Štítek ‘Nanosail-D’

Kdy budou potřeba kapitáni slunečních plachetnic? (2. díl)

Na možnostech využití sluneční plachty pracovala také organizace NASA. Ta vyvinula plachtu pro program malých sond CubeSat . Ty mají standardní rozměr svých stran 10 cm a jsou vynášeny jako přívažek klasických velkých družic. Družice se sluneční plachtou Nanosail-D zaujímala na palubě rakety rozměr tří standardních rozměrů CubeSat. V první krychli byly kamery, senzory a řídící systém, v dalších dvou pak plachta. Po rozvinutí měla plachta rozměr přes 9 m2. První pokus vynést tuto družici jako přívažek při třetím startu rakety Falcon 1 proběhl 3. srpna 2008. Raketa však selhala a náklad spadl do Pacifiku. Úspěšný byl až Nanosail-D2, který využil záložní exemplář plachetnice a na oběžnou dráhu ve výšce 650 km se dostal pomocí rakety Minotaur IV 20. listopadu 2010.

Kdy budou potřeba kapitáni slunečních plachetnic? (1. díl)

Idea sluneční plachetnice se objevuje již na počátku kosmického věku, avšak její konkrétní realizace je stále na úplném začátku. Podívejme se, jak daleko jsme od budoucnosti, ve které kapitáni pod plachtovím dobývají vesmírný prostor. Vesmírná či sluneční plachetnice se vyskytuje například v knize Pierra Boulleho Planeta opic. Ještě dříve se objevila v povídce Cordwinera Smitha „The Lady Who Sailed The Soul“ z roku 1960 nebo v povídce známějšího autora Arthura C Clarka „The Wind from the Sun“ z roku 1963 o závodu slunečních plachetnic na zemské orbitě. U těchto lodí se využívá tlaku záření, které je vyzařováno Sluncem a dopadá na „plachtu“ vesmírného plavidla. V daném případě dominantně jde o světelné záření, které vyvíjí v normální situaci zhruba o dva až tři řády větší tlak než sluneční vítr složený z nabitých částic. Plachta musí mít velmi velkou plochu, protože výsledný tlak záření je velmi malý. Výhodou je, že působí neustále. Problém nastane, pokud se chceme dostat do vzdálených oblastí Sluneční soustavy a ještě větší je, pokud zamíříme k jiným hvězdám. Za dráhou Jupitera je intenzita a tlak světla ze Slunce už pro plachtění slabý. Na způsoby, jak tuto situaci řešit se podrobněji podíváme za chvíli.

Pojďme plachtit na slunečních paprscích

Moře šplouchá, tvář vám hladí jemný vánek, který se zlehka opírá do plachet vaší lodi a zapadající slunce všechno halí do měkkých oranžových barev. Skutečná romantická idylka. Slunce a plachtění k sobě patří už od pradávna. Jenže technici se již před několika lety rozhodli, že by mohli starý známý princip, který před staletími otevřel lidem nové možnosti, vylepšit a použít v kosmickém prostoru. Kvůli nedostatku větru v těchto oblastech bylo potřeba najít jiný zdroj pohonu – a s pomocnou rukou přišlo Slunce.

Principy pohonu pro nejmenší

Poslední dobou se nám nějak roztrhl pytel s hromadnými starty cubesatů, což mě přimělo zase jednou dokončit rozpracovaný článek. V minulém článku o cubesatech jsme si přiblížili možnosti jejich nasazení mimo oběžnou dráhu Země, při tom jsem zmínil jeden z možných (a zatím asi nejpropracovanější) pohonů této třídy satelitů. Dnes se blíže podíváme na další – občas poněkud exotické – možnosti jejich pohonu. Řekneme si i o možnostech startu cubesatů na oběžnou dráhu. Jakkoli se zatím často jedná pouze o více či méně propracované koncepty, všechny jsou ve svém jádru slibné a všechny mají potenciál umožnit cubesatům mnohem ambicióznější cesty než “jen” k blízkozemním asteroidům.