Vesmírné osudy 94. díl – Vladimir Džanibekov

Saljut 7

Schylovalo se k poledni 11. února 1985 a v řídicím středisku ЦУП (Центр Управления Полётом) vše probíhalo docela normálně. Operátoři pečovali o stanici Saljut 7, která zrovna létala v automatickém režimu a čekala na čtvrtou základní posádku, Vladimira Vasjutina a Viktora Savinycha. Ti se měli k Saljutu vydat toho roku na jaře. V říjnu roku předchozího stanici opustili po rekordně dlouhém pobytu kosmonauti Kizim, Solovjov a Aťkov, od té doby se stroj choval způsobně a operátoři už byli možná trochu znudění. Nicméně právě 11. únor měl všechno změnit. Když toho dne během jednoho z oběhů Země stanice vlétla z oblasti mimo dosah sledovacích stanic do rádiového ″okna“, ukázalo se, že na palubě došlo k poruše. Podle všeho palubní sítí proběhl výkyv proudu, tím byl automaticky vypnut hlavní vysílač telemetrie a Saljut přešel automaticky na záložní vysílač. Nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jednotka elektroniky S-190, ve které byly oba vysílače umístěny, byla už za hranicí své životnosti. Protože ve středisku zrovna končila směna, upozornili odcházející operátoři své nastupující kolegy, že bude třeba zavolat specialisty, kteří telemetrický a ovládací systém konstruovali. Čerstvá směna ovšem z nepochopitelných důvodů celou záležitost považovala za bagatelní a pokusila se dálkovým povelem opět zapnout stávkující hlavní vysílač. Bylo 13 hodin, 20 minut a 51 sekund moskevského času, když byl rádiový povel vyslán na stanici. Aniž to kdo mohl tušit, v útrobách stanice vyvolal onen povel elektrickou bouři a záplavu zkratů. Na dalším orbitu čekali operátoři, že se Saljut ozve prostřednictvím znovuzapojeného hlavního vysílače. Místo toho zavládlo ticho. Stanice se zcela odmlčela. Operátorům nad hlavami prolétala mrtvá masa, o jejímž stavu se bylo možno pouze dohadovat. Saljut 7 upadl do kómatu a zdálo se, že dny jeho služby jsou sečteny…

Vladimir Džanibekov – pochybuj a věř! (4/5)

Nejtěžší zkouška

A bylo by tomu skutečně tak, pokud by ovšem do startu nové stanice DOS-7, pojmenované ″Mir“, nezbýval celý rok. Do té doby bylo na palubě Saljutu 7 naplánováno množství experimentů a byly připraveny lety pilotovaných a automatických transportních lodí. Nezbývalo, než se pokusit stanici zachránit. To měla dostat na starosti posádka ″opravářů“, kteří měli s pomocí řídicího střediska stanici na orbitu vyhledat (protože nefungoval radarový transpondér Saljutu, bylo třeba spolehnout se na výpočty a dobrý zrak), provést vizuální obhlídku, spojit se se stanicí a opravit porouchanou elektroniku. Potíž byla hlavně v tom, že stanice byla mrtvým kusem železa. Spojení tedy bude muset proběhnout bez jakékoli pomoci standardně používaného přibližovacího a dokovacího radarového systému Igla.
Záhy se začalo řešit personální složení ″opravářské čety“. Ohledně palubního inženýra panovala všeobecná shoda. Kosmonaut Viktor Petrovič Savinych byl původně inženýrem NPO Eněrgija a byl uznávaným specialistou na optické senzory a manuální orientační systémy. Krom toho se zrovna připravoval na dlouhodobou expedici na palubě Saljutu a byl proto obeznámen s jeho systémy jako málokdo. A do třetice – Savinychovi se přezdívalo ″lidská kalkulačka“, byl schopen v podstatě z hlavy řešit komplexní problémy pohybu dvou těles během sbližování. Ovšem jeho velitelem by měl být někdo hodně zkušený. Téměř okamžitě všem vytanul na mysli Vladimir Džanibekov.
Nejzkušenější kosmonaut v oddílu, veterán čtyř letů, přičemž u všech zastával funkci velitele, schopný inženýr. Jedním z velmi pádných argumentů byla situace, kterou řešil během sbližovací fáze při letu Sojuzu T-6. Jeho blesková reakce a suverénní spojení se stanicí v manuálním režimu mu přineslo mezi odborníky obrovský respekt a kredit. Byl tady však jeden faktor, který hovořil proti: ještě žádný sovětský kosmonaut neletěl do vesmíru pětkrát. Nezanechaly na ″Džanovi“ jeho předchozí lety a vlastně celý mnohaletý hektický životní styl nějaké následky, které se projeví během letu? Zjistit to mohlo pouze velmi podrobné vyšetření, a to byla záležitost minimálně dvou týdnů, navíc s nejistým výsledkem. Čas ale běžel a bylo třeba začít vypracovávat postupy a zahájit výcvik.
Savinych proto začal pracovat s Anatolijem Berezovým. Dva dny po začátku nácviku však Berezovoj obdržel ″stopku“ od lékařů. Místo Berezového dostal Savinych nového velitele – Vladimira Ljachova. Dva dny nato opět změna: místo Ljachova bude velitelem Leonid Popov.
Zatímco se odehrávaly tyto personální rošády, Džanibekov si užíval slastí lékařských vyšetření. Hned na začátku se dočkal odběru krve v objemu přibližně 4 decilitry. Na tom nebylo nic neobvyklého, vždyť běžní dárci krve průměrně dávají půl litru této tekutiny. V tomto případě ovšem Vladimir s otevřenými ústy přihlížel, jak tác s plnými zkumavkami nešikovné laborantce klouže z rukou a padá na zem! Co teď? Krev je nutné analyzovat, to se nedá obejít. Takže další čtyři deci! Džanibekova bez téměř litru krve pak během dvou dnů protáhli všemi vyšetřeními, které normálně trvají několik týdnů: EKG, ergometr, dvakrát zkouška v podtlakové komoře, test ortostatického tlaku, jízdy na centrifuze. Chvílemi to vypadalo, že je Džanibekov v rukou zběsilých sadistických šílenců. Po krevní ztrátě a ďábelském kolečku procedur by uvítal chvíli klidu a hlavně – měl obrovskou žízeň. To by ovšem nesmělo být posledním v řadě vyšetření ledvin. Vladimirovi tak musel stačit malý hrníček čaje, prý po vyšetření může pít, co hrdlo ráčí.

Definitivní posádka Sojuzu T-13: Džanibekov, Savinych

Definitivní posádka Sojuzu T-13: Džanibekov, Savinych
Zdroj: slavnyeimena.ru

Výsledky všech vyšetření byly zpracovány a závěrečný verdikt zněl: Džanibekov je v pořádku a může letět, jediným omezením je doba letu ne delší, než čtyři měsíce. Na žádost urologů! Džanibekov byl na urology strašlivě rozzuřený, protože let, kterému měl nyní velet, měl trvat půl roku, takhle bude muset dolů dříve (po letu se ukázalo, že jeho ledviny jsou zcela v pořádku…).
Buď jak buď, 18. března se přidal k Viktoru Savinychovi a začali spolu nacvičovat dovednosti a postupy, potřebné pro sblížení a spojení s mrtvým tělesem. Ještě nikdy se nikdo o něco podobného nepokusil, veškerá předchozí spojení na orbitu v historii kosmonautiky probíhala mezi dvěma funkčními a spolupracujícími stroji. S pomocí pozemních prostředků bylo dosud možné Sojuz navést do vzdálenosti přibližně 7 km. Dál už by za normálních podmínek měl štafetu převzít systém Igla. Ruční sblížení a stykovka mohly bezpečně probíhat až od maximální vzdálenosti 400 metrů. Nad tuto vzdálenost se stanice jevila jako svítící bod, který neměnil svou velikost. Jenže nyní byla Igla ze hry.

Laserový dálkoměr LPR-1

Laserový dálkoměr LPR-1
Zdroj: ergo-org.ru (kredit: A. Kostin)

Hlavním problémem bylo určení vzdálenosti a rychlosti sbližování. Bez pomoci nějaké pomůcky nebude sblížení se Saljutem myslitelné. Naštěstí se zrovna v tomto období objevil v armádní výzbroji laserový dálkoměr LPR-1. Vypadal a zčásti fungoval jako větší binokulární dalekohled a perfektně se pro svou improvizovanou kosmickou roli hodil. V té souvislosti ovšem vyvstal další problém: dálkoměr musel mít přímý výhled na určený cíl, v tomto případě na Saljut. A kosmonauti, pokud se přibližují ke stanici normálně, tedy ″nosem“ Sojuzu, ji vidí pouze prostřednictvím periskopu. Zdánlivě neřešitelný problém.
Nakonec se ale sešly dva důležité faktory. Protože se předpokládalo, že Sojuz bude potřebovat více zdrojů pro autonomní let, bylo do jeho nádrží natankováno více paliva než obvykle a do jeho útrob byly uloženy i zásoby navíc (kazety s hydroxidem lithným na zachycování oxidu uhličitého, pitná voda a podobně). Naopak z něj byl vymontován nyní zbytečný systém Igla a v rámci úspory hmotnosti také třetí sedadlo kosmonauta-výzkumníka. Tím se na pravé straně interiéru návratového modulu – a tím pádem u jednoho ze dvou průzorů – uprázdnil prostor.

Trenažér v úpravě pro Sojuz T-13 . Zdvojené páky řízení jsou zřetelné vpravo dole.

Trenažér v úpravě pro Sojuz T-13 . Zdvojené páky řízení jsou zřetelné vpravo dole.
Zdroj: ergo-org.ru (kredit: A. Kostin)

Druhým faktorem byla vynalézavost specialistů na orientační systém Sojuzu. Ti vymysleli variantu, při které se Sojuz nebude přibližovat k Saljutu čelem, ale bokem. Skrze volný průzor tak bude zaměřovat laserový dálkoměr a také zde bude možné namontovat druhou sadu ovládacích prvků – pák pro otáčení a translaci lodi. Konečný postup měl vypadat následovně: středisko Sojuz navede do vzdálenosti 7 km od stanice. Tam Džanibekov přesedne k iluminátoru, otočí loď bokem a bude pomocí dálkoměru pokračovat ve sbližování. Měl by se dostat na zhruba 50 metrů ke stanici, pak přesednout na své křeslo, přepnout řízení na standardní prvky ovládání a dokončit stykovku běžným způsobem.
Uvedenou úpravou ovládání musel samozřejmě projít i trenažér, na kterém kosmonauti nacvičovali spojení. Jediný vhodný exemplář, který nepracoval na principu promítání vnějšího prostředí na obrazovku televize (přeci jen – do obrazovky se dalekohledem dívat nedá), se nacházel na kosmodromu. Tamní simulátor ″ Бивни-2 (Bivni, česky ″tesáky“)“, využíval nového kolimátorového optického systému. Na kosmodrom zamířili kosmonauti Anatolij Berezovoj a Jurij Malyšev, aby úpravy vyzkoušeli, pomohli vypracovat potřebné procedury a prověřili je. Jako improvizovaní ″palubní inženýři“ je doprovázeli zaměstnanci NPO Eněrgija, inženýři Anatolij Kostin a Sergej Krikaljov (mimochodem – pokud vám jméno posledně jmenovaného něco připomíná, není to náhoda!).
Džanibekov a Savinych svůj veškerý čas trávili tréningem ve Hvězdném, kde nechyběla ani příprava na výstup do volného prostoru. Počítalo se s instalací doplňkových solárních panelů, ty stávající už byly poničené od mikrometeoroidů a spalin trysek stanice i transportních lodí. Každých čtrnáct dní pak oba muži odlétali na Bajkonur, aby cvičili přiblížení a stykovku na upraveném simulátoru. Oporou jim byla záložní posádka ve složení Leonid Popov a Alexandr Alexandrov.
Na stav příprav se osobně jezdil ptát ministr všeobecného strojírenství Oleg Baklanov (MVS bylo zástěrkou pro záležitosti kosmického průmyslu). Záchrana Saljutu 7 měla evidentně vysokou státní prioritu. Postupně byl vypracován plán letu, ovšem stále nebylo jasno o termínu startu. Hodiny výcviku se slévaly do dnů, týdnů a nakonec měsíců. Pak přišel okamžik, kdy Džanibekov se Savinychem pochopili, že lépe už se připravit nelze – byli na vrcholu schopností, v životní formě. Konečně přišlo rozhodnutí: startovat se bude 6. června.
25. května kosmonauti naposledy odletěli na Bajkonur. Na jejich pracovním tempu se ale ani tam nic neměnilo: každý den trávili dlouhé hodiny na simulátoru. 5. června, den před startem, proběhlo zasedání Státní komise a tradiční tisková konference. A přestože jsou dodnes ruští kosmonauti velmi pověrčiví a v žádném případě nemění zaběhané tradice, tentokrát udělali Džanibekov se Savinychem výjimku – před konferencí i po ní zasedli do simulátoru a místo tradičního odpočinku si zkusili ještě pár cvičných stykovek.
Ráno 6. června však už byly veškeré tradiční náležitosti dodrženy. Jediný náznak toho, že tento start nebude tak úplně běžný, bylo možno poznat podle vzkazů, které kosmonauti v autobuse poslouchali cestou na startovní rampu. Mezi lidmi, kteří namluvili své přání šťastného letu a úspěšného splnění úkolu, byl i legendární stíhač z 2. světové války, Ivan Kožedub. Ten přirovnal nadcházející let k bojovému úkolu. Nechyběl ani vzkaz Valentina Gluška, generálního ředitele NPO Eněrgija. Přes veškerá povzbudivá slova nesla tvář Vladimira Džanibekova stopy napětí a únavy. Jeho rty se zdály být semknuty pevněji, než jindy a vrásky dávaly tušit, že si je vědom velikosti úkolu, který před ním a jeho partnerem stál, ale i rizik a nebezpečí s ním spojených.
V 6:39:51,932 UT se raketa zdvihla z Gagarinské rampy a zamířila k nádherně modré obloze bez jediného obláčku. O pár minut později už zažívali Vladimir a Viktor stav beztíže, když byl Sojuz T-13 naveden na plánovanou oběžnou dráhu. Pro Vladimira to bylo popáté a stal se tím nejzkušenějším sovětským kosmonautem.
Profil letu Sojuzu T-13 byl odlišný od předchozích expedic. Tentokrát mělo stíhání stanice kvůli úspoře paliva trvat ne jeden, ale dva dny. Bylo proto dost času na zevrubnou kontrolu celé lodi, včetně hlavního motoru a modifikovaného systému řízení. Jedinou kaňkou na bezproblémovém prvním dni byl chybný dálkový povel ze Země, vinou kterého začal nebezpečně růst parciální tlak kyslíku v interiéru Sojuzu – místo zapnutí agregátu, pročišťujícího vzduch, byl aktivován vývojník kyslíku. Parciální tlak tohoto životně důležitého, ale zároveň velmi nebezpečného plynu vzrostl až na 870 mmHg, asi o 30 mmHg nad normální úroveň. Všechno se během několika hodin ale podařilo dát do pořádku a posádka se mohla odebrat na kutě.
7. červen proběhl v poklidném tempu, zákony nebeské mechaniky posunovaly Sojuz pomalu k mlčící stanici a Džanibekov se Savinychem se opět věnovali kontrole systémů. Zkusili také vložit do palubního počítače program, vyvinutý specificky pro nadcházející úkol. A pak už na ně čekal velký den…
8. červen začal pro dva kosmonauty velmi časně. Už ve 2:40 moskevského času (UT+3 hodiny) začínali kontrolu systému ovládání lodi. O pět hodin později už byli oblečeni do svých skafandrů, byl uzavřen průlez mezi přistávacím modulem a orbitálním modulem a zkontrolována jeho hermetičnost. Zatím mělo navádění stále ve svých rukou řídicí středisko, napjaté čekání však nemělo trvat dlouho.
Kolem 11 hodin moskevského času spatřili konečně Džanibekov se Savinychem cíl své cesty – zatím pouze jako jasnou tečku, mnohem jasnější, než okolní hvězdy, ve vzdálenosti přibližně 10 km. V ten moment řídicí středisko utichlo, podle dohody neměli být kosmonauti vyrušováni. Oni sami nejlépe vidí, jaká je situace a co je třeba provést k úspěšnému přiblížení ke stanici. Džanibekov se přesunul doprava k průzoru, zapnul dálkoměr LPR-1 a začal Sojuz natáčet a brzdit pomocí dvou páček upraveného systému řízení. Savinych nachystal kalkulačku, upevněnou na svém koleni, vzal do ruky stopky a připravil si graf s plánem sblížení. Pak začal koncert dvou dokonale trénovaných mozků, očí a rukou.
Savinych kontroloval graf, čas a sledoval stav paliva, Džanibekov každých třicet sekund měřil pomocí dálkoměru vzdálenost. Stanice v průzoru rostla, jasná tečka se měnila na čárku a ta na sebe po chvíli vzala důvěrně známý tvar, který Vladimir předtím už dvakrát za svou kariéru viděl. Ovšem teď to bylo jiné. Stanice dnes nesvítila na uvítanou orientačními světly a počítač na palubě Sojuzu nemohl posádku informovat o vzájemné poloze obou strojů.
Když vzdálenost klesla na 980 m, začal být Viktor Savinych nervózní. „Tak už začni, brzdi!“ Při současné rychlosti sbližování 5 m/s nebude jednoduché Sojuz, vážící přes 6 tun, zastavit tak, aby zůstal ″viset“ v bezpečné vzdálenosti od stanice. Ale Džanibekov prokazoval, že jej pro tuto misi nevybrali náhodou. Plynule brzdil Sojuz, dokud se nezastavil asi 200 metrů od stanice. Pak zaplul zpět do svého křesla. Oba muži měli tváře zbrocené potem, vypětí posledních minut si vybíralo svou daň. Vladimir přepnul řízení na primární sadu dvou páček, které trčely po stranách stínítka periskopu před jeho křeslem. Pomalu Sojuz otočil tak, aby stanici v periskopu našel a současně se zapojila kamera na trupu lodi.

Záběr na mrtvý Saljut z paluby Sojuzu T-13

Záběr na mrtvý Saljut z paluby Sojuzu T-13
Zdroj: en.wikipedia.org

Řídicí středisko začalo přijímat televizní obraz a přítomným specialistům spadlo srdce do kalhot: solární panely stanice nebyly natočeny do jednoho směru, ale byly vůči sobě pootočeny přibližně o 75°. To znamenalo, že nefunguje automatický systém natáčení panelů na Slunce. Tím pádem jsou palubní baterie zřejmě prázdné a elektrický systém Saljutu je v neznámém stavu, možná je neopravitelně poškozen. Jestliže původní optimistické dohady hovořily o pouhé výměně jednoho bloku elektroniky s vysílači, nyní bylo jasné, že celá situace bude mnohem, mnohem složitější.
Na to však přijde řada později. Teď bylo třeba se se stanicí spojit. Naštěstí visela téměř nehnutě, pouze se pomaličku otáčela kolem své podélné osy. Jinak vypadala stabilně. Džanibekov nyní mohl využít k orientaci obraz na matnici periskopu a začal s pomalým obletem stanice. Středisko posádku informovalo pouze o čase, který jim zbýval, než spolu se stanicí zaletí do zemského stínu, jinak se éterem nesly pouze hlasy obou kosmonautů. Saljut byl mírně pod Sojuzem, Džanibekov a Savinych ji mohli sledovat na pozadí oblačnosti. Konečně byl Sojuz na úrovni předního stykovacího uzlu a velitel vyrovnal osu transportní lodi, aby zacílil přesně na střed otvoru, do kterého má za chvíli vklouznout vodící tyč Sojuzu. Ještě musel pomalounku Sojuz roztočit kolem podélné osy, aby se srovnala vzájemná úhlová rychlost a stykovací zařízení se během spojení nepoškodilo.
Nyní nemohl nijak měřit vzdálenost ani vzájemnou rychlost obou lodí, musel spoléhat pouze na svou intuici a cit v konečcích prstů, kterými neznatelně pohyboval páčkami ovládání.
Jeho klidný hlas zněl, jakoby jel na nedělní výlet autem: „No, teď nás bude trošku trápit sluníčko… teď už je lepší výhled… kříže jsou překryté. Poloha lodi a stanice v normě. Řízení nominální, brzdím… čekáme na dotyk…“ Za pár sekund se ozval Viktor Savinych: „Máme dotyk. Mechanický záchyt!“ Oba kosmonauti se na sebe mlčky podívali. Okamžitý pocit strašné únavy se mísil s pocity radosti a také s obavami z toho, co je čeká dál. Dole, v řídicím středisku, se zatím rozlehl potlesk. Vladimir Džanibekov a Viktor Savinych ten den dokázali něco, co se ještě nikomu nepodařilo: dokázali na orbitu najít a spojit se s mrtvým, zcela pasivním tělesem!
Tím ale práce posádky nekončila. Naopak, vypadalo to, že to nejhorší je teprve před nimi. Tabla, která měla potvrzovat spojení a hermetičnost ze strany Saljutu, zůstávala podle předpokladů tmavá. Stejně tak i údaje o tlaku uvnitř stanice chyběly. Možná proběhla na Saljutu dekomprese…? Nejprve bylo třeba otevřít poklop v čele orbitálního úseku Sojuzu. Tím kosmonauti odhalili poklop, vedoucí do přechodového úseku Saljutu. Kosmonauti si všimli kondenzace na poklopu stanice, uvnitř bude zřejmě pořádná zima. Teď pootočili malým uzávěrem v příklopu, který vyrovnával tlak mezi Sojuzem a Saljutem a pro jistotu na chvíli uzavřeli příklop Sojuzu pro případ, že by začal vzduch unikat pryč. Tlak se však během chvilky vyrovnal, vypadalo to, že Saljut – minimálně jeho přechodová komora – je stále ještě hermetická. Kosmonauti dostali povolení k otevření poklopu a ke vstupu do přechodové komory stanice.
„Jaké jsou vaše první pocity? Jaká je tam teplota?“ zajímal se Valerij Rjumin, který měl na starosti komunikaci s posádkou. „Колотун, братцы! (Zima až praští, bráškové!)“ odpověděl Džanibekov. Podle jeho odhadu bylo v přechodové komoře 5-6°C, to ovšem bylo zkresleno teplým vzduchem z orbitálního úseku Sojuzu. Viktor pak zkusil zapnout vnitřní osvětlení komory. Nic. Ticho. Mrtvo.
Nikdo netušil, zda je v obytném úseku Saljutu dýchatelná atmosféra. Do ovzduší stanice se mohl dostat čpavek, případně oxid uhelnatý a jiné zplodiny hoření, pokud na palubě proběhl požár. Džanibekov se Savinychem proto měli k dispozici trubičky analyzátorů vzduchu. Pootevřeli ventil, který vyrovnával tlak mezi přechodovým úsekem a obytnými prostorami a nechali vzduch proudit skrze tyto trubičky. Jejich zbarvení naštěstí zůstávalo stejné, na palubě Saljutu nejsou žádné nebezpečné plyny.
Středisko dalo povolení k otevření posledního poklopu. Kosmonauti si měli pro jistotu nasadit plynové masky a opatrně vplout do útrob stanice. „Kde jsme? Co vidíme? Jaký je stav?“, ptala se netrpělivě země. Vladimir a Viktor zjistili, že na palubě nejsou známky požáru a sejmuli ochranné masky. Světla baterek klouzala po stěnách mrtvého stroje a jen nejistě zaháněla tmu. Pak Viktor sejmul kryt jednoho z iluminátorů a dovnitř vpadnul paprsek slunečního světla – první po osmi měsících temnoty…
Interiér byl perfektně uklizen. Palubní dokumentace byla pečlivě uložena na svém místě. Na stolku čekaly Džanibekova a Savinycha suchary a solné tablety, které tam poslední posádka zanechala pro své nástupce. Na degustaci však nyní nebylo ani pomyšlení. Saljut vypadal jako opuštěný dům, ze kterého někdo odešel teprve včera, přesto se však jeho prostorami rozpínala podivná tíseň. A hlavně – všude ticho. Jako vata, vtlačená do uší, těžké, hutné a nepříjemné. Každá stanice má své spektrum neustálého hluku. Ventilátory, čerpadla, servomotory, to všechno vytváří kulisu, kterou po nějaké době obyvatelé přestanou vnímat. Tady však bylo absolutní ticho…
Středisko vydalo pokyn k návratu do lodi. Bylo třeba nejprve vymyslet další postup. Pracovní den, trvající dlouhých 16 hodin, se konečně pro Vladimira a Viktora nachýlil ke konci. Oba ale věděli, že před nimi stojí obrovská hora těžké práce. A že k tomu, aby stanici oživili, budou muset vynaložit veškerý svůj um, vědomosti a vytrvalost. A možná ani to nebude stačit…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Salyut_7_from_Soyuz_T-13.jpg
http://slavnyeimena.ru/_pu/2/35228895.jpg
časopis „Ergonomist“, číslo 27, únor 2013
časopis „Ergonomist“, číslo 27, únor 2013
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Salyut7.jpg

Vesmírné osudy 94. díl – Vladimir Džanibekov, 2.5 out of 5 based on 21 ratings
Pin It
(Visited 1 835 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (21 votes cast)
(Visited 1 835 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


24 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 94. díl – Vladimir Džanibekov”

  1. Radoslav Packa napsal:

    na“1″

  2. Omni napsal:

    Vynikající! Jsem napnut, co bude dál, schválně si to nebudu googlovat 🙂 Moc děkuji!

  3. Štefan Žáčik napsal:

    To se čte líp, než nějaká skandinávská detektivka. 🙂

  4. Honza napsal:

    Bezvadně napsané.. netrpělivě čekám na pokračování! díky! 😉

  5. Shark660 napsal:

    Už aby bylo úterý!!! Výborné to čtení!!!

  6. fretka323 napsal:

    Superové!! Nemůžu se dočkat na další díl!
    Vesmírní opraváři… To bych si chtěl zkusit 😀

  7. kopapaka napsal:

    Suprové čtení!

  8. Mojmir Byrtus napsal:

    Perfektní, jako obvykle. Musím přiznat, že já si vždycky počkám na půlnoc 😀 A dneska jste jediní, kdo mi zvednul náladu…

  9. Aleš Borovička napsal:

    Parádní čtení, jako vždy. Opět je to ukončené v nejlepším a nezbývá než toužebně očekávat další díl. Díky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu, pokud Vás to utěší, příští týden to v nejlepším neutnu, protože to bude poslední díl Džanibekovova medailonu. Ovšem už další týden zase začnu napínat… 😀

  10. Martin Frána napsal:

    Oproti ostatním čtu sice později ale o to víc článek hltám. Původně jsem medailonek V. Džanibekova začal číst „z nudy“ v mezidobí mezi články Deníku kosmonautky, ale teď se vždy ohromně na další část Vesmírných osudů těším.

    Kde se vlastně berou tak detailní informace? Z deníků a vyprávění přímo hrdinů, nebo to zapisoval někdo z pozemního střediska? Nebo kosmonauti po letech vzpomínají a vyprávějí své zážitky? Tohle mi pořád vrtá hlavou.

    Díky za články a veliká poklona autorovi. Je to parádní.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc za pochvalu, moc mě to potěšilo!
      Co se týče těch pramenů – na konci posledního dílu u každé osobnosti je uveden seznam pramenů. Vlastně je to kombinace všeho, co jste psal – osobní vzpomínky, deníky, oficiální záznamy, prostě kompilace všeho možného…

  11. zvejkal napsal:

    No co sa tu ja vsetko nedozviem …. dik!

  12. mzprx napsal:

    Tu je podobny clanok, ale po anglicky.
    http://arstechnica.com/science/2014/09/the-little-known-soviet-mission-to-rescue-a-dead-space-station/
    Kto nevydrzi, moze si precitat ako to skoncilo.

Zanechte komentář