Štítek ‘historie’

Vesmírné osudy 67. díl – Robert Gilruth

Stav MSC na začátku roku 1962

Nové centrum amerického útoku na tajemství skrývaná Měsícem se mělo rozkládat na tisíciakrovém pozemku, který byl vládou převeden ze stávajícího vlastníka, tedy univerzity Rice, do vlastnictví NASA. Pozemek se rozkládal na jihovýchodním okraji Houstonu u jezera Clear Lake, které bylo výběžkem Galvestonské zátoky v Mexickém zálivu. Okamžitě po ohlášení plánů na vybudování nového centra pilotovaných letů v Houstonu se zvedly hlasy odpůrců, které upozorňovaly na to, že viceprezident Johnson, do jehož kompetence NASA spadala, pochází z Texasu. Na přetřes přišla i podivuhodná ochota, s jakou původní majitelé pozemků věnovali půdu univerzitě, která ji obratem přenechala agentuře- že by se na obzoru rýsovaly lukrativní vládní zakázky? Administrátor NASA James Webb však trval na tom, že lokalita byla vybrána proto, že splňovala zadané podmínky a proces výběru byl transaprentní. Bob Gilruth se ale o politické aspekty výběru příliš nezajímal. Den po oznámení výsledků výběru odletěl do Houstonu, aby se osobně podílel na označení nejvhodnější polohy střediska řízení letů. V říjnu se STG začala stěhovat na nové působiště. Z 1152 pracovníků STG pouhých 84 odmítlo transfer do Texasu. Ze začátku potřebovali novopečení Texasané mapy, aby zjistili, kudy se na jejich nová pracoviště vlastně jede. Když bylo v polovině roku 1962 stěhování u konce, nové středisko bylo provizorně rozmístěno v 11 místních lokalitách kolem Houstonu. Brzy začalo na pláních u Clear Lake, dosud obývaných pouze dobytkem a jedovatými hady, růst nové centrum pilotovaného programu- Manned Spacecraft Center (Středisko pro pilotované kosmické lodě). Jeho ředitel si byl dobře vědom toho, že se ocitá před největší výzvou svého života. Zároveň věděl, že má kolem sebe ten nejlepší tým, a když si bude potřebovat vyčistit hlavu, Galvestonská zátoka je pro jeho jachty stejně dobrá, jako Chesapeake Bay…

Vesmírné osudy 66. díl – Robert Gilruth

"Meatball"- původní logo NASA

Po vypuštění první americké družice zásluhou týmu kolem Werhnera von Brauna odstartovaly skutečné závody o získání prestiže v kosmickém výzkumu. V Sovětském svazu byly karty poměrně jasně rozdány ve prospěch geniálního manažera Sergeje Koroljova, avšak Spojené Státy se ocitly na rozcestí. Zatímco o vynesení první družice na orbit se postaral Werhner von Braun, spadající pod armádu, druhý úspěšný pokus v rámci programu Vanguard mělo na kontě námořnictvo. Ale pokud měly mít závody o vesmír jasnou koncepci, která z těchto dvou složek branné moci bude mít hlavní slovo? Eisenhowerově administrativě se ovšem příliš nezamlouval koncept vojenského střihu. Hlasy vědecké obce a kritiků dobývání vesmíru v režii ozbrojených sil nabíraly na síle a nakonec bylo rozhodnuto, že jádro vesmírného programu zůstane v civilních rukou. Ale jak má vypadat organizace, která by se měla o tak rozsáhlý a komplexní program starat? Jednoduché řešení navrhnul viceprezident Richard Nixon: organizace, která má zkušenosti, personál a zázemí přece už existuje! Stačí ji jen podpořit a uvolnit jí ruce. 29. července 1958 příslušné dokumenty prošly Kongresem, prezident Eisenhower přidal svůj podpis a 1. října oficiálně začala existovat organizace, stojící na základech NACA. Nová agentura dostala do vínku název „NASA“ (National Aeronautics and Space Administration- Národní správa pro letectví a vesmír). A jednou z klíčových postav v hierarchii nově vzniklé organizace se stal vysoký, ale mírně nahrbený a předčasně holohlavý čtyřicátník, mluvící klidným basem. Bob Gilruth se dočkal své hvězdné hodiny. Hodiny, která nakonec trvala téměř patnáct let a byla ověnčena neslýchanými úspěchy…

Kosmonautické kvízy 5. díl – Počátky pilotované kosmonautiky

Milí čtenáři, léto zatím zdárně probíhá a protože je čtvrtek, pokračujeme v prázdninové sérii kosmonautických kvízů, které vám umožňují otestovat své vědomosti z různých odvětví tohoto komplexního a zajímavého oboru. Dnes se zaměříme na počátky pilotované kosmonautiky, konkrétně na období mezi roky 1961 a 1969. Bylo to období, kdy člověk podnikal první nejisté krůčky do nového prostředí a bez nadsázky lze říci, že každá mise v tomto období byla velmi riskantní a svým způsobem průkopnická. Otázky pokrývají jak americkou tak sovětskou stranu závodů o vesmír. Téměř všechny zvládne zodpovědět i mírně poučený laik. Pokud jste pozorně četli naše články, spadající do rubriky “historie”, věřím, že pro vás nebude problém vzpomenout si na většinu správných odpovědí. Pár záludných otázek jsem si však připravil i pro zkušené znalce kosmonautiky. Zkuste “nepodvádět”, kvíz má za úkol ověřit vaše vědomosti a hlavně- je to jen zábava. Po označení vašich odpovědí u všech otázek klikněte na tlačítko „Vyhodnotit kvíz“. Vaše výsledky nebudou nikde zveřejněny. Tak vzhůru do toho a hodně štěstí při odpovídání!

Vesmírné osudy 65. díl – Robert Gilruth

Robert Rowe Gilruth

Závody o vesmír mají, stejně jako jiná odvětví lidské činnosti, své hvězdy a celebrity. U kosmického výzkumu vyvstanou každému na mysli přirozeně jména slavných kosmonautů a astronautů, ale i jména důležitých postav, které určovaly směřování kosmonautiky a pro výše zmíněné odvážné muže připravovaly neméně odvážné mise. Pro sovětský kosmický program je u širší veřejnosti synonymem jméno Sergeje Koroljova, pro americký zase postava Werhnera von Brauna. Ale konkrétně v americkém programu pracoval jeden muž, jehož jméno je pro mnoho lidí velkou neznámou, a přestože se často skloňuje na stránkách odborné literatury, málokdo si uvědomuje jeho význam. A přece byl tento muž s brilantními manažerskými schopnostmi a mozkem génia u zrodu amerického triumfu v závodě o Měsíc. Svým významem se minimálně vyrovná miláčku médií von Braunovi, jeho práce však probíhala ve skrytu, v pozadí. Bez něj by dějiny kosmonautiky vypadaly zcela jinak. Oním mužem byl…

Vesmírné osudy 55. díl – Neil Armstrong

Přivítání v New Yorku

Ke svému překvapení se stali muži Apolla-11 světovými celebritami. Zřejmě nejexponovanějším byl Neil Armstrong, hlavně díky svému „prvnímu kroku“ na novém světě. Obrovské oslavy po celé Americe, miliony lidí lemující ulice, čestná občanství různých měst, to všechno se na posádku Apolla-11 valilo jako lavina. Neilovi, Buzzovi a Mikovi se dokonce dostalo velké pocty- slyšení v Kongresu. PR mašinérie NASA a vládní administrativy byla rozhodnuta využít popularity Apolla-11 do poslední kapky. Na konci září se astronauti s rodinami vydali na turné „Giant Leap (Velký skok)“, kdy během 38 dní navštívili 28 měst v 25 zemích. Cesta kolem světa končila na začátku listopadu v Bílém Domě. Hned poté se Neil přidal k turné, které pořádal komik Bob Hope pro americké jednotky ve Vietnamu a některých základnách v Evropě. Krom Neila doprovázely Hopea už tradičně i lepé děvy- pro vojáky zřejmě nejatraktivnější postavy show. Tentokrát ale musely dívky ustoupit popularitě Neila Armstronga- vojáci atraktivní modelky zcela ignorovali, když vždy po vystoupení zaplavili pódium. Jeho cesty ale nekončily Asií. V květnu 1970 navštívil ještě zajímavější místa…

Vesmírné osudy 54. díl – Neil Armstrong

Vzdalující se Měsíc pohledem z Apolla-11

Zpáteční cesta Apolla-11 probíhala v poklidné atmosféře. To nejdůležitější bylo za nimi, teď byl čas na urovnání myšlenek. Mezi „domácími pracemi“ v podobě úkonů a procedur k údržbě svého kosmického domova byli tři muži Apolla-11 hvězdami dvou televizních přenosů. Během prvního pozorovali diváci na celém světě ukázku efektů stavu beztíže, druhý zase nabídnul reflexi Armstronga, Aldrina a Collinse ohledně uplynulých historických dnů. Neil si vzal slovo jako první a připomenul nesmrtelnou inspiraci Julese Verna. Mike připomenul všechny, kteří se podíleli na konstrukci, stavbě a testování strojů, které je dovezly až na Měsíc, Buzz zase zasadil misi Apolla-11 do širšího rámce lidské zvídavosti, bez které by tato cesta nebyla možná. Přenos uzavřel opět Neil, který připomenul, na čích ramenou Apollo-11 stálo- od velikánů vědecké historie, přes americkou administraci, až po pracovníky průmyslu, jejichž dílem byl hardware Apolla. Když přenos skončil, nastal opět na palubě relativní klid. Bylo to ale ticho před bouří. Protože následující den čekal astronauty návrat do zemské atmosféry druhou kosmickou rychlostí. A to není zrovna všední záležitost…

Vesmírné osudy 53. díl – Neil Armstrong

Aldrinova stopa

Když Armstrong s Aldrinem zabezpečili modul a provedli cvičné odpočítávání startu, který by byl nutný v případě nouze, konečně měli chvíli času na to, aby se podívali z okének. Cizí krajina s paletou odstínů šedé, rámovaná naprostou černí, obzor překvapivě blízko a v prachu kameny hranatých tvarů- neuhlazené vodou ani větrem. Tento pohled dosud lidské oko nespatřilo. Mezi technickou hantýrkou se tři hodiny po přistání ozval Buzz Aldrin: „ Tady je pilot LM. Rád bych využil této příležitosti, abych požádal každého, kdo poslouchá, ať už je to kdokoli a kdekoli, aby se na chvíli zastavil a zamyslel se nad událostmi několika uplynulých hodin a vzdal díky svým vlastním způsobem.“ Potom v tichu, přerušovaném pouze hučením systémů Eagla, vykonal Aldrin svaté přijímání. Armstrong o celé záležitosti předem věděl a po celou dobu diskrétně přihlížel. Následovaly další úkony, tentokrát už podle letového plánu, kterými oba muži „opečovávali“ LM, rychle do sebe naházeli několik soust jídla a pak se už začali na připravovat to, pro co sem přiletěli- vycházku na měsíční povrch. Původně byla mezi přistáním a EVA naplánována spánková perioda, ale Armstrong předem tušil, že budou s Buzzem natolik napumpovaní adrenalinem, že o nějakém spánku nebude moci být ani řeči. Jeho předpoklad se vyplnil a jeho doporučení, aby odpočinková fáze následovala až po EVA, bylo Houstonem odsouhlaseno. Teď se oba muži ve stísněném prostoru Eaglu nemotorně navlékali do svých „batohů“ PLSS, zkoušeli jejich funkci a konfigurovali LM pro příští hodiny, kdy budou oba venku. 2 hodiny a 56 minut po začátku příprav byla z kabiny konečně vypuštěna vnitřní atmosféra a po menším úsilí Aldrin otevřel příklop. Neil se otočil zády k průlezu, spustil se na všechny čtyři a opatrně začal couvat ven. Chystal se sehrát hlavní roli v největší televizní show všech dob.

Vesmírné osudy 52. díl – Neil Armstrong

Apollo-11 po startu

11 minut a 49,33 sekund po startu bylo Apollo-11 navedeno na parkovací oběžnou dráhu kolem Země. Armstrong, Aldrin a Collins si velmi pochvalovali výkon Saturnu: přes poměrně značné vibrace byl jeho let mnohem klidnější, než jejich předchozí svezení na špicích raket Titan. Titan byl koncipován původně jako nukleární nosič, proto se u něj nebral příliš velký ohled na pohodlí nákladu. Podle vzpomínek astronautů Titan neustále trhavě „čenichal“ do všech stran, jak počítač korigoval polohu a hledal svůj naprogramovaný koridor. Zato Saturn- to byla jiná káva. Přetížení během startu nepřesáhlo 4,5g, v některých fázích letu byl dokonce menší než 1g. Okamžitě po vstupu na orbit se v kabině rozběhla frenetická činnost. Neil a jeho kolegové museli během půldruhého oběhu zkontrolovat veškeré systémy Apolla, aby se ujistili, že budou moci opustit nízkou oběžnou dráhu směrem k Měsíci. Nejrušnější jsou tyto chvíle pro Mika Collinse- jako pilot velitelského modulu je odpovědný mimo jiné i za kontrolu nastavení inerciální plošiny- soustavy tří gyroskopů, které zachovávají konstantní polohu během manévrů lodi, a jsou pro její orientaci životně důležité. Kontrola nastavení se provádí zaměřením palubního sextantu na příslušný soubor hvězd. Mike s uspokojením konstatoval, že zaměření plošiny souhlasí s přesností na 0,01°. Přes veškerý ruch mají tři muži možnost na pár sekund nad Havají obdivovat východ slunce, a pak nastává okamžik pravdy. Houston oznamuje: „Apollo-11, tady Houston. Máte zelenou pro TLI (Trans- Lunar Injection- navedení na dráhu k Měsíci)!“ Astronauti jsou opět usazeni ve svých křeslech, na hlavách mají opět helmy, které předtím na chvíli odložili. 2 hodiny, 44 minut a 16,2 sekund po startu se opět zažehává motor třetího stupně S-IVB, a urychluje Apollo žádaným směrem. Když o 5 minut a 46,83 sekund později motor utichá, Apollo-11 je urychleno oproti orbitální rychlosti o 10981.7 km/h, tedy dost na to, aby se vymanilo ze spárů zemské přitažlivosti. Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Mike Collins jsou definitivně na cestě k Měsíci.

Vesmírné osudy 51. díl – Neil Armstrong

Armstrongova katapultáž z LLRV

Všechno se to seběhlo v několika okamžicích… Stroj se odlepil od země a nejdříve stoupal do výšky 150 metrů. Tam pilot snížil tah motoru, aby simuloval sestupovou trajektorii v šestkrát nižší gravitaci Měsíce. Vše probíhalo normálně, podivná příšerka s názvem LLRV klesala k betonu základny Ellington přesně po plánované dráze. Deset metrů nad zemí se LLRV zastavil a pilot začal opět stoupat k další simulaci sestupu. Už byl ve výšce 70 metrů, jenže potom se začalo dít něco neobvyklého. Stroj se sklonil přídí dolů a začal nabírat dopřednou rychlost. Pilot se pokoušel nechtěný pohyb korigovat, ale LLRV si postavil hlavu. Naklonil se doleva, evidentně mimo kontrolu pilota. Ten pochopil, že nemá jinou možnost a v téměř devadesátistupňovém náklonu zmáčknul spouště na krajích svého katapultovacího sedadla. Silný raketový motor sedadla jej skrze polystyrenovou stříšku kabiny LLRV odnesl do bezpečí. Necelé tři sekundy poté se nešťastný stroj roztříštil na trávníku vedle dráhy. Pilot dopadl jen o sedm sekund později na svém padáku opodál. Okamžitě se rozezněly sirény a k hořícím troskám a k pilotovi se rozjela vozidla záchranářů.
Když zhruba po hodině veškerý rozruch utichnul, astronaut Al Bean, který před pár minutami dorazil do práce, zvědavě nakouknul do kanceláře Neila Armstronga. „Právě jsem slyšel legrační fámu!“ Armstrong zvedl oči od papírů na desce svého stolu: „Jakou?“ Bean se uchichtnul: „Že prý ses musel asi před hodinou vystřelit z LLRV!“ Bean si byl jistý, že je to nesmysl, jinak by tady Armstrong úplně klidně neseděl nad papírováním. Neilova odpověď jej ale zaskočila: „Jo, ztratil jsem kontrolu a musel jsem se z té zatracené věci vystřelit.“ S těmito slovy Armstrong zase sklopil zrak k záplavě administrativní práce a šokovaný Bean vyklopýtal z jeho kanceláře.

Vesmírné osudy 50. díl – Neil Armstrong

Apollo-1

Rok 1967 začal mizerně. Vlastně- začal příšerně, katastroficky a strašlivě. 27. ledna, během zdánlivě nevinného testu na rampě zahynula při požáru v kabině posádka prvního pilotovaného Apolla. Velitelem nešťastné posádky byl Gus Grissom. Tento fakt měl pro další osud Neila Armstronga zcela zásadní dopad: Deke Slayton, šéf oddílu astronautů a demiurg, který sestavoval posádky, se nechal po letech slyšet, že kdyby k požáru nedošlo, mužem, který by jako první otisknul svou stopu na povrch Měsíce, by byl právě Gus. To však Armstrong nemohl tušit, alespoň tehdy ne. Tehdy cítil jen palčivou bolest ze ztráty tří kolegů a přátel. Největší trauma pro něj znamenala smrt Edwarda Whitea. Stejně jako s Elliotem See pojilo Armstronga s Edem Whitem pevné přátelství. Když se přistěhovali do Houstonu, koupili Armstrongovi a Whiteovi jeden pozemek, rozdělili jej napůl a postavili si na svých dílech domy. Brzy ráno 24. dubna 1964 vypukl v domě Armstrongů požár, zaviněný vadnou elektroinstalací. Janet Armstrongová dodnes vzpomíná, jak Ed jediným skokem překonal dvoumetrový plot, který oba pozemky dělil, a okamžitě začal požár hasit, zatímco Neil z hořícího domu vynášel syny Rickyho a Marka. A teď Edův život ukončil jiný požár, a i s Gusem Grissomem a Rogerem Chaffeem jej smrt zastihla tam, kde s ní nikdo nepočítal a nikdo si ji nepřál- nikoli během letu, ve vzduchu, nebo ve vakuu vesmíru, ale na zemi, ani jediný milimetr nad rampou…