Když se na podzim roku 1963 šéfastronaut Deke Slayton rozhodoval o obsazení křesel v prvních misích programu Gemini, měl na výběr celkem dvanáct astronautů. Tři zbyli z původní sedmičky Mercury a doplňovalo je devět mužů z druhé skupiny zvané „The New Nine“. Čtrnáct astronautů ze třetího náboru teprve začalo se základním výcvikem a pro rané mise Gemini tedy byli zatím nepoužitelní. Křeslo velitele první mise pochopitelně mělo připadnout zkušenému a schopnému astronautovi, proto Slayton zvolil Ala Sheparda. Pilota mu měl dělat Tom Stafford, člen „Nové devítky“. Záložní posádku mělo tvořit duo veterán Gus Grissom / nováček Frank Borman. Jenže, jak se říká, člověk míní… Personální obsazení letu vzalo zasvé koncem roku, kdy byl Shepard „uzemněn“ s diagnózou Ménièrův syndrom. Na místo Sheparda a Stafforda se posunula záložní posádka. Problém byl ale v tom, že Gus Grissom si evidentně příliš nerozuměl s Frankem Bormanem. Borman po letech vzpomínal na to, jak jej Grissom pozval k sobě domů na večeři, a přestože měl Frank z večera poměrně dobrý pocit, Grissom posléze dal najevo, že s ním nechce letět. Oba dva muži byli jednoduše příliš silnými osobnostmi na to, aby dokázali během výcviku i mise samotné spolupracovat. Ohledně délky a náplně letu také panovaly nejasnosti – v jeden okamžik se uvažovalo o osmnácti obletech Země, tedy přibližně jednom dni, pak převážila varianta se třemi orbity. Během letu měl být otestován palubní radar Gemini pomocí cvičného radarového cíle REP, ovšem podle mnohých během pouhých tří orbitů nebyl na pořádný test čas. Necelý rok před startem tak neměl první pilotovaný let Gemini jasnou posádku ani dobu trvání…