Štítek ‘historie’

Vesmírné osudy 27. díl – Jurij Gagarin

První oddíl kosmonautů

Jaro 1960. Dvacítka mladých mužů procházela náročnou fyzickou přípravou na jednom z moskevských stadionů. Ne že by jim pohyb vadil- byl mezi nimi například i atletický šampion. Ale příprava byla skutečně náročná. K pohodě nepřidal ani fakt, že ubytování pro novopečené členy oddílu bylo eufemisticky možno nazvat jako ne zcela odpovídající. Většina mládenců s sebou do Moskvy přivedla své mladé rodiny a ty se nyní musely tísnit v malých pokojíčcích ubytovny na základně Chodynka v severní části Moskvy. Skupině mladých důstojníků to až tak nevadilo- jejich režim byl hektický. Teoretické lekce byly prokládány vyčerpávajícím programem, který zahrnoval gymnastiku, atletiku včetně běhů na dlouhé trati za každého počasí, posilování různých svalových skupin, cvičení zaměřená na zvyšování odolnosti vestibulárního aparátu, jízdy na centrifuze, zkrátka cokoli, co lze vymyslet k týrání hrdých pilotů- stíhačů. Na konci každého dne po příchodu do dočasného domova na ubytovně sotva prohodili pár slov s manželkou a padali na lůžka nebo otevírali sešity s poznámkami, aby dohnali to, co si na teoretických lekcích nestačili zapamatovat. A to byl jen začátek. Ale každý z nich se ve skrytu duše radoval- oni byli těmi vyvolenými, jeden z nich se stane prvním, který splní dávnou touhu člověka po vesmíru. Který z nich to asi bude?

Vesmírné osudy 26. díl – Jurij Gagarin

Gagarin po prvním samostatném letu

Dva roky učiliště ubíhaly jako voda a přestože Gagarin nebyl rozhodně nejlepším, jeho houževnatost učinila na instruktory velký dojem. Možná už tehdy začalo v jejich hlavách klíčit zářivé hodnocení, které bude na konci oněch dvou let charakterizovat tohoto mladého důstojníka: „(…) Během výcviku v učilišti se projevil jako disciplinovaný a politicky uvědomělý kadet. Řády Sovětské armády zná a řídí se jimi. Materiální a tělesná příprava je dobrá, teoretická- výtečná. Letový program úspěšně zvládl a získal základní dovednosti, které dokázal upevnit. Létání miluje, létá směle a sebevědomě. Státní zkoušky z techniky pilotáže a bojové přípravy vykonal s hodnocením „výborně“. Materiální část letounu dobře zná. Učiliště absolvoval mezi nejlepšími. (…)“
Málokdo si dokáže představit, jaké úsilí se muselo skrývat za těmito slovy. 26. března 1956 se odehrál zlom, jaký přichází v životě každého vojenského pilota- ten den měl MiG-15 pouze pro sebe, tentokrát za ním neseděl žádný instruktor. Kdyby někdo přetočil film času zpět, nestačil by se divit: z Jury Gagarina, vyhublého, usměvavého kluka z vesnice se stal sebevědomý důstojník, jehož štíhlá postava se obalila svaly, ovšem věčný úsměv mu z tváře nezmizel. I když- nechybělo mnoho. V čase, kdy začala letová příprava kadetů, to vypadalo, že Jurijovy dny v učilišti jsou sečteny…

Malcolm Scott Carpenter (1925- 2013)

M. S. Carpenter

Ve čtvrtek proběhla světem smutná zpráva. Vinou komplikací po mrtvici, kterou utrpěl koncem září, zemřel americký astronaut a akvanaut Malcolm Scott Carpenter. Odešel člen legendární sedmičky Mercury a čtvrtý Američan, který nahlédl za práh vesmíru. Z původního oddílu amerických astronautů tak zbývá již jen John Glenn. Přestože Carpenterův život nebyl prostý problémů a zakopnutí, patřil k pionýrům dobývání kosmu a na jeho práci mohly stavět další generace astronautů a kosmonautů.

Vesmírné osudy 25. díl – Jurij Gagarin

Gagarin 1950

Mladému muži v kabině burácejícího stroje splašeně tlouklo srdce. Je to tady, konečně nastal ten vysněný okamžik. Byl nervózní, ale ovládal se. Teď nesmí nic pokazit, není tu nikdo, kdo by jej upozornil na chybu, nebo za něj něco napravoval. Najednou se před ním otevřel úžasný pohled: obzor jakoby se potopil někam do hloubky, zemi, kterou tak dobře znal, najednou viděl ze zcela jiné perspektivy. Přestože tento pohled zažil častokrát předtím, teď to bylo jiné. Teď tu byl jen on a jeho stroj. Jurij Gagarin se ještě jednou rozhlédl, aby si do paměti vtisknul ono nádherné panorama, a pak svou mysl rychle přiměl vrátit se zpět do kabiny. Nesoustředěnost by se mu mohla rychle vymstít. Byl nádherný třetí červencový den roku 1955 a Jura, jak mu všichni říkali, se právě poprvé samostatně vznesl k obloze na křídlech spolehlivého Jaku-18. Před přistáním natahoval krk, aby lépe viděl na orientační body, používané během poslední fáze letu. Když se svým Jakem roloval ke skupince, ve které stál jeho instruktor, uvědomil si, že nesmí zapomenout na krabičku cigaret, kterou pro něj má jako tradiční dárek po prvním sóle. Onoho letního dne Jurij Gagarin svázal svůj osud s oblohou, osud, který jej zavede až tam, kam se žádný letoun nedostane…

Vesmírné osudy 22. díl – Valentin Gluško

Vasilij Mišin

Rok 1974 se zpočátku zdál být v konstrukční kanceláři CKBEM (tak byla v roce 1965 přejmenována OKB-1) naprosto obyčejným. Do vesmíru se chystala stanice, později pojmenovaná Saljut-3. Po několika neúspěších v posledních letech, kdy tři exempláře nebyly schopny přijmout z různých důvodů lidskou posádku, všichni velmi dobře věděli, že tentokrát to musí vyjít. Stejně tak program N-1. Američané sice už dávno ukončili svůj fenomenální pilotovaný měsíční program, ale lunární nosič N-1 dosud vzdoroval snahám o jeho zrušení. Hlavní konstruktér CKBEM Vasilij Mišin, nástupce legendárního Koroljova, se nechtěl tohoto stroje vzdát. Už na něj padlo až příliš mnoho finančních prostředků a lidských i technických zdrojů kanceláře. Neúspěchy při dosavadních čtyřech startech se daly předpokládat- přece jen, testovat tak komplikovaný stroj rovnou ostrými starty není žádná legrace. A následující start, plánovaný na srpen toho roku by měl už proběhnout relativně dobře- všechny mouchy se- doufejme- podařilo odladit. Možná právě takto přemýšlel Vasilij Mišin i před rutinní poradou managementu CKBEM, která se měla konat v polovině května. Ačkoliv- až tak úplně rutinní nebyla, objednal se na ni i ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev, pod kterého raketový průmysl spadal. Ale co, nebylo to poprvé, kdy byl Afanasjev přítomen na poradě, zřejmě se přijel informovat o přípravách Saljutu na start. Ovšem ani Vasilij Mišin, ani žádný z jeho náměstků a inženýrů netušili, že ministr má pro svou přítomnost zcela jiné důvody…

Vesmírné osudy 21. díl – Valentin Gluško

Gluško a Koroljov

V říjnu 1957 se změnil svět jediným otočením klíče a stiskem tlačítka. Do temné oblohy se zvedl sloup ohně, na jehož vrcholu stoupala semjorka . Pod kuželem jejího aerodynamického krytu se skrývala první umělá družice světa. Pípání Sputniku-1 se stalo startovním výstřelem, ohlašujícím nový závod- závod o vesmír. Když o necelé čtyři roky později modifikovaná semjorka nesla k nebi Jurije Gagarina, aby z něj po právu učinila novodobého hrdinu, vpřed ji hnaly stejné motory jako Sputnik a předtím vojenské verze této balistické rakety- motory Valentina Petroviče Gluška. “Pohonný systém se tradičně nazývá srdcem stroje. (…) Jako velitel Vostoku Vám srdečně děkuji za dokonalé motory a jejich příslušenství. (…)” , napsal Gluškovi Jurij Gagarin. Ale ani Gagarin, ani široká veřejnost neměla zdání, že v zákulisí sovětské kosmonautiky to začíná v navenek harmonickém prostředí hlavních konstruktérů vřít. Let na oběžnou dráhu byl jen prvním krokem. Pohledy se začínaly obracet k Měsíci, možná k Marsu. A zasvěcení věděli, že tyto cíle budou vyžadovat zcela nové přístupy, metody a technologie. A právě technologie budou kamenem úrazu ve vztahu dvou nejdůležitějších osobností sovětské kosmonautiky- Sergeje Koroljova a Valentina Gluška.

Vesmírné osudy 20. díl – Valentin Gluško

Zkouška motoru v Chimkách

Raketové motory žily, alespoň co se Valentina Gluška týče, jakoby vlastním životem. Zatímco jeden motor pracoval téměř bezchybně, jiný kus po několika milisekundách vybuchoval a měnil okolí testovací stolice a své vlastní naleštěné a delikátní vnitřnosti v kusy kovu, zralé pro šrotiště. Motory z jedné série měly být identické, ale to prostě nebylo možné. Mikroskopické odchylky při výrobě měly zásadní vliv na funkci agregátu. A navíc- první série motorů pracovaly přinejlepším 2-3 sekundy. Nejlepší motor z další desítky po implementaci vylepšení a po zpřísnění kontroly práce fungoval závratných 15 sekund. Pořád to ale bylo málo. Musíme postavit další sérii motorů, pak další sérii, a ještě další, časem se určitě propracujeme k časům přes 100 sekund. A tak obyvatelé moskevského předměstí Chimki mohli téměř každý den poslouchat ohlušující šum a sledovat oblaka dýmu, vycházející z věží testovacích stolic v areálu OKB-456. Příznačně pro tehdejší léta byl celý komplex umístěn uprostřed běžné zástavby rychle expandujícího předměstí na severozápadním okraji Moskvy. Až po několika letech se podařilo navrhnout testovací stendy s uzavřeným odvodem spalin. I tak je ale závod uprostřed Chimek s dvěma sty tisíci obyvateli dodnes svým způsobem unikátní. Nicméně oněch malých odlišností, kterými se motory lišily jeden od druhého, se Valentinu Gluškovi a jeho lidem zbavit nepodařilo. Zanedlouho jim tento fakt měl připravit velmi krušné chvíle…

Vesmírné osudy 19. díl – Valentin Gluško

V2 startuje.

Inženýři a konstruktéři, kteří těsně po válce pracovali v Sovětském svazu (a nejen tam) na vývoji raketových motorů na kapalná paliva, byli zvláštním živočišným druhem. V oněch pionýrských dobách téměř neexistovala literatura, schémata, zažité postupy, na které by se mohli odvolat. Vše vlastně začínalo skoro od začátku. Hlavní vývojovou metodou byl systém „pokus- omyl“. A tady přicházela na řadu technická intuice. Mezi konstruktéry byli tací, kterým občas stačil pohled na schéma motoru, či jeho součásti, a okamžitě věděli, že to bude fungovat. Nebo také nebude. Často však docházelo i k překvapivým poruchám, požárům, nebo dokonce explozím testovaných agregátů. Aby generalita neměla obavy, konstruktéři nahrazovali ve svých hlášeních slovo „exploze“ za nenápadnější „narušení spalovací komory“. Sovětský svaz se v oblasti vývoje raket rozhodl jít jinou cestou, než západoevropské státy. Ty vsadily na týmy německých specialistů, které jim s koncem války padly do rukou. Sověti ale takovou výhodu neměli- z jejich bojových jednotek měli Němci panickou hrůzu a raději se vzdávali do rukou vojáků USA, Anglie nebo Francie. Proto byli sovětští inženýři nuceni spoléhat se sami na sebe. Zpočátku to znamenalo velký handicap a zpoždění oproti ostatním velmocem v řádu měsíců a let, později ale tento přístup postavil základ zcela nové, sovětské (nebo ruské, chcete-li) konstrukční školy. U jejího zrodu stál také Valentin Gluško.

Vesmírné osudy 18. díl – Valentin Gluško

Lubjanka

Otázka: „Kdo je kromě vás členem škůdcovské organizace v reaktivním institutu?“
Odpověď: „Kromě mé osoby jsou členy antisovětské trockistické škůdcovské organizace v reaktivním institutu: Langemak -můj zástupce, Gluško, Pobědonoscev, Koroljov a Švarc. Svou záškodnickou činnost jsem uskutečňoval prostřednictvím těchto osob.
Otázka: „Odkud víte, že Langemak a ostatní zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace v institutu?“
Odpověď: „O tom, že zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace, vím od Langemaka. Všichni byli svou záškodnickou činností spojeni s Langemakem.“
Více se od Ivana Klejmenova, náčelníka RNII, vyšetřovatel Luchovickij nedozvěděl. Přesto těchto několik odpovědí, které padly během výslechu 16. prosince 1937, stačilo k tomu, aby byla kolem RNII utažena smrtící smyčka NKVD. Co nedostal vyšetřovatel Luchovickij z Klejmenova, to se dozvěděl vyšetřovatel Šestakov od anonymního „pomocníka“ přímo ve RNII. V protokolu se mimo jiné praví o tom, že záměrnou nedbalostí způsobil V. P.Gluško při zkouškách plynového generátoru sedmiměsíční skluz. Protokol, obsahující informace ochotně vymyšlené oním informátorem, pak vyšetřovatel nechal podepsat Georgii Langemakovi. Tím byl osud Klejmenova i Langemaka zpečetěn. V noci z 10. na 11. ledna 1938 jejich pozemská pouť skončila kulkou do týla v podzemí Ljubjanky. Gluškovi a dalším pracovníkům RNII v té době zbývaly týdny, nanejvýše měsíce svobody…

Restaurant na kraji vesmíru aneb menu v beztíži

Jídlo v beztíži

Každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o pilotovaný kosmický program, se musel nutně setkat na první pohled s jednoduchými otázkami, které však při bližším zkoumání vůbec nejsou tak triviální, jak se může zdát. K jejich zodpovězení bylo třeba obrovského úsilí a ne nevýznamných finančních prostředků. Na počátku dobývání vesmíru totiž byla suma našich znalostí o většině běžných procesů ve stavu beztíže rovna nule. Nyní již odpovědi vesměs známe, přesto se otázky objevují stále znovu. Jak se ve vesmíru člověk myje? Jak se ve stavu beztíže chodí na záchod? Jakým způsobem se udržuje fyzická kondice, když v beztíži je na každý pohyb potřeba mnohem méně síly, než na Zemi? Co vlastně kosmonauti a astronauti jedí a pijí? A právě poslední otázka je předmětem tohoto článku. Nejedná se vyčerpávající jídelní lístek sovětských, ruských a amerických kosmických programů, spíše jen o letmý přehled základních faktů a zajímavých historek, ve kterém si, jak doufám, to své najde jak vesmírem nepolíbený laik, tak i pokročilejší nadšenec.