Vesmírné osudy 32. díl – Alan Shepard

Shepard při EVA-1

Na Zemi byl nevlídný únor. Toho dne v Houstonu rtuť oscilovala okolo mizerných jedenácti stupňů celsia, umocněných občasnou studenou sprškou, což obyvatelé tohoto jindy horkého koutu USA nenesli právě nejlépe. Předpovědi dokonce naznačovaly pro nejbližší období propad pod bod mrazu, za tři dny přijde nejstudenější den celého roku 1971. Ale tam, kde právě stál on, žádná předpověď neplatila. Žádná oblačnost, žádný vítr, žádné přeháňky. Nikdy. A tak tomu bylo už po miliardy let. Půda, na níž právě spočinula jeho noha, nebyla z našeho světa. Zrakem pomalu přejel po panoramatu, které jakoby namaloval surrealistický malíř. Tak málo barev- a přece tolik odstínů. Oslňující běloba osvětlených míst a téměř úplná čerň s názvuky šedivé ve stínu. A nad tím vším se jako nějaký úžasný drahokam vznášela modrobílá koule- jeho domov, nádhera uprostřed pusté černi oblohy. Náhle se v něm vzedmula vlna emocí. Málokdo by v něm v ten okamžik viděl toho známého Ledového kapitána. Koutky úst se mu neznatelně zachvěly a oči se zaplnily slzami. V šestinové gravitaci slané kapky pomalu putovaly dolů pětidenním strništěm. „Trvalo to dlouho, ale jsme tady…“ A tehdy všichni, kteří jej znali, a v tento okamžik byli přes 380 tisíc kilometrů daleko, pochopili, že jeho slova shrnovala nejen dosavadní cestu Apolla-14.  Alan Bartlett Shepard junior právě uzavřel temnou životní kapitolu, trvající sedm dlouhých let…

 

Alan Shepard- osudu navzdory (1/8)

Vzduch, nebo moře?

Alan Shepard je považován za pravého amerického hrdinu. Současně je však jednou z nejvíce enigmatických postav závodů o vesmír. Výrazný egoista? Ano. Muž s téměř zastrašujícím sebevědomím? Určitě. Tvrdý nadřízený, obchodník a člověk, který dokázal v případě nutnosti naprosto ovládat veškeré lidi v okolí? Zcela jistě. Na druhou stranu ale také muž pronikavého intelektu, ochotný riskovat, přítel na život a na smrt, majitel suchého smyslu pro humor, vřelý k lidem, které si pustil „na kůži“. Kdo vlastně byl Al Shepard? Jaký osud měl první Američan, který osedlal raketu a nakoukl za brány atmosféry?
Malé městečko Derry, ležící na severozápad od Bostonu, bylo 18. listopadu 1923 nic netušícím dějištěm narození chlapce, jehož jméno bude o několik dekád později skloňovat celá Amerika. Alan Bartlett Shepard, jr. byl prvním ze dvou dětí zvláštním způsobem nesourodého páru rodičů. Jeho otec, Alan Bartlett Shepard, zvaný Bart, byl přísným mužem pevných zásad. V neděli nosil kravatu, salutoval vlajce na trávníku před domem a nikdy si se svým synem tak úplně neporozuměl. Za první světové války se nechal zapsat k armádě a dosáhl hodnosti plukovníka. Touto hodností nebo oslovením „pane“ jej oslovoval syn Alan i jeho o dva roky mladší sestra Polly. Dnešními slovy by se Bart Shepard dal označit jako „suchar“. Naproti tomu Alova maminka, Renza, byla živlem, často se smála a učila své děti tomu, jak užívat života. Inu- někdy se protiklady přitahují…

Shepard s maminkou Renzou a mladší sestrou Pauline

Shepard s maminkou Renzou a mladší sestrou Pauline
Zdroj: achievement.org

Alan se narodil do rodiny, jejíž životní úroveň ji řadila k horní vrstvě v Derry. Dědeček Fritz vlastnil místní banku (o kterou přijde po krachu burzy na konci dvacátých let), elektrárenskou společnost, provozoval místní tramvajové linky a navíc byl hlavním investorem při stavbě městské knihovny. Co ovšem bylo hlavní- byl velkým hračičkou. Táhlo jej to k nejnovějším technologiím oné doby a po jeho smrti na rádia, elektrické nářadí a natahovací fonograf padal prach. Ležely by zapomenuty, kdyby je neobjevil malý Alan. Od toho dne se stal sklep pod domem jeho prarodičů nejoblíbenějším místem jeho dětských hrátek. Poprvé tak přičichnul k zázrakům moderní techniky a to určilo jeho další směřování.
Jako školák byl Alan obětí své vlastní nespoutané energie. Neustále připravený ke kanadským žertíkům, zdánlivě bez pudu sebezáchovy a s minimálním respektem k autoritám (jedinou výjimkou byl jeho otec), Al Shepard se zdál být ideálním kandidátem na šikmou plochu. Naštěstí se v jeho životě objevil strážný anděl. Tím byla místní učitelka Berta Wiggins. Paní Wiggins byla nesmírně přísnou vyučující, vyžadovala striktní kázeň a její hodiny měly pevný řád. Nemohla si nevšimnout Alova pronikavého intelektu, který se dral během školních let na povrch. Zatímco ostatní potřebovali na splnění zadaných úkolů standardní dobu, Al měl velmi často hotovo mnohem dříve a nevěděl, co s nahromaděnou energií. Paní učitelka mu tedy začala zadávat úkoly navíc. Ty sahaly od esejí na zadaná témata, přes sbírání známek až po napsání knihy včetně svázání vzniklého dílka. O Shepardově sebevědomí svědčí fakt, že kniha se jmenovala „Já“ (parafráze v té době nesmírně populární Lindberghovy knihy „We (My)“) a jednalo se o autobiografii. Drezura Berty Wiggins šla Shepardovi natolik k duhu, že přeskočil šestou třídu a rovnou nastupil do sedmé. Ani tam nijak nezaostával a přeskok ročníku si zopakoval, když ze sedmé nastoupil rovnou do deváté třídy.
V momentě, kdy nastoupil na střední školu, Pinkertonovu akademii v Derry, mu nastaly krušné časy. Díky přeskakování ročníků byl nejmladším, nejmenším, a také nejslabším žákem prvního ročníku. Najednou musel o své místo na slunci bojovat, v takové situaci nikdy předtím nebyl. Oproti ostatním zaostával jak v učení, tak ve sportu, první dva roky byly v podstatě, obrazně řečeno, bojem o přežití. Převažujícími rysy jeho povahy se v té době stala absolutní odhodlanost a nelítostný tah na bránu. I jeho kamarádi věděli, že Al je schopný (a ochotný) na cestě za svým cílem kráčet přes jejich mrtvoly…
Jeho samozřejmým cílem byl úspěch ve škole, ale v průběhu roku se začala vynořovat jiná, mnohem silnější touha. 15. února 1938 poprvé prošel branou letiště. O letadla se zajímal už dávno, ostatně jako většina kluků v jeho věku, proto si ke svým čtrnáctým narozeninám vyprosil let skutečným letadlem. A nyní, několik měsíců po narozeninách, přišel čas svůj dárek proměnit ve skutečnost. Letiště Manchester Municipal Airport nebylo ani z tehdejšího hlediska nijak velké, většinu provozu tvořila malá letadla, ovšem nedávno z něj začala létat tehdejší technologická senzace- Douglas DC-3, dnes už legendární Dakota. A právě na její palubě se Shepard poprvé vznesl k obloze na svém krátkém zpátečním letu na letiště v Bostonu.
Tento zážitek mu natolik učaroval, že začal uvažovat, jak se ke skutečným letadlům dostat častěji. Letiště Manchester bylo od Derry vzdáleno asi 20 km. Cesta byla většinou kopcovitá, proto si musel Alan nejdříve opatřit vhodné kolo. Přestože jeho rodina byla i po krizi relativně movitá, prosté zakoupení bicyklu nepřipadalo v úvahu. Al si na něj musel nejprve vydělat. Konečně nastal vytoužený okamžik, a 19. února 1939 zabrzdil své nové kolo na jednom z kopců s vyhlídkou na dráhu letiště Manchester.
V příštích týdnech se postupně osměloval, až se nakonec odvážil na stojánku před hangáry. Tam si jej všiml jistý letecký instruktor jménem Carl Park. Na Parkův dotaz, co na letišti pohledává, odpověděl Shepard upřímně, že by se rád naučil létat, ale nemá žádné peníze. Park se pobaveně zasmál a nabídl mu dohodu, která se nedala odmítnout: jestli bude Shepard pomáhat s úklidem letadel a hangárů, dostane na oplátku několik pilotních lekcí. Al byl v sedmém nebi…
Hned od začátku bylo jasné, že Alan je přirozený talent. V dřívějším období se poměrně intenzivně zabýval stavbou modýlků, to mu zřejmě dalo cit pro chování stroje ve vzduchu. Park s údivem zjišťoval, že Shepard do sebe rady a pokyny nasává jako houba. Navíc se zajímal i o údržbu strojů a zanedlouho pomáhal mechanikům při opravách motorů a byl schopen si Parkovy lekce platit. Neuvěřitelná svoboda, jakou při pohybu v trojrozměrném prostoru mohou zažít jen piloti, a naprostá vláda nad svým osudem prostřednictvím kniplu a pedálů Shepardovi učarovala. Aniž to tenkrát tušil, tato láska k létání jej bude provázet celý život.
Na sklonku roku 1939, tedy v době, kdy se na celý svět začaly snášet hrůzy nejkrvavějšího válečného konfliktu v dějinách, měl před sebou mladý Al Shepard dilema. V posledním ročníku střední školy už by měl mít jasno, co dál. On jasno měl, ale nebylo to tak jednoduché. Rozhodně půjde do uniformy, to je jisté. Ale do jaké? Shepard starší byl přesvědčen, že pro jeho syna je jedinou důstojnou možností West Point, pro svou tradici a také pro fakt, že studium zde bylo bezplatné. Ale Alan měl za to, že pokud chce létat, West Point není nejvhodnější volbou. Mnohem lepší cestou by byl vstup do námořnictva, které teď horečně nakupovalo letouny a stavělo letadlové lodě. Přetahovanou mezi otcem a synem nakonec rozsekl Alův strýc, který navrhnul Akademii amerického námořnictva. Dokonalý kompromis!
Jenže v momentě, kdy složil přijímací zkoušky na akademii v Annapolisu (s druhým nejvyšším skóre ze všech uchazečů), objevila se další překážka. Věková hranice, od které byli kadeti přijímáni, byla stanovena na 17 let. Ovšem Al přeskočil během svého vzdělávání dva ročníky a teď mu bylo pouhých 16! Proto strávil jeden rok na přípravce Admiral Farragut Academy v New Jersey. Otec doufal, že tam dosud nezkrotného Alana alespoň trochu „zformují“ a vtisknou mu alespoň něco kázně. Vrchnímu intendantovi napsal: „Ocenil bych, kdybyste jej malinko dotlačili k učení.“

Námořní akademie v Annapolisu

Námořní akademie v Annapolisu
Zdroj: commons.wikimedia.org

Rok v přípravce konečně uběhl a 19. června 1941 Al Shepard stanul před branami věhlasné United States Naval Academy v Marylandském Annapolisu. A opět byl nejmenším a nejmladším v ročníku. Ne, Alan rozhodně neměl nikdy na růžích ustláno, díky tomu se však zformovala jeho vůle a povaha, která mu umožnila o několik desítek let později uskutečnit cestu dlouhou více než čtvrt milionu kilometrů…
Disciplína a poslušnost je alfou a omegou každé vojenské akademie a Annapolis nebyl výjimkou. Naprostá podřízenost nejen instruktorům, ale i starším kadetům z vyšších ročníků je i dnes pro mnoho budoucích námořních důstojníků hodně kyselým jablíčkem. Své si užil i Alan. Jeho spolužáci však později vzpomínali na to, jak Al všem požadavkům a trestům čelil svým vlastním způsobem. Jakoby se všem někde uvnitř vysmíval, sebehorší tresty „mazáků“, hraničící s šikanou jej nedokázaly zlomit. Jako by jeho mottem bylo- klidně to udělám znovu, jen se už nenechám chytit.
Nicméně do druhého ročníku vstupoval Alan Shepard coby relativně nenápadný kadet, potácející se ve spodní polovině výsledkových tabulek akademie. Přestože byl považován za velmi nadaného a schopného studenta, jeho motivace byla na bodu mrazu. Místo studia knih ve volném čase raději listoval časopisy, nebo trénoval na veslařské závody. Také jeho chování vykazovalo mnoho nedostatků. Jen za první rok schytal 49 důtek. Věci došly až tak daleko, že byl předvolán před akademickou komisi. Ta měla možnost provinilce z akademie vyloučit s tím, že si vojenský závazek odpracuje jako běžný námořník.
Jenže tady končila legrace- v roce 1942, kdy Shepard před komisí stanul, byla Amerika ve válce, a námořníci čelili poměrně reálné hrozbě, že svůj život obětují na oltář vlasti, se vším všudy. Komise naštěstí Alovi dala ještě jednu šanci. Ze studia vyloučen nebude, ale dostal ultimátum: do konce akademického roku se jeho prospěch i chování dramaticky zlepší, jinak… Jinak žádná třetí šance nebude a milý Alan pomašíruje přímo do mlýnku na maso, zvaného válka v Tichomoří.
Jeden by si myslel, že tato vidina Alem otřese natolik, že začne sekat latinu, ale kýžený obrat v přístupu k povinnostem se nekonal. Došlo k němu až v zimě. Svou roli v něm hrály dvě události, shodou okolností k oběma došlo o vánočních prázdninách. Ty chtěl Alan strávit zčásti u své sestry Polly, toho času v prvním ročníku Principia College nedaleko St. Louis.  Když do St. Louis dorazil na palubě nákladního letadla US Navy, byl zrovna čas večeře. Během ní jej Polly pozvala na tradiční vánoční ples své alma mater. Tam Shepard poprvé spatřil nádherný přelud- jistou dívku jménem Louise Brewer. Přestože Louise měla přítele, Alan (který si ani během času v Annapolisu nemohl stěžovat na nezájem děvčat, kterého hojně využíval) ten večer tančil jen s ní. O dva dny později stál vedle ní v jedné z místních kaplí, kde sbor mladých lidí zpíval koledy. Když o několik hodin později seděl ve vlaku do Bostonu, kde jej měli vyzvednout rodiče, byl si jistý, že tahle dívka je naprosto jiná, než všechny před ní.
Druhá událost jej zastihla u rodičů v Derry. Dva dny po Vánocích přišla zpráva, že při nehodě během pilotního výcviku zahynul Alův bratranec Eric. Celou rodinou tato zvěst otřásla, Alana nevyjímaje. Eric mu byl vždy velmi blízký, o pět let starší bratránek byl pro Alana hrdina, ke kterému odjakživa vzhlížel. Vánoční dovolená se tak Shepardovi prodloužila o návštěvu bratrancova pohřbu. Možná během něj si Al slíbil, že když Eric na pilotní křidélka na uniformě nedosáhl, nejlepším uctěním jeho památky by bylo připnout si tento prestižní odznak na klopu sám.

Kadet Shepard v roce 1943

Kadet Shepard v roce 1943
Zdroj: achievement.org

Jaro 1943 se stalo pro mnohé velkým překvapením. Z onoho laxního studenta se najednou stal dříč, po nocích listující učebnicemi. Pro děvčata, zvyklá na Alovu pozornost, tady najednou byl nepřístupný mladík, který jako by měl na čele nápis „zadáno“. Smršť dopisů mezi ním a Louise jej utvrdila v tom, že je to ta pravá. Svou přebytečnou energii si krom studia a psaní dopisů Alan vybíjel ještě intenzivnějším tréningem jako člen veslařského družstva. Jeho proměna nemohla být zázračnější.
Protože válka byla nyní v plném proudu, bylo studium na akademii původně ze čtyř let zhuštěno do tří. Ovšem rozsah učiva a výcviku zůstal stejný, což na všechny kadety kladlo tvrdé nároky. Pro Sheparda to ovšem znamenalo zajímavou příležitost- během června vždy probíhal na počest novopečených kadetů posledního ročníku ples, zvaný „prstenový“- podle prstenu, který každý se vstupem do posledního roku na Annapoliské akademii obdržel. To byla příležitost k tomu, aby pozval Louise na týden do Annapolisu. Když Louise odjížděla zpátky domů, bylo na obou znát, že jsou si každým společně stráveným okamžikem bližší. Bezprostředně poté měl Shepard možnost přesvědčit se, kde leží jeho profesní priority. Čekala jej třítýdenní školní plavba na letité bitevní lodi USS Arkansas…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.hq.nasa.gov/alsj/a14/AS14-66-9229.jpg
http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-002.jpg (kredit: American Academy of Achievement)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bancroft_Hall_US_Naval_Academy_LOC_084380.jpg
http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-003.jpg (kredit: American Academy of Achievement)

Vesmírné osudy 32. díl - Alan Shepard, 2.5 out of 5 based on 24 ratings
Pin It
(Visited 1 156 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (24 votes cast)
(Visited 1 156 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


13 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 32. díl – Alan Shepard”

  1. VaclavC napsal:

    Pane, vydejte tento seriál po dokončení jako knihu, já si jí rád koupím. A hádám, že nebudu sám.

    Když bude potřeba, mám i kontakt na vydavatele.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za sebe i za Lukáše Houšku, který se se mnou v seriálu střídá! Čtenářské ohlasy nás moc těší a motivují. A upřímně- já osobně jsem hodně překvapen, že se Vesmírné osudy tak líbí, přece jen- informací o osobnostech kosmonautiky je poměrně dost, a zprvu jsem se bál, že budeme nosit jen dříví do lesa. Tak snad nenosíme 😉
      Ohledně té knihy- až bude seriál hotov, ozvu se Vám, díky za nabídku!

      • Lukas napsal:

        Je to totiz tim, ze mate skvely sloh a pisete velmi ctive. Take hltam kazdy dil, prestoze nacteno mam a nedovim se zas tolik noveho. Jednoduse me bavi to od Vas cist 🙂 Az to vydate, tak si ji take koupim. Omlouvam se za hacky carky, kdyz uz pisu o skvelem slohu, ale pisu z telefonu. Nevydrzim nereagovat az domu 🙂
        Takze diky za ty clanky!

      • VaclavC napsal:

        No vidíte, tak dva pánové ;-). Je to jak píše Lukas, máte to velmi čtivě napsané. A takováhle kniha se dá zařadit do domácí knihovny, protože nezestárne.

  2. Dušan Oravec napsal:

    …a som znova tam, kde som nechcel byť ! Opäť si budem týždeň orýzať nechty a tupo čumieť do steny 😀 Ale nie, znova a opäť výborný článok.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, mrzí mě, že Vám působím takovou nepohodu. Na druhou stranu mě to vlastně i těší 🙂
      Ale možná bude vzniklé utrpení kompenzovat fakt, že se osudy Ledového kapitána budete moci prodírat i na Štědrý den (5. díl) a na Silvestra (6. díl)!

  3. Petr Hájek napsal:

    Super čtení ,už se ťeším na další díl ,vydržte psát takto zajímavé články pro nás co to zajímá co nejdéle.
    Děkuji velmi !!!!!!!!!!

  4. Honza napsal:

    Moc dobře se to čte. Díky.

  5. Ange napsal:

    Hledala jsem články Luďka Frýborta a našla jsem Vás. Nelituji, píšete přitažlivým stylem, je radost Vás číst!

Zanechte komentář