Kosmický šatník 7. díl

Armstrong v den startu Apolla 11

Přestože se slunce ještě zdaleka nevyhouplo nad mořskou hladinu, vše nasvědčovalo tomu, že nadcházející den bude přesně tak dusný, jak stálo v předpovědích meteorologů. Trojice mužů v županech s ospalými výrazy zírala do zrcadel při ranní hygieně. Po sprše následovalo tradiční holení – na dlouhých deset dní poslední v podmínkách zemské tíže. Převléknutí do civilizovanějších oděvů předcházelo důkladné prohlídce. Za okny byla ještě tma, když trojice společně usedla ke snídani. Ke stolu přibyli ještě Deke a Bill Anders, aby upřesnili pár detailů a odlehčili atmosféru. A pak konečně mohou zamířit do převlékárny. Ve studeném světle zářivek a zářivé bělosti místnosti bez oken na trojici čeká kohorta techniků. U stěn stojí několik přístrojů o velikosti šatní skříně a trojice pohodlných naklápěcích křesel. A mezi tím vším na trojici stolů čekají na tři muže jejich skafandry. Postupně, vrstvu po vrstvě, na sebe muži navlékají jednotlivé součásti, až jsou zcela izolováni od našeho světa. Uzavřeni ve své bublině vdechují čistý kyslík a čekají, než se jim z tkání vyplaví poslední molekuly dusíku. Mezitím mají možnost přemýšlet. Jestli všechno vyjde, za čtyři dny tato posádka učiní to, o čem stovky generací před nimi pouze snily. Píše se 16. červenec 1969 a Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Mike Collins sledují, jak se kolem nich rojí technici firmy ILC Dover, aby se ujistili, že skafandry A7L s výrobními čísly 056, 077 a 033, výtvory jejich firmy, nemají žádnou vadu a že mohou vstoupit do historie…

 

A7L – hvězdná hodina – a co dál…?

 

Pokud bychom chtěli vědět detailněji, co si vlastně na sebe posádka Apolla 11 navlékala, musíme začít úplně od začátku. Jako první přišel na řadu biomedicínský pás, snímající životní funkce každého ze tří mužů. Poté astronauti navlékli zařízení UCTA, sloužící ke sběru a dočasnému uchovávání moči (v předchozích dílech seriálu jsme jej poznali pod názvem UCD). Dále pak přišla malinko neobvyklá procedura. Pod akronymem FCS se skrývala plena pro vykonání „number 2“ ve chvíli, kdy nebylo možné využít klasické polyetylenové sáčky – typicky v období před startem a při operacích na lunárním povrchu.

Skafandr A7L v celé kráse: uprostřed skafandr s převlečníkem, vlevo dole LCG, nad ním CWG, vak pro sběr moči, nahoře komunikační čepička, helma, vpravo biomedicínský pás, pod ním EVA rukavice a galoše. Chybí pouze návlek LEVA.

Skafandr A7L v celé kráse: uprostřed skafandr s převlečníkem, vlevo dole LCG, nad ním CWG, vak pro sběr moči, nahoře komunikační čepička, helma, vpravo biomedicínský pás, pod ním EVA rukavice a galoše. Chybí pouze návlek LEVA.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Pak teprve začalo oblékání „normálnějších“ oděvních součástek. Bavlněný overal pod názvem CWG (Constant Wear Garment – souvisle oblečené prádlo) nesli při startu všichni tři členové posádky, pro fázi práce v lunárním modulu jej pak velitel a pilot lunárního modulu vyměnili za LCG. Na hlavu si astronauti nasadili „snoopy cap“, čepičku se dvěma mikrofony a sluchátky. Pak přišla na řadu potítka pro lepší pohodlí v oblasti zápěstí a konečně nastala chvíle, kdy se astronauti mohli začít soukat do skafandrů samotných. Do skafandru A7L se vstupovalo zezadu a pro uzavření se používaly speciální druhy zipu.

Jak už bylo řečeno, skafandr měl (víceméně) integrovanou protimeteoroidní a termální ochrannou vrstvu, proto bylo jeho oblékání o jeden krok jednodušší, než tomu bylo u skafandrů programu Gemini. Nicméně i tak obsahovaly obleky až 21 vrstev (neuvěřitelná komplexnost v porovnání s prvními obleky programu Mercury…).

Zcela vespod byla vrstva nylonu, zajišťující pohodlí a snadné oblékání. Na ni navazovala vrstva úpletu, chránícího pokožku astronautů proti otěru. Třetí vrstvou byl nylon pokrytý gumou, který tvořil samotnou přetlakovou vrstvu. Vrstva modrého nylonu pak měla zabraňovat bobtnání obleku při natlakování. Skafandr jako takový byl tvořen právě těmito čtyřmi vrstvami.

Nad nimi se nalézal nám už známý „převlečník“, tentokrát se ovšem nenavlékal samostatně, ale byl spojen se skafandrem. Během letu se převlečník ze skafandru neodpojoval. Vnitřní vrstvu převlečníku tvořil opět gumou pokrytý nylon, na nějž nasedaly čtyři vrstvy dakronu, sloužícího jako výstelka, proložené pěti vrstvami mylaru pro termální ochranu. Nad nimi se opět střídaly dva materiály, tentokrát vždy po dvou vrstvách: mřížka z tkaniny beta (tkanina ze skelných vláken) coby výstelka a mřížka z kaptonu opět jako termální ochrana. Nad tím vším bychom nalezli vrstvu tkaniny beta jako ochranu proti plamenům a úplně navrch pak vrstvu teflonu jako ochrana proti otěru.

Na snímku posádky Apolla 11 je patrný rozdíl mezi skafandry pilota velitelského modulu (uprostřed) a ostatními dvěma kolegy. Miku Collinsovi chybí řadá portů na levé straně břicha a je zřetelná menší šířka v ramenou.

Na snímku posádky Apolla 11 je patrný rozdíl mezi skafandry pilota velitelského modulu (uprostřed) a ostatními dvěma kolegy. Miku Collinsovi chybí řadá portů na levé straně břicha a je zřetelná menší šířka v ramenou.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Skafandr pro velitele a pilota lunárního modulu měl samozřejmě závěsný systém pro batohy PLSS, na bocích dvě oka pro uchycení na palubě lunárního modulu (bylo třeba, aby astronauti byli během sestupu a startu z lunárního povrchu fixováni na svých místech), vepředu pak byl tkaloun, jež umožňoval skrčit torzo skafandru i při natlakování a sada konektorů. Vlevo i vpravo bychom našli odspodu výstup a vstup kyslíku, nahoře vpravo pak elektrický konektor, vlevo potom konektor pro vstup a výstup chladicí vody.

Pro mnohé možná bude překvapením, že skafandry pilotů velitelského modulu (CMP) nebyly totožné s těmi, jež nosili ostatní členové posádek. U CMP nebyly zapotřebí zdvojené konektory kyslíku, protože se u něj nepočítalo s použitím batohu PLSS. Zůstalo tak pouze po jednom konektoru pro vstup kyslíku, výstup kyslíku a elektrický konektor, vše na pravé straně torza skafandru. Také protimeteoroidní a termální ochrana byla okleštěna na minimum, zjednodušeny byly i rukávy, které postrádaly ložiska pro rotaci paží.

Odlitek rukou Neila Armstronga, podle kterého byly vyrobeny rukavice na míru.

Odlitek rukou Neila Armstronga, podle kterého byly vyrobeny rukavice na míru.
Zdroj: sbírka autora

Ruce astronautů chránily rukavice, zhotovené na míru podle odlitků. Dlaně a prsty byly podle odlitků rukou zhotoveny z gumy, proti bobtnání opatřené vnitřní vrstvou nylonu s neoprenem. Proti bobtnání v podélném směru byl kolem dlaně všit zádržný systém. Klouby prstů byly záměrně výrazné tak, aby při sevření ruky měl kam uniknout vzduch ze skrčených částí. Zápěstí pak bylo pokryto tkaninou beta. Rukavice byly ke skafandru připevněny prostřednictvím přírub s ložisky, umožňujícími téměř neomezeně otáčet dlaněmi. Astronauti měli možnost chránit pokožku na svých rukou před možnými odřeninami prostřednictvím tenkých bavlněných rukavic, nebylo však pravidlem, že tuto možnost využili (například Armstrong s Aldrinem bavlněné „podrukavice“ na Měsíci nenavlékli).

Důležitým kouskem do skládačky skafandru byla helma. Po mnoha různých konceptech se jejich design ustálil na prosté „bublině“ z jednoho kusu polykarbonátu. Za hlavou astronautů byla umístěna opěrka z hliníku pokrytého tkaninou beta, u jejíž základny bychom zezadu našli ventilační port, kterým byl do helmy vháněn kyslík. Na levé straně průhledné „bubliny“ byl umístěn speciální vzduchotěsný port pro přísun vody a potravy v případě, že by astronauti museli setrvat delší dobu v natlakovaném skafandru. O zachování zdravých ušních bubínků během změn tlaku se postarala speciální zátka do nosních dírek, upevněná zevnitř na přírubě.

Během příprav k přistání na lunárním povrchu si astronauti dovnitř skafandru zavěšovali vak s pitím, jehož ventilku bylo možno dosáhnout otočením hlavy a při stisknutí zuby se astronaut mohl napít. Vedle ventilku bylo uchycení pro ovocnou tyčinku – EVA zvláště u pozdějších misí byly dlouhé a bylo možno předpokládat, že astronauti budou hladoví. Těsně před výstupem z modulu astronauti museli nasadit na helmu speciální návlek LEVA („Lunar Extravehicular Visor Assembly“ – sestava hledí pro lunární vycházku) z polykarbonátu a tkaniny beta, jež obsahoval i dva optické filtry – jeden čirý, druhý se zlatou vrstvičkou. Návlek chránil helmu a hlavu astronauta před termálními změnami, ultrafialovým zářením a mikrometeoroidy.

Na ruce si astronauti před EVA nasazovali místo běžných rukavic jejich speciální evoluci. EVA rukavice byly zevnitř tvořeny gumovým odlitkem ruky, na nějž přiléhala vrstva izolace, završená tkaninou Chromel-R, chránící ruku při dotyku s extrémně horkými, či chladnými předměty. Konečky prstů pak byly tvořeny silikonovou gumou, aby byla zachována co nejlepší citlivost a taktilní odezva. Rukavice se ke skafandru připojovala standardně pomocí příruby.

Posledním oděvním doplňkem byly lunární galoše. Byly nutné kvůli termální ochraně a také chránily nohy astronautů proti ostrým kamenům. Podrážka byla tvořena silikonovou gumou a dvěma vrstvami plsti z tkaniny beta. Svršek pak byl vyroben z Chromelu-R a tkaniny beta, přičemž uvnitř bylo kvůli izolaci 13 vrstev kaptonu a 12 vrstev mřížky opět z tkaniny beta.

Vepředu na hrudníku pak měli astronauti upevněnu ovládací jednotku RCU (Remote Control Unit) v podobě krabičky, jež mu umožňovala ovládat funkce batohu PLSS a OPS a dostávat informace o stavu jednotlivých systémů. RCU také sloužila jako improvizovaný stativ – na jeho přední straně byla konzola pro uchycení fotoaparátu Hasselblad 500EL.

20. července 1969 večer světového času mohly miliardy lidí na celém světě v přímém přenosu sledovat premiéru skafandru A7L a batohu PLSS v prostředí, pro které byly vyrobeny. A jak už bylo řečeno v úvodu povídání o A7L, ten večer také vznikl snímek Buzze Aldrina, jenž se stal jednou z nejslavnějších fotografií všech dob a zcela jistě naplňuje dodnes pracovníky ILC Dover a Hamilton Standard pýchou nad tím, co jejich výtvory dokázaly. A7L zažil svou hvězdnou hodinu…

Ovšem čas nečeká na nikoho, jak tvrdí staré rčení, a ani skafandr A7L nemohl zůstat ve své původní podobě navždy. Zatímco mise Apolla 11, 12, 13 a 14 používaly víceméně podobné skafandry, pro další mise bylo zapotřebí zásadních změn.

Mise typu „J“, které začínaly Apollem 15, byly někdy také označovány jako „Extended Stay“, neboli „prodloužený pobyt“. Zatímco v předchozích případech posádky trávily na Měsíci přibližně 20-30 hodin, nyní se měl pobyt prodloužit až na 72 hodin a měly proběhnout tři EVA o trvání až 8 hodin. Navíc mělo do výbavy lunárního modulu přibýt i LRV, měsíční vozítko. Bylo nasnadě, že bude muset být navýšena kapacita PLSS a skafandry budou muset být upraveny tak, aby bylo možno bez problémů usednout na sedátko LRV.

Skafandr A7LB. Je zřetelné jiné rozmístění portů, nový ohyb v podbřišku a jiný systém vstupních zipů oproti A7L.

Skafandr A7LB. Je zřetelné jiné rozmístění portů, nový ohyb v podbřišku a jiný systém vstupních zipů oproti A7L.
Zdroj: en.wikipedia.org

Když v červenci 1971 dosedl do Mare Imbrium nedaleko Hadleyho brázdy lunární modul Apolla 15, jeho posádka Dave Scott a Jim Irwin měla na sobě nové skafandry s označením A7LB. Od původního typu A7L se lišily na první pohled zejména rozmístěním konektorů na hrudi. Už nebyly uspořádány ve dvou sloupcích, místo na břiše muselo být uvolněno pro úpravu, jež umožňovala bezproblémový ohyb. Současně mohlo být upuštěno od pásu, který u předchozího typu napomáhal astronautům udržet přikrčenou polohu. Konektory byly uspořádány do dvou trojúhelníků po obou stranách hrudníku. Úpravou prošla i část pod přírubou pro helmu, do které byla zakomponována možnost ohybu také. Tyto úpravy se samozřejmě neobešly bez zásahu do systému zipů. Do skafandru A7LB astronauti vstupovali po rozepnutí zipů, z nichž jeden byl veden od pravé klíční kosti k levé části pasu a druhý vzadu vodorovně kolem beder. Jistým zjednodušením prošly také rukavice, u kterých byl upraven výrobní postup, sníženy výrobní náklady a současně zvýšena odolnost.

Další zásadní úprava se týkala batohů PLSS. Tlak v nádržce kyslíku byl navýšen na 9900 kPa, množství chladicí vody se zvýšilo ze 3,9 litru na 5,2 litru, kapacita baterie byla navýšena ze 279 Wh na 390 Wh a byl také zvýšen objem kazet s hydroxidem lithným. Systém OPS zůstal v původní konfiguraci.

Všechny tyto úpravy znamenaly zásadní rozšíření možností pro astronauty, pracující na měsíčním povrchu, ovšem nejen jejich skafandry prošly úpravami. Pro mise Apolla 15-17 byla naplánována jedna EVA i pro pilota velitelského modulu. Po dobu, kdy jeho dva druhové šlapali lunární prach, měl pilot na starosti poměrně nabitý dálkový průzkum Měsíce. K tomu sloužila tzv. Sim Bay, úsek v servisním modulu Apolla, kde byly umístěny příslušné přístroje. Jejich záznamy uchovávaly kazety a právě ty bylo nutné vyzvednout. Skafandry pilotů velitelského modulu tedy musely být upraveny ze standardu IVA (tedy „Intravehicular Activity“ – aktivita v rámci kabiny lodi) na standard EVA.

Mimo jiné i kvůli udržení nákladů v přijatelných mezích bylo rozhodnuto upravit skafandry A7L „starého typu“. Jako základ byly použity kusy, určené pro velitele a pilota lunárního modulu (naprostá většina takto upravených skafandrů byla dokonce primárně vyrobena v sériích, určených pro výpravy Apolla 9-14!). Úpravy spočívaly v zaslepení otvoru pro dvoucestný ventil vodního chlazení (nepočítalo se s LCG), příslušnou úpravou integrovaného převlečníku (který tím pádem neobsahoval výše zmíněný otvor) a v použití stejných rukavic, jaké měli k dispozici ostatní dva členové posádky.

Ken Mattingly během své EVA. Na helmě má velitelův návlek LEVA s identifikačním červeným pruhem a na zádech "krabici" OPS.

Ken Mattingly během své EVA. Na helmě má velitelův návlek LEVA s identifikačním červeným pruhem a na zádech „krabici“ OPS.
Zdroj: en.wikipedia.org

Takto „upgradované“ skafandry posloužily k EVA třikrát, vždy na zpáteční cestě u výprav Apollo 15, -16 a -17. Dotyčný astronaut po navléknutí skafandru na helmu nasadil návlek LEVA, který původně na Měsíci používal velitel, na záda připnul velitelův OPS a propojil jej se svým skafandrem a nakonec skafandr napojil na palubní systém udržení životních podmínek. Pak se mohl vydat na svoji zhruba 4-5 metrů dlouhou cestu pro kazety se záznamy. Během EVA byly životní podmínky zajišťovány výlučně prostřednictvím spojovacího kabelu, systém OPS nesl astronaut jen pro případ nouze. Nejdelší EVA v této konfiguraci provedl Ken Mattingly při misi Apolla 16, trvala 1 hodinu a 24 minut.

Se šplouchnutím Apolla 17 do vod Pacifiku v prosinci 1972 se mohlo zdát, že dny skafandrů A7LB jsou sečteny a jejich kariéra se bude nadále ubírat směrem k vitrínám muzeí a policím depozitářů. Program Apollo však ještě neřekl poslední slovo. Přestože se skafandry firmy ILC Dover už nikdy neměly pohybovat v prostředí, k němuž byly předurčeny, tedy na tváři Luny, nějaká práce se pro ně přeci jen našla.

Nová šance pro A7LB se jmenovala Skylab. V době, kdy se schylovalo k jeho vypuštění, zažívala NASA velmi výrazné krácení rozpočtu. Proto na příslušných místech vykrystalizovala idea využití skafandrů A7LB právě pro tento program. Skafandry měly, stejně jako u lunárních expedic, sloužit ke dvojímu účelu: prvním byla ochrana před možným porušením hermetičnosti kabiny v klíčových fázích letu a druhým bylo zajištění práceschopnosti astronautů během výstupů do volného prostoru.

Owen Garriot ve skafandru A7LB upraveném pro Skylab. Povšimněte si "krabice" OPS na pravém stehně a jednotky PCU na břiše.

Owen Garriot ve skafandru A7LB upraveném pro Skylab. Povšimněte si „krabice“ OPS na pravém stehně a jednotky PCU na břiše.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Právě pro plánované EVA bylo skafandry opět nutno malinko poupravit. Zjednodušen byl hlavně integrovaný převlečník, kterému bylo odebráno několik zbytečných vrstev a závěsný systém pro batoh PLSS. Horizontální vstupní zip v oblasti beder se posunul kvůli lepšímu pohodlí při oblékání o něco níže. Utrpěla tím hybnost v pase, pro EVA v podmínkách mikrogravitace to ovšem nemělo velký význam. Zjednodušeny byly i integrované boty. Na ty naopak přibyly přípravky pro fixaci nohou ve stupačkách na plášti Skylabu. Odlehčením prošel také návlek helmy LEVA – ubylo mu několik vrstev a několik světelných filtrů. Nově upravený návlek dostal označení SEVA („Skylab Extra-Visor Assembly“).

Největší změny se odehrály v oblasti zajištění životních podmínek. Batoh PLSS byl zavrhnut ve prospěch jednoduššího systému, konkrétně 18,3 metrů dlouhého poutacího kabelu, jenž obsahoval elektrické propojení se stanicí, dodával astronautům kyslík z palubních zásob a také chladicí vodu pro LCG. Kyslíková hadice ústila do jednotky PCU („Pressure Control Unit“ – jednotka kontroly tlaku) na břiše skafandru a odtud do skafandru samotného. Zajímavá byla volba otevřené ventilační smyčky – vydechované plyny byly vypouštěny do okolního vakua.

Pro případ nouze (který naštěstí nikdy nenastal) měli astronauti na boku pravého stehna připevněn inovovaný systém OPS. Ve dvou tlakových lahvích se nacházelo 1,8 kg kyslíku, stlačeného na 41 MPa. Systém měl zajistit přežití astronauta po dobu 30 minut.

Celkově bylo v programu Skylab vykonáno 9 EVA, přičemž nejdelší vycházka Jerryho Carra a Billa Pogueho trvala 7 hodin a 1 minutu. Skafandr během všech vycházek fungoval dobře a nebyly zaznamenány žádné skutečně významné problémy. Astronauti s ním byli spokojeni, speciálně Bill Pogue prohlásil, že se doslova „rochnil“ na plášti stanice a užíval si každou minutu.

Labutí písní skafandrů A7L byla mise ASTP/EPAS. Vzhledem k tomu, že nebyla plánována EVA, bylo možné použít starý typ skafandru A7L a upravit jej sejmutím většiny termoizolačních vrstev (byly nahrazeny derivátem tkaniny beta), zapracováním bot, podobných jako v programu Skylab a zjednodušením ventilačního okruhu. Nepředpokládala se žádná větší námaha, proto mohlo odpadnout také vodou chlazené prádlo LCG, stejně tak nebylo třeba s sebou vézt speciální rukavice pro EVA a návlek na helmu. Skafandry, přestože byly postaveny na základu A7L, dostaly stejné označení, jako ostatní skafandry z tohoto období, tedy A7LB. 24. července 1975 Apollo po devítidenní první mezinárodní misi v dějinách přistálo na hladině Pacifiku a uzavřelo tak celou jednu epochu.

Během oné epochy, trvající od roku 1962 do roku 1975, technologie a schopnosti konstruktérů neuvěřitelně pokročily a umožnily tak vyplnit jeden z odvěkých snů lidstva. Lví podíl na úspěchu mají skafandry typu A7L/A7LB, které se staly technologickými ikonami. Během žádného z patnácti letů, kdy byly skafandry využívány, se nevyskytl závažný problém, který by bylo nutno přičíst na vrub skafandru. V jednom případě dokonce pomáhaly zachránit astronauty, když při misi Apollo 13 byly součástky skafandrů použity pro výrobu „mailboxu“, nouzového zařízení pro čištění atmosféry v kabině od oxidu uhličitého.

Nenápadné hrdinky programu Apollo - dámy u šicích strojů firmy ILC Dover...

Nenápadné hrdinky programu Apollo – dámy u šicích strojů firmy ILC Dover…
Zdroj: wheretowatch.com

Celkově bylo vyrobeno minimálně 105 skafandrů verze A7L, asi 30 kusů typu A7LB a zhruba 35 kusů A7LB pro Skylab.

Přestože si astronauti z měsíčních vycházek odnášeli krvavé šrámy na místech, kde jejich pokožka třela o nějaký záhyb skafandru a v několika případech se vyskytlo i odlučování nehtů od nehtových lůžek (astronauti měli ve zvyku nastavovat své rukavice co nejtěsněji to šlo kvůli lepšímu citu v prstech), celkově lze říci, že skafandry A7L/A7LB obstály se ctí. S technologickými řešeními, vyvinutými pro tyto obleky, se setkáváme dodnes a ještě dlouho se s nimi setkávat budeme.

A až někdy uvidíte nějaké dítě kreslit astronauta v bílém skafandru s velkým batohem na zádech, vzpomeňte si na tisíce pracovníků v různých firmách, které se na vývoji a výrobě skafandrů pro Apollo podíleli. A třeba i na ony dámy nad šicími stroji, které do těchto obleků všily veškerý svůj um, zručnost a vlastně i svá srdce. I jejich šikovné ruce nám pomohly vydat se na jiný svět…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://science.ksc.nasa.gov/gallery/photos/1969/high/KSC-69PC-0377.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_11_space_suit.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_11.jpg
sbírka autora
https://en.wikipedia.org/wiki/File:S71-24533smallsmall.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:S72-37001.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Owen_Garriott_Performs_EVA_During_Skylab_3_-
_GPN-2002-000065.jpg
http://www.wheretowatch.com/sites/default/files/the_credits/Bras5.jpg (kredit: ILC Dover)

Kosmický šatník 7. díl, 2.5 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 1 935 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (22 votes cast)
(Visited 1 935 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


18 komentářů ke článku “Kosmický šatník 7. díl”

  1. Spytihněv napsal:

    Díky za objasnění záhady. Už dlouho mi vrtalo hlavou, proč mají Worden, Mattingly a Evans na fotkách při EVA helmy s červenými velitelskými pruhy.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak to jsem rád, že jsem to rozlousknul! 😉

      • Spytihněv napsal:

        Tak určitě 🙂 Když to bylo jednou, tak jsem si řekl, že velitel si chtěl užít osvěžujícího povětří vně lodi, ale ve všech třech případech už mi to bylo divné.

  2. Branislav Pecho napsal:

    Tak toto ani nemá zmysel komentovať… Proste paráda pán Šamárek, ako vždy. Pri čítaní pasáže o zlezených nechtoch som si spomenul na jeden dokument z NASA, kde o tom hovoril Story Musgrave, hmm, nič príjemné. Ale byť na Mesiaci v A7L/A7LB, tak aj s polámanymi rukami, nohami, rebrami, zapálenym apendixom a trebárs s vypichnutým jedným okom
    Ale dosť srandičiek. Kedysi som niekde čítal(L+K?),že Edwin Aldrin mal nejako špeciálne upravený skafander, pretože mal údajne problémy s ľadvinami. Viete o tom niečo? Ešte by ma zaujímal taká, možno trocha nechutná záležitosť. Ako bol riešený „problém“ s tuhým odpadom, resp.jeho odérom. Možno sa to zdá, ako triviálna otázka, ale predsalen, byť osem hodín zavretý v „kadibudke“… Je mi jasné, že mali špeciálnu stravu, ale príroda je príroda. Myslím, že o týchto záležitostiach sa veľa nevraví, ale môže to byť vcelku zaujímavé.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc díky za slova chvály! 😉
      Story v A7LB pár desítek hodin strávil, byl v záložní posádce prvního letu na Skylab a podílel se na vypracovávání postupů pro EVA v rámci této mise a později například i na vypracovávání postupů pro opravu Hubbla v době, kdy byl dalekohled ještě na rýsovacích prknech. Ty popisované potíže s rukama ale spíš Story pochytil při nácviku na reálnou opravu Hubbla
      Aldrin (alespoň co vím) skafandr nijak upravený neměl, pouze se stal prvním člověkem, který si na Měsíci ulevil do pleny (stalo se to v momentě, kdy sestupoval po žebříku na povrch). Odér nebyl v rámci skafandrů řešen nijak. Co vím, tak „číslo dvě“ žádný z astronautů přímo ve skafandru neprovedl a co se týče „čísla jedna“, pleny byly z vysoce absorpčního materiálu, takže zápach se k nosu astronauta moc nedostal. Pokud by bylo nejhůř a velkou potřebu by musel vykonat do pleny, musel by to vydržet…

      • Branislav Pecho napsal:

        Vďaka za odpoveď. Áno, tá story, čo opisoval Story sa týkala až éry raketoplánov. Ak ma pamäť neklame, tak o tých problémoch Aldrina som možno čítal v Přemožitelích času od Milana Codra a kol. Ale bolo to napísané ešte koncom osemdesiatych rokov, takže ťažko povedať, koľko je na tom pravdy. Aj keď jeho psychycké problémy po Jedenástke tam boli pomerne obsiahlo opísané, ale vtedy pomerne známe. Čo sa týka toho odéru, je mi jasné, že v prípade Apollo early to asi problém nebol. Pri 15,16 a 17 to však mohlo byť zaujímavé. Ale iste boli tieto záležitosti riešené správno skladbou stravy.
        Ináč u heliem som bol prevedčený, že v rámci šetrenia hmotnosti zostávali na Mesiaci a LMP mal vlastnú. Ďalšia novinka pre mňa. Vďaka!

  3. RiMr napsal:

    Parádní díl parádní série – skvělá práce, díky!

    Pro mě je přakvapivé „osekávání kostů“ i u tak prestižních a kritických programů i na skafandrech… Kolik mohli ušetřit, vzhledem k ceně celého projektu/letu, že jim to za to stálo?

    Jsem moc zvědavý, s čím postupně přijde SpaceX, jak ten jejich „Space suit“ na tom technologicky bude. Jestli ten pokrok v technologigích bude znát a využit.

  4. Honza napsal:

    Chci se k těm skafandrům zeptat, kde vlastně skončily? O Armstrongově skafandru se psalo nedávno, že je potřeba jeho restaurace. Tzn. vrátil se na Zemi. Posádky A12 – 14 snad nechávaly skafandry v LM před odhozením. Nějaká část se odhazovala spolu s PLSS před startem LM z Měsíce, aby se snížila startovní hmotnost. U A15-17 kdy po zpáteční proběhly EVA, musela být pochopitelně posádka ve skafandrech. Prostě guláš. Udělá mi v tom někdo jasno?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Mám pocit, že se všechny skafandry vracely zpátky. Něco je v depozitářích muzeí, něco je vystaveno. Myslím, že žádný skafandr nezůstal na palubě LM. Pro zbytek letu byly schovány pod sedadly velitelského modulu.
      PLSS se odhazovaly po ukončení poslední EVA kvůli úspoře hmotnosti, stejně tak galoše a LEVA pilota lunárního modulu a u letů A 11-14 i LEVA velitele. OPS si astronauti ponechávali pro případ nutnosti přechodu do velitelského modulu vnějškem.

      • Honza napsal:

        No, právě, že si tím tak jistý nejsem. Pokud si pamatujete seriál From the Earth to the Moon, tak v díle o Apollu 12 se astronauti svlékají, nechávají skafandy v LEMu a do CM přestupují, jak je panbůh stvořil a LM se následně odpojuje. Ano, je to hraný film, můžeme to brát s rezervou. Jenže na netu se dají dohledat videa, kdy o tomto hovoří přímo Pete Conrad.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Tak jsem se nechal vyhecovat a vyhledal jsem manifest nákladu, který mělo A-12 mít při návratu do atmosféry. Jsou tam uvedeny oba skafandry pro EVA plus helmy. Skafandry se myslím ukládaly do plastových sáčků, kde nemohly prostředí velitelského modulu kontaminovat dalším prachem, navíc měli astronauti k dispozici malý vysavač, kterým mohli skafandry i sebe alespoň částečně očistit. Toho prachu tam bylo i tak dost, prý museli Conrad a spol. měnit každou chvíli filtry ventilačního systému.
          On ten prach byl sakra drahý a vyhazovat skafandry jen kvůli znečištění – to by asi vědci neměli radost. A co teprve kontroloři, kteří měli na starosti trajektorii – ty skafandry byly dost těžké a počítalo se s nimi při plánování drah…
          edit: a ještě mě napadlo – kdyby nebrali astronauti skafandry zpátky, z čeho by pak Al Bean dělal svoje krásné obrazy? Přimíchává do nich zrnka prachu z nášivek, které byly ze skafandru sejmuty…

  5. Honza napsal:

    Díky. Hned je jasno. Jen se musí vědět kam sáhnout. O těchhle zdrojích jsem neměl ani potuchy a při pátrání na internetu jsem na nic konkrétního nepřišel.

  6. pavuk29 napsal:

    Ondřej skvely clanok ako vzdy, dakujem 🙂

Zanechte komentář