekund po startu, asi 10 sekund předtím, než se měly vypnout a oddělit dva „boostery“, tedy jakési postranní motory, které byly odhazovány a tím přenechávaly žezlo centrálnímu motoru Atlasu, uskřípnutý kabel v systému navádění způsobil zkrat. Vzápětí se jeden z boosterů Atlasu vychýlil až po zarážku a v této pozici se zasekl. Atlas se poslušně začal vychylovat doprava a za oněch deset sekund vykonal vertikální otočku o 216 °. Atlas s Agenou se nyní řítil střemhlav dolů zhruba směrem, odkud se vydal na svou cestu. Otočka znamenala, že antény rakety již nemířily směrem ke sledovacím stanicím, proto s ní pozemní kontrola ztratila spojení. Agena se však stále ozývala a to až do času T+456 sekund. Pak se rozhostilo ticho. Atlas s Agenou dopadl do Atlantiku 198 kilometrů od místa svého startu.

Stafford s Cernanem zklamaně vystoupili z lodi, nebylo kam letět. Pro Stafforda to znamenalo zvláštní zkušenost: dvakrát měl letět vstříc Ageně a dvakrát jeho cílové těleso skončilo jako hromada úlomků na dně Atlantiku. Náladu mu nespravila ani básnička, kterou ten večer na večírku na „oslavu“ odložení startu recitoval jeden plukovník USAF:

„I think that I shall never see
An Agena out in front of me.

(Myslím, že nikdy neuzřím
Agenu před sebou okem svým.)“

Už podruhé nastala situace, kdy Gemini i s posádkou byla připravena ke vzletu a cílové těleso se nekonalo. Nicméně právě proto, že to bylo podruhé, měli zúčastnění v záloze alternativní plán. Už jeden den po neúspěšném startu Ageny se tak rozběhla aktivita, která měla umožnit vyslání Stafforda a Cernana na téměř plnohodnotnou misi. Ani tentokrát to však nebude tak úplně bez problémů. Vlastně – těch problémů bude požehnaně a sedmá pilotovaná mise Gemini by se dala právem považovat za svým způsobem prokletou…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini_9_prime_and_backup_crew.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:The_Original_Gemini_9_Prime_Crew_-_GPN-2000-001352.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:USAF_Astronaut_Maneuvering_Unit.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S66-31665.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini9/html/s66-34610.html

Gemini – Kosmonautická maturita (13. díl), 5.0 out of 5 based on 25 ratings
Pin It
(Visited 3 081 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (25 votes cast)
(Visited 3 081 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


22 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (13. díl)”

  1. Rudolf Šíma napsal:

    I ten překlad básničky je profesionální. 🙂 Ale vážně, opět parádní úterní čtení. Díky! Talon musí být pěkně zákeřné éro. Nevím, jak zabijácký instinkt souvisí s nízkou rychlostí v zatáčce (bez ironie, prostě si to úplně neumím dát do souvislosti), ale to, že zkušební pilot s více než třemi tisícovkami hodin na kontě „spadne“ z oblohy, to se nestává každý den.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Ten „zabijácký instinkt“ se týkal celkového způsobu, jakým See létal. Deke to tuším hodnotil jako „babičkovský“ styl.
      A ta nízká rychlost v zatáčce – špatné rozdělení pozornosti, které následovalo po špatném rozhodnutí provést oblet letiště na vizuál. Na tom špatném rozhodnutí se shodují všichni, jejichž názor jsem četl…

      • Rudolf Šíma napsal:

        Díky moc za odpověď. Je mi jasné, že Seeovo špatné rozhodnutí je zdokumentované a Vy máte svá tvrzení podložená. Váš přehled je obdivuhodný a vůbec Vám v tomto nechci oponovat. Jen se prostě bráním uvěřit, že by zkušební pilot spadl v zatáčce s „hodným“ cvičným letadlem. Vy to vysoké plošné zatížení křídla zmiňujete a myslím, že se Talon mohl chovat i dost nečekaně. Konečně, seděli v něm dva piloti. Ten druhý by se při podezřelém režimu minimálně ozval. „Slušné“ letadlo nespadne náhle, pilota před pádem varuje (třese se). A takovým letadlem asi Talon není.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Klidně mě zpochybňujte, nejsem neomylný a rád přistoupím i na názor někoho jiného, pokud má pravdu (nebo lepší zdroje ;-D)
          Co se havárie samotné týče – jestli to letadlo See přetáhnul, to bohužel nevím, ale spíš si myslím, že ne. Prostě jen koukal do zatáčky a toho, že je před ním hala, si všimnul pozdě.
          Co se předtím dělo na palubě, to se nikdy nedozvíme, tehdejší T-38 neměly černou skříňku. Je možné, že Bassett tušil, že to vypadá špatně, ale možná do toho nechtěl Seemu „hrabat“, protože přetahovaná o knipl by situaci určitě nezlepšila.A pak už bylo pozdě na cokoli. Ale je to jen moje spekulace.

        • Rudolf Šíma napsal:

          Moc se omlouvám, teď po Vaší odpovědi jsem si pasáž o pádu přečetl ještě jednou. Nějak jsem poprvé nepostřehl, že problémem byla nízká výška letu. Teď mi to dává smysl. Vsugeroval jsem si pád letounu v zatáčce a následné nevybrání pádu díky nízké výšce a vysoké zástavbě. To přetažení přišlo až po reakci na překážku. Moje nepozornost. Díky za trpělivost. A zmiňované „lepší zdroje“ opravdu nemám. Nejlepším mým zdrojem je Kosmonautix. 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Vůbec není třeba se omlouvat, pokud vládnete angličtinou, něco málo je na stránce 3 tohoto dokumentu. 😉

  2. MarS napsal:

    Díky, seriál je moc pěkný, na každý díl se těším.

  3. Jirka Hadač napsal:

    Ten program musel být v neuvěřitelném časovém pressu, když jmenovali do další posádky Stafforda ještě před letem. Ale když si to tak procházím, tak je to jasné. Tu třetí skupinu astronautů tam asi sázeli podle výsledků a zkušeností, hádám, to by asi znamenalo, že fakt v ní vynikali ti, kteří byli sázení jako první tj D. Scott, Czernan, Bassett, Gordon a Collins. A asi to už byl čas, když začali sázet Schirru s Grissomem do Apolla a tím pádem jim už pomalu I chyběli zkušení lidi.
    Moc hezké, opět sem se začetl a opět přerušeno v nejlepším. Vždy si v neděli říkám, už jen jeden den a v pondělí už za pár hodin.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Časový pres byl, ale nemyslím si, že by se to nějak odrazilo na nominaci posádek, na začátku roku 1966 měla NASA k dispozici 26 astronautů. Prostě potřebovali, aby borci z New Nine získali letovou zkušenost, protože především oni měli být nasazeni při prvních lunárních misích na klíčové posty.
      Co se týče pořadí nominací té třetí skupiny – ono tam bylo více faktorů včetně jisté míry politikaření, nemuselo to být vždycky podle schopností (koneckonců, sám Slayton se vyjádřil, že s výjimkou Seeho byli všichni schopni letět na jakékoli pozici). A když o tom tak uvažuju, kolikrát do pořadí promluvila náhoda – třeba Cernan měl být teoreticky nasazen až Dvanáctku, ale kvůli tragédii Seeho a Bassetta přeskočil minimálně Gordona a Collinse.
      A díky za pochvalu, omlouvám se, že jsem to takhle utnul, ale jinak to nešlo… 🙂

      • Vítek napsal:

        V jednom článku od Tomáše Přibyla jsem četl, že v době, kdy Stafford dělal (zatím) záložního velitele Gemini 9, si došel za Dekem a sdělil mu, že nechce nikam letět s Cernanem, prostě mu nesedl, asi jako Borman Grissomovi. Slayton Staffordovi slíbil, že s Genem bude tvořit jen teď tu zálohu a pro reálný start pak dostane někoho jiného. Jenže pak se zabili See s Bassettem a Stafford a Cernan spolu prostě letět jako záložní posádka museli. No a postupem času se skamarádili, „osedlali“ spolu i lunární modul Apolla 10 a když po téhle misi Stafford přešel do manažerské pozice, tak hodně lobboval za Cernana jako velitele Apolla 17 ale to už jsem trochu odběhl 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Tak to jsem nevěděl, díky. Zkusím ještě trochu pohrabat ve zdrojích, je to hodně zajímavá informace.
          Je fakt, že Stafford Cernana před nominací do záložní posádky moc neznal a preferoval by spíš některé své bývalé studenty z Edwards. Ve svých memoárech pak napsal, že před havárií Seeho a Bassetta počítal s tím, že s Cernanem poletí na Dvanáctce. A pak si má čověk vybrat… 🙂

        • Jirka Hadač napsal:

          Moc zajímavá informace, ono tyhle perličky, které jsou málo známé,pak krásně rozkrývají tehdejší ovzduší. S Youngem by Stafford asi problem neměl :-), když spolem vydrželi už předtím týdny v jedné kabině. 🙂

  4. Jana napsal:

    Vždycky mě mrazí, když něco takového čtu. Když už z dějin zmáme jména a tváře, málokdy nás možná napadne, jaké události a čí smrt k tomu vlastně vedli. Říkáme si možná, že k úspěchu vede jen práce a píle a zkušenosti. Ty oběti jsou jaksi někde zastrčené a z hlediska učebnic zpravidla neexistují. Nejde jen o kosmonautiku, ale vůbec o důležité události všeobecně. Nezdá se vám?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      O ostatních oborech nemůžu moc soudit, ale co se týče letectví a kosmonautiky, tam jsou oběti vzpomínány často a nahlas. Třeba NASA má na konci ledna vždycky „Day of Rememberance“, kde vzpomíná na všechny oběti, včetně dvou techniků, kteří v březnu 1981 zemřeli při přípravách na STS-1. Navíc se neustále připomíná všem zaměstnancům, proč tito lidé zemřeli, aby jejich oběti nebyly zbytečné a neopakovaly se stejné chyby. Třeba po katastrofě Columbie jsou její trosky uloženy v jedné z věží VAB a zaměstnanci na Mysu jsou vyzýváni k tomu, aby si je šli prohédnout. Je to proto, aby si všichni uvědomili, že chyby a omyly mohou vést až k tragickým koncům. Co může být lepší památkou, než podobná mementa?

      • Petr Šída napsal:

        To o uložení Columbie je pro mě úplná novinka, nevíte víc podrobností? A jak vlastně skončil Challenger?

        Díky

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Zbytky Columbie o celkové hmotnosti cca 36 tun (80 000 jednotlivých kusů a kousků, tvořících zhruba 40 % suché hmotnosti Columbie) jsou uloženy na 16. poschodí věže A budovy VAB. Pečuje o ně dedikované pracoviště zvané Columbia Research and Preservation Office, které zajišťuje katalogizaci jednotlivých kusů, příjem nových kusů (pokud se ještě najdou) a zápůjčky trosek k výzkumu. V tomto udělala NASA velký pokrok oproti Challengeru. Trosky Columbie mohou vidět zaměstnanci NASA a odborníci z institucí, kam jsou trosky zapůjčovány např. k výzkumu materiálů, tepelného transferu, hypersonického proudění a podobně.
          Naproti tomu trosky Challengeru byly zakonzervovány a zapečetěny v silu na startovním komplexu 31, což vzbudilo poměrně velkou kritiku. Jediná výjimka byla v roce 2015, kdy byl kus pláště orbiteru ze sila vytažen a umístěn v rámci permanentní výstavy do návštěvnického centra na KSC (spolu s okenním rámem z Columbie).

  5. Android napsal:

    Zase ta Agena! Jestli by nebylo lepší tam pouštět osekaný gemini! To říkám já nejlepší po bitvě jenerál! 🙂

    • Fantasta napsal:

      V tomto případě ale selhal Atlas, chudák Agena komunikovala až do konce… 🙁

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jak už říkal kolega přede mnou – tentokrát za to mohl Atlas. A i kdyby nastokrát chtěli vypuštět osekanou Gemini, odkud? Rampa 14 byla upravena pro Atlas… 🙂

  6. ptpc napsal:

    Super diel! Zasa! 🙂

Zanechte komentář