Štítek ‘Rusko’

Svět nad planetou (16. díl)

Posádka EO-6: (zleva) Solovjov, Balandin

Vlající úseky tepelné izolace na návratovém úseku Sojuzu TM-9 nepředstavovaly žádné bezprostřední riziko. Podle tepelných modelů vypracovaných specialisty z Energije se teplota na odhaleném plášti úseku ani nepřiblížila maximálním nebo minimálním přípustným limitům. Problém možná mohl nastat s kondenzací vody na chladných stěnách, ale Sojuz byl prostřednictvím vzduchové hadice neustále větrán, takže ani tento faktor nebyl nijak závažný. Malinko problematickým bylo chování izolace během práce orientačních motorků, nicméně už přestykování k zadnímu uzlu napovědělo, že se v tomto ohledu nebude dít nic dramatického. Další obavou mohlo být chování úseku v okamžiku, kdy směřoval během přistávacího manévru k Zemi. Vlající izolace mohla zakrýt infračervená čidla vertikály. S tím by si ovšem kosmonauti měli být schopni poradit. Nakonec tady byl poslední problém, který však už nabýval reálné podoby: během rozdělování úseků před přistáním se mohla izolace zachytit za anténu Kursu na orbitálním úseku nebo za některý z konstrukčních prvků přístrojového úseku. Ani v tomto případě nehrozilo kosmonautům smrtelné nebezpečí, nicméně návratová kabina mohla začít neplánovaně rotovat, což by znamenalo balistický sestup s vysokým přetížením a dosednutím mimo primární návratovou oblast. A do toho se nikomu, a tím méně kosmonautům, nechtělo. Solovjov s Balandinem se tedy museli vydat ven, aby se pokusili „lopuchy“ alespoň provizorně přichytit.

Svět nad planetou (15. díl)

Posádka EO-6: Solovjov (vpravo), Balandin

Původní posádka páté expedice začala původně trénovat scénář mise, kdy budou k Miru připojeny dva doplňkové moduly – 77KSD (Kvant-2) a 77KST. Posouvání jejich startu směrem doprava a posléze přenos startu modulu 77KST až do roku 1990 však znamenalo, že se Viktorenkovi a Serebrovovi uprázdnil v letovém programu prostor, jenž byl promptně zaplněn vědeckými experimenty. Jenže kosmonauti chvílemi připomínali příslovečné myšky v kolečku – hnáni neúprosným časovým plánem sotva stíhali plnit daný program. Aby ušetřili čas, natáhli v interiéru stanice provazy, pomocí nichž se dokázali přesouvat rychleji, než pouhým poletováním. I tak ale citelně chyběly fixační body pro nohy v místech, kde byly experimenty prováděny. Podle svých slov oba muži navíc trávili až 80 % času sestavováním a uklízením aparatury, na provádění samotné vědecké práce tak padlo pouhých 20 % pracovní doby. Navíc měli kosmonauti zákaz vyhazovat vaky s odpadem skrze malou přechodovou komůrku v základním bloku a ke konci jejich pobytu se v interiéru stanice nahromadilo několik desítek vaků, které Viktorenko a Serebrov ukládali, kde se jen dalo. Přes veškeré nepohodlí se mohli pochlubit některými skvělými výsledky své práce – například několika rekordně velkými krystaly arsenidu galia (jeden z nich měl hmotnost 297 gramů!). V polovině února dorazili Solovjov a Balandin, aby stávající posádku vystřídali. Ovšem jejich služba začala nečekaným a nepříjemným překvapením…

Svět nad planetou (14. díl)

Posádka EO-5, zleva: Viktorenko, Serebrov

Na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 plnila pátá stálá expedice na Miru určený letový program, který zahrnoval mimo jiné i pozorování a snímání povrchu Sovětského svazu. Při té příležitosti Viktorenko a Serebrov odhalili, že Aralské jezero už není jednolitou vodní plochou, ale dvěma separátními jezery. I z vesmíru tak bylo možné vidět výsledek bláhové lidské snahy spoutat přírodu bez ohledu na zdravý selský rozum a bez ohledu na budoucnost. Paradoxně právě budoucností se Alexandr Serebrov zabýval dlouhodobě – budoucností v osobách dětí. Už od dob studia na moskevském Institutu fyziky a technologie se podílel na pořádání televizních olympiád pro školáky. A teď, ve vesmíru, mohl dát svému poslání ještě další rozměr. 28. ledna vysílal spolu se svým kolegou z paluby Miru několik televizních lekcí pro školáky, kteří přijeli do řídicího střediska z různých koutů SSSR. Datum, které pro lekce zvolil, nebylo náhodné. Serebrov a Viktorenko tak chtěli vzdát hold učitelce Christě McAuliffe, která čtyři roky předtím zahynula při startu raketoplánu Challenger, aniž by mohla, jak bylo plánováno, vyučovat z oběžné dráhy. Leden však nebyl pouze měsícem činnosti mezi stěnami orbitálního komplexu. První měsíc roku 1990 s sebou přinesl i intenzivní práci ve volném prostoru. Už 8. ledna se totiž oba kosmonauti vydali ven, aby zahájili maraton pěti EVA natěsnaných do pouhých čtyř týdnů…

Jediný ruský vědecký teleskop v problémech

Ruská kosmonautika se mohla od roku 2011 chlubit teleskopem Spektr-R, který v rámci širšího projektu RadioAstron umožňoval radiová měření vzdálených vesmírných zdrojů. Pro Rusko byl tento teleskop s anténou o průměru deseti metrů jediným vědeckým projektem posledních let, ale nyní jej potkaly komplikace. Tři a půl tuny těžké zařízení na silně protáhlé oběžné dráze (10 651 × 338 541 km) přestalo odpovídat na pokyny pozemních operátorů. Nikolaj Kadaršev, šéf střediska RadiAstron však avizuje, že teleskop stále posílá data z měření. Podle Jurije Kovaleva, šéfa výzkumného týmu, však aktuální problém znemožňuje zaměřit se na konkrétní úkol.

Další zpoždění v jízdním řádu FKP

Pomineme-li starty k Mezinárodní vesmírné stanici, bylo na loňský rok v rámci Federálního kosmického programu Ruské federace plánováno šest kosmických startů. Toto číslo nezahrnuje všechny ruské kosmické mise, ale pouze ty, které jsou financovány ze státního rozpočtu skrze Státní korporaci pro kosmické aktivity „Roskosmos“. Po skončení roku můžeme rekapitulovat, že z těchto šesti se uskutečnily dva. V únoru vynesla raket Sojuz-2.1a s horním stupněm Fregat-M z kosmodromu Vostočnyj dvojici družic Kanopus-V č. 3 a 4. Stejná konfigurace vynesla v prosinci družice s pořadovými čísly 5 a 6.

Svět nad planetou (13. díl)

Mir s připojeným Kvantem-2 v pravém úhlu

Onen prosincový pátek, kdy Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov poprvé otevřeli příklop a vpluli do nitra nového modulu Kvant-2, znamenal velký posun v možnostech Miru, ale hlavně v komfortu, který mohl komplex poskytnout posádkám. Během předchozích směn kosmonauti doslova zakopávali jeden o druhého zejména v okamžicích, kdy na palubě pobývala návštěvnická posádka a celkový počet osob na stanici se vyšplhal na číslo šest. Krom omezeného prostoru znamenala dosavadní konfigurace právě v období práce návštěvnických posádek obrovský nápor na environmentální systém stanice, nehledě k faktu, že přes solidní vybavení Kvantu-1 nevyužíval Mir naplno svůj vědecký a technologický potenciál, jež mu jeho tvůrci dali do vínku. To měl přílet Kvantu-2 do značné míry změnit. Krom výše zmíněného bylo možno také očekávat obrovské usnadnění práce v otevřeném prostoru díky plnohodnotné přechodové komoře s průlezem o průměru 1 metr – dosud se kosmonauti dostávali ven skrze relativně úzké průlezy ve stísněném přechodovém modulu. Přechodová komora měla navíc objem 9 m3, což byl oproti 5,6 m3 v přechodovém úseku doslova královský prostor. Všechno ovšem nebylo růžové. Příletem Kvantu-2 začalo pro Mir krátké období, kdy byly kladeny vysoké nároky na orientační systém. Tvar komplexu připomínající písmeno „L“ rozhodně nepřispíval k jednoduchému manévrování. A z opačné strany právě orientační systém a také výpočetní systém zaznamenaly příletem Kvantu-2 vítané posílení. A čistě pro milovníky statistik a encyklopedisty byl prosinec 1989 mezníkem, kdy poprvé na orbitální dráze začala fungovat stanice sestávající ze tří stálých modulů. Finální podoba Miru se pomalinku začala zhmotňovat, byť do okamžiku, kdy zapadne poslední dílek skládačky, uběhne ještě pár let…

Vesmírné výzvy – prosinec 2018

Naši odběratelé na YouTube dostali hodinu po začátku nového roku dárek – na nejslavnějším videoportálu jsme pro ně zpřístupnili archiv 111 dílů pořadu Vesmírné výzvy. Ty totiž od Nového roku vychází právě tam. Důkazem budiž i nejnovější díl, který rekapituluje prosinec a k jehož sledování Vás nyní zveme. Jelikož se toho v prosinci událo hodně, jedná se o nejdelší díl v historii – najdete v něm třeba osm hlavních témat (přílet sondy OSIRIS-REx k asteroidu Bennu, start lunární sondy Chang’e 4, třetí použití prvního stupně Falconu 9, start mise lodi Dragon CRS-16, start Falconu 9 s navigační družicí GPS, start Sojuzu MS-11, ruský výstup do volného prostoru k inspekci navrtaného Sojuzu a návrat Sojuzu MS-09).

Svět nad planetou (12. díl)

Progress M

Pilotované kosmické lodě řady Sojuz procházely v průběhu své služby řadou změn, jež postupně vylepšovaly charakteristiky systémů lodi, zvyšovaly její výkony a spolehlivost. Bylo by bláhové domnívat se, že vylepšení se nebudou týkat také nákladních lodí 7K-TG (Progress). První stroj této řady startoval ve druhé polovině sedmdesátých let a odvedl výbornou práci při podpoře pobytu kosmonautů na palubách orbitálních stanic. Přibližně v polovině osmdesátých let začaly práce na modernizaci stroje a v polovině roku 1989 byl ke startu připraven první exemplář nákladní lodi 7K-TGM (Progress M).

ŽIVĚ: Sojuz z Vostočného

Na webu Roskosmosu by měl být přímý přenos ze startu Sojuzu 2-1a s družicemi Kanopus 5 a 6. Vysílání začne ve 3:00 SEČ – sedm minut před startem. 26. prosince 22:15

Příprava na start z Vostočného

Do konce roku zbývá už jen několik dní, ale i v nich by měly proběhnout nějaké starty. Momentálně máme nejblíže k vypuštění družic Kanopus 5 a 6 určených k dálkovému průzkumu, kterým bude dělat společnost 12 cubesatů Dove, tři družice SAMSON a 29 mikrosatelitů. Raketa Sojuz 2-1a se na tento úkol již pečlivě připravuje. Na nový ruský kosmodrom dorazila 18. června letošního roku, aerodynamický kryt dorazil společně s horním stupněm Fregat 9. listopadu. Na konci listopadu ještě došlo k odkladu startu z původně plánovaného 25. prosince na 27. prosinec v 6:20 našeho času.