Devět nových členů oddílu astronautů, kteří sami sebe pojmenovali „The New Nine“, očekával nával práce. Během prvního setkání na základně Ellington 16. září 1962 Deke Slayton novopečené astronauty oslovil s tím, že „máme v plánu jedenáct pilotovaných misí Gemini, minimálně čtyři lety Apolla Block I a zatím blíže neurčený počet letů Apolla Block II včetně lunárního přistání. Takže práce budete mít, co hrdlo ráčí.“ O den později byla devítka mužů představena veřejnosti. John Young byl potěšen výběrem, zdálo se, že je v dobré společnosti. Jen z námořnictva tady byl Pete Conrad, legendární postavička (a to doslova – Pete byl postavou pomenší, zato osobnost měl velkou a barvitou…), který přišel z testovacího střediska Pax River. Ze stejné líhně byl i bývalý Youngův nadřízený z období testů Phantomu James Lovell. A do třetice reprezentoval „námořnický odchov“ i tichý a trochu samotářský Neil Armstrong, který ovšem nepřišel přímo z řad US Navy, ale už jako civilista a pilot NASA. Přes klasickou řevnivost mezi námořnictvem a letectvem musel Young uznat, že ani kolegové z USAF nejsou žádná ořezávátka. Za letectvo se ve skupině New Nine objevil například jistý Thomas Stafford. Ten samý Stafford, který s Youngem sdílel dělovou věž a palandu na USS Missouri o třináct let dříve. A nyní se společně měli začít připravovat na závod o Měsíc…

Námořní základna Pensacola má ve výcviku pilotů dlouhou tradici. Vznikla v roce 1914 a stala se obřím centrem leteckého výcviku a legendární líhní špičkových pilotů. Za prvních čtyřicet let fungování její brány opustilo přes 55 000 novopečených aviatiků a nyní, v červnu 1953, se měl k houfu zelenáčů přidat i John Watts Young. Jenže tady byl malý detail: torpédoborec USS Laws, na kterém se momentálně nacházel, měl do přístavu v San Diegu namířeno až za několik měsíců. Young si ale rychle poradil – přece v Koreji neuvízne teď, když se mu měl splnit dávný sen o létání! Jedním námořním letounem na základnu Cubi Point na Filipínách, druhým vojenským letadlem pak do San Francisca. Odtud už se mohl domů, do Orlanda dostat mnohem snadněji. V Orlandu se po dlouhé době setkal se svým otcem, který byl určitě na svého syna hrdý – koneckonců John kráčel v jeho námořnických šlépějích. Z Orlanda je to do Pensacoly asi 750 kilometrů, a ty bez problémů zvládla stará Fordka Johnova otce. V červnu 1953 konečně prošel John Young branami Naval Air Station Pensacola. Kariéra, která měla trvat 51 let, se právě rozběhla…

Štětec malíře klouže po papíru a zachycuje nejen rysy jeho tváře, ale snad i myšlenky, létající kolem jeho hlavy. Pevně semknuté rty a pohled, který chvílemi směřuje do neurčita. Procedury při oblékání skafandru vykonává jakoby bezmyšlenkovitě, přesto jeho pohyby dávají tušit nesčetné hodiny tréningu. Přestože má podle všech měřítek být odpočatý, tohle ráno prozrazují stíny pod jeho očima jistou mentální únavu a nervozitu. Snaží se odhánět nepříjemné myšlenky a soustředit se na procedury v případě přerušeného startu. Je si dobře vědom toho, že některé z nich v případě, že je bude muset využít, povedou k téměř jisté smrti jeho samého i jeho parťáka, nedovolí však své mysli, aby u takových myšlenek setrvávala příliš dlouho. Raději přemýšlet v rámci akronymů a suchých čísel, ta mu odjakživa poskytovala útěchu, když to potřeboval. RTLS… TAL… AOA… ATO… vystřelovací sedadla… spaliny motorů budu mít 2700°C… katapultáž určitě nepřežijí… Ksakru, už zase myslí na to, co by měl co nejvíce vytěsnit! A štětec dál a dál vykresluje jeho tvář a jeho skryté obavy. Je ráno 12. dubna 1981 a v místnosti OCB na Cape Canaveral se vše připravuje na nejodvážnější zkušební let v dějinách. John Young dokončuje oblékání svého skafandru a spolu s kolegou Bobem Crippenem vstává a odchází ke dveřím. Po cestě míjí malíře Henry Casselliho, který právě zaznamenal pro historii tvář velitele prvního kosmického letu raketoplánu…