Štítek ‘historie’

Vesmírné osudy 48. díl – Neil Armstrong

Armstrong u X-15

Psal se 20. duben 1962. Cesta do letové hladiny, ze které měl proběhnout odhoz, byla neobvykle drsná. Turbulence třásly obřím Boeingem B-52 jako by z něj chtěly vytřást jeho kovovou duši. O to více byla „jízda na valše“ cítit ve stísněném kokpitu X-15, zavěšeném pod křídlem mateřského letounu. Neilova hlava při každém poskočení udeřila do překrytu kabiny. Ještě že má ochrannou helmu skafandru, snad vydrží ty údery. Pokud praskne, bude to zlé- dusíková atmosféra v kabině X-15 se pro zachování životních pochodů pilota nijak zvlášť nehodila. Ve výšce 45 000 stop (13,7 km), kde měl shoz X-15 proběhnout, však byl vzduch klidný. Pod podivnou symbiózou mateřského letounu a černé štíhlé tužky s malými křídly a podivným stabilizátorem na zádi bylo vyschlé jezero Mud Lake. Neilovy ruce už nějakou dobu tancovaly po spínačích v kabině. Pak ve sluchátkách uslyšel odpočet, žaludek mu vystřelil do krku, jak jeho X-15 odpadla od křídla mateřského stroje, a po krátkém okamžiku Armstronga nakoplo do zad zapálení motoru LR-99. Jedenapadesátý let programu X-15 právě začal. Neil cítil, jakoby letěl vzhůru v úhlu VĚTŠÍM než 90°, zdánlivě v poloze „na zádech“. To bylo naprosto v pořádku- obrovské zrychlení tyto pocity vyvolávalo u každého pilota patnáctky. Když Armstrong stroj srovnal ve výšce 207 500 stop (63 km), měl pocit částečného uspokojení: cílovou výšku „přestřelil“ jen o necelý kilometr. To vůbec nebylo špatné- přestřelení cílové hladiny o deset kilometrů a více bylo poměrně běžné. S okamžikem vyhoření motoru nastávala nejrušnější část letu. Do krátkého časového úseku, kdy stroj fungoval jako hypersonický kluzák, byl vměstnán nabitý program. A právě v ten okamžik se ukázaly první příznaky toho, že právě probíhající let nebude z těch bezproblémových…

Vesmírné osudy 47. díl – Neil Armstrong

Experimentální letouny na Edwards

Jestliže připustíme, že existuje ráj na zemi, v případě amerických letců má od roku 1947 tento ráj hmatatelnou podobu a přesnou lokaci: základna Edwards v Kalifornii. Právě tam zazněl první sonický třesk letounu s pilotem na palubě, a právě tam se od té doby posouvaly hranice možného. Odvážní zkušební piloti a stovky inženýrů a techniků každý den dopisovaly nové kapitoly aeronautiky, o kterých dosud neměli „obyčejní smrtelníci“ ani zdání. V létě 1955 se do těchto končin, kterými každý den otřásalo dunění leteckých motorů, sonické třesky a- až příliš často- i dopady neovladatelných strojů na plochu vyschlých solných jezer, dostal i Neil Armstrong s nastávající manželkou Janet. Půl roku poté, co dorazili do Kalifornie, se 28. ledna 1956 Neil a Janet vzali. Nejdříve se protloukali od jednoho bytu a domku ke druhému, aby si nakonec pořídili své soukromé orlí hnízdo- malý srub v Juniper Hills s nádherným výhledem na Antelope Valley. Tento nový domov, ve kterém zprvu nebyla zavedena ani elektřina, a sprchu představovala hadice, přehozená přes větev (horká voda bohužel nebyla k mání), byl v ostrém kontrapunktu k Neilově profesi. Sem se bude vracet po každodenní práci s technologickými zázraky, tady prožije radost při narození prvního potomka, tady jej také postihne drtivá osobní tragédie, o které většina jeho přátel z pozdějších let nebude mít ani tušení…

Vesmírné osudy 46. díl – Neil Armstrong

USS Essex

Každý vojenský pilot se neustále připravuje na válku. Své instinkty a dovednosti se snaží udržovat na absolutním vrcholu. O to spíše, jestliže je před ním skutečné operační nasazení v ozbrojeném konfliktu. Peruť VF-51 byla první u amerického námořnictva, která byla vyzbrojena výlučně proudovými stroji- v tomto případě Grummany F9F Panther. Paradoxně tato okolnost se ukázala být nečekaným handicapem. Piloti, a s nimi i Neil Armstrong, očekávali, že budou nasazeni jako čistokrevní stíhači a budou moci změřit síly s korejskými MiGy. Jenže právě ono brzké přezbrojení na Panthery znamenalo, že v době, kdy VF-51 na palubě USS Essex dorazila na plánovanou pozici přibližně 77 mil východně od Wonsanu, byly F9F už stroji druhé linie. Svými výkony nestačily na MiGy-15, kterými byla severokorejská armáda vyzbrojena. Proto byla peruť od 22. srpna 1951, kdy dorazila na své bojové stanoviště, nasazena ve zcela jiné úloze, než jakou si její piloti přáli. To ale neznamenalo nouzi o zajímavé zážitky…

Vesmírné osudy 45. díl – Neil Armstrong

Neil Alden Armstrong

Každá doba má své hrdiny a celebrity. Osobnosti, které jsou považovány za etalon krásy, správných názorů, nebo jen prostě neúnavně vyhledávající pozornost. Jen málo z nich si po uplynutí několika let lidé pamatují. A každá doba má také své nenápadné hrdiny- muže a ženy, jejichž často anonymní práce posunuje lidstvo dále. Oproti první zmíněné skupině je oněch nenápadných hrdinů často až směšně málo a jejich přelomové úsilí často společnost přijímá jako samozřejmost, jako výsledek jakéhosi automatického pokroku beze jména a bez tváře. A pak je tady poslední skupina, která splňuje obě kritéria. Výjimečný klub lidí, kteří posunuli naše vědění o něco dále, či se odvážili učinit krok do neznáma za nás všechny, a současně se stali globálními celebritami a zůstanou jimi zřejmě po celou existenci lidského druhu. Muž, jehož příběh se na následujících řádcích začne odvíjet, patřil právě do poslední skupiny. Po většinu života byl proti své vůli celebritou, na kterou fanoušci a média pořádala doslova „hony“, přesto se na jeho smýšlení onen hvězdný status nijak neprojevil. Zároveň byl mužem, který poslal lidstvo do zcela nové éry, do éry, ve které naše Země už není jediným nebeským tělesem, do kterého jsme vtiskli své stopy…

William Reid Pogue (1930- 2014)

Bill Pogue (1930- 2014)

Jedno staré úsloví praví, že „čas nečeká na nikoho“. Poslední dobou se bohužel o platnosti této věty přesvědčujeme až příliš často. Ať se nám to líbí, nebo ne, průkopníci pronikání lidstva do sfér mimo naši atmosféru nemládnou, a jakkoli fotografie z dob jejich slavných misí vykreslují zdravé muže v plné síle, dnešní realita je poplatná uplynuvším dekádám. V krátkém časovém údobí jsme se museli rozloučit s několika kosmickými cestovateli, kteří byli u toho, když se tvořila historie. Bohužel, v noci ze 3. na 4. března nás opustil další z těch, na jejichž zkušenostech staví soudobá stálá přítomnost člověka na orbitu. Ve věku 84 let zemřel William Reid Pogue. Přestože se proslavil hlavně coby člen třetí posádky stanice Skylab, která ve své době držela rekord v délce pobytu ve vesmíru, jeho život byl mnohem pestřejší- málokdo například ví, že původně měl letět k Měsíci coby pilot velitelského modulu Apolla-19. Pojďme však na úplný začátek…

Valerij Nikolajevič Kubasov (1935- 2014)

V. N. Kubasov

Minulý týden ve středu proběhla světem kosmonautiky velmi smutná zpráva: ve věku 79 let odešel Valerij Nikolajevič Kubasov, muž, který zažil „zlaté časy“ sovětské kosmonautiky a měl na nich svůj nezanedbatelný podíl. Trojnásobný kosmonaut, účastník jednoho z prvních skupinových letů, dvou mezinárodních misí, ale také šťastlivec, který, aniž to v daný moment tušil, utekl „zubaté“ z rozpřažené náruče. Valerij Nikolajevič patřil do první skupiny civilních kosmonautů, přicházejících z Koroljovovy kanceláře OKB-1 do kádru kosmonautů, který byl dosud výsostnou doménou vojáků, a tak to také mělo zůstat. Alespoň takový pohled měli na věc velitelé a důstojníci v čele s Nikolajem Kamaninem. Jejich nedůvěra byla hmatatelná, ovšem postupem času se přetavila v respekt k tvrdě pracujícím nováčkům. Jedním z nejúspěšnějších inženýrů byl právě Kubasov. Klidný a tichý, celý život byl spíše nenápadným mužem v pozadí, nic to však neubírá na jeho práci.

Kterak první stanice nedostala druhou šanci

Přesně před čtyřiceti lety, 8. února 1974, se vrátila zpět na Zemi třetí stálá posádka stanice Skylab. Před odletem stanici zakonzervovala a připravila na přílet další výpravy: k tomu ale už nikdy nedošlo. Proč se tak stalo – a jak by vlastně ono znovuobydlení vypadalo? Předtím než Skylab opustila poslední posádka, zvýšil velitel Gerald Carr tříminutovým hořením manévrovacích motorků kosmické lodi Apollo oběžnou dráhu stanice o 11 kilometrů. Ta se tak nacházela na dráze s perigeem 433 a apogeem 455 km. Po odletu astronautů provedli kontroloři řídící z Johnsonova kosmického střediska NASA v Houstonu závěrečné testy systémů laboratoře, snížili tlak kyslíku na její palubě, stabilizovali ji (podélná osa směřovala kolmo k Zemi, přičemž přední stykovací uzel směřoval od Země) a vypnuli většinu přístrojů.

30 let od prvního volného letu vesmírem

V kosmonautice bychom každý den našli nějaké výročí. Některá jsou známější – každý asi ví, kdy startoval Sputnik 1, Jurij Gagarin, nebo kdy otiskl Neil Armstrong svou stopu do lunárního regolitu. Na jiná výročí ale padá prach – často neprávem. Víte třeba, co se stalo přesně před třiceti lety? Sedmého února roku 1984? Tehdy člověk ve vesmíru poprvé poznal krásu volného letu. Došlo totiž k prvnímu nasazení zařízení MMU, které umožňovalo astronautům volný pohyb mimo kosmickou loď. Prach bohužel v dnešní době padá nejen na samotné výročí, ale i na technologii MMU.

Vesmírné osudy- speciál

otazky

Vážení čtenáři, minulý týden šéfredaktor Dušan Majer na tomto místě sliboval nový díl seriálu Vesmírné osudy. Ovšem- jak jistě sami občas zažíváte- člověk míní, realita mění. Kolega Lukáš Houška, který se mnou Vesmírné osudy píše, narazil na nepředvídané obtíže technického charakteru, které mu na více než týden znemožnily přístup k internetu, tím pádem nemohl do redakčního systému nový díl seriálu vložit. No a já jsem teď ve fázi psaní medailonu další osobnosti, a „syrový“, nezralý materiál rozhodně ještě není připraven k publikaci. Na druhou stranu jsme se spolu s Alem Shepardem dostali na práh čtvrté desítky dílů, což si žádá malou oslavu. Proto si dovolím váženému čtenáři dát zajímavou nabídku: pojďte si zkusit, nakolik pozorně jste Vesmírné osudy četli, a co si z nich pamatujete. Bude vám stačit tužka, kus papíru a pár minut volného času. A pokud možno- nekoukat na taháky! Takže pozor: test vážných i méně vážných otázek z historie kosmonautiky může začít:

Vesmírné osudy 39. díl – Alan Shepard

Závěr letu Apolla-14

Apollo-14 ukončilo svou úspěšnou misi hlasitým šplouchnutím do vln Pacifiku 9. února 1971 ve 21:05:00 UTC na dohled od čekající lodi USS New Orleans. Právě uplynuvších devět dnů ve vesmíru, z toho 33 hodin na povrchu Měsíce bylo pro Alana Sheparda labutí písní. Už před startem tušil- ne, vlastně věděl, že se tam nahoru už nikdy znovu nepodívá. Proto byl rozhodnut užít si každou minutu, každou sekundu času mimo naši Zemi, kterou mu osud dopřál. Ledový kapitán byl náhle pryč a místo něj tady byl zvídavý a usměvavý chlapík, jemuž životní zkušenost umožňovala dívat se na vše okolo s nadhledem a vsakovat do sebe každý detail. Po devět dní mu byl vesmír domovem. Pak ještě 17 dnů povinné karantény, která byla oproti plánu o několik dní zkrácena (astronauti Apolla-14 byli poslední, kteří museli karanténou projít), a Alan a jeho posádka se mohli vrátit do svých skutečných domovů, těch pozemských. Vrchol Alanova života byl náhle minulostí a on si musel začít klást stejnou otázku, jako všichni ostatní astronauti měsíčních misí: kam dál?