Po prvních krůčcích lidí do vesmíru na začátku šedesátých let minulého století, během nichž kosmonauti a astronauti dokázali, že lidský organismus dokáže fungovat v podmínkách mikrogravitace alespoň po omezenou dobu, bylo pouze otázkou času, kdy budou na oběžnou dráhu vypuštěna zařízení, na jejichž palubách se člověk stane alespoň zčásti druhem „homo cosmicus“. Zrodily se první orbitální stanice. Z dnešní perspektivy se může zdát úsměvným nadšení nad několika týdny strávenými ve vesmíru, nicméně pro tehdejší laickou i odbornou veřejnost byla doba prvních stanic neustálým posouváním hranic při současném očekávání bariéry, skrze kterou už lidské tělo nebude schopno proniknout. Ve stejné době probíhal závod obou kosmických velmocí v několika rovinách jak v civilní, tak ve vojenské odnoži kosmonautiky. O to větší naději pak přineslo tání bariér v první polovině sedmdesátých let, jež vyvrcholilo společným letem sovětského Sojuzu a amerického Apolla. Naděje na postupné sbližování obou rivalů však vzaly záhy zasvé a brzy byly vzájemné vztahy opět na bodu mrazu. Když se v roce 1986 vydal za hranice atmosféry první modul sovětské stanice nové generace, nikdo nemohl předpokládat, že právě tento stroj bude stát na počátku nové éry budování mostů mezi východem a západem. Nikdo také nemohl tušit, že nová stanice přečká rozpad východního bloku, bude hostit stroje, na jejichž přijetí nebyla původně vůbec konstruována a na její palubě padnou rekordy, jež ani dnes, po více než třech dekádách, nikdo nepřekonal. Stanice, tedy to, co z ní zbylo, dnes odpočívá na dně Pacifiku, její jméno je však navždy zapsáno zlatým písmem ve vrcholných kapitolách dějin kosmonautiky…