Archiv rubriky ‘Historie’

Svět nad planetou (82. díl)

Start mise STS-91

Pro muže a ženy na palubě raketoplánu Discovery, který se 2. června 1998 vznesl z rampy 39A Kennedyho kosmického střediska, začal momentem startu let, který pro každého z nich symbolizoval něco jiného. Pro velitele Charlieho Precourta to byla vzácná možnost navštívit už potřetí na pár dní stanici Mir. Pro pilota Dominica Gorieho to byla premiéra a čekala na něj smršť dojmů a nových pocitů, stejně tomu bylo u letové specialistky Janet Kavandi. Letový specialista Franklin Chang-Diaz startoval už pošesté, čímž se zařadil do vybraného klubu nejzkušenějších lidských bytostí v tomto směru. Pro Wendy Lawrence byl start STS-91 začátkem konce hořkosládké anabáze. Během ní měla původně strávit na palubě Miru čtyři měsíce, když však vnější okolnosti tento plán zhatily, dostala jako svého druhu odškodné nominaci na dva lety raketoplánu, které mířily právě k této stanici. Poslední osobou na palubě vzlétajícího raketoplánu Discovery byl veterán tří letů, z toho dvou dlouhodobých. Pohříchu však k těmto misím startoval z rampy na kosmodromu Bajkonur v dobách, kdy Sovětský svaz a USA byli zapřísáhlými nepřáteli. Navíc od jeho posledního letu uplynulo již osmnáct let. Zástupce šéfkonstruktéra korporace Energija a manažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin se vracel do vesmíru, aby provedl osobní inspekci stanice Mir a svou přítomností uzavřel tuto významnou kapitolu spolupráce dvou kosmických mocností…

Svět nad planetou (81. díl)

Andy Thomas

Zatímco jeho dva ruští kolegové měli plné ruce práce s výstupy do volného prostoru, Andy Thomas poctivě odškrtával jednu položku svého vědeckého programu za druhou. Oproti svým předchůdcům, zejména Linengerovi a Foalovi, byl jeho pobyt na palubě Miru relativně prostý zásadních dramat, byť se přeci jen občas posádce tep zvednul. Například 26. února Andy cvičil na běhacím pásu v modulu Kristall. Když skončil cvičení a proplouval do základního bloku, jeho pozornost zaujal hustý dým, který se vznášel v interiéru základního bloku. Vycházel z jedné aparatury v Kvantu-1. Thomas zburcoval nic netušícího Musabajeva, který rychle zjistil, že na aparatuře jsou špatně nastaveny ovládací prvky a stroj se tak začal přehřívat. Velitel aparaturu rychle vypnul a ta po chvíli přestala generovat kouř. Přestože se jednalo o krátkou epizodu, dva aspekty nebylo možné brát na lehkou váhu. Prvním byla absence požárního poplachu. Požární hlásiče reagují na přítomnost kouře a přestože v základním modulu to vypadalo jako v kuřáckém doupěti, hlásiče jednoduše mlčely. Druhým aspektem byl vliv na posádku. Filtry klimatizace sice postupně zbavily atmosféru stanice nepříjemného zápachu, nicméně hodnoty znečištění vzduchu byly podle měření posádky velmi vysoké. Až tak vysoké, že jim řídicí středisko odmítalo věřit a začalo mít podezření na selhání analyzátoru. Jaké bylo překvapení všech přítomných, když byly po několika měsících odebrané vzorky staniční atmosféry analyzovány na Zemi a bylo zjištěno, že palubní analyzátor byl zcela v pořádku. Hladina oxidu uhelnatého několik dní po incidentu dvacetkrát převyšovala doporučenou bezpečnostní normu! Ani tato nepříjemná epizoda, jejíž následky posádka pociťovala ještě týden poté, však neměla vliv na plnění programu Andyho mise…

Svět nad planetou (80. díl)

Vnější příklop přechodové komory v Kvantu-2

Výstup do volného prostoru je pro všechny muže a ženy, kteří létají do vesmíru, vrcholem jejich pobytu za hranicemi atmosféry. A je lhostejné, zda dotyčný už někdy předtím kosmickou vycházku prováděl – i pro zkušené harcovníky je to skvělý pocit, který se nedá s ničím srovnat. Je tedy pochopitelné, že se každý na svůj výstup připravuje a těší. Stejně tak se 4. března 1998 těšili i Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin, když ve skafandrech vstoupili do přechodové komory Kvantu-2, kde už v té době panovalo vakuum. K tomu, aby se dostali ven, bylo nutné odšroubovat deset pomocných svorek a následně pomocí velkého kola uvolnit deset hlavních zámků poutajících vnější příklop k rámu průlezu. Šlo to jako po másle: první svorka, druhá, třetí… Jenže když se dostali k poslední desáté svorce, nastaly komplikace. Svorka se ani za živý svět nechtěla nechat uvolnit. Když ji naposledy před dvěma měsíci utahovali Solovjov a Wolf, snažili se snížit míru úniku atmosféry skrze netěsnosti příklopu. A svorku utáhli tak, že si s ní nyní Musabajev a Budarin nevěděli rady. Snažili se svorku uvolnit k tomu určeným klíčem, jenže výsledkem jejich úporné snahy bylo pouze odlomení kloubu klíče, načež odlomená část odplula kamsi do nitra přechodové komory, kde ji kosmonauti ztratili z dohledu. Musabajev a Budarin tedy vzali jiný klíč, na který museli nejprve nasadit ořech potřebné velikosti. Ani tentokrát však neměli štěstí – po chvíli povolil příchytný mechanismus ořechu. Ani třetí klíč, který měli kosmonauti k dispozici, nedopadnul lépe. Musabajev s Budarinem mohli nyní maximálně pokrčit rameny, zakroutit hlavou a zklamaně se vrátit zpět do přístrojově-vědeckého úseku. Dnes se žádný výstup konat nebude…

Nobelovy ceny za fyziku a kosmonautika

Nobelova cena se v udělovaných oborech považuje za nejvýznamnější možnou poctu. První ocenění za fyziku bylo předáno Wilhelmu C. Röntgenovi již v roce 1901 a do letošního roku bylo vyznamenáno 213 osob. John Bardeen získal cenu dvakrát, nejmladšímu laureátovi (Lawrence W. Bragg) bylo 25, nejstaršímu (Artur Ashkin) 96 let. Z Českých vědců byl nominován pouze Jaroslav Heyrovský, který roku 1959 nakonec získal ocenění za chemii. I přes zastoupení různých fyzikálních oborů by se oceněné výzkumy přímo související s kosmonautikou daly spočítat na prstech jedné ruky. V minulém století dokonce nebyl žádný takový. Až počátkem nového milénia přišel první a po něm následovaly ještě další dva.

Svět nad planetou (79. díl)

Emblém mise Pégase

Do roku 1998 vstupoval Mir v relativně ucházející kondici a přesto, že se stále ještě nepodařilo zprovoznit poškozený modul Spektr, po několikaměsíční pauze v létě předchozího roku, kdy se veškerá činnost zaměřila na záchranu stanice a obnovení její provozuschopnosti, běžel vědecký program na plné obrátky. Ovšem jestliže samotná stanice větší problémy nezažívala, o stavu financování jejího provozu se to samé říci nedalo. RKK Energija do roku 1998 vstoupila mimo jiné s deficitem 670 milionů rublů, které dlužila státní kosmická agentura RKA. Ani perspektiva neměla být o mnoho růžovější – v tomto roce měl být ukončen program Shuttle-Mir, který do kasy ruské strany nalil během zhruba pěti let 400 milionů dolarů. Energija coby provozovatel Miru se nyní musela spoléhat na vrtkavou přízeň zákonodárců a exekutivy a také na mezinárodní partnery. Už v roce 1997 se ruské straně dostalo tolik potřebné finanční injekce ze strany francouzské kosmické agentury CNES, která v rámci dlouhodobé spolupráce od Rusů již poněkolikáté zakoupila křeslo na Sojuzu pro svého „spationauta“. Kolize Progressu se stanicí francouzskou misi odsunula z července 1997 na leden-únor 1998, francouzská strana však proti odkladu nijak výrazně neprotestovala. Možná tomu tak bylo i proto, že sama agentura CNES už dříve požádala ruskou stranu o odložení platby až na podzim 1997. Na konci ledna 1998 však už nemělo cestě osmého francouzského občana do vesmíru nic bránit…

Svět nad planetou (78. díl)

Mir v roce 1998

Hned zkraje roku 1998 čekala na členy expedice EO-24 pořádná porce práce. Dva výstupy do volného prostoru, které byly původně plánovány na konec minulého roku, byly přesunuty na leden. V rámci první vycházky měli Solovjov s Vinogradovem pečlivě pohlédnout a popřípadě „domluvit“ vnějšímu příklopu přechodové komory, který netěsnil a kosmonauti tak museli jako náhradní přechodovou komoru využívat přístrojově-vědecký úsek Kvantu-2. Je pravdou, že tato část modulu byla pro tyto účely přímo koncipována, nicméně nemožnost využívat normální přechodovou komoru byla velmi nepříjemná a během vycházky znamenala ztrátu času a práci navíc. Po prvním výstupu roku 1998 čistě v ruské režii měl přijít výstup rusko-americký. Spolu s Anatolijem Solovjovem se měl mimo stěny stanice podívat i Dave Wolf. Pak už měly začít bezprostřední přípravy na přílet amerického raketoplánu, na jehož palubě se měl nacházet astronaut, který završí maraton amerických dlouhodobých pobytů na Miru. Pro Solovjova s Vinogradovem to však neměl být úplný konec – tito dva kosmonauti měli být vystřídáni až v únoru a v rámci předávky bylo v plánu realizovat misi francouzského kosmonauta, která byla vinou událostí z června minulého roku odložena o půl roku. Cílová rovinka mise EO-24 tedy rozhodně neměla být periodou oddechu…

Svět nad planetou (77. díl)

Mir na podzim 1997

Problémy s příklopem, které se objevily na konci výstupu 3. listopadu 1997, nakonec nebyly překážkou při plánování dalších vycházek do volného prostoru. Díky předvídavosti konstruktérů Kvantu-2 byl přístrojově-vědecký úsek navržen tak, aby mohl v případě nutnosti fungovat jako záložní přechodová komora. Pro kosmonauty to sice znamenalo trochu práce a nepříjemností navíc, ale možnost provádět výstupy do volného prostoru byla i přes neposlušný příklop záchována. Expedice EO-24 si vycházek měla užít vskutku do sytosti a Anatolij Solovjov se měl stát historicky nejzkušenějším člověkem v tomto směru. Původně měl být proveden také jeden nebo více výstupů zaměřených na utěsnění poškozeného trupu modulu Spektr, jenže tady byl háček – přes provedený pokus s odpouštěním vzduchu během odletu Atlantisu na začátku října se oproti očekáváním nepodařilo odhalit přesné místo, odkud atmosféra z modulu unikala. Potvrdilo se pouze, že místo úniku se s největší pravděpodobností nachází kolem uchycení solárního panelu OSB-IV, který během střetu Progressu M-34 se stanicí inkasoval jeden z největších úderů. Při něm byl ohnut nosník panelu a zřejmě někde kolem něj trup prasknul. Dokud nebude jasné, kde přesně se otvor nachází, nebude možné vypracovat technologii opravy. Navíc se i zde projevoval nedostatek financí a náklady na uvedení Spektru do provozuschopného stavu se odhadovaly na 250-300 miliard rublů. Postupně tak začínalo být jasné, že během expedice EO-24 nebude možné se Spektrem počítat a ani pro následující výpravy to nevypadá příliš optimisticky. Dave Wolf se tak musel spokojit s vybavením modulu Priroda, nic to však neubralo na jeho nadšení. Stejně jako Mike Foale před ním, i Dave se snažil co nejvíce sžít se svými ruskými kolegy…

Svět nad planetou (76. díl)

Posádky Miru a Atlantisu v základním bloku stanice

Ve druhé polovině září 1997 posádka Miru začala postupně posouvat svůj denní rytmus tak, aby byla čilá a svěží v okamžiku, kdy se ke komplexu bude blížit raketoplán Atlantis. Když se 27. září večer americký stroj skutečně objevil na dohled, Solovjov, Vinogradov a Foale byli skutečně navýsost bdělí. Na jehlách byl zejména Mike Foale, který se podle svých slov „modlil k palubnímu počítači Miru“. V minulých dnech totiž počítač Saljut-5B opakovaně vypovídal službu a v případě, že se tak stane během přibližování Atlantisu, bude to znamenat, že žádné připojení nebude. Pro Foala byl raketoplán jízdenkou domů a proto se nelze divit, že ze všech osob na palubách komplexu a raketoplánu byl nejvíce nervózní právě on. Jeho modlitby nakonec byly vyslyšeny a ve 22:58 moskevského času se stykovací uzel raketoplánu dotknul protikusu na Dokovacím modulu Miru. Když se o hodinu a třičtvrtě později otevřely příklopy, velitel Atlantisu Jim Wetherbee za veselého hlaholu podával jednu ruku Anatoliji Solovjovovi, zatímco ve druhé za sebou táhl náhradní počítač. „Máme i jiné dárky,“ prohlásil za všeobecného veselí. Jako obvykle se pak všichni přesunuli do základního bloku, odkud byla přenášena tisková konference. Během ní Wetherbee na margo obav NASA ohledně rizika letu raketoplánu ke stanici, kterou v poslední době stíhal jeden problém za druhým, řekl: „Bylo mnoho rozhovorů ohledně rizika, ale my tvrdíme, všech deset, co jsme tady, že výhody mnohonásobně převyšují všechna rizika.“ Všichni doufali, že šestý dlouhodobý pobyt Američana na Miru tato slova potvrdí…

Vesmírná architektura (11. díl)

Londýn byl v šedesátých letech šedivým, nepříliš přívětivým místem, kde byl pořád patrný vliv druhé světové války. Všude se stavělo a slavné město se pomalu probíralo z popela. Ona „melancholie rozbořených zdí“ jakoby přecházela i na lidi kolem. Do tohoto nepřívětivého prostředí plného neonových poutačů jednoho zářijového večera roku 1968 přijel hledat štěstí neznámý muž z Čech, který v následujících letech svým osobitým stylem obohatí architekturu jako málokdo. Tehdy 31letý Jan Kaplický přicestoval do neznámé země se sto dolary v kapse a nákresy, které tvořilo jeho portfolio. Avšak nezahálel a rychle si udělal jméno jako výborný návrhář a vizionář. Během dvou let v Londýně už navrhoval například Národní divadlo u Denyse Lasduna a navázal spolupráci s takovými velikány, jako Richard Rogers nebo Norman Foster. Ovšem sám se cítil spíše nespokojen. Neuměl se totiž ztotožnit s jednoduchými tvary, protože již tehdy jeho vize vedly jiným směrem. Život Jana Kaplického byl tak trochu předurčený designu, protože se narodil do rodiny významných umělců. Jeho otec – Josef Kaplický, byl učitelem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a stal se uznávaným grafikem a sochařem a vypracoval například i některé přebaly knih.

Svět nad planetou (75. díl)

Posádka EO-24 (zleva): Vinogradov, Solovjov, Foale

31. srpna 1997 se na palubě komplexu Mir konala skromná oslava. Palubní inženýr expedice EO-24 Pavel Vinogradov slavil své 44. narozeniny. V oněch dnech však nebyl hlavní postavou dění na stanici. Této role se ujali Anatolij Solovjov a Michael Foale, kteří se chystali na výstup do volného prostoru. Mělo se jednat teprve o druhou vycházku amerického občana v ruském skafandru Orlan a před rusko-americkou dvojicí stál plán naplněný odpovědnými úkoly. Hlavním bodem programu byla prohlídka trupu modulu Spektr, zejména radiátoru, který nesl zjevné známky poškození po nárazu nákladního Progressu M-34, a také uchycení solárního panelu OSB-IV. Panel schytal během kolize jeden ze dvou největších úderů a vzhledem k pákovému efektu panovaly předpoklady, že právě uchycení je místem, kde by se mohla skrývat štěrbina, skrze níž atmosféra z modulu unikla do okolního vakua. Dalším, poněkud zvláštním, úkolem pak bylo ruční natočení alespoň jednoho z funkčních solárních panelů Spektru do polohy pro co možná nejvýhodnější osvit Sluncem. Systém automatického natáčení panelů navzdory propojení příslušného kabelu s počítačem nefungoval a alespoň takto bylo možné ze Spektru „vyždímat“ pár wattů tolik potřebné elektrické energie navíc. A pokud by zbyl nějaký čas, Solovjov s Foalem jej mohli vyplnit demontáží dozimetru Benton, který na Kvant-2 v dubnu instalovali Vasilij Ciblijjev a Jerry Linenger. Práce tedy měli mít Solovjov a Foale více než dost…