Štítek ‘Progress’

Svět nad planetou (36. díl)

Emblém expedice EO-15

Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě 16. ledna vedoucí letu Vladimir Solovjov a jeho zástupce Viktor Blagov během komunikační seance s posádkou nevylučovali, že k definitivní jasno do situace může vnést narychlo vykonaná „procházka po vnějšku stanice“. Na to, zda se vycházka bude muset uskutečnit, měly odpovědět záběry, které posádka uskuteční během přeparkovávání svého Sojuzu TM-18 ze zadního na přední stykovací uzel. Původní termín byl stanoven na 21. ledna, ovšem po událostech během odletu Ciblijeva a Serebrova bylo přeparkování posunuto na 24. leden, aby specialisté stihli vypracovat postupy a Alexandr Viktorenko je mohl odzkoušet na pozemním simulátoru.

Svět nad planetou (34. díl)

Emblém 14. dlouhodobé expedice

Třetí výstup členů expedice EO-14 Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova do otevřeného prostoru měl proběhnout 28. září. Den předem šli kosmonauti velmi brzy na kutě, protože budíček měl přijít ještě před půlnocí moskevského času. Na programu byla demontáž amerického experimentu „Trek“, instalace nové kazety experimentu „Danko-M“, panelů s čidly dopadů mikrometeoroidů, ale hlavně provedení experimentu „Panorama“. Jednalo se de facto o velkou „okružní jízdu“ po všech modulech komplexu, které měli kosmonauti pečlivě prohlédnout, nafotografovat a odebrat vzorky obšívky, kabelů a solárních článků. Speciální pozornost měla být věnována místu, odkud se 21. září ozval úder, který byl vyhodnocen jako náraz cizího tělesa do trupu stanice. Cílem experimentu bylo zjištění reálného stavu stanice v souvislosti s rozhodnutím o jejím dalším provozu. Stále se tenčící přísun financí stejně jako pomalé umírání projektu raketoplánu Buran přimělo odpovědné činitele začít uvažovat o prodloužení využívání stanice do konce roku 1997. Výstup Ciblijeva a Serebrova byl proto nesmírně důležitý. Na splnění všech bodů programu vycházky měli podle plánu kosmonauti k dispozici 4 hodiny a 43 minuty. Takový byl tedy plán. Pokud však byl vážený čtenář pozorný, nemohl v minulém díle seriálu nepostřehnout zmínku o zlobících Orlanech. A právě Orlan DMA s výrobním číslem 25 si vybral plánovaný výstup k tomu, aby se postavil na zadní. Je paradoxní, jaký vliv na tak náročnou, drahou a komplexní operaci, jakou je výstup do otevřeného prostoru, může mít maličká součástka za pár kopějek…

Svět nad planetou (31. díl)

Posádka expedice EO-13 při výcviku

Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl na rampě dostatek syntinu (někdy nazývaného také cyklin), tedy syntetického paliva používaného v nosičích Sojuz U2. Nakonec padlo rozhodnutí raketu natankovat kerosinem, což bylo palivo používané u starších verzí nosiče Sojuz. Motory rakety byly evidentně schopny „přežvýkat“ i pohonné látky, jež pro ně primárně nebyly určeny (tento zajímavý rys mají i další ruské stroje, například bitevní letoun Su-25 se v případě nedostatku kerosinu spokojí i s obyčejnou motorovou naftou). Nosnost tím do jisté míry utrpěla, nicméně s jednodenním zpožděním se Progress M-18 mohl 22. května konečně vydat na cestu k Miru, kde již na jeho přílet netrpělivě čekali Manakov s Poleščukem…

Vesmírné výzvy – duben 2019

Kosmonautika nám v posledních týdnech a měsících přináší skutečně velké množství zajímavých událostí. Velmi dobře je to vidět i na postupně se prodlužující stopáži pořadu Vesmírné výzvy. Rekordní délka minulého dílu nevydržela dlouho – aktuální vydání je s 37 minutami a 39 sekundami nejdelším dílem v historii. Těšit se můžete na celkem sedm hlavních témat – od neúspěšného přistání soukromého landeru Beresheet a prvního komerčního startu Falconu Heavy přes první vzlet letounu Stratolaunch, bombardování planetky Ryugu sondou Hayabusa 2, start lodi Progress MS-11 až po start lodi Cygnus NG-11 a výstup do volného prostoru z ISS.

Progress připojen

Loď Progress MS-11 se připojila ke staničnímu modulu Pirs přesně 3 hodiny a 20 minut po startu. 4. dubna 16:30

ŽIVĚ: Dokování Progressu

Kosmická loď Progress MS-11 by se měla v 16:25 SELČ připojit k ISS. Přílet můžete sledovat na NASA TV. 4. dubna 15:30

ŽIVĚ A ČESKY: K ISS zamíří další Progress

2450 kg nákladu – to je hlavní údaj, který je spojený s nejbližším startem. V hlavní roli bude ruská zásobovací loď Progress MS-11, která kromě jídla a potřeb pro posádku doveze na Mezinárodní kosmickou stanici třeba 705 kg paliva, 50 kg vzduchu a kyslíku nebo 420 kg vody. Start je naplánován na zítřek, tedy 4. dubna a pokud se nic nepokazí, měla by se nosná raketa Sojuz 2-1A, vydat ze startovní rampy na kosmodromu Bajkonur ve 13:01 našeho času. A nezapomeňte, že zítřek bude ve znamení komentovaných startů – pokud nedojde k odkladu, čeká nás ještě jeden přenos věnovaný raketě Sojuz, ale příslušný článek Vám přineseme až zítra.

Svět nad planetou (20. díl)

Saljut 7 s připojenou transportní lodí Sojuz T

Po celou dosavadní dobu své existence byla stanice Mir sice velmi zajímavým, nikoli však jediným fungujícím strojem určeným pro pobyt lidí ve vesmíru. Občasnou společnost stanici dělaly americké raketoplány, jež po katastrofě Challengeru obnovily své účinkování misí STS-26 na přelomu září a října 1988. Společně s Mirem však kolem Země kroužil ještě jeden stroj, na který veřejnost v průběhu let víceméně zapomněla. Saljut 7 svým lidským tvůrcům oddaně sloužil od jara 1982 a nyní se jeho čas pomalu nachyloval. Stíhán pomalou degradací a poruchami postupně klesal na nižší a nižší dráhu a operátoři v řídicím středisku mohli jen bezmocně sledovat, jak se mnohatunový kolos chystá ke vstupu do atmosféry. Na konci svého života se tak Saljut 7 ještě naposledy objevil v médiích, která přinášela senzacechtivé články, v nichž se dohadovala, komu že to vesmírný kolos spadne na hlavu. Saljut 7 se nakonec odporoučel ze scény 7. února 1991 nad Jižní Amerikou. Mir měl krom technologického dědictví a přeletu kosmonautů v Sojuzu T-15 se Saljutem společnou ještě jednu důležitou věc: Saljut 7 posloužil v mnoha ohledech jako zkušební vzorek toho, jak stárne konstrukce a vybavení během dlouhodobé expozice v krutých podmínkách mimo atmosféru. I na základě zkušeností získaných na Saljutu 7 dostal základní blok Miru „bene“ k prodloužení své životnosti. Na velký smutek a loučení však na palubě Miru nebyl čas, život a práce šly stále dál…

ŽIVĚ A ČESKY: Sojuz-FG se vrací po nehodě

11. října startovala ruská raketa Sojuz-FG zatím naposledy. Při odhazování postranních urychlovacích bloků se však kvůli vadnému čidlu neotevřel ventil na kyslíkové nádrži jednoho bočního bloku, který pak narazil do centrálního stupně. Výsledkem byla nouzová situace vedoucí k oddělení pilotované lodi Sojuz MS-10. Od té doby se již rakety Sojuz vrátily do služby a startovaly hned několikrát. Na všech je přitom stejný systém čtyř urychlovacích bloků i jejich odhazování. dnes se však do služby vrátí i samotná varianta Sojuz-FG.

ŽIVĚ A ČESKY: Třetí pokus o superrychlý Progress

První pokus o vypuštění lodi Progress k ISS po superrychlé dráze přišel vloni v říjnu, ale raketu Sojuz potkala závada a start se musel odložit, takže už pozice stanice neodpovídala limitům superrychlého přiblížení. Progress MS-07 tak letěl po tradiční dvoudenní dráze. Další pokus přišel letos v únoru, ale ani tentokrát nedokázala raketa Sojuz odstartovat na první pokus. Po odkladu už se vše podařilo, ale Progress MS-08 musel letět k ISS dva dny. Nyní tedy přichází třetí pokus o superrychlý let lodi Progress k ISS. Podaří se to lodi Progress MS-09? Pokus o start budeme vysílat živě a česky.