Gemini – Kosmonautická maturita (9. díl)

První setkání dvou pilotovaných těles na orbitu

Cooperova a Conradova mise GT-5 mimo rekordní výdrže ukázala, že Gemini s vycvičenou posádkou je schopna vykonat rendez vous na orbitu. Byť bylo sblížení s jiným tělesem vzhledem k okolnostem pouze simulované, znamenalo zvládnutí příslušných manévrů velký pokrok. Bylo však nutné prověřit koncept setkání na obitální dráze naostro. Bez tohoto kroku nebylo možné uvažovat o cestě na Měsíc. Schéma LOR, tedy setkání na lunárním orbitu, jež bylo vybráno jako nejschůdnější varianta lunárních misí, znamenalo, že dokonale zvládnuté rendez vous je naprosto nezbytným a životně důležitým prvkem budoucích letů na povrch Luny. Pokud by se astronauti v lunárním modulu nedokázali po vzletu z povrchu spojit s mateřskou lodí, znamenalo by to jediné: rozsudek smrti. Hlavním posláním další mise GTA-6 mělo tak být provedení rendez vous a spojení s cílovým tělesem GATV, všechno ostatní bylo podružné. Mělo se jednat o svého druhu výjimečnou misi z několika důvodů. Její trvání mělo být omezeno maximálně na dva dny, měla to být poslední mise, během níž se Gemini jako na zdroj energie spoléhala výlučně na baterie a také se během ní krom rendez vous mělo uskutečnit pouhých pět experimentů. Podzim 1965 tak měl být velmi zajímavý. Nakonec skutečně zajímavý byl, ovšem ze zcela jiných důvodů, než si zúčastnění přáli…

 

Sedmička někdy bývá před šestkou

 

Mise GTA-6 měla odstartovat 25. října 1965. Na palubě lodi měl být zkušený veterán Wally Schirra a jako pilot Tom Stafford, člen The New Nine, který měl být původně prvním nováčkem, který Gemini osedlá. Nemoc Ala Sheparda však změnila plány a Tom se stal součástí velké personální rošády, jež mu nakonec vynesla křeslo v hlavní posádce Gemini VI. Astronauti tvořili tým od dubna 1964, kdy byli potvrzeni coby záložní posádka Gemini 3. Oficiální oznámení o složení posádky Gemini 6 však přišlo až 15. dubna 1965. Coby záložní posádku „protočil“ Deke Slayton Guse Grissoma a Johna Younga. Grissom byl však mírně řečeno velmi často duchem i tělem nepřítomen – dával prý v té době přednost závodům automobilů a člunů. Po splnění povinností záložní posádky GTA-6 jej beztoho čekal přesun do programu Apollo, John Young tedy musel spoustu práce odvést za něj.

Ovšem spoustu práce měla i hlavní posádka. Nácviky sblížení a spojení s Agenou pomalu upevňovaly jistotu Schirry a Stafforda, že svůj úkol bez problémů zvládnou. „Bude to hračka,“ nechal se Schirra slyšet. Zpočátku však naráželi astronauti na kuriózní problém.

Posádka Gemini VI: Schirra (vpravo), Stafford

Posádka Gemini VI: Schirra (vpravo), Stafford
Zdroj: wikipedia.org

Jediný simulátor rendez vous byl umístěn v továrně McDonnellu v St. Louis a k jeho provozu se využíval velký sálový počítač. Jenže ten samý počítač využívala k obsluze svých finančních transakcí také banka Boatmen’s National Bank of St. Louis, kde působil jako předseda správní rady bratr „starého pána“ Jima McDonnella, zakladatele stejnojmenného koncernu. Každý den v 15:30 tak museli astronauti ukončit výcvik, aby byl počítač rekonfigurován a mohl začít „přežvýkávat“ peněžní převody.

Naštěstí byl Jim McDonnell vůči astronautům neobyčejně přátelský a vstřícný. Jednou pozval Schirru a Stafforda na večeři a poté, co se mu astronauti svěřili se svým problémem, si Jim McDonnell rychle udělal pár poznámek do svého notýsku. Druhý den za astronauty nakráčel prezident McDonnellu David Lewis s tím, že odteď mohou využívat počítač pro své potřeby bez jakýchkoli omezení a Boatmen‘s se přizpůsobí. Navíc byly v průběhu léta 1965 další dva simulátory instalovány na Cape Kennedy a v MSC v Houstonu.

Simulátor rendez vous

Simulátor rendez vous
Zdroj: nasa.gov

Drtivá většina specifického výcviku se pochopitelně zaměřovala na nácvik rendez vous, kdy měla být využita koeliptická varianta sbližování. Tento způsob rendez vous velmi zjednodušeně znamenal, že původní orbitální dráha lodi byla nejprve upravena tak, aby apogeum i perigeum byly níže než orbitální dráha Ageny a současně rozdíl výšky obou těles v apogeu byl stejný jako v perigeu (v případě Gemini/GATV se jednalo o kruhovou dráhu). V okamžiku, kdy se GATV z pohledu Gemini nacházela v úhlu 26,8-27,3 ° nad lokální horizontálou, se pak pomocí dalšího zážehu Gemini vydala k Ageně zezadu a zespoda. Manévr nasměroval Gemini lehce před Agenu. V blízkosti GATV pak přišel poslední zážeh ve směru letu, jenž cirkularizoval oběžnou dráhu Gemini a minimalizoval vzájemnou vzdálenost obou těles na totožném orbitu. Ke spojení Gemini VI a Ageny mělo dojít necelých šest hodin po startu Gemini na jejím čtvrtém orbitu.

Následovat měly testy s připojenou Agenou, poté měl Schirra Gemini odpojit, prolétnout se kolem Ageny při současném zuřivém cvakání závěrkami fotoaparátů a následně mělo dojít ještě ke třem další spojením, z toho dvě měla proběhnout za orbitální noci. Pokud by vše bývalo proběhlo nad očekávání dobře a bez zádrhelů, mohla Gemini VI přistát už po jednom dni na orbitu, letový plán však počítal s přistáním po 46 hodinách a 45 minutách letu.

Aby celá operace proběhla tak, jak bylo naplánováno, muselo být dodrženo velmi striktní startovní okno. Start obou strojů, jak GATV, tak Gemini, měl proběhnout 25. října, přičemž Gemini musela odstartovat přesně hodinu a čtyřicet jednu minutu po Ageně, tedy přesně v okamžiku, kdy Agena při svém prvním orbitu prolétala nad místem startu.

Ono pondělní ráno zpočátku probíhalo podle plánu. Posádka byla probuzena v brzkých ranních hodinách, následovala tradiční snídaně, lékařská prohlídka, oblékání skafandrů v přívěsu na rampě 16 a převoz na rampu 19, kde zatím Gus Grissom a John Young konfigurovali ovládací prvky v kabině lodi. Schirra se Staffordem byli „uzavíracím týmem“ pod vedením legendárního Guentera Wendta usazeni do svých křesel a příklopy byly uzavřeny.

Mezitím na rampě 14 probíhal simultánní odpočet nosiče Atlas, na jehož špici byla připojena Agena s výrobním číslem 5002. Přestože se konverzi Ageny na cílové těleso pro Gemini nevyhnuly potíže, jejichž vinou byl první kus GATV 5001 výrazně opožděn proti plánu a nakonec byl pro nejrůznější závady a diskrepance permanentně „uzemněn“, GATV 5002 dorazila na kosmodrom včas a po sérii zkoušek byla 10. října umístěna na vrchol nosiče Atlas. Nyní, když sekundová ručička pomalu odtikávala poslední okamžiky před startem, nikdo nepochyboval o tom, že vše proběhne hladce. O pár minut později se titíž optimisté nestačili divit…

GATV 5002 startuje. O pár minut později už bude existovat pouze jako shluk trosek...

GATV 5002 startuje. O pár minut později už bude existovat pouze jako shluk trosek…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Přesně v 10:00 místního času se Atlas s Agenou vznesl k obloze. Ovšem krátce poté, co se Agena oddělila od nosiče, se objevily první známky problémů. Agena se podle telemetrie začala „potácet“ a orientační systém měl plné ruce práce, aby stroj stabilizoval. To se mu s obtížemi podařilo a mohl se tak zažehnout hlavní motor, aby Agenu usadil na orbitu (GATV byla vlastně současně druhým stupněm sestavy Atlas-Agena). A pak – ticho. Signál z telemetrie se ztratil. O několik okamžiků později přišla od radarových stanic USAF zpráva, že radary detekují v oblasti, kde se měla Agena pohybovat, pět úlomků. Přesto si zatím nikdo nechtěl připustit, že by GATV selhala. Ageny byly prověřenými stroji, jež ve službách USAF létaly již několik roků.

Na rampě 19 probíhal odpočet dále. Nicméně pochybnosti se vkrádaly stále silněji. Padesát minut po startu Atlasu měla podle plánu GATV prolétat v dosahu sledovací stanice Carnarvon v Austrálii. Všichni se s napětím chytali posledního stébla naděje. Ovšem když operátor v Carnarvonu ohlásil „No joy, no joy“ (ve vojenském žargonu totéž, co „bez signálu“ nebo „nevidím ji“), bylo jasno, že Agena tentokrát skutečně selhala a Schirra se Staffordem dnes nepoletí – nemají kam. V 10:54 byl odpočet zrušen a oba astronauti museli s těžkým srdcem svá křesla v kabině opustit.

Ztráta Ageny byla velkým průšvihem, protože další exemplář, GATV 5003, byl teprve ve fázi testování u výrobce a na Mys měl dorazit až na počátku příštího roku. Znamenalo to poměrně významné zdržení a jeden z klíčových cílů programu, na němž měly stavět další mise, by tak po neurčitou dobu zůstal nenaplněn. Ovšem ještě než se Schirra se Staffordem dostali ze své lodi a sjeli výtahem dolů k úpatí Titanu, začalo se rýsovat velmi elegantní řešení. Nedaleko tribuny, ze které přizvaní hosté měli sledovat start Gemini, stáli dva muži v zamyšleném rozhovoru.

Viceprezident McDonnellu Walter Burke a jeho zástupce John Yeardley už nyní spřádali plány, jejichž středobodem bylo prohození sekvence, v jaké měly lodě Gemini startovat. „Proč bychom nemohli vypustit Gemini jako cíl pro Gemini?“ Stačilo by v plánovaném termínu vypustit Gemini VII, která měla provést dlouhodobou misi, a po ní s odstupem něco přes týden „Šestku“. Šestka by místo Ageny vzala zavděk Sedmičkou coby improvizovaným cílovým tělesem a možná by se dal narychlo vyrobit nafukovací dokovací uzel, který by byl umístěn v zadní části adaptéru Sedmičky. Opodál stojící Frank Borman a Jim Lovell, posádka připravované Gemini VII, však nápad s nafukovacím dokovacím prstencem rezolutně odmítli. Nicméně pokud by stačilo, že Schirra domanévruje s lodí do bezprostřední blízkosti jejich Gemini, nemají vůbec nic proti.

Burke a Yeardley se snažili zprvu bezúspěšně svůj nápad „prodat“ vedení programu. Ovšem ani George Mueller, ředitel odboru pilotovaných letů, ani vedoucí programu Gemini Chuck Mathews nechtěli o něčem takovém zprvu ani slyšet. Jejich pozornost se soustředila na to, jak zajistit start Gemini VII, Šestka musí počkat. Paradoxně ještě před rokem někteří pracovníci GPO (Gemini Project Office) vážně řešili otázku, jak zrychlit kadenci startů Gemini, jejich úvahy se ale nikdy nedostaly dále než do fáze návrhů a předběžných jednání. A nyní by se právě rychlá kadence velmi hodila. Dosud totiž mezi starty uběhly vždy přibližně 2-3 měsíce, ovšem Gemini VII měla vzlétnou už za měsíc a půl a „nestart“ Šestky znamenal nemalé personální a logistické potíže.

První myšlenkou bylo vyměnit lodě na špici nosiče. Titan GLV-6 sériového čísla 62-12561 byl připraven ke startu na orbit tak jako tak, proto by bylo možné nějaký čas ušetřit tím, že by se z jeho špice demontovala Gemini VI a na její místo dosadila Gemini VII. Šestka by pak startovala na Titanu určeném pro Sedmičku v dalším slotu někdy na konci února nebo na začátku března, aby zkusila štěstí s Agenou 5003.

Mezitím se Burke a Yeardley nevzdávali svého nápadu a přeletěli do Houstonu, kde hodlali přemluvit Boba Gilrutha, šéfa MSC (Manned Spacecraft Center). V úterý 26. října, tedy jeden den po ztrátě Ageny, se s Gilruthem sešli v jeho kanceláři a předestřeli mu svůj nápad. Gilruth nejprve dobrácky přesvědčoval Burkeho, že jeho plán je nereálný. Nato Burke opáčil: „Tak mi řekni, co je na něm špatného.“ Gilruth se zamyslel a s překvapením si uvědomil, že nedokáže přijít s přesvědčivým argumentem, jenž by vylučoval provést to, co Burke s Yeardleym vymysleli. Ani přivolaný náměstek George Low nedokázal plánu oponovat, naopak, celá věc se mu od začátku líbila.

Burke a Yeardley ovšem ještě potřebovali bene od dalšího klíčového hráče – Chrise Krafta. Coby šéf letových operací a člověk, jenž stál u zrodu týmu řídicího střediska, měl Kraft zvážit, zda by bylo možné řídit ze země dva pilotované lety naráz. První reakcí bylo: „To jste se úplně zbláznili?“ Ovšem, stejně jako předtím Gilruth, po poradě se svým týmem změnil názor. Mise dvou lodí může být provedena z hlediska řízení letu jako kombinace Mercury a Gemini. Řízení Gemini probíhalo v reálném čase přímo z Houstonu, zatímco u Mercury vždy sledovací stanice zkompilovaly zachycená data a dálnopisem posílaly sjetiny do řídicího střediska. Bylo tedy reálné po dobu letu Gemini VI soustředit síly střediska právě na tuto loď a Gemini VII dočasně obsluhovat stejně jako kdysi Mercury. Poté, co Schirra se Staffordem přistanou, mohou se kontroloři ve středisku opět začít soustředit na Gemini VII. Kraft tak mohl v úterý odpoledne informovat Gilrutha, že ze strany řízení letu neexistují překážky, jež by uskutečnění plánu bránily. Také vedení NASA v osobě Jima Webba se za nový plán postavilo.

Mezitím na Mysu proběhla analýza předpokládaných výkonů Titanu pro Gemini VI. Ukázalo se, že Titan GLV-6 není natolik silný, aby donesl Gemini VII na orbit. Rozdíl mezi hmotností obou lodí činil necelých 120 kg, přesto to bylo příliš. O záměně lodí tak nemohlo být ani řeči. Chtě nechtě museli příslušní manažeři začít vážně zvažovat Burkeův a Yeardleyův plán.

Poslední překážkou, která stála mezi oním plánem a realitou, byl relativně malý odstup mezi dvěma starty. Už před rokem se probíralo, zda by nebylo vhodné aktivovat ještě jeden startovní komplex, nicméně tento návrh byl odložen coby zbytečný. V oněch debatách se ukázal další zádrhel: firma Aerojet General, výrobce motorů Titanu, trvala na tom, že pokud byl nosič vztyčen na rampě a otestován, nelze jej opět sklopit do horizontální polohy. Zde přišli vojáci s řešením: zvednout Titan helikoptérou Sikorsky S-64 Skycrane a přenést jej v podvěsu na nepoužívanou rampu 20. Tehdy si zúčastnění tajně ťukali na čelo, nyní by se taková možnost velmi hodila. Bohužel, přelet Titanu v podvěsu zůstal jen ideou, chyběly postupy a nácviky.

Nakonec pracovníci Aerojetu ustoupili. Připustili, že sklopení Titanu do horizontální polohy, kterému ještě rok předtím rezolutně oponovali, není zcela vyloučeno a potvrdili, že jsou schopni přijít s procedurami, které zajistí nakládání s raketou „naležato“.

Nový plán pro starou misi...

Nový plán pro starou misi…
Zdroj: commons.wikimedia.org

Celá výše zmíněná anabáze se odehrávala simultánně během neuvěřitelných 72 hodin. Ve čtvrtek 28. října byla uspořádána tisková konference, na které bylo oficiálně oznámeno, že 4. prosince Borman a Lovell odstartují k dlouhotrvající misi GT-7, načež 13. prosince bude následovat start mise, nyní překřtěné na GT-6A, se Schirrou a Staffordem na palubě. Kampaň dvou souběžných letů dostala neoficiální pojmenování podle čísel misí a pořadí, v jakém měly odstartovat: „76“.

V ten samý den byl postupně z rampy demontován nosič GLV-6 a 29. října jeho místo zaujal GLV-7, aby začal kolečko předstartovních testů. GLV-6 mezitím putoval do prozatímního úložiště pod ochrannou plachtu, aby zde čekal na svou příležitost. Dění začínalo nabírat obrátky a všichni zúčastnění si byli vědomi obrovského úkolu, který před nimi stál.

Tehdejší bleskové rozhodnutí o změně letového řádu dosud patří k nejodvážnějším rozhodnutím NASA. Je známkou rychlého úsudku, neortodoxního inženýrského uvažování, pružných rozhodovacích procesů a zdravé míry rizika, jež bylo pro agenturu v těch časech přijatelné. Závěr roku 1965 měl být ukázkou toho nejlepšího, co NASA do té doby dokázala…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

https://www.flickr.com/photos/nasacommons/30552540383
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini_6_prime_crew.jpg
https://crgis.ndc.nasa.gov/historic/File:1964-L-03556.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini6/html/s65-56161.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RENDEZVOUS_-_ARTIST_CONCEPT_-_GEMINI-TITAN_GT-VI_and_GT-VII.jpg

Gemini – Kosmonautická maturita (9. díl), 5.0 out of 5 based on 28 ratings
Pin It
(Visited 2 757 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (28 votes cast)
(Visited 2 757 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


21 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (9. díl)”

  1. Jirka Hadač napsal:

    Pojďme na to. 17 minut sem co minutu obnovoval stránku a dočkal jsem se. Paráda. 🙂
    K tématu. Už ve vesmírných osudech sem před názory pana Gilrutha získal neskutečný respekt, a pokud on tvrdí, že něco půjde, tak to rozhodně půjde. A že je George Low šílenec (výhradně míněno v dobrém) a neortodoxně myslící člověk, sem zase věděl z jeho názoru na Apollo 8 (z pohledu článku je to rozhodnutí, které uskuteční až za víc jak dva roky).
    A jak tak koukám a ani to není zmíněno, nejspíše toto duální řízení letu posloužilo jako prazáklad pro lunární mise, inu, řídít zároveň LM a CSM chtělo hodně slušný zápřah.
    Krásné počteníčko, a nejvíc se mi na tom líbí ty zákulisní informace, že člověk často zjistí, že za vším skvělým a geniálním nápadem stojí jednotlivec, který svůj nápad prosadí. Hold kosmonautika není jen příběh kosmonautů a konstruktérů, ale i manažerů, kteří dělají opravdu zásadní a nezvyklá rozhodnutí. A mají je přitom hodně dobře podložená argumenty. Kosmonaut je sice nejviditelnější součástí, ale viděl jsem v seriálu Měsíční stroje, jak i pánové, co testovali tu část, či tamtu část, projevovali neskutečnou hrdost a oprávněně tvrdili, že jsou neskutečně pyšní, že se mohli zůčastnit projektu Apollo.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      George Low byl skutečně neobvykle prozíravý a současně chytře riskující manažer. To samé platí i pro Boba Gilrutha, byť ten v závěru svého působení v NASA začal mnohem více vážit případná rizika proti ziskům.
      A ano, řízení dvou pilotovaných těles skutečně posloužilo minimálně jako dobrá zkouška pr pozdější lunární mise, hlavně v případě misí typu „J“, kde piloti velitelského modulu vykonávali obrovský kus práce, zatímco jejich kolegové pracovali na povrchu.

  2. Alois napsal:

    Stupeň Agena byl špičková konstrukce, m.j. umožnil lety prvních úspěšných sond k Venuši a Marsu a v projektu Corona první návrat družice z LEO.

    • Fantasta napsal:

      Co se tedy s Agenou – GATV 5002 stalo? Zjistil se důvod selhání? Jinak panu Šamárkovi poklona a dík za poutavé čtení.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Zjistil se pouze pravděpodobný důvod selhání, pochopitelně nebylo možné onu variantu na sto procent ověřit.Malinko to osvětlí dvanáctý díl. 😉

  3. Vojta Nesi napsal:

    Top kvalita, jako vždy 😀

  4. Rudolf Šíma napsal:

    Díky za další skvělý díl. Popsané rychlé rozhodnutí o změně letového řádu si dnes nedovedu představit ani po vyhlášení válečného stavu. 🙂

  5. Jirka Hadač napsal:

    Ještě mě napadla jedna poznámka.
    V textu je zmíněno, že se V. I. Grissom nevěnoval nácviku své záložní mise na 100% a že místo toho raději řešil auta a čluny. Se docela divím, že toto chování, docela podobné tomu, co dělal G. Cooper u Apolla 10 (v záložní posádce a možná I dřív) nevedlo k podobným koncům jako u Coopera. Že si už po své misi v G5 nezalítal. Sám si zkusím odpovědět. Svět není fér, neměří se všem stejným metrem, možná taky po tom, co Guss prakticky dal dohromady celou loď Gemini (její ergonomii), tak už měl pocit, že tam stejně nic nového nenacvičí a plánoval se přechod na Apollo. Dále I potom to, že sice Mercury 7 sice byli jedna skupina, která přišla v jednom roce, ale nebyli všichni stejní kamarádi, a záleželo později hodně I na tom, kdo je kamarád Deka. Určitě to neříkám, abych znevažoval jeho památku, velice si ho vážím, jen mě to při čtení napadlo.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      On byl Cooper tak trochu solitér a podle všeho malinko nevypočitatelný chlapík. Svou roli možná skutečně sehrálo i přátelství mezi Slaytonem a Grissomem, ncméně, jak správně píšete, Grissom už měl Gemini opravdu v malíčku, takže z toho pohledu nebyl takový problém, když si dal „oraz“.

  6. Racek napsal:

    Hezky se to čte, ověřuji si a taky vzpomínám na tehdejší dojmy. Samozřejmě, spoustu věcí člověk už zapoměl a řada z popsaného tehdy nebyla publikována (ani američané neřekli vždy vše, hrozba omezení financování nebo kampaň v tisku byla vždy strašákem, jak aktuální, že). No, návraty do mládí jsou vždy potěšující, díky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, upřímně Vám závidím možnost prožívat to v reálném čase, byť „za oponou“…

      • Racek napsal:

        No, tehdy se publikovalo u nás o letech Gemini i Apolla docela dost, opana se už tenkrát docela trhala a zatáhla se až později, i když kosmonautiky bylo vždy dost. Já Vám chlapci zase závidím že zažijete to, co já už asi ne. Let na Mars, lety k měsícům Jupiteru a Saturnu, odhalená tajemství temné hmoty či možná i mimozemský život. A přeji Vám 70 let v míru, jako jsem zažil já. Jo, každá doba má svoje.

  7. Greyfin napsal:

    Skvělý článek !
    Rychlý úsudek, neortodoxní inženýrský um, pružné rozhodovací procesy a zdravá míra rizika. Tohle by dnes NASA potřebovala jako sůl.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc!
      Stran dnešní NASA – jak už jsem psal výše, dnes jsou zcela jiné okolnosti. Bylo by to krásné, ale bohužel nesplnitelné…

    • Racek napsal:

      Dnešní NASA vůbecnení horší než tehdejší, má za sebou řadu úspěchů a že už řadu věcí přenechala průmyslu, je jen dobře, ta miliardy se musí nejen zaplatit, ale hlavně aplikovat. Vždyt dnes umí kosmický nosič postavit i spolky poloamatérů a to na vysoké úrovni. Dnes je spíš zaměřená na ten výzkum kosmu a umí to pořád báječně.

  8. ptpc napsal:

    Parádna práca! 🙂
    Ako vždy! 🙂

Zanechte komentář