Štítek ‘TKS’

TOP 5: Kosmonautické recyklace

recyklace

Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na opačné straně zeměkoule Sověti vyvinuli raketoplán Buran, který se, spolu se superraketou Energija, jejíž části měly být rovněž znovupoužitelné, měl stát zrcadlem amerického projektu Space Shuttle. Dnes můžeme sledovat opakované starty prvních stupňů raket Falcon 9 a kabin Dragon firmy SpaceX. O těchto strojích však dnešní žebříček pojednávat nebude. Budeme se v něm věnovat méně známým případům, kdy byla kosmická technika použita opakovaně. A občas to bude, jak alespoň doufám, skutečně docela překvapivé povídání…

Sága jménem Saljut – 15. díl

Saljut 7 s Kosmosem-1443

2. března 1983 odstartoval z rampy 200L kosmodromu Bajkonur Proton-K, na jehož špici se nacházela další z těžkých zásobovacích a transportních lodí TKS – pohrobka programu Almaz. Pod označením Kosmos-1443 měla loď strávit ve vesmíru téměř půl roku, z toho většinu doby připojena k orbitální stanici Saljut 7. Když se 10. března odpoledne Kosmos-1443 skutečně ke stanici připojil, na orbitu se nacházel skutečně impozantní komplex, podobný tomu, který tvořila předchozí stanice Saljut 6 spolu s Kosmosem-1267, a který zaniknul předešlý rok. Hmotnost komplexu necelých 40 tun a délka kolem 32 metrů vzbuzovaly úctu. Na Saljut přivezla loď TKS mimo jiné přes 3 tuny zásob a vybavení, mezi jiným i kontejnery s přídavnými slunečními panely, jež měly být namontovány v průběhu další expedice. Pro snazší vykládku zásob byly dokonce v interiéru TKS jakési „přepravní vozíky“, pomocí kterých měl být náklad přemisťován k průlezu do stanice. Loď byla připojena k přednímu stykovacímu uzlu, což znamenalo, že nemohlo být přečerpáváno palivo do nádrží stanice, nicméně elektrické rozvody propojeny byly a tak mohly panely TKS dodávat na stanici přibližně 3,5 kW elektrické energie. Současně také TKS fungovala jako tahač – za pomoci jejích motorů mohla být upravována dráha komplexu a tím bylo možné ušetřit pohonné látky Saljutu. 5. dubna onen kosmický tahač skutečně dráhu komplexu snížil o několik desítek kilometrů. Ke stanici se totiž měla vydat druhá dlouhodobá posádka. Ovšem právě u této posádky mělo zafungovat Murphyho pravidlo, jež zní: „Všechno je vždycky jinak…“

Sága jménem Saljut – 8. díl

Orbitální komplex Almaz-TKS

Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší (například testy vlastností různých materiálů při dlouhodobém vystavení prostředí nízkého orbitu apod.). Řešením byla stanice vybavená systémem doplňování paliva a dalších látek. Čtvrtý Almaz měl tuto možnost mít, osud si s ním však nepěkně zahrál…

Sojuz, díl 5. – Ve jménu války

Již když se Koroljov snažil prosadit první pilotovanou loď Vostok, zdůrazňoval hlavně vojenské využití. Na špehování jiných zemí a jednou v budoucnu i ničení satelitů politici slyšeli a pilotovaný let povolili. Proto se po odstartování programu Sojuz s touto lodí počítalo také v maskáčově zelené. Ne jen na papíře proto vzniklo několik verzí, které rozhodně neměly sloužit vědě.

19. Kozmická Strojovňa – Saljuty

V roku 1969 Američania pristáli na Mesiaci. Sovietsky Zväz bol porazený a „Vesmírne preteky“ sa ukončili. Rusi rozmýšľali, čo bude ďalej. Ich raketa N-1 nestála za nič, nemali loď, nemali technológiu, nemali cieľ. Kozmonautiku na pravej strane sveta postihla kríza. Ako sa z nej vymaniť? Po prerušení Mesačného programu sa vynáralo niekoľko ciest. Využiť plánovanú loď Sojuz na […]