Štítek ‘Progress’

Korekce dráhy ISS

Progress MS-14 včera provedl zážeh dlouhý 262 sekund. Rychlost se změnila o 0,51 m/s a dráha klesla o 900 metrů. Jde o přípravu na přílet Progressu MS-15. 12. července 16:55

Svět nad planetou (80. díl)

Vnější příklop přechodové komory v Kvantu-2

Výstup do volného prostoru je pro všechny muže a ženy, kteří létají do vesmíru, vrcholem jejich pobytu za hranicemi atmosféry. A je lhostejné, zda dotyčný už někdy předtím kosmickou vycházku prováděl – i pro zkušené harcovníky je to skvělý pocit, který se nedá s ničím srovnat. Je tedy pochopitelné, že se každý na svůj výstup připravuje a těší. Stejně tak se 4. března 1998 těšili i Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin, když ve skafandrech vstoupili do přechodové komory Kvantu-2, kde už v té době panovalo vakuum. K tomu, aby se dostali ven, bylo nutné odšroubovat deset pomocných svorek a následně pomocí velkého kola uvolnit deset hlavních zámků poutajících vnější příklop k rámu průlezu. Šlo to jako po másle: první svorka, druhá, třetí… Jenže když se dostali k poslední desáté svorce, nastaly komplikace. Svorka se ani za živý svět nechtěla nechat uvolnit. Když ji naposledy před dvěma měsíci utahovali Solovjov a Wolf, snažili se snížit míru úniku atmosféry skrze netěsnosti příklopu. A svorku utáhli tak, že si s ní nyní Musabajev a Budarin nevěděli rady. Snažili se svorku uvolnit k tomu určeným klíčem, jenže výsledkem jejich úporné snahy bylo pouze odlomení kloubu klíče, načež odlomená část odplula kamsi do nitra přechodové komory, kde ji kosmonauti ztratili z dohledu. Musabajev a Budarin tedy vzali jiný klíč, na který museli nejprve nasadit ořech potřebné velikosti. Ani tentokrát však neměli štěstí – po chvíli povolil příchytný mechanismus ořechu. Ani třetí klíč, který měli kosmonauti k dispozici, nedopadnul lépe. Musabajev s Budarinem mohli nyní maximálně pokrčit rameny, zakroutit hlavou a zklamaně se vrátit zpět do přístrojově-vědeckého úseku. Dnes se žádný výstup konat nebude…

ŽIVĚ A ČESKY: Progress pro ranní ptáčata

Až v pátek kolem 22:00 skončí náš Pokec s kosmonautixem, měli byste hned zamířit do postele. A nezapomeňte si nařídit budík na půl čtvrtou ráno. Proč? Protože ze soboty uběhnou pouze 3 hodiny a 35 minut, když spustíme živě a česky komentovaný přenos ze startu rakety Sojuz 2-1a, která má z Bajkonuru vynést nákladní kosmickou loď Progress MS-14. Její start je plánován na 3:51 SELČ. Myslíte si, že se pak konečně vyspíte? Chyba lávky! Fanoušci kosmonautiky se tentokrát moc nevyspí – v 7:12 našeho času by se měl Progress MS-14 připojit na ISS k modulu Zvezda. Tak co, půjdete s námi do tohohle maratonu přímých přenosů?

Svět nad planetou (79. díl)

Emblém mise Pégase

Do roku 1998 vstupoval Mir v relativně ucházející kondici a přesto, že se stále ještě nepodařilo zprovoznit poškozený modul Spektr, po několikaměsíční pauze v létě předchozího roku, kdy se veškerá činnost zaměřila na záchranu stanice a obnovení její provozuschopnosti, běžel vědecký program na plné obrátky. Ovšem jestliže samotná stanice větší problémy nezažívala, o stavu financování jejího provozu se to samé říci nedalo. RKK Energija do roku 1998 vstoupila mimo jiné s deficitem 670 milionů rublů, které dlužila státní kosmická agentura RKA. Ani perspektiva neměla být o mnoho růžovější – v tomto roce měl být ukončen program Shuttle-Mir, který do kasy ruské strany nalil během zhruba pěti let 400 milionů dolarů. Energija coby provozovatel Miru se nyní musela spoléhat na vrtkavou přízeň zákonodárců a exekutivy a také na mezinárodní partnery. Už v roce 1997 se ruské straně dostalo tolik potřebné finanční injekce ze strany francouzské kosmické agentury CNES, která v rámci dlouhodobé spolupráce od Rusů již poněkolikáté zakoupila křeslo na Sojuzu pro svého „spationauta“. Kolize Progressu se stanicí francouzskou misi odsunula z července 1997 na leden-únor 1998, francouzská strana však proti odkladu nijak výrazně neprotestovala. Možná tomu tak bylo i proto, že sama agentura CNES už dříve požádala ruskou stranu o odložení platby až na podzim 1997. Na konci ledna 1998 však už nemělo cestě osmého francouzského občana do vesmíru nic bránit…

Pandemie zatím na provoz ISS prakticky nemá vliv

Americké a ruské lodě budou i v tomto měsíci vozit na Mezinárodní kosmickou stanici zásoby i posádku, aby orbitální laboratoř mohla fungovat i ve dvacátém roce nepřerušené lidské přítomnosti na oběžné dráze – a to vše navzdory eskalující pandemii COVID-19 na naší planetě. Minulý čtvrtek byla roboticky na vnější plášť stanice nainstalována nová evropská platforma, takže vědci budou moci snad již brzy využít nové místo pro instalaci vědeckých přístrojů – ať už sledují zemi či vesmíru. NASA zatím prohlásila, že udržení provozu ISS řadí mezi nejvyšší priority – zatímco ostatní programy agentura kvůli pandemii omezuje.

Svět nad planetou (74. díl)

Germoplata na příklopu do modulu Spektr

Dehermetizace Spektru byla pro stanici i pro program Shuttle-Mir velkým úderem jak doslova, tak i v přeneseném významu. Nejpalčivější ztrátou byly kilowatty elektrické energie, kterou dodávaly do staniční sítě čtyři solární panely na povrchu modulu. Krom toho ale odříznutí Spektru znamenalo i ztrátu podstatné části amerického vědeckého vybavení, bez něhož se plánování dalších amerických incrementů pořádně zkomplikovalo. Ruská strana od počátku počítala s tím, že do ledna 1998 se Spektr podaří opravit natolik, aby se v něm bylo možné pohybovat bez skafandrů a aby bylo možné opravit nebo vyměnit vybavení poškozené během několikaměsíčního pobytu ve vakuu. V rámci oprav mělo několik Progressů dovézt potřebné propriety. Část nutných pomůcek a nástrojů měla na Mir dorazit také na palubě amerického raketoplánu. Kosmonauti měli ještě předtím v rámci „vnitřního výstupu“ otevřít Spektr a pokusit se najít místo, kde byl proražen jeho trup. Na místo provizorního krytu průlezu měli také nainstalovat konus s „germoplatou“, díky níž bude možné opět připojit nepoškozené solární panely do energetické sítě komplexu. Následovat mělo několik výstupů do volného prostoru, během kterých měli kosmonauti provést podrobnou inspekci uchycení solárního panelu poškozeného nárazem. Předpokládalo se, že právě okolí základny panelu je nejpravděpodobnějším místem, kde proběhla dehermetizace. Pokud by v okolí uchycení nebyly nalezeny otvory, panel měl být fixován v jedné poloze. Pokud by se naopak potvrdilo, že únik atmosféry proběhl právě v těchto místech, panel měl být demontován a na jeho místo měli kosmonauti nasadit „kastrol“ – jakýsi kryt připomínající poklici. Měly být také aplikovány provizorní záplaty na případné další nalezené otvory. Před koncem roku měl být Spektr natlakován. Pokud by stále docházelo k únikům, celý proces by byl opakován, pakliže by modul „držel“, mohla by do něj posádka bez skafandrů vstoupit a aplikovat trvalé záplaty zevnitř trupu. Vinou ekonomických problémů, z nichž Rusko stále nedokázalo vybřednout, však realita nakonec vypadala trochu jinak…

Svět nad planetou (73. díl)

Stanice Mir ve druhé polovině devadesátých let

Srážka Progressu se stanicí uvrhla do chaosu nejen systémy stanice samotné, ale také kolektivy plánovačů. Pro expedici EO-23 byly původně v plánu dva výstupy na povrch modulu Spektr, kde měli Ciblijev s Lazutkinem instalovat plošinu ASP-G-M a také aparaturu pro sledování atmosféry „Pathfinder“ firmy Boeing. Zakončení EO-23 mělo být provedeno ve francouzském duchu, protože během předávání směny měl na Miru tři týdny pracovat právě francouzský kosmonaut. Události z 25. června a vše, co po nich následovalo, však přinutilo všechny zúčastněné vyhodit plány z okna a začít vše promýšlet nanovo. Jasné bylo to, že kosmonauti expedice EO-24 budou minimálně zpočátku figurovat coby „záchranáři“, kteří uvedou stanici do co možná nejlepšího stavu. Budou muset provést inspekci Spektru jak zevnitř tak zvenčí a čeká je také nemálo práce v hermetických prostorách Miru. Počítalo se také s tím, že americký člen posádky bude při výstupech participovat, což mírně zamíchalo plány kontingentu NASA. A vůbec nebylo jisté, zda bude vůbec za stávajících okolností NASA ochotná posílat další astronauty na palubu komplexu. Na vážkách také visel let Francouze, který měl putovat na stanici s posádkou EO-24 a vrátit se s posádkou EO-23. Zkrátka, situace, která nastala v červnu a červenci 1997, byla jedním velkým hurikánem, který smetl dosavadní plány a změnil tvář stanice a způsob jejího fungování – v některých aspektech dočasně, v jiných natrvalo…

Svět nad planetou (72. díl)

Stanice Mir

V přechodovém úseku základního bloku to vypadá jako v pralese – ve vzduchu se vznášejí liány odpojených kabelů. Tam, kde byl ještě před pár okamžiky průlez do modulu Spektr, nyní jako podivný strup sedí přepravní kryt, který na místě drží uzamykací mechanismus, ale také snižující se tlak uvnitř modulu. Lazutkin a Foale mají na chvíli čas si oddechnout a oba letí k okénkům, aby se podívali na rozsah škod, které napáchal Progress a také proto, aby se ujistili, že nákladní loď není pro stanici stále ještě hrozbou. Mezitím u hlavního ovládacího pultu základního bloku vede Ciblijev vzrušený rozhovor se Zemí. Informuje řídicí středisko, že tlak po uzavření Spektru začal mírně stoupat, načež se ustálil na hodnotě 916 hPa a také o tom, že z jednoho z iluminátorů pozoruje Progress, jehož systém TORU byl mezitím vypnut ze Země dálkovým povelem. Nákladní loď se potácí v podivných kotrmelcích asi 200 metrů od stanice. Teprve nyní si personál ve středisku řízení letů uvědomuje, že neřízená loď může do stanice znovu narazit. Lazutkin letí do Kvantu-2, aby odsud mohl Progress lépe pozorovat. Ciblijev zatím udržuje spojení a ke konci komunikačního okna stihne v krátkosti popsat události, které vedly ke srážce Progressu se stanicí. Pak stanice vylétává z oblasti spojení a trojici mužů nezbývá, než sedět v základním bloku a čekat…

Svět nad planetou (71. díl)

Mir pohledem z okénka připojeného raketoplánu

Zatímco se na Zem vracel raketoplán Atlantis z návštěvy u stanice Mir, vracela se do normálu i i situace na palubě Miru samotného. Řeč není pouze o oné periodě kolektivního „vydechnutí“ lidí po dnech plných společné práce a relativní zaplněnosti prostor komplexu a také strojů – systémy stárnoucí stanice se na přítomnost více lidí nedívaly zrovna přívětivě, byť například o zásobování atmosféry kyslíkem a odstraňováním oxidu uhličitého se staral z velké části raketoplán. Do normálu se vracel také stav termoregulačních okruhů, přičemž jeden z okruhů základního bloku, který byl dosud mimo provoz, se podařilo opravit právě během společného letu. Zbýval tedy poslední nefunkční okruh, který se nacházel v Kvantu-1. Na jeho opravu se měla posádka vrhnout hned po ukončení „doby klidu“ po odletu Atlantisu. Ještě předtím však bylo zapotřebí uvést do provozu novou aparaturu Elektron, kterou Atlantis dopravil na stanici, a která měla být instalována místo přestárlého a věčně nefungujícího Elektronu v Kvantu-1. Kosmonauti však neměli svou pracovní dobu věnovat pouze opravářským úkonům, na přelomu května a června 1997 se na stanici provádělo sledování kosmického záření, práce s palubním skleníkem, biomedicínské experimenty a další čistě vědecké činnosti. A krom toho se do své role člena expedice EO-23 vpravoval Američan Michael Foale. Zdálo se, že přes varování, které se mu dostalo od jeho předchůdce Jerryho Linengera, který jej detailně informoval o problémech a krizových situacích, které na Miru zažil, bude Foalův pobyt na stanici vcelku poklidnou záležitostí…

Svět nad planetou (69. díl)

Vzorec etylenglykolu

Jestliže u předchozích expedic o sobě dával věk stanice znát, posádka EO-23 se měla v roce 1997 přesvědčit velmi důrazně o tom, že komplex, a zejména základní blok a Kvant-1, několikanásobně překročily původní životnost. Jako by nestačily problémy se zajištěním dýchatelné atmosféry, které nutily kosmonauty využívat patrony Vika coby náhradu za selhavší aparatury Elektron, také termoregulační systémy udržující přijatelnou teplotu na palubě se rozhodly, že na sebe upozorní tím nejdůraznějším způsobem. Systém teplotní kontroly Miru sestával z několika okruhů v každém z modulů, přičemž náplní byl etylenglykol. Ten jistě vážený čtenář zná z klasického chladiče svého automobilu. Tato kapalina má několik dobrých vlastností a také několik špatných. Mezi dobré patří relativní láce a také velmi dobrý přenos tepla, pročež je etylenglykol k těmto účelům využíván. Mezi ty špatné vlastnosti ovšem patří toxicita. Etylenglykol negativně ovlivňuje centrální nervovou soustavu, srdce a ledviny, a to jak ve formě kapaliny, tak ve formě výparů. Druhou nepěknou vlastností tohoto chladicího média je korozivita. Etylenglykol sice nepatří mezi nejagresivnější korozivní činidla, jeho dlouhodobé neblahé účinky na kovové prvky a těsnění chladicích soustav však dobře zná každý motorista. Rusové nicméně u svých stanic chladicí systémy na bázi etylenglykolu používali několik dekád a až na ojedinělé incidenty se nikdy výraznější problém neobjevil. Nikdo však v době vypuštění základního bloku nepočítal s tím, že systém bude třeba udržet v chodu nikoli původně plánované tři roky, ale více než desetiletí…