Archiv rubriky ‘Technologie’

Nespolupracuješ? Nevadí, stejně tě dostihnu!

Setkávání na oběžné dráze není snadný úkol. V současné době se nejčastěji používá spojování dvou aktivních těles, která při vzájemném přibližování spolupracují, vyměňují si informace o vzájemné poloze, rychlosti a dalších důležitých faktorech. Jenže v kosmonautice existují i případy, kdy je potřeba provést spojovací manévr za použití pouze jediného aktivního tělesa. Co si v takovém případě počít? Odborníci z Evropské kosmické agentury se snaží na tenhle technologický oříšek nějak vyzrát.

Budoucnost patří kompozitům

Po mnoho desítek plet platilo, že se nádrže vyráběly z oceli, nebo různých kovových slitin. Jenže materiálové inženýrství udělalo v poslední dekádě ohromný skok vpřed a kovové nádrže jsou najednou moc těžké a drahé. Nová doba si žádá nové materiály, které budou lehčí, odolnější a navíc i levnější. Mezi kandidáty se o své místo na slunci hlásí nejhlasitěji právě kompozitní materiály. NASA si je jejich kvalit dobře vědoma a proto se pustila do důkladného průzkumu jejich možností.

Magnetická síť vyčistí orbitu

Space Junk zdroj:avionics-intelligence.com

O eliminaci kosmického odpadu na nízké oběžné dráze jsme už psali mnohokrát. Většina připravovaných technologií se zaměřuje na stahování vysloužilých družic nebo velkých fragmentů. Do praxe už se prosazuje plánovaná deorbitace funkčních kosmických strojů po skončení jejich mise. Tyto velké objekty jsou ovšem v hledáčku armádních i civilních sledovacích stanic. Díky tomu se jim je možné vyhnout, což je případ Mezinárodní kosmické stanice. Na drobné úlomky, atakující povrchy modulů či panely solárních článků zatím neexistuje adekvátní protizbraň. Několik konceptů se v minulosti vyskytlo, například masivní štít, který by do sebe nechal drobné částečky narážet a po určité době by sestoupil do hustých vrstev atmosféry, kde by shořel. Japonci se nyní pokusili o trochu jiný princip zachycení odpadu, ovšem konec mu přichystali stejný.

ISS se vydá na kvantové pole

Na Mezinárodní vesmírné stanici probíhají desítky, nebo spíše stovky nejrůznějších experimentů. Většina z nich se točí kolem biologie, ale najdeme tu i materiálové pokusy, pozorování Země, vesmíru i fyzikálních projevů jako třeba hoření. Jedna nezanedbatelná část vědy ale byla až doposud na palubě ISS spíše Popelkou. Řeč je o oboru, který připadá běžným smrtelníkům na hony vzdálený – kvantová fyzika. To se ale zřejmě v roce 2016 změní. NASA totiž v těchto dnech schválila nové vědecké projekty pro Mezinárodní vesmírnou stanici. Mezi vyvolenou sedmičkou se nachází i projekt, který cílí právě na pochopení kvantové podstaty částic.

Superraketa potřebuje supersvářečku

Asi každý pokročilejší kutil zná, nebo dokonce sám používá svářečku. Tento užitečný nástroj najde uplatnění i ve výrobě raket. Jen nesmíme čekat, že by se nádrže svařovaly klasickým plamenem. Pro potřeby příští těžkotonážní rakety, americké SLS, dokonce vzniklo několik unikátních pracovišť, kde budou vznikat jednotlivé díly pro nosič Space Launch System. Jedná se o složité konstrukce, které ani zdaleka nepřipomínají běžné svářečky, které najdeme v nejrůznějších dílnách. Tady se svařuje na mnohem vyšší úrovni – ať už se bavíme o přesnosti či kvalitě, ale také o rozměrech svařovaných dílů.

Vysloužilé satelity pošle k zemi pavučina

Gossamer Deorbit Sail zdroj:esa.int

Když satelity dosáhnou konce jejich pracovního života, mohou představovat hrozbu pro jiné kosmické lodi a další lidské výtvory, protože i nadále obíhají ve stavu nečinnosti po mnoho desetiletí na zemské orbitě. Ale teď se blíží první kosmické testování nového způsobu deorbitace, čili opuštění oběžné dráhy nebo přesněji sestupu z oběžné dráhy pro nefunkční vysloužilé satelity bezpečným způsobem.

Principy pohonu pro nejmenší

Poslední dobou se nám nějak roztrhl pytel s hromadnými starty cubesatů, což mě přimělo zase jednou dokončit rozpracovaný článek. V minulém článku o cubesatech jsme si přiblížili možnosti jejich nasazení mimo oběžnou dráhu Země, při tom jsem zmínil jeden z možných (a zatím asi nejpropracovanější) pohonů této třídy satelitů. Dnes se blíže podíváme na další – občas poněkud exotické – možnosti jejich pohonu. Řekneme si i o možnostech startu cubesatů na oběžnou dráhu. Jakkoli se zatím často jedná pouze o více či méně propracované koncepty, všechny jsou ve svém jádru slibné a všechny mají potenciál umožnit cubesatům mnohem ambicióznější cesty než “jen” k blízkozemním asteroidům.

Sešlápněte brzdu, blíží se Země

logo mise TechEdSat-3P zdroj:twitter.com

Přinutit cokoliv k návratu z oběžné dráhy do lůna matky Země je někdy docela kumšt. Vedle tradičního raketového motoru se dnes zkoušejí i různé alternativy. Jedna z technologií, která má umožnit zpomalení satelitu nebo obecně kosmického stroje z první kosmické rychlosti a jeho sestup do atmosféry bez využití drahocenného paliva se momentálně testuje na miniaturním satelitu (Cubesatu), který byl 20.listopadu tohoto roku vypuštěn z ISS. Profesoři a studenti ze San José State university, kteří za návrhem a vytvořením demonstračního Cubesatu stojí, nazývají zařízení docela trefně jako Exo-brzdy (Exo-brakes).

Posádka ISS testovala elektromagnetické udržení stanice

Spheres s prstenci zdroj:MIT

Dostat jakýkoliv náklad na oběžnou dráhu Země a dál je stále velice drahé. Proto je každý experiment, jehož postatou je otestování technologie, jež dokáže v budoucnu ušetřit nemalé množství paliva a energie, velice potřebný. Představte si družici, která pluje ve formaci s kosmickou stanicí, bere si z ní bezdrátově energii a navíc kosmonauti na stanici dokáží měnit její polohu vůči stanici, případně jí od stanice odpoutat, aniž by přitom spotřebovali gram paliva.

Nafukovací anténa pro malé satelity

Nafukovací anténa zdroj: mit.edu

A máme tady další nápad, který pomalu přesunuje působiště miniaturních satelitů zvaných cubesaty z nízké oběžné dráhy do vzdálenějšího vesmíru. Díky mikroiontovém pohonu, o kterém jsme vás informovali v nedávné době, budou mít tyto drobné kosmické stroje možnost v budoucnu navštívit blízkozemní asteroidy, orbitu Měsíce a možná i další objekty ve Sluneční soustavě. Jedna věc je se do těchto míst dostat a druhá posílat odsud vědecky cenná data. Malé anténky pár set kilometrů nad Zemí stačily, pro vzdálenější kosmos jsou nepoužitelné a pouhé zvětšení kvůli omezenému prostoru v nosné raketě není možné. Naštěstí vyšla opět z dílny americké univerzity MIT (Massachusetts Institute of Technology) další úžasná technologie, která tyto problémy řeší.