Sedm dní s Johnem Glennem – den první

John Glenn (1921-2016)

Minulý čtvrtek byl dnem, ve kterém se uzavřela jedna z nejslavnějších kapitol dobývání vesmíru. Na svůj poslední let nastoupil John Herschel Glenn Jr., americká a světová legenda. Jeho odchodem se definitivně završila existence bájné první skupiny amerických astronautů „Mercury 7“, jejímž posledním žijícím členem Glenn byl. Přestože sedmička prvních amerických astronautů odchodem Johna Glenna nenávratně zmizela, zůstal nám po ní její odkaz a mnohdy zajímavá historie. Na našem webu bychom proto chtěli vzdát hold Mercury 7 a Johnu Glennovi. Rozhodli jsme se učinit tak prostřednictvím seriálu se symbolickým počtem dílů pod názvem „Sedm dní s Johnem Glennem“. V průběhu tohoto týdne se v rámci delších i kratších článků ohlédneme za některými klíčovými okamžiky Glennova života a zajímavými souvislostmi, jež se s jeho osobou pojí.

Jediný mariňák v elitním klubu

Mercury 7 je pojmem, který je všem fanouškům kosmonautiky notoricky znám. Členství v tomto elitním klubu katapultovalo sedm relativně obyčejných letců do stratosférických výšin slávy, obdivu, ale také k riskantním prvním krůčkům za hranice atmosféry, jež měly občas nejisté vyhlídky na úspěch. Kořeny této skupiny bychom našli v druhé polovině padesátých let minulého století.

1. října 1958 oficiálně vzniká na základech National Advisory Committee for Aeronautics nová agentura National Aeronautics and Space Administration, jež má v náplni činnosti zajištění americké přítomnosti ve vesmíru. Agentura se stává koordinátorem kosmických aktivit a v jejím rámci vzniká o pár týdnů později, 5. listopadu 1958, skupina STG (Space Task Group). Sídlem STG je Langley ve Virginii a jejím posláním je zajistit vyslání prvního amerického občana za hranice atmosféry, pokud možno předtím, než se to podaří Sovětům. Projekt vyslání člověka do vesmíru záhy dostává název „Mercury“.

Vedoucí výběrové komise Charles Donlan

Vedoucí výběrové komise Charles Donlan
Zdroj: worthpoint.com

Jedním z klíčových úkolů STG je výběr a výcvik kandidátů pro tento projekt. Za tímto účelem vzniká osmičlenná komise pod vedením Charlese J. Donlana, jejíž členové zastupují nejen rozličné oblasti specializace, ale také různé složky amerických ozbrojených sil – v komisi má zastoupení armáda, letectvo i námořnictvo. Zatímco všeobecný profil případných kandidátů je vypracován velmi brzy, téměř okamžitě nastává dilema, z jaké skupiny dobrovolníky pro program vybírat.

První myšlenka odráží civilní základ NASA – našimi muži by měli být dobrovolníci z řad civilistů. Jenže toto rozhodnutí naráží na problém: let do vesmíru bude velkou neznámou, na lidský organismus budou působit různé neobvyklé síly a faktory, astronaut bude muset zvládat velkou psychickou zátěž. Kandidáty, splňujícími tyto požadavky, jsou přirozeně piloti. Jenže civilistů s patřičnými zkušenostmi s vysokovýkonnými stroji není mnoho. Nakonec se vedení NASA a STG shoduje na ideálních kandidátech. Vojenští zkušební piloti mají potřebné zkušenosti a je možné velmi rychle začít prvotní selekci na základě jejich služebních záznamů. V neposlední řadě jsou faktorem také finanční podmínky. Zkušební piloti by byli svou mateřskou složkou ozbrojených sil vlastně „zapůjčeni“ s tím, že by i nadále byli vojáky, tím pádem by jejich plat odpovídal příslušným vojenským platovým tabulkám. Zbývá s touto ideou předstoupit před vrchního velitele ozbrojených sil.

Přes velké obavy, jež mají administrátor NASA Keith Glennan a jeho zástupce Hugh Dryden, prezident Dwight D. Eisenhower jejich argumentaci přijímá téměř okamžitě. Také pro něj je volba testovacích pilotů zcela logická a správná. Nyní bude možné vypracovat konkrétní kritéria. Ta jsou definována takto: kandidáti musejí být vysokoškolsky vzděláni a nezbytnou podmínkou je také absolutorium jedné ze dvou škol zkušebních pilotů (U.S. Air Force Test Pilot School na základně Edwards v Kalifornii nebo US Naval Test Pilot School v Patuxent River v Marylandu). Stáří kandidátů je limitováno 40 roky (ideálně do 35 let), výškou 5 stop a 11 palců (180,3 cm), hmotností 180 liber (80 kg) a bude vyžadována zkušenost v podobě náletu minimálně 1 500 hodin na proudových letounech.

Osobní oddělení ozbrojených složek zasílají komisi záznamy několika stovek mužů, jež by teoreticky mohli požadavky splňovat. Výběrová komise se prohrabává stohy papírů, ale až po nějaké době si její členové uvědomují, že zatím nenarazili ani na jednoho příslušníka USMC (US Marine Corps – námořní pěchota). Mylně se domnívali, že jejich záznamy budou ve společném „šuplíku“ se záznamy pilotů US Navy, ale není tomu tak. Po rychlé žádosti na velitelství USMC posílají mariňáci záznamy 23 mužů. Po prozkoumání jejich záznamů komise postupně odkládá 18 složek mariňáků, jež nesplňují základní požadavky. Jedním z těch, jejichž složka má být s poděkováním zaslána zpět, je jistý John Glenn.

Glenn by mohl být dokonalým kandidátem, nebýt jediné kaňky na jinak skvělých záznamech: nedisponuje ukončeným vysokoškolským vzděláním. Zdá se, že je mimo hru ještě dříve, než vlastně začala. Přitom fakt, že nemá vysokoškolský diplom, je způsoben tak trochu tvrdohlavostí jeho alma mater, Muskingum College. Glenn během svých studií nejprve na Muskingum College, posléze na Armed Forces Institute a v Patuxent River a také během kurzů na University of Maryland nasbíral dostatečný počet kreditů na to, aby vysokoškolský diplom získal. Přesto mu Muskingum odmítá titul uznat s odůvodněním, že nezískal dostatečný počet kreditů na své domovské univerzitě.

Se zužujícím se počtem kandidátů, jež zůstávají ve výběru, Glennovy šance rapidně klesají. John má však strážného anděla v podobě svého velícího důstojníka, plukovníka Jake Dilla. Ten se odkudsi potají dozvídá, že Johnova složka je kvůli chybějícímu titulu vyřazena a rozhoduje se za svého podřízeného orodovat přímo v NASA. Aniž by to Glenn věděl, Dill s sebou bere jeho studijní záznamy, práce ze školy testpilotů v Patuxent River a také jeho záznamy o bojových akcích v Koreji. Během osobního setkání s výběrovou komisí se Dillovi podaří její členy přesvědčit, že jeho akademické výsledky jsou více než dostatečným ekvivalentem diplomu. Glenn je zpět ve hře, o níž zatím nemá ani ponětí.

Všech 508 kandidátů je selektováno na základě kompatibility se základními požadavky a také jsou zkoumány jejich zdravotní karty. Na konci prořídnou řady potenciálních astronautů o neuvěřitelných 398 odpadlíků. V této fázi zůstává ve hře 58 mužů z USAF, 47 kandidátů z US Navy, 5 kandidátů z USMC (mezi nimi i John Glenn) a z řad armádních letců nesplňuje požadavky nikdo. Komise potom zbývajících 110 osobních složek řadí podle výsledků od nejlépe kvalifikovaného po nejhůře kvalifikovaného. Skupinu dělí zhruba na třetiny a začíná připravovat pozvánky. Další kolo se bez osobní účasti kandidátů neobejde.

John Glenn bezprostředně po rekordním transkontinentálním letu

John Glenn bezprostředně po rekordním transkontinentálním letu
Zdroj: thisdayinaviation.com (kredit: US Navy)

John Glenn mezitím poměrně spokojeně působí na svém postu ve Washingtonu. Coby testovací pilot v oddělení konstrukce stíhacích letounů v rámci Navy Bureau of Aeronautics (Správa námořního letectva, dnes Bureau of Naval Weapons – Správa námořních zbraní) nemá nouzi o zajímavou a pestrou práci. Relativně nedávno, 16. července 1957 ustanovil transkontinentální rekord, kdy jako první přeletěl nadzvukovou rychlostí z jednoho pobřeží USA na druhé v letounu F8U Crusader.

Jako svého druhu celebrita se objevuje v jednom z dílů pořadu „Name That Tune (Uhádni melodii)“. Tvoří soutěžní tým s chlapeckou hereckou hvězdičkou jménem Eddie Hodges. Kuriózní shodou okolností je tento díl vysílán v přímém přenosu 4. října 1957, několik hodin poté, co Sovětský svaz ohromil svět vypuštěním první umělé družice Země. Na dotaz, co si myslí o Sovětském úspěchu, Glenn vítá první družici jako předzvěst velkého pokroku, jež vyústí v cesty do vesmíru a možná i na Měsíc. Když je poté malý Eddie tázán, zda by rád letěl na Měsíc, chlapec moderátorovi odpovídá jednoznačně: „Ne, rozhodně se mi líbí tady dole, pane!“ Nikdo nemá tušení, že soutěžící v nažehlené uniformě USMC se stane za několik let prvním americkým orbitálním cestovatelem…

Na konci roku 1958 se hlásí jako dobrovolník na stáž do NASA. V Langley podstupuje simulace, imitující průchod atmosférou v tělesech různých tvarů a posléze se ještě týden nechává vozit na centrifuze v Leteckém vývojovém středisku námořnictva, aby mohl doplnit data a porovnání do své závěrečné zprávy o simulacích. Už nějakou dobu je velkým fanouškem dobývání vesmíru. Nicméně cestovní rozkaz, který dostává v lednu 1959, je velmi netypický. Má se dostavit 2. února přesně v 8:00 do místnosti 4-E-1085 na speciální brífink, jehož téma není v rozkaze uvedeno. A co je ještě více matoucí, má se dostavit v civilním oblečení.

V určenou dobu v místnosti 4-E-1085 sedí pětatřicítka lehce nervózních mužů. Charles Donlan jim nejprve představí agenturu NASA a její cíle a seznámí je s projektem Mercury. Pak si bere slovo Warren North, šéf odboru pilotovaných letů. Ten osvětluje úlohu pilotů v projektu. Nakonec před muže předstupuje Robert Voas, jenž kandidátům přibližuje výběrový proces. Kdokoli může svou další participaci bez jakýchkoli následků odmítnout. Druhý den následují extenzivní osobní pohovory s kandidáty a psychiatrická a psychologická vyšetření. Ta zaberou dohromady u každého z mužů 30 hodin. Nechybí ani opětovné šťourání se v lékařské dokumentaci, zevrubná anamnéza a písemné matematické a logické testy.

Lovelace Clinic v roce 1959

Lovelace Clinic v roce 1959
Zdroj: cardcow.com

Výběrová komise záhy poznává, že vyhodnotit takto všech 110 mužů bude zbytečné. Na konci výběru má být 12 kandidátů a s velkou pravděpodobností je bude možné vybrat z prvních dvou pětatřicetičlenných skupin pozvaných do Washingtonu. Proto poslední skupina mužů pozvánku do Washingtonu nedostává. Z celkového počtu 69 mužů, kteří ve dvou skupinách prošli sítem ve Washingtonu, jich dále postupuje pouhých dvaatřicet. Je mezi nimi patnáct pilotů USAF, patnáct pilotů US Navy a dva piloti USMC. Jedním ze dvou mariňáků je i John Glenn. Příští zastávka: Lovelace Clinic, Albuquerque, Nové Mexiko.

Doktor Randy Lovelace je předsedou speciální komise NASA pro biologii a současně je také šéfem kliniky, jež už dříve prováděla výzkumy ohledně funkce organismu ve velkých výškách, přičemž subjekty byli mimo jiné i piloti špionážních letounů U-2. Postupný příjezd pěti skupinek mužů v civilním oblečení, nicméně s krátkým sestřihem a vojenským držením těla není pro tamní personál nic nového. Ony muže ovšem čeká doslova peklo na zemi.

Některé procedury byly relativně příjemné...

Některé procedury byly relativně příjemné…
Zdroj: vintagespace.files.wordpress.com (kredit: NASA)

Někteří z těch, kteří testy na klinice Lovelace prošli, měli za to, že lékaři prostě jen využili toho, že mají bianco šek. Jiní zase chápali smysl alespoň některých testů. Všichni se však shodli na tom, že pro provádění některých procedur byli vybráni lékaři a ošetřovatelé s nějakou formou sadismu. Každý z kandidátů dostává do rukou detailní rozpis vyšetření, kterými projde. Jakákoli nepříjemná, bolestivá, či nedůstojná procedura, jakou si jen lze představit, spolehlivě figuruje na rozpise – od vyšetření konečníku přes vpuštění ledové vody do uší, testy v tepelné komoře až po relativně „normální“ testy, jakými je dýchání do gumových vaků během šlapání na ergometru.

...jiné už méně.

…jiné už méně.
Zdroj: viceland-assets-cdn.vice.com (kredit: NASA)

Na rozdíl od jiných kolegů je Glenn ve vztahu k lékařům ztělesněním ochoty. Na všechny kolem sebe působí svým charizmatem a nekomplikovaným vystupováním. Jeho osobnost je dokonce natolik silná, že někteří zpětně pochybují o objektivitě Johnových výsledků. Podle něj nejsou testy až tak ponižující nebo nesnesitelné, jak tvrdí někteří jiní kandidáti. Buď jak buď, na konci pekelných vyšetření jsou vyřazeni všichni, jejichž organismus vykazuje jakoukoli, byť sebemenší, anomálii. John Glenn stále zůstává ve hře. Zbývá poslední zastávka na cestě do bratrstva vyvolených – laboratoř AML (Aeromedical Laboratory) na základně Wright-Patterson v ohijském Daytonu.

Glenn přilétá z Albuquerque do Daytonu krátce po půlnoci 22. března 1959 v poslední skupince kandidátů. Zatímco na Lovelace lékaři do posledního detailu zkoumali stav jeho organismu, na Wright-Pattersonu budou zkoumat jeho reakce, chování ve stresu, při zátěži a za limitních podmínek. Na nebohé adepty na křeslo v kabině Mercury zde čeká plejáda podtlakových komor, termálních komor, zvukových komor, vibračních stolů a nechybí ani centrifuga.

Jestliže předchozí testy na klinice Lovelace bylo možné s vypětím všech sil chápat, to, co nyní s kandidáty provádí personál AML, se vymyká jakékoli racionalizaci. Muži podstupují například řešení aritmetických úloh při hluku 145 dB, posezení v komoře rozpálené na 54,4 °C s rektálním teploměrem nebo pobyt v izolační komoře, ve které jediným slyšitelným zvukem je tep vašeho vlastního srdce.

John Glenn po letech zavzpomínal právě na izolační komoru. Kandidát byl usazen za prázdný stůl a po nějaké době bylo v komoře vypnuto světlo. Nikdo předem nevěděl, jak dlouhou dobu v komoře stráví. Glenn po zhasnutí světla chvíli seděl a pak jej napadlo: „Schválně, co je v šuplíku tohoto stolu…“ Otevřel šuplík a nahmatal v něm blok. Odtrhnul pár listů, aby si byl jist, že se dostane na prázdné stránky, vytáhnul z kapsy tužku a poslepu začal psát básničky s nepravidelnými verši (zajímavá je zde paralela s protějšky v Sovětském svazu – Jurij Gagarin v izolační komoře skládal písně o elektrodách, jež měl připevněny na těle…). Závěr pobytu na Wright-Pattersonu pak patří psychologům, jež mimo jiné připravili pro kandidáty rozkošný test s více než pěti stovkami otázek.

28. března končí „utrpení“ skupinky kandidátů, mezi nimiž je i Glenn. Muži dostali příkaz vrátit se ke svým jednotkám a pokud možno se nešířit o svých zážitcích. Další běh událostí už nebudou moci ovlivnit. Stojí před nimi čekání na vytoužený telefonát s nabídkou nové zajímavé práce. V zákulisí se mezitím rozjíždí poslední fáze selekce.

Výběrová komise má nyní možnost prohrabat se daty z AML a třídí zbývající kandidáty na čtyři skupiny. Sedm mužů je označeno jako „vynikající kandidáti“, tři muži jako „vynikající s výhradami“, třináct mužů dostávají nálepku „doporučuje se“ a osm mužů „nedoporučuje se“. Výběrová komise spolu s šéfem Space Task Group Bobem Gilruthem má vybrat šest vhodných adeptů (v průběhu výběrového procesu NASA změnila požadavek pro projekt Mercury z dvanácti na šest mužů). Po dlouhé debatě, kdy se komise nedokáže shodnout na jednom z kandidátů, zvedá Gilruth počet adeptů na sedm. Sedmička mužů, jež mají tvořit historii, tři z řad letectva, tři z námořnictva a jeden mariňák, zatím netuší, co je čeká.

Na počátku dubna má John Glenn důvod k oslavě. Byl totiž povýšen z hodnosti majora na hodnost podplukovníka. Ovšem 3. duben tuto událost dokonale zastíní. Když onen pátek John zvedá sluchátko drnčícího telefonu, na druhé straně linky slyší Charlese Donlana. Donlan má jednoduchý dotaz. Stojí John stále o místo astronauta projektu Mercury? Existují chvíle, kdy se sebevážněji míněná otázka stává otázkou řečnickou. A tohle je jedna z oněch chvil.

Národními hrdiny během několika sekund - první tisková konference astronautů Mercury 7

Národními hrdiny během několika sekund – první tisková konference astronautů Mercury 7
Zdroj: library.osu.edu (kredit: NASA)

O týden později čeká Glenn a spolu s ním dalších šest nervózních mužů v přísálí The Dolley Madison House ve Washingtonu. Zpoza dveří do tanečního sálu vychází podivný silný šum. Pak se otevírají dveře a sedmička mužů jimi prochází vstříc onomu hluku. Desítky reportérů se vrhají jejich směrem. Jejich příchod vítá šéf informačního oddělení NASA Walter Bonney slovy: „Toto jsou naši astronauti-dobrovolníci. Nyní můžete fotografovat.“ Vzápětí muže oslňují myriády záblesků. Trnitá cesta, kterou před dvěma měsíci nastoupili, je za nimi. Už nikdy nebudou budoucí astronauti podrobeni podobně vyčerpávajícím testům a zkouškám. Pro Johna Glenna, Alana Sheparda, Deke Slaytona, Scotta Carpentera, Wallyho Schirru, Guse Grissoma a Gordo Coopera nyní už existuje jediná cesta – cesta vzhůru…

 

Zdroje informací:

C. Burgess: „Selecting the Mercury Seven: The Search for America‘s First Astronauts“
F. French, C. Burgess: „Into That Silent Sea: Trailblazers of the Space Era, 1961-1965“
B. Evans: „Escaping the Bonds of Earth: The Fifties and the Sixties“
D. K. Slayton, M. Cassut: „Deke! U.S. Manned Space: From Mercury to the Shuttle“
http://www.jsc.nasa.gov/history/oral_histories/GlennJH/JHG_8-25-97.pdf
nasa.gov
wikipedia.org
youtube.com

 

Zdroje obrázků:

https://www.nasa.gov/sites/default/files/ksc-98ec-1392.jpg
http://thumbs.worthpoint.com/zoom/images1/1/0107/28/vintage-nasa-photo-signed-by-charles-donlan_1_f4b196ac65eb90b51ff28bf1b470cfe0.jpg
https://www.thisdayinaviation.com/16-july-1957/ (kredit: US Navy)
https://www.cardcow.com/images/set305/card00016_fr.jpg
https://vintagespace.files.wordpress.com/2011/07/s62-04074.jpg (kredit: NASA)
http://viceland-assets-cdn.vice.com/viceblog/14480430JG_cool_water_in_ear_original.jpg (kredit: NASA)
https://library.osu.edu/projects/friendship-7/photos/01%20Selection%20and%20Training/G080-07-1%20copy%20copy.jpg (kredit: NASA)

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

19 komentářů ke článku “Sedm dní s Johnem Glennem – den první”

  1. rado napsal:

    Naprosto perfektný článok. Zaujímavé čítať čo všetko museli podstúpiť a vytrpieť.. Díkya hneď idem čítať ďalší 🙂 Robota bude musieť počkať 🙂

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Skvělý zážitek. Díky. Poslední dobou nestíhám a i zdejší články čtu se zpožděním, ale teď určitě nepůjdu spát a zhltnu ještě „den druhý“.

  3. ptpc Redakce napsal:

    Vynikajúci článok!Ako vždy!

  4. maro napsal:

    Paráda!
    Líbí se mi ty situace, jak si ti úspěšní adepti přirozeně řeší aspoň nějaký komfort v nepřirozených situacích. Tedy ten šuplík, nebo elektrody v izolované komoře.
    Úplně stejné, jako když si Will Smith přitáhne k sobě jediný stolek z prostředku místnosti při nepohodlném vyplňování formuláře v přijímacím řízení ve filmu Men in Black.

  5. Jirka napsal:

    A to vám nevadí, že v lidech vzbuzujete ošklivou závist? To je hřích! Že se nestydíte! Ach jo …

  6. Spytihněv napsal:

    Perfektní čtení. Jako obvykle. Díky moc 🙂

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.