Vesmírné osudy 27. díl – Jurij Gagarin

První oddíl kosmonautů

Jaro 1960. Dvacítka mladých mužů procházela náročnou fyzickou přípravou na jednom z moskevských stadionů. Ne že by jim pohyb vadil- byl mezi nimi například i atletický šampion. Ale příprava byla skutečně náročná. K pohodě nepřidal ani fakt, že ubytování pro novopečené členy oddílu bylo eufemisticky možno nazvat jako ne zcela odpovídající. Většina mládenců s sebou do Moskvy přivedla své mladé rodiny a ty se nyní musely tísnit v malých pokojíčcích ubytovny na základně Chodynka v severní části Moskvy. Skupině mladých důstojníků to až tak nevadilo- jejich režim byl hektický. Teoretické lekce byly prokládány vyčerpávajícím programem, který zahrnoval gymnastiku, atletiku včetně běhů na dlouhé trati za každého počasí, posilování různých svalových skupin, cvičení zaměřená na zvyšování odolnosti vestibulárního aparátu, jízdy na centrifuze, zkrátka cokoli, co lze vymyslet k týrání hrdých pilotů- stíhačů. Na konci každého dne po příchodu do dočasného domova na ubytovně sotva prohodili pár slov s manželkou a padali na lůžka nebo otevírali sešity s poznámkami, aby dohnali to, co si na teoretických lekcích nestačili zapamatovat. A to byl jen začátek. Ale každý z nich se ve skrytu duše radoval- oni byli těmi vyvolenými, jeden z nich se stane prvním, který splní dávnou touhu člověka po vesmíru. Který z nich to asi bude?

 

Gagarin- ten první… (3/7)

 

Výcvik pro historii

 

První týdny tréningu pro historickou misi moc nepřipomínaly technologický vrchol, jaký bychom očekávali. Ve dvoupatrové budově Centrálního armádního vojenského klubu na Leningradském prospektu se 14. března 1960 v devět hodin ráno sešla dvacítka kandidátů, aby započala svou přípravu. V prvních lekcích se učili o vlivu beztíže na lidský organizmus, poprvé se začali zabývat nebeskou mechanikou a v neposlední řadě dostali školení ohledně života v Moskvě- koneckonců to byli chlapci z vojenských základen, kde se velkoměstskému životu mohli naučit jen stěží.

Ovšem stačilo pár úvodních lekcí a budoucí hrdinové vesmíru začali brblat- výklad je nudný a těžko srozumitelný. Jakmile se o jejich projevech nevole dozvěděl legendární Sergej Koroljov, angažoval některé své mladé inženýry, aby kosmonauty školili jak v teoretických předmětech, tak v materiální stránce, tedy o konstrukci lodi a nosné rakety. Mezi těmi, kteří dvacítku mužů školili, byl například Oleg Makarov, Alexej Jelisejev nebo Vitalij Sevasťjanov. Pokud jsou váženému čtenáři jména povědomá, není to náhoda- zmínění inženýři se posléze sami stali úspěšnými kosmonauty.

Pokud ovšem lekce připadaly kosmonautům nudné, co si asi museli myslet o rafinovaném mučení, které si pro ně pod názvem „izolační komora“ nachystal akademik Oleg Gazenko, ředitel Institutu pro výzkum medicínských a biologických problémů. V izolační komoře se měla projevit schopnost adaptace kandidátů na prostředí s minimálním množstvím stimulů. Nikdo z nebohých mladíků netušil, na jak dlouho do komory zamíří. Délka pobytu mohla být od jednoho do deseti dnů. Aby toho nebylo málo, testovaná osoba musela řešit různé úkoly, zažívala změny talku, náhlé akustické i světelné signály a nepravidelnou komunikaci s výzkumníky venku. Navíc hodiny, které v komoře visely, šly někdy rychle, jindy pomalu, a tak ztratil nebožák, uzavřený v komoře, naprosto přehled o čase.

Kandidáti se s izolací vypořádávali různě- například German Titov si chtěl s sebou vzít svazek Evžena Oněgina. Po zamítnutí této žádosti se ukázalo, že velkou část básnického monumentu umí nazpaměť a sám sebe i obsluhu komory oblažoval hlasitým přednesem vybraných pasáží. Jurij Gagarin snášel izolaci dobře, žertoval s obsluhou, která mu ovšem většinou neodpovídala, a ke konci si začal vymýšlet popěvky o vybavení komory. Z reproduktorů se do obslužné místnosti linuly šlágry jako: „Moje elektrody… jedna elektroda se žlutým drátem… jedna s červeným…“ a podobně. Zlatého slavíka by asi nezískal, nicméně testy izolace opakovaně zvládal podle lékařů a psychologů na jedničku.

Izolační komora samozřejmě nebyla jedinou torturou, kterou byli nuceni budoucí kosmonauti podstoupit. Hodně nepříjemná byla například i termokomora. V té musel každý vydržet po dobu několika dní teplotu 55°C při vlhkosti 40%. Mars Rafikov vzpomínal, že po třetím dni v termokomoře se mu začaly zdát sny o fontánách, mořích a vodopádech.

Gagarin během parašutistického výcviku na základně Engels

Gagarin během parašutistického výcviku na základně Engels
Zdroj: bostondirtdogs.boston.com

Budoucí kosmonauty také čekala náročná šestitýdenní parašutistická příprava, první seskoky z letounu An-2 absolvovali kandidáti v dubnu 1960, nejprve „na trhačku“, tedy s okamžitým otevřením padáku a z výšky 800 metrů. Seskoky samozřejmě absolvovali i po ukončení soustředění na letišti Engels, mnozí si během let vysloužili odznak instruktora parašutizmu a posléze se dostali až k seskokům ze 3700 metrů a s více než minutovou výdrží před otevřením vrchlíku. Instruktorem jim byl mistr sportu plukovník Nikolaj Nikitin. Vzhledem k tomu, že první kosmonauté se rekrutovali z řad vojenských pilotů, měli už nějaký ten seskok za sebou. Nicméně teď Nikitin svým svěřencům připravoval různé nepředvídané scénáře, při kterých tuhla krev v žilách- který soudný člověk by sám sebe uvedl při seskoku do rotace, aby se mu zapletly padákové šňůry? Nikitin však dobře věděl, co dělá- poslední fáze letu lodí Vostok spočívala v katapultáži kosmonauta a samostatném sestupu pod vrchlíkem padáku. Dokonalá příprava na potenciálně velmi nebezpečné okamžiky byla naprostou nezbytností.

Po náročných dnech výcviku a studia se muži vraceli domů do stísněných pokojů základny Čkalovskoje, kam se po několika týdnech pobytu na Chodynce přestěhovali. Přes jejich pozdější hvězdný status zde byli nuceni bydlet ještě několik let. Legendární Hvězdné městečko totiž bylo v těch letech pouhým staveništěm v lesích přibližně dva kilometry východně od přistávací dráhy Čkalovského. Teprve v roce 1961 bude hotova první budova, poskytující prostory velení Hvězdného a administrativě. Obytné domy pro kosmonauty byly v době výcviku první dvacítky ještě v nedohlednu…

"Orlíci" při návštěvě OKB-1

„Orlíci“ při návštěvě OKB-1
Zdroj: www.ogoniok.com

Všichni adepti na kosmickou cestu byli pochopitelně velmi zvědaví na stroj, pomocí kterého tuto cestu uskuteční. 18. června 1960 se dočkali- do své kanceláře je pozval sám Sergej Koroljov. Právě ten den se začala formovat historická role Jurije Gagarina. V Koroljovově kanceláři Jura usedl hned vedle hlavního konstruktéra. Koroljov začal setkání malou řečí, která měla zřejmě dodat kosmonautům důvěru ve stroj z jeho dílny: „To, co tady děláme, je vlastně ta nejjednodušší věc na světě.  Něco vymyslíme, najdeme ty správné lidi, kteří to postaví a zadáme spoustu zakázek na komponenty těm nejzkušenějším a nejlepším továrnám po celé zemi. Když nám dodají to, co jsme objednali, nám zbývá jen to všechno složit dohromady. Vážně to není nic složitého.“ Pak následovala beseda mladých důstojníků s ústřední postavou sovětského kosmického programu. Bylo okamžitě jasné, žeJurij udělal na Koroljova velký dojem. Bez ostychu pokládal otázky ohledně vesmíru a raketové techniky.  Jak po letech vzpomínal Alexej Leonov, v jeden okamžik Koroljov oslovil Gagarina: „Postav se, a řekni mi, můj orlíku, o tvém životě a rodině.“ Gagarin vstal, začal vyprávět a na deset minut pro Koroljova ostatní mladíci přestali existovat.

Po úvodní rozpravě se Koroljov se svými „orlíky“ přesunul k montážní lince, kde se kompletovaly Vostoky. Spolu s jedním ze starších inženýrů, Olegem Ivanovským, vysvětloval budoucím kosmonautům design lodi. Gagarin a jeho kolegové nevycházeli z údivu. Jako piloti byli zvyklí na okřídlené stroje a tady stojí jakési koule s kuželem vespod. Tohle má opravdu létat? A dokonce až nad hranici 100 kilometrů? Oleg Ivanovskij, známý svým květnatým a zdlouhavým řečnickým stylem, obšírně vysvětloval kosmonautům principy fungování jednotlivých systémů. Nakonec jej Koroljov uťal a vše shrnul poněkud srozumitelnějším způsobem. Pak oznámil mladým mužům, že vše nelze pochopit za jeden den a že jsou pro ně připraveny lekce, objasňující vše do detailů. Na jejich konci budou kandidáty čekat zkoušky. „Sergeji Pavloviči, budete nás známkovat?“, ozval se Jurij. Napůl žertem, napůl vážně Koroljov zahromoval: „Ano, a budeme vás vyhazovat! Čemu se smějete? Přestaňte se smát, Juriji Alexejeviči!“ Gagarin se se značným sebeovládáním přinutil přestat šklebit, což Koroljova uspokojilo. Další detail, jenž vyvolal vzájemné sympatie a posunul Gagarina o krůček před ostatní…

Pak Koroljov pozval kosmonauty, aby si vyzkoušeli, jak se v „šariku“ (tak byla nazývána podle svého tvaru návratová kabina Vostoku- šarik znamená „kulička“) sedí. Okamžitě se přihlásil Gagarin: „S Vaším svolením, Sergeji Pavloviči…“ a rychle vystoupil po schůdkách k průlezu kabiny. Tam si rozvázal tkaničky a vyzul si boty. Teprve potom se zachytil okrajů průlezu a vklouznul na katapultážní sedadlo. Jeho gesto s botami, starý ruský zvyk značící úctu při vstupu do místnosti, udělal na Koroljova opět dojem. Mnoho zúčastněných má za to, že tím momentem se z Gagarina stal alespoň pro Koroljova kosmonaut číslo jedna.

Pár dní před návštěvou OKB-1 přijali Gagarina za člena Komunistické strany SSSR. Politické angažovanosti se nedalo vyhnout, ostatně Gagarin o nějaké vyhýbání ani nestál. Z jeho pohledu to byl logický krok. Deziluze z režimu, panujícího v jeho zemi, přišla až mnohem, mnohem později…

Svým přijetím do KS SSSR ale rozhodně získal u velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina. Kamanin byl velmi důležitou postavou v životě dobyvatelů vesmíru. Jeho funkce by se dala vzdáleně přirovnat k Deke Slaytonovi, který vládnul nad oddílem astronautů NASA. Názory na Kamanina se vzácně shodují v několika bodech: absolutně mu chyběl smysl pro humor, byl velmi oddaným komunistou stalinistického střihu a podle mnohých byl také velmi zlým člověkem. Neodpouštěl jakékoli poklesky v profesním i osobním životě, o stylu jeho uvažování vypovídá jedna historka z konce šedesátých let:

Georgij Šonin, člen prvního oddílu kosmonautů a veterán letu Sojuzu-6, jednoho dne zaspal a zmeškal odjezd autobusu, který převážel posádky z Hvězdného městečka k nácvikům do CKBEM v Podlipkách. Zavolal si tedy taxi, ale po cestě zjistil, že si zapomněl propustku do komplexu CKBEM. V osadě Mineralnyje vody přikázal taxikáři zastavit u konzumu, kde si koupil salám a lahev vodky. Pak poručil řidiči, aby jej dovezl na jedno z moskevských koupališť a po cestě prokládal sousta salámu polykáním obsahu lahve, jež byla po chvíli prázdná. Když se Kamanin dozvěděl, že se Šonin nedostavil k výcviku a místo toho se pohyboval opilý na veřejnosti, byl vzteky bez sebe. Předvolal si Šonina a oznámil mu, že do vesmíru už nepoletí. Šonin žadonil, prosil, a pak pronesl osudovou větu: „Klidně mi seberte hvězdu hrdiny SSSR, jen mě nechte znovu letět!“ Kamanin jej vyhodil s tím, že by ani tak nevadilo jeho opilství a lehkovážnost, ale znevažování nejvyššího řádu, jaký byl v SSSR udělován- to se nepromíjí. Šonin se skutečně už nikdy do vesmíru nepodíval.

Zatím však uprostřed léta 1960 Kamanin a instruktoři stáli před velkým problémem. Stále více bylo jasné, že nebude možné vycvičit devatenáct zbylých kosmonautů tak, aby dosáhli vrcholné formy na jaře příštího roku. Jediným řešením bylo vyčlenit několik nejschopnějších a nejslibnějších a ostatní odsunout na druhou kolej. Mezi elitní skupinkou šesti kandidátů na první let byl Gagarin, Titov, Kartašov, Nikolajev, Popovič a Varlamov. Ovšem záhy se to mělo změnit. U Anatolije Kartašova se 16. července během jednoho z testů na centrifuze objevila petechie- tečkovité krvácení.  To pro něj znamenalo konec nadějí, byl vyřazen z elitní šestky a o pár měsíců později i ze stavu oddílu kosmonautů. To však nebyl konec- jen o 8 dní později si Valentin Varlamov poranil páteř při skoku do mělké vody. Byl vyřazen z kádru, ale zůstal ve Středisku přípravy kosmonautů nejdříve jako administrativní pracovník a posléze jako specialista na astronavigaci.

První šestka kosmonautů s Koroljovem (uprostřed), šéflékařem Karpovem (vpravo od Koroljova) a Nikolajem Nikitinem (zcela vpravo)

První šestka kosmonautů s Koroljovem (uprostřed), šéflékařem Karpovem (vpravo od Koroljova) a Nikolajem Nikitinem (zcela vpravo)
Zdroj: lh4.ggpht.com

Bylo třeba provést nový výběr, a tak ke Gagarinovi, Titovovi, Nikolajevovi a Popovičovi přibyl ještě Valerij Bykovskij a Grigorij Něljubov. Jedním z hlavních kritérií byl krom schopností a dosavadních výsledků také vzrůst- konstruktéři potřebovali co nejmenšího kosmonauta. Vostok měl totiž poměrně přísné hmotnostní limity, stejně tak sedadlo. Navíc u vyšších postav panovala obava, že katapultovací sekvence by nemusela proběhnout správně. Boris Volynov se údajně do první šestky nedostal proto, že měl široká ramena- příliš široká pro katapultovací křeslo, Alexej Leonov byl zase příliš vysoký. Přednost prostě měli „prckové“- a Gagarin jím naštěstí byl, při výšce 157 cm byl ideálním kandidátem.

Vybraná šestice pak měla absolutní prioritu během nácviku jak na reálném vybavení, tak na simulátorech (ačkoliv komplexní simulátor Vostoku, nazvaný TDK-1- oproti dnešním simulátorům zoufale primitivní- byl hotov až na podzim 1960 a podle všeho jej do dubna stihli využít pouze Gagarin s Titovem). Tempo výcviku se stupňovalo. Všichni cítili, že se blíží rozhodující okamžik, kdy jeden z jejich středu bude vyvolen, aby se zapsal do dějin.

Přes všechnu hektičnost Gagarin si našel čas, aby navštívil své rodiče v Gžatsku. Jeho maminka jej tehdy poprvé viděla jinak, než v chlapeckém kabátě, nebo v uniformě. Jeho drahý tmavě šedý oblek jí k Jurovi nepasoval. Jura se jen smál a ujistil maminku, že se v něm také cítí divně, načež jej svlékl a šel jako vždy pomoci na zahradu okopávat záhony. Nebylo možné si nevšimnout, že vše nyní dělal rychleji, než dříve. Jakoby stále někam spěchal. Jeho rodiče pochopitelně nemohli tušit, k čemu se jejich Jura připravuje, jeho skutečný život jim byl od jara naprosto skrytý. Jurova manželka Valja sice věděla, oč jde, ale nesměla o tom nikomu říci. Nikdy to nevyslovila nahlas, ale je pravděpodobné, že ji budoucnost začínala děsit…

Při neúprosném tempu výcviku tady najednou byl nový rok 1961, rok ve znamení prvních krůčků člověka do oceánu, zvaného vesmír. Na nějaké velké oslavy kolem tradiční jolky ale nebyl čas- už 17. ledna čekaly šestici kandidátů praktické zkoušky v improvizovaném simulátoru Vostoku na základně Žukovskij. Ihned po praktické části následoval pohovor s komisí, vedenou Kamaninem, během kterého kandidáti prokazovali znalosti nominálních i nouzových postupů. Po zevrubném ždímání budoucích kosmonautů se komise odebrala k poradě a udělila známky- Gagarin, Titov, Nikolajev a Popovič- výtečně, Bykovskij a Něljubov- velmi dobře. A aby kandidáti příliš nezaháleli, následovaly hned druhý den písemné testy. Jejich výsledky byly zkombinovány se známkami z předchozího dne, a před komisí se úhledně seskupila jména podle dosažených výsledků. Na horním konci seznamu byl… Jurij! Za ním se seřadili: Titov, Něljubov, Nikolajev, Popovič a Bykovskij.

O trojici mužů, kteří budou bojovat o šanci dostat se do učebnic dějepisu, bylo rozhodnuto. Gagarin, Titov i Něljubov si uvědomovali, že stojí pouhý krůček od jednoho z největších dobrodružství dvacátého století. Nikolajev, Popovič a Bykovskij sice v přípravě pokračovali také, věděli však, že si budou muset na svou šanci počkat trochu déle.

U Gagarinů doma se také čekalo. Valje utěšeně rostlo bříško, na cestě byl druhý přírůstek do rodiny. Jurijovi to dělalo vrásky na čele- porod měl přijít asi měsíc před startem. Navenek na sobě nedal nic znát, ale poprosil svoji maminku, aby z Gžatsku přijela a postarala se o Valentinu v době, kdy bude na „služebních cestách“. Zatímco babička Anna byla přesvědčená, že její druhé vnouče bude kluk, Jura si moc přál další holčičku. To ale nebylo jeho jediné přání.  Ve skrytu duše také toužil, aby byl tím, kdo osedlá Vostok jako první…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://vintagespace.files.wordpress.com/2011/04/cosmonaut-group-1960.jpg
http://bostondirtdogs.boston.com/BDD_YG_cosmo21909.jpg
http://www.ogoniok.com/common/hash/3/7/37293d84-2a4e-1964-4f7c-f75835926d10.jpg
http://lh4.ggpht.com/_WPMKi5H2_0A/TaScp8oMmhI/AAAAAAAAIW0/q1SNjMz-W2c/lost%20cosmonauts_thumb%5B10%5D.jpg?imgmax=800

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (29 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
Vesmírné osudy 27. díl - Jurij Gagarin, 2.4 out of 5 based on 29 ratings
Pin It
(Visited 800 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (29 votes cast)
(Visited 800 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


Zanechte komentář