Já bych řekl, že to není takový problém. Namátkou mě napadá NEAR a Mathilde, Cassini a 2685 Masursky, Galileo a Gaspra, nakonec přístup k prodloužené misi New Horizon není v principu nic jiného, ani jedno z těch setkání neproběhlo proto, že by k němu sondu někdo naváděl. Vím zní to tak nějak neseriózně spoléhat na podobnou náhodu a minimálně v pásu asteroidů už známe dost těles na to aby podobný plán byl proveditelný. Vždyť to nemusí být rychle, taková mise by byla tak jako tak na dlouhé lokte možná i desítky let.

Tušil jsem, že tohle téma rozpoutá krásné kontroverze, totiž – v hloubi duše nevěřím, že současná NASA něco takového bude ochotná podniknout, ale přesto si myslím, že myšlenka je to natolik lákavá, že téma stojí za trochu duševní gymnastiky.

Připomínám, že tuto variantu probíráme jen pro krizový případ, kdy selže ukotvení. V případě hladkého průběhu by se jednalo o plánovanou a kontrolovanou trajektorii. Studie nepočítá se standardním postupem, kdy se sonda někam vrhne a potom budeme zkoumat, jestli v cestě není nějaké příhodné těleso. Coby krizový plán mi však přijde zcela přijatelný. Samozřejmě rozhodně netvrdím, že případná změna trajektorie je nějaká legrace na tři kliknutí, ani jsem se k tomu nevyjadřoval, netriviální výpočty a simulace IMHO tak nějak k podobnému podniku asi budou patřit vždy. Nikdy nebudeme mít k dispozici nekonečně paliva, ať už při použití jakékoli technologie, naopak palivo bude vždy limitující faktor a tak se s ním bude šetřit bez ohledu na náročnost plánování.

Tak nějak se mi zdá, že Váš příspěvek podporuje spíše můj náhled na věc. A to zvláště věta: “Initial data from this search produced the exciting and unexpected result that NEAR’s trajectory would pass within 0.015 AU (~2.25 million km) of the large main-belt asteroid 253 Mathild”. Ono docela záleží jak si definujeme slovo náhoda, samozřejmě že třeba v případě NEAR-Mathilde bylo finální přiblížení na 1200 Km plánované, ale fakt že původní trajektorie sondu zavedla 2 mil. Km k Mathilde byl zjištěn dodatečnou analýzou dráhy, myslím že tak zcela naplňuje výraz neplánovaný (jinak by ho snad sotva kdo označil jako exciting and unexpected) – vědomě se vyhýbám slovu náhodný. Mimo to znovu připomínám New Horizons, tam jsme dokonce do poslední chvíle nevěděli jestli vůbec nějaká příhodná tělesa nalezneme, jenom se předpokládalo, že spíše ano. A ejhle – našli, a to dokonce Kuiperově pásu, který máme prozkoumaný určitě méně než pás asteroidů a také se nám mnohem hůře pozoruje. Jistě zase je to to samé, průlet kolem libovolného kandidáta bez korekcí by byl samozřejmě k ničemu, ale fakt že to nebo ono konkrétní těleso je v dosahu drobných – jakkoli netriviálních – manévrů rozhodně nebyl plánovaný, a to přesto že potřebné manévry pro blízký vědecky hodnotný průlet, už je nutno naplánovat.

Přikládám video zobrazující pokrok v průzkumu pásu asteroidů, skoro bych považoval spíše za náhodu (nebo snad smůlu) pokud bych skrz něj nalezl libovolnou newtonovskou dráhu na níž by těleso v horizontu řekněme 2-3 let nemíjelo jiné těleso ve vzdálenosti jednotek milionů kilometrů.

https://www.youtube.com/watch?v=xJsUDcSc6hE

Pokud jde o životnost sondy, dnes už víme, že umíme vyrobit hardware fungující v kosmických podmínkách desítky let. Navíc i kdyby se stalo, že taková mise mise prozkoumá “jenom” 6 těles místo optimistických 10-ti, protože se několikrát vytrhla kotva, to je pořád o půlku víc než jich známe dnes, navrch by se na některých ještě mohlo i přistát. Takový výsledek bych považoval za fenomenální úspěch.

Při našich znalostech o pásu asteroidů bych neviděl problém ani ve snad hůře ovlivnitelném výběru navštívených těles. Víme toho příliš málo než aby nás muselo trápit, že uvidíme jen to co nám dovolí Newtonova mechanika, ta je navíc limitující i v případě klasických pohonů. Chce to se jen odpoutat od člověku nepříjemné myšlenky, že na místo aby se snažil ze svého počínání náhodu vyloučit, tak se jí najednou povezeme na hrbu, a to navíc jen pro případ, že věci nepůjdou tak jak bychom chtěli.