Archiv rubriky ‘Historie’

Svět nad planetou (30. díl)

Připojování lodi Progress

Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen. Jak pozorní čtenáři vědí, už několikrát se v důsledku různých příčin tento scénář téměř naplnil. Celá věc nedávala mnohým spát, a tak se v roce 1985 začalo pracovat na záložním systému, který by umožňoval ruční ovládání Progressu z paluby stanice. O sedm let později, v roce 1992, bylo hotovo a kosmonauti měli k dispozici nový systém, jenž měl být v budoucnosti velkým přínosem, ale několikrát také zdrojem velmi vážných problémů…

Dvě rakety zničily falešné certifikace

Vyšetřovatelé z NASA (konkrétně z programu LSP – Launch Services Program) určili technickou příčinu selhání dvou startů raket Taurus XL. Ty v letech 2009 a 2011 vynášely vědecké mise pro NASA – konkrétně šlo o družice OCO (Orbiting Carbon Observatory) a Glory. Za viníka byl v obou případech označen vadný materiál, který poskytla firma Sapa Profiles, Inc. (SPI) zabývající se dodávkami hliníku. Že nešlo jen tak o nějakou drobnost potvrzuje i zapojení Úřadu generálního inspektora NASA a Ministerstva spravedlnosti USA. Během vyšetřování se ukázalo, že firma začala před 19 lety falšovat certifikáty pro své hliníkové profily. Podvedla tak stovky zákazníků, za což bude muset zaplatit 46 milionů dolarů americké vládě a dalším komerčním zákazníkům.

Svět nad planetou (29. díl)

Mir s připojeným Buranem v představách výtvarníka

Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými problémy se start mise 2K1 neustále odsouval. Jenže pro účely společného letu s Buranem už byla spuštěna výroba Sojuzů TM takzvané „série 100“. Rozestavěny byly tři kusy a od svých běžných bratříčků se lišily zejména instalací androgynního stykovacího zařízení APAS-89, což byla vylepšená verze zařízení použitého při letu Sojuz/Apollo v roce 1975. S tím, jak se druhý let Buranu odsouval a rozplýval do ztracena, pomalu ubíhala také záruční doba pro první zhotovený kus „stovkového“ Sojuzu s výrobním číslem 101. Nakonec se pro něj využití našlo a impuls k němu vyšel, možná překvapivě, z opačné strany zeměkoule…

Svět nad planetou (28. díl)

Sergej Avdějev

Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako dny volna, aby se dvojice mohla po zběsilém zápřahu během společné práce s Viktorenkem, Kalerim a Togninim trochu nadechnout. Pak už ale přišly běžné pracovní dny. Solovjov s Avdějevem prováděli údržbu systémů, spustili pícku Krater-V, hledali zdroj zkratu, který se objevil poté, co zapnuli pícku Zona-03, prováděli opakování některých francouzských experimentů. A mezitím čekali na to, až ke stanici dorazí nákladní loď, přičemž jedna z položek na její palubě bude klíčovou pro následující vypjaté týdny, pro které bylo naplánováno hned několik výstupů do otevřeného prostoru…

Tak trochu jiný raketový motor (2/2)

V roce 1987 byly Spojené státy v kosmonautice v nezáviděníhodné pozici a samozřejmě hledaly cestu ven. V předcházejícím roce totiž utrpěla nejen národní bezpečnostní komunita USA, ale i veřejnost hned dvěma bolestnými ránami v řadě. Tou první byla smutná havárie raketoplánu Challenger v lednu 1986 a o tři měsíce později přišla druhá, již sice méně tragická, ale neméně udivující. Vojenská nosná raketa Titan 34D-9 již podruhé v řadě selhala, ale tentokrát připravila přihlížejícím divákům nevídanou a velmi nebezpečnou podívanou. Nosič explodoval krátce po startu nad rampou SLC-4E na Vandenbergově letecké základně a napáchal škody doslova po celém kosmodromu, který nakonec i vyřadil na rok a půl z provozu. Množství menších požárů na místě hořelo po celé dva dny a vážně poškozeny byly i okolní budovy. Kosmodrom byl zamořen jedovatým spadem a několik lidí muselo být následně ošetřeno. Incident se jen jako zázrakem obešel bez ztrát na životech. Tyto tragické nehody však patří dodnes mezi nejhorší katastrofy, které se v historii kosmických letů odehrály, a v obou případech za jejích vznik s největší pravděpodobností vděčíme selhání pomocných motorů na tuhé pohonné látky.

Svět nad planetou (27. díl)

Posádka mise Antares-92 (zleva: Toginini, Solovjov, Avdějev)

Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje páteř, což je zjevné zejména u dlouhodobých expedic. Hrozilo, že by se Korzun nemusel vejít do křesla v návratové kabině Sojuzu. Jak je možné, že se na překročení limitů nepřišlo dříve, to nebyl nikdo schopen vysvětlit. Kuriozní je, že právě výška vsedě je jedním ze základních kritérií při náboru nových členů oddílu kosmonautů. Korzuna tedy odstavili od dlouhodobých letů a byl převeden do programu „záchranářů“, kteří byli cvičeni na sólové ovládání Sojuzu pro případ, že by bylo třeba v případě nouze zachránit kolegy uvězněné na stanici. A aby toho nebylo málo, ve stejné době dostal stopku od lékařů také Alexandr Lavejkin z naprosto neslýchaného důvodu: objem jeho svalové hmoty byl příliš velký pro práci ve skafandru Orlan! Lavejkin byl převeden na krátkodobé lety s podmínkou, že jejich součástí nesmí být výstup do otevřeného prostoru. Vzhledem k tomu, že krátkodobé lety v té době Rusové neprováděli, znamenalo to de facto konec Lavejkinovy kariéry. Alexandr v roce 1994 oddíl kosmonautů opustil…

Svět nad planetou (26. díl)

Příprava doplňkového setrvačníku na Miru

Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru. Idea to byla hezká, nicméně zainteresovaní zřejmě zapomněli nastudovat problémy, které nastaly u amerického Skylabu. Tam byly setrvačníky také instalovány mimo přetlakový prostor stanice a jejich selhání si vyžádalo náročnou instalaci náhradní sady. Kvant-2 se připojil k Miru na konci roku 1989 a do jara 1992 postupně vynechával jeden setrvačník za druhým. Čím dál častěji bylo třeba provádět úmornou několikahodinovou proceduru jejich roztáčení. Bylo evidentní, že takto to dál nepůjde…

Svět nad planetou (25. díl)

Ewald a Flade - kosmonauti mise Mir-92

Do roku 1990 proběhly v Německé spolkové republice dva nábory do oddílu kosmonautů. Oba byly prováděny s cílem vybrat osoby pro lety na amerických raketoplánech v rámci programu Spacelab. 18. dubna 1990, tedy v období všeobecného oteplování vztahů uzavřela německá strana dohodu se Sověty o letu německého státního příslušníka na stanici Mir. V červenci stejného roku se pak německý kancléř Helmut Kohl a sovětský prezident Michail Gorbačov sešli k bilaterálním jednáním v Moskvě a Stavropolu. Během nich se domlouvali na znovusjednocení Německa a hlavně na tom, zda obnovený stát může zůstat členem NATO. V průběhu jednání došlo i na onu plánovanou německou misi a záležitost se tím okamžikem začala těšit podpoře z nejvyšších míst. Pro misi byl zvolen název Mir-92, zatím však scházeli kandidáti na cestu na stanici. Všichni členové oddílu DLR (Deutsche Zentrum für Luft- und Raumfahrt ) již byli zainteresováni v programu Spacelab. Proto padlo poměrně zajímavé rozhodnutí. Výběrová komise se znovu „prohrabala“ složkami finalistů předchozího výběru a 8. října 1990 byla oznámena jména dvou německých kandidátů: vojenský pilot Klaus-Dietrich Flade a fyzik Reinhold Ewald. Ještě v ten samý den oba kandidáti začali všeobecný kosmonautický výcvik ve Hvězdném. Shodou okolností pouhých pět dní před oznámením jmen obou kandidátů jejich domovský stát zaniknul – úderem půlnoci 3. října 1990 se Spolková republika Německo a Německá demokratická republika spojily do jediného státního celku, Spolkové republiky Německo. Nicméně dohoda mezi německým DLR a sovětským Glavkosmosem o letu německého kosmonauta nebyla pouhým gestem dobré vůle, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za týdenní let zaplatila německá strana 38 milionů marek, tedy přibližně 23 milionů tehdejších dolarů. Jedna polovina těchto prostředků byla využita pro financování letu samotného a výcviku obou kandidátů v Sovětském svazu, druhá polovina pak posloužila pro přípravu kandidátů v Německu a rozpracování vědeckého programu mise. Jak vidno, Rusko neprovozovalo žádnou charitu. A oprávněně – podle některých by bez oněch německých milionů Mir mohl dopadnout v onom ekonomicky katastrofálním roce hodně špatně…

Valerij Fjodorovič Bykovskij (1934-2019)

Valerij Fjodorovič Bykovskij

Ve středu 27. března se do světa vydala zpráva, která zarmoutila každého fanouška kosmonautiky. Na svůj poslední let se vydal Valerij Bykovskij, legendární kosmonaut, jeden z pionýrů pilotovaných letů do vesmíru. Je jasné, že čas nelze zastavit a mužové a ženy, kteří pomáhali utvářet kosmonautiku tak, jak ji dnes známe, tady nemohou být věčně, přesto v pocitech autora převládá jistá nevěřícnost. Nechce se věřit tomu, že odešel další z hrdinů dětských let, a že těch skutečných pionýrů už zbývá tak málo. Zatímco bájná americká sedmička astronautů Mercury Seven uzavřela svou existenci odchodem Johna Glenna v prosinci 2016, sovětská první dvacítka kosmonautů se mohla až do letošního března pyšnit hned třemi svými žijícími členy – Alexejem Leonovem, Borisem Volynovem a Valerijem Bykovským. Od 27. března už tomu tak není, z první dvacítky zbyli naživu pouze dva veteráni…

Svět nad planetou (24. díl)

Sovětsko-rakousko-kazašská posádka stanice Mir - říjen 1991

4. října 1991 se k přednímu stykovacímu uzlu komplexu Mir připojil Sojuz TM-13, který dovezl velmi neobvyklou posádku. S velitelem Alexandrem Volkovem přiletěli Rakušan Franz Viehböck a Kazach Toktar Aubakirov. Během jejich pobytu na stanici mělo dojít k částečné výměně posádky. Zpět se zahraničními hosty měl zamířit velitel expedice EO-9 Anatolij Arcebarskij, zatímco jeho palubní inženýr Sergej Krikaljov měl svůj pobyt prodloužit i na desátou expedici spolu s Volkovem. Po nezbytné prověrce hermetičnosti spojení se otevřely příklopy a jako první vplul do náruče Anatoliji Arcebarskému Viehböck, po něm Aubakirov a nakonec Volkov. Po tradičním přivítání na stanici se posádka pustila do plnění velmi nabitého plánu – nezapomeňme, že původně měl Rakušan i Kazach startovat při separátních misích, nyní museli kosmonauti stihnout splnit během své krátké návštěvy dvojnásobek práce. Na programu byly biomedicínské experimenty, pořizování snímků povrchu Rakouska a Kazašské SSR, zajímavé bylo zejména monitorování prachu ze dna vysychajícího Aralského jezera během prachových bouří. 8. října se konal telemost u příležitosti zahájení výstavy Telekom-91 v Ženevě. Na začátku této seance dostal Viehböck úžasný dárek – proběhlo televizní spojení s Vídní a Rakušan tak mohl poprvé spatřit svoji novorozenou dcerku. Ve stejný den začalo oživování Sojuzu TM-12, 9. října pak kosmonauti začali do útrob návratového modulu ukládat výsledky experimentů a filmové pásy. Pozdě večer se Arcebarskij, Viehböck a Aubakirov rozloučili a uzavřeli příklopy mezi Sojuzem TM-12 a stanicí. 10. října ve tři hodiny ráno moskevského času se Sojuz odpojil od stanice a zamířil domů. O tři a půl hodiny později přistál návratový modul v určené oblasti Kazachstánu. Poryv větru převrátil modul po přistání na bok a Aubakirova, který se v ten moment ocitl vespod, lehce „přidusila“ část nákladu. Záchranáři však poskytli modrajícímu Kazachovi první pomoc a jeho stav se rychle vrátil do normálu. Arcebarskij strávil ve vesmíru 144 dní, 15 hodin, 21 minut a 50 sekund, zatímco oba zahraniční pasažéři 7 dní, 22 hodin, 12 minut a 40 sekund. Volkov a Krikaljov zatím začali plnit plán desáté expedice, která bude rámována zásadními změnami, odehrávajícími se o 400 km níže…