Archiv rubriky ‘Historie’

Týden s Jedenáctkou (3) Vznik posádky Apolla 11 aneb kterak Neil Armstrong připravil Jamese Lovella o procházku po Měsíci

Je obecně známým faktem, že kdyby nebyl Gus Grissom zahynul při požáru v lodi Apollo AS-204 (alias Apollo 1) v lednu 1967, stal by se prvním člověkem na Měsíci zřejmě on. Jenže osud tomu nechtěl. Bylo tak potřeba najít někoho jiného, kdo se role „prvního člověka“ ujme. Naše putování věnující se sestavování týmu pro první přistání na Měsíci začneme 5. dubna 1967, kdy si šéfastronaut Donald Slayton zodpovědný právě za výběry posádek pozval na poradu osmnáct astronautů. Podotýkáme, že v přípravě jich tehdy bylo skoro padesát. Mezi osmnácti pozvanými bylo i pět, kteří dosud neletěli do vesmíru. Oznámil jim, že „ti, kdo poletí první lunární mise, jsou v této místnosti.“ (Nehovořil tedy o přistání, jak se často uvádí.)

Na jižním pólu Měsíce bude brzy husto

Na odvrácené straně Měsíce přistál čínský modul. Je to poprvé, kdy se to lidstvu povedlo. O přistání se pokusil první soukromý měsíční modul Beresheet izraelské neziskové organizace SpaceIL. Ke startu je připraven indický měsíční modul. Své měsíční programy už realizuje nebo plánuje kromě zmíněné Číny a Indie řada států: USA, Rusko, Japonsko i evropská kosmická agentura ESA. K Měsíci se chystají i další soukromé přistávací moduly. Podívejme se, jak návrat lidí k Měsíci probíhá a co vše se plánuje. V těchto dnech oslavujeme půl století od prvního přistání lidí na Měsíci. Když jsem se jako devítiletý kluk díval v televizi na malý krok Neila Armstronga, který znamenal velký skok pro lidstvo, tak mě nenapadlo, že měsíční program tak rychle skončí a ani v roce 2019 nebude jisté, kdy se na našeho vesmírného souputníka lidé vrátí. Podívejme se na stav aktivit, které by takový návrat měly umožnit.

Týden s Jedenáctkou (2) Potkají se u Měsíce americké Apollo 11 a sovětská Luna 15?

Sovětský svaz chtěl své kosmonauty na Měsíc poslat také, leč neuspěl. Kromě podfinancování byl problém v tom, že začal na náročném programu pracovat pozdě a ztrátu už nedohnal. Pak se ale pokoušel alespoň o symbolické prvenství: dopravit vzorek lunární horniny na Zemi s pomocí automatických sond. Sovětský svaz počítal s průzkumem Měsíce pomocí pilotovaných lodí i automatických sond. Oba programy se měly doplňovat. A tak když v srpnu 1964 schválilo sovětské Politbyro let kosmonautů na Měsíc, stal se nedílnou součástí mise mobilní robot (do historie vstoupil jako Lunochod). Měl plnit celou řadu úkolů: provést průzkum místa přistání před pilotovaným výsadkem, sloužit jako radiomaják, převážet kosmonauty z místa na místo…

Týden s Jedenáctkou (1) Cesta na Měsíc nemusela začít z Floridy

Nové Mexiko, Texas, Georgie, Havaj, dokonce i Bahamy nebo Vánoční ostrovy – to vše byla zvažovaná místa, kde mohl vzniknout kosmodrom pro rakety řady Saturn. A tedy i místa, z nichž se nakonec mohli lidé před padesáti lety vydávat na Měsíc. Seriál „Týden s Jedenáctkou“ připomínající legendární misi Apollo 11 vznikl při psaní knihy Dobytí Měsíce, kam se mi mnoho zajímavostí prostě nevešlo, nebo jsem je musel s těžkým srdcem dramaticky zkrátit. A tak jsem je zpracoval do podoby tohoto malého seriálu, s nímž se budete v následujících dnech (budete-li chtít) setkávat.

Svět nad planetou (40. díl)

Transportní loď Sojuz

Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice. Kurs prokázal svou bezvadnou funkci a potvrdil předchozí závěry ohledně příčin dramatických stykovacích manévrů během předchozích měsíců. Automatika fungovala dokonce tak dobře, že z 80 kg paliva, které bylo pro tento experiment vyčleněno, bylo spotřebováno pouhých 36 kg. O hodinu později už byli „MMM“, jak Malenčenkovi, Musabajevovi a Merboldovi přezdívali, zpátky v útrobách stanice. Jejich pobyt ovšem neměl dlouhého trvání.

TOP5: čísla Apolla 11

Čísla

Letošní letní série TOP 5 je věnována jedné z největších (a podle autora vůbec největší) událostí v dějinách lidstva – prvnímu přistání člověka na jiném nebeském tělese. Tento epochální čin vykonala posádka Apolla 11 v červenci 1969 a prostřednictvím přímého televizního přenosu bylo zhruba 530 milionů lidí po celém světě svědky celého dění. Do té doby žádná událost nepřitáhla k televizním obrazovkám tolik diváků. Neila Armstronga a Buzze Aldrina na povrch Měsíce dostala titánská práce a úsilí přibližně čtyř set tisíc lidí a několika stovek firem a organizací. Výsledkem jejich práce byla obří raketa vysoká 110 metrů, jež udělila kosmické lodi rychlost zhruba 38 832,5 km/h, tedy nepatrně menší než druhou kosmickou rychlost. Z celkové startovní hmotnosti 2 938 314,674 kg pak při přistání do Tichého oceánu zbylo pouhých 4 931,9 kg včetně tří mužů a vzorků lunárních hornin a prachu. Pro některé čtenáře je možná tento odstavec zbytečně přeplněn daty, ovšem není to náhoda. V dnešním díle TOP 5 se na historickou misi Apolla 11 podíváme právě optikou čísel. Vybral jsem pět číselných údajů, které byly důležité pro misi samotnou nebo pro historické pozadí její realizace. Stejně jako u mnoha jiných dílů tohoto seriálu platí, že pořadí bylo velmi obtížné určit a kdokoli jiný by tento článek psal, zvolil by zcela určitě odlišné pořadí, pokud by vůbec vybral stejná čísla. A abych čtenáře neuvedl v omyl, rovnou se přiznám, že právě stran pořadí jsem malinko podváděl. Vypomohl jsem si totiž časovou posloupností mise, v níž jsou ona čísla ukotvena.

Svět nad planetou (39. díl)

Valentina Těreškova

První ženou, která se podívala do kosmického prostoru, se stala v roce 1963 Valentina Těreškova. Tehdy se mohlo zdát, že Sověti nastolili trend, v němž nečiní rozdíly mezi mužem a ženou ani v tak náročné oblasti, jakou lety do vesmíru jsou. Ovšem záhy se ukázalo, že se jednalo spíše o politickou proklamaci. Krom Těreškové výcvikem prošly ještě další čtyři ženy a nějakou dobu byl v plánu čistě ženský let vícemístné lodi Voschod, nakonec z něj však sešlo a v roce 1969 ony čtyři ženy opustily oddíl kosmonautů. Druhá státní příslušnice SSSR se do vesmíru podívala v roce 1982, tedy až o dlouhých 19 let později. Světlana Savickaja se posléze stala první ženou, která vykonala dva kosmické lety a první ženou, která vystoupila do volného prostoru. Savickaja se měla do vesmíru vrátit ještě potřetí, tentokrát v roli velitelky čistě ženské posádky. S Jelenou Dobrokvašinou a Jekatěrinou Ivanovou se připravovala nejprve na let ke stanici Saljut 7, který byl ovšem nejdříve posunut v souvislosti s havárií stanice v únoru 1985 a po předčasném návratu čtvrté základní posádky byl zrušen. Nicméně ženská posádka měla dostat druhou šanci v podobě letu ke stanici Mir. Start se předpokládal někdy v roce 1987, ovšem ani nyní se na ženskou misi nedostalo: velitelka posádky Světlana Savickaja otěhotněla a se všemi nadějemi byl konec – v květnu 1987 byl let zrušen. Jekatěrina Ivanova se podle některých zdrojů měla stát členkou posádky Sojuzu TM-5, přičemž přednost nakonec dostal zkušenější Viktor Savinych, a také Sojuzu TM-6, odkud ji „vystrnadil“ afghánský kosmonaut. Zdálo se, že ženám v sovětské kosmonautice prostě pšenka nekvete. Podzim 1994 měl tuto situaci alespoň částečně napravit…

TOP5: Mohli být prvními

Emblém mise Apolla 11

Vážení čtenáři, ani letošní léto se na našem blogu neobejde bez oblíbeného (jak doufáme) prázdninového seriálu Top5. Vzhledem k tomu, že za několik dní oslavíme kulaté padesáté výročí přistání prvních lidí na povrchu Měsíce, rozhodli jsme se tento seriál věnovat právě tomuto výročí. Je faktem, že na téma Apollo 11 toho bylo napsáno mnoho a mnohé aspekty mise samotné i programu Apollo byly rozpitvány na stránkách nespočetných periodik a knih. Přesto lze ještě stále nacházet méně známé nebo pozapomenuté maličkosti, které si nenašly mnoho cestiček ke čtenářům a laické veřejnosti nebo jsou interpretovány letmo a mlhavě. S Tomášem Přibylem jsme se tedy rozhodli věnovat prázdninové pátky právě těmto detailům. Věříme, že čtení vás bude bavit tak, jako nás bavilo psaní i objevování detailů a souvislostí. Stejně tak doufáme, že seriál přispěje k oslavě jedné z největších událostí lidských dějin.

Svět nad planetou (38. díl)

Mir v polovině devadesátých let

Přílet Progressu M-24, respektive jeho střet se stanicí poměrně výrazně zamíchal kartami ohledně letového plánu expedice EO-16. Po střetu se Sojuzem TM-17 to nyní bylo podruhé, co Mir utrpěl nikoli nevýznamný „šťouchanec“ a bylo třeba zjistit, zda přeci jen nedošlo k větším škodám a popřípadě se pokusit ony škody napravit. Původně se Malenčenko s Musabajevem těšili na čtyři výstupy do volného prostoru s tím, že právě oni budou těmi, kdo konečně přenesou skládací solární panely z modulu Kristall na Kvant, nyní se však jejich předpoklady začaly pomaloučku rozplývat. Přednost měla dostat obhlídka míst, kde došlo ke střetu a eventuální opravy poškození. Ze čtyř výstupů se nakonec staly dva a přenesení baterií bylo odsunuto až na jaro příštího roku. Valerij Poljakov se mezitím snažil nováčkům co možná nejvíce ulehčit první samostatné dny na stanici a současně neustával v plnění svého vlastního programu plného biomedicínských experimentů. Malenčenko s Musabajevem se zakousli do programu experimentů a údržby stanice jako buldoci. Ovšem nevyvarovali se malých chyb, které působí z vnějšího pohledu až směšně…

Řídící středisko programu Apollo opět ožilo

20. července 1969 amerického času se psal historický okamžik – Neil Armstrong a Buzz Aldrin jako první lidé přistáli na Měsíci. Veškerou činnost těchto dvou mužů i jejich kolegy Michaela Collinse, který čekal na oběžné dráze, sledovaly a kontrolovaly týmy expertů v Johnsonově středisku v Houstonu. Nyní toto místo dostalo nový úkol – má sloužit jako místo pro vzdělávání a hlavně pro inspiraci. Apollo Mission Control Center, jak zní přesný název střediska, prošlo důkladnou proměnou, aby vypadalo přesně tak, jako v letech své největší slávy.