Štítek ‘Rusko’

ŽIVĚ A ČESKY: První pilotovaný Sojuz po nehodě

Starty kosmických lodí Sojuz jsme považovali za jakousi rutinu – létají přece pravidelně a to je pro někoho nuda. Jenže lety do vesmíru nejsou a ještě dlouho nebudou rutinou. O tom, že v kosmonautice stále všichni balancují na tenké hraně ostří, jsme se přesvědčili 11. října, když selhala nosná raketa Sojuz-FG a kosmická loď Sojuz MS-10 s dvoučlennou posádkou se musela nouzově zachránit únikovým systémem. Oba  muži sice z celé události vyvázli bez zranění, ale nehoda způsobila značné komplikace z hlediska plánování dalších letů. Chybu se podařilo objevit poměrně rychle a starty raket Sojuz bylo možné obnovit. Nyní však čeká na raketu Sojuz-FG skutečná opravná zkouška – vynesení pilotované lodi Sojuz MS-11 s tříčlennou posádkou.

Kosmotýdeník 324 (26.11. – 2.12.)

Taky se Vám zdá, že se toho poslední dobou děje nějak hodně? Pokud ano, pak nejste sami, taky máme ten dojem. Kosmonautika momentálně zažívá opravdu plodné období a my tak máme o témata postaráno. I tento týden se proto našlo několik informací, na které se v průběhu týdne nedostalo, aby mohly být zpracovány do podoby článku na našem webu. Proto přichází Kosmotýdeník – nepravidelným čtenářům zrekapituluje hlavní události týdne a pravidelným čtenářům zase přinese něco navíc. V hlavním tématu se podíváme na start rakety Rokot s armádním nákladem, ale čekají nás i zprávy o SpaceX či z Marsu.

Start rakety Rokot

Raketa Rokot/Briz-KM dnes úspěšně vynesla trio armádních družic Rodnik. Zdroj 30. listopadu 15:20

Na ISS je hodně živo

Mezinárodní vesmírná stanice ISS - Největší lidský výtvor mimo zemský povrch.

V listopadu přivítala Mezinárodní vesmírná stanice dvě zásobovací lodě s pěti tunami zásob ve dvou po sobě následující dnech. Prosinec podle všeho také slibuje nabitý harmonogram. Dojde k výměně posádky, výstupu do volného prostoru, ale i k přijetí soukromé lodě Dragon. Nabitý harmonogram se projevuje i na současné tříčlenné posádce, která musí svůj čas dělit mezi údržbu stanice a vědecký výzkum. Ten je sice oproti tradičnímu šestičlennému stavu redukován, ale nemůže být zastaven. Jisté je, že posádka se rozhodně nenudí a ani v dalších dnech tomu tak rozhodně nebude.

Svět nad planetou (7. díl)

Pohled na modul Kvant-1

Situace, ve které se ocitnul Kvant po svém připojení ke stanici, se podobala událostem z dubna 1971. Tehdy se ke stanici Saljut 1 připojil Sojuz-10 s trojčlennou posádkou, ovšem během zatahování dokovací tyče se proces zastavil a příruby Sojuzu a stanice od sebe dělilo pár centimetrů. Tehdy problém tkvěl v nesprávně naprogramované logice postupu při spojování, kdy se orientační motorky lodi snažily vyrovnat houpání, jež vždy po záchytu tyče nastane, následkem čehož se zlomil jeden z ustřeďovacích tlumičů. Jenže když se Kvant připojoval k základnímu bloku, nic takového se nestalo. Spojovací mechanismus byl průběžně vylepšován a snesl mnohem větší zatížení než ten původní z roku 1971. Motorky byly nyní automaticky vyřazovány tak, aby se patálie à la Sojuz-10 neopakovala. Přesto se tyč odmítla zatáhnout a příruby zadního stykovacího uzlu základního bloku a Kvantu od sebe dělilo 5 centimetrů. Po jednom dni vzrušených diskusí a debat jak na Zemi tak ve vesmíru došlo vedení letu k jednoznačnému závěru: jedinou možností, jak zjistit, co je vlastně špatně, je výstup do volného prostoru. Romaněnko a Lavejkin prošli během svého výcviku „kolečky“ v bazénu Střediska přípravy kosmonautů, navíc výstupy byly pro jejich misi beztoho v plánu. Skafandry Orlan-DM se na orbit svezly v základním bloku, takže výstupu nic nebránilo. Nikdo ovšem nezapomínal na to, že neplánovaný výstup, jenž musel být z principu věci čistou improvizací, není úplně jednoduchá a bezpečná záležitost. Nikdo nemohl tušit, na co kosmonauti narazí a zda vůbec budou schopni neposlušnému stykovacímu mechanismu domluvit. Jiná možnost než EVA ale prostě neexistovala…

Svět nad planetou (6. díl)

Modul Kvant

Modul 37КЭ „Kvant“, jenž počátkem dubna 1987 nešťastně „plápolal“ u zadního stykovacího uzlu Miru, byl vlastně tak trochu raritou. Původně se s ním pro Mir vůbec nepočítalo, jeho cílovou destinací měl být Saljut 7. Jenže průtahy při zhotovování modulu znamenaly jeho redesignaci pro novou stanici Mir. 37КЭ měl být prvním z celé rodiny podobných modulů, jež měly následovat a měly být paradoxně určeny od počátku pro Mir. V plánu byly totiž další moduly rodiny 37K, které Mir dotvoří a znásobí jeho kapacitu jak v oblasti zabezpečení životních potřeb, tak zejména v oblasti experimentálního vybavení. Ony moduly měly navíc vytrhnout konstruktérům trn z paty – jak už jsme zmiňovali v prvním dílu seriálu, základní blok Miru byl cvalíkem, jehož hmotnost postupně překročila možnosti Protonu, tehdy nejsilnější rakety v sovětském repertoáru. Jeden z modulů měl na své palubě nést veškeré systémy a komponenty, na něž v základním bloku nezbývala zásoba hmotnosti. Jenže, jak už jsme se v historii kosmonautiky (a vlastně v historii jakékoli lidské činnosti) přesvědčili, do každého plánu neomylně zasáhne pravidlo pana Murphyho, v němž se praví: „Všechno je vždy nakonec jinak“. A tak se v případě Kvantu objevilo několik zajímavých paradoxů. Prvním byl fakt, že modul, jenž jako jediný neměl zamířit k Miru, nakonec u Miru skončil. Druhým paradoxem bylo, že modul, jenž měl být členem rodinky navenek podobných brášků, zůstal nakonec solitérem. A do třetice – stroj, jenž byl koncipován jako doplňkový modul, se postupem času stal natolik integrální součástí stanice, že Mir by bez něj nemohl fungovat, minimálně ne tak dlouho a takovým způsobem, jakým nakonec fungoval…

ŽIVĚ: Progress MS-10 u ISS

V 19:30 začne na NASA TV přímý přenos připojování ruské zásobovací lodě. 18. listopadu 18:47

Svět nad planetou (5. díl)

Kvant-1

Léto roku 1986 pomalu přešlo v podzim a základní blok stanice Mir stále kroužil kolem planety bez posádky. EO-2, tedy druhá expedice (označení EO je zkratkou основная экспедиция – základní expedice), měla původně startovat v říjnu toho roku, jenže vše vázlo na modulu 37КЭ, jenž dostal oficiální pojmenování „Kvant“. Jeho vybavování se stále protahovalo a stávající termín startu modulu, tedy listopad 1986, musel být přesunut na březen 1987. Hlavní problém spočíval v dokončení a vyladění orientačního systému. Stejně jako u základního bloku Miru, i tady ještě bylo třeba dopracovat hlavně software ovládání modulu. Za dané situace nemělo smysl k Miru posílat další posádku. Kosmonauti by totiž, podobně jako první expedice, neměli téměř nic na práci. Kvant se tak stal prvkem, udávajícím tempo sovětských pilotovaných startů. Bylo nutné smířit se s faktem, že v roce 1986 zapíše Sovětský svaz do statistik pouze jeden pilotovaný let. Onen rok koneckonců nebyl nijak jednoduchým jak pro Sověty, tak pro Američany. Posledně jmenovaní se vzpamatovávali z katastrofy raketoplánu Challenger, jenž se před tisíci diváky na kosmodromu a stovkami tisíc diváků u televizních obrazovek 28. ledna krátce po startu rozpadl a na jehož palubě našlo smrt všech sedm členů posádky. Ani pro Sověty nebyl šestaosmdesátý šťastným rokem. V dubnu proběhla havárie na jaderné elektrárně, jejíž jméno se stane synonymem pro největší katastrofu nukleárního zařízení vůbec – Černobyl. Likvidace následků polykala miliardy rublů a s odstupem je možné spekulovat o tom, že Černobyl se stal jedním z faktorů, jež v konečném důsledku znamenaly ekonomický kolaps SSSR. Na pozadí těchto událostí probíhal výcvik kosmonautů pro EO-2. Ani zde však nešlo vše zcela hladce…

Svět nad planetou (4. díl)

Základní blok stanice Mir

Pro lety k Miru se připravovala skupina kosmonautů už od podzimu 1984. Ovšem přípravy vzaly zasvé poté, co se z expedice na Saljutu 7 kvůli nemoci velitele předčasně vrátila posádka Vasjutin, Savinych, Volkov. Jejich letový plán zůstal nedokončený a to byl jeden z faktorů, který vedl k vypuštění Miru na stejnou orbitální rovinu se Saljutem. Podle rozhodnutí zainteresovaných měla první posádka Miru vykonat bezprecedentní a dosud nezopakovaný kousek: přeletět z jedné stanice na druhou a aby toho nebylo málo, v plánu byly dokonce dva přelety mezi Mirem a Saljutem – jeden tam a druhý zpět. Ovšem už jen přílet k Miru neměl být tak úplně rutinní záležitostí. Na kosmonauty čekal poměrně tvrdý oříšek v souvislosti s nekompatibilitou sbližovacích systémů. Sojuz T, který měli využít, byl osazen systémem Igla. To na první pohled neměl být problém, protože stejným systémem byl vybaven zadní stykovací uzel Miru. Jenže nákladní lodi Progress byly osazeny stejným systémem. V čem je tedy potíž, připojí se k přednímu stykovacímu uzlu stanice – říká si možná leckterý čtenář. Jenže přední uzel byl osazen novým systémem Kurs, který nebyl s Iglou kompatibilní. Zásoby paliva a okysličovadla z Progressu byly pro další fungování zbrusu nové stanice naprosto klíčové. Jenže bez kosmonautů na palubě se Progress nepřipojí…

Sojuz vynesl navigační družici

Ruská raketa Sojuz 2-1b odstartovala včera večer z kosmodromu Pleseck a do vesmíru vynesla s pomocí horního stupně Fregat-M družici, která nahradí vysloužilý díl navigační sítě GLONASS. Ke startu došlo ve 23:17 moskevského času, tedy 21:17 SEČ, když začala tři a půl hodiny dlouhá služba nosné rakety vstříc cílové oběžné dráze. Ruský navigační systém obsluhuje síť družic pojmenovaných Uragan, jejichž aktuální verze Uragan-M má ve vesmíru vydržet sedm let. Včera vypuštěný Uragan Uragan-M 757 je 48. družicí z řady Uragan-M a celkově jde o 137. družici systému GLONASS.