Vesmírné osudy 5. díl – Sergej Koroljov

Sergej Koroljov v bunkru řízení startu

Muž nervózně poposedl na své židli. Zřetelně cítil tíhu odpovědnosti, která spočívala na jeho ramenou. Už před chvílí, když se nikdo nedíval, si vsunul do úst tabletku Validolu.  Jeho tělo jej zrazovalo, ale nesmí to na sobě nechat znát. Podíval se k periskopu. Jeho náměstek Voskresenskij byl nalepený na okulár a sledoval raketu, která zatím spočívala klidně na rampě. Tohle jsme spolu prožili už mnohokrát, tak proč ta nervozita? Další start, stává se z toho skoro rutina. Ano, technicky je to úplně stejný start, jako desítky předchozích, ale přece… Dnes je na špici rakety v anatomickém křesle v kabině kosmické lodi připoután člověk. Živá, myslící, dýchající bytost, jejíž osud závisí na bezchybné práci všech, kteří se kdy dotkli jeho stroje. Ještě teď v duši bodne osten marnosti, jako tehdy, když posílali nahoru na jistou smrt Kudrjavku, později známou jako Lajka. Všichni byli tehdy překvapení, když během příprav ke startu nechal otevřít její kabinu a přikázal, aby jí dali napít. Každý jej zná jako tvrdého šéfa, který jde nekompromisně za svým cílem a neváhá zvednout hlas nebo vyhodit kohokoli, kdo svou práci nedělá dobře. Jenže i hlavní konstruktér má své lidské stránky. Ale co o tom kdo ví? Co vlastně o něm ostatní vědí? Jeho příběh, který nyní, 12. dubna 1961 vrcholí, by mu možná málokdo z mladých inženýrů kolem věřil.

Muž se lehce protáhl, pohledem přelétl místnost řízení startu a na chvíli zavřel oči. Pod víčky cítil slunce a do nosu jakoby mu znovu zavanula známá slaná vůně milované Oděsy, kde poprvé přičichl k volnosti, kterou nabízí let…

 

Sergej Koroljov- architekt snů (1/5)

 

Sny o obloze

Nevlídná zima zalézá za kabáty všem, kteří se toho dne vydali do ulic. Všech přibližně sedmdesát tisíc obyvatel Žitomyru se chystá na příchod nového roku. V domácnostech se připravují tradiční jolky, které budou zítra středobodem dění. Je 30. prosinec 1906 (tedy- podle starého kalendáře, podle nového datování připadne tento den na 12. leden 1907) a za okny se už snesla tma. Ale v domě mladého učitele místního gymnázia, Pavla Jakovleviče Koroljova a jeho ženy Marie Nikolajevny, se svítí. Pozdě večer se náhle ozve pronikavý dětský křik- na svět přišel prvorozený syn. Dostává jméno Sergej a má se čile a hlučně k světu. „Narodil se vám malý Šaljapin!“, směje se nyní už babička z matčiny strany. Nikdo, a tím méně chlapec sám, zatím netuší, že jeho život ovlivní směřování celého světa, ale sám o sobě bude neuvěřitelně trnitý a bolestný. To se koneckonců potvrzuje hned na jeho začátku: už před narozením Sergeje nebyla atmosféra mezi mladými manželi růžová a po narození syna se nic k lepšímu nemění. V roce 1909 je manželství rozvedeno a Sergej již nikdy svého otce až do jeho smrti v roce 1929 nespatří.

Malý Sergej Koroljov v roce 1912

Malý Sergej Koroljov v roce 1912
zdroj: commons.wikimedia.org

Malý Sergej Pavlovič, který nechápe nic z toho, co se mezi jeho rodiči děje, se stěhuje k svému dědečkovi do Něžinu. Tam je obklopen dospělými, kteří jsou mu jedinou společností- kamarády nemá. V roce 1916 se Sergejova matka podruhé vdává- Grigorij Michajlovič Balanin se stává Sergejovým otčímem. Poté, co Maria Nikolajevna složila státní zkoušky z francouzštiny v Kyjevě, se ona i její syn stěhují za novou hlavou rodiny do Oděsy.

Oděsa- přístavní město na pobřeží Černého moře, zažívá v té době turbulentní období. O vládu se zde přetahují nově vzniklé Rudé Sověty a vláda, uznávající stále poslušnost carovi. Během roku 1917 vypuká občanská válka v ulicích města a jeho vládci se postupně stávají Sověty, carské úřady, německá a rakouskouherská armáda a řecká armáda společně s armádou francouzskou. Mladý muž, ve kterého Serjoža roste, hledá únik z žalostné situace, která nutí místní měnit na venkově šaty za chleba, a píše básně. Básnický bacil jej ale nedrží dlouho, zato on i celá jeho rodina chytá bacil zcela jiný- v zimě 1919-1920 dostávají tyfus! V únoru 1920 občanská válka konečně ustává a vlády se definitivně ujímá sovětská moc.

Jakmile se hospodářská situace uklidnila, otevírají se opět brány škol. Mladý Sergej Pavlovič se stává žákem stavební průmyslovky č. 1 na Starofrankoportovské ulici. Brzy je zjevné, že tento student má velké technické nadání. Bude z něj určitě vynikající stavař. Jenže nadějný mládenec pokukuje úplně jinam, než po stavbách.

Balaninova rodina žije přímo v oděském přístavu. Jeho součástí je i základna třetího leteckého oddílu černomořské flotily a Sergej je fascinován pohledem na hydroplány, které z hladiny přístavu startují a přistávají na ní. Zatím se jen dívá. Od vidění zná všechny piloty a mechaniky a oni znají jeho. Pak se konečně jednoho letního dne v roce 1923 osměluje a plave přes zátoku k základně. Hlásí se jako dobrovolník na pomocné práce v hangáru a pobavení vojáci nakonec svolí.  Nelze si nevšimnout chlapcova technického talentu a tak dostává stále složitější práci. A pak, jako odměna, přijde jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě Sergeje Pavloviče Koroljova: dostává povolení usednout na palubu hydroplánu a poprvé pozoruje své město z výšky a zakouší tu neuvěřitelnou svobodu, jakou může poskytnout pouze pohyb v trojrozměrném prostoru. Ten den se definitivně láme jeho osud. Jeho cílem je obloha! Stává se členem nově vzniklého spolku ОАВУК (Oбщество авиации, воздухоплавания Украины и Крыма- Společnost letectví Ukrajiny a Krymu) a začíná hltat odbornou literaturu z knihovny spolku. Stále více jej láká tvořivá práce, konstrukce letadel. Nekonečné hodiny tráví nad knihami, učebnicí němčiny (některá důležitá díla jsou v knihovně spolku pouze v německém originále) a nakonec nad rýsovacím prknem. Jako mnoho jiných si přečetl v novinách výzvu sekretáře místní pobočky ОАВУК  B.V. Fajerštajna, ve které se praví: „Pošlete nám své návrhy kluzáků!“ Mezi stohy zaslaných plánů je i Koroljovův návrh kluzáku, pojmenovaný lakonicky R-5. Je to tak dobrá konstrukce, že je navrhnuta do výroby. I když nakonec ze sériové produkce sešlo, v pouhých sedmnácti letech má být Serjoža nač hrdý.

Ale čeká ho důležitá životní křižovatka: jeho studium na stavební průmyslovce se chýlí ke konci a je třeba si vybrat směr, kterým se bude ubírat dále. Na vysněnou Žukovského leteckou akademii v Moskvě jej nevezmou- má pouze 17 let a navíc není ani vojákem, natož důstojníkem v hodnosti poručíka, což je minimum pro přijetí na akademii. Sergej Pavlovič se tedy vydává do Kyjeva, kde toho roku otevřeli na místním polytechnickém institutu obor letecká technika. Tam se zapisuje do povědomí profesorů jako výtečný student a aktivně se věnuje i létání na kluzácích, které si studenti polytechniky sami vyrábějí. V září 1926 pak přestupuje na Moskevské vysoké učení technické N.E.Baumana, jednu z nejelitnějších škol svého druhu v Sovětském svazu.

Sergej Koroljov za řídící pákou "Koktěbelu"

Sergej Koroljov za řídící pákou „Koktěbelu“
zdroj: commons.wikimedia.org

Koroljov se potápí do víru horečné činnosti. Kromě studia, které zahrnuje i praktika ve známém aerodynamickém institutu CAGI, si nachází práci kresliče v leteckém závodě č. 22, plachtaří a opět se s kolegy pouští do projektování a stavby vlastního kluzáku, který se tentokrát jmenuje „Koktěbel“. Zatím ani náznak toho, že by se měl začít dívat výš…

Když v polovině roku 1929 začíná Koroljov připravovat diplomovou práci, její vedení si bere na starost sám Andrej Nikolajevič Tupolev. Projekt jednomotorového hornoplošníku s dlouhým doletem má velký podíl na tom, že Sergej Pavlovič Koroljov 9. února 1930 přebírá diplom inženýra. Již o několik měsíců dříve získal pilotní průkaz pro motorové letouny.

A opět má práce nad hlavu. Dostává povolení ke stavbě motorového letounu podle své diplomové práce, staví další větroň, nadále pracuje jako kreslič a občas se stihne vypravit na Ukrajinu za svým děvčetem.  Vypětí si ovšem žádá svoji daň- během jednoho letového dne, kdy na Krymu zalétává svůj nový větroň, se necítí ve své kůži. Když se dostane do nemocnice, lékaři konstatují zanedbaný střevní tyfus. K tomu se přidružuje infekce ucha a Sergeje převážejí do Moskvy, kde mu lékaři trepanují lebku na spánku, aby mohli vyčistit zahnisaná místa.

Nucená nečinnost Koroljova ubíjí, a když je opět alespoň trochu fit, vrhá se zpět do kolotoče zalétávacích letů svého větroně. Ale už tehdy v něm klíčí pocit, že větroně a tehdejší vrtulová letadla jsou svými výkony k smíchu. A on chce, aby jeho stroje létaly dále a výše. A možná už ví, jak toho dosáhnout…

 

Sny o raketě

Když se ve dvacátých letech Koroljov seznámil s idejemi Konstantina Ciolkovského, bylo zaseto semínko pochybností o dosavadní práci na letounech. Z pokoutních úvah pak pomalu roste přesvědčení: rakety, to je budoucnost! A nyní, když se opět po pobytu na lůžku dostává k práci, zjišťuje, že se jeho pohled na letectví změnil. Jeho nový letoun SK-4 se stejně nijak zvlášť nevyvedl. 12. prosince 1930 pročítá Večerní Moskvu a všímá si nenápadného inzerátu: „Každý, kdo se zajímá o problémy meziplanetárního spojení, nechť se písemně přihlásí na adrese…..“ Pro Koroljova to byla zajímavá výzva, o níž netušil, že je voláním jeho osudu. Pokud se chceme bavit o meziplanetárním letu, musí to být jedině pomocí raket. A to je věc, která Koroljova velmi zajímá. Odepisuje tedy na inzerát a v nově vzniklém kroužku čítajícím stopadesát nadšenců potkává své budoucí dlouholeté souputníky a kolegy- například Tichonravova, Pobědonosceva a také Canděra. Největší znalosti z oblasti raketové techniky má Canděr, je ale zoufale neschopen jakékoli organizační práce. Této role se tedy ujímá Koroljov. Hned od počátku je jasné, že se kroužek bude zabývat raketovými motory na kapalná paliva, prachové náplně nejsou vhodné a mají velmi omezené využití. A postupovat se bude po malých krůčcích. Na povrch se už nyní začíná vynořovat Koroljovův manažerský talent a smysl pro reálné cíle, který jej za dvě dekády učiní legendou.

Kroužek se pomalu rozrůstá a jeho zájmy se začínají rozcházet. Oproti fantastům, kteří sní o hvězdoletech a cestách na Mars, se vytváří druhý pól v čele s Koroljovem, který má mnohem praktičtější pohled na věc. 18. srpna 1931 se Koroljov s kolegy od kroužku odděluje a zakládá organizaci ГИРД (Группa изучения реактивного движения- skupina pro studium reaktivního pohonu, dále GIRD). Dva týdny před jejím vznikem se Koroljov ještě stačil oženit a teď toho má na talíři opravdu hodně: stále pracuje jako kreslič v závodě č.22, který mezitím přešel pod hlavičku CAGI; pracuje ve skupině GIRD, snaží se zařídit bydlení pro sebe a svou novomanželku a navíc se snaží o její přeložení z nemocnice na Donbasu, kde Xenia, zvaná Ljalka, pracuje jako lékařka. Chce ji mít přirozeně u sebe, v Moskvě.

GIRD se začíná věnovat problému zástavby raketového motoru do kluzáku. Ale to je pouze velmi úzce vymezené zaměření, mnoho členů skupiny by rádo napřelo své síly jiným směrem. Proto jsou koncem roku ustaveny čtyři pracovní brigády. První, v čele s Canděrem, se věnuje vývoji kapalinového raketového motoru a výškové rakety. Druhá, kolem Tichonravova, pracuje na vývoji hybridního motoru na kapalné i tuhé palivo, s konečným cílem vyprojektovat raketový dělostřelecký granát. Třetí skupina, kterou kolem sebe soustředil Pobědonoscev, se nadchla pro myšlenku náporového motoru. Čtvrtá skupina se bude věnovat vývoji letounu s raketovým pohonem- raketoplánu. V jejím čele stojí Sergej Koroljov. GIRD svou organizací, záběrem a úrovní nemá v tehdejším Sovětském svazu, a vlastně ani v Evropě, obdoby (snad jen s výjimkou německé Společnosti pro kosmické lety, ve které pracuje jistý zatím nenápadný mladík jménem Werhner von Braun).

Skupina GIRD se brzy po svém založení dostává do hledáčku vojáků- konkrétně maršála Tuchačevského, v té době zrovna pracujícího na modernizaci a reformě Rudé armády. Skupině se dostává také pomoci od organizace Осоавиахим (Общество содействия обороне, авиационному и химическому строительству- Společnost pro podporu obrany, letectví a chemického průmyslu- dále Osoaviachim). Ta poskytuje finanční prostředky k tomu, aby mohli ti nejdůležitější členové GIRD pobírat alespoň částečnou mzdu, a aby byly zabezpečeny probíhající projekty. GIRD dostává oficiální posvěcení a rozděluje se na dvě části- jedna se měla starat o výchovu nových kádrů a agitaci, zatímco druhou částí se stává samotný výrobní závod, ve kterém probíhá výzkum a vývoj. Šéfem výrobního závodu je ustanoven Koroljov. Na základě volby členů se stává i předsedou celé organizace GIRD.

Nicméně fakt, že GIRD dostává finanční prostředky od Osoaviachimu a jeho práci pozorně sleduje armáda, neznamená nijak velký blahobyt. První díly raket se rodí ve sklepení jednoho z moskevských činžáků a zkoušky motorů se konají na jeho dvoře. Po několika měsících se výrobní závod stěhuje do lépe vyhovujících prostor, i když jsou to opět sklepy. Ale nadšení a entuziazmus překonávají i ty největší překážky. Z oné doby se datuje historka, která dokládá, jak zanícení byli členové GIRD. Jednoho dne brzy ráno přišel do práce inženýr Viktor Andrejev a ke svému úleku a překvapení spatřil nad jedním ze stolů sehnutou postavu Fridricha Canděra. Ten v ranním šeru pod lampou studoval jakési papíry, a když si Andrejeva všiml, zeptal se ho s lehce nepřítomným výrazem: „To už je konec pracovní doby?“

Na podzim 1932 se Koroljov osobně seznamuje s Ciolkovským, který přijíždí do Moskvy, aby převzal státní vyznamenání. Koroljov a jeho kolegové jsou nadšeni, že se mohou setkat s legendárním osnovatelem kosmických plánů, ale realita je pro ně mírným zklamáním- Ciolkovskij, jemuž v té době bylo 75 let, si se zájmem vyslechne nadšený výklad náčelníka GIRD a jeho spolupracovníků, ale nových a převratných myšlenek se od něj nikdo nedočká… Zatím však události běží dále. Díky zásahu maršála Tuchačevského získává GIRD malý polygon u vesnice Nachabino  několik desítek kilometrů na severozápad od Moskvy. Všem čtyřem pracovním skupinám (Canděrově, Tichonravovově, Pobědonoscově i Koroljovově) se v jejich oborech s většími či menšími úspěchy daří postupovat. Ale na začátku roku 1933 přichází ledová sprcha. Fridrich Canděr, který poslední roky hnal sám sebe frenetickým pracovním tempem, se na cestě do lázní nakazí tyfem a 28. března umírá. Odchází jedna z nejdůležitějších postav počátků raketové techniky a jeden ze zakladatelů GIRD. Co mu chybělo na organizačním talentu, doháněl tisícovkami hodin, strávenými v dílnách a u rýsovacího prkna.

Plnění GIRD-09 palivem. Zcela vlevo stojí Koroljov

Plnění GIRD-09 palivem. Zcela vlevo stojí Koroljov
zdroj: 12apr.su

Práce ale pokračuje dál, brzy je jasné, že Canděrův motor OR2 je zatím ještě velmi nezralý. Mnohem slibnější je dílo Tichonravovy skupiny- raketa GIRD-09 s hybridním motorem na kapalný kyslík a benzínovou pastu. Je evidentní, že Koroljovovy ambice na vývoj raketového kluzáku nejsou v dohledné době reálné. Centrum pozornosti se přesunuje na Tichonravovu GIRD-09.  Z Německa a Rakouska začínají prosakovat zprávy o úspěšných odpalech raket s kapalnými palivy. Pracovní tempo GIRD se ještě znásobuje a 11. srpna 1933 stojí GIRD-09 na odpalovací konstrukci připravena ke startu. V určený okamžik se ozývá… ticho! Raketa stojí dál na zemi. Zapalovací svíčka hatí první pokus o start a stejná součástka brání dalšímu pokusu o dva dny později. 17. srpna navečer konečně okolní lesy zahučí ozvěnou raketového motoru a štíhlý stroj stoupá vzhůru! Dosažená výška: 400 metrů. Všichni jásají a vyhazují čepice do vzduchu- první sovětská raketa funguje a létá! Tvrdá práce začíná přinášet ovoce. V listopadu startuje raketa s kapalinovým motorem OR2, ještě předtím v dubnu 1933 hlásí Pobědonoscova brigáda úspěšné zažehnutí náporového motoru a na podzim pak jeho úspěšné otestování na vystřeleném dělostřeleckém projektilu.

V září 1933 pak dochází ke sloučení skupiny GIRD a jejího leningradského souputníka ГДЛ (Газодинамическая лаборатория- Laboratoř pro výzkum dynamiky plynů, dále GDL), mezi kterými probíhala čilá spolupráce. Nově vzniklá organizace dostává název РНИИ (Реактивный научно-исследовательский институт- Reaktivní výzkumný ústav- dál RNII).  Bude fungovat pod hlavičkou armády a inženýři dostávají důstojnické dekrety. Vedoucím institutu se stává dosavadní šéf GDL Ivan Klejmenov; Sergej Koroljov je jmenován jeho náměstkem pro výzkum. Sedmadvacetiletý inženýr aktivně vystupuje při eliminaci třecích ploch mezi konkurenčními koncepcemi projektů GIRD a GDL; snaží se věnovat alespoň trochu času své rodině; píše knihu, která posléze vychází pod názvem „Raketový let ve stratosféře“ a v koutku duše stále hýčká myšlenku na raketoplán, létající na hranici kosmického prostoru.  Vrací se ke konstrukci větroňů s tím, že možná dostane možnost do některého z nich zabudovat raketový motor.

Ve RNII ovšem proti sobě stále dosti tvrdě bojují dvě frakce- bývalí členové GIRD mají jiný pohled na směřování a koncepci raketové techniky, než pracovníci GDL. Tyto třenice dokonce vrcholí odchodem několika inženýrů z ústavu. Mezi personálními a organizačními bouřemi ovšem začíná uzrávat pracovní partnerství- Koroljovovy vize sdílí mladý nadějný inženýr, který pochází z GDL. Jmenuje se Valentin Petrovič Gluško. Jeho oborem jsou kapalinové a elektrotermické raketové motory. Oba muži vytvoří konstruktérský tandem, jehož činnost bude s přestávkami pokračovat až do šedesátých let a který realizuje odvěký sen lidstva o cestě za hranice atmosféry. Temné stránky tohoto pracovního svazku pak budou pro Koroljova zdrojem obrovských útrap a nakonec přispějí k porážce Sovětského svazu v závodě o Měsíc.

Zatím se ovšem Koroljov lopotí a s ostatními staví základy praktických raketových letů. Po organizačních změnách se v roce 1935 stává vedoucím divize raketových letounů a pod jeho vedením vznikají okřídlené rakety na prachový i kapalný pohon a zkouší se (zatím pouze staticky) raketový motor, namontovaný v zádi větroně.

V roce 1938 se nad Koroljovem stahovala temná mračna...

V roce 1938 se nad Koroljovem stahovala temná mračna…
zdroj: commons.wikimedia.org

Jenže v té době začíná vlna represí. Paranoidní Stalin a jeho nohsledové začínají pomalu, ale jistě likvidovat elitu svého vlastního národa. Důstojníci, intelektuálové, inženýři se ze dne na den stávají nepřáteli státu a uprostřed noci mizí v doprovodu mužů v kožených kabátech v podzemí věznice na Ljubljance. RNII najednou postrádá svého ředitele Klejmenova a hlavního inženýra Langemaka. Ti dva už se z Ljubljanky nikdy nevrátí. Nové vedení ústavu Koroljovem a jeho prací otevřeně pohrdá. Na jaře 1938 si NKVD přichází pro Valentina Gluška. Koroljov netuší, že během oněch měsíců se v Ljubljanských výslechových místnostech rýsuje jeho vlastní osud na dlouhé roky. Každý Rus má v ony dny a měsíce má strach, aby Berija a Ježov neukázali prstem zrovna na něj a on se nestal dalším anonymním číslem měsíčních záznamů lidových soudů a bezprávným mravencem v mraveništi zvaném Gulag. Koroljov se snaží nevšímat si temných mraků, které se nad ním stahují, a pracuje téměř do vyčerpání. Ale osud a tajnou policii nepřechytračíš.

Když se pozdě večer 27. června 1938 ozve rázné zabušení na dveře, Sergej Pavlovič ví, že tentokrát jej štěstí definitivně opustilo…

 

(článek má pokračování)

 

 

Zdroje obrázků:

http://eandt.theiet.org/magazine/2011/03/images/640_sergei-korolev-1961.jpg
(kredit: Ria Novosti/Science Photo Library)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sergey_Korolyov_boy_1912.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Korolyov_in_cockpit.jpg
http://12apr.su/books/item/f00/s00/z0000035/pic/000006.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sergey_Korolyov.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


5 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 5. díl – Sergej Koroljov”

  1. Lukas napsal:

    Proc ma clanek pokracovani? Proc?! Proc proste nepokracuje? 😀
    O Koroljovovi mam nacteno, ale tohle je proste skvele napsane.
    Diky 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      No, nevím, článek, který má 12 400 slov by už byl trochu příliš. Počástech už je to trochu lépe stravitelné. Alespoň máte důvod sem zase přijít 😉 Děkuji za pochvalu!

  2. Hombre napsal:

    Skvělé, skvělé, skvělé!
    Pročítám „Vesmírné osudy“ od nejnovějších dílů, ale po návštěvě Gateway To Space a čtení mnohokrát citovaného Julese Verna, jsem začal pěkně od podlahy (ne od Přemka:-).
    Všem autorům Kosmonautixu přeju hodně zdaru a neutuchající entuziasmus. Prosím pište, přinášejte novinky, tvořte dál – v oboru, kde nepanuje „všeobecná společenská nasranost“, kde úspěch je přijímán s radostí a neúspěch s pokorou a nadějí.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc děkujeme, budeme se i dál snažit přinášet pro čtenáře zajímavé zprávy a informace. Taková pochvala je pro nás obrovsky motivující!

Zanechte komentář