Skylab – laboratoř na nebesích (7. díl)

Emblém mise SL-3 Skylab – laboratoř na nebesích (7. díl), 2.5 out of 5 based on 53 ratings

Ve specifickém oboru, jakým je kosmonautika, není výjimkou, když je start přeložen na pozdější termín. Může se tak stát měsíce před plánovaným startem, ovšem i pár minut nebo dokonce sekund před očekávaným okamžikem vzletu. Důvodů mohou být tisíce, od počasí přes poruchy pozemního vybavení až po problémy s nosičem či jeho nákadem samotným. Ovšem naprostou výjimkou jsou naproti tomu případy, kdy je start přeložen na dřívější datum. Jednou z oněch výjimek byla mise SL-3 – tedy druhý pilotovaný let ke Skylabu. Ještě v době, kdy na stanici pracovala Conradova posádka, probíhala v zákulisí programu jednání právě v tomto duchu. Vedení programu dělal vrásky na čele Parasol, u něhož si nebyl nikdo jist úrovní poškození solárními paprsky. Parasol byl konstruován pouze coby dočasné krátkodobé řešení a nebylo moudré spoléhat na něj příliš dlouho. Podle všech zúčastněných by měl být co nejdříve nahrazen plachtou Marshall sail, na jejíž vylepšené verzi se ve středisku Marshall pracovalo. Druhým důvodem k hlubokému zamyšlení byly pomocné nebo také měřící gyroskopy (tzv. rate gyros). Ty měly snímat úhlové rychlosti stanice a údaje předávat elektronickému mozku Skylabu. Ten v případě nutnosti změnil nastavení hlavních gyroskopů, jež dokázaly měnit polohu stanice v prostoru. Ovšem o věrohodnosti údajů z těchto pomocných gyroskopů začali operátoři pochybovat už v době před příletem první posádky. Gyroskopy umístěné na ATM snášely velmi špatně teplotní výkyvy během snah o záchranu stanice a jevily sklony k přehřívání a „driftu“ tedy pomalému vychylování z dané polohy. V průběhu mise první posádky se problémy s gyroskopy začaly horšit natolik, že nebylo jisté, zda Skylab přežije plánovanou přestávku mezi odletem první posádky a příletem posádky druhé. Přítomnost astronautů a transportní lodi byla klíčová. Po prvních jednáních na konci května bylo 6. června definitivně rozhodnuto o urychlení startu druhé posádky. Mise SL-3 měla nově místo 8. srpna odstartovat 27. července. Později bylo datum upraveno o jeden den na 28. červenec, aby byly zajištěny lepší podmínky pro sblížení a dokování. Jestliže předtím byly přípravy na let SL-3 tradičně hektické, nyní se tempo změnilo na téměř frenetické…

 

(Téměř) ztroskotanci na orbitu

 

Kalendář ukazoval 28. červenec 1973, 11:10:50.5 UTC (tedy v 7:10 místního času), když se ze speciální „dojicí stoličky“ na rampě 39B Kennedyho kosmického střediska zvedal Saturn IB s označením SA-207. Na jeho špici spočívala transportní loď Apollo CSM-117. V křeslech velitelského modulu svou velkou chvíli prožívali velitel Al Bean, vědecký pilot Owen Garriott a pilot Jack Lousma.

Posádka SL-3 vychází z budovy Manned Spacecraft Operations Building (vepředu Bean, za ním Garriott, vzadu Lousma)

Posádka SL-3 vychází z budovy Manned Spacecraft Operations Building (vepředu Bean, za ním Garriott, vzadu Lousma)
Zdroj: spaceflight.nasa.gov (kredit: NASA)

Během letu měl být ustaven nový rekord v délce pobytu na oběžné dráze o trvání 56 dnů. Pro Beana byl let ke Skylabu druhou misí a, jak už bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, jakýsi „návrat ke kořenům“. Před svou nominací do záložní posádky Apolla 9 (a tím pádem do hlavní posádky Apolla 12), kam si jej vyžádal Pete Conrad, pracoval Bean jako zástupce astronautů v programu Apollo Applications. Tehdy to bylo místo pro zatracence bez perspektivy. Jak moc se situace od té doby změnila! Skylab byl novou vzrušující příležitostí a Bean byl rozhodnut, že pod jeho vedením bude působení posádky na stanici dokonale úspěšné. Pro Garriotta a Lousmu to byl první let. Garriot byl původním zaměřením elektrotechnik a zabýval se také výzkumem ionosféry. Aniž to v té chvíli tušil, do vesmíru se podívá ještě jednou na palubě raketplánu Columbia při misi STS-9 a stane se také prvním americkým otcem-astronautem, jehož syn bude pokračovat v otcových šlépějích a také se vydá do vesmíru (byť pouze jako „turista“). Jack Lousma si svých patnáct minut slávy už zažil v roce 1970, kdy coby CAPCOM (tedy výlučný komunikátor řídicího střediska s posádkou) právě on přijal slavnou větu z paluby Apolla 13: „Houstone, měli jsme tu problém…“ Podle některých nepodložených zvěstí se s ním počítalo jako s kandidátem na pozici pilota lunárního modulu pro Apollo 20, ale mise byla zrušena dříve, než se mohlo vážně začít uvažovat o personálním složení posádky. Nyní konečně nastala jeho chvíle. Také on se znovu do vesmíru ještě podívá, bude velet třetímu letu raketoplánu při misi STS-3.

Po necelých deseti minutách bylo Apollo na orbitu a mohlo začít stíhání Skylabu. Záhy se ovšem dostavily problémy. Jack Lousma si začal stěžovat na nevolnost. Výzkum SAS, tedy kosmického adaptačního synrdomu, projevujícího se převážně právě nevolností, byl v té době teprve na počátku, ovšem syndrom jako takový byl brán velmi vážně. Lousma si vzal pilulku, jež kombinovala skopolamin a dextroamfetamin a potíže dočasně lehce ustoupily. Důležité je zde slovo „dočasně“…

Dvě ze čtyř čtveřic orientačních motorků jsou zřetelně viditelné na válcovité servisní sekci Apolla. Povšimněte si bílého termálního nátěru na veltelské sekci. Tento nátěr měla pouze polovina sekce, která měla být spolu se Skylabem během provozu ATM přivrácena ke Slunci.

Dvě ze čtyř čtveřic orientačních motorků jsou zřetelně viditelné na válcovité servisní sekci Apolla. Povšimněte si bílého termálního nátěru na veltelské sekci. Tento nátěr měla pouze polovina sekce, která měla být spolu se Skylabem během provozu ATM přivrácena ke Slunci.
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Přibližně 5 hodin po startu si astronauti všimli, že za jedním z okének zuří „sněhová bouře“. Bylo evidentní, že se něco děje s jedním z motorků orientačního systému Apolla. Motorky R-4D byly umístěny po čtveřicích na čtyřech místech obvodu servisního modulu lodi. A ze čtveřice (v originále „quad – kvadrant“) označené jako „B“, respektive z jejího retrográdního motorku začalo evidentně unikat palivo. Současně se sněhovou bouří začaly totiž senzory registrovat anomálie v tlaku hélia, používaného jako tlakovací médium, a také v úrovni spotřeby paliva, kterým byl monometylhydazin. Posádka začala podle pokynů ze střediska izolovat postiženou čtveřici motorků, aby o dvě hodiny později byla malinko šokována úkazem, který se nově naskytnul za okénky: kolem proplouvala tryska motorku! Tohle alespoň v první chvíli blesklo hlavou Jacku Lousmovi, který onen předmět zpozoroval jako první. Okamžitě si ale uvědomil, že je to nesmysl a že oním předmětem ve tvaru dutého kužele bylo unikající palivo, jež asi postupně vzlínalo po stěně trysky, kde zmrzlo a ráz při některém spuštění sousedního motorku jej „vyklepal“ z trysky ven.

Buď jak buď, kvadrant B byl nyní vypnut, ovšem se třemi zbývajícími skupinami motorků se dalo manévrovat stejně dobře. Po další hodině se na obzoru objevil Skylab. Stanice vítala na dálku posádku křídly solárních panelů a pozičními světly. Po obligátní vizuální inspekci, během které se Bean za řízením Apolla mohl skutečně „vyřádit“ (v jednu chvíli dokonce začaly spaliny z motorků „čechrat“ Parasol a Bean dostal pokyn, aby se nepřibližoval ke stanici tak blízko), se Apollo přibližně 8 hodin a 20 minut po startu bez problémů se Skylabem spojilo. Téměř okamžitě začalo oživování stanice. Jenže na scéně se objevilo pokračování problémů s nevolností. Tentokrát nezasáhlo jen Lousmu, ale ve větší či menší míře si jí užili i Bean a Garriott. Ti netrpěli velkou nevolností, spíše svůj stav popisovali jako „letargický“.

Ani druhý den nebyla posádka v plné kondici, Bean dokonce na řídicím středisku vyžadonil odpolední pauzu, během které se astronauti mohli „natáhnout“ a na chvíli zklidnit svůj těžce zkoušený organismus. Tempo práce posádky bylo velmi nízké a druhý den večer už měli Bean a jeho posádka oproti plánu zpoždění celý jeden den. Řídicí středisko muselo astronautům povolit uzdu a umožnit jim pokračovat v práci ve svém optimálním tempu. Současně doporučilo proceduru, jež spočívala v rychlých pohybech hlavy. Ta se ovšem ukázala být spíše na překážku. Nicméně 1. srpna už bylo to nejhorší za nimi a astronauti začali pomalu ožívat. Postupně přivykali poletování uvnitř stanice a, stejně jako jejich předchůdci, záhy odmontovali „požární tyč“, jež měla pomáhat při přesunu po OWS. Bean, Garriot a Lousma si začínali užívat života na orbitu. Zlepšená nálada však nevydržela dlouho.

2. srpna posádka prováděla ranní úkony, když Jack Lousma během přípravy snídaně zpozoroval ve velkém okně „jídelny“ krásnou polární záři u Nového Zélandu. Zavolal na Owena Garriotta, aby se na ni přilétl podívat. Vzápětí se jim však naskytla zcela jiná podívaná: kolem okna prolétala chumelenice jakýchsi částic. Až hrozivě to připomínalo trable s jedním z orientačních motorků z prvního dne letu. Obhlídka palubní desky v transportní lodi podezření potvrdila. Tentokrát se astronauti mohli pokochat pohledem na klesající ukazatel množství okysličovadla ve čtveřici orientačních motorků „quad D“. Už před pár desítkami minut poklesla teplota v této čtveřici na úroveň, která spustila alarm a středisko muselo astronauty probudit předčasně. Zapnutí ohřívačů situaci vyřešilo, evidentně však jen na chvíli. Bylo třeba uzavřít ventily, izolující kvadrant D od zbytku systému a na palubě i na Zemi všichni věděli, že jde do tuhého.

Apollu totiž v té chvíli zbývaly pouhé dvě ze čtyř čtveřic orientačních motorků a situace začínala být vážná. Apollo mohlo teoreticky zamířit zpět domů klidně i s pouhou jedinou fungující čtveřicí, v praxi ovšem tento postup zatím vyzkoušen nebyl. Nehledě k tomu, že frekvence selhání motorků byla alarmující. Při současném tempu nebudou mít měsíc po startu k dispozici ani jeden orientační motorek Apolla!

"Kosmičtí záchranáři" Brand a Lind

„Kosmičtí záchranáři“ Brand a Lind
Zdroj: commons.wikimedia.org

Bezprostřední nebezpečí posádce nehrozilo, Skylab byl (až na stávkující gyroskopy) v pořádku a zásoby měly vystačit na několik měsíců. Ovšem na Zemi se začínala rozjíždět aktivita typická pro stav nouze. NASA již nějakou dobu prověřovala možnost „stáhnout“ uvězněné astronauty ze Skylabu pomocí upraveného Apolla pilotovaného pouhou dvojicí astronautů-záchranářů. Tato role nyní padla na dva členy záložní posádky, Vance Branda a Dona Linda.

V případě nutnosti by byla maximálně urychlena příprava nosiče, určeného pro třetí posádku Skylabu a speciálně upravená loď Apollo by byla vybavena dvěma nouzovými lehátky pod sedadly posádky. Start této mise, označované jako SL-R („R“ jako „Rescue – záchrana“) by bylo možné při maximálním urychlení všech prací (a vynechání některých méně kritických kroků příprav) uskutečnit 10. září, tedy zhruba ve třech čtvrtinách plánovaného pobytu Beanovy posádky na Skylabu. Pro připojení ke Skylabu byly dvě možnosti: jedna počítala s radiálním portem na obvodu MDA, druhá (a zřejmě pravděpodobnější) počítala s přibližením záchranného Apolla ke stanici, odhozením „nemocného“ Apolla od hlavního dokovacího portu a připojením záchranářů právě k tomuto hlavnímu portu. Omezený prostor v kokpitu záchranné lodi by vyústil v nutnost velmi pečlivě vybírat, jaký materiál má být přivezen ze Skylabu na Zem. Na tento aspekt měl dohlížet Don Lind coby hlavní „nakladač“. Po ukončení nakládacích prací měli astronauti stanici zabezpečit pro příští návštěvu, usadit se na svých určených místech v lodi a odpoutat se od Skylabu. Celá mise neměla trvat déle než pět dní. Největším strašákem byla sedadla astronautů – mnozí se obávali, že při možném tvrdším přistání by se mohla sedadla „zhoupnout“ na svých tlumičích a nehezky pomačkat dva členy posádky na nouzových sedadech pod nimi. Nicméně do té doby se při žádném přistání Apolla sedadla nezhoupla, a to ani v případě Apolla 15, jež přistávalo pouze se dvěma nafouknutými padáky ze tří. Toto riziko bylo možné podstoupit. Co by se ovšem stalo, pokud by i záchranné Apollo začalo vykazovat stejné poruchy orientačního systému jako loď Beanovy posádky, to snad raději ani nedomýšlet…

Konfigurace velitelské sekce pro případ záchranné mise

Konfigurace velitelské sekce pro případ záchranné mise
Zdroj: commons.wikimedia.org

Záchranáři Brand a Lind měli plné ruce práce. Krom testování pětimístné konfigurace velitelského modulu a nácviku startu pouze ve dvojím obsazení ještě intenzivně řešili způsob, jakým ovládat raněné Apollo pro případ, že by se manažeři mise rozhodli zariskovat a neposílat záchrannou posádku. Brand s Lindem nakonec vypracovali způsob, jak manévrovat s Apollem prostřednictvím dvou zdravých kvadrantů trysek a dokonce pouze s jediným zdravým kvadrantem. Po několika intenzivních dnech práce a analýz usoudilo vedení, že je bezpečné pokračovat v misi SL-3 podle původního plánu. Orientační systém nejevil jakékoli další známky poruch a nové postupy ovládání lodi byly považovány za dostatečnou jistotu bezpečného návratu. Jak si posléze povzdechl Don Lind, posádka záchranářů byla při své práci na simulátorech „natolik šikovná, že se sama připravila o let!“ 14. srpna byla otevřena vrata hangáru VAB a z nich na obřím dopravníku vyjela sestava SA-208, nyní již opět určená pro dopravu třetí posádky na Skylab. Tento den byl oficiálním koncem krize, sestava ale byla stále udržována tak, aby byla schopna odstartovat do devíti dnů od vyhlášení případné nouze.

V průběhu srpna však přeci jen k jedné změně došlo. Na začátku měsíce byla ukončena základní lékařská pozorování posádky Pete Conrada a jedním z výstupů bylo i doporučení zkrátit periodu mezi přistáním Apolla a dosažením pevniny. Pohyby záchranářské lodi na moři mohly jednak znepříjemnit posádce první hodiny po přistání a také maskovat některé adaptační potíže po dlouhodobém pobytu v prostředí mikrogravitace. Mise SL-3 byla proto po ukončení krizového stavu prodloužena o tři dny na 59 dní tak, aby byl zajištěn příhodný orbit pro přistání co nejblíže San Diegu, kde se v tamní nemocnici měli Bean a spol. podrobit poletovým lékařským procedurám.

Posádka se tedy mohla věnovat naplno svému letovému plánu. Po velmi váhavém začátku byl Al Bean rozhodnut, že nenechá svou reputaci v sázce a pokusí se splnit veškeré úkoly, které měla posádka předepsány. V prvních dnech měli oproti plánu astronauti zpoždění až jeden den, navíc se některé položky plánu musely přesouvat na dobu, kdy budou plně práceschopní. Mezi odsunutými úkoly byl také jeden velmi důležitý – výstup do volného prostoru.

Původně měl proběhnout už během čtvrtého letového dne, ovšem právě vzhledem ke stavu astronautů musel být v tomto ohledu plán přepracován. Nakonec se EVA uskutečnila 6. srpna, tedy desátý letový den. Ven ze stanice se vydali Owen Garriott a Jack Lousma. Hlavním cílem výstupu bylo rozvinutí „Marshall sail“ tedy plachty, vyvinuté ve středisku Marshall. Tato plachta měla být permanentním řešením, nahrazujícím Parasol, jehož životnost byla omezená.

Během přípravy na výstup byl Parasol přitažen co nejblíže trupu stanice, podle plánu měl být ponechán na svém místě. Pak už mohli Garriott a Lousma ven ze stanice. Lousma si to namířil nahoru na ATM, kde se zachytil do příslušných stupaček. Garriott podal na speciální tyči Lousmovi přípravek, do něhož měly být ukotveny dvě tyče Marshall sail. Zatímco Lousma přípravek přichycoval ke konstrukci ATM, Garriott sestavoval z jedenácti segmentů tyč, měřící 16,7 m. Na každém segmentu tyče bylo očko, kterým Garriott provlékal dlouhé lanko.

"Marshall sail" konečně na svém místě. Povšimněte si vyčnívajícího Parasolu, který byl ponechán na svém místě.

„Marshall sail“ konečně na svém místě. Povšimněte si vyčnívajícího Parasolu, který byl ponechán na svém místě.
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Po sestavení podal Garriott tyč Lousmovi a ten ji upevnil do přípravku. Celý proces se ještě jednou zopakoval při přípravě druhé tyče, která byla také upevněna v přípravku. Obě tyče nyní trčely v jakémsi úzkém tvaru „V“ nad Parasolem. Teď přišel čas pro plachtu samotnou, jež byla ještě na Zemi sbalena podobně jako akordeon specialisty z řad Navy SEALs. Lousma její dva přední rohy připnul k lankům a začal tahat za opačné konce lanek směrem k sobě, přičemž současně zadní rohy plachty přidržoval. Když byla plachta roztažená, mohl Lousma připnout na dva bližší rohy plachty další dvě lanka, jež posléze přichytí k ATM, aby při manévrování stanice plachta nedělala „stojku“. Teď mohl začít tahat za přední lanka a plachta se začala natahovat podobně jako vlajka stoupající nad stožár. Zakrátko překryla Parasol. Stačilo jen zafixovat všechna čtyři lanka a bylo hotovo.

Zbytek EVA pak byl ve znamení drobnějších úkonů, při nichž nechyběla výměna filmů v ATM, instalace panelů pro analýzu dopadu mikrometeoroidů, neúspěšné hledání místa drobného úniku z chladicího systému Skylabu či inspekce kvadrantů orientačních motorků Apolla. Po šesti a půl hodinách byl první výstup v rámci mise SL-3 u konce. Stanice obdržela permanentní ochranu proti palčivým slunečním paprskům a Lousma s Garriottem také získali příslušnou dávku sebevědomí. Pokud zvládli výstup, mohou zvládnout i zbytek letového plánu.

Bean, Garriott a Lousma se nyní do svých úkolů zakousli jako pitbulové. Zpoždění, které zpočátku nabrali vinou pomalejší adaptace, se jim pomalu dařilo stahovat. Znamenalo to sice občas poodsunout o pár desítek minut jídlo, či protáhnout pracovní den, ale všichni tři astronauti si byli jisti, že výsledek za to stojí. Velmi dobře si uvědomovali, že experimenty, které měli na palubě provádět, byly výsledkem mnohaleté práce výzkumníků. Navíc – na palubě byly i experimenty navržené středoškolskými studenty.

Zřejmě nejznámějším studentským experimentem byl ten s označením ED52, který navrhla Judith Miles. Ta si při četbě článku o pavoucích v časopise National Geographic všimla teorie, jež tvrdila, že pavouci využívají krom jiných faktorů také posouzení vlastní hmotnosti při uzpůsobování tloušťky vlákna sítě, kterou tkají. Judith napadlo, jak by tento proces probíhal v beztíži. Díky ní tedy putovali na Skylab (krom dalších několika stovek živých organismů a zvířat) také dva zástupci druhu Araneus diadematus, tedy klasických křižáků. Dvě samičky dostaly jména Arabella a Anita.

Jeden z prvních neumělých pokusů o tkaní sítě v podání pavoučka Arabelly

Jeden z prvních neumělých pokusů o tkaní sítě v podání pavoučka Arabelly
Zdroj: commons.wikimedia.org

Arabella byla ze své přepravní lahvičky do speciální klícky vypuštěna 5. srpna a postupně utkala několik sítí, přičemž první exemplář byl poněkud neumělý. Postupně se však Arabella zdokonalovala a poslední sítě již byly velmi úhledné. 26. srpna byla Arabella přemístěna do přepravní lahvičky a „do akce“ byla vypuštěna Anita. Ta byla, bohužel, 16. září nalezena v klícce bez známek života. Pro astronauty i pro veřejnost to byl smutný objev, pavoučci se stali svým způsobem hvězdami televizních přenosů a astronauti je často pozorovali ve svém volném čase. Po přistání na Zemi výzkumníci zjistili, že uhynula i Arabella. Oba pavoučci pravděpodobně uhynuli na dehydrataci, přestože jim bylo poskytováno odpovídající množství vody. Vlákna sítí utkaných v beztíži se ukázala být mnohem subtilnější než u kontrolního vzorku. To odpovídalo teorii o užívání vlastní hmotnosti pavoučího těla coby faktoru pro určení tloušťky vlákna.

Pětadvacátý den mise se stalo něco, co na začátku letu nikdo nečekal: posádka požádala CAPCOMA Storyho Musgravea, aby jim nahoru poslal nějaké úkoly navíc. Díky železné vůli (a také díky postupnému uvykání na styl práce v beztíži) se Bean a jeho kolegové dostali do skvělého tempa. Beanův velitelský styl věrně kopíroval způsob práce jeho mentora Pete Conrada: nejlepším vedením je vedení pomocí vlastního příkladu. Posádka byla ochotna obětovat třeba hodinu spánku proto, aby získala dobrý záběr Slunce nebo vykonala úkon nad původně plánovaný rámec probíhajícího experimentu. Současně však astronauti nezapomínali ani na udržování vysoké morálky.

Oblíbenou kratochvíli bylo samozřejmě dovádění v obřím prostoru OWS, zvláště Bean coby bývalý gymnasta si užíval neobvyklých možností v tomto ohledu. Mezi astronauty, kteří strávili výcvikem pro tuto misi téměř dva roky, se vytvořilo pevné přátelství, a tak často padaly vtípky a žertíky, odlehčující situaci tehdy, když to bylo třeba. Ovšem jeden žertík nastavil laťku proklatě vysoko…

10. září během jednoho komunikačního okna do sluchátek operátorů v řídicím středisku najednou začal ze stanice proudit melodický ženský hlas, který nikdo na Zemi nebyl schopen rozeznat. Na dotaz CAPCOMA Boba Crippena, kdo že to volá, přišla šokující odpověď: „Houstone, rozumím. No, už jsem s vámi dlouho nemluvila, jsi to ty, Bobe? Tady je Helen, jsem na Skylabu. Hoši už dlouho neměli pořádnou domácí stravu, tak jsem si řekla, že jim nějakou přivezu. Přepínám!“ Šokovaný Crippen zablekotal: „To si ze mě někdo dělá srandu, Helen. Kde jsi?“ Nikdo si nedokázal představit, jak se Garriottova manželka Helen dostala na stanici. Dotyčná však pokračovala: „Jsem přímo tady na Skylabu, Bobe. Několik orbitů zpátky jsme pozorovali lesní požáry v Kalifornii. Dým pokrývá velké území a, člověče, východy slunce jsou prostě nádherné. Ajaj… Uslyšíme se později, Bobe, slyším jak sem plujou kluci, a já mám zakázáno mluvit do rádia.“ Načež se sálem střediska rozlehlo ticho, přerušované jen lapáním kontrolorů po dechu.

Na stanici se mezitím posádka mohla utlouct smíchy. Tato scénka s Helen byla natočena předem v několika variacích, které zmiňovaly různé přírodní katastrofy, jež vždy postihují Kalifornii v danou část roku. Tentokrát to vyhrály lesní požáry. Do věci byli zasvěceni i Bob Crippen a Karl Henize, kteří v rámci mise fungovali jako CAPCOMové. Načasování konverzace vyšlo na jedničku a Crippen své překvapení zahrál dokonale. Všichni si dlouhé roky lámali hlavu, jak to vlastně bylo, až v roce 1998 při jednom srazu účastníků programu Owen Garriott vyjevil celou pravdu…

Ovšem posádku nečekaly jen veselé chvíle. Měřicí gyroskopy, zmíněné v úvodu článku, vykazovaly stále větší poruchovost a vedení mise tak rozhodlo o jejich náhradě. Za tímto účelem s sebou posádka ze Země vezla „six pack“, tedy náhradní sadu se šesti gyroskopy. Zařízení astronauti umístili uvnitř MDA na jednu ze stěn. Jednak to bylo blízko těžišti sestavy Apollo/Skylab a v také byla v dosahu elektrická zásuvka. Nyní zbývalo propojit kabeláž „six packu“ s příslušnou elektronikou na vnější stěně ATM, což bylo možné vykonat pouze prostřednictvím EVA. Velitel Bean si pohrával s myšlenkou na to, že by EVA uskutečnil s Garriottem on. Moc se chtěl podívat ven a příslušným výcvikem také prošel. Pak ale přeci jen přepustil místo svému kolegovi Jacku Lousmovi. Nevděčná, ale důležitá role toho, kdo zůstane uvnitř, mu seděla lépe. Bylo totiž třeba po dobu od odpojení původních gyroskopů na stěně ATM po připojení a aktivaci „six packu“ udržovat polohu stanice s využitím orientačního systému Apolla. A Bean cítil, že je v tomto ohledu vycvičen lépe než Jack. Proto když se 24. srpna otevřel poklop na airlocku, ven se opět vysoukali Lousma s Garriottem. Propojení nhradních gyroskopů proběhlo téměř bez potíží a výměna kazet s filmy na ATM už byla skoro rutinou. Druhá EVA této mise trvala čtyři a půl hodiny.

Po dvou výstupech na povrch Měsíce se Al Bean konečně dočkal i svého třetího výstupu, tentokrát do volného prostoru.

Po dvou výstupech na povrch Měsíce se Al Bean konečně dočkal i svého třetího výstupu, tentokrát do volného prostoru.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov (kredit: NASA)

Nakonec se ale Bean přece jen dočkal a 22. září se konečně mohl podívat ven. Spolu s Garriottem se vydali provést rutinní výměnu kazet v ATM, vyčistit objektivy kamer a vykonat několik dalších menších úkonů. Protože se v palubním tepelném výměníku vodního chlazení upravených lunárních skafandrů A7LB objevily úniky, museli se tentokrát oba muži spoléhat pouze na chlazení vzduchem. Lékaři proto omezili maximální dobu trvání vycházky na 4 hodiny a pečlivě monitorovali životní funkce a teplotu organismu obou astronautů. Nakonec vše proběhlo dobře, Garriott hlásil, že vše je víceméně normální a je mu jen o trochu větší teplo, než se zapnutým vodním okruhem. Bean zaznamenal větší zahřívání rukou, jinak bylo podle něj také vše v normálu. EVA proběhla možná až příliš přímočaře, čehož Bean jako zkušený gymnasta využil. V jeden okamžik se šplhal po ATM, když přišel orbitální soumrak. Středisko Beanovi sdělilo, že budou muset s dalšími úkony počkat až na denní část orbitu a tak se Bean na několik desítek minut ocitnul ve volném prostoru bez jakéhokoli úkolu. Hbitě tedy vytáhnul nohy ze stupátek a zatímco pozoroval noční polokouli pod sebou, prováděl ukázkový stoj na rukou! „Mám poct, že to byl světový rekord ve výšce a rychlosti stojky,“ pronesl poté. Třetí a poslední EVA této expedice trvala 2 hodiny a 41 minut.

Po dobře vykonané práci mise SL-3 končí...

Po dobře vykonané práci mise SL-3 končí…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov (kredit: NASA)

Pomalu přicházel čas návratu na Zem. Přes žádosti posádky o prodloužení mise se vedení programu rozhodlo zachovat letový plán. Bean, Garriot a Lousma tedy zachytávali na pásy poslední sluneční erupce (zažili jich v průběhu letu hned několik), prováděli poslední měření s pomocí EREP a pomalu balili výsledky experimentů do transportního Apolla. 25. září se Apollo odpoutalo od Skylabu a zamířilo domů. Dva „zdravé“ kvadranty orientačních motorků servisního modulu fungovaly bezvadně a 59 dnů, 11 hodin, 9 minut a 4 sekundy po startu z Floridy se velitelský modul Apolla dotknul hladiny Pacifiku nedaleko čekající lodi USS New Orleans. Rekordně dlouhý let skončil.

Přes poměrně katastrofický začátek, kdy plnili svěřené úkoly chvílemi pouze na 50 % byla nakonec Beanova parta nazývána „superposádkou“ – a zcela zaslouženě. Dokázala objem času, alokovaný pro vědeckou práci, přesáhnout o 7,1 %. Úctyhodný výkon pak podtrhovala skutečnost, že efektivita práce posádky se zasloužila o více než 40% nárůst objemu vědeckých dat oproti plánu. Dominantní bylo samozřejmě pozorování Země a Slunce. Při něm posádka během 15 hodin čistého času nasnímala 15 780 fotografií a spotřebovala 28 km záznamového magnetického pásu.

Klidná cílevědomost a odhodlání jemného Alana Beana přinesla ovoce. Málokdo by v dnešním postarším pánovi se stálým úsměvem na tváři, jenž se věnuje malování krásných výjevů z lunárních expedic, hádal člověka, který sebe i ostatní dokáže bez náznaků konfliktu či direktivního postoje vybičovat až za hranice maxima. Jeho druhá a zároveň poslední mise se směle může rovnat s tou první, při které stanul jako čtvrtý člověk na povrchu Měsíce.

Nezlomní dříči – posádka SL-3 (zleva: Garriott, Lousma, Bean)

Nezlomní dříči – posádka SL-3 (zleva: Garriott, Lousma, Bean)
Zdroj: spaceflight.nasa.gov (kredit: NASA)

Co je ovšem požehnáním pro jednoho, zároveň se stává prokletím pro druhého. A za nějakou dobu se o tom měli pracovníci programu Skylab přesvědčit. Zatím však stanice opět tiše létala kolem Země a čekala na záblesky pozičních světel Apolla, které přiveze další posádku…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab3/html/s72-51123.html (kredit: NASA)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab3/html/s73-31801.html (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-400/p102.jpg (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_rescue_crew.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_rescue_cm.jpg
http://history.nasa.gov/SP-400/p107.jpg (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_Spider_Arabella.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab3/html/sl3-122-2611.html (kredit: NASA)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab3/html/s73-36401.html (kredit: NASA)
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/skylab/skylab3/html/s73-28714.html (kredit: NASA)

Pin It
(Visited 2 262 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (53 votes cast)
(Visited 2 262 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


39 komentářů ke článku “Skylab – laboratoř na nebesích (7. díl)”

  1. Rudolf Šíma napsal:

    Další skvělé vyprávění skvělého příběhu. Díky. Proč mne to jen „bere“ o tolik víc než dnešní práce na ISS v přímém přenosu?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, je to pro mě obrovská pocta. Abych se přiznal, taky mě více bere za srdce ta „dřevní“ doba od počátku šedesátých do konce sedmdesátých. Dnes je to sledování sice taky zajímavé, ale z mého pohledu malinko sterilní. Nicméně mít tu možnost, letím na ISS okamžitě! 😀

      • Rudolf Šíma napsal:

        No, takových by nás bylo, ale já bych maximálně po týdnu chtěl domů k mamince. 🙂

  2. Mojmir Byrtus napsal:

    Jako obvykle Ondřeji, stálo za to si „prodloužit“ den. Vynikající práce, také jako obvykle. Už si připadám jak zaseklá gramofonová deska, ale jinak to asi neumím… Je to výborný čtení, děkuji 🙂 A teď už vážně dobrou noc…

  3. Pavel napsal:

    Skvělé čtení na noc 🙂

  4. Tomach napsal:

    Jako vzdy, vyborny clanek. U me to casove vychazi na obed a tyhle uterni obedy miluju a opravdu si je vychutnavam s prijemnym poctenickem. Diky moc!

    Jen mne docela zaujalo, ze v roce 1973 vystartovali a za 8 hodin a 20 minut se spojili se Skylabem… Dnes trva „stihani“ ISS dva dny pri „standardnim“ profilu – a „rychly“ 5ti hodinovy profil je bran jako kdo vi jaka vymozensot. Vzhledem k technice tehda a dnes, GPS, retranslacnich druzic… nechapu jako to ze vubec nekdo pouziva 2 denni profil, kdyz to vypada ze uz pred 40ti lety to zvladali za par hodin. Netusi nekdo kde je zakopany pes?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      O tom, proč se ty profily liší, můžu jen spekulovat. Tipnul bych si, že to má co dělat se zásobou delta v, kterou mělo Apollo docela hodně. Přeci jen to byla lunární loď schopná velkých brzdicích a urychlovacích zážehů u Měsíce.
      Navíc Apollu docela hrála do karet poloha startovního komplexu, která byla výrazně jižněji, než Bajkonur. Takže Sověti museli asi s energií oproti Američanům dost šetřit.
      Ale jak říkám, je to jen moje spekulace.

  5. Jaroslav Alois napsal:

    Skutečně skvělá práce. Příběh jsem našel na stránkách starých L+K, ale Váš článek obsahuje nesrovnatelné detaily a navíc je psán stejně poutavou, ne-li poutavější formou.
    CM Apolla byl opravdu obrovský, systémem “ sojuz“ by se tam dalo našlapat snad i 10 astronautů.

    • Vojta napsal:

      Crew Dragon a Starliner nejsou o moc větší a chtějí tam „našlapat“ až sedm lidí. Moc prostoru tam opravdu nebude. Apollo CM musel mít dost prostoru pro oblékání skafandrů pro EVA, což by v návratové sekci Sojuzu asi nebylo snadné, ale Sojuz má zase orbitální modul, který rozhodně není malý. Momochodem, LM Apolla byl vevnitř větší než CM.

      • ventYl napsal:

        neviem ako pri sojuze, ale saljuty mali elektroniku chladenu vzduchom, takze dehermetizovat kajutu „len tak“ ani neslo.

        • Vojta napsal:

          Nevím, jestli to šlo, ale v každém případě k tomu nebyl důvod, protože stačí dehermetizovat orbitální sekci a pilot teoreticky může zůstat v teplákovce u ovládání lodi. U Apolla to tak pohodlné neměl, protože musel taky do skafandru a účastnil akce v režimu IVA.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, to mě těší!
      Jen na okraj – přetlaková část Apolla má objem cca 10,4 m3 (z toho 6,2 m3 je volných a tedy obyvatelných). Sojuz v přistávacím a orbitálním modulu disponuje cca 10,5 m3 přetlakového objemu (z čehož je cca 8,5 m3 obyvatelných).

    • maro napsal:

      Jak už bylo řečeno. Dva „pokoje“ Sojuzu, tedy orbitální a velitelský, poskytují víc místa než Apollo. Ovšem ten orbitální „obývák“ se na konci letu odpojí a není tedy možné ho vyžít jako dodatečný prostor při přistávání. Jak už jeho název napovídá, je určen jen pro pobyt, kdy je loď na orbitu.
      Kdysi jsem sem dával ten virtuální model prostoru pro kosmonauty v Apollu. K tomuhle článku se asi hodí víc:
      https://3d.si.edu/apollo11cm/

  6. tonda napsal:

    Tak jako vždy suprový počteníčko!Už se z vašich článků stává taky rutina,vysoko nastavená laťka pro ostatní redaktory!Děkuji a jen tak dál!!

  7. Dan napsal:

    Skvělé čtení, sežráno na posezení. Díky.

    Vidět z okénka navolno plující (na první pohled) trysku, asi bych si slušně třísknul do hlavy, jak bych nadskočil 🙂

  8. Lukas napsal:

    Zdravim.chcem sa spytat,ako udrzovala stanica vysku?pomocou lodi apollo,teda vzdy pred odletom zapol servisny modul apolla motor,alebo mala stanica vlastny hlavny motor?dakuje

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Zdravím, Skylab neměl možnost korigovat svůj orbit. O to se musely postarat během svého pobytu na stanici posádky Apolla prostřednictvím motorků RCS.

  9. Jaroslav Alois napsal:

    Právě na to, že neměl vlastní pohon Skylab skončil, poslední posádka jej pomocí Apolla vyvedla na dráhu, kde měl vydržet do éry raketoplánů. Souběh chybných odhadů – rychlost klesání a termín nástupu raketoplánů – znamenal, že se Skylab na LEO neudržel. Je ku podivu, že Skylab neměl pohonný systém i když pro jeho tři mise nebyl zapotřebí.
    Záchrana určitě možná byla, ale zřejmě se jí nikdo vážně nezabýval. Důvodem bylo velké očekávání od raketoplánů, neboť v jejich plánech byly vědecké pilotované moduly dopravované nahoru a dolů v rámci jedné mise.

  10. Ričrd napsal:

    S tím vysokým napětím jste trošku přestřelil. Na Skylabu el. rozvody o napětí 1000 V až 52 kV asi nebyly. 🙂

  11. Vítek napsal:

    Už se těším na pokračování, mezi poslední posádkou Skylabu a pozemní letovou kontrolou totiž byly během letu mírně napjaté vztahy. Když jejich misi zmiňoval Deke Slayton ve svých pamětech, tak jedním dechem zároveň připomínal Schirru a Apollo 7.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Napjaté vztahy byly, ovšem podle mého názoru na tom větší díl viny neslo středisko, respektive plánovači. A s tím se víceméně shodoval i Slayton.

  12. Tomáš Mázl napsal:

    Skvělá série článků, opravdu super! Vždy to zhltnu na posezení 😀

  13. zdenek napsal:

    Budu se opičit po ostatních ale – Velká pochvala, tohle se čte samo.

  14. Marek Harvan napsal:

    Pane Šamárku, tak Vy si nedáte pokoj? Zase to utnout v nejnapínavějším okamžiku?! Já už Vám to musím napsat: naposledy jsem podobné pocity zažíval jako kluk, když jsem musel nekonečných 14 dní čekat na další pokračování Vzpoury mozků v ABC. 🙂
    Ale vážně – na vaše seriály se vždy velmi těším, velice jste mi rozšířil obzory a Vaše Kritické momenty kosmonautiky jsou ozdobou (nejen) mojí knihovny.
    Moc dobrá práce, děkuju, jste sekáč!
    Mára Harvan

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Pokoj si nedám! 🙂
      Díky za pochvalu, škoda, že tady není červenací smajlík…
      Co se týče seriálu – možná Vás potěším. Příští díl má zatím téměř 4,5 tisíce slov a přestože se blížím, ještě nejsem na jeho konci. Tak snad tím vykompenzuji ta přerušení v nejlepším…

      • ptpc napsal:

        Tak to už áno! Ako by to bolo písané pre mňa…
        Čo sa týka objemu mám rád dlhé články. A v prípade vašich článkov platí že sú vždy zárukou vysokej kvality(či už informačnej alebo čo sa týka pútavosti).

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Díky! Jen aby ses pak nedivil, že to nemá konce! 😀
          (Na fóru si tykáme, tak jsem to, ptpc, s dovolením přenesl i sem, snad to nevadí…)

        • ptpc napsal:

          Samozrejme, že nevadí. Ale na blogu je to formálnejšie tak preto som použil vykanie. Ale s tebou si už budem tykať aj tu…

Zanechte komentář