Vesmírné osudy 67. díl – Robert Gilruth

Stav MSC na začátku roku 1962

Nové centrum amerického útoku na tajemství skrývaná Měsícem se mělo rozkládat na tisíciakrovém pozemku, který byl vládou převeden ze stávajícího vlastníka, tedy univerzity Rice, do vlastnictví NASA. Pozemek se rozkládal na jihovýchodním okraji Houstonu u jezera Clear Lake, které bylo výběžkem Galvestonské zátoky v Mexickém zálivu. Okamžitě po ohlášení plánů na vybudování nového centra pilotovaných letů v Houstonu se zvedly hlasy odpůrců, které upozorňovaly na to, že viceprezident Johnson, do jehož kompetence NASA spadala, pochází z Texasu. Na přetřes přišla i podivuhodná ochota, s jakou původní majitelé pozemků věnovali půdu univerzitě, která ji obratem přenechala agentuře- že by se na obzoru rýsovaly lukrativní vládní zakázky? Administrátor NASA James Webb však trval na tom, že lokalita byla vybrána proto, že splňovala zadané podmínky a proces výběru byl transaprentní. Bob Gilruth se ale o politické aspekty výběru příliš nezajímal. Den po oznámení výsledků výběru odletěl do Houstonu, aby se osobně podílel na označení nejvhodnější polohy střediska řízení letů. V říjnu se STG začala stěhovat na nové působiště. Z 1152 pracovníků STG pouhých 84 odmítlo transfer do Texasu. Ze začátku potřebovali novopečení Texasané mapy, aby zjistili, kudy se na jejich nová pracoviště vlastně jede. Když bylo v polovině roku 1962 stěhování u konce, nové středisko bylo provizorně rozmístěno v 11 místních lokalitách kolem Houstonu. Brzy začalo na pláních u Clear Lake, dosud obývaných pouze dobytkem a jedovatými hady, růst nové centrum pilotovaného programu- Manned Spacecraft Center (Středisko pro pilotované kosmické lodě). Jeho ředitel si byl dobře vědom toho, že se ocitá před největší výzvou svého života. Zároveň věděl, že má kolem sebe ten nejlepší tým, a když si bude potřebovat vyčistit hlavu, Galvestonská zátoka je pro jeho jachty stejně dobrá, jako Chesapeake Bay…

 

Robert Gilruth- muž ve stínu (3/3)

Sklizeň

Po přestěhování do Houstonu nastala pro bývalou STG, nyní přejmenovanou na MSC, lehce schizofrenní situace. Zatímco přípravy na lunární program probíhaly v novém sídle střediska, dobíhající program Mercury byl kvůli zachování kontinuity a z praktických důvodů nadále zajišťován z Langley. 15. května 1963 odstartoval „Gordo“ Cooper k derniérovému letu programu Mercury a zbytek personálu se krátce na to mohl definitivně přesunout do Houstonu. Většinou se stěhování setkalo s negativními reakcemi (manželka letového ředitele Chrise Krafta prý po oznámení výběru místa pro MSC proplakala celou noc). Není se co divit- mnoho pracovníků v Langley pracovalo už několik dekád a zapustilo zde hluboké kořeny. Ale kosmický program nabíral rychlý spád.
11. července 1962 NASA oznámila, že vybraným modem pro lunární mise bude LOR, tedy „Lunar Orbit Rendez- vous“- setkání na měsíčním orbitu (Shodou náhod toto oznámení přišlo dva dny po jaderném pokusu „Starfish Prime“, který radioaktivním spadem z výbuchu 399 km nad zemí hrozil nadlouho znemožnit lety do vesmíru. Obavy vědců se naštěstí ukázaly jako liché). LOR na rozdíl od ostatních navržených scénářů umožňovala uskutečnit lunární misi pomocí jediného startu obřího Saturnu-5, druhou stranou mince pak byla nutnost setkání lunárního modulu a mateřské lodi po startu z povrchu přímo u Měsíce.
Bylo zřejmé, že zvolená koncepce staví před všechny zúčastněné velké nároky. Už v roce 1961 pověřil Gilruth svého dvorního designéra Maxe Fageta vytvořením návrhu dvoumístné lodi, díky které by bylo možné vyzkoušet všechny procedury, které stará kabina Mercury neumožňovala. Uprostřed léta 1961 se na Fagetově rýsovacím prkně pomalu začal skládat stroj, který dostal počáteční název Mercury Mk.II, ale do historie vstoupil pod názvem Gemini.
V jednom období měl tedy Gilruth na starosti tři souběžné programy: končící Mercury, rodící se Gemini a Apollo ve fázi konceptů a pokročilých úvah. V osmačtyřiceti letech to bylo titánské sousto, Gilruth však oplýval energií, která zdánlivě nikdy nevysychala. Navíc byl pro širší veřejnost vlastně naprosto neznámou postavou, proto mohl pracovat bez otravných otázek tisku. Novináři sice věděli, s kým mají tu čest, mnohem jednodušší však pro ně bylo věnovat pozornost tehdejší superstar- Werhneru von Braunovi. Beztoho Gilruth nikdy neuměl květnatě řečnit a pokud už byl nucen k delšímu projevu, začali se posluchači po deseti minutách nenápadně dívat na hodinky. Na brilantním intelektu a obrovskému záběru mu to však neubíralo…

Klíčové trio v sále řízení letů (zleva: ředitel letových operací Kraft, šéf MSC Gilruth a jeho zástupce  Low)

Klíčové trio v sále řízení letů (zleva: ředitel letových operací Kraft, šéf MSC Gilruth a jeho zástupce Low)
Zdroj: launiusr.files.wordpress.com

Prvním letem, který byl řízen z nového sálu řídícího střediska MOCR („Mission Operation Control Room“- operační řídící středisko mise) v Houstonu, byla mise Gemini-IV Jima McDivitta a Eda Whitea. První americká EVA podnítila zájem médií a po nekonečně dlouhé době to začínalo vypadat, že kosmické závody se Sovětským svazem už nejsou jednostrannou záležitostí Sovětů. Amerika začala své rivaly mocně dotahovat. Program Gemini se rozjel na plné obrátky a během dvou hektických let 1965 a 1966 bylo jeho produktem deset pilotovaných letů, během kterých se podařilo vyřešit všechny důležité problémy pro let k Měsíci a ověřit zvolené procedury. Během stejné doby se počet letů kosmických lodí SSSR vyšplhal k číslu… jedna. NASA a hlavně Bob Gilruth se svým týmem konečně poslali Ameriku do vedení. Ale jak Sověty, tak Američany čekaly těžké chvíle…
Program Apollo se během roku 1966 dostal do značných potíží. Grumman si lámal hlavu nad svým lunárním modulem a North American zase prováděl změny na velitelském a servisním modulu Apolla tak rychle, že je pracovníci často ani nestačili zavést do dokumentace. Navíc byly ony změny živelné a často velmi špatně promyšlené. Jakoby North American vůbec nebral v úvahu zkušenosti nasbírané firmou McDonnell během programu Gemini.
27. ledna 1967 byl Bob Gilruth na služební cestě ve Washingtonu, kde se měl setkat s některými kontraktory. V podvečer pak zazvonil telefon, na druhé straně byl kdosi od North American. „Před chvílí jsme ztratili na Mysu posádku,“ znělo stručné sdělení. „Ztratili jsme je?“, zeptal se zmatený Gilruth. „Vždyť teď nikdo neletí?“ Odpověď jej zmrazila na místě: „Tohle bylo na zemi…“ Druhého dne ráno pak byl Bob Gilruth zpátky v Houstonu a s ředitelem letových operací Chrisem Kraftem plnil svou chmurnou společenskou i osobní úlohu- kondoloval třem čerstvým vdovám…
Požár, který zachvátil kabinu Apolla-1, okamžitě zastavil veškeré dění v MSC. Šok, ve kterém se ocitla NASA a celá země, byl vystřízlivěním. Na Měsíc se nedá letět s technologiemi, které jsou nedotažené, nepromyšlené a uspěchané. Přímým viníkem byl zkrat v elektroinstalaci, ale příčin bylo mnohem více a sahaly od hardwaru až po manažerská rozhodnutí.
Gilruth na své lidi nemilosrdně tlačil, chtěl po nich řešení, návrhy, vylepšení, ale hlavně- bezpečný stroj, který nebude hrozbou pro své vlastní pasažéry. V rekordním čase sedmnácti měsíců se podařilo projekt Apollo znovu navést do správných kolejí. Jenže mezitím se začal zpožďovat vývoj lunárního modulu. Také obří Saturn V, nosič, který měl vynést sestavu Apolla na dráhu k Měsíci, trpěl dětskými nemocemi- zejména oscilacemi, zvanými „pogo“ podle známé skákací tyče. Testovací mise s bezpilotní kabinou Apollo-6 v dubnu 1968 jen taktak neskončila havarijním přerušením letu, když pogo v prvním stupni rakety dvojnásobně překročilo limit, nemluvě o předčasném vypnutí dvou motorů druhého stupně.
Prvním pilotovaným letem projektu Apollo měla být mise s pořadovým číslem 7, která měla pod vedením Wallyho Schirry proběhnout v říjnu toho roku. Potom však mělo nastat hluché období. Podle plánu měl další let otestovat lunární modul v blízkosti Země. Ale lunární modul měl ještě daleko do letuschopného stavu- prozatímní odhady hovořily o únoru příštího roku. A jednoho horkého letního dne dostal manažer programu Apollo George Low nápad- co kdybychom oné nucené pauzy využili k pořádnému otestování Apolla? Třeba… během letu k Měsíci?
7. srpna 1968 se Low obrátil na Chrise Krafta se svým nápadem. Ten se k němu postavil vstřícně a ještě téhož dne pak přišel Low se svou ideou za Gilruthem. Bob byl nadšený a okamžitě začal roztáčet koloběh schůzek a porad, do kterých bylo postupně vtahováno i zprvu neochotné vedení agentury. Postupně se začalo ukazovat, že let na měsíční orbit bude do konce roku možný a nakonec administrátor NASA James Webb kývl. 19. srpna se začala posádka Apolla-8 připravovat na cestu k Měsíci. Celá věc však měla jednu podmínku: první pilotovaný let Apollo-7 musí dopadnout perfektně.
Když 22. října Schirra a jeho posádka přistáli po téměř dokonalé misi Apollo-7, bylo víceméně jasno. 12. listopadu bylo oficiálně oznámeno rozhodnutí, které se dodnes řadí k těm nejodvážnějším, které NASA během své historie učinila: první pilotovaný let Saturnu V a teprve druhá mise Apolla s posádkou povede na Vánoce k Měsíci. Věty z knihy Genesis, které zazněly na Štědrý den z blízkosti našeho nebeského souputníka, byly triumfem technickým, ale i manažerským- odvážná rozhodnutí, založená na jasných faktech, se někdy více než bohatě vyplácejí…
Program Apollo se během krátké doby přerodil z opatrného našlapování „za humny“ našeho domova ve smělé kroky, které vždy přinášely něco nového. Apollo-9 vyzkoušelo lunární modul na zemském orbitu, Apollo-10 pak uskutečnilo „generální zkoušku“ přímo u Měsíce. A potom, v létě, se Gilruth konečně dočkal splnění svého snu, který pomáhal dlouhá léta formovat.

Na obrazovce před Lowem a Gilruthem právě Armstrong a Aldrin vcházejí do historie...

Na obrazovce před Lowem a Gilruthem právě Armstrong a Aldrin vcházejí do historie…
Zdroj: history.nasa.gov

20. července seděl Bob spolu s Georgem Lowem a Chrisem Kraftem u jedné ze zadních konzolí v sále řídícího střediska a sledoval, jak Gene Kranz virtuozně diriguje svůj orchestr kontrolorů během přistávání Neila Armstronga a Buzze Aldrina na povrchu Měsíce. Krátce po čtvrt na čtyři odpoledne místního času se ve sluchátkách přítomných ozvalo Aldrinovo „Contact light!“ Lunární modul Apolla-11 spočinul na povrchu Měsíce. Jeden z kameramanů v sále střediska řízení letu zachytil Gilrutha a jeho společníky právě v tom v momentu. Na Bobovi je vidět obrovská úleva. Úleva z toho, že Armstrong s Aldrinem jsou bezpečně v cíli. Úleva z toho, že se podařilo splnit Kennedyho výzvu. Úleva z toho, že sen, který se tak často zdál nesplnitelný, se před jeho zraky právě zhmotnil. Bob Gilruth, muž, který své emoce nerad dával najevo, otřel slzu ze své tváře, otočil se k Chrisi Kraftovi a s podáním ruky jej poplácal po zádech. A Kraft pohledem beze slov poděkoval člověku, bez kterého by jeho země na Měsíc zřejmě nedosáhla…
Splněný sen mnoha snílků a fantastů ale pro Gilrutha znamenal překvapivý obrat. Cítil, že další výpravy k Měsíci jsou zbytečným rizikem: „Už jsme na Měsíc letěli mnohokrát. Musíme přestat. Je tolik možností, kvůli kterým můžeme ztratit posádku. Víme, že se to stane, pokud nepřestaneme.“ Místo lunárních misí by se podle Gilrutha měly Spojené státy přiklonit směrem k orbitální stanici jako možnosti pro dlouhodobou přítomnost ve vesmíru. Krom toho se Bob stal velkým příznivcem a propagátorem okřídleného vícenásobně použitelného dopravního prostředku na orbit, který se posléze zformoval coby projekt Space Shuttle. Jako správný inženýr také neměl problém s politicky ne zcela běžnými názory a zastával názor, že je třeba začít při vesmírných cestách spolupracovat se Sovětským svazem.

Žák a učitel... (zleva: Kraft, Gilruth)

Žák a učitel… (zleva: Kraft, Gilruth)
Zdroj: en.wikipedia.org

Všechny tyto aspekty jej přiměly k tomu, aby začal zvažovat odchod z MSC, z organizace, kterou sám založil a vedl dlouhých deset let. Před startem Apolla-12 se svěřil blízkým spolupracovníkům, že plánuje přibližně za rok ze své funkce odejít. Jako svého nástupce si vybral dosavadního ředitele letových operací Chrise Krafta, člověka, kterého kdysi osobně rekrutoval do STG a který dal vzniknout pojmu „letový ředitel“ (tedy funkce, kterou globálně proslavila postava Gene Kranze ve výborném filmu Apollo-13).
Ze své pozice ředitele MSC stačil Bob ještě zažít dramatickou záchranu Apolla-13, která jej utvrdila v jeho názoru ohledně rizik letů k Měsíci, na druhou stranu ale prokázala, jak efektivní organizací MSC je. Jeho poslední misí ve funkci byla výprava Apolla-15 v létě 1971.
V lednu 1972 Robert Gilruth oficiálně rezignoval na svou funkci, přestěhoval se do Washingtonu a stal se ředitelem oddělení personálního rozvoje NASA. Těšil se, že ve volném čase, který konečně bude mít, si splní další ze svých snů- cestu kolem světa na vlastnoručně postavené jachtě „The Outrigger“. Pracoval na ní deset let od okamžiku, kdy se s manželkou přestěhovali do Texasu. Původně měla jachta měřit 53 stop (16,2 m), ale stavební firma, která mu stavěla garáž, jež byla zároveň dílnou, se spletla při vyměřování. Výsledkem byla o stopu menší garáž a tím pádem také o stopu menší, 52 stop (15,8 m) dlouhá jachta.
Do jeho plánů ale krutě zasáhl osud. V prosinci 1972 zemřela jeho manželka Jean. Gilruth cítil, že potřebuje zrevidovat své životní hodnoty. Na konci roku 1973 odešel z NASA a stal se jejím příležitostným konzultantem. Mezitím si našel novou životní partnerku Jo, se kterou vyměnil Washington za staronový domov v Houstonu. V první polovině osmdesátých let se vrátil do Virginie, volání zátoky Chesapeake Bay bylo příliš silné. Začal se také zaobírat myšlenkou na sepsání svých pamětí. Po prvních patnácti stranách rukopisu ale tuto myšlenku opustil. Nemohl vědět, že je to obrovská chyba.
V devadesátých letech onemocněl nevyléčitelnou Alzheimerovou nemocí, která postupně zcela zatemnila mysl tohoto geniálního inženýra a manažera. Jeho okolí mohlo jen mlčky sledovat, jak se kdysi brilantní osobnost ztrácí, a nikdo netuší, jaké myšlenky zůstaly navždy uvězněny v jeho vnitřním světě…
17. srpna 2000 ve věku 86 let Dr. Robert Rowe Gilruth definitivně prohrál svůj boj se svou nemocí. Neprohrál však boj o nesmrtelnost. Za své zásluhy se stal během svého života nositelem mnoha cen, mimo jiné Collier Trophy a Goddard Astronautics Award. Krom toho byl držitelem mnoha patentů v konstrukci lodí a jachet.
Hlavně však byl inženýrem, který dokázal proniknout velmi rychle k jádru těch nejsložitějších problémů, a manažerem, který činil odvážná rozhodnutí a dokázal si zachovat zdravý odstup a spolehnout se na svůj tým. Jeho místo v dějinách kosmonautiky je sice veřejnosti málo známé, ale o to významnější. Jak se vyjádřil jeho dlouholetý podřízený a přítel George Low: „Pro všechny, kdo s ním pracovali, byl vůdčí osobností celého pilotovaného kosmického programu této země. Je naprosto bez debaty, že bez Boba Gilrutha by nebyl žádný program Mercury, Gemini, ani Apollo.“
Robert Gilruth byl šíří a dopadem své práce v pilotované kosmonautice americkým protějškem Sergeje Koroljova. Přestože povědomí o něm se omezuje pouze na vesmírné nadšence, je pravděpodobné, že Gilruthovi by tato pozice vyhovovala. Skrze jeho práci vynikali ostatní, on však zůstával základním hybatelem, mužem ve stínu…

 

Robert Gilruth- muž ve stínu

Robert Gilruth- muž ve stínu
Zdroj: commons.wikimedia.org

„I like to feel that I’ve paid my dues, but I think I got value return in the fun I had in doing all of these things.“
Mám pocit, že jsem odvedl svou práci, ale myslím, že na oplátku se mi dostalo zábavy, zatímco jsem dělal všechny ty věci.
Robert Rowe Gilruth (1913- 2000)

 

 

Zdroje informací:
Ch. Kraft „ Robert R. Gilruth 1913- 2000: A Biographical Memoir“
Ch. Kraft „Flight: My Life in Mission Control“
R. E. Bilstein „Orders of Magnitude: A History of the NACA and NASA, 1915- 1990“
J. Schefter „The Race: The Complete True Story of How America Beat Russia to the Moon“
H. C. Dethloff „Suddenly Tomorrow Came… A History of the Johnson Space Center“
L. S. Swenson Jr., J. M. Grimwood, Ch. C. Alexander „This New Ocean: A History of Project Mercury“
Záznamy biografických interview s R. Gilruthem, dostupné zde
spaceflight.nasa.gov
nmspacemuseum.org
wikipedia.org
collectspace.com

 

Zdroje obrázků:
http://www.jsc.nasa.gov/jscfeatures/images/hires/S64-21000.jpg
http://launiusr.files.wordpress.com/2010/08/689_wkraftgilruthlow.jpg
http://history.nasa.gov/SP-350/i7-9c.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:S-65-44212.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gilruth-S69-39595.jpg

Vesmírné osudy 67. díl – Robert Gilruth, 2.5 out of 5 based on 18 ratings
Pin It
(Visited 929 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (18 votes cast)
(Visited 929 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


Zanechte komentář