Vesmírné osudy 18. díl – Valentin Gluško

Lubjanka

Otázka: „Kdo je kromě vás členem škůdcovské organizace v reaktivním institutu?“
Odpověď: „Kromě mé osoby jsou členy antisovětské trockistické škůdcovské organizace v reaktivním institutu: Langemak -můj zástupce, Gluško, Pobědonoscev, Koroljov a Švarc. Svou záškodnickou činnost jsem uskutečňoval prostřednictvím těchto osob.
Otázka: „Odkud víte, že Langemak a ostatní zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace v institutu?“
Odpověď: „O tom, že zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace, vím od Langemaka. Všichni byli svou záškodnickou činností spojeni s Langemakem.“
Více se od Ivana Klejmenova, náčelníka RNII, vyšetřovatel Luchovickij nedozvěděl. Přesto těchto několik odpovědí, které padly během výslechu 16. prosince 1937, stačilo k tomu, aby byla kolem RNII utažena smrtící smyčka NKVD. Co nedostal vyšetřovatel Luchovickij z Klejmenova, to se dozvěděl vyšetřovatel Šestakov  od anonymního „pomocníka“ přímo ve RNII. V protokolu se mimo jiné praví o tom, že záměrnou nedbalostí způsobil V. P.Gluško při zkouškách plynového generátoru sedmiměsíční skluz. Protokol, obsahující informace ochotně vymyšlené oním informátorem, pak vyšetřovatel nechal podepsat Georgii Langemakovi. Tím byl osud Klejmenova i Langemaka zpečetěn. V noci z 10. na 11. ledna 1938 jejich pozemská pouť skončila kulkou do týla v podzemí Ljubjanky. Gluškovi a dalším pracovníkům RNII v té době zbývaly týdny, nanejvýše měsíce svobody…

 

Valentin Gluško- Ve znamení ohně (2/6)

 

Zastavení druhé: Doutnající uhlíky

 

Nad hlavní budovou RNII se v únoru 1938 stahovaly černé mraky. Na konci minulého roku byly zatčeny dvě vůdčí osobnosti institutu a všem je jasné, že zatýkání zdaleka neskončilo. A v této době se najednou začaly odkrývat charaktery pracovníků insitutu. Pořádaly se schůze, které rozebíraly jednání vedoucích pracovníků, které Klejmenov a Langemak označili ve svých výpovědích. 13. února se konala schůze pracovníků RNII, která měla jediný účel: analyzovat „škůdcovskou činnost“  V.P. Gluška. Schůzi dirigovala ze zákulisí NKVD, která doufala, že Gluško během ní dá záminku k svému zatčení. Nestalo se tak. Druhá schůze na stejné téma následovala o týden později. Tentokrát se zaměřila na Gluškovy publikace, minimálně jedna z nich byla přece psána ve spolupráci s „nepřítelem lidu“ Langemakem, to samo o sobě o něčem svědčí, není-liž pravda? Tentokrát už byl Gluško sesazen ze své funkce vedoucího sekce kapalinových motorů a také vyloučen z užšího vedení RNII. Gluško velmi dobře věděl, že vyvrcholení této frašky se blíží.

Gluškův rozsudek s připsanou poznámkou, která mu dost možná zachránila život

Gluškův rozsudek s připsanou poznámkou, která mu dost možná zachránila život
Zdroj: commons.wikimedia.org

Když si pro něj 23. března 1938 přišli, možná ještě měl v koutku duše nějakou naději. Není přece možné, aby u soudu taková nesmyslná obvinění obstála. Čekání v cele Ljubjanky a poté v Butyrské věznici  bylo nekonečné. Výslechy, často doprovázené bitím, oslabovaly vůli a fyzickou schránku obviněných, vyšetřovatelé a bachaři své řemeslo ovládali dokonale. Týdny čekání, výslechů a týrání se přelévaly v měsíce, tribunály v ony dny soudily nepřetržitě, obviněných byly tisíce. Konečně se dostala řada na případ Valentina Petroviče. 15. srpna 1938 si vyslechl rozsudek: za škůdcovskou protisovětskou činnost byl odsouzen na 8 let v nově zřízeném táboře „Ухтижемлаг“ ( to je zkrácený výraz pro „Ухто-Ижемский  Итл“- Uchto- Ižemský pracovní tábor). Avšak ještě předtím, než se mohl vypravit v jednom z vagónů na sever, do podhůří Uralu, přišla změna rozkazu. Zřejmě se přimluvil někdo vlivný, a Gluškovi byla změněna jeho destinace. „Ост. для раб. в техбюро (Ponech. na pr. v konstrukční kanceláři)“. Tato nenápadná poznámka v jeho spise znamenala záchranu. Žádný pracovní tábor, žádná dřina do úmoru, žádný neustálý přízrak smrti nad hlavou.

Valentin Petrovič zamířil do Tušina u Moskvy, kde byl v místním závodě č. 82 zařazen do „šarašky“ (Šaraška byl tábor pro vědce, konstruktéry a inženýry. Ti mohli pracovat na projektech podle své odbornosti, stále však nesli status vězně. Materiální podmínky pro takovéto trestance byly nesrovnatelně lepší, než v jiných táborech Gulagu. Mezi nejznámější obyvatele šarašek patřil například A.N.Tupolev, S.P.Koroljov a jiní). Zde pracoval na pomocném raketovém motoru pro letoun S-100 a Staľ-7. V roce 1940 pak byl převeden do závodu č. 27 v Kazani. Místní šaraška stála na rozhraní dvou závodů: původní továrny č. 27, a závodu č.16 na výrobu leteckých motorů, který sem byl evakuován z Voroněže. V jeho rámci  byl Gluško ustanoven do funkce hlavního konstruktéra konstrukční kanceláře 4. speciálního oddílu NKVD při závodě č. 16. Pod jeho vedením se zde postupně vyvíjely pomocné letecké raketové motory na kapalné palivo RD-1, RD-1ChZ, RD-2 a RD-3.

Ještě před odjezdem do Kazaně požádal, aby s ním poslali i Klejmenova, Langemaka a Koroljova. Netušil, že první dva jmenovaní jsou již tři roky po smrti a ten třetí byl ještě donedávna bezprávným „zekem“ na Kolymě. Nakonec se ale Gluško Koroljova v roce 1942 dočkal. Bývalí spolupracovníci ze RNII se nyní setkali ve zcela jiných podmínkách, ale mohli pracovat na tom, co je zajímalo. Koroljov se stal zástupcem hlavního konstruktéra OKB-16 pro letové zkoušky, byl tedy, jak Valentin Petrovič neustále zdůrazňoval, jeho podřízeným. Možná tady je položen jeden ze základních kamenů budoucího rozkolu obou mužů. Svou roli snad hrálo i to, že zatímco Klejmenova s Langemakem zastřelili a Koroljova odsoudili k téměř jisté smrti na Kolymě, Gluško vyvázl „pouze“ s osmi lety a navíc se rovnou dostal do „fešáckého“ vězení v šarašce. Nahlas o tom ani jeden ze dvou protagonistů nepromluvil a my se můžeme po více než půlstoletí pouze dohadovat…

Šaraška v Kazani, kde Gluško během války pracoval.

Šaraška v Kazani, kde Gluško během války pracoval.
Zdroj: russianhistoryblog.org

Zatím tedy Gluško řídil svou kancelář a pracoval na svých motorech. Ty byly zkoušeny většinou zástavbou do střemhlavých bombardérů Pe-2. Ale aby hlavní konstruktér nezapomněl, že je stále ještě „zekem“, tedy vězněm číslo 134, na každém kroku jej následoval „ochránce“. Tento ochránce neměl na starosti ani tak Gluškovo bezpečí, jako spíše měl za úkol mít přehled o každé Gluškově konverzaci, o každém slově, které kde pronesl. Ani v šarašce NKVD vězňům nedůvěřovala.

Nastal rok 1944. Díky pracovníkům polského odboje začaly prosakovat do zahraničí zprávy o testech německých raket na střelnici v Blizně. Generály armád i hlavy států, bojujících proti Hitlerovi, začaly zprávy zajímat a znepokojovat. Stalina nevyjímaje. V tom čase mu na stole přistála zpráva o činnosti Gluškovy kanceláře. Stalin si pozval Gluška k osobnímu pohovoru. Výsledek oné audience se dostavil 4. srpna 1944: Gluškovi, Koroljovovi  a 34 dalším pracovníkům kanceláře je trest prominut a jsou svobodnými občany.

9. srpna 1944 dostali bývalí vězni k dispozici obytný dům na Ledovově ulici v Kazani. Mohou zde zůstat a pokračovat ve své práci. Gluško, Koroljov a většina pracovníků kanceláře tuto možnost využila. Pracovali dál na svých projektech, přeci jen- byla válka a oni chtěli přispět k vítězství své vlasti. V prosinci toho roku je kancelář přejmenována na ОКБ-СД (ОКБ специальных двигателей- výzkumná konstrukční kancelář speciálních motorů). Do jejího čela byl potvrzen… jak jinak, než Valentin Gluško. Pod jeho vedením probíhaly letové zkoušky motoru RD-1 na letounech Pe-2, La-7, Jak-3 a Su-6. V roce 1945 byl Valentin Petrovič navíc jmenován vedoucím katedry reaktivních motorů na Kazaňském leteckém institutu. Ale Kazaň přece jen nebyla jeho domovem, ten nechal za sebou v ony temné březnové dny roku 1938.

Už v den, kdy mu byl zrušen trest, poslal své druhé ženě, kterou byla Tamara Sarkisova, nadšený telegram. Tamara si jej však v Moskvě užila jen velmi krátce. Po porážce Německa se po jeho území rozjely desítky týmů, skupin a komisí, a všechny závody, zkušebny, laboratoře, střelnice a sklady byly pečlivě prozkoumány. Ukazovalo se, že Němci dokázali v mnoha odvětvích dosáhnout takřka neuvěřitelných úspěchů. Sofistikované pancíře a koncepce tanků, reaktivní i raketové letouny, křídlaté střely, naváděná munice, to všechno udivovalo spojenecké týmy na každém kroku. Stejně tomu bylo i u raketového výzkumu. Angličané, Američané i Sověti šmejdili  místy, kde ještě pár měsíci předtím úřadoval Werhner von Braun a jeho tým.  Po většinu času jim doslova lezly oči z důlků. Vždyť tam, kde oni dokázali vyvíjet motory s pár desítkami, maximálně stovkami kilogramů tahu, von Braun a jeho lidé dokázali vyvinout tah přes 25 tun!

V červenci 1945 odjel Gluško spolu s dalšími odborníky do okupovaného Německa, aby tam studoval raketovou techniku poraženého soupeře. Aby práce skupiny byla zakotvena v hierarchii armády, byl zřízen speciální institut NII-4. Zástupcem náčelníka NII-4 byl generál Lev Gajdukov, který se velkou měrou zasloužil o hladkou práci Gluška, Koroljova a ostatních. Právě on byl později vedoucím Institutu „Nordhausen“, tedy organizace, která prohledávala a zkoumala stejnojmenný podzemní závod na výrobu raket V2 a snažila se do nejmenšího detailu analyzovat a kopírovat německé technologie.

Zkouška motoru na stavu v Lehestenu

Zkouška motoru na stavu v Lehestenu
Zdroj: jena1806.com

Na podzim byl Gluško v Kuxhavenu přítomen britskému demonstračnímu odpálení jedné ze zachovalých střel V2. Ve všech přítomných zanechal tento start velký dojem. Až tak velký, že bylo rozhodnuto přemístit jednu z letuschopných střel, které Sovětům padly do rukou, do Moskvy a tam v Leninských horách uskutečnit jeden předváděcí start pro potěchu generality a Moskvanů. Naštěstí se tento nápad donesl Stalinovi, který projevil více rozumu, než nadšení raketoví inženýři, a celý spektákl zatrhnul. Jenže na cestě do Moskvy už byl vlak s raketou a nutným vybavením. Nad předváděcím odpalem chtěl osobně dohlížet Arvid Pallo, šéf testů raketových motorů V2 na stendu v Lehestenu. V tamním pískovcovém lomu bylo německé testovací středisko, které nyní Sověti využívali ke zkušebním zážehům trofejních motorů. A protože Pallo byl na cestě do Moskvy, velitelem střediska se stal Valentin Gluško. Pod jeho vedením se uskutečňovaly testy motorů, které pak byly rozebrány a analyzovány. Mezitím také vyjížděl na průzkum do oblastí, kde se nacházely součásti technologií nebo dokumenty- tedy do Rakouska a do Československa.

Gluško se okolí vždy jevil jako poměrně sebevědomý člověk. Nikdo si nicméně ani na okamžik nedovolil pochybovat o jeho schopnostech a intuici. O zajímavé stránce jeho osobnosti vypovídá dopis, který adresoval svému nadřízenému, generálu Gajdukovovi: „Rád bych obrátil Vaši pozornost k faktu, že čtyřměsíční práce mé skupiny v Německu, a koneckonců i má předchozí šestnáctiletá zkušenost na pozici konstruktéra raketových motorů, dává záruku toho, že mám všechny potřebné znalosti a schopnosti k organizaci a další práci na těchto objektech v SSSR. V Berlíně 23. listopadu 1945, podepsán V.P.Gluško“

Po návratu do SSSR v prosinci roku 1945 jej čekalo pouhých pět měsíců relativního klidu. V květnu následujícího roku se opět ocitá v Německu. Tentokrát už je jeho skupina v Lehestenu podřízena nově vzniklému Institutu Nordhausen. Ovšem jeho pověst a sebevědomí už neslo své ovoce. 3. července 1946 byl za jeho nepřítomnosti letecký závod č. 456 v Chimkách u Moskvy převeden pod vedení kanceláře OKB-SD v Kazani. Vznikla tak nová kancelář OKB-456. Jejím ředitelem se stal šéf kazaňské kanceláře Valentin Petrovič Gluško. O tři měsíce později, 29. září, byla OKB-SD přemístěna z Kazaně do Chimek. Když se v prosinci Valentin Gluško vrátil z Německa domů, byl z něj vedoucí velkého komplexu, který měl jediný úkol- produkovat raketové motory, které by mohly být využity k vývoji nových zbraní, nebo možná i k jiným účelům. O oněch jiných účelech se však pouze špitalo v ústraní, koneckonců- účty platila hlavně armáda, a tu nějaký vesmír vůbec nezajímal.

Nicméně scéna byla ustavena, kulisy a herci byli na svých místech a předehra velkolepé kosmické show mohla začít…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:RIAN_archive_142949_Lubyanka_Square_in_Moscow.jpg
RIA Novosti archive, image #142949 / Vladimir Fedorenko / CC-BY-SA 3.0
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%D0%9F%D1%80%D0%B8%D0%B3%D0%BE%D0%B2%D0%BE%D1%80_%D0%92._%D0%9F._%D0%93%D0%BB%D1%83%D1%88%D0%BA%D0%BE.jpg
http://russianhistoryblog.org/2011/03/the-sharashka-phenomenon/okb-16_sharashka/
http://www.jena1806.com/zentral/img005.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


3 komentáře ke článku “Vesmírné osudy 18. díl – Valentin Gluško”

  1. Dušan Oravec napsal:

    Ufff, tak som sa dočkal ďalšieho dielu. Už som si začal ohrýzať nechty na rukách. 😉 Ozaj, tak ma napadlo, že z „Vesmírnych osudov“ by mohla vzniknúť už celkom slušná kniha. Nerozmýšľal autor nad touto alternatívou ?

    • Vojtěch "vogo" Gondžala napsal:

      A nejen z tohoto seriálu. Rozhodně i Kritické momenty kosmonautiky by mohli být vydány. V knihovně bych si dokázal velmi dobře představit oboje.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Děkuji Vám oběma.
        Co se týče té knihy- zjistil jsem, že to není tak jednoduché, jak by se zdálo. Ale ještě jsem flintu do žita nehodil. 😉

Zanechte komentář