Vesmírné osudy 13. díl – Wernher von Braun

Úspěchy Německa z počátku druhé světové války byly nadobro pryč. Rok 1943 byl ve znamení boje o přežití. Němečtí vojáci na několika frontách prohrávali a jen za cenu velkých ztrát drželi některé vzdálené pozice. Prohra u Stalingradu předznamenala rozpad východní fronty. Spojenecká Itálie kapitulovala a spojenečtí vojáci se vylodili na Sicílii. Afrika byla už vesměs osvobozena a kdysi silné německé námořnictvo ztrácí svoji poslední bojeschopnou bitevní loď. Hitler a vojenské vedení Německa začali sahat k zoufalým řešením. Potřebovali něco, co by zvrátilo nekonečné porážky na všech frontách. Hitler se upnul k zázračným zbraním. Roky, kdy jeho armády vyhrávaly konvenčním způsobem, byly pryč a právě nyní se začal zoufale poohlížet po tom, co by mohlo zázračně přeskupit karty. Začala doba zázračných zbraní.

IV. Útěk

Smrtonosná zbraň

Vojenská návštěva v Peenemünde. Von Braun zcela vpravo.

Vojenská návštěva v Peenemünde. Von Braun zcela vpravo.
Zdroj: http://www.ufodigest.com/

Hitler v červnu roku 1943 poslal přímý rozkaz do Peenemünde. Rozkaz uváděl, že se musí okamžitě začít se sériovou výrobou V2. Mělo se jich vyrobit třicet tisíc, přičemž každý měsíc mělo sjet z výrobní linky tisíc funkčních střel. Všechny tyto střely měly být určeny pro bombardování Londýna a zlomení morálky místního obyvatelstva. Von Braun věděl, že je to nesmysl a že toho nebude schopen dosáhnout v požadovaném termínu. V2 byla nová technologie, střela, která měla ještě mnoho much a potřebovala dotáhnout do konce. Průměr úspěšných startů v roce 1943 činil pouze 40%, to znamená, že šest z deseti vypuštěných střel nezasáhlo cíl a mnohdy nedokončilo svůj let. Začalo tak složité a náročné období, kdy se tým von Brauna snažil střelu dotáhnout. Pracovalo se dlouho do nocí a doslova tisíce inženýrů ladili každý detail nyní opět chtěné střely. Během ročních úprav střely zasáhlo Peenemünde několik náletů, nejdříve RAF, poté spojenecká letadla. Pokaždé se podařilo škody poměrně rychle zahladit a dále pokračovat v práci.

Tři měsíce po spojeneckém vylodění v Normandii, ve chvíli, kdy Německo ztratilo Paříž a východní fronta byla už velmi blízko starým hranicím Pruska, se konal odpal první sériově vyrobené střely V2. Po dvou neúspěšných pokusech, dopadla třetí raketa na předměstí Paříže a způsobila první škody. Poté se začalo se systematickým bombardováním Londýna. Střela, která měla být předzvěstí letů do vesmíru, začala bombardovat vlastní planetu.

Spalovací komora V2 poté, co dopadla na Londýn.

Spalovací komora V2 poté, co dopadla na Londýn.
Zdroj: http://media.iwm.org.uk/

Jaké měl tým von Brauna a on sám při prvních dopadech na Londýn pocity? Jak sám později mnozí potvrdili, byly to zpočátku smíšené pocity. Na jednu stranu byli lidé zklamaní, že jejich střela neslouží průzkumu vesmíru, ale na druhou pociťovali silné zadostiučinění. Spojenecké nálety na německá města, které byly v této době velice pravidelné, zanechaly mnohá místa, které miloval von Braun i jeho inženýři v troskách a možnost, že po v podstatě zániku Luftwaffe má Německo možnost jim to ještě vrátit byla opojná. Sám von Braun měl však se starou Anglií a Londýnem silné osobní vazby. Jeho otec tam kdysi pracoval na londýnské radnici a jeho matka v Anglii vyrostla. Sám von Braun v Londýně prožil mnoho nezapomenutelných dní, na které rád vzpomínal. Ale byla válka, RAF bombardovala německá města, členové rodin inženýrů umírali a tak první dopad V2 na Londýn v Peenemünde oslavili přípitkem vína.

V2 se vyráběla v podzemní továrně v Mittelwerku, která své pracovní síly čerpala z přilehlého pracovního tábora a práce v ní nebyla ničím příjemným. I když von Braun po válce tvrdil, že o nasazených v továrně nevěděl a nevěděl ani o tom, jaké tam byly neutěšené podmínky, je známé, že do továrny občas létal řešit dílčí problémy i personální otázky. Z pozdějších korespondencí je známo, že von Braun o pracujících v továrně věděl, ale jak sám tvrdil, nemohl nic dělat. Jeho úkolem bylo vyprojektovat V2 a to udělal. Ze své pozice však nemohl ovlivnit, jak bude raketa vyráběna. Akutní nedostatek pracovních sil v Německu byl úřady kompenzován právě takto a on byl malý pán. Jeho mlžení po skončení války a v prvních letech pobytu ve Spojených státech tak bylo účelové. Později však připustil, že této každodenní situaci v Německu nemohl nikterak zabránit, ač o ní věděl.

Wernher von Braun, nacisti a Hitler

Velice kontroverzní otázka, jaký byl vztah von Brauna k Hitlerovi a jak to bylo s jeho zapojením do nacistické SS, doposud rozvášňuje mnohé. Není cílem tohoto článku dojít k nějakému závěru. Pokusíme se jen ve zkratce shrnout, co všechno se stalo a co k tomu vedlo, názor si může každý utvořit sám.

V2 měly psychologicky podkopat morálku obyvatel Londýna. Známý obrázek ukazuje, že se to nedařilo.

V2 měly psychologicky podkopat morálku obyvatel Londýna. Známý obrázek ukazuje, že se to nedařilo.
Zdroj: http://humanrightsgroup.files.wordpress.com/

Sám von Braun se s Hitlerem setkal celkem čtyřikrát. Dle svých slov se při každém setkání značně měnil i způsob, jakým Hitler na von Brauna zapůsobil. Poprvé s ním mluvil někdy v polovině třicátých let a připadal mu jako nevýrazná a vyčpělá osoba, která si není jistá ničím, co říká. Když se s ním setkal v roce 1939, bylo to už u příležitosti přesunu zbytku týmu do Peenemünde a ověření, jaký má výroba raket smysl. Hitler mu připadal jako jistý, ale poněkud znuděný člověk. Měl velkou jiskru v očích, ale co se týkalo raket, nezajímaly ho, a jak von Braun zjistil po několika otázkách, neměl ani základní znalosti a představu o tom, co to rakety jsou. Zbylé dvě setkání měli jedno společné. Pokaždé, když poté potkal Hitlera (1942, 1943), byl to čím dál více prázdný člověk. Připadal mu jako někdo, kdo ztratil všechny ideály a jakoukoli víru. Věřil jen v sebe a dle von Brauna se považoval za jediného boha, kterému je odpovědný. Tyto pocity ze společných setkání kdysi doplnil o své vyjádření v jednom z dopisů. „Nebudu zastírat, že v polovině třicátých let jsem díky Hitlerovi pocítil jistý nával vlastenectví. Zdálo se, že tento podivný člověk s Chaplinovským knírkem, konečně pozvedne Německo, které bylo zbídačené potupnými podmínkami Versaillské smlouvy. Ale jak přecházeli roky, čím dál více mi připadal jako prázdný a zhroucený paranoik, který ještě více zničí Německo.“

Pozůstatky po dopadu V2 na Londýn.

Pozůstatky po dopadu V2 na Londýn.
Zdroj: http://www.dw.de/

V prosinci roku 1938 se von Braun stal členem NSDAP. Je trochu s podivem, že tak dlouho dokázal vést jeden z armádních projektů bez členství v nacistické straně, jak známo, nebylo tehdy zvykem, že by někdo, kdo není členem nacionálních socialistů, mohl zastávat nějakou vyšší pozici. Von Braun se k tomu nikdy detailně nevyjádřil. V prvním životopise, který psal pro NASA, to naprosto vynechal, ale jeho známí upozorňovali na to, že rozhodně nebyl nadšeným členem strany a že dokud to šlo, vyhýbal se jakémukoli politickému zapojení. Podobně jako kdysi zvolil spolupráci s armádou, aby mohl pokračovat ve vývoji raket, zvolil nyní členství v NSDAP, aby mohl dál pracovat na raketách.

V roce 1940 dostal nabídku, která se svým způsobem nedala odmítnout bez následků. Himmler von Braunovi nabídl čestnou hodnost v rámci SS, jednalo se o podporučíka – Schutzstaffel. Přijmout vojenskou pozici v rámci NSDAP von Brauna postavilo před velké dilema. Z počátku argumentoval tím, že nemá na nějaké politikaření čas, protože má dost práce s vývojem raket. Toto dilema, jak se zdá, nedokázal sám von Braun rozhodnout. Svolal si malou skupinku nejbližších techniků a zeptal se jich, co by měl v této chvíli dělat. Po delší debatě se všichni shodli na tom, že pokud chtějí, aby i nadále měli zajištěno vedení prezentované von Braunem a dostatek financí a podpory armády, bude lepší hodnost přijmout, ale ať se raději ještě poradí se svým armádním nadřízeným, kterým byl plukovník Dornberger. Ten mu řekl, že by měl nabídku přijmout, protože Himmler by to mohl brát jako urážku a že to by byl nepřítel, kterého by si von Braun jistě nepřál.

Po třetím písemné urgenci hodnost přijal a každý další nový rok dostával poštou povýšení. Před koncem války měl hodnost majora. Co se týká jeho aktivit v rámci stranické armády, není zcela jasné, jak moc se zapojoval. Uniformu nosil jen v případech, kdy to bylo nanejvýš nutné a občas se podílel na některých schůzkách v armádním klubu v Peenemünde.

Von Braun byl pragmatik, proto když bylo výhodnější přijmout členství v NSDAP, nebo začít spolupracovat s armádou, využil této situace, aby mohl i nadále dělat svoji práci. Nebyl nikterak nadšeným nacistou a jeho vojenská hodnost byla zřejmě jen reprezentační. Přesto je však zřejmé, že se po válce snažil této minulosti zbavit. Často tvrdil, že se nikdy nesetkal s otrockou prací v továrně na výrobu V2 i přesto, že tam několikrát prokazatelně zavítal a několikrát řešil pracovní záležitosti (Existují svědectví bývalých vězňů, kteří vzpomínají, jak mezi nimi von Braun procházel v bílém plášti, který se občas otíral i o těla mrtvých vězňů). Přes toto mlžení však jistě není nutné jeho aktivity v rámci nacistických organizací vidět nějak přehnaně zle. Doba byla zlá, a kdyby nespolupracoval, nic by nezměnil k lepšímu a sám by zřejmě nepřežil. Přesto je nutné mít na paměti, že jako každý člověk, má i doktor Braun své černé stránky.

Útěk

Wernher von Braun po zajetí Američany.

Wernher von Braun po zajetí Američany.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/

Na přelomu ledna a února 1945 se Rudá armáda rychle blížila k Peenemünde. Von Braunovi tehdy chodil jeden nesmyslný rozkaz za druhým. Mnohé z nich byly naprosto protichůdné. Nejdříve mu byl doručen rozkaz, aby on a všichni raketový technici zůstali na základně, spálili všechnu dokumentaci a bojovali proti Rudé armádě do posledního dechu. Jiný rozkaz chtěl, aby se sbalili a odjeli dál od fronty.

Von Braun a jeho tým zpracovali plán ústupu do pohoří Harz, kde jak doufali, padnou do zajetí Američanům. Nechali připravit přesun pěti tisíc civilistů, veškeré technické dokumentace, přístrojů a částí V2 pomocí aut, nákladních vozů a vlaků. Nechali si připravit falešné dokumenty s hlavičkou VABV (Projekt zvláštního určení), zkratku pak nastříkali na automobily a vagony. Kdykoli je pak zastavila hlídka, vysvětlili jim, že se jedná o přísně tajný projekt, který podléhá přímo Himmlerovi. Během jízdy přišel von Braun k jizvě na jeho obličeji, která mu zůstala až do smrti. Při jednom z nočních přesunů po dálnici von Braunův řidič zřejmě na chvíli usnul a jejich auto vyletělo z dálnice a zarazilo se až o nevysoký železniční násep. Řidič na místě zemřel, von Braun vyvázl se zlomeninou levé paže a jizvou na své tváři.

První zastávka přesunu byla bývalá výrobní továrna V2 v Mittelwerku u Nordhausenu. Zde inženýři poschovávali komponenty a dokumentaci k V2 po štolách a jeskyních, které byly pozůstatky opuštěných dolů. Zde zůstali asi měsíc. V březnu přišly nové rozkazy, které nařizovaly, aby se pět nejvýznamnějších členů týmu přesunulo do podhůří Alp a před přesunem zničili všechny plány na V2, aby nemohly padnout do rukou Američanům. Von Braun tehdy neuposlechl, nechal zbylé plány ukrýt v opuštěných dolech a vyhodit vchody do povětří. Tým se přesunul do kasáren SS v Oberammargau, kde pod dohledem jednotek SS a za ostnatým drátem von Braun zjistil, že velení je připraveno vědecké kapacity raději pozabíjet, než aby je nechalo Američanům.

Wernher von Braun po zajetí Američany.

Wernher von Braun po zajetí Američany.
Zdroj: http://archiv.burghotel-witzenhausen.de/

Nicméně von Braunovi se podařilo místní velení přemluvit, aby jeho a jeho tým rozptýlili po hotelích v podhůří Alp, protože když jsou všichni na jednom místě, hrozí, že by Německo přišlo o nadějné inženýry jen při jednom jediném náletu naráz. Vojenské velitele se podařilo přesvědčit a von Braun a jeho tým byli ubytování po různých hotelích v malých vesničkách v podhůří Alp. Každého z nich hlídali jednotky SS s rozkazy, že kdyby se Američani přiblížili a hrozilo, že členy zajmou, měli je všechny pozabíjet.

Byla to zvláštní doba, když zemřel Adolf Hitler a Německo kapitulovalo, v podhůří Alp se vlastně nic nezměnilo. Po smrti vůdce postupně dezertovali jednotliví vojáci a nakonec zůstali členové týmu a von Braun sami. Byl čas se vzdát Američanům. Nechali proto von Braunova bratra Magnuse, aby se na kole vydal hledat nějaké Američany, kterým by se mohli vzdát. Tehdy probíhal lov na Německé vědecké kapacity. Francouzi, Britové a Američané spolu v tomto směru vůbec nespolupracovali.

Dle slov Von Brauna neměl nikdo obavy, že by jim Američané něco udělali. Byli si vědomi toho, že mají něco, co Američané nemají a proto s nimi nebudou zacházet jako s nacisty, ale jako s vědci. A také to tak bylo. Von Braun a nejbližší okruh týmu byl Američany přijat a začala dlouhá etapa seznamování, vysvětlování a výslechů ohledně raket. Zpočátku Američané nechtěli uvěřit, že tento mladý, po dobré stravě z hotelu, trochu vykrmený mladík plný vtipu je ten von Braun, který stojí za raketami V2. Von Braun se brzy spřátelil s vojáky, nechával se s nimi fotografovat a povídal jim o svých vizích letů do vesmírů.

Po několika dnech byla celá skupina inženýrů převezena do vyšetřovací vazby v Bavorsku, kde pokračovaly podrobné výslechy, které vedli největší vědecké kapacity Američanů, aby se předešlo omylu v tom, zda tito lidé skutečně jsou raketoví inženýři. Byli to například Richard W. Porter z General Electric, astrofyzik Fritz Zwicky z Kalifornského technického institutu nebo raketový odborník Clark Millikan. Ti všichni brzy vyvrátili jakékoli pochybnosti o tom, že tito lidé skutečně jsou ti hledaní a cenění raketoví technici.

Začala dlouhá cesta do Ameriky a ještě delší cesta k novým projektům nadějného týmu.

Článek na pokračování

Zdroj obrázků:
http://www.ufodigest.com/sites/default/files/Von%20Braun-%20Peenemunde.jpg
http://gutenberger.ro/wp-content/uploads/2013/03/Wernher_von_Braun.jpg
http://media.iwm.org.uk/iwm/mediaLib/7/media-7922/large.jpg
http://www.dw.de/image/0,,15827947_303,00.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/6b/Dornberger-Axter-von_Braun.jpg/220px-Dornberger-Axter-von_Braun.jpg
http://archiv.burghotel-witzenhausen.de/jpg/von_braun/von_braun.jpg
http://humanrightsgroup.files.wordpress.com/2011/11/london_library_after_blitz.jpg

Vesmírné osudy 13. díl – Wernher von Braun, 2.6 out of 5 based on 26 ratings
Pin It
(Visited 1 787 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.6/5 (26 votes cast)
(Visited 1 787 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


6 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 13. díl – Wernher von Braun”

  1. Tomáš napsal:

    Už se těším na další týden 🙂

  2. jojo napsal:

    tie tyzdne ubiehaju veeelmi pomaly 🙂

  3. Vojtěch "vogo" Gondžala napsal:

    Můžete mi doporučit nějakou knihu o Wernher von Braunovi? Nějakou (auto)biografii. Díky

    • Lukáš Houška napsal:

      Asi nejlepší, co se informací týká je WALTERS, Henry Beauchamp, Werner von Braun: Rocket engineer, New York 1964. Je sice anglicky, ale informace v ní obsažené jsou skutečně neocenitelné. Nevím, zda je dostupná v České republice, kdysi mi jí poslal můj známý ze Států.
      Zajímavá je i HUZEL, Daniel, Z Peenemünde na mys Canaveral, Praha 1996… Také nevím, zda se dá ještě koupit, ale je rozhodně zajímavým průvodce života von Brauna v pro mnohé nejzajímavějším období druhé světové války.
      Asi nejlepší v češtině publikovanou knihou je WARD, Bob, Doktor vesmír, Brno 2008. Je to komplexní průvodce života von Brauna od člověka, který s ním dlouhodobě přicházel do kontaktu.
      Čerpal jsme ještě z několika menších publikací. Je zajímavé si jistě projít zdroje na wiki: http://en.wikipedia.org/wiki/Wernher_von_Braun , jsou tam knihy, které také mám a které rozhodně stojí za přečtení.

      Snad jsem vám pomohl, hezký den.

  4. Tomas napsal:

    Skvělé, těším se zas na pokračování.

  5. Spytihněv Čumpelík napsal:

    Dovolil bych si oponovat. Uvádíte, že „pokud by von Braun nespolupracoval, nic by nezměnil k lepšímu“. To určitě platí v rámci jeho aktivit v NSDAP nebo v SS, které byly opravdu asi jen účelové (podobně jako obvykle u nás členství v SSM nebo KSČ). Ale rozhodně to neplatí v případě vývoje raket. Tam by nespolupráce zachránila tisíce životů.

Zanechte komentář