Štítek ‘Gemini’

Vesmírné osudy 58. díl – Eugene Cernan

Spojené státy se pozvolna měnily. Reforma školství, podpora průmyslu a velký cíl, kterým byl pokus o mírové přistání na Měsíci, odstartovaly obrovskou společenskou a ekonomickou proměnu, která měla nakonec vést k tomu všemu, co dnes denně používáme. Mezi mnohé změny, které musely nastat během tohoto obrovského projektu, bylo najít i nové hlavní středisko NASA. Skupina pro pilotované lety (Space Task Group – STG) měla představovat pracoviště, kde mělo vznikat vše podstatné pro program Apollo. Florida pak zůstávala branou do nebe. O městě, kde mělo stát toto nové středisko, se dlouho rozhodovalo. Byl to složitý výběr a bylo ve hře mnoho peněz, pracovních příležitostí, rozvoje a prestiže – ostatně proto o něj bojovalo více jak čtyřicet měst. V komisi, která o tom rozhodovala, seděl i toho času viceprezident Lyndon B. Johnson, rodilý Texasan, který věděl, kde zatlačit. A tak se NASA usídlila v Hustonu. Když tam probíhal čilý stavební ruch, navštívil místo i Eugene Cernan. Jel zrovna za manželkou, aby si užili společnou dovolenou a byl zvědaví, kam to právě poslal velký stoh formulářů, které mu zaslala NASA, aby je vyplnil a dostal se tak do výběru čtyř set možných adeptů astronautů pro program Apollo. Byl zrovna rok 1963 a Genovi začala nová etapa života.

17. Kozmická strojovňa – Mercury a Gemini

Pred dvoma týždňami som napísal článok o prvých sovietskych vesmírnych lodiach, Vostok a Voschod. Dnes sa budem venovať tým americkým. Sovietsky Zväz na začiatku dobývania vesmíru jednoznačne vyhrával. Prvý satelit na obežnej dráhe, prvý kozmonaut, prvá EVA a množstvo ďalších prvenstiev odštartovali takzvané vesmírne preteky. V nich Američania očividne ťahali za kratší koniec. To všetko iba kvôli tomu, že v ZSSR vedeli vyrobiť poriadnu raketu. Zatiaľ čo rodina R-7 sa pomaly rozrastala, Američania svoju raketu snov ešte len hľadali. V roku 1957 vystrelil Sovietsky Zväz Sputnik-1. O mesiac nasledoval Sputnik-2 s Lajkou na palube. Bolo jasné, čo bude ďalšie. Obidve veľmoci sa zamerali na vyslanie človeka do vesmíru.

Kritické momenty kosmonautiky 9. díl

Trosky letounu T-38

„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě zahlásit změnu ranveje věži a Tomovi s Genem v druhém stroji. Hotovo, teď jen… Kruci, tohle jsem přešvihl, klesáme moc rychle, tohle se klukům od McDonnella, kteří pracují na naší lodi v hale 101, nebude líbit, prosvištíme jim těsně nad hlavou. Kdyby se aspoň na chvíli zvedla ta mlha… Kde je dráha? Jo, tam je. Ale co se to děje? Jsme nízko! Ten stín před námi… to je výrobní hala McDonnellu, kruci, musím se jí vyhnout! Rychle srovnat a doprava! Snad to ještě stihnu! Rychle forsáž! No ták! Mašinko, přece nás v tom nene…“

Kritické momenty kosmonautiky 8. díl

Neil Armstrong

Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní křídla pořádně zakousla. Po chvíli se to konečně podařilo- stroj začal zatáčet. Jenže tou dobou už přeletěl cílovou plochu, na kterou měl přistát. Dostane se na ni? Nebo bude muset přistát na některém z vyschlých solných jezer? Bylo 20. dubna 1962 a Neil Armstrong, sedící v klesajícím stroji X-15, si uvědomoval, že má problém…

Kritické momenty kosmonautiky 7. díl

Kosmická loď Gemini 7

Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:

Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“