Bolístky hrdinů vesmíru (2/5)

André Kuipers prochází lékařskými testy

Znáte ten pocit, když si vás šéf s potutelným úsměvem pozve „na slovíčko“? Může to znamenat neblahé zprávy, nebo naopak velmi pozitivní novinky. Pakliže máte to štěstí a stali jste se astronauty či kosmonauty, existuje nemalá pravděpodobnost, že onen pohovor s šéfem oddílu může být jízdenkou na orbit. Nominace do posádky znamená jeden z nejdůležitějších stupínků na cestě do vesmíru. Pak už vše záleží jen na daném jednotlivci. Jenže všechno není tak jednoduché, jak se zdá – co když nezvládnu nácviky v simulátorech? Co když nesložím závěrečné zkoušky? Co když bude moje mise zrušena? Co když…? A pak je vše za vámi a zbývá už jen pár dnů do velké cesty za hranice atmosféry. Ale i tady číhá spousta nebezpečí. A většina z nich se pohříchu týká toho nejslabšího článku v řetězu „mysl-odhodlání-důvěra-vědomosti-dovednosti-tělo“. Právě poslední zmíněný článek bývá tím nejkřehčím a někdy dokáže záludně zradit nedlouho před cílem…

 

Bolístky hrdinů vesmíru (2/5)

 

Před startem

 

Jmenování do posádky, ať už hlavní, či záložní, s sebou vždy neslo zvýšené tempo výcviku a tím pádem i zvýšenou zátěž na organizmus. Ze své zkušenosti asi každý ví, že takové období je nejpříhodnější pro útok nemocí nebo zvýšený výskyt nehod a úrazů. Ani astronautům a kosmonautům, určeným do posádek letů, se tyto okolnosti nevyhýbaly. Možná největším magnetem pro podobné patálie se ukázal být program Apollo.
Typickým příkladem budiž například Donn Eisele. Spolu s Gusem Grissomem a Rogerem Chaffeem byl určen do hlavní posádky prvního letu Apolla. Jenže záhy po jmenování, v prosinci 1965, si dvakrát vykloubil levé rameno na palubě „Vomit Comet“, tedy letounu KC-135, speciálně upraveného pro nácvik aktivit ve stavu beztíže. V lednu 1966 nastoupil Donn do nemocnice, aby se podrobil operaci zlořečeného ramene a jeho místo na palubě prvního Apolla zaujal Ed White. Jakkoli velké muselo být Donnovo zklamání, do konce života pak děkoval osudu. Nebýt uvolněných vazů v rameni, uhořel by se svými druhy 27. ledna 1967 na startovní rampě 34…
Zklamání v tomto ohledu provázelo také Mika Collinse. Ten byl určen do hlavní posádky Apolla 9, v původní podobě určeného pro zkoušku lunárního modulu na vysoce eliptickém zemském orbitu. Výroba lunárního modulu se však neustále zpožďovala a čím dál více bylo zřejmé, že se jeho inaugurace opozdí. Nicméně výcvik se nezastavoval a Collins se měl i tak na co těšit. V průběhu jara 1968 se ale jeho pozornost začala obracet k vlastní tělesné schránce. Něco nebylo v pořádku.
Podivné pocity v levé noze během utkání v házené, posléze také mravenčení a necitlivá místa a vyvrcholily v červenci podlamováním v koleni a občasnou ztrátou kontroly nad fungováním končetiny. Rentgen odhalil mezi pátým a šestým obratlem kostní výrůstek, jenž tlačil na míchu a způsoboval ony neblahé pocity. 21. srpna 1968 (ano, přesně v onen pro naši republiku osudný a ostudný den) se Collins nechal přijmout do nemocnice v San Antoniu a o dva dny později podstoupil operaci, při které mu byl výrůstek odoperován. Na svou původní misi se mohl dívat jen zpovzdálí a tiše závidět. Během malého zemětřesení v letovém řádu se totiž z Apolla 9 mezitím stalo Apollo 8 a novým úkolem mise byl vstup na lunární orbit. Místo Collinse seděl na prostředním křesle velitelského modulu Jim Lovell a ten také s velitelem Frankem Bormanem a Billem Andersem vstoupil do historie. Ovšem ani Collins si nakonec nemusel zoufat. Právě tato příhoda jej po několika peripetiích posadila do křesla pilota velitelské sekce Apolla 11, zřejmě nejdůležitější mise všech dob.
Jestliže Apollo 8 utrpělo svou dávku zdravotních problémů v osobě Mika Collinse, ani Apollo 9 na tom nebylo nijak zvlášť lépe. Jim McDivitt měl se svou posádkou otestovat lunární modul na oběžné dráze okolo Země. Pár dní před startem ale lékaři zjistili v jeho krvi pokles počtu bílých krvinek, což bylo evidentně způsobeno nástupem lehké infekce dýchacího traktu. Jednoduše řečeno – McDivitt dostal pár dní před startem rýmu. Jenže i obyčejná rýma může v beztíži napáchat obrovskou paseku, navíc podle všeho s „bolavým krkem a ucpaným nosem“ válčili i zbylí členové posádky Rusty Schweickart a Dave Scott, proto bylo rozhodnuto dát jim trochu času na zotavenou. Start byl posunut z 28. února na 3. března 1969 a v určený čas se skutečně mamutí Saturn V s Apollem 9 vydal na cestu.
Zřejmě nejznámější předstartovní zdravotní komplikací programu Apollo byla lgendární epizoda se spalničkami Charlieho Dukea. Duke, člen záložní posádky Apolla 13, se pár dní před startem nakazil spalničkami od malého chlapce jménem Paul House. Musel s vysokými horečkami ulehnout a doufat, že jeho onemocnění nebude mít vliv na ostatní. Bohužel, mělo. Lékaři zjistili, že zatímco všichni ostatní členové hlavní, záložní i podpůrné posádky již spalničkami prošli a měli tedy v těle potřebné protilátky, pilot velitelského modulu v hlavní posádce, Kenneth Mattingly, spalničky ještě neměl. Lékaři se rozhodli neriskovat a promptně mu zakázali letět.

"Typhoid Mary" Charlie Duke

„Typhoid Mary“ Charlie Duke
Zdroj: 4thestate.co.uk

Notoricky známá anabáze při hledání řešení vzniklé situace pak skončila tři dny před startem jmenováním záložního pilota velitelského modulu Jacka Swigerta do hlavní posádky. Osud je někdy hodně zajímavý, protože Jack byl jedním z největších odborníků na systémy velitelského modulu, což se během mise Apolla 13 hodilo více než dost. Jen na okraj – také na základě této epizody byly další posádky Apoll před startem umístěny do přísné karantény a přístup k nim měli pouze členové tréninkového týmu a zdravotně prověření lidé. Ovšem Charlie Duke si tímto svůj příděl problémů vyléčením spalniček nevyčerpal.
Díky zaběhnuté rotaci mu do klína spadlo místo pilota lunárního modulu Apolla 16. Start byl naplánován na 17. března 1972. Jenže po vývozu na rampu se vyskytly technické problémy, které znamenaly cestu startovní sestavy zpět do hangáru VAB. Všichni byli tímto vývojem události nepříjemně zaskočeni, až na Charlieho. Ten byl měsíc trvajícímu odkladu startu jen a jen rád. Na přelomu roku totiž prodělal infekční zápal plic a ještě stále na sobě cítil následky. Když se v den startu 16. dubna usazoval ve svém křesle, našel na něm nalepený papír s nápisem „Typhoid Mary (Tyfová Mary)“. Roztomilá narážka záložní posádky na trable ohledně Apolla 13 a dost možná i na onu novoroční pneumonii.

Chuck La Pinta - osobní zachránce Gene Cernana

Chuck La Pinta – osobní zachránce Gene Cernana
Zdroj: historical.ha.com

Ani poslední lunární mise nebyla prosta zdravotních komplikací. Zasloužil se o ně výlučně velitel Gene Cernan. Apollo 17 mělo startovat v prosinci 1972. Ovšem v září našel lékař u Cernana příznaky zánětu prostaty. Naštěstí si onen dobrý muž, Dr. Charles K. La Pinta, nechal celou prekérní situaci pro sebe a masážemi Gena napravoval. Geno by býval mohl zbytkem výcviku proklouznout hladce, nebýt dalšího maléru, tentokrát o měsíc později. Nevinný zápas v softballu se členy odpalovacího týmu se rázem změnil v noční můru, když Geno při oběhu druhé mety pocítil ostrou bolest v pravém lýtku. Cernan viděl hvězdičky, když jej ostatní odváděli ze hřiště. A uvědomoval si, že to dost možná totálně „podělal“. Naštěstí tady byl opět Chuck La Pinta. Prozkoumal rentgenový snímek a vyděšeného Cernana uklidnil – utržená šlacha to není, jen pořádně natažená. Ani tentokrát La Pinta neprozradil nikomu, jak na tom Cernan je. Věděl, že by to znamenalo okamžité sesazení z letového stavu a on si byl jist, že Cernana dá do termínu startu do pořádku. Geno pak po několik týdnů každé ráno nejprve zamířil do La Pintovy ordinace, aby se tam diskrétně podrobil masáži prostaty, následované masáží pravého lýtka. Prostata se nakonec uklidnila, ale nataženou šlachu Cernan pořádně cítil ještě i na Měsíci. Blahořečil si, že jej jeho noha nezklamala, ještě ale více děkoval osudu za Chucka La Pintu, který držel jazyk za zuby a byl „skvělým doktorem, dokonalým lhářem a ještě lepším přítelem“. Tentokrát to pro Cernana bylo o příslovečný fous.
Na opačné straně zeměkoule Sověti poté, co prohráli závod o Měsíc, napřeli své úsilí k orbitálním stanicím a dlouhodobým pobytům na nich. A právě v rámci programu Sojuz/Saljut si svůj kalich hořkosti musel vypít až do dna Valerij Kubasov. První posádku stanice Saljut 1 měl do jejího působiště dovézt na jaře 1971 Sojuz-10, ovšem nepodařené spojení znamenalo, že šanci dostane až posádka Sojuzu-11. Jejími členy byl Alexej Leonov, Pjotr Kolodin a zmíněný Valerij Kubasov. Přípravy probíhaly výborně, hlavní i záložní posádka se přesunuly na kosmodrom. A potom, 3. června 1971, pouhé tři dny před startem, udeřila katastrofa. Na rentgenovém snímku plic Valerije Kubasova nalezli lékaři podivný stín. Okamžitě pojali podezření, že nález je projevem tuberkulózy. Kubasov byl okamžitě vyřazen z letového stavu a po mnohahodinových přích a tahanicích nakonec byla k letu na Sojuzu-11 určena stávající záložní posádka – Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev. Leonov a jeho muži byli naprosto zdrceni, tím spíše, že později se prokázalo, že stín na Kubasovově plíci je jen projevem alergické reakce na insekticid, rozprašovaný kolem kosmodromu.
Jak dopadla mise Sojuzu-11 je notoricky známo. Na úplném konci letu proběhla v kabině Sojuzu-11 dekomprese a kosmonauti v pouhých teplákových soupravách neměli nejmenší šanci na přežití. A nakonec se osud všem vysmál do tváře do třetice: během pitvy byl u Pacajeva objeven chronický zánět ledvin. Neuvěřitelnou ironií tak byl fakt, že muž, který byl zcela zdráv, zůstal na Zemi, zatímco nemocný muž místo něj letěl do kosmu, aby tam nalezl svoji smrt…
Kubasov ale nebyl sám, kdo přišel o svůj pobyt na Saljutu pár dní před startem. Své o tom ví i Valentin Lebeděv. Měl být palubním inženýrem čtvrté dlouhodobé expedice na Saljut 6. Jenže v březnu 1980 špatně doskočil během cvičení na trampolíně a jeho koleno nevydrželo. Tři týdny před startem jej tak narychlo musel vystřídat Valerij Rjumin, který s Leonidem Popovem vytvořil nový rekord pobytu ve vesmíru v trvání téměř 185 dní. Lebeděv si naštěstí mohl nechat spravit chuť o dva roky později, když na Saljutu 7 strávil 211 dní.
Poměrně bohatou historii předstartovních komplikací měly také raketoplány. Zajímavý je například příběh Ricka Haucka. Ten měl v září 1988 velet misi STS-26, prvnímu letu raketoplánu po katastrofě Challengeru. Lékaři ovšem na jaře toho roku začali vznášet námitky proti jeho jmenování – u Haucka byly objeveny ledvinové kameny. Tehdejší šéfastronaut Dick Truly ovšem uplatnil právo veta a Hauck v nominaci zůstal. V dubnu 1988 si nechal kameny rozdrtit ultrazvukem, ovšem lékaři při každé příležitosti připomínali, že zákrok nezaručí, že se kameny nemohou objevit znovu. Fred Hauck ovšem po STS-26 tak jako tak pověsil astronautskou uniformu na hřebík…
Jako tábor malomocných vypadaly ubikace astronautů v únoru 1990. Ke startu se chystala mise STS-36 s tajným vojenským nákladem a všechny přípravy probíhaly uspokojivě. Tedy až na stav velitele, Johna Olivera Creightona, zvaného „J.O.“. Zprvu nenápadně, nakonec ale docela zjevně u něj propukla infekce dýchacích cest a stále se horšila. Chudák J.O. byl umístěn do přísné karantény a škodolibí kolegové z posádky mu, samozřejmě vybaveni obličejovými rouškami, tác s jídlem vždy položili v jeho izolaci na zem a dostrkali jej k veliteli násadou od smetáku. Původní termín startu zněl 22. února, ovšem vzhledem k Creightonově stavu se zřetelem na tajnou povahu mise byl start odsunut o 48 hodin. To byl ale jen začátek.
Záhy začal pilot John Casper projevovat podobné symptomy, jako velitel. Za pár hodin se začal cítit divně i letový specialista Dave Hilmers. Jediní dva členové posádky, kteří zůstali naprosto zdrávi, byli letoví specialisté Mike Mullane a Pierre Thuot. A aby toho nebylo málo, jeden ze členů podpůrné posádky začal trpět nauzeou a jeho úporné záchvaty zvracení přinutily lékaře obléci ochranné obleky a sbírat stěry ze stěn ubytovny posádek. Toto jindy pečlivě hlídané a co možná nejvíce sterilní místo se vlastně stalo lazaretem.

"Řekni drogám... možná!" aneb posádka STS-36 jde na start

„Řekni drogám… možná!“ aneb posádka STS-36 jde na start
Zdroj: spacefacts.de

Astronauti tak vlastně uvítali další odklady kvůli počasí, nicméně pro každý pokus o start si J.O. a John Casper s sebou nesli na palubu taštičky, jejichž obsah by srdce každého feťáka roztetelil blahem. Od kapek do nosu, přes kapky na utišení bolesti v krku, antibiotika, antihistaminika, prostě – radost pohledět… Při jedné příležitosti nadhodil John Casper při pohledu na taštičku návrh na nové motto mise STS-36: „Řekni drogám…možná!“ Mike Mullane ve své fantastické knize vzpomíná, že jedním z posledních zvuků, které 28. února slyšel předtím, než sklopil hledí své helmy před startem, bylo dvojité popotáhnutí. To si velitel a pilot raketoplánu naposledy před vzletem aplikovali nosní kapky…
Skoro přesně o tři roky později, 3. května 1993, nacvičovala posádka mise STS-58 nouzové opuštění kabiny pomocí nafukovacího skluzu. Rhea Seddon, v té době už zkušená astronautka se dvěma „zářezy na pažbě“ nacvičenými pohyby skočila na skluzavku, jenže se jí přitom dostala levá noha pod tělo a výsledkem byly čtyři zlomené kosti nártu. Naštěstí vzhledem ke své zkušenosti Rhea nepotřebovala až tak nutně procvičovat základní úkony na raketoplánu a po dvou týdnech klidového režimu se do výcviku bez problémů mohla vrátit. Na konci října pak odstartovala na svůj třetí let. Podobnou lapálii má za sebou i Jim Halsell, velitel letu STS-101, který měl namířeno k ISS. 15. března 2000 scházel ze schodů u simulátoru Shuttlu tak „šikovně“, že si vymknul kotník. Start, naplánovaný na 17. duben, proto musel být o týden odložen.

Důsledek několikahodinové práce s hluboce podchlazenými kovovými nástroji...

Důsledek několikahodinové práce s hluboce podchlazenými kovovými nástroji…
Zdroj: storymusgrave.com (kredit: Story Musgrave)

Zřejmě největším raketoplánovým „drsňákem“ ale je, co se zdravotních problémů týče, Story Musgrave. Jako koordinátor EVA během historické první opravy Hubblova teleskopu trávil mnoho času v bazénu a ve vakuové komoře, aby ověřil nástroje a postupy. 28. května 1993 měl na programu dlouhou seanci ve vakuové komoře, kde ověřoval přibližně 170 různých nástrojů k možnému použití během opravy HST. Během osmihodinového maratonu si sice uvědomoval, že cítí v rukou podivný chlad, ale nepřikládal tomu větší váhu. Po ukončení práce a sejmutí rukavic ale ztuhnul: sedm prstů jeho rukou jevilo známky těžkých omrzlin! Hluboce podchlazené nástroje, chytané do těsných rukavic, jež ztěžovaly cirkulaci krve, zapříčinily bolestivé a hlavně pro astronauta děsivé zranění. Nejenže hrozilo, že Story nebude moci vykonat plánované výstupy, ale mohl také přijít o svou kariéru astronauta. Naštěstí dostal Story kontakt na jistého specialistu na omrzliny, zaletěl za ním na Aljašku a po týdnu byl opět ve skafandru. Musel však ještě podstoupit test hybnosti a citlivosti na teplo a chlad. Nakonec testem prošel a opravářská mise STS-61 vešla do dějin kosmonautiky, nicméně následky onoho květnového dne Story cítil ještě o tři roky později během své poslední mise STS-80.
Co se týká mezinárodních posádek, startujících na palubách Sojuzů, zdravotní hledisko mělo zásadní vliv na misi Sojuzu TM-6. V roce 1988 v něm startovali Vladimir Ljachov, Valerij Poljakov a afghánec Abdul Ahad Momand. Ten ovšem na stanici původně neměl letět. Byl totiž určen jako náhradník původně určeného afghánského kandidáta jménem Dauran-Ghulam Masum. Během výcviku ale Masum musel podstoupit operaci apendixu a tak jej v posádce nahradil Momand. Afghánský kosmonaut totiž na příkaz vyšších míst musel do vesmíru letět předtím, než se sovětské jednotky stáhnou z okupovaného Afghánistánu. Momand se tak stal jedním z „nejexpresnějších“ kosmických cestovatelů – od chvíle, kdy s Masumem dorazili poprvé do Hvězdného městečka, do okamžiku startu uplynulo pouhých šest měsíců! Jeho návrat z kosmu spolu s Ljachovem mu ovšem přinesl zážitky, jaké má málokterý z kosmonautů, a málokterý kosmonaut o ně také stojí. To je ale úplně jiný příběh.
S lety k orbitálnímu komplexu Mir se pojí i jeden opravdu kolosální zdravotní průšvih během výcviku v NASA. Odehrál se v roce 1994. Program přípravy amerických astronautů pro dlouhodobý pobyt na stanici Mir byl v plném proudu. Prvním občanem USA, který se měl svézt na palubě Sojuzu k ruské stanici a prožít tam téměř čtyři měsíce, byl určen Norm Thaggard. Roli jeho dubléra pak zastávala Bonnie Dunbar. Na podzim 1994 si oba odskočili z Hvězdného městečka do Houstonu, aby tam mimo jiné prošli rutinními lékařskými prověrkami. 16. října měly probíhat tzv. „metabolické testy“. Pomocí různých chemických látek se mapoval metabolický obraz organizmů astronautů. Funkci ledvin měla mimo jiné pomáhat monitorovat také látka s názvem „inulin“.

Bonnie Dunbar

Bonnie Dunbar
Zdroj: commons.wikimedia.org

Několik okamžiků poté, co sestra vpíchla do paže Bonnie injekci inulinu, astronautka začala kýchat. Jako zkušená vědkyně, jejíž dizertační práce se týkala fyziologie, Bonnie okamžitě pochopila, že má alergickou reakci na inulin. O chvíli později se objevila na jejím břiše alergická vyrážka. Podle přítomného lékaře Michaela Barratta hrozil anafylaktický (tedy alergický) šok. Proti tomu se dá bojovat poměrně jednoduše: stačí injekce adrenalinu do svalu. Jenže vozík v ambulanci neobsahoval intramuskulární jehlu! Barratt se bleskově rozhodl pro podání adrenalinu přímo skrze flexilu, která vedla z kapaček do ruky Bonnie. Pár sekund poté, co Barratt začal pomalu adrenalin vstřikovat Bonnie do žíly, pocítila astronautka prudkou bolest hlavy. Stačila ještě zakřičet: „Přestaň! Přestaň!“, její tep raketově vzrostl na 220 úderů za minutu a vzápětí srdce vypovědělo službu úplně.
Naštěstí se Barrattovi podařilo astronautku „nahodit“ okamžitě zpátky, nicméně vážný incident, po kterém zůstala Bonnie týden v nemocnici, a ještě několik měsíců u ní přetrvávaly anomálie v srdečním rytmu, znamenal konec nadějím na dlouhodobý pobyt na Miru. Zůstala v nevděčné roli dublérky bez reálné šance na let, a to ani v případě, že Thaggard nebude letu schopen. Rusové s Dunbar už nechtěli v tomto ohledu mít nic společného, a jak se vyjádřil ruský manažer programu Shuttle/Mir Vladimir Rjumin, Norm Thaggard „poletí i se zlomenou nohou.“ Bonnie pak uskutečnila ještě dva lety na Shuttlu, přičemž při misi STS-71 posádka, ve které figurovala, vyzvedávala norma Thaggarda po jeho pobytu na Miru a při letu STS-89 vezla na Mir posledního Američana Andy Thomase a vracela se zpět s jeho předchůdcem Dave Wolfem. Na palubě Miru však Bonnie strávila vždy jen pár hodin…
Další průšvih se odehrál tentokrát na ruské straně v srpnu 1996. Ke startu se chystal Sojuz TM-24 se členy 22. stálé posádky stanice Mir, Gennadijem Manakovem a Pavlem Vinogradovem. Společnost jim měla během své krátkodobé návštěvy na stanici dělat Francouzka Claudie André-Deshays. Start byl v plánu 17. srpna, jenže 9. srpna objevili lékaři u Manakova během jedné z předletových prohlídek vážný kardiologický problém. EKG odhalilo, že velitel utrpěl malý infarkt myokardu zadní srdeční stěny. Manakov byl okamžitě odeslán do vojenské Burděnkovy nemocnice v Moskvě a naděje na let tak pohasla i u palubního inženýra Pavla Vinogradova. 12. srpna, tedy pět dní před startem, byli oficiálně nahrazeni záložní posádkou Valerijem Korzunem a Alexandrem Kalerim, kteří doprovodili francouzskou astronautku až na stanici Mir.
Zatím poslední opravdu velké zemětřesení s lékařským pozadím se v řadách ustavených posádek odehrálo na sklonku éry raketoplánů. Ke startu se připravovala mise STS-133, poslední let „nejolétanějšího“ orbiteru Discovery. Původně měl tento let startovat v listopadu 2010, vinou problémů s částmi nosné struktury nádrže ET ovšem začal start klouzat stále více doprava. Na odklady v rámci letů raketoplánů byli sice astronauti zvyklí, ovšem udržet si formu a psychickou připravenost není úplně jednoduché.
Vše se konečně začalo obracet k lepšímu na začátku roku 2011. Nový plán počítal s tím, že se Discovery naposledy vznese k obloze 24. února a pět mužů a jedna žena se už začínalo těšit, že všechny ty měsíce čekání se chýlí ke konci. A pak přišla nešťastná sobota 15. ledna. Ten den si Tim Kopra, letový specialista a vedoucí „spacewalker“ mise STS-133 vyjel na kole do okolí svého domu v Houstonu. Okamžik nepozornosti – a vidina druhého letu za brány atmosféry (Kopra měl za sebou jednu zkušenost v podobě mise STS-127) se zhroutila. Palčivá bolest v kyčli byla neklamnou známkou velkého problému. Detaily Koprova zranění nebyly s ohledem na ochranu soukromí zveřejněny, nicméně spekulovalo se o zlomeném krčku stehenní kosti.
Kopra tušil, že propásl jednu z největších životních šancí. V té době musela jeho kočka nosit kolem hlavy kornout, aby si neolizovala své rány a Kopra s náznakem smutného úsměvu prohlašoval: „Moje kočka je v trestné krabici a já jsem v ní taky, za to, že jsem se zranil před letem.“ Zranění totiž bylo vážné nejen pro Kopru osobně, ale uvrhlo v chaos i misi samotnou. Jednalo se o jeden z posledních letů raketoplánů a nebyli k dispozici žádní náhradníci. Uvažovalo se o odložení mise, dokud se Kopra neuzdraví, ale během několika desítek hodin vykrystalizoval nový plán. Kopra měl být nahrazen Steve Bowenem. Ten byl velmi zkušeným v oblasti výstupů do volného prostoru, v té době měl na kontě celkem 5 EVA o celkovém trvání 34,5 hodin. Navíc figuroval v posádce předchozího letu STS-132, který se uskutečnil v květnu předcházejícího roku, měl tedy stále ještě zafixovány postupy během letu.
Celá záležitost byla tak trochu sázkou na jednu kartu. Bowen a jeho partner pro výstupy Alvin Drew měli možnost nacvičit své dva výstupy během pouhých dvou cvičných seancí v houstonském NBL (Neutral Buoyancy Lab). Pokud by potřeboval pro výcvik delší čas, znamenalo by to odklad mise. Naštěstí byl Bowen vemi zkušeným a hlavně schopným matadorem a 24. února Discovery zamířila vstříc stanici ISS. Bowen a Drew splnili své úkoly na jedničku. Nešťastný Tim Kopra mohl jejich práci sledovat s berlemi v rukou pouze od konzoly v řídicím středisku.
Nakonec ale jeho čas znovu přišel – 15. prosince 2015 startoval na palubě Sojuzu TMA-19M coby člen posádky Expedice 46/47. Na Zem by se měl vrátit v červnu 2016.
Zdálo by se, že těch bolístek, úrazů a nemocí bylo už dost, na palubě kosmické lodi by se už nic nemělo stát, panuje tam sterilní prostředí, astronauti a kosmonauti jsou pod stálým dohledem lékařů, jakákoli nemoc je prostě vyloučena. Skutečně? Ani zdaleka! O tom však až příště…

 

P.S.: Velké díky patří Vítu Strakovi za upozornění, díky kterému jsem mohl doplnit do článku trable Tima Kopry.

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2003/12/andre_kuipers_undergoes_medical_tests/9724884-3-eng-GB/Andre_Kuipers_undergoes_medical_tests_medium.jpg (kredit: ESA)
http://www.4thestate.co.uk/wp-content/uploads/2015/05/Charlie-Duke.jpg
http://historical.ha.com/itm/autographs/celebrities/nasa-behind-the-scenes-personnel-collection-of-signed-photos-and-notes/a/6103-40441.s
http://www.spacefacts.de/graph/walkout/photo/sts-36.jpg (Kredit: Spacefacts.de)
http://www.storymusgrave.com/images/gallery/main/spacewalking/frostbiteB.jpg (kredit: Story Musgrave)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bonnie_J._Dunbar.jpg

Bolístky hrdinů vesmíru (2/5), 2.5 out of 5 based on 39 ratings
Pin It
(Visited 1 680 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (39 votes cast)
(Visited 1 680 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


18 komentářů ke článku “Bolístky hrdinů vesmíru (2/5)”

  1. kopapaka napsal:

    Na to se dá říct jen jedno – proboha…
    Výborné počtení.

  2. Radoslav Packa napsal:

    Pekné „počteníčko“ ale očo: „málokterý kosmonaut stojí.“ ?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Anabáze Ljachova a Momanda na palubě Sojuzu TM-5 byla docela dramatická. Stačí asi zmínit, že kosmonauti strávili téměř celý den pouze v návratovém modulu (orbitální modul byl odhozen před brzdicím zážehem, který se nepovedl) a po určitou dobu nebylo moc jasné, jak se dostanou dolů.
      Více popisuji v knížce KMK a taky to bude náplň 18. dílu seriálu na Streamu (nechutné selfpromo, ale nemohl jsem si pomoci… ;-D)

  3. Evžen111 napsal:

    Pět hvězdiček a ne jinak! Díky za počteníčko! Velmi zajímavé a prudce čtivé!
    E

  4. zvejkal napsal:

    Skvele citanie!

  5. Vítek napsal:

    S dovolením doplním zemětřesení v předstartovní posádce z nedávné doby:
    Na počátku roku 2011 NASA „rozbila“ posádku raketoplánu Discovery STS-133, protože Tim Kopra (zanedlouho poletí Sojuzem na ISS) spadl z kola a zlomil si kyčel. Protože v té době už končící STS neměly záložní posádky, NASA sáhla mezi „veterány“ a místo Kopry zařadila pár týdnů před startem do výcviku Steva Bowena, který díky tomu letěl na dvou po sobě následujících misích (i STS-132/2010) 😀
    Chudák Tim během mise přišel o berlích pozdravit kolegy na orbitě alespoň z MCC v Houstonu 🙂

  6. ptpc napsal:

    Výborné čítanie!

  7. vedator napsal:

    opat velmi dobre napisane!
    az zasnem nad casto tragikomickymi situaciami. navonok sa sice prezentuju kozmo/astro-nauti ako bezchybni na zdravi,dusi a tele, ale ako na tom v skutocnosti boli sa dozvedame neskor 🙂 uz len cakam, kedy fakt poslu niekoho do vesmiru so zlomenou nohou, aby mohli otestovat ako sa bude hojit. brrr…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Není třeba čekat, než někoho pošlou do vesmíru. Různé kosmické agentury provádějí i tady na Zemi výzkum, který je sice nenahraditelný, nicméně na pohled trochu děsivý – například dobrovolníci setrvávají několik měsíců na lůžku, nebo třeba jednu dobu „frčela“ teorie, že osteoporéze kostí při dlouhodobém pobytu v beztíži předejde impaktní terapie, takže dobrovolníci se sami po předepsanou dobu mlátili do kyčle. Nemluvě o tom, že třeba při testech vlivu kosmického záření na člověka, eventuálně při zkouškách záchranných systémů byly (a občas dosud jsou) používány preparáty z lidských ostatků. Pokud Vás to zajímá, doporučuji výbornou knihu Mary Roach „Packing for Mars“. Některé detaily mě při čtení přinutily k… velmi hlubokému vydechnutí a zamyšlení… 😀

  8. hixaxon napsal:

    Nejlepší část věty při které jsem málem spad ze židle: „si J.O. a John Casper s sebou nesli na palubu taštičky, jejichž obsah by srdce každého feťáka roztetelil blahem.“

    😀

    PS: Pokud se nezmění můj časový plán, tak si Vaši knihu samozřejmě přijdu nechat podškrábnout 🙂 .

Zanechte komentář