ESA – 1. díl – Zrod třetí kosmické velmoci

Každý zná Sputnik, první družici na oběžné dráze Země. Všichni vědí, kdo to byl Jurij Gagarin nebo Neil Armstrong. Je všeobecně známo, že Američané přistáli na Měsíci díky programu Apollo. Mezi lidmi se najde jen několik málo jedinců, kteří nevědí, co znamenají pojmy Mir, Space Shuttle, Sojuz, Hubbleův kosmický teleskop, Spirit a Oportunity nebo Lunochod. To všechno jsou veleúspěšné projekty dvou zakladatelských států kosmického věku – USA a Sovětského svazu, respektive Ruska. Jaký má ale podíl na dobývání vesmíru starý kontinent? Dokázali byste jmenovat alespoň tři důležité či úspěšné projekty? Možná ne, jelikož Evropská kosmická agentura není v podvědomí obyčejných lidí příliš známá, na rozdíl od NASA a její promyšlené, masové mediální propagace. Pojďme se tedy podívat blíže na evropský podíl na kosmickém výzkumu. Dnes si povíme, co je to Evropská kosmická agentura a jaké události vedly k jejímu založení.

V-2 - základní kámen všech budoucích kosmických programů.

V-2 – základní kámen všech budoucích kosmických programů.
Zdroj: https://encrypted-tbn1.gstatic.com

Píše se rok 1945 a Německo bylo poraženo spojeneckými vojsky. Během Operation Paperclip (Operace Sponka), bylo přibližně 5000 nejlepších německých vědců a inženýrů, v čele s Wernherem von Braunem zatčeno a bylo jim nabídnuto nadále pokračovat v jejich práci na raketovém programu pod taktovkou USA. Není se čemu divit. Němci měli zbraň, kterou spojenci nedisponovali. Úspěšná a hrozivá balistická raketa V-2 byla obrovským skokem kupředu na poli raketových technologií a s nimi souvisejících odvětví. Její premiérový start se uskutečnil 3. října 1942, kdy raketa dostoupila výšky 192 km. Měla vzletovou hmotnost 13 t a dolet až 380 km a celkově bylo během války vypuštěno přes 2700 těchto raket. Když se s ní po válce mohli američtí odborníci seznámit, zpravidla zůstávali stát v němém úžasu. Bez nadsázky se dalo říci, že o takových raketách, jaké vyráběli Němci, specialisté ostatních zemí ani neuvažovali. Německo do vývoje rakety V-2 investovalo přibližně o polovinu více, než Spojené státy vložily do programu Manhattan (program vývoje atomové bomby).

Také Sovětům se podařilo ukořistit dokumentaci k raketě, hotové rakety i jejich součásti a zajmout mnoho vědců podílejících se na výrobě a provozu V-2. To však nebylo všechno. Krátce po válce dobrovolně opouští Evropu také mnoho jiných předních vědců, kteří zamířili do Spojených států. Důvod byl prostý – nedostatek financí a potenciálu malých evropských zemí nemohl soutěžit s ambicemi supervelmocí. Evropská vědecká elita tak mizí za oceánem a částečně také na východě a mohlo by se tedy zdát, že Evropa nemůže na vývoj raket a nějaké lety do kosmu ani pomýšlet.

Není však všechno tak černé, jak se na první pohled zdá. Britové i Francouzi také získali určitou, malou část z odkazu technologie V-2. Spousta zapálených inženýrů se tak brzy pustila do práce. Zkoumali ukořistěné technologie a snažili se je napodobit. Podobně jako u programů obou supervelmocí, i tyto projekty personálně zajišťovali nadšenci, kteří chápali potenciál využití takovýchto technologií pro cesty do vesmíru. Chtěli-li se však podílet na výzkumu, museli se podřídit vojenským prioritám svých států.

Raketa Blue Streak připravena k testovacímu letu.

Raketa Blue Streak připravena k testovacímu letu.
Zdroj: http://www.armaghplanet.com/

Velká Británie začala roku 1954 pracovat na vlastní balistické raketě středního doletu zvané Blue Streak. Na spolupráci se podílela také Austrálie, jelikož jako zkušební střelnice měla posloužit základna Woomera v pouštní části této země. Přestože počáteční zkoušky probíhaly úspěšně, prudce rostoucí náklady a pochybnosti o vojenské účelnosti rakety vedly roku 1960 k zastavení programu. Blue Streak však v jiné podobě přežila ještě další desetiletí. Velká Británie se nejprve snažila vzbudit zájem Kanady a Austrálie o spolupráci na konstrukci třístupňového nosiče zvaného Black Prince, pro nějž měla Blue Streak posloužit jako první stupeň. Když nebylo dosaženo dohody, raketa se stala klíčovým prvkem nešťastného evropského projektu ELDO, o kterém bude řeč později. Souběžně s projektem Blue Streak se v Británii pracovalo i na menší výzkumné raketě Black Knight, která byla původně určena pro testování konstrukce bojových hlavic pro Blue Streak. Unikátním rysem této testovací rakety bylo využití vysoce koncentrovaného peroxidu vodíku jako okysličovadla. Ten se poprvé využíval v některých pokusných německých raketových motorech. Jeho vysoká hořlavost umožňovala zkonstruovat pro Black Knight velmi jednoduché motory Gamma. Během šedesátých let se Británie dostala ve světě do čela ve využití peroxidu vodíku jako pohonné látky.

V roce 1964 navrhlo výzkumné středisko britského ministerstva obrany Royal Aircraft Establishment postavit menší, levnější nosnou raketu k vypouštění družic, založenou z větší části na stávající technologii modelu Black Knight. Britská vláda nový projekt, nazvaný Black Arrow, schválila, jeho realizace však trpěla opakovaným zpožďováním přísunu zdrojů. V červnu roku 1969 dostaly konečně zelenou zkušební starty. První test, který se uskutečnil 28. června a byl označen R0 neuspěl, neboť navigační problém způsobil odchýlení z kurzu. Úspěšný druhý test R1 o osm měsíců později však uvolnil cestu k pokusu o vypuštění družice v září 1970. Při tomto startu, označeném R2, se bohužel nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy, neboť druhý stupeň přestal hořet příliš brzy. Tyto a další problémy způsobili, že v červnu 1971 vláda s neuvěřitelným nedostatkem předvídavosti projekt zrušila. Bylo však ještě povoleno uskutečnit již připravený start R3. Zbývala tedy poslední příležitost. Tentokrát však všechno vyšlo dokonale a 28. října 1971 se dostala družice Prospero na oběžnou dráhu. Program i přesto další šanci nedostal a Velká Británie si vysloužila pověst první země, která se zřekla nabyté schopnosti vypouštět vlastní družice. Zdálo se, že se Britové v budoucnu spokojí s vypouštěním vlastních družic menšími americkými raketami. Nadějný pokrok tak opět klesl k neslibným poválečným začátkům. Ale jak na tom byla konkurenční Francie?

Raketa Diamant A stoupá z původního francouzského kosmodromu Hammaguir v alžírské poušti.

Raketa Diamant A stoupá z původního francouzského kosmodromu Hammaguir v alžírské poušti.
Zdroj: https://encrypted-tbn0.gstatic.com

Zatímco chybějící úsilí o rozvoj britské raketové techniky nakonec zmařila chybějící politická prozíravost, francouzský program díky galskému sebevědomí jen vzkvétal. Francouzští vědci na konci čtyřicátých let za pomoci hrstky svých zajatých německých protějšků připravili plány na realizaci A9, rakety, kterou Wernher von Braun zamýšlel jako nástupce V-2. Ukázalo se, že tyto představy byly až příliš ambiciózní, přesto vyústili v úspěšnou řadu sondážních raket Veronique, vypouštěných od roku 1950. Souběžně Francouzi vyvíjeli i sérii prototypů balistických střel, pojmenovaných podle různých drahokamů. V roce 1961 rozhodla nově vytvořená vesmírná agentura Centre National d’Etudes Spatiales (CNES), že je třeba zkonstruovat nosný prostředek k vypouštění družic. Diamant, jak byla raketa pojmenována, představoval spíše evoluční než revoluční krok. Šlo o vyzkoušenou a osvědčenou dvoustupňovou raketu Saphir, ke které byl přidán nový, třetí stupeň. První start Diamantu A se uskutečnil v alžírském Hammaguiru 26. listopadu 1965 a přinesl naprostý úspěch. Na oběžnou dráhu byla vynesena malá družice A-1 neboli Astérix. To byla v podstatě jen velice jednoduchá družice s rádiovým vysílačem. Francie se tak stala teprve třetí zemí na světě, které se podařilo vypustit vlastní družici. Koncem šedesátých let Francie vyvinula také vylepšený nosič Diamant B, který byl poprvé vypuštěn z Kourou v březnu 1970 a program pokračoval až do roku 1975. Francie se nakonec vlastního prostředku na vynášení družic také vzdala, ale jen proto, aby mohla převzít vůdčí roli v ještě ambicióznějším projektu nazvaném Ariane. To už ale příliš předbíhám.

Po vypuštění Sputniku v roce 1957 evropští vědci rychle začali připravovat plány pro národní, ale také evropskou přítomnost ve vesmíru. V několika zemích byly vytvořeny komise, které projednávaly tyto možnosti. To vedlo v roce 1960 k vytvoření společného, sjednoceného celku GEERS (Groupe d’etudes europeen pour la Collaboration dans le domaine des recherches spatiales, Evropská výzkumná skupina pro kooperaci na poli vesmírného výzkumu), jehož hlavními iniciátory byli přátelé a vědci Edoardo Amaldi a Pierre Auger. Do činnosti této komise bylo zahrnuto 10 zemí a v jejím čele zasedal Harrie Massey z Velké Británie a Pierre Auger z Francie, coby výkonný sekretář. Cíl byl jasný – projednat možnosti evropské spolupráce ve vesmíru. V říjnu roku 1960 tato skupina prezentovala zprávu nastiňující cíle a organizační strukturu budoucí evropské vesmírné agentury. Tato zpráva obsahoval tři fáze průzkumu vesmíru. První fáze by zahrnovala malé satelity s hmotnostmi kolem 100 kg na oběžné dráze Země. V druhé fázi měly být vypuštěny větší satelity (500 – 1000 kg) na oběžnou dráhu Země a menší k Měsíci. A konečně třetí fáze měla za cíl vyvinout technologie a zařízení schopné přistát na Měsíci, prozkoumávat planety Sluneční soustavy a také se vydat do nejbližšího mezihvězdného prostoru. Během zasedání v Ženevě 1. prosince 1960, byl navrhnut další krok k uskutečnění těchto plánů. Tím krokem bylo vytvoření komise nazvané COPERS (Commission Préparatoire Européenne de Recherches Spatiales, Evropská komise pro přípravu vesmírného výzkumu), jejíž činnost započala 27. února 1961.

Na třetím zasedání COPERS v říjnu 1962 v Mnichově byl schválen 77 stránkový dokument detailně popisující osmiletý rozpočet a politiku budoucí organizace ESRO, která měla být zanedlouho vytvořena. Tento dokument je hlavně znám pod názvem „Blue Book“ (Modrá kniha), kvůli barvě jeho obalu. Jedním z první úkolů na cestě ke společnému kosmickému programu bylo vytvoření nových zařízení, laboratoří a komplexů na území členských států. Jedny z prvních a hlavních zařízení tak byly nakonec vybudovány ve Francii, Nizozemí, Německu a Itálii.  Byly také navrženy dlouhodobé programy, které měly za úkol vypustit první astronomické observatoře a měsíční sondy. Tyto přístroje měly zkoumat topografii, radioaktivitu, výškopis, povrchové textury, složení a také stopy vulkanické aktivity na Měsíci. První taková sonda měla podle plánu letět k Měsíci už v roce 1968! V úvahu připadaly dvě možnosti startu – australská Woomera provozovaná Brity a základna poblíž somálského Kismaayo, provozovaná Italy. V první zmíněné variantě bylo počítáno s příletem k Měsíci 62 hodin po startu. Přitom rakety z Woomery startovaly na téměř polární dráhy, což samozřejmě pro sondu mířící k Měsíci není příliš vhodný sklon orbity. Proto byl naplánován trans-lunární zážeh nad Japonskem, který by rovněž změnil sklon dráhy až téměř k 0° vůči rovníku. I když tyto plány Modré knihy byly spíše jakýmsi provoláváním zájmů a očekávání než skutečnými plány, už tyto první smělé návrhy nastínily směr, kterým se evropská kosmonautika ubírá do dneška a ve kterém vyniká. Avšak autoři Modré knihy si uvědomovali, že jeden z problémů, kterým Evropa čelila, byl nedostatek silných raket pro tyto měsíční a meziplanetární mise. Považovali za nemožné vypustit měsíční sondu pomocí třístupňové rakety založené na konceptu Blue Streak, později známého jako Europa.

Při první testovacích letech rakety Europa byl aktivní pouze první stupeň z upravené rakety Blue Streak, druhý i třetí stupeň byly pouze makety.

Při první testovacích letech rakety Europa byl aktivní pouze první stupeň z upravené rakety Blue Streak, druhý i třetí stupeň byly pouze makety.
Zdroj: http://www.enjoyspace.com/

Nakonec se Evropa rozhodla pro vytvoření dvou agentur. První z nich byla ESRO (European Space Research Organization, Evropská organizace vesmírného výzkumu). Ta vznikla 20. března 1964 a vedoucí role v ní hrály Francie, Velká Británie a Německo, jež také nejvíce přispívaly do jejího rozpočtu. Zakládajícími členy však bylo i sedm dalších zemí – Itálie, Belgie, Nizozemsko, Švédsko, Dánsko, Španělsko a Švýcarsko. Hlavním úkolem ESRO bylo koordinovat kosmický výzkum evropských států a směřovat vesmírný program k mírovému využití kosmu. V průběhu následujících deseti let organizace vyvinula sedm vědeckých družic. Čtyři zkoumaly horní vrstvy zemské atmosféry a severní i jižní polární záře, dvě studovaly magnetické pole Země a sluneční vítr a jeden satelit byl orbitální observatoří v ultrafialovém pásmu. Všechny tyto satelity se musely při cestě do kosmu spolehnout na americké rakety. Jasně se ale ukazovalo, že Evropa by měla vyvinout vlastní nosný prostředek a to z mnoha různých důvodů. Prvním je samozřejmě nezávislost na cizích nosičích. Každé vynesení satelitu cizí raketou stojí nemalé finance a hrozí, že v budoucnu bude vlastník rakety požadovat stále větší obnos. Což samozřejmě funguje i naopak. Vlastní raketa může posloužit k vynášení satelitů cizích států či soukromých firem a obohatí tak rozpočet agentury. Konstrukce vlastního, spolehlivého a levného nosiče se tak stala prioritou. Výše jsem popisoval, jak britská snaha vyvinout spolu s partnery z britského Společenství národů třístupňovou nosnou raketu Black Prince vyšla naprázdno. Projekt se tak stal součástí nové evropské spolupráce. Pro koordinaci jeho vývoje byla ustanovena ona druhá agentura – ELDO (European Launch Development Organization, Evropská organizace pro vývoj startovacích zařízení. Podílelo se na ní šest členů ESRO a také Austrálie. Nový nosný prostředek nazvaný Europa měl jako základ využívat britskou vojenskou raketu Blue Streak, zatímco horní stupně by dodala Francie a Německo. Itálie převzala zodpovědnost za aerodynamický kryt užitečného zatížení, Nizozemsko za telemetrické systémy a Belgie za sledování ze Země. Lokalitou pro vzlety se měla stát Woomera v Austrálii. Četné dodávky izolovaných týmů řady zemí však celkově nepodléhaly žádnému pevnému vedení. Na projektu Europa se ukázalo, že konstruovat nosnou raketu prostřednictvím porad a kompromisů prostě není možné. Zatímco první stupeň vycházející z tělesa Blue Streak si při sérii startů roku 1966 vedl spolehlivě, francouzský druhý stupeň Coralie i německý třetí stupeň Astris selhávaly. Rozhodnutí Britů ukončit veškeré práce na raketě Blue Streak v roce 1968 osud projektu definitivně zpečetilo.

Rozbory neúspěchů projektu rakety Europa označily z velké části za viníka samu organizaci ELDO. Bylo jasné, že Evropa z kosmu úplně nevycouvá. Francie i v nejtemnějších chvílích projektu Europa nadále využívala vlastní nosič Diamant, s nímž úspěšně startovala v Alžírsku i na novém kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně. Velká Británie naopak rychle ztrácela důvěru v budoucnost výzkumu vesmíru a po zrušení projektu Black Arrow roku 1971 se v podstatě omezila na vědecký podíl na některých družicích. ELDO byla neúspěchem Europy těžce ochromena. Francie velmi stála o vývoj nového celoevropského nosiče coby nástupce Diamantu, dovolávala se ovšem největšího podílu na souvisejících pracích a v mnoha aspektech nového programu chtěla mít hlavní slovo. Ostatním státům její ochota nést hlavní břemeno velmi vyhovovala a v květnu 1975 tedy hlavní západoevropské země spojily své kosmické programy zahrnující ESRO i ELDO do jediné nové organizace ESA (European Space Agency, Evropská kosmická agentura).

Nová organizace převzala všechny projekty ESRO a začala využívat mnohá zařízení francouzské národní kosmické agentury CNES včetně kosmodromu v Kourou. Tento kosmodrom má takřka ideální polohu, jelikož leží pouhých 5 stupňů severně od rovníku a rotace Země tak dodává raketám vypouštěným k východu dodatečný impuls (asi 0,5 km/s). Jednou z prvních družic vypuštěných novou organizací ESA byla velmi úspěšná COS-B, astronomická observatoř v pásmu záření gama, která byla vyvinuta ještě pod hlavičkou ESRO. Ovšem podobně jako předchozí evropské satelity ji ještě vynesla americká raketa Delta. Taková situace však neměla trvat věčně. Vývoj v mikroelektronice již od konce sedmdesátých let razil cestu pro prudký rozmach komerčních družic a ESA si chtěla zajistit patřičný podíl na bezpochyby lukrativním budoucím trhu. Po potížích, jež postihly projekt Europa, pokryla Francie náklady na vývoj nosiče z 60 procent s podmínkou, že bude mít v projektu hlavní slovo. Dalšími 20 procenty přispělo Německo a ostatní členské státy ESA se podělily o zbytek. Začal se budovat pilíř úspěchu Evropské kosmické agentury – raketa Ariane.

Rodina raket Ariane.

Rodina raket Ariane.
Zdroj: http://files.maquettagogo.webnode.fr/

Nový kosmický nosič Ariane byl z velké části vyvinut francouzskou kosmickou agenturou CNES. Ariane 1, jejíž první a druhý stupeň poháněly francouzské motory Viking, sice nepředstavovala úplnou technickou špičku, fungovala však spolehlivě. Úspěšný první let v roce 1979 připravil půdu pro 11 dalších startů a v této fázi došlo „jen“ ke dvěma selháním. Nosiče Ariane 2 a 3, využívané od poloviny osmdesátých let, byly v podstatě podobné, jen u Ariane 3 byly doplněny boční pomocné vzletové stupně. Tyto stroje a jejich nástupnický typ Ariane 4 dosáhly velmi vysoké úspěšnosti a Arianespace, konsorcium vytvořené k provozování komerčních startů, díky nim dokázala obsadit významnou část trhu družicových startů. Díky velké spolehlivosti a vysoké flexibilitě, bylo v kterémkoliv okamžiku posledního čtvrtletí 20. století, v knize objednávek zapsáno nejméně 40 zakázek na vypouštění družic. Ariane 4 přitom byla posledním stadiem ve vývoji původního nosiče, v jejímž štíhlém tvaru se ještě promítal francouzský nosný prostředek šedesátých let Diamant. Spoléhala se na motory Viking vyráběné francouzskou společností Societé Européene de Propulsion, které byly odvozeny od motorů Vexin, jež také poháněly Diamant. Kdežto další nástupce – Ariane 5, je zcela nový prostředek vyvinutý během devadesátých let. Na rozdíl od předchozích typů jako první evropská raketa využívá kryogenní pohonné látky – kapalný kyslík (LOX) a kapalný vodík (LH2). V současnosti ESA používá nejnovější verzi rakety  Ariane 5 s nosností až 10 500 kg na GTO. Úspěšná kariéra Ariane 5 se začala odvíjet od jejího třetího startu v roce 1998. Více podrobností o raketách Ariane získáte v našem článku 14. Kozmická Strojovňa – rakety 90. rokov – prvá časť.

Zakladatelských státu Evropské kosmické agentury bylo v roce 1975 deset. Do současnosti se však agentura rozrostla o dalších deset členů, které se více či méně podílejí na společných programech, přičemž spolupráce na některých projektech je povinná, kdežto na většině ostatních nikoliv. Mezi členské státy tedy patří Belgie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Rumunsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Kanada, ač není členským státem, s ESA úzce spolupracuje a v blízké budoucnosti lze očekávat nárůst členských států především z východní Evropy, ale také Turecka, Kypru, Malty či Izraele, kteří o členství projevili zájem. Všichni tito zájemci už s ESA podepsali dohodu o spolupráci, která jim umožňuje podílet se na některých projektech a je předpokladem pro budoucí vstup do agentury. ESA dále také spolupracuje s Evropskou unií. Není však její součástí ani na ni není nijak formálně závislá. Každý z členských států přispívá do rozpočtu agentury určitým podílem, přičemž největší investice poskytují Evropská unie, Francie a Německo, daleko za nimi je Itálie, Velká Británie a Belgie a ještě dále jsou ostatní členské a spolupracující státy. V současnosti se roční rozpočet ESA pohybuje okolo 4 miliard eur, což je sice přibližně čtvrtina rozpočtu NASA, na druhou stranu jde o druhý nejvyšší rozpočet mezi všemi kosmickými agenturami. ESA má navíc schopnost s přidělenými financemi velmi šikovně nakládat a dokáže s nich vytěžit maximum. Kromě toho, většina členských států má své vlastní kosmické agentury, nezávislé na ESA a provozující své vlastní programy. Kdybychom tedy sečetli finance investované do vesmírných programů v Evropě, došli bychom k částce, která je téměř dvojnásobná. Jenom Francouzská agentura CNES má k dispozici dvakrát více peněz, než Francie posílá do rozpočtu ESA!

Úředními jazyky ESA jsou angličtina, francouzština a němčina. Agentura má k dispozici několik specializovaných pracovišť nacházejících se v různých státech:

Veliteství ESA – Paříž, Francie.
ESOC (European Space Operations Centre, Evropské operační centrum) – Darmstadt, Německo.
ESTEC (European Space Research and Technology Centre, Evropské výzkumné středisko vesmíru a technologií) – Noordwijk, Nizozemsko.
ESRIN (ESA Centre for Earth Observation, Centrum ESA pro pozemské pozorování) – Frascati, Itálie.
EAC (European Astronaut Centre, Evropské centrum astronautů) – Kolín nad Rýnem, Německo.
ESAC (European Space Astronomy Centre, Evropské kosmické astronomické centrum) – Madrid, Španělsko.
ESTRACK (European Space Tracking Network, Evropská kosmická monitorovací síť) – je podřízeným orgánem ESOC a její sledovací stanice se nachází v Austrálii, Belgii, Francouzské Guyaně, Španělsku, Kanárských ostrovech, Švédsku, Azorských ostrovech a v Argentině.
Centre Spatial Guyanais (Guyanské kosmické centrum) – Kourou, Francouzská Guyana.
Redu Centre – Ardennes, Belgie.
Harwell Centre – Didcot, Velká Británie.

Evropský kosmodrom v Kourou. Budovy a zařízení – 1. Sledovací stanice, 2. Přístaviště Paracaibo, 3. Kontrolní centrum Jupiter, 4. Administrativní budova, 5. Budova pro přípravu satelitů, 6. Sledovací a meteo stanice, 7. Stanice pro sledování satelitů, 8. Řídící středisko pro rakety Sojuz, 9. Budova pro kompletaci raket Sojuz.

Evropský kosmodrom v Kourou. Budovy a zařízení – 1. Sledovací stanice, 2. Přístaviště Paracaibo, 3. Kontrolní centrum Jupiter, 4. Administrativní budova, 5. Budova pro přípravu satelitů, 6. Sledovací a meteo stanice, 7. Stanice pro sledování satelitů, 8. Řídící středisko pro rakety Sojuz, 9. Budova pro kompletaci raket Sojuz.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/

Od svého vytvoření v roce 1975 se ESA nezaměřovala na pilotované vesmírné mise, i když ve spolupráci s dalšími vesmírnými mocnostmi také začala do kosmu vysílat své vlastní astronauty. Namísto toho se stala významným subjektem v oboru komerčních startů kosmických těles a především dokázala vyvinout řadu průkopnických družic a sond, díky kterým jsme získali obrovské množství informací o zákonitostech naší Země i okolního vesmíru a bez nichž by dnešní věda nebyla tam, kde je. Ale o všech těchto fascinujících projektech si povíme zase jindy. Na závěr článku ještě vřele doporučuji toto video o Evropské kosmické agentuře.

Zdroje informací:
Spaceflight, Giles Sparrow, 2007, Dorling Kindersley

The History of Space Vehicles, Tim Furniss, 2001, Thunder Bay Press
Poklady kosmonautiky, Tomáš Přibyl, 2009, Computer Press
http://www.esa.int/ESA
http://en.wikipedia.org

Zdroje obrázků:
http://www.czechspaceportal.cz/files/files/storage/Akce_a_udalosti/ESA_vyyberove_rizeni_cerven_2011/esa_logo_dark_blue.bmp
https://encrypted-tbn1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcRvz3A8_YEl-bO9-W5o4ELc9LAwgDWa_eC79cADzDsrsajhIBIiUA
http://www.armaghplanet.com/blog/wp-content/uploads/2010/09/blustrk1.jpg
https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcTyQIEAcEtYIFrtqJu9Aw-hUwal6p4uaGNJFjhz3PHhHCeoH—Ug
http://www.enjoyspace.com/uploads/editorial_cases/novembre2009/ariane/europa.jpg
http://files.maquettagogo.webnode.fr/200000026-5534a562f1/ariane4_226A4.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a5/Plan_Centre_Spatial_Guyanais-en.svg

ESA - 1. díl - Zrod třetí kosmické velmoci, 2.4 out of 5 based on 41 ratings
Pin It
(Visited 1 005 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (41 votes cast)
(Visited 1 005 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


11 komentářů ke článku “ESA – 1. díl – Zrod třetí kosmické velmoci”

  1. Petr Kubala napsal:

    Na ESA mě štve jedna věc. Není to žádná národní kosmická agentura, ESA je všude a nikde (ve smyslu států), tudíž i propagace ESA by měla být ve všech členských státech. V ČR (ale jinde to bude asi stejné) to je ovšem totální katastrofa. Samozřejmě pokud do toho je u nás zainteresována ČKK, tak je to předem odsouzeno k neúspěchu, ale i tak.

    Docela by mě zajímalo, kolik lidí vůbec o členství v ESA ví a ještě hůře: kolik lidí má představu o tom, kolik tam sypeme, na čem se podílíme apod.

    Myslím, že z toho solidně velkého rozpočtu by mohli být financování lidé, co by propagaci dělali (dle velikosti státu 1-3 lidé aspoň).

    • Michael Voplatka napsal:

      V tomto s Vámi, bohužel, nemohu nesouhlasit. Propagace ESA není taková, jaká by mohla být, nebou jakou by si agentura zasloužila. I když ESA pravidelně informuje o všech aktualitách na svém webu, málokdy můžeme být svědky nějaké širší propagace, zejména na národní úrovni. To je ostatně jeden z důvodů, proč tento seriál vznikl – poskytnout čtenářům více podrobností a možná je seznámit i s projekty, o kterých nevěděli vůbec.

      • Petr Kubala napsal:

        Mimochodem, v případě ESO je to totéž… Osobně považuji za skandální, že jako daňový poplatník nemám informace o tom, kolik a kam mé peníze jdou (a poplatky ČR sice % v rámci celého rozpočtu nejsou velké ale nejde ani o tisíce korun či stovky tisíc korun).

  2. Michal Václavík napsal:

    Propagace aktivit ESA na národní úrovni asi není nikde dokonalá a dokonalá nebude. Není však pravda, že by plno informací zveřejňováno nebylo. Co se týká stížnosti P. Kubaly na to, že neví na co se využívají peníze, které ČR posílá do ESA, tak přikládám několik odkazů:

    * http://www.czechspace.cz/cs/system/files/CSO+bulletin+%25236-web.pdf, přehled výsledků Rady ESA na ministerské úrovni, str. 10-16.
    * http://www.czechspace.cz/cs/ckk/analyza-stavu-a-vyhledu-zapojeni-ceske-republiky-volitelnych-programu-evropske-kosmicke-agentury-roku-2012, celá publikace o analýze stavu a výhledu zapojení České republiky do volitelných programů Evropské kosmické agentury k roku 2012.
    * http://www.czechspace.cz/cs/media/ceske-kosmicke-projekty-informacni-listy, informační listy o vybraných, více než 30, projektech ESA s českou účastí.
    * http://www.czechspace.cz/cs/media/casopis-cso, podrobnější popis projektů i s případnými rozhovory s českými řešiteli jsou také v časopise co vydává CSO.

    Takže bych neřekl, že nejsou uveřejněny informace o českém zapojení do ESA a že je daňový poplatník držen v nevědomosti. Samozřejmě to ale od něj vyžaduje jistou míru vlastního přičinění a informace se alespoň pokusit vyhledat.

    • Michael Voplatka napsal:

      Děkuji Vám za přínosný komentář s užitečnými odkazy. Souhlasím, že není pravda, že plno informací není zvěřejňováno. Stačí jen hledat. Občas je však, bohužel, potřeba hledat velmi důkladně…

  3. Petr Kubala napsal:

    1) Já jsem nepsal nic o tom, že informace nikde nejsou. Konec konců i kdyby nikde nebyly, lze využít příslušné zákony a vyžadat si je. Já psal o tom, že propagace ESA v ČR neexistuje. Takže ne, není nedokonalá, není vůbec!

    2) Kdyby byla pravda to, co píše pan Václavík, tak bychom mohli zrušit reklamu, stačilo by o výrobcích udělat stránka, však kdo bude chtít, tak si to nějak najde.

    Ono stačí se podívat na katastrofální české stránky ESA, případně na propagaci ESA v médiích, kde se podstatně více píše o NASA.

    Ale pokud to dělá ČKK, která je typickou, kde není nikdo, kdo rozumí médiím a PR … stačí se podívat na statistiky ČKK na FB, případně by byla zajímavá čísla o návštěvnosti webu či (ne)čtenosti toho bulletinu.

    Já jen doufám, že podobné odkladiště „odborníků“ není financováno z daní….

    Ale k ESA: zcela chybí české stránka na sociálních sítích, informace o českém zapojení v normální podobě a ne zabaleno do nudných keců, které nikdo nečte apod.

    • Michal Václavík napsal:

      Já jsem svým příspěvkem reagoval na tvůj komentář, cituji „Osobně považuji za skandální, že jako daňový poplatník nemám informace o tom, kolik a kam mé peníze jdou (a poplatky ČR sice % v rámci celého rozpočtu nejsou velké ale nejde ani o tisíce korun či stovky tisíc korun).“ Takže jsem poslal pár odkazů k tomuto tématu. Co se týká českých stránek ESA, tak ty má na starost příslušné ministerstvo a ne Česká kosmická kancelář. Právě možná proto je úroveň tam kde je 🙂

  4. kopapaka napsal:

    Pěkný článek.
    Přiznám se, že o Evropských začátcích jsem měl, řekněme mlhavé povědomí…
    Ovšem s formulací z úvodu článku nemůžu tak úplně souhlasit.
    Cituji:“Bez nadsázky se dalo říci, že o takových raketách, jaké vyráběli Němci, specialisté ostatních zemí ani neuvažovali.“
    I pokud pominu nejrůznější snílky a fantasty, tak minimálně ve Francii měli hodně nakročeno. Ovšem okolnosti jim příliš nepřály.Proto zkoušky rakety EA1941 plánované na rok 1942 proběhly až o tři roky později…

    Viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=160&t=4518

    • Michael Voplatka napsal:

      Děkuji za pochvalu. Jsem rád, že se i po tak dlouhé době najde někdo, kdo si přečte starší články. Pokud jsi ještě nečetl ostatní díly seriálu ESA, určitě doporučuji. A k tvému nesouhlasu… přiznám se, že o francouzském raketovém úsilí v druhé světové válce a před ní toho moc nevím. Němci byli ale bezpochyby nejdále a jejich plány byly ještě větší. Vždyť hlavně na základě německých raket a jejich úspěchů se rozvíjely obří a úspěšné kosmické programy USA a SSSR. Všichni ostatní, ať už měli s raketami jakékoliv zkušenosti, byli ve 40. letech daleko za Němci. Proto ta věta.

Zanechte komentář