Kritické momenty kosmonautiky 9. díl

Trosky letounu T-38

„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, nesmí nás v té vánici ztratit. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě zahlásit změnu ranveje věži a Tomovi s Genem v druhém stroji. Hotovo, teď jen… Kruci, tohle jsem přešvihl, klesáme moc rychle, tohle se klukům od McDonnella, kteří pracují na naší lodi v hale 101, nebude líbit, prosvištíme jim těsně nad hlavou. Kdyby se aspoň na chvíli zvedla ta mlha… Kde je ta dráha? Jo, tam je. Ale co se to děje? Jsme nízko! Ten stín před námi… to je výrobní hala McDonnellu, sakra, musím se jí vyhnout! Rychle srovnat a doprava! Snad to ještě stihnu! Rychle forsáž! No ták! Mašinko, přece nás v tom nene…“

Bylo 28. února 1966, 8:58 místního času. Letoun T-38, provozovaný NASA pod číslem 901, který řídil Elliot See a ze zadního sedadla bezmocně přihlížel kopilot Charlie Basset, prorazil pravým křídlem střechu výrobní haly číslo 101 firmy McDonnell a jako ohnivá koule dopadl na parkoviště vedle ní. Nadcházející mise Gemini-IX právě ztratila svou posádku.

Procházka peklem

Jmenování posádky Gemini-IX ve složení velitel Elliot M. See. a pilot Charles A. Basset bylo chybou, kterou si Deke Slayton do konce života vyčítal. Problém nebyl v Charliem Bassetovi, ten byl velmi slibným astronautem, po letu Gemini-IX měl dostat místo v programu Apollo. Objektem pochybností Deka Slaytona byl Elliot See. Ze všech astronautů z druhé skupiny (The New Nine) byl See jediným, u kterého si Deke nebyl jist, zda do skupiny vůbec patří. Nebyl v nejlepší fyzické kondici, původně zamýšlené křeslo pilota Gemini-VIII nakonec dostal Dave Scott. Nebylo totiž jisté, zda je See schopen zvládnout náročnou EVA. Problémy měl i v létání. Přestože byl zkušebním pilotem, jeho styl pilotáže se dal charakterizovat jako opatrný, při zdi. Podle Dekova (a nejen jeho) názoru nebyl dostatečně agresivní. Měl tendence létat pomalu, což bylo u letounu s vysokým plošným zatížením křídla, jako byl T-38, velmi nebezpečné.

Deke se nechal unést sentimentem a dal Seemu jedinou šanci na let- Gemini-IX. Jeho parťákem měl být Charlie Basset, o kterém byl Slayton přesvědčen, že v případě nutnosti vytáhne z bryndy oba. See měl po misi dostat místo v záložní posádce Gemini-XII, což byla slepá ulička, kterou by jeho kariéra astronauta v tichosti skončila. Nestalo se tak.

Naštěstí ukázal v onen hrozný den svou duchapřítomnost Tom Stafford- velitel záložní posádky. Po špatně nalétnutém přiblížení coby „číslo“ Seeho a Basseta na nic nečekal, „napíchl“ mraky a po nějaké době vyčkávání na povolení provedl s Cernanem v zadním kokpitu ukázkové přístrojové přistání na původně plánovanou dráhu letiště v St. Louis. Netušili, že se před pár okamžiky jejich status změnil ze záložní posádky mise GT-9 na posádku hlavní.

Dole hlavní posádka Gemini-IX (vlevo See, vpravo Basset), nad nimi posádka záložní (vlevo Stafford, vpravo Cernan).

Dole hlavní posádka Gemini-IX (vlevo See, vpravo Basset), nad nimi posádka záložní (vlevo Stafford, vpravo Cernan).
Zdroj: http://ep.yimg.com

Úkolem posádky letu, nyní přejmenovaného na Gemini-IX A, bylo rendez-vous s tělesem GATV a spojení na třetím orbitu, tedy opakování scénáře předchozí mise. Cernana také čekala velmi náročná EVA, která do jisté míry kopírovala plány na Scottův výstup. Po přeručkování na záď Gemini ovšem Cernana nečekal batoh ESP, ale něco lepšího. Studená válka byla v plném proudu a nevyhlášený konflikt se chystal expandovat do vesmíru. Jak zneškodnit špionážní, nebo útočné satelity Sovětů? Dostaneme se k nim pomocí raketového křesla!

USAF proto navrhla zajímavý přístroj, zvaný AMU (Astronaut Maneuvering unit). Bylo to skutečně raketové křeslo se vším všudy. Po usednutí na miniaturní sedátko, které připomínalo sedlo byciklu, se astronaut připoutal a propojil kyslíkovou a elektrickou instalaci skafandru s AMU, vysunul teleskopické opěrky rukou, na jejichž konci byly umístěny ovládací prvky, zapnul světla a uvolnil sestavu od adaptéru Gemini. Pohon byl zajištěn pomocí motorků, pracujících s peroxidem vodíku. Pro tento let se počítalo s upoutaným letem do vzdálenosti 45 metrů od kabiny. Mnozí se snažili přesvědčit NASA, aby bylo upuštěno od poutacího lana, nakonec však zvítězila bezpečnost astronauta.

Skafandr G4C upravený pro misi Gemini-IX (Gemini-IX A). Na hrudi má figurant standardní sestavu ELSS, na zádech pak „batoh“ AMU. Všimněte si nohavic skafandru. Ty musely být odolné proti horkým výtokovým plynům z trysek AMU a byly protkány mimo jiné vlákny ze slitiny Chromel-R. Jedna z trysek byla umístěna dokonce tak, že výtokové plyny proudily mezi nohama astronauta! AMU byl skutečně zajímavým strojem…

Skafandr G4C upravený pro misi Gemini-IX (Gemini-IX A). Na hrudi má figurant standardní sestavu ELSS, na zádech pak „batoh“ AMU. Všimněte si nohavic skafandru. Ty musely být odolné proti horkým výtokovým plynům z trysek AMU a byly protkány mimo jiné vlákny ze slitiny Chromel-R. Jedna z trysek byla umístěna dokonce tak, že výtokové plyny proudily mezi nohama astronauta! AMU byl skutečně zajímavým strojem…
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

17. května 1966 bylo vše připraveno. Ještě před odjezdem na rampu si Deke Slayton vzal Toma Stafforda stranou, aby s ním probral jednu důležitou věc. Všichni si byli vědomi toho, že Cernanova EVA je poměrně riskantní záležitostí a stát se může cokoli. Slayton řekl Staffordovi, že pokud se něco tam nahoře stane, má se pokusit přivézt Cernanovo tělo zpátky na zem. Šílená představa, ovšem ještě šílenější byl jediný způsob, jak to provést- nechat pootevřený poklop na Cernanově straně a protáhnout jeho tělo na laně celou atmosférou na cestě zpět. V takové situaci by zcela jistě zahynul i Stafford, jiná možnost však nepřicházela v úvahu. Vtáhnout tělo mrtvého, nebo bezvládného kolegy zpět do kabiny nebylo možné. Stafford se sám pro sebe rozhodl, že pokud se stane skutečně něco hodně špatného, odřízne Cernana a ponechá jej na orbitu. Krutá realita, jediné možné řešení. Koneckonců Cernan v jednom z rozhovorů se Staffordem přesně tohle navrhnul.

Teď ale už oba leželi na vrcholu Titanu na rampě 19 a čekali na start své Ageny. Přesně v 15:12 UTC se Atlas s GATV zvedl k obloze. Všechno šlo jako po másle a posádka se začala psychicky připravovat na svůj start. Idyla netrvala dlouho. 120 sekund po startu se pomocný motor číslo 2 na nosiči Ageny zahoupal a pak se zasekl v poloze, která hrozila nasměrovat raketu přídí k zemi. O deset sekund později se sice pomocné motory podle plánu vypnuly, ale v té době už Atlas směřoval přídí v úhlu pouhých 13° vzhůru a jeho dráha jej nesla zpět nad Cape Kennedy. V 15:19 UTC byl s nosičem i Agenou ztracen kontakt a celá sestava se poroučela do vod Atlantiku.

Začínalo to připomínat ohranou písničku. Vše bylo připraveno, ale Agena se nekonala (ačkoli- abychom byli féroví- v tomto případě stál za průšvihem Atlas). Opět bylo třeba vypracovat nouzové řešení- a rychle. Závod o Měsíc běžel stále dál. Po ruce však byl stroj, jehož vývoj byl zadán McDonnellu při jednom z předchozích selhání Ageny. Tím strojem bylo těleso s názvem ATDA- tedy „Augmented Target Docking Adapter“ (vylepšený cílový a dokovací adaptér). Jednoduchý stroj, jehož hlavní částí byl dokovací prstenec a soustava orientačních motorků pro jemné korekce při spojování s Gemini. Žádný motor, žádné velké palivové nádrže, ATDA byl jednoúčelovým osekaným řešením, které mělo zajistit minimální možnost selhání.

1. června 1966 byly všechny potřebné přípravy u konce a v 15:00:02 UTC se majestátní Atlas s adaptérem na špici vydal k obloze. Všichni byli připraveni i na katastrofickou eventualitu- pokud by bylo tohle cílové těleso ztraceno, astronauti by uskutečnili rendez-vous se svým vlastním nosičem. Vše ale tentokrát fungovalo skvěle a po šesti minutách byl adaptér usazen na plánované dráze. Jediným kazem na jinak perfektním startu byly signály telemetrie, které naznačovaly, že se aerodynamický kryt neoddělil od adaptéru a pouze se částečně rozevřel.

Pozornost však byla upřena hlavně na rampu 19 a Gemini-IX A. Zádrhel v pozemním vybavení však způsobil, že „okno“, ve kterém musela Gemini odstartovat, aby ATDA dohnala, prošlo bez kýženého odlepení se od rampy. Naštěstí se vše během několika desítek hodin podařilo vyřešit a 3. června v 13:39:33 UTC se Titan se Staffordem a Cernanem na ohnivém pilíři vydal za hranice atmosféry.

Adaptér ATDA v konfiguraci „rozzuřený aligátor“. Obruč, která měla být pyrotechnicky odhozena, je zřetelně vidět zhruba v místech, kde se kryt začíná zužovat. Řídící středisko se pokoušelo na dálku kryt rozhýbat v naději, že obruč povolí. Výsledkem byl pouze pohyb, připomínající klapání tlamy krokodýla.

Adaptér ATDA v konfiguraci „rozzuřený aligátor“. Obruč, která měla být pyrotechnicky odhozena, je zřetelně vidět zhruba v místech, kde se kryt začíná zužovat. Řídící středisko se pokoušelo na dálku kryt rozhýbat v naději, že obruč povolí. Výsledkem byl pouze pohyb, připomínající klapání tlamy krokodýla.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Tři hodiny a dvacet minut po startu získala posádka vizuální kontakt s adaptérem ATDA. Na všechny však čekalo nepříjemné překvapení: telemetrické údaje o aerodynamickém krytu adaptéru byly bohužel pravdivé. Jedna z obručí, která kryt obepínala, se neuvolnila a dovolila otevření vždy jen poloviny krytu. „Vypadá to jako rozzuřený aligátor“, glosoval Stafford. Na zemi zatím probíhaly zuřivé porady, jak situaci vyřešit. Asi s nejšílenějším nápadem přišel pilot záložní posádky Buzz Aldrin, který navrhoval, aby Cernan vystoupil do prostoru a pokusil se obruč přecvaknout. Vysloužil si ledové pohledy všech okolostojících a tento nápad na hranici mezi riskem a bláznovstvím už tak poměrně málo oblíbenému Aldrinovi na popularitě nepřidal. Kraft a Gilruth posléze dokonce zpochybňovali Aldrinovu způsobilost k letům.

Žádné východisko se zatím nerýsovalo a tak astronauti uskutečnili několik simulovaných setkání s ATDA, včetně ručních výpočtů při simulaci poruchy palubního počítače. Tato činnost je natolik vyčerpala, že bylo od dalších manévrů pro tento den upuštěno, Gemini se od adaptéru vzdálila a posádka se odebrala na kutě. Druhý den pak uskutečnilo další setkání s ATDA, po kterém ale byli oba muži natolik vyčerpaní, že bylo třeba EVA odložit až na třetí den.

Po probuzení se začal Cernan chystat na svou velkou chvíli. Bylo třeba připnout na hruď připnout ELSS, vybalit a připojit spojovací lano, prověřit integritu skafandru a propojit jej se systémy lodi, vyzkoušet spojení, uschovat všechny volné předměty, snížit tlak v kabině a pak konečně nastal moment, na který se Cernan tak těšil. Otočil madlem příklopu a otevřel jej. Před ním byly dvě hodiny, které byly určitě jedním z nejintenzivnějších úseků jeho života. Jen malinko jinak, než čekal.

Po otevření poklopu se Cernan postavil na sedadle. Zatímco jej Stafford přidržoval, „Geno“, jak byl mezi přáteli znám, odhodil pytel s odpadky a také instaloval kameru a zrcátko, pomocí kterého jej mohl jeho velitel sledovat. Poté se Cernan lehce odrazil od sedadla a vydal se na samostatnou cestu vesmírem.

Kabina Gemini z pohledu Cernana. Jedná se o jeden z mála snímků, které Geno během své vycházky pořídil.Všimněte si spojovacího lana, které Cernan překřtil na „zlomyslného hada“.

Kabina Gemini z pohledu Cernana. Jedná se o jeden z mála snímků, které Geno během své vycházky pořídil.Všimněte si spojovacího lana, které Cernan překřtil na „zlomyslného hada“.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Už v jednom z minulých dílů seriálu jsme mohli zjistit, že pohyb v beztížném stavu je neúprosně podřízen Newtonovým zákonům. Speciálně zákon o akci a reakci zde platí do poslední tečky a díky podmínkám v beztíži je velmi zjevný. Prvním Cernanovým úkolem byl experiment s názvem „Dynamika spojovacího lana“. Šlo o to zjistit, zda je možné manévrovat pouze pomocí ručkování na laně, které astronauta poutalo k lodi. Cernan se začal na jeho konci otáčet jako hadrový panák, každý pohyb se přenášel na lano, které se jej pro změnu snažilo „přetlačit“. Chyběl pevný bod, o který by bylo možno se opřít. Lano začalo Gena ovíjet jako had. Po půlhodině námahy a lopocení se mu stále nedařilo přijít na smysluplný způsob pohybu a tak se přitáhl zpět k průlezu a chvíli odpočíval.

Teď byl čas na cestu k zádi lodi. Gemini byla tvořena návratovou kabinou, na jejímž konci byl připojena adaptérová sekce s brzdícími motory, orbitálním stabilizačním systémem, palivovými články, kyslíkovými a palivovými tanky a další aparaturou. Jeho dno bylo vypouklé dovnitř a právě v oné prohlubni na astronauta čekalo jeho létací křeslo. Pokud si ovšem někdo myslel, že dostat se k němu bude jednoduché, šeredně se mýlil. Cernan sice měl k dispozici jednoduché opory a madla, zdaleka však nebyly adekvátní. Astronaut záhy zjistil, že pohyb po plášti lodi je ještě těžší, než dovádění na konci poutacího lana. Během několika desítek minut Genův tep vystoupal na závratných 155 úderů za minutu a jeho organizmus se začal přehřívat. Nedokázal se pořádně zachytit madel, protože skafandr byl díky natlakování tuhý a neohebný. Pásy suchého zipu, které měly držet jeho nohy, byly výsměchem. Přesto se Cernanovi podařilo dostat na konec adaptéru, který tvořil základnu lodi. Tam čekalo další překvapení.

Okraj adaptéru byl v místech, kde byl připojen k nosiči, zubatý a ostrý jako břitva. S tím nikdo nepočítal. Geno byl na pokraji vyčerpání a teď jen nevěřícně zíral na další z mnoha překážek, se kterými se během dosavadního průběhu EVA potýkal. Nakonec se přes zubatý okraj přehoupl a nasedl na „bicyklové“ sedátko batohu AMU. Začínala orbitální noc a Cernana obklopila tma. Dvě malé lampičky na AMU byly chabým zdrojem světla. Najednou si Cernan uvědomil, že omezená viditelnost není jen dílem temnoty okolo. Jeho vypětí bylo takové, že se mu začal mlžit průzor přílby. To bylo alarmující. Zvláště teď, když pro zprovoznění křesla bylo nutno vykonat přes třicet úkonů bez jediné chyby. Astronautův tep nyní dosáhl hranice 180 tepů za minutu. Jedinou možností, jak alespoň trochu vidět na to, co dělá, bylo přejíždět nosem po vnitřku hledí a vytvořit tak jakýsi průzor, který se ale okamžitě začal znovu mlžit.

Konečně se dostal k tomu, aby se odpojil z poutacího lana a přešel na kyslíkové zásoby uvnitř AMU. Znamenalo to také přerušení komunikační linky se Staffordem. Odteď se musela posádka spoléhat na radiové spojení. A nastal další problém: signál ze slabého rádia v AMU nepronikl stěnami lodi a Stafford tak slyšel pouze praskání statické elektřiny a zkomolené útržky vět. To byla poslední kapka. Stafford jako velitel letu rozhodl: odpískáme to.

Mezitím znovu vyšlo slunce a Geno, opět připojený k lodi spojovacím kabelem, se začal lopotit zpět k příklopu nad svým sedadlem v kabině. Nebylo to o nic jednodušší, než cesta k adaptéru. A čas pracoval proti němu- pokud se nedostane k průlezu, než zapadne slunce, znovu se mu začne mlžit průzor a tentokrát už nebude mít tolik sil. Teď už to byl závod o život. Nad Atlantikem se mu podařilo k průlezu doručkovat. Ale jeho odysea ještě nebyla u konce. Musel se nacpat do stísněného prostoru kabiny. V natlakovaném skafandru to ale byl nadlidský úkol. Stafford jej přidržoval a Cernan se jako indický fakír pomalu skládal na sedadlo. Nohy měl zapřené o čelní desku sedáku, kolena vpravil pod palubní desku, ale stále to nestačilo. Geno byl vysoký 183 cm, k tomu bylo nutné přidat pár centimetrů přílby. Trčel napůl ven z kabiny a nohama mu probíhaly divoké křeče. Schoulil se skoro do fetální polohy a Stafford se snažil zabouchnout jeho poklop. Zub po zubu se západka pohybovala směrem k uzavřené poloze a po mučivě dlouhých minutách se podařilo příklop uzavřít. V těch chvílích už se Cernan svíjel bolestí, a jak později přiznal, nahlas plakal do helmy. Natlakovaný skafandr působil jako lis, mačkající jeho nohy drtivou silou.

Cernan během letu Gemini-IX A. Na jeho tváři je znatelné vyčerpání z extrémně náročného letu.

Cernan během letu Gemini-IX A. Na jeho tváři je znatelné vyčerpání z extrémně náročného letu.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Syčení kyslíku, proudícího do kabiny a vyrovnávající tlak s Cernanovým skafandrem konečně Genovo utrpení ukončilo. Skafandr povolil a Geno mohl zapadnout do svého křesla. Nesnesitelně jej pálila oblast pod křížem- během úvodní části vycházky se mu roztrhly vnitřní izolační vrstvy skafandru na kostrči a slunce mu spálilo část kůže ve tvaru trojúhelníku. Pot mu zaplavoval obličej. V místech, kde se jeho rukou dotýkaly kovové manžety rukavic, měl sedřenou kůži až do masa. Jeho dechová frekvence dosáhla 40 vdechů za minutu. Když odložil helmu, Stafford se zhrozil. Rudý Cernanův obličej jej přiměl vzít do ruky hadici s pitnou vodou a proti všem pravidlům na něj stříkl dávku chladné vody.

Let Gemini-IX A skončil ve vlnách Pacifiku o pár hodin později- 6. června v 14:00:23 UTC po 3 dnech, dvaceti minutách a padesáti sekundách od startu. Přistání proběhlo pouhých 800 metrů od středu cílové oblasti a bylo tak nejpřesnějším přistáním amerického kosmického programu- tedy až do příchodu shuttlu.

Cernanova EVA trvala dvě hodiny a osm minut. Během ní „ušel“ vzdálenost 58 000 kilometrů a prožil jeden celý a část druhého obletu Země. Rekordní výkon byl vykoupen vyčerpáním, odřeninami, spáleninami a více než litrem potu, vylitého po přistání ze skafandru. Kosmická vycházka byla oblastí, která skrývala mnohá úskalí a snahám o zkrocení tvrdošíjně odolávala. Podle lékařů byl během ní Cernan na pokraji celkového kolapsu organizmu. Lekce, kterou před rokem dostal Leonov, se na druhou stranu železné opony nepřenesla.

Krotitel EVA Buzz Aldrin během své úspěšné vycházky.

Krotitel EVA Buzz Aldrin během své úspěšné vycházky.
Zdroj: http://images.nationalgeographic.com

Ani následující vycházky misí Gemini nedopadly podle plánů. Až teprve během posledního letu programu Buzz Aldrin dokázal díky pečlivému tréningu ve vodní nádrži a „zlatým trepkám“- tedy adekvátním oporám nohou a zdokonaleným madlům- zkrotit divokou herku jménem EVA a během tří výstupů (z toho dvou ve formě „standing EVA“) se ani pořádně nezapotil.

A co stálo za selháním aerodynamického krytu adaptéru ATDA? Všechno mělo původ v tom, že Atlas, ATDA a aerodynamický kryt vyráběly tři různé firmy. Technik firmy Douglas, která vyrobila kryt, dohlížel na průběh zkoušek, které byly kompletní prověrkou funkce krytu- s jedinou výjimkou. Kvůli bezpečnosti nebyly do elektrické sítě nosiče zapojeny kabely, vedoucí k pyropatronám. Ty měly uvolnit obruč, spojující obě poloviny krytu. Onen technik však před startem musel odjet za svou ženou, která zrovna rodila. Svého protějška od McDonnella, který měl jinak na starosti těleso ATDA pověřil, aby „zajistil“ kabely. Kolega ale neměl k dispozici úplnou dokumentaci a marně si lámal hlavu, kam s těmi volně visícími kabely. Rozhodl se, že nejjistějším řešením bude- přilepit je ke krytu lepicí páskou!

I takovéto kopance provázejí tak sofistikovaný obor lidské činnosti, jako jsou lety do vesmíru. Tento průšvih nestál žádné životy, pouze daňoví poplatníci vyhodili pár milionů dolarů oknem. Někdy si však chyby a tlak zvenčí vyžádají oběť mnohem vyšší. O tom však až v dalším dílu našeho miniseriálu…

Zdroje informací:
B. Evans „Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties“
B. Hacker, J. Grimwood „On the Shoulders of Titans- a History of Project Gemini
E. Kranz „Failure is not an Option“
R.R.Lawrence „The mammoth book of space exploration and disaster“
D. Slayton, M. Cassut „Deke!“
E. Cernan, D. Davis „Poslední muž na Měsíci“

Zdroje obrázků:
http://bloximages.newyork1.vip.townnews.com/stltoday.com/content/tncms/assets/v3/editorial/7/ca/7cae73f8-a964-11e0-b599-001a4bcf6878/4e17032d34d6a.preview-300.jpg
http://ep.yimg.com/ca/I/spaceimages_2231_98227518 
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/81/USAF_Astronaut_Maneuvering_Unit.jpg/375px-USAF_Astronaut_Maneuvering_Unit.jpg 
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/91/The_Angry_Alligator_-_GPN-2000-001354.jpg/476px-The_Angry_Alligator_-_GPN-2000-001354.jpg 
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f7/Gemini_9_and_Earth_Limb_-_GPN-2000-001495.jpg/241px-Gemini_9_and_Earth_Limb_-_GPN-2000-001495.jpg 
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e1/Cernan_Photographed_Inside_Gemini_9A_-_GPN-2000-001051.jpg/238px-Cernan_Photographed_Inside_Gemini_9A_-_GPN-2000-001051.jpg 
http://images.nationalgeographic.com/wpf/media-live/photos/000/472/cache/gemini-program-space-photos-scanned-buzz-aldrin-self-portrait_47262_600x450.jpg 

Kritické momenty kosmonautiky 9. díl, 2.5 out of 5 based on 18 ratings
Pin It
(Visited 2 198 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (18 votes cast)
(Visited 2 198 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


2 komentáře ke článku “Kritické momenty kosmonautiky 9. díl”

  1. Adhara napsal:

    Knihu som dočítala, je dobrá, a recenzia je už na ceste. Pri jej čítaní mi napadlo zopár zvedavých otázok na autora týkajúcich sa témy. Snáď je toto vhodné miesto a forma. Tak napríklad tento diel. Na začiatku je v úvodzovkách dlhý monológ, evidentne pilota Seea, ku ktorému už potom nie je žiadny komentár. Chcem sa opýtať, či je to prepis autentického (zvukového) záznamu jeho posledných slov alebo autorská fikcia, či niečo iného?

Zanechte komentář