Výzkum Venuše – 1. díl

Dobývání Venuše 1. díl

Jak jste se dostali k astronomii a kosmonautice? Nebylo to náhodou díky fascinujícímu svitu jasné hvězdy večer na západě, o kterém vám někdo pravil, že to je Večernice, planeta Zemi nejbližší? Nebo to bylo nad knihami, kde popisovali úžasná přistání sond Veněra i to, jak si s nimi drsné prostředí na Venuši pohrálo… Nebo vás přitáhl vzácný přechod Venuše přes Slunce? Planeta pojmenovaná po bohyni lásky určitě přitahovala lidi odpradávna. Ale to pravé zkoumání přišlo samozřejmě až s nástupem kosmonautiky a o tom hlavně bude náš seriál. Naší snahou bude přehled o výzkumu Venuše z pohledu astronomů, ale především pomocí kosmických sond a rádi bychom tím navázali na předchozí seriál o výzkumu Merkuru. Koneckonců, letět k poslovi bohů, po němž je planeta Slunci nejbližší pojmenována, je přece kolem Venuše tak výhodné.

Ta jasná hvězda, která se jako bludný poutník pomalu sune mezi hvězdami, musela lidi poutat od pradávna. Ovšem o její podstatě neměli šanci zjistit vůbec nic. Snad jen, že tento bludný poutník není jediný a že tyto objekty od svého putování po obloze dostaly název planety.

Východ Slunce s Venuší. Foto: Martin Gembec

Východ Slunce s Venuší. Foto: Martin Gembec

Mimořádná jasnost, která řadí Venuši po Slunci a Měsíci na třetí místo mezi objekty oblohy, umožňuje pozorovat tuto planetu i během jasného dne, zvláště pokud je pěkně modrá obloha, je úhlově dál od Slunce a víme, kam se podívat. Z této jasnosti se už v minulosti dalo usuzovat na to, že jde o objekt Zemi nejbližší, což platí samozřejmě především v době, kdy je na své oběžné dráze poblíž tzv. dolní konjunkce, tedy mezi Zemí a Sluncem. Přesně na Slunce se však trefí v průměru jen dvakrát za sto let a ještě ke všemu vždy ve dvojici krátce po sobě jdoucích přechodů. Kdo neměl to štěstí pozorovat přechody v letech 2004 a 2012, pravděpodobně už tento úkaz za svého života neuvidí. Kotouček Venuše je tehdy tak velký, že je viditelná pouhým okem a byl to opravdu mimořádný zážitek, zvláště ve spojení s magickým východem Slunce.

 

První pozorování

Fáze Venuše, Galileo Galilei, Wikimedia

Fáze Venuše, Galileo Galilei, Wikimedia

Ale jaký to musel asi být pocit, když před zhruba 400 lety namířil Galileo Galilei tehdy čerstvou novinku, dalekohled, na tuto jasnou hvězdu a spatřil cosi jako malý Měsíc? Vyjdeme-li z předpokladu, že zkoumal vše, co bylo dostupné a že Venuše se počátkem roku 1610 blížila horní konjunkci, musel ji spatřit jako malý kotouček podobný Měsíci v úplňku. A jestli ji poté pozoroval v průběhu roku, když se vynořila na večerní obloze a postupně rostl její průměr a fáze se zmenšovala ke čtvrti a do srpku, není pochyb, že na podzim téhož roku a případně v roce 1611 už měl v ruce nejdůležitější důkaz pro platnost Koperníkovy teorie o oběhu Venuše kolem Slunce, jinak by totiž nejevila všechny fáze. Jeho šifrovaný anagram pro tento objev „Cynthiae formas aemulatur Mater Amorum“ bychom mohli rozluštit asi jako „Matka Lásky napodobuje tvary Cynthie (Luny)“1.

Jenže tím další objevy na dlouhá staletí skončily. Ač blízká planeta, pořád příliš vzdálená na pozorování dalších detailů? Ale proč? Vždyť na Marsu byly vidět světlé a tmavé skvrny i polární čepičky. Jupiter jevil pásy i zajímavý vír červené barvy. Zdálo se nepochybné, že Venuše musí být zahalena atmosférou, jinak by musely být viditelné nějaké změny na jejím povrchu. I dnes, s mnohem lepšími dalekohledy, hlásí někteří pozorovatelé, že Venuše jeví na kotoučku světlejší a tmavší místa, ale spíše se to jeví nepravděpodobné, ačkoli snímky v ultrafialové oblasti nějaké struktury oblak ukazují. Lidský zrak je totiž na tyto vlnové délky necitlivý a navíc se nechá snadno klamat, zvláště při velkém kontrastu světla a tmy.

 

Před sto lety

Co bylo tedy známo o Venuši po roce 1900? Byla to doba vznikajících velkých reflektorů a planetární astronomii dominovala vizuální pozorování přes obří čočkové dalekohledy. V této oblasti vynikal především Eugène Antoniadi. Jeho kresby Marsu představují dodnes nepřekonatelný vizuální výkon a to až do nástupu kvalitní astrofotografie a kosmických sond v druhé polovině dvacátého století. Podařilo se mu v nich vysvětlit kanály na Marsu jako optický klam vzniklý v menších dalekohledech. Snažil se rovněž o pozorování albedových útvarů na Merkuru a Venuši, ovšem ne tak úspěšně. U Merkuru se nechal zmást domněnkou, že má ke Slunci vázanou rotaci.

Venuše. Foto: Jan Klečka

Venuše. Foto: Jan Klečka

Jednu pomůcku, jak se o Venuši dozvědět více, astronomové té doby už přeci jen měli, a to už od století devatenáctého se rozvíjející obor spektroskopie. Tedy možnost, jak si osahat nedotknutelné objekty dalekého vesmíru. Najednou bylo možné zjistit z pouhého světla planety, z čeho je složeno a dokonce i jak se otáčí. A ukázalo se, že to, co nejspíš pozorujeme, je atmosféra a tím se dále ztížil další výzkum. Nadto určit už jen rotaci atmosféry bylo před sto lety velmi obtížné, šlo o to pozorovat jemný posun spektrálních čar podle toho, zda se oblaka otáčela směrem k nám, nebo od nás. Paradoxně existence atmosféry byla dokázána hned jako druhá po objevu fází. Při přechodu planety přes sluneční disk lze totiž pozorovat světlou linku sahající dovnitř slunečního kotouče a dále směrem ven. Nejlépe je patrná v polárních oblastech planety v době, kdy je planeta asi tak napůl venku nebo vevnitř. Tento vzácný zjev měl autor článku možnost osobně spatřit v červnu 2012 a nepochybně byl potvrzen již v roce 1882, kdy jej popsal Henry Russell a odhadl, že Venuše je obklopena neprůsvitnou atmosférickou vrstvou1.

 

První fakta

Počátek 20. století nám tedy napověděl, že vizuálně už toho o Venuši mnoho nezjistíme. Obrovský posun tedy znamenala až léta padesátá v podobě výzkumu radarem a šedesátá s prvními kosmickými sondami. Ještě nedlouho předtím se předpokládalo, i vzhledem k neproniknutelné atmosféře, že by snad na Venuši mohly být oceány a celkem snesitelné prostředí k životu. První mikrovlnná měření z května až června 1956, však znamenala úplný zvrat2. Odhalila totiž teploty přibližně 300 ± 100 °C.

Pokud jde o radarová osahávání Venuše a tím i zjišťování rotace planety, potom první taková pozorování se uskutečnila poblíž dolní konjunkce v roce 1961. Zapojily se radary v Goldstone v Kalifornii, Jodrell Bank v Británii a Jevpatorijský radar v Sovětském svazu na Krymu. Pozdější měření údaje dále zpřesňovaly, až bylo v roce 1964 jasné, že rotace planety je tzv. retrográdní, tedy opačným směrem, než obíhá planeta kolem Slunce. Nadto je rotace velmi pomalá. Činí 243,1 pozemského dne. Přitom oběh kolem Slunce Venuši trvá 224,7 dnů, což je pozoruhodný zjev. Pozorování radarem rovněž upřesnila měření velikosti planety. Ta byla nalezena o několik desítek km menší, než se dařilo měřit v dalekohledu, a sice 12 104 km v průměru. Pozorování radarem však spadají do éry počátků kosmonautiky a tím i letů k této planetě.

 

Vydáváme se k planetám

První kosmické sondy směřovaly logicky k našemu souputníkovi. Připomenout můžeme program Luna, který začíná v roce 1959. Již o rok později se podařilo zkoumat meziplanetární prostor mezi Zemí a Venuší a rok 1962 přinesl historicky první průlet kolem jiné planety.

 

Pioneer 5

Náš přehled zmiňuje, podobně jako seriál3, na který se pokusíme navázat, také tuto sondu, ačkoli přímo k Venuši neletěla. Sonda Pioneer 5 totiž na rozdíl od svých předchůdkyň neletěla k Měsíci, ale vydala se už v březnu 1960 do meziplanetárního prostoru blíže ke Slunci.

Pioneer 5. Foto: Richard Kruse

Pioneer 5. Foto: Richard Kruse

Pioneer 5 startoval 11. 3. 1960 pomocí rakety Thor-Able z Mysu Canaveral a měl hmotnost pouze 43 kg, protože raketa o mnoho více hmoty na únikovou dráhu dostat neuměla. Sonda byla stabilizována pomocí rotace a pohybovala se v prostředí mezi Zemí a Venuší, kde měřila magnetické pole, částice letící ze Slunce a ionizaci meziplanetárního prostoru. Zároveň byla vhodným zkušebním tělesem pro dálkovou komunikaci. Podle vzdálenosti a velikosti přijímací antény mohla komunikovat rychlostmi 1, 8 nebo 64 bitů za sekundu. Rekordní spojení proběhlo na vzdálenost 36 mil. km, a to 26. 6. 1960, kdy se sondou bylo komunikováno naposledy.

Sonda komunikovala standardně několikrát denně do 30. dubna a poté už jen občasně. Z hlediska výzkumu Venuše je zajímavé, že sonda jako první zkoumala prostředí, ve kterém se měly pohybovat další sondy, nebo kde se pohybuje Venuše, a zároveň ukázala na možnost komunikace ve vzdálenostech, v nichž mělo být potřeba přenášet data, až se sondy vydají k Venuši (vzdálenost oběžných drah Venuše a Země je ještě větší, asi 40 mil. km, ale určitou představu, jaké obtíže bude třeba překonat, to jistě dalo).

 

První průlety

Program Veněra je bezpochyby výkladní skříní sovětské nepilotované kosmonautiky, pokud odhlédneme od prvotního výzkumu Měsíce. Sověti dokázali přinést první skutečná data z atmosféry i povrchu samotného. Začátky výzkumu však nebyly jednoduché. Sondy často nedoletěly ke svému cíli kvůli selhání nosné rakety nebo během letu. Název sond jinak dobře vystihuje jejich účel, tedy let k planetě pojmenované po bohyni lásky, ale též staroslovanské bohyni plodnosti a manželství.

 

Sputnik 7 a Veněra 1

První meziplanetární sondy k Venuši byly připraveny ke startu v únoru 1961. Start rakety Molnija 4. února však znamenal pouze vynesení další umělé družice Země, proto byl na západě označen jako Sputnik 7, ačkoli ve skutečnosti to byl první pokus o let k Venuši. Pro selhání napájení časovače motorů čtvrtého stupně nosné rakety se však na meziplanetární dráhu sonda nedostala a koncem února zanikla v atmosféře. Nosič Molnija je ve své podstatě modifikací úspěšného nosiče rodiny raket R-7 (Semjorky). Jediným problémem tak evidentně bylo, že často nefungoval urychlovací čtvrtý stupeň.5

Veněra 1. Wikimedia

Veněra 1. Wikimedia

Sověti ovšem obvykle konstruovali vždy nejméně dva exempláře, v tomto případě pracovně označované jako 1VA č. 1 a č. 2. Proto hned 12. února 1961 došlo k druhému startu, někdy označovaného jako Sputnik 8, ale dnes samozřejmě jako Veněra 1, protože při tomto startu došlo k úspěšnému navedení sondy na dráhu k Venuši. Sonda se bohužel odmlčela už 27. února, když byla 4 mil. km od Země, takže nepřinesla žádná data o planetě, ale jednalo se o historicky první průlet kolem Venuše. Ten se odehrál 19. května 1961 ve vzdálenosti méně než 100 tisíc km od planety. Sonda alespoň stihla potvrdit existenci slunečního větru v meziplanetárním prostoru. Sonda byla stabilizována pomocí rotace a dále pomocí čidel ke Slunci a hvězdě Canopus, přičemž u Venuše se měla řídit i pomocí Země. Odhaduje se, že selhalo sluneční čidlo kvůli přehřátí a to vedlo ke ztrátě spojení. Kdyby nedošlo k selhání, šlo o první sondu, která by data k Zemi předávala pomocí parabolické antény.6,7

 

Mariner 1 a 2

První americký program meziplanetárních letů se jmenoval Mariner. Jeho cílem nebyla jenom Venuše, ale později také Mars a Merkur. Na odkaz Marinerů navázaly plány průletu kolem několika obřích plynných planet. V průběhu realizace byly tyto sondy přejmenovány na Voyager, ale to už je jiný příběh.

Mariner 2. Wikimedia

Mariner 2. Wikimedia

Mariner 1 byla tedy první americká sonda, určená na průzkum Venuše. Nebyly by to ale začátky kosmonautiky, aby i zde nedošlo k selhání. Start se uskutečnil 22. července 1962 pomocí nosné rakety Atlas-Agena. Vrchní stupeň Agena je určitě čtenářům znám jako setkávací cíl letů Gemini. V případě startu prvního Marineru však vznikl problém s naváděcím systémem rakety a ta byla proto ve 295. sekundě po startu dálkovým povelem zničena.

Mariner 2 byl k dispozici hned o 5 týdnů později, protože šlo o sesterskou sondu. Start se uskutečnil 27. srpna 1962. Tentokrát proběhl bez problémů a sonda byla navedena na dráhu k Venuši. Tato sonda používala tříosou stabilizaci a orientaci na Slunce a Zemi. Během přeletu zažila pár zajímavých situací, jako třeba ztrátu orientace, možná po střetu s kosmickým tělískem, nebo náhlou ztrátu energie z jednoho solárního panelu, která byla posléze obnovena. Čtrnáct dnů po této poruše se však tento solární panel odebral do věčných lovišť úplně, ale to naštěstí nevadilo, protože sonda už se blížila Venuši a blíže ke Slunci si vystačila jen s jedním.

Slavný okamžik nastal 14. prosince 1962, kdy Mariner 2 nejen prolétl kolem Venuše (ve vzdálenosti 34 773 km), ale také jako první meziplanetární sonda naměřil první vědecká data. Radiometr na palubě zjišťoval teplotu na zastíněné straně, na terminátoru i osvětlené polokouli. Hodnoty kolem 220 °C až 320 °C dobře korespondují s předchozím zjištěním ze Země. Zjištění magnetometru vedla k závěru, že nedošlo k žádné podstatné změně magnetického pole během přeletu a průletu kolem Venuše, což by znamenalo, že planeta magnetické pole nemá. Z předaných dat byla také zjištěna pomalá retrográdní rotace Venuše a složení atmosféry s hlavní složkou oxidem uhličitým. Výška oblačné vrstvy byla určena na 60 km.8,9

 

Sputnik 11, 12 a 13

Veněra-Mars 2MV-1. Gunter's Space Page

Veněra-Mars 2MV-1. Gunter’s Space Page

Také Sověti během roku 1962 nezaháleli a k Venuši se měly vydat tři sondy. První dvě měly za úkol vstoupit do atmosféry, třetí byla průletová. Ovšem starty nebyly úspěšné, a tak je známe jen pod provizorními jmény. Sondy byly z novější výrobní série označované jako 2MV (Mars-Venera) a startovaly také pomocí nosné rakety Molnija. Sondy startovaly mezi 28. srpnem a 14. zářím 1962.

V případě letu sondy označované jako Sputnik 11 opět selhal až čtvrtý stupeň rakety, označovaný jako Blok-L. Konkrétně jeden z jeho pomocných motorů, starajících se o zážeh. Stupeň se tak dostal do nekontrolované rotace a sonda následně zanikla v atmosféře. Sputnik 12 postihl podobný osud, ovšem tentokrát se u Bloku-L neotevřel palivový ventil. Sputnik 13 to měl ještě smůlovatější, protože došlo k explozi pomocného motorku třetího stupně, a i když se 4. stupeň dostal na oběžnou dráhu, tak v turbočerpadle se objevily bubliny kyslíku a tak pracoval jen 0,8 sekundy a pak se vypnul. Po těchto pokusech nastala pauza trvající jen něco přes rok.10,11,12

 

Projekt Zond (3MV-1)

Sověti nezaháleli a v rychlém sledu připravovali další sondy k Venuši. Tentokrát šlo o sondy nové řady 3MV, neboli Zond, které byly určeny k průletu kolem Venuše. První z nich startovala 11. listopadu 1963 na raketě Molnija-M. Protože došlo opět k selhání na třetím stupni rakety a následně sonda zanikla už 14. listopadu v atmosféře, nebylo příliš jasné, jaký měla účel a proto ji najdeme vedenou pouze jako Kosmos 21 (také 3MV-1A č. 2). Ještě v roce 1996 uveřejnila RKK Eněrgia, že sonda měla za účel let k Marsu, ačkoli je zřejmé, že v té době nebylo vhodné postavení Marsu a Země. Nakonec v roce 2011 bylo definitivně z uveřejněných dokumentů jasné, že šlo o sondu k Venuši.13

Veněra 3MV / Zond 1. Foto: Jonathan McDowell

Veněra 3MV / Zond 1. Foto: Jonathan McDowell

Vzhledem k tomuto neúspěchu byla další sonda označená jako 3MV-1A č. 4A „uzemněna“ a start další se posunul na únor 1964. Motory rakety Molnija-M se na Bajkonuru rozburácely 19. února 1964. Ani tentokrát však sonda neměla štěstí. Na třetím stupni došlo k úniku silně podchlazeného kyslíku k palivovému potrubí, které zamrzalo a následně došlo k výbuchu. Trosky rakety s družicí skončily na Sibiři.14

Pokračováním příběhu řady 3MV byl start 27. března 1964, kdy startovala sonda 3MV-1 č. 5, též Kosmos 27. Sondu tvořily dvě části o hmotnosti 950 kg s přistávacím modulem o hmotnosti 285 kg. Ten měl sestoupit do atmosféry po balistické dráze a následně měl být brzděn na padáku. Ačkoli došlo opět k selhání nosné rakety, Sověti měli na rozdíl od předchozích pokusů skvělého pomocníka, a sice zapisovač telemetrických dat. A tak byla při následujícím přeletu kosmodromu data stažena a technici se mohli dozvědět, co stálo za tímto selháním. Příčinou bylo selhání stabilizačního systému 4. stupně v důsledku přerušení dodávky elektrického proudu. Stupeň se tedy nemohl zažehnout. Pozorovatelé odhadovali, že jde o sondu k Venuši, ovšem neměli tušení, že nesla i přistávací modul. Sonda zanikla den po startu v atmosféře.15

Další pokus následoval 2. dubna 1964. Raketa Molnija-M vynesla sondu s pracovním označením 3MV-1 č. 4, též Zond 1. Ta byla identická s předchozím Kosmosem 27. Raketa tentokrát pracovala bezchybně a totéž platilo i pro čtvrtý stupeň. Jediný problém, ovšem zásadní byl, že při oddělení od Bloku-L (čtvrtého stupně), došlo k úniku z hermetické části a postupně zde klesal tlak. Protože přístroje uvnitř nebyly navrženy pro práci ve vakuu, nutně to muselo vést k selhání. Z toho důvodu nebylo vhodné označit misi jako Veněra 2, ale ani jako Kosmos. Tím vzniklo označení Zond 1. Komunikace se sondou probíhala i v květnu 1964. Sonda se též dokázala stabilizovat. To vše díky bateriím a vysílači v přistávacím modulu. Díky tomu pozemní tým provedl dva korekční manévry, jeden ve vzdálenosti 560 tisíc a druhý 14 mil. km od Země. Druhý zážeh však netrval tak, jak bylo plánováno. Během dalšího letu došlo k selhání navigace podle hvězd a přešlo se na stabilizaci pomocí gyroskopů. Díky tomu mohla pokračovat komunikace se sondou až do poloviny června. To už zbýval jen měsíc do průletu kolem Venuše. Více jsme se však o sondě nedozvěděli a tak jen víme, že proletěla 19. 7. 1964 kolem planety asi 110 tisíc km daleko.16

Ačkoli předchozí pokusy zaznamenaly mnohé neúspěchy, především na sovětské straně, základní cíl, tedy přelet k Venuši a průlet kolem ní, se povedl alespoň v případě amerického Marineru a sovětských sond Zond 1 a Veněra 1 a 2. Do roku 1965 jsme tak věděli, že měření ze Země jsou v souladu s měřením sondy Mariner 2. Definitivně bylo zřejmé, že Venuše není sestrou Země a panuje zde obrovský tlak a nesmírně vysoká teplota pod hustou oblačnou přikrývkou. Nezměrné úsilí Sovětů vyvrcholilo v dalších letech prvním úspěšným zásahem jiné planety i prvním úspěšným přistáním na Venuši. O tom ale až příště.

Budeme rádi za vaše názory, vlastní vzpomínky a jiné reakce v komentářích. Rádi bychom se zeptali například, zda v češtině program Venera pojmenovat Veněra, nebo jaké jsou vaše vzpomínky na první pozorování Venuše, zda jste ji byli schopni spatřit ve dne aj.

 

Zdroje:

1 NEWCOMB, Simon. Astronomy for everybody. New York: McClure, Phillips & Co., 1902

2 Mayer, C. H.; McCullough, T. P.; Sloanaker, R. M. Observations of Venus at 3.15-CM Wave Length. Astrophysical Journal, vol. 127, 01/1958

3 Historie dobývání Venuše. IAN [online]. 2005 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.ian.cz/detart_fr.php?id=1559

4 Pioneer 5. NSSDCA [online]. 2016 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/spacecraftDisplay.do?id=1960-001A

5 Sputnik (7). Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1961/002A.HTM

6 Venera 1. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1961/003A.HTM

7 Venera 1. Wikipedia [online]. 2016 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Venera_1

8 Mariner 2. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1962/041A.HTM

9 Mariner 2. Wikipedia [online]. 2016 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Mariner_2#Scientific_observations

10 Sputnik (11). Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1962/040A.HTM

11 Sputnik (12). Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1962/043C.HTM

12 Sputnik (13). Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1962/045A.HTM

13 Mission of Kosmos-21. RussianSpaceWeb.com [online]. 2014 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.russianspaceweb.com/3mv_kosmos21.html

14 The 3MV-1A No. 4A launch attempt. RussianSpaceWeb.com [online]. 2014 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.russianspaceweb.com/3mv_1a4a.html

15 Mission of Kosmos-27. RussianSpaceWeb.com [online]. 2014 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.russianspaceweb.com/3mv_kosmos27.html

16 The mission of Zond-1. RussianSpaceWeb.com [online]. 2014 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.russianspaceweb.com/3mv_zond1.html

Zdroje obrázků:
http://udalosti.astronomy.cz/wp-content/Venuse-Regulus-kaluz-20121003.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/b/bc/Venuspioneeruv.jpg/250px-Venuspioneeruv.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/50/Venera_1_(a)_(Memorial_Museum_of_Astronautics).JPG/260px-Venera_1_(a)_(Memorial_Museum_of_Astronautics).JPG
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/90/Mariner_2.jpg
http://udalosti.astronomy.cz/wp-content/V%C3%BDchod-Slunce-s-Venu%C5%A1%C3%AD-finaln%C3%AD-panorama-m.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/50/Fases_de_Venus_-_Galileo_Galilei.png
http://astrofotky.cz/gallery.php?show=hokle/1456998263.jpg
http://historicspacecraft.com/Photos/Probes/Pioneer-5_UH2009RK_1.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Venera_1_(a)_(Memorial_Museum_of_Astronautics).JPG
http://space.skyrocket.de/img_sat/venera-2mv-1__1.jpg
http://www.planet4589.org/space/misc/moscow/p0188.JPG

Výzkum Venuše – 1. díl, 2.4 out of 5 based on 49 ratings
Pin It
(Visited 3 318 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (49 votes cast)
(Visited 3 318 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


41 komentářů ke článku “Výzkum Venuše – 1. díl”

  1. Jaroslav Alois napsal:

    V závěru článku je zavádějící informace o tom, že přelet k Venuši průlet kolem Venuše se “ zdařil “ hned třem sovětským sondám a to Venerám 1 a 2 a Zondu 1.
    Opak je pravdou -těmto sondám se přelet a průlet nezdařil, spojení se Zemí ztratily dávno před průletem, příkladně Venera 1 již 14 dní po startu. Snižuje to, doufám, že neúmyslně, význam letu amerického Marineru-2 který do roku 1965 byl JEDINOU sondou, která doletěla v provozuschopném stavu k jiné planetě. Druhou sondou, která to v roce 1965 dokázala byla opět americká sonda – Mariner-4 u Marsu. Tedy žádná sovětská sonda nedoletěla v oněch časech k jiné planetě, Sovětům se to povedlo až v roce 1967 sondou s oficiálním názvem Venera-4, po více než desítce NEÚSPĚŠN7CH pokusů, mezi něž je nutno samozřejmě řadit i pokusy označené v článku jako přelet a průlet u Venuše na úrovní epochálního výkonu Marineru-2.
    Sovětské sondy na rozdíl od amerických nebyly po celou dobu letu tříose orientovány v prostoru a neměly možnost neustálého spojení se Zemí. Byly stabilizovány pomalou rotací s osou směrem na Slunce. Před spojením se zemí bylo nutno tuto rotaci zastavit, najít Zemi, zorientovat na ni sondu a po spojení provést opačný proces.
    Navedení sondy na dráhu k cílovému tělesu, byť je dráha zavede do jeho blízkosti, ale sonda není funkční, resp. spojení ztratila dávno před cílem letu, nelze označit ani jako dílčí úspěch.
    Závěrem bych dodal, že Mariner-2 jako první úspěšná sonda k jiné planetě by si zasloužil samostatný článek, takhle se ztrácí je ho význam v záplavě dat o neúspěšných sovětských sondách

    • Spytihněv napsal:

      S hodnocením Venery 1+2 a Zondu 1 souhlasím. Nelze to brát jako úspěšný průlet kolem Venuše. Vždy to bylo jen PODLE VÝPOČTŮ. Takže nefungující pozemský výrobek prolétl v určité vzdálenosti kolem Venuše (kterou můžeme, ale nemusíme brát vážně). I to je samozřejmě výkon, ale jak píšete, průlet Marineru 2 byl první úspěšný.

      Na druhou stranu bych jako úspěšnou označil i Veneru 3. Přece jen se jednalo o první vstup do atmosféry a ke ztrátě spojení došlo krátce předtím. Následující Venery 4-8 a především 9-14 (11 a 12 ale bez fotek) už byly excelentní.

    • Martin Gembec napsal:

      Předně děkuji za váš názor. Výkon Marineru jsem nesnížil, alespoň jsem se o to pokusil, protože jsem uvedl, že díky prvním pokusům se podařilo ověřit některá data získaná ze Země. Z logiky této věty vyplývá, že ta data změřil Mariner 2. Druhá věc je spíše filozofický pohled na to, zda nefungující výrobek ze Země proletěl nebo neproletěl kolem Venuše. Pokud upustím mobil na zem a vidím, že na ni spadl, potom je jedno, zda před dopadem na zem nefungoval, nebo fungoval. V obou případech vidím, že na zem dopadl. Musíte si uvědomit, že radary / rádio, jsou pro techniky něco jako naše oči. To že vy této technice třeba nevěříte neznamená, že oni nevěděli, kde se jejich výrobek přesně nachází. A protože ve vesmíru fungují zákony nebeské mechaniky, všechny tři sondy proletěly po předem velmi dobře známé dráze a proto můžeme jejich průlet kolem Venuše označit jako úspěšný průlet, protože neúspěšný průlet by byl takový, kdy by neproletěly. Pokud za úspěšnou misi berete pouze fungující misi, dočkáte se v dalším pokračování, kde se jim budu věnovat detailně.

      • Petr Scheirich napsal:

        Jenze kolem Venuse neproletely sondy, ale kusy neozyvajiciho se zeleza. Samotna podstata slova sonda je zarizeni, ktere nekde neco zmeri.

        • Martin Gembec napsal:

          Hm, myslím, že Petr Sch. to označil správně, sonda by měla být schopna zkoumat. Ale tak já myslím, že snaha naznačit, že úspěšný průlet zaznamenal hlavně Mariner, tam byla. Díky za jiný pohled na věc.

      • Spytihněv napsal:

        Máte pravdu, že průlet je zkrátka průlet. Jiná věc by byla, kdybychom zvolili definici o čistém průletu něčeho ze Země nebo o získání dat z něho. Můj oblíbený příklad je New Horizons. Málokdo si asi uvědomuje, že na cestě z naší soustavy není jen samotná sonda, ale i třetí stupeň rakety a navíc ještě závaží zpomalující rotaci. Takže tři samostatné objekty míří do mezihvězdného prostoru. A to se počítá 🙂

  2. ventYl napsal:

    Vyskum Venuse, specialne program Venera ma fascinoval uz od cias, ked som bol male dieta a od rodicov dostal Encyklopediu o vesmire. Boli tam snimky z povrchu a uchvatilo ma, ake opotrebene vyzerali casti Venery, ktore na snimku bolo vidno. Nejako som nedokazal pochopit, ze na povrchu mala vydrzat len 90 minut.

    • Martin Gembec napsal:

      Mluvíte mi z duše. Vždycky mě fascinovalo, co to musí na Venuši být za podmínky, že to vydržely tak krátce.

  3. zvejkal napsal:

    To som teda nevedel, ze uspechy predchadzalo tolko neuspesnych misii …
    Dakujem za clanok.

    • Martin Gembec napsal:

      Když jsme se bavili, zda takový seriál čtenářům nabídnout, nikdy by mě jako autora nenapadalo, kolik materiálů je k tomu třeba projít a nastudovat. Teprve při procházení toho všeho jsem stejně jako vy s úžasem zjistil, kolik bylo třeba úsilí, aby se vůbec něco povedlo. V začátcích kupodivu Američané vítězili, ale pak se začalo dařit i Sovětům a i o tom bude pokračování. Díky za příspěvek, který přesně evokuje, jak to vnímám i já.

    • Spytihněv napsal:

      zvejkal: Neúspěšné mise k Venuši byly, to ano, ale k Měsíci to teprve stálo za to. Jen kolik pokusů předcházelo třeba slavné Luně 9. Tedy pokud jde o její konkrétní model E-6, který byl určen k přistání. Šest se jich vůbec nedostalo na dráhu k Měsíci (jako obvykle Sputniky, Kosmosy nebo šifra E-6 něco), dvě prolétly kolem, tři tvrdě dopadly a teprve pak přistála Luna 9. Na dvanáctý pokus!

      Američani měli sice v přistání na Měsíci zpoždění čtyři měsíce, ale podařilo se jim to na první pokus. A navíc, co se týče vědeckého přínosu, tak Surveyor 1 překonal Lunu 9 rozdílem třídy 🙂 No ale byli druzí, to se nedá nic dělat. Kvantita zvítězila nad kvalitou.

      • zvejkal napsal:

        Tak to som rad, ze este tolko veci neviem. Tesim sa na nejake clanky a to, ze sa ich dozviem… 🙂

  4. Vojta napsal:

    Super článek, nemůžu se dočkat pokračování, i když už spoustu věcí znám z literatury nebo televizních dokumentů.

    • Martin Gembec napsal:

      Díky. První díl má pro mě výhodu, že jsem mohl ukázat i něco z jiného oboru, než je kosmonautika. Taky jsem měl strach, zda vůbec čtenáře zaujme podrobnější pohled na výlety k Venuši. Sám jsem toho dost četl jinde. Ale jsem přesvědčen, že řada čtenářů takový seriál ocení právě proto, že třeba už nechodí do knihovny, nebo by je prostě nebavilo pročítat mnoho webů, nadto ještě třeba v ruštině nebo angličtině.

      • ventYl napsal:

        Ja osobne by som ocenil kludne aj detailnejsi pohlad. Aj napriek tomu, ze som uz prestudoval mnoho anglicky pisanych zdrojov, ale archivy sa postupne otvaraju a na net sa dostavaju nove podrobnejsie informacie, tak osviezenie s bonusom (takmer) rodnej reci nezaskodi.

  5. Spytihněv napsal:

    Rusové tehdy ani netušili, jaký guláš připravují tím svým paranoidním utajováním a dezinformováním budoucím badatelům. Sputniky, Kosmosy, Zondy… navíc ještě třeba 3MV-1A No.4A (aby se to teda jako nepletlo). A to všechno směr Venuše (podobným případem je i Měsíc a Mars). Teprve archivy desítky let poté pomohly odhalit jakous takous pravdu. Kosmos 21 je možná nejhorší případ. Setkal jsem se s názorem o cíli Mars, Venuše, předtím ještě třeba průlet kolem M

    • Spytihněv napsal:

      (dokončení)…. průlet kolem Měsíce a focení odvrácené strany a dokonce o letu mimo rovinu ekliptiky a vypuštění návratového pouzdra zpět do zemské atmosféry! 🙂

      • Martin Gembec napsal:

        Souhlas. Sám jsem byl překvapen, kolik zbytečných dezinformací a „ne“informací se v té době objevilo. Dneska nemyslitelné v prostředí, jako je Česko, ať už si stěžujeme na současný stav jak chceme.

  6. Filip napsal:

    Byl jsem zvědavý, jaké téma nás na úterky čeká. Rozhodně zajímavé, těším se na pokračování.

    • Martin Gembec napsal:

      Děkuji, je to docela výzva, ale strašně rád se i já něco dozvídám, proto seriál vznikl.

  7. roman.hronza napsal:

    Na příkladu Venuše se ukazuje, která planeta sluneční soustavy je nekrásnější.
    Země 🙂

  8. Spytihněv napsal:

    Program Venera mám moc rád. Podle mého názoru jde o největší sovětský/ruský úspěch na poli dobývání vesmíru. Kam se hrabe Sputnik 1 nebo Gagarin. Byli sice první, ale jen o prsa. Totéž návratové Luny. Sice dobré, ale přebilo je Apollo svým nákladem měsíčních hornin. Na druhé místo za landery Venera bych dal asi oba Lunochody.

    Poprvé jsem se o přistávajících Venerách dověděl jako školák, kdy jsem dostal knihu Encyklopédia astronómie (slovensky). Docela špalek, mám ho doteď, sice už není úplně kompaktní, ale ještě to ujde. Dodnes si vybavuji pocit úžasu, když jsem v encyklopedii listoval.

    • Racek napsal:

      No, Gagarin byl skoro o rok a Sputnik skoro o půl. Navíc, předtím už letěl Titov a Sputnik 2. A. Shepardův skok asi nelze za kosmický let považovat.

      • Spytihněv napsal:

        Tak to bylo o pořádně velký prsa, no 🙂 To ale není podstatné. Byli první, ale za za nimi přišla záplava dalších družic a lidí. Nic unikátního. Na rozdíl od Veněr 9,10,13,14. Mám pocit, že se spíš dočkáme lidí na Marsu, než dalších sond na povrchu Venuše, které tam odtud pošlou fotky.

  9. JP napsal:

    Mě na Veněrách fascinovala vždycky ta až fanatická zarputilost s jakou používali metodu pokus omyl, jak pro sondy tak pro horní stupně Molniyi. Jinak souhlas Veněra/Vega byla a je největší úspěch SSSR/Ruska na poli planetárních sond. Škoda, že teď nemají peníze na podobně ambiciózní program.
    BTW: neví se jak to vypadá s Phobos/Grut 2?

  10. Jaroslav Alois napsal:

    Termín “ sonda “ je o slova sondovat – zkoumat. Pokud sonda nic nezkoumá, protože nefunguje, nemůže být ani částečně úspěšná. To se týká nejen napadených sond, ale i Venery-3 – jestliže ztratila spojení před přistávacím manévrem byla zcela neúspěšná. Další sondy do čísla 8 zdaleka nexcelovaly, sice doletěly funkční až do atmosféry Venuše, ale během sestupu byly rozdrceny tlakem, neboť sovětští inženýři je stavěli na tlak 18, resp. 27 atm. U Venuše-4 vůbec nevěděli, že byla rozdrcena ohlásili světu přistání na povrchu s následnou ztrátou spojení, neb prý sonda zaujala nevhodnou polohu pro přistání.
    Systém pokus-omyl, používaný v projektu Venera Sověty, svědčí o nízké inženýrské invenci a je velmi drahý. Statistika sovětských letů k Venuši do prvního přistání je děsivá. V kontrastu s tím všechny americké sondy fungovaly bezvadně s vyjímkou Marineru-1, který byl zničen spolu s nosičem při vzletu, neboť v programu pozemního počítače, který kontroloval start vynechala “ omylem“ písařka pomlčku.
    Ještě bych doplnil, že USA chystali sondu k Venuši již na červenec 1959 !, měla vážit 170 kg a nosičem měl být Atlas-Able. Na rok 1959 však nebyl nosič připraven a poté vždy selhal při měsíčním programu a proto bylo okno v roce 1961 vynecháno a čekalo se na nosič Atlas-Agena, který v roce 1962 vynesl veleúspěšný Mariner-2.

    • Spytihněv napsal:

      No dobrá, slovo excelovaly je v případě atmosférických pouzder možná přehnané. Ale ne příliš. Líbí se mi na tom ten postup směrem k úspěchu. Trojka vstup do atmosféry bez spojení, čtyřka spojení ztraceno 28 km nad povrchem, pětka 25 km, šestka 12 km, sedmička z povrchu signál 23 minut a osmička 50 minut. Pak už přišly Venery 9-14. Uvědomme si, že šlo o pole neorané. Takto já si představuji zarputilé dobývání planety a je jedno, kolik to stálo a v tomto případě bych Rusům nepředhazoval nedostatek invence. Tady měli výjimečně světlou meziplanetární chvilku. Máme celkem kvalitní snímky povrchu včetně chemického rozboru. A o to šlo.

    • Martin Gembec napsal:

      Máte fantastický přehled. Jsem rád, že jste tyto úžasné detaily popsal.

    • Vojta napsal:

      Zase je třeba vzít v úvahu, že Venuši panují zdaleka nejextrémnější podmínky z kamenných planet Sluneční soustavy. V jednom Ruském dokumentu o programu Veněra mě pobavil vědec, který vyprávěl, jak poté, co kontakt s jednou sondou ztratili ještě před dosednutím, postavili tlakovou nádobu, ve které mohli nasimulovat podmínky na povrchu planety. Když pak do ní vložili testovací exemplář sondy, chvíli ho povařili a nádobu otevřeli, sonda tam nebyla. Ukazuje to jednak, tak nepřátelské podmínky tam jsou, ale také to, že na testování kašlali, dokud se nedostali do slepé uličky a jeli to často stylem pokus-omyl.
      Na druhou stranu, pokud jde o kosmonauty, tak byli opatrnější a Koroljov nechtěl pustit člověka, dokud se nepodaří vypustit a vrátit dvě „psí posádky“ za sebou. Taky nějakou dobu trvalo, než se to podařilo. O tom je také docela pěkný ruský dokument „Psi ve vesmíru“.

      • Jaroslav Alois napsal:

        S těmi drastickými podmínkami na Venuši to nebude tak horké, jak se zdá podle přehršle sovětských neúspěchů. V době vrcholu studené války v roce 1978, kdy zcela jistě Američané neznali sovětské “ zkušenosti “ v konstrukci přistávacích pouzder , poslali k Venuši sondu Pioneer-Multiprobe která nesla hned čtyři atmosférická pouzdra pro sondáž atmosféry až k povrchu. Pro přistání nebyla konstruována neb měla změřit celý profil atmosféry a měření z povrchu by nic nového nepřineslo. Nejtěžší pouzdro vážilo polovinu a tři malá pouzdra šestinu toho co masivní sovětská pouzdra. Přesto všechna čtyři pouzdra dospěla funkční až k povrchu a pouzdro Day o váze pouhých 90 kg/ před vstupem do atmosféry/ přežilo dopad a vysílalo z povrchu dalších 60 minut.
        Z toho plyne, že postavit sondu pro přistání na povrchu Venuše není žádný zázrak, Američané to provedli na první pokus a navíc s pouzdrem pro tento úkol speciálně nekonstruovaným !

        • Spytihněv napsal:

          Ale jistě, Pioneer 13 rozhodně velmi uspěl a ještě bych dodal, že i noční pouzdro po dopadu malou chvíli vysílalo, což ale paradoxně ukazuje právě na drsnou atmosféru, která umožnila relativně málo tvrdý nebržděný dopad. Navíc čím rychlejší průlet atmosférou, tím kratší doba jejího působení na pouzdro.

          Ale nerozumím tomu, proč neustále zavrhujete program Venera, který byl jako celek jednoznačným a dodnes nepřekonaným úspěchem. A dodal bych ještě, že nezpochybnitelným (především Venery 9,10,13,14), na rozdíl od toho, s čím se chlubí v případě „slavného“ Marsu 3.

        • Vojta napsal:

          Američané sice neznali konstrukci přistávacích pouzder detailně, ale Sověti uvolnili spoustu vědeckých dat především pokud jde o tlak, teplotu a složení atmosféry. Z toho už se dá vycházet, pokud tomu budete věřit. Veněry to toho šly zpočátku dost naslepo a pokud vím, tlak byl konstruktéry hrubě podceněný. Tím nechci říct, že by to nešlo udělat lépe, ale úspěch to bezesporu byl.

  11. qa napsal:

    Moje první setkání s ruskými pokusy dostat se na Venuši bylo z malé knížečky edice OKO „Cesty ke hvězdám“ (Ze stejné edice je třeba i „Rozum do kapsy“).
    Byl to dárek k vánocům od rodičů.
    A zájem o vesmír mi zůstal dodnes.

    Díky všem tvůrcům kosmonautixu 🙂

  12. Spytihněv napsal:

    Stejně by mě zajímalo, jaká je pravda kolem Kosmosu 21. Sice se dostal jen na orbit Země, takže úmysly se můžou zdát irelevantní, ale přece jen… v zájmu historické pravdy… podívejte se na tuhle diskusi a budete v tom mít ještě větší gulage 🙂

    http://forum.nasaspaceflight.com/index.php?topic=29821.0

  13. Kendra napsal:

    „V době, kdy Venuše jeví se ještě jen jako zcela úzký srpeček, již několikráte bylo viděti (…) jak neosvětlená část jejího kotouče třpytí se v matném přísvitu, jenž podobá se tomu, který spůsobuje zemské světlo na měsíci krátce před novým měsícem anebo po něm. Příčina tohoto, ostatně vždy velmi řídkého úkazu, jest ještě neznáma. Rovněž tak pozorovaly se na hranici osvětlení u Venuše nezřídka zjevy, které asi nemohou se vyložiti jinak než jako zjevy soumrakové, a z toho se soudí, že Venuše jest obklopena atmosférou, podobnou naší.“

    Atlas hvězdného nebe, 1903

    • Martin Gembec napsal:

      Hezká připomínka. Rád se podobnými knížkami prohrabuji, ale tohle nemám. Vizuálně je Venuše moc pěkná, hlavně kolem dolní konjunkce, kdy cípky srpečku sahají daleko za polovinu kotoučku, což je také důkaz existence atmosféry.

      • Jaroslav Alois napsal:

        Obecně byla Venuše považována ve vědeckých kruzích za dvojníka Země s tropickým podnebím daným blízkostí Slunce. Předpokládaly se pod hustými mračny teplé oceány a bujný život.
        Mariner-2 který v roce 1962 zjistil teplotu 700 K, atmosféru z CO s tlakem 1 at. v 60 km nad povrchem tuto představu zcela zvrátil ač jeho měření vzbuzovala nedůvěru. Americký Mariner-5 v roce 1967 tato měření dále zpřesnil a zejména potvrdil.
        Není tedy pravda, že základní údaje o atmosféře Venuše získali Sověti, ale je tomu právě naopak. Jelikož Sověti zřejmě americkým měřením nevěřili, dál až do roku 1972, kdy Venuše-8 konečně dospěla na povrch, stavěli své sondy na nízký tlak a ty byly v atmosféře drceny.

  14. Racek napsal:

    No jo, pamětník. Bylo to opravdu velmi napínavé. Pořád se tehdy doufalo, a to i vědeckých kruzích, že ty hodnoty teploty naměřené Marinerem nejsou správné, však také proletěl několikanásobně dál od Venuše než se plánovalo. No prostě možnost, že tam ty oceány a dinosauři budou, byla mooc lákavá pro všechny.. Nakonec se ukázalo, že Mariner měřil správně.
    Veněra 3 rozhodně znamenala zásah planety a to úspěch rozhodně byl. Veněra 4, nepamatuji se, že by se tvrdilo že zaujala nesprávnou polohu, ale Sověti sami sdělili, v jaké výšce se odmlčela a že to bylo tlakem a teplotou. Pro Veněru |7 oznámili, že kromě zesílení konstrukce se sonda před vstupem do atmosféry podchlazovala. Nikde jsem ovšem nenašel způsob, jak se to dělo. Tyto úspěchy vůbec nejdou zpochybnit, sondy byly zkonstruovány na tehdy známé údaje o výši tlaku atmosféry a její teplotě a tu mez také překonaly. Co se týče Marineru 13, to byla atmosférická sonda (psalo se tehdy, že pro čidlo hlavního modulu byl použit hodně velký diamant) a přinesla jistě hodně nového. Kvalitu konstrukce jistě ilustruje i to vysílání s povrchu, i když pro žádný výzkum na povrchu nebyla vybavena.
    No, tenkrát měl Sovětský program široký záběr a sondy byly zkonstruovány velmi moderně, hlavně jejich druhá generace. Nicméně, existoval problém se spolehlivostí, zejména Marsovských sond. Případy šlendriánu a komsomolských zlepšení byly opravdu ilustrativní. Holt tehdy už se Sojuz nerušimij rozkládal a tzv. šturmovština, jak se ta honby za splnění cílů jmenovala, vskutku do obdobé konce 20 století nepatřila. Zajímavý je podobný postup USA u raketoplánů který znamenal velké tragédie, že se tehdy sami nepoučili. Holt politický tlak, že.

    • Jaroslav Alois napsal:

      Mariner-2 měl proletět 14.000 km nad povrchem Venuše, nakonec to bylo 34.000 km, tedy pouze 2x tolik. Přístrojové vybavení, zejména radiometr o průměru 50 cm, mohlo dodat užitečné údaje do vzdálenosti 100.000 km. Sonda zhruba 3 mil. km o Zeně provedla korekční manévr, bez něho by proletěla 440.000 km od Venuše, což by měření znemožnilo.

  15. novák napsal:

    … Rádi bychom se zeptali například, zda v češtině program Venera pojmenovat Veněra,…

    Chm, to záleží na tom, jestli slovo Венера Rusové vnímají jako cizí/neruské nebo jestli už zdomácnělo. Kloním se ke druhé možnosti.

Zanechte komentář