Vesmírné osudy 68. díl – Donald Slayton

Deke Slayton

Jaký pocit asi má člověk, jehož duše je rozpolcená? Co si musel myslet muž, který byl jedním z klíčových hráčů nejúžasnější epochy lidských cest, a přesto byl nucen jen přihlížet, jak ony cesty vykonávají jiní? A jaký pocit přinášela oddanost a respekt oněch cestovatelů vůči němu, kapitánovi sedícímu na lavičce? A přitom on měl být uprostřed toho všeho, on měl být tím, který se svými kolegy posune hranice lidstva dále. Jak se musí usínat osobnosti, jejíž sny a tužby postupně plní někdo úplně jiný? A jaká míra mravního odhodlání je třeba k tomu, aby člověk nezatrpknul a do společné práce vložil um, takt, upřímnost a veškeré síly, které v sobě najde? A kolik oné síly musí mít ten, který na svou druhou šanci, kterou mu napoprvé ukradli pár okamžiků před jejím naplněním, čeká dlouhých 16 let? Jeden muž, stojící v pozadí programu Apollo to věděl velmi dobře. Bez něj by cesty k Měsíci vypadaly jinak, a přestože jeho snem bylo osobně nahlédnout zblízka do tváře Luny, byl nucen na tuto cestu vypravovat své kolegy. On byl tím, který míchal koktejl osobností posádek tak, aby pracovaly jako dobře vyladěný hodinářský mechanizmus. Matka kvočna i nelítostný vládce nad životy astronautů, tím vším byl Deke Slayton…

 

Deke Slayton- nehrající kapitán (1/8)

 

Donald Kent Slayton by býval byl jednou z tragických postav, kterými se historie kosmonautiky jen hemží: astronaut, který úspěšně prošel sítem výběru, podstoupil kompletní výcvik, dostal svou misi, ale nikdy za hranice atmosféry nevzlétnul. Tento scénář se nakonec naštěstí nenaplnil, Slaytona po dlouhém čekání zachránila obyčejná viróza, ale nepředbíhejme…

Don Slayton se narodil 1. března 1924 na jedné z mléčných farem kolem městečka Leon nedaleko Sparty ve Wisconsinu. Jeho otec Charles Sherman Slayton byl původně vdovcem, než si našel Victorii Adelii Larson. Z jejich manželství vzešly krom Donalda ještě čtyři další děti. Když k tomu připočteme ještě syna z Charlesova prvního manželství, dává to dohromady slušné stádečko hladových krků. Charles se tedy měl co otáčet, aby v době, kdy na obzoru byla hospodářská krize, všechny uživil. Donaldovi vtisknul pracovitost, neústupnost, ale i takt při jednání s lidmi (jednu dobu Charles pracoval jako výběrčí daní, přesto byl mezi lidmi oblíben. Úctyhodný výkon!) Maminka Victoria se starala o domácnost a podle Slaytonových vzpomínek měla jistou vlastnost, která je zvláštním způsobem společná rodičům většiny kosmonautů a astronautů- byla vášnivou čtenářkou.

Populace Leonu čítala zhruba 150 duší, proto na Dona Slaytona čekalo dětství, typické pro vesnické kluky. Žádná elektřina a tekoucí voda. Výpravy za dobrodružstvím a objevování zajímavých zákoutí v okolí Leonu, na druhé straně ovšem mnohdy těžká práce kolem hospodářských zvířat a na lukách a tabákových polích, které patřily Donovu otci. A právě při práci na louce se přihodila nehoda, která pětiletého Donalda fyzicky poznamenala na celý život: když se snažil pomoci vyčistit zaseklou sekačku, taženou koňmi, koně náhle udělaly jeden krok vpřed. Žací lišta s cvaknutím odsekla Donovi dva články prsteníčku na levé ruce. Na tento handicap byl Don do dospělosti velmi citlivý a naučil se skrývat prsty na levé ruce tak, aby si nikdo ničeho nevšimnul. Pokud se zadíváme pozorně na fotografie z dob jeho angažmá v NASA, zjistíme, že se tohoto zvyku nezbavil ani tehdy…

Slayton měl jako mladík mnoho koníčků- lovil, rybařil (tyto dvě záliby mu vydržely po celý život), závodně boxoval, hrál ve školní kapele na trombón, zkrátka renesanční mladík. Po absolutoriu základní školy v Leonu nastoupil Donald na střední školu v nedalekém městě Sparta. Když byl ve druhém ročníku, napadl Hitler Polsko. Svět padal do šíleného vojenského konfliktu, na jehož konci zůstane přibližně 70 milionů mrtvých.

Nedaleko Sparty se rozkládalo letiště McCoy a s hrozícím vstupem USA do války se na něm, stejně jako na stovkách dalších letišť, horečně vystupňovala aktivita. Slayton sám sebe často přistihl, jak se zakloněnou hlavou sleduje letouny, vrčící na obloze a začíná toužit po možnosti vidět zemi z výšky. Farmaření, kterému se původně chtěl věnovat, ustoupilo do pozadí a Donald se pevně rozhodl pro dráhu pilota. Ve třetím ročníku si změnil nepovinné předměty z přírodopisu, zemědělství a živočišné výroby na matematiku, fyziku a chemii. Přes roztržku se svým otcem se mu povedlo uhájit si svůj názor. A pak, 7. prosince 1941, napadlo Japonsko americkou základnu v Pearl Harboru. USA se ocitly rovnýma nohama ve válce.

Donald nejdříve pokukoval po službě v námořnictvu. Bylo to trochu zvláštní, protože v okolí Sparty netekl žádný vodní tok, který by stál za řeč a Slayton se neměl možnost naučit plavat. Od bídného utonutí jej zachránil fakt, že námořnictvo nabíralo do pilotního výcviku pouze vysokoškolsky vzdělané adepty. Zato Army Air Corps, předchůdce USAF, od března 1942 přijímalo do pilotního výcviku mladíky s pouhým středoškolským vzděláním. Donald ucítil svou šanci a 8. dubna 1942 podepsal závazek u AAC coby nezařazený vojín.

V květnu téhož roku Donald ukončil studium na střední škole. Byl natěšený na létání proti Japoncům, ale tři měsíce se nedělo nic. Během léta obdržel povolávací rozkaz, ale ten byl stažen v momentě, kdy se Donald dostal až do Milwaukee. Ovšem během svého předčasně ukončeného výletu učinil Slayton jeden důležitý krok- poprvé se svezl v letadle. V srpnu pak přišel povolávací rozkaz podruhé, tentokrát už definitivně. Příští Donaldova zastávka: letecká základna San Antonio, Texas.

Tam přišel rozhodující moment: lékařská prohlídka. Vědom si svého handicapu- chybějícího prsteníku na levé ruce- neměl Donald před lékaři zrovna nejlepší pocity. Muži v bílých pláštích se škrábali na hlavě a chvíli to vypadalo, že Slayton s létáním skončil dříve, než vůbec začal. Naštěstí někoho napadlo podívat se do předpisů. Tam zúčastnění zjistili, že předpisový pilot musí mít všechny prsty s jedinou výjimkou: k vykonávání tohoto povolání není třeba prsteník na levé ruce (pro leváky na pravé)! Slayton ještě po letech kroutil hlavou nad pravidlem, postrádajícím jakoukoli logiku.

Slayton coby pilot AAC během války

Slayton coby pilot AAC během války
Zdroj: commons.wikimedia.org

Nicméně ono pravidlo mu pomohlo dostat se mezi pilotní kadety a na konci léta se na letišti ve Vernonu poprvé dočkal sólového letu v Boeingu Stearman. Záhy zjistil, že disponuje solidní dávkou pilotního talentu, takže úvodním výcvikem ve Vernonu i základním výcvikem na letišti ve Wacu prošel bez zaváhání. Nastalo rozhodování, jakému typu letounů se bude nadále věnovat. Donald, stejně jako většina ostatních, toužil po jednomotorových stíhačkách, ovšem armáda na věc měla jiný názor, a tak se milý Slayton ocitnul v kurzu pro piloty vícemotorových strojů. Jediným kladem na celé situaci byl fakt, že kurz probíhal na letišti ve Wacu, proto se Donald nemusel nikam stěhovat.

Po několikaměsíčním drhnutí okruhů, přístrojových letů a navigačních cvičení obdržel Donald Slayton 22. dubna 1943 křidélka na uniformu a stal se pilotem Army Air Corps. Jeho umístěnka jej nasměrovala do Columbie v Jižní Karolíně, kde měl podstoupit bojový výcvik na stroji North American B-25 Mitchell. O pět měsíců později měl hotovo a čekalo na něj přidělení k bojové jednotce. Tou se stala 340. Bombardovací skupina (dále 340th BG), toho času bázující v severní Africe.

Slayton se s dalšími kolegy nalodil na jednu z lodí, tvořících konvoj, aby vypluli z Newportu ve Virginii na strastiplnou cestu směrem Středozemní moře. Cesta byla dlouhá, nudná, obtížná a jen občas zpestřovaná útoky německých ponorek, kterým se dokonce u Gibraltaru podařilo několik lodí ze Slaytonova konvoje potopit. Když lodě po měsíční plavbě dorazily do přístavu Zerni, ukázalo se, že se mezitím 340th BG přesunula do Itálie. V září 1943 dorazil Donald Slayton do neapolského přístavu. Konečně byl na místě…

340th BG na začátku podzimu působila z polních letišť v „podpatku“ Itálie. Svůj první bojový let uskutečnil Donald z blátivého letiště San Pancrazio (přestože on sám ve svých memoárech opakovaně použil název San Petrazio, místo, natož letiště s takovýmto názvem neexistuje- pozn. aut.). Ten proběhl naprosto nevzrušivě, dokonalý „milking run“, jak letci přezdívali bojovému letu, při kterém se po vás nijak významně nestřílí. To se ovšem záhy mělo změnit. Po jednom z náletů na Atény napočítal Slayton na svém Mitchellu přes tři stovky zásahů od rozprasků flaku, tedy protiletadlové palby! Denním chlebem bombardérů byli také němečtí stíhači.

North American B-25 Mitchell- první Slaytonův bojový stroj

North American B-25 Mitchell- první Slaytonův bojový stroj
Zdroj: commons.wikimedia.org

Po krátké době se Slayton spolu s 340th BG stěhovali na letiště ve Fogii, v lednu 1944 pak na polní letiště na úpatí Vesuvu. Zde Donald s ostatními zažil neuvěřitelnou podívanou. 18. března večer byla zatažená obloha a mužstvo v ubikacích se pomalu ubíralo na lůžka. Najednou se ozval hromové dunění odkudsi shora. Chvíli poté, co překvapení příslušníci AAC vyběhli před ubikace, se s ohlušujícím rachotem začaly z oblačnosti sypat obrovské balvany! Toho večera došlo k zatím poslednímu výbuchu Vesuvu v moderních dějinách. Stejná sopka, která před staletími zničila Pompeje a Herculaneum nyní dočasně ochromila celou 340th BG. Když se usadil prach (což vzhledem k deštivému počasí netrvalo dlouho), zjistily posádky, že jejich stroje jsou k nepoužití- pokryté popelem a rozbité kameny. Toho dne ztratila 340th BG během pár minut přibližně 80 strojů bez jediného německého výstřelu. Lidem se naštěstí nestalo vůbec nic.

Donald Slayton nakonec odlétal nad okupovanou Evropou celkem 56 bojových misí coby pilot bombardéru. Nevzdával se však myšlenky na stíhací stroje. Kolovaly řeči, že veteráni mají mnohem svobodnější možnost volby dalšího zařazení, než ostatní vojáci. V květnu 1944 měl Slayton ukončen svůj operační turnus a vrátil se na americkou pevninu. Těšil se, že se do Evropy ještě podívá jako stíhací pilot, ovšem armáda se na to opět dívala úplně jinak: buďto bude instruktorem pro pokročilý výcvik na B-25 v Texasu, nebo instruktorem pro bojový výcvik v Jižní Karolině- ovšem bohužel taktéž na B-25. Slayton se rozhodl pro druhou možnost, ale v hlavě už se mu rýsoval jiný plán.

V té době byl uváděn do výzbroje nový dvoumotorový lehký bombardér Douglas A-26 Invader. Měl být rychlejší, než ostatní letouny v jeho kategorii. Když už nemůže být stíhačem, tak tedy alespoň létat na Invaderu, rozhodl se Donald. Záměr se mu podařil a zbytek roku 1944 strávil výcvikem na A-26.

Slayton (vpravo) před přídí Invaderu na Okinawě. Za pár týdnů jaderné výbuchy ukončí největší krveprolití všech dob...

Slayton (vpravo) před přídí Invaderu na Okinawě. Za pár týdnů jaderné výbuchy ukončí největší krveprolití všech dob…
Zdroj: grin.hq.nasa.gov

V květnu 1945 se Slayton coby příslušník 319th BG vrátil do boje. Tentokrát ovšem nikoli na evropské válčiště, ale nad Japonsko. Z Okimawy stihnul odlétat dalších sedm bojových letů, než válku ukončily jaderné pumy, shozené na Hirošimu a Nagasaki. 12. srpna odletěl Slayton svou poslední bojovou misi a začal se těšit na návrat domů. Ovšem početné jednotky z Evropy a Tichomoří nebylo možné přepravit do vlasti najednou, proto trvalo téměř dva měsíce, než Slayton opět stanul na americké půdě.

Po návratu Donald vystřídal několik základen, přes Camp McCoy ve Wisconsinu, Albany v Georgii až po Boca Raton na Floridě. Na podzim 1946 měl Slayton 22 let, konec závazku v armádě na dohled, 1100 nalétaných hodin a 63 bojových letů na kontě. 21. října provedl poslední let ve službách armády. Pak svléknul uniformu a po krátkém zvažování usoudil, že jeho budoucnost leží ve vzdělání. Minnesotská univerzita právě získala nového studenta leteckého inženýrství…

Vzhledem k Slaytonově válečné zkušenosti mu univerzita odpustila polovinu kreditů za první ročník a armáda zase hradila školné. Ale zbytek byl na Slaytonovi. Ten se rozhodl, že univerzitu absolvuje v nejrychlejším možném tempu. To znamenalo ponořit se do studia rovnýma nohama a zároveň ve zbývajícím čase pracovat, protože armádní stipendium hradilo pouze školné, nikoli ubytování a stravu. V jeden moment Donald pracoval dokonce v obchodě s dámskou obuví, nakonec ale usoudil, že vykládání nákladních vagónů bude přece jen lepší volbou. Mimoto o víkendech létal jako rezervista pro Air Force (do které se původní Army Air Corps „překlopila“ v roce 1947- pozn. aut.).

Pak ale zjistil, že jeden z jeho starých kamarádů létá u minnesottské Národní Gardy v peruti, která měla ve výzbroji nejen A-26, které Slayton létal za války, ale hlavně P-51 Mustang, tedy jednomotorový stíhač! Slayton uchopil šanci za pačesy a zanedlouho byl na Mustangy přeškolen. V jednom období létal dokonce na třech typech letounů- A-26, P-51 a C-47 (vojenská verze známé Dakoty- pozn. aut.)

Ani škola však nešla stranou a v srpnu 1949 měl Donald Slayton v ruce čerstvý diplom bakaláře aeronautického inženýrství. Studijní program, který normálně trval čtyři roky, zvládnul „prosvištět“ za dva a půl roku. Zájem o něj projevilo několik firem, nakonec jej zaměstnal Boeing. Dva roky, strávené povětšinou u rýsovacího prkna v Seattlu však nebyly obdobím, na které by Slayton vzpomínal rád. A ke všemu přišel o možnost létat- v okolí Seattlu nebyla žádná základna Národní Gardy.

Vysvobození přišlo v únoru 1951 od jednoho známého z Národní gardy v Minneapolisu, který mu u tamní jednotky sehnal místo. Slayton se s radostí se Seattlem a Boeingem rozloučil, jenže se ukázalo, že ony dva roky neustálého zírání na inkoustové čmáranice na výkresech Donaldovi lehce pochroumaly zrak. Naštěstí dostal kontakt na jakéhosi oftalmologa, který dokázal pomocí cviků Slaytonův zrak opět vrátit do staré formy. Zatímco cvičil své oční bulvy a čekal na opakovanou lékařskou prohlídku, stal se Donald důstojníkem údržby letounů. Po zařazení do letového statusu zalétával P-51, které prošly opravami a předepsanými prohlídkami.

V tomto období zažil Deke zajímavou příhodu- při zalétávání jednoho P-51 kolem Mississippi uviděl na své úrovni jakýsi bílý objekt. Zprvu si myslel, že je to drak, ale v téhle výšce přece draci nelétají! Slayton se otočil k podivnému objektu, aby jej prozkoumal. Proletěl nad předmětem, který se mu jevil jako meteorologický balón. Jenže při druhém náletu ta věc začala vypadat spíš jako disk. A najednou si uvědomil, že tu potvoru nedokáže dohnat, přestože stoupá na plný plyn. V plynulém stoupavém letu o úhlu 45° nakonec Dekovi záhadný předmět zmizel z očí. O pár dní později se o celé věci svěřil v baru svému šéfovi a ten jej okamžitě nasměroval na rozvědku. Tam mu řekli: „Pro vaši informaci- jedna firma ten den zkoušela nový typ balónu. Měli ve vzduchu ten balón, sledovací lehké letadlo a na zemi přívěs a dva chlapíky s teodolitem na zaměření balonu. Oba viděli tu věc, chvíli visela vedle balonu a pak odpálila pryč. Ti chlapi to teodolitem sledovali a pak spočítali rychlost té věci- 4000 mil za hodinu!“ Deke přes tento zážitek nikdy nespekuloval na téma UFO- „Pro mě je to prostě neidentifikovaný objekt. (…) Nepředpokládám, že to automaticky muselo přiletět z Alfa Centauri jen proto, že to nedokážu identifikovat.“ Inu, ani v Národní Gradě nebyla nouze o zajímavé příhody.

Deke se však stále chtěl vrátit do řad regulérního letectva- pozice rezervisty ho neuspokojovala. Jeho žádosti se však míjely účinkem. Až napotřetí se USAF chytilo za nos a jeho žádost byla přijata.

Ale místo do Koreje, ve kterou doufal, dostal staronový kapitán Donald Slayton v květnu 1952 přidělení do Air Command and Staff School v Montgomery. Tedy opět do školních lavic, naštěstí šestitýdenní kurz uběhl docela rychle. Že by se konečně rýsoval skutečný boj v Koreji? Ale kdeže, armáda vlastně funguje přesně podle Murphyho principů, takže novým místem pro Slaytona byl post inspektora údržby na velitelství 12. letecké armády. Milý Donald v rámci svého nového zařazení přece jen cestoval, ovšem přesně v Murphyho intencích nikoli na Korejský poloostrov, ale na opačnou stranu- do Wiesbadenu v Německu!

V Německu ale navzdory původním chmurným vyhlídkám na létání ve starých křápech C-47 přece jen narazil na dvě šťastné okolnosti. První z nich byla jistá Marjorie Lunney, která na základně ve Wiesbadenu působila jako sekretářka. Byla sice o něco starší než Don, ale zamilovanost překoná všechno. Druhou okolností byla první zkušenost s proudovými letouny. Během návštěvy v USA po prvním osmnáctiměsíčním turnusu v Německu se Slaytonovi podařilo přemluvit nadřízené, a na druhý turnus byl přidělen k 36. denní stíhací peruti v Bitburgu. Jako důstojník údržby dostal přeškolení na tehdy moderní North American F-86 Sabre. Konečně byl tam, kde chtěl být- v kokpitu výkonného tryskového stíhače.

A pozitivní cestou se vyvíjel i Slaytonův soukromý život- 18. května 1955 byli spolu s Marge oddáni na základně v Ramsteinu. Kamarádi z perutě měli coby recesi na rukávech černé pásky, čímž nevěstu příliš nepotěšili. Svatba ale byla svým způsobem výjimečná. Byl to poslední sňatek, který německé úřady provedly podle okupačních zákonů. V té době Německo už třináct dní nepodléhalo okupačnímu velení spojeneckých vojsk. Byla to také poslední významná událost, která se v Donaldově životě odehrála na německém území. Po opakovaných pokusech o přijetí do Flight Test Pilot School byla s přihlédnutím k jeho angažmá na proudových letounech jeho žádost přijata. V červnu se měl Donald Slayton hlásit na bájné základně Edwards coby žák kurzu pro zkušební piloty. Jeho kariéra začala konečně vypadat trochu zajímavěji…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/more/astronauts/photo/slayton_donald_6.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Donald_K._Slayton_(WW_II).jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:B25mitchellkrj.JPG

http://grin.hq.nasa.gov/IMAGES/SMALL/GPN-2004-00028.jpg

Vesmírné osudy 68. díl – Donald Slayton, 2.5 out of 5 based on 16 ratings
Pin It
(Visited 1 201 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (16 votes cast)
(Visited 1 201 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


4 komentáře ke článku “Vesmírné osudy 68. díl – Donald Slayton”

  1. Rico napsal:

    Mal len 22 rokov a uz stihol bojovat na dvoch kontinentoch…ludia v minulosti jednoducho dospievali skorej. Ked si predstavim co som mal v tom veku za sebou ja, tak si este stale pripadam ako dieta 🙂 Klobuk dole pre Dekeom.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To byl bohužel osud chlapců v mnoha konfliktech- od starověkých a středověkých konfliktů přes 1. světové válku, 2. světovou, Koreu, Vietnam, Irák…
      Já jsem za ten Váš zmíněný pocit dítěte (který při srovnání z Dekem a jemu podobnými chlapy mám také) svým způsobem rád.

Zanechte komentář